"200 slov"

Keď si hlava na skalách oddýchne

17.09.2017, Julča Balážová

Že sa moja cesta nachádza za barákom, to veru tvrdiť nemôžem, nakoľko sama neviem, ktoré miesto smiem vôbec považovať za svoj domov. Túlavé topánky ma vodia svetom a cez posledné prázdniny snáď i viac, ako kedysi. Slovenské vlaky zadarmo a rozloženie spolužiakov a kamarátov po celej krajine ma zaviedli po prvýkrát v živote do Detvy. Neďaleko odtiaľ je i lezecká oblasť Kalamárka, v miestnom nárečí tiež Kaľamárka. A presne tu sa nachádza i „moja“ cesta.

V chránenej krajinnej oblasti Poľana na strednom Slovensku je oblasť prístupná po červenej turistickej značke, možno ale využiť i prístupovú cestu a tátoša odstaviť cca 10 minút od skál, neďaleko chaty. Je rozdelená na Horné a Dolné skaly. My sme zavítali iba na Horné, ciest je tu neúrekom a zalezie si tu každý.

Určite teraz čakáte, čo za špek vytiahnem. Moja cesta je ale úplne jednoduchá, cesta za III. Jej názov som sa snažila spätne dohľadať iba kvôli článku. Nie som si ale úplne istá, možno je to Začiatočnícka škára. Názov nie je to najdôležitejšie. Pre mňa ale svoje čaro rozhodne má.
Doma ma považujú za čiernu ovcu, blázna čí samovraha bez pudu sebazáchovy. Taký klasický obraz „horolezca“. V poslednom čase sa ale v mojej hlave čosi udialo. Sama neviem čo presne, ale bol to stop. Tak, ako som si kedysi exponované úseky užívala, tak som sa ich začala báť. Za posledné snáď i dva roky som nevytiahla asi žiadnu cestu, všetko, čo som liezla, som rybárčila.

V poslednom čase sa tiež menilo spektrum ľudí, ktorými som pri lezení bola obklopená. Hobbíci mojej krvnej skupiny boli častokrát nahradení deviatkovými či desiatkovými lezcami. To by ma predsa malo hnať logicky vpred, lenže opak bol pravdou.

Spočiatku boli ich, pre mňa heroické výkony, skutočne motivujúce. Istenie samotné v rôznych bláznivých pokusoch mi nikdy nevadilo a ani nevadí. To, čo ma ale trochu začalo vytáčať, je netrpezlivosť, s ktorou som mala možnosť sa stretnúť. Potreba silne efektívne využitého času a zbieranie ciest na lezca. Rýchlo a ťažko, to je asi to heslo. A presne to sa očakávalo i odo mňa. Kto ma ale pozná, tak vie, že rýchlo liezť rozhodne nie je mojou prednosťou a odpočívať dokážem i tam, kde sa rozum zastavuje. Rozhodne ale nedokážem liezť, ak istič dolu už netrpezlivo očakáva môj návrat na zem aby mohol dať ďalší pokus vo svojej šialenosti.

Keď idem na skaly, chcem si tam odpočinúť. Užiť si to. Stráviť čas s kamarátmi pri niečom, čo nás všetkých baví. Porozprávať sa. Zrelaxovať. Neznamená to flákať sa, nepotrebujem sa tam ale ani naháňať ako besná. Bohužiaľ v poslednom čase to nebola lezecká atmosféra, ktorá by mi vyhovovala. Zasa na druhej strane si plne uvedomujem, že i premotivovaný spolulezec to so mnou musí mať ťažké. Viackrát som sa zamýšľala nad tým, že všetok matroš predám a bude všetkému koniec.

Keď si ale hlava oddýchne a nikam sa neponáhľa, je to až tak upokojujúce, že po tak dlhom čase som si opäť vytiahla svoju cestu. Trápnu trojku, ktorá pre mňa v tom momente mala hodnotu snáď desiatky. A potom štvorku, za ňou IV+. Nie je to moje lezecké maximum, ale všetko treba postupne. Pekne od základov, krôčik po krôčku.

Život rýchly a zbesilý, taká ta klasická realita všedného dňa, podľa mňa na skaly nepatrí. Niet sa kam hnať. Je prirodzené posúvať sa vpred a robiť pokroky, to určite áno. Odchádzať ale zo skál zdeptaný kvôli nevylezenej lezeckej ceste, pretože každý deň musím byť lepšia ako ten predošlý? Ľutovať po niekoľkotýždňovej turistike v panenských horách, že nepadla ďalšia deviatka a lezecké svaly sú nahradené svalmi turistickými? Očividne je svet hobbíka odlišný od sveta lezca. Ja ale radšej naďalej zostanem hobbíkom a budem sa tešiť z maličkostí.

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.)

Pohoda a klid na Kalamárce (f: Julča Balážová)
reklamní banner

Cvičná – Příběh balvanu poblíž Adršpachu

15.09.2017, Alena Čepelková

Tohle je historie jednoho bludného balvanu, který se skutálel kdysi odkudsi ze stolové hory dnes zvané Bor, a usadil se šikovně u cesty v horní půlce svahu, který musíš vyšlapat z Machova, pokud se chceš dostat na „Krásnou vyhlídku“ na jeho konci.

Tedy samozřejmě to není jeho historie, ale velice krátký výsek z jeho života. Do mého života se připletl, když jsem se já připletla do života rodiny machovských usedlíků z baráku č.p. 116 strategicky umístěného kousek nad kostelem. Odtud je na Bor přímý výhled a cestu na vyhlídku absolvovali nepovinně i povinně nesčíslněkrát příslušníci této rodiny počínaje od Františka Čepelky staršího po početná vnoučata, přičemž je jisté, že tento osud nemine i již existující pravnoučata. Budou mít ovšem trochu smůlu, neboť vlivem trvale udržitelného rozvoje a ochrany přírody vzrostly stromy pod vyhlídkou natolik, že už je stěží možno spatřit špičku kostela.

Nejčastěji ale končila cesta některých příslušníků klanu Čepelků na Bor na Cvičné. V každém ročním období, nejblíž po ruce, stačilo si vzít do ruky lezečky a vyběhnout nebo si na kole vyjet ke skále a oblézat všechny možné směry. František mladší vyznávající teorii, že lézt je třeba za každého počasí a kdykoli je to možné, mne rychle svojí náklonností ke Cvičné nakazil. Jásala jsem, když se mi konečně podařil nejtěžší směr nebo traverz, a kdykoli jsem se tam ocitla se svými dětmi nebo známými, nutila jsem je, aby si na balvan vylezli položenou stěnkou. Na vrcholu byl (a pořád je) umístěný slaňák, takže kdo se bál postupovat dle hesla „co si vylezeš, to si taky slez“, mohl být spuštěn.

Koncem let osmdesátých, kdy se to odehrávalo, byl bouldering jako takový ještě v plenkách, tudíž jsme netušili, že bouldrujeme. Jaké bylo moje překvapení, když jsem pod Cvičnou asi po dvaceti letech zase dorazila. Slyšela jsem sice, že se mezitím, kdy mne osud zavál od Machova poněkud dál, stala z Boru populární boulderingová oblast, ale pohled na můj oblíbený obílený balvan mne trochu vyvedl z míry. Pociťovala jsem dokonce jisté rozhořčení, jako kdyby mi balvan patřil a byl znesvěcen.

To jsem ale netušila, že to byly pro něj možná ještě zlaté časy. Kdykoli teď jedu do Ádru a zastavím se i v Machově, neopomenu si vyběhnout na Bor a vylézt si na Cvičnou; letos to bylo nějak smutné setkání.

„Co se ti to proboha stalo?“

Balvan odpočíval celý zachmuřený, zamešený, zelený, jakoby lidstvo ani neexistovalo, ani klacíky od kolemjdoucích dětí žertovně ho z převislé strany podpírající tu nebyly. Pohladila jsem ho nejdřív rukama a pak i bosýma nohama, chvíli na něm poseděla a pokračovala na kole dál. Do ticha zazněly hlasy; od vyhlídky pod Borem se vracela skupinka lezců s bouldermatkami. Asi Cvičná už není zrovna in – ale já už ji měnit nebudu.

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany a obsadil 3. místo.)

Machov – čp 116 s Čepelkovými. Alena stojí vlevo. (f. archiv AČ)

Kruci… písek!

12.09.2017, Majdička Machalická

„Slečno, to teď už na skály asi nepolezete, co?”

No jak bych vám to… Vezmu to od začátku. Vyhučela jsem v Příhrazích pod kruhem a ty dvoje morálový hodinky, co jsem cestou provázala věrná heslu “dej tam všechno, ať toho pak nelituješ”, vzala s sebou. Taky si říkám, jestli jsem je neměla radši ušetřit, ale to už je teď jedno. Prý asi ze šesti, což by normální tělesný konstituci tak moc neudělalo, ale to je taky jedno. Já jsem totiž taková cácorka, pískle. Zlámala jsem si co šlo, mimo obratlů třeba pánev, která mě teď donutí si pár měsíců poležet. Takže si asi dovedete představit, jak je úvodní otázka a její nápadité variace častá.

Jenže věc se má tak, že když si něco bolavýho provedete, vaše nejčastější myšlenka je, že byste chtěli domů… A doma, to je přece ten sluncem vyhřátej šutr, na kterej se můžete vyvalit a s úžasem v očích a radostí v srdci pozorovat ten další svět. Neuvěřitelnej svět vrcholků věží, kde se jak houby po dešti objevují vaši kamarádi. Z všemožných koutů se ozývají povely či nadávky. Každý bojuje. Ne proti někomu, to ne – spolu s někým proti sobě a svýmu strachu. Ale když bojujete poctivě, ten klid, kterej se ve vás usídlí během lezení, si pak ještě hezkou chvíli nosíte s sebou. Doma je prostě ten drsnej šutr, kterej se vám chce pohladit, obejmout a ochraňovat. Doma je doma.

„Vážně tam ještě někdy vlezete? Mě by tam nedostali ani párem volů.”

Jo, vlezu.

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.)

Majdička s fotkou Prcase v nemocnici. Ten se ze svého úrazu dostal se vší parádou.

Krumlovský Horák – proč se ho letos poprvé zúčastnit

11.09.2017, Markéta Syllová

Osmá ranní, kempem zní ředitelovo startovní „do boje“. Ranní slunce jen velmi pomalu rozehřívá ranní Barevku. Souznění se skálou, hřeješ si ruce o čerstvě natočený půllitr.  Vylézt deset cest a skoro dvacku upádlovat, to fakt neděláš každý den. Nával na cestách pomalu opadává, první dvojice horko těžko rve lano i cajk do barelu, fasuje loď, zopakuje si správný úchop pádla a vyplouvá vstříc krumlovským jezům. Kulisa města stojí za obdiv, až do druhého jezu, plastová kánoe najednou mizí pod vodou, na vlnách se pohupují dvě lezecké helmy s hlavami, kupodivu plave i barel plný železa. Co děláš? Za to můžeš ty! Já nic nedělal! No právě! A turisti na mostě se baví, od teď budeš hvězdou všech japonských fotoalb. Pod Havrankou už se suší svršky, Emile odpočívej v pokoji. Horolezkyně ve spodním prádle visí v rovnoměrných rozestupech na skále. Krátké, dobře odjištěné a slušně obodované cesty Nultého špice lákají i otrlé účastníky přátelského klání.

Na Sedmém špici je zato podivně prázdno, ne všichni chtějí zacházet s železnými hejblátky. V lodi s parťákem pokecáš víc jak za celý rok, když na Osmém špici vystupuješ, země jakoby se ti podivně motala pod nohama, máš už asi mořskou nemoc. Lezením se v místním dobrodružném terénu zdržuje už málokdo, zato z vodáckého občerstvení je pro jedno krásné odpoledne svatostánek horolezecký. Snad zas letos nedojde Klostermann. Okolo ohniště pohoda, staří známí, lezecký vlci i nové tváře, lidi, co vidíš jednou za rok právě tady. Historka střídá historku, cože čtvrt na sedum? Tři-dva-jedna start, zběsilý běh přes louku, nalodění a půl hodina frekvenčního pádlování. Á hop, hop, hop, hop. Nekecej a pádluj, vždyť nám ujíždí i holky! Časovku do Zlaté Koruny sotva udejcháš, jak táhneš loď svahem nahoru do cíle, kolena se ti podlamují a úchop neslouží, fakt to neděláš každý den. Pod kulisou kláštera pivo ti teče za triko i do očí a je ti to jedno, prásk s láhví o stůl, řediteli mačkej stopky! Jsme nejlepší, jako všichni, kdo to zase ulezli, upádlovali a hlavně ukamarádili až do konce. Ceny si rozdáme a večírek, ten zas bude mít rychlý průběh, přece jenom už v tom jedem od rána.

Více o závodu, který kombinuje slovo HORolezec a vodÁK, najdeš na www.krumlovskyhorak.cz, koná se 16. září v Českém Krumlově. Tak doraž také.

Horalky zvou horáky a horáci zvou horalky ! (f: M. Syllová)

Letní soutěž eMontany končí. Zvítězilo roztrhané triko, zlomená ruka a zamešený balvan

10.09.2017, Standa „Sany“ Mitáč

Začněme čísly:
26 lidí se zúčastnilo,
8 lidí porotcovalo
7 vyhrálo! Jak se dařilo tobě? Podívej se níže.

V letní soutěži eMontany, která měla téma „Za barákem“, se umístili:

1. Jakub Vondra (18 bodů)

s článkem Tajný zážitek (na Dračím zubu ve Skaláku)

2. Majdička Machalická (17 b.)

s článkem Kruci… Písek! (o přístupu ke zranění)

3. Alena Čepelková (16 b.)

s článkem Cvičná (příběh jednoho balvanu u Adršpachu)

4. Oli Vysloužil (12 b.)
5. Julča Balážová (8 b.)
6. Verča Kyselková (7 b.)
7. Honza Rosecký (7 b.)

Vítězům gratulujeme a přejeme, ať si z našich cen vyberou to, co se jim bude skutečně hodit. Budeme je kontaktovat.

Za poskytnutí výher do soutěže děkujeme firmám Climbing Technology, Hanibal, Lowe Alpine, Namche, Rafiki, Rock Empire a Singing Rock.

Zaujali nás, ale pod čarou se umístili:

Markéta Syllová (6 b.)
Lukáš Ondrášek (5 b.)
Tom Kozohorský (5 b.)
Filip Zaoral (4 b.)
Honza Diblík (3 b.)
Honza Vajc (2 b.)
Ibo Šimurda (2 b.)
Matúš Kamenický (1 b.)
Vít Kopecký (1 b.)

Vítězné příspěvky a další, které uznáme za vhodné, ještě časem publikujeme v rubrice „200 slov“.

Díky za tvoji účast a třeba zase příští rok!

Z této hromady si budou vítězové vybírat.

Vzpomínky na Afriku

07.09.2017, Marek Jedlička

Znáš to, když sedíš v kuchyni nebo doma u okna a venku prší, jako kdyby bůh zalíval svůj záhonek po vydatném suchu. Pro mě jsou to chvíle, kdy se v myšlenkách vracím někam do tepla, do sucha, někam kde bylo fajn. Zrovna dneska je to Afrika, přesněji tedy JAR, teda vlastně Rocklands.

I když jsem byl hned po návratu trochu otráven ze všeho řešení důležitě nedůležitých věcí a byrokratických afrických lahůdek, svojí kůže, kterou by mohli ve školní jídelně podávat místo kaše, bráchova prstu a vrácení se do ruchu velkoměsta (spíš laboratoře), hned bych se tam vrátil. Parádní lezení do kopce, opice k snídani, antilopy po cestě do a skal a večerní malva puding se super lidmi mi vážně chybí.

A o co teda vlastně šlo? Že jsme vyrazili proboulderovat asi nejobřejší cukrárnu na světě, cpát se grilovanýma dobrotama a doufat, že nepřibereme tak jako Kuba posledně (promiň Kubo, hehe). Okouknout černochy a černošky, bělochy, mulaty a všechny odstíny tmavé pokožky, jež se na této planetě vyskytují. Nahlídnout do Kaapstadtu. Zjistit, že všichni profi lezci jsou vlastně dost prťavý, ale o to silnější, a užít si pořádnou rallye… Ale o tom třeba příště. Snad brzo přijde podmínka i k nám…

Janča Moravíková v boulderu „Hueco Face“ 6B+, Rocklands (f: Marek Jedlička)

Sobota v Turnově – lezecká fotovýstava, přednáška o historii a krátké filmy

06.09.2017, Standa Mitáč

Malý kulturní tip na sobotní odpoledne v Turnově. Od 15:30 proběhne v Muzeu Českého ráje slavnostní zakončení výstavy fotek z písků a večer bude Joachim Schindler (historik Saského horolezeckého svazu) přednášet o počátcích lezení v Českém ráji. Po setmění se návštěvníci přesunou do letního kina, kde se bude promítat několik krátkých filmů, třeba o Jeptišce v Labáku.

Program
15.30 Prohlídka staveniště a dernisáž fotovýstavy
17.00 Šoumen
18.00 Jakub Noha
19.30 Joachim Schindler: O počátcích lezení v Českém ráji
21.00 Skály, sny a vzpomínky (film)
21.30 Expedice Honzy Červinky (film)
21.45 Sto let od prvovýstupu na Jeptišku
22.15 Prachov za První republiky

Touhle akcí se zároveň slavnostně zahajuje výstavba horolezeckého muzea, které má stát v červnu 2019.

„Zrzek“ v Big Wallu VIIIc, Labák – jeden z vystavovaných kousků, f: Standa Mitáč

Strach ze tmy v údolí Markha. Jak jsme v Ladakhu podcenili hory

01.09.2017, Adéla Procházková

Pomalu ale jistě padá tma. Podle mobilu, který se co nevidět vybije, nám pořád zbývá pár kilometrů. Ze zelených hor severoindického údolí řeky Markha, do kterého jsme poslední tři hodiny sestupovali, zbyly šedé siluety. Začínám uvažovat o tom, jestli jsou zdejší medvědi a sněžní leopardi opravdu tak plaší, jak tvrdí místní. Za celých dnešních 20 kilometrů mi nohy nekmitaly rychleji než teď. Mohli se z nás vyklubat větší amatéři? Nevím. Jisté je, že start šestidenního treku jsme si řádně osolili.

Potmě hory přestávají být hezké. Stíny a patvary ve světelném kuželu čelovky jim nepřidávají. Lepší je jít ve světle měsíce, pěšinka je celkem patrná. I když párkrát z ní sejdeme. Po divném zvuku ve křoví Pavel háže kamenem, nakonec se z neznámého nepřítele vyklube prasklá zavlažovací hadice. To jediné, co mě dělí od propuknutí plnohodnotné hysterie, jsou malá světýlka oken v dálce před námi. Mate nás jen pocit, že už jsme tam sakra podle našich výpočtů měli být nejmíň třikrát.

Autorka textu Adéla s přítelem Pavlem

Předně se sluší zodpovědět otázku, kde se stala chyba: jednoduše, s delšími treky v horách teprve začínáme koketovat. Po nádherných třech týdnech plných výzev na nepálském treku kolem Annapuren jsme se ovšem začali cítit pevní v pohorkách – co by nás na ladacké variantě „středně náročného” treku s homestay ubytováním (přespávání u místních lidí, pozn. red.) mohlo překvapit?

Osudové se nám stalo setkání s čtyřicátnicí Charlotte. V Ladakhu je doma víc než v rodné Belgii a celé týdny, co jsme spolu strávili v guesthousu v Lehu, nám v mnoha ohledech skvěle radila. A tak, když nám s dobrým úmyslem dala tip, ať trek údolím řeky Markha nezačínáme v Zinchenu jako všichni ostatní, nýbrž ať vyjdeme ze Stoku, neváhali jsme. Poznámka, že „jde o hodně dlouhý den, ale nádherný,” nás nechala klidnými.

Natolik klidnými, že jsme si jaksi zapomněli o dni zjistit jakékoliv další informace. Krom zadání trasy do Maps.me, které odhalilo, že do zamýšleného cíle – base campu Ganda La – je to nějakých 25 kilometrů. Ok, je to delší, ale proč ne. A abychom tomu nasadili korunu, vyrazili jsme až v deset.

Ani jednomu z nás zkrátka nedošlo, že u vzdálenosti to na trecích nekončí. Cesta ze Stoku k průsmyku Ganda La totiž stoupá suťovitým terénem celých 1500 metrů ke dvěma jiným průsmykům. Lamlung La (4800 m. n m) a Stok La (4900 m n. m.). Načež zase prudce klesá přes tisíc výškových metrů do vesničky Rumbak vzdálené 19 kilometrů. Vtip je v tom, že všechny tyhle užitečné informace jsme se dozvěděli, až když jsme naprosto vysílení před devátou večer dorazili právě a pouze do Rumbaku. A byli jsme neskonale šťastní, že jsme se tam tmou doklopýtali a nebyli nucení spát bez stanu a spacáku v divočině.

Sedmdesátiletý pan Juntan z Rumbaku (ilustrační foto: Standa Mitáč)

Skutečnost, že jsme nevěděli, do čeho jdeme, měla několik nesporných výhod. Zaprvé – nezalekli jsme se toho a prostě šli a šli. Zadruhé – u pana domácího v Rumbaku jsme vyvolali takovou dávku slitování, že nám večeři přinesl rovnou do postele. Zatřetí – žádný z dalších dnů nebyl tak těžký, jako ten první.

Jestli jsme se z toho poučili? Spíš ne. Oba jsme se shodli na tom, že bychom to šli znovu. Charlotte totiž měla pravdu. Byl to sice dlouhý den, zato opravdu nádherný. Barevná skaliska pod Stok La, ledová špice šestitisícovky Stok Kangri nad námi, podvečerní hra světla a stínů, kouzelný vstup do světle zeleného údolí Markha v nízkém slunci, božský klid na cestě, kterou jsme (na rozdíl od zbytku treku) šli skoro celou sami, za tu trochu adrenalinu a dřiny stály. Koneckonců, co člověka nezabije…

Stok Kangri (6 123 m, n. m.), oblíbený cíl zdatných turistů. (ilustrační foto: Standa Mitáč)

Cesty Adély a Pavla můžeš sledovat na jejich webu nebo Facebooku.

Sestup do civilizace (ilustrační foto: Standa Mitáč)

„Jedem lanovkou?“ Zamyšlení na zadrátovaném Lomničáku

28.08.2017, Jan Rosecký

„Ako ste sa sem dostali?“ diví se maminka dvou dětí na vrcholové plošině na Lomničáku. Popáté melu stejnou písničku o „Hokejce“, v reakci na což se děti od maminky dozví: „Tieto pánové sem vyšlapali po vlastných nožkách!“

Pozoruju, jak se rodinka osměluje dál a dál na visutou vyhlídku. S každým krokem přibude pod roštem, kde stojí, několik vzdušných metrů. Musí to být obrovské dobrodružství! A já si chvíli myslel, že mám na dobrodružství patent! Jsou všichni lezci takoví egoisti?

Vrcholové kafe nechutná nijak závratně. Shlédnu z terasy železné konstrukce na obludné stožáry držící dráty, které horu ze dvou stran svazují. Jet po jednom z nich nahoru stojí 40 euro, elektrony z těch dalších mi ohřály vodu na kafčo. „Jednou nebudeme posuzováni podle toho, kolik vrcholů jsme zdolali, ale jak neporušené a krásné hory jsme našim potomkům nechali.“ Messner mluvil o osmitisícovkách, ale sem to zapadne výborně.

Druhý den jdeme „Obrovský kút“. Po sestupu z Kežmaráku do bivaku necítím nohy. A kamarádi na nás už čekají dole.
„Jedem lanovkou?“ zeptám se parťáka s prosbou v hlase.

„To je pro sraby.“

Je. Zatínám zuby a k 800 sešlapaných výškových metrů přidáváme dalších 1000. Naše trocha alpského stylu v nejmenších velehorách světa. Stále krásných.

Pohled na svět z železného ochozu (f: Lenka Hubáčková)

Neúspěch mě motivuje. Kdy už přelezu Bratislavskou perlu?

27.08.2017, Oliver Vysloužil

Jeseň je za dverami. Opäť príde ten deň, keď sa budem po zobudení len darmo načahovať za svojím magnetom. Konštelácia má svoje zvyky. Slnečné veterné dopoludnie s príjemným pachom po rannej hmle bude súčasťou jedného z nich. Čerstvo namletá káva vyplní občasnú samotu a postupne mi pretlmočí reč spomienok. V hlave si prelistujem poslednou návštevou, neúspešnými pokusmi a mixom rozsypaných pocitov.

Káva je tmel a kofeínové žily sú tobogány eufórie, obzvlášť po dlhšej odmlke. Čo už. Šarkany si ma nikdy nezískali, ani pandrláci z gaštanov či veselé fronty na burčiak. Pre mňa je toto obdobie, a vlastne každé iné, o boulderingu. O tom, ako sa zobudím, nechám si namaľovať kávou úsmev na tvár a zabuchnem s elánom dvere.

Je to deň, možno dva ročne, ktoré klasifikujem za príležitosť. Vždy si hovorím, že musím chodiť častejšie, ale po ďalšom neúspechu je presvedčenie v hlave akési ťažkopádne. Motivácia má našťastie výbornú aerodynamiku, vždy sa spoľahlivo vráti, nech ju odhodím akokoľvek ďaleko. Chce to len čas a tú správnu konšteláciu, až znovu zabuchnem dvere s elánom.

Z domu to mám na Bratislavskú perlu asi 20 minút. Tento žulový unikát sa hrdí v listnatých lesoch nad vinohradmi. K mestu je otočený chrbtom a vyhýba sa slnku, aby si dokázal ľahšie nalákať bouldristov. Mám rád tú cestu sem. Po krátkom výšľape ma pozdraví výhľad na Bratislavu, ešte kým prejdem lesnou bránou úzkym chodníkom až pod balvan. Okrem hŕstky bouldrov, ktoré už poznám naspamäť, ma vždy privíta čerstvé chvenie v bruchu. Po roku opäť nastupujem do projektu s novou nádejou…

A po troch hodinách opäť odchádzam s novou kapituláciou. Viem, že sa to dá vyliezť, a práve ono „zákerné“ vedomie šťuchá do môjho neúspechu a veselo si ho rozotiera na chlieb. Kým si na ňom bude pochutnávať, nebude sa mi chcieť vrátiť. Čo teraz? Nestačí jednoducho zosilnieť, prísť zase o rok a boulder preliezť? Asi áno, lenže ktorý rok? Dovtedy to musím proste skúšať.

.

.
.

Napriek bezprostrednej nechuti po neúspechu sa o návrat nebojím. Správna konštelácia sa opäť objaví, viem to, lebo má v mojom živote svoje zvyklosti. Píšem to bez emócií. Zatiaľ sa neteším, ani mi to nevadí. Jednoducho prídem a dám ďalší pokus. Hlavou mi však stále beží otázka, či je dobré mať kúsok za domom takú výraznú časť svojho bouldrového života. Lebo nech to raz dopadne ako má, keď ju máte stále na dosah, paradoxne sa s ňou oveľa ťažšie nažíva.

Je to špecifický vzťah. Zvyčajne za projektmi cestujeme, keď už nie pol dňa, tak aspoň dostatočný čas na to, aby sme si uvedomili, že nám to nevadí a robíme to s radosťou. Možno sa za nimi aj o niekoľko dní vrátime a nebudeme k tomu ani potrebovať „správnu chvíľu“. Projekt Metropolitan je iný. Je veľmi ťažký a zároveň veľmi blízko. Možno oveľa bližšie ako jeho zdolanie. Pri jemných odtieňoch v boulderingu však nikdy nevieš. Bumerang sa čochvíľa vráti. Žeby čas na kávu?

(Příspěvek vznikl v rámci letní soutěže eMontany. Titulek je redakční.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)

Bratislavská perla - žulový unikát, který mám 20 minut od domu (f: Oliver Vysloužill)

„Dvě holky ve velké stěně“ začínají lézt v sobotu 26. 8. od 16 h v kině v Teplicích nad Metují

23.08.2017, Standa Mitáč

Chceš-li vidět naší filmovou prvotinu na plátně v kině, tímto tě navádíme:

Premiéra filmu „Rock Empire“ 8a: Dvě holky ve velké stěně se uděje v sobotu 26. 8. 2017 v Teplicích nad Metují, od čtyř odpoledne, a to konkrétně tady.

Přijď se podívat na naše dílko a po filmu nám můžeš říct, jak se ti to líbilo.
Budeme tam všichni čtyři:

Tereza, která vybojovala strašidelné délky,
Peťa, která vyluštila bouldrový problém stěny,
Standa, který přivezl obrázky,
Jakub, díky kterému se na ně dá dívat.

Takže odpolední fesťákový program na sobotu je jasný – ve čtyři tahle premiéra, od šesti našlapané finále ČP v boulderingu a po tom nejspíš neřízená jízda. (Kdo by z jakéhokoliv důvodu první promítání nestihl, má druhou šanci ještě od 22 h v místní škole.)

Těšíme se na viděnou!

Peťa Růžičková a Tereza Svobodová na konci poslední délky cesty. (f: Standa Mitáč)

Skláním se před spícími obry Šáreckého údolí

21.08.2017, Jan Procházka

Nejen s lezením je spjato toto úchvatné místo s mou duší, ale hlavně s mým srdcem. Toto místo je nejen oblastí s nádhernými scenériemi zlatavého západu slunce či temně zelenými hvozdy plnými života, ale hlavně je to můj domov. Místo, kam jsem už jako malý člobrda chodíval s rodiči na dlouhé procházky a v pozdější fázi mého života s přáteli na lahvinku či dvě. Místo, kde se čas zastavil, kde je stále možnost spatřit přírodu ve své ryzí podobě. Kam ještě nedorazil chaos a uspěchanost dnešních dnů, kam můžete přijít a nechat se unášet tou čarovnou krásou jako opadlý list na hladině Šáreckého potoka.

Vždy když sem člověk přijde, musí se sklonit před tím majestátem. Nejvíce je to poznat, přicháš­‑li od nádrže Džbán. Ti spící obři dohlíží na každého návštěvníka, který kolem nich prochází. Jakoby matka příroda uplácala z buližníku malé vrcholky Alp a vsadila je do samého srdce zeleného moře. V létě je zde plno zvuků – od bzučícího hmyzu, přes výskot dětí až k zurčící vodě lemující kolmé stěny. V zimě je to místo skoro až kostelního klidu, kde se sníh na skalách leskne a třpytí v ladných záhybech a zákoutích a ostré hrany a výčnělky se tyčí do blankytného nebe. Člověk má při návštěvě tohoto, dalo by se s trochou nadsázky říct posvátného místa, pocit, jako kdyby vrůstal do skal a zapouštěl kořeny. Jako by se stal součástí té nádhery. Jen si lehl do trávy a splynul s ní navěky.

Plně chápu Johanna Stüdla, že i on rozpoznal ten úžasný lezecký potenciál a s přáteli z pražské sekce DAV (Deustcher Alpenverein) zde nacházeli cvičné hřiště pro své ostré výpravy do Alp. Místní buližník je na první pohled a dojem kompaktní materiál, svádí a láká na pestrou mozaiku chytů a stupů, aby následně podvedl občasným lockerem či dutým zvukem při nejistém poklepání. O to víc je lezení v tomto prostředí vzrušující. A právě díky tomu se člověk naučí nejen dobré technice, ale i přemýšlení nad dalším krokem, jelikož ne všude se dá lézt a ne všude se dá založit solidní jištění. Proto tu naštěstí funguje aparát, který se o skály stará a další, který nám poskytuje bezpečné lezení.

Šárecké údolí se chlubí ale i velice zajímavou historií, nejen spjatou s notoricky známým příběhem z Jiráskových pověstí o nešťastné lásce Šárky a Ctirada, která tuto památkově střeženou oblast proslavila. Historií, která se datuje od dob paleolitu, kdy tu vznikala první sídliště, přes slovanská hradiště až do nedávné doby, kdy si zde nacisté vybudovali pod polním letištěm 400 metrů dlouhé podzemní prostory. Můžu tedy s hrdostí říct, že jsem šťastný a pyšný na místo, kde žiju. Jelikož člověka nevychovávají jen rodiče a společnost, ale i příroda okolo něj. Této krásy si musíme vážit a starat se o ní, aby i budoucí generace měla tu možnost kochat se a lézt v oblastech, které představují pravý klenot naší vlasti. Ať už se jedná o přírodu živou či neživou. Tohle je můj domov, můj lezecký ráj.

(Příspěvek vznikl v rámci letní soutěže eMontany. Titulek je redakční.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)

Spící obři Šáreckého údolí (f: Jan Procházka)

Zdeněk „Háček“ Hák: „Když jsme přišli pod GI, věděl jsem, že to půjde“

17.08.2017, Standa „Sany“ Mitáč

Je všude. Mára Holeček do toho po návratu šlape a pod tlakem dávkuje úspěch z Gasherbrumu.I (8 080 m n. m.) do lezeckých i masových médií. Někdy až ke škodě vnímání horolezců širší veřejností – lidé si o nich mohou myslet, že řeší jen svoje ego a pomlouvají ostatní – viz článek na Lidovkách.

Každopádně, po 27 letech tu máme český prváč na osmitisícovku a ještě k tomu v alpském stylu! (tzn. bez fixních lan a budování výstupových táborů – jen dva borci s batohy na zádech, pozn. aut.) Za to upřímný klobouk dolů a velká radost, že se oba kluci v pořádku vrátili.

Jelikož Mára Holeček vykukuje z mobilu v kapse a směje se i na monitoru v kanceláři, rozhodli jsme se dát s menším odstupem prostor jeho parťákovi – Zdeňku „Háčkovi“ Hákovi, horskému vůdci z Krkonoš. Ten už je zase ve svém zápřahu, včera se vrátil z Piz Berniny (4 049 m n. m., půlka Gaše, pozn. aut.), na kterou šel s klientem klasický Biancograt.
.
.

Jak dlouho dopředu jsi věděl, že s Márou pojedeš?
Dozvěděl jsem se to někdy v dubnu – byl jsem s klientama v Rakousku na skialpech a v tom volá Mára: „Hele, ty vole, nechceš jet?“ Já už měl tou dobou rozjednanou celou vodící sezónu, klienti byli nažhavený… „Večer ti dám vědět,“ řekl jsem mu, ušel jsem asi deset metrů a věděl jsem, že pojedu. Hned jsem dal vědět všem klientům, že půlku sezóny ruším. Byl jsem rozhodnutej asi během pěti minut.

Trochu jsi to tušil, že ti zavolá?
Je pravda, že kdysi už mě lákal třeba na Nanga Parbat, ale tenkrát jsem na tom byl zdravotně špatně. Na Gaš mi teď volal poprvé a myslím, že předtím obvolal ještě půlku republiky, než vytočil mě. (směje se)

Právě, Mára do toho leze každý rok s někým jiným – nepřipadal sis jako „někdo další v pořadí“?
Měl jsem informace od kluků, že z určitých důvodů nemůžou jet – Tomáš Petreček a Ondra Mandula (ti byli s Márou na minulých pokusech, pozn. aut.). A doufal jsem, že to není tím, že už tam nechtějí jet. (směje se) Doufal jsem, že mě zavolal kvůli tomu, že na těch kopcích něco umím. Né, že mě tam chtěl zabít. Když jsme odlítali, tak se ho ptal Tomáš „Galas“ Galásek: „Tak co, jakou máš potenciální další mrtvolu?“ „Háčka,“ řekl mu Mára a Galas se začal strašně smát. To mě trochu zarazilo. (směje se)

Co sis řekl, když jsi tu stěnu poprvé viděl?
Že to je lezitelný a že to je v pohodě. Když jsme pod to přišli, sedělo to s mojí představou z fotek a bylo mi jasný, že to nějakým způsobem půjde. Byl jsem přesvědčenej, že to vylezeme, když bude počasí. Nepřišlo mi to ani nijak nebezpečný – jen první den lezeš pod sérakama, ale můžeš to vzít víc vpravo u stěny, kde nic nepadá. Ta cesta mi přišla bezpečná.

Lezl jsi předtím s Márou na nějaký kopec?
Nic. My se známe v podstatě z hospody (směje se). Lezli jsme spolu asi tři sportovky v Arcu. Ale tušil jsem, že na tom bude dobře a že je dobrej lezec. On si to o mě asi taky myslel, takže v tom problém nebyl. A lidsky jsme si sedli – Mára je někdy trochu nervák, to se ví, ale já jsem dost splachovací. Klienti mě v tomhle hodně vycvičili.

Jaký byl Mára klient? (směje se)
Mára byl dobrej klient. On dokonce i někdy šlapal stopu. (směje se) A byl to výjimečnej klient, protože jsme se střídali, takže Mára byl super. Byli jsme hodně vyrovnaný. Mára na tom byl líp v těch spodcích a já zase nahoře. Různě se to přelévalo – záleží, jak ti to ten den sedne. Byli jsme hodně vyrovnaný družstvo – každej šel půlku kopce na prvním.
.

„Tenhle klient i prošlapává stopu.“ Mára v první mixové pasáži v 7 300 m. (f: ZH)

.
Ty máš za sebou podobné kopce třeba v M7 a WI 5+ terénech?

Já samozřejmě ve velkejch kopcích nemám vůbec žádnou zkušenost. Loni jsem byl poprvý na Nošaku (7492 m n. m.), kterej jsem jel na lyžích dolů (Oceněný sjezd roku ČHS, pozn. aut.). Předtím jsem byl nejvýš v Alpách. Každopádně, kdybych nejel na Nošak, tak si to nelajznu. Tam jsem si zjistil, že ve výškách dokážu fungovat. Letos jsme navíc měli spoustu času na aklimatizaci – šli jsme čtyři túry, takže to bylo perfektní. A co se týče tý obtížnosti, v Alpách samozřejmě lezeš těžší věci než tady. V téhle výšce to je relativní a nedokážu tam obtížnost vůbec odhadnout. Jestli to bylo M7 nebo M6? Musíš vzít v úvahu i to, že prvolezec leze v ledu, okope to a ten druhej už potom leze jenom po holý skále. Takže je to fakt relativní a vlastně na tom ani nezáleží. Až to poleze někdo příště, tak bude mít tu podmínku zase jinou.

Jakou jste měli vy?
Měli jsme to dost náročný. Nebyl tam dlouho sníh a na to před námi napadla jedna vrstva sněhu, která nebyla vůbev spojená s podkladem. Takže jsi měl skálu, na ní leželo 30 cm cukru-soli a nahoře krustička firnu, kterou prokopneš. Takže ve sněhu ses bořil po kolena a lézt po tom nešlo. Takže jsme utíkali skály, která byla drolivá.

Šlo to jistit?
Na to jsem koukal zpětně až z těch našich videí. (směje se) Tam jsem to moc nevnímal. Používali jsme hlavně nožovky – dvě nebo tři bohatě stačily. Pořád jsme je přetloukali. Pak občas menší frendy nebo Omega Pacific (frend „tři v jednom“, pozn. aut.), ale málo. Šrouby jsme v podstatě nepoužili, úplně minimálně… Za celou cestu jsme šroub zavrtali tak desetkrát…
.

„Frendy šly, ale málo.“ Mixy v 7 850 metrech. (f: ZH)

.

Komu bys cestu doporučil?
Všem, je to pěkný. (směje se) Každej, kdo má ambici vylízt si něco těžšího v kopcích, ať si to dá. Opravdu, ta cesta je relativně bezpečná. Pokud na to máš technicky a fyzicky, tak mi přišla bezpečná. Není to žádná ruská ruleta… Ruleta je v tý části stěny, kde lezli Kurytka s Kukuczkou. V té naší celej měsíc nepadaly laviny, ani moc kameny… Nejvíc jsem se bál zvratu počasí, ale to nás podpořilo, i když jsme tam byli delší dobu, než jsme mysleli.

Sjedeš to někdy na lyžích?
Některý pasáže by fakt šly. (směje se) Ale celý to bohužel sjet nejde. Nebo spíš bohudík.(směje se) Ta klasika, kterou jsme sestupovali, by ale šla. Říkal jsem si nahoře: „Škoda, že tu nemám lyže.“ I Japonský kuloár byl letos vysněžený, tak bych to sjel kompletně až dolů.
.

Těsně pod vrcholovým hřebenem GI (f: ZH)

.
Co jste měli s sebou k jídlu?

Jeli jsme hlavně na špek a uzený. Pak pytlíky Travellunch a tyčinky… Čím seš vejš, tím menší máš chuť k jídlu – to je výhoda. Ke konci jsme ráno snídali jenom tyčinku a večer jsme si dali kus špeku a jeden Travellunch dohromady. Pak už spíš piješ. Většinou se pije černej čaj, ale já si nosím český ionťák G30, kterej není agresivní. Márovi jsem to namíchal s Tangem, aby to pil.

Dá se to stíhat – vařit v takovéhle stěně vodu?
Já jsem si ten čas udělal a vařil jsem vodu hodně, i když mi to sebralo třeba tři hodiny denně. Ráno jsem si připravil 1,5 litru a večer tak litr. Je to pořád málo, ale aspoň něco. I když jsem byl hotovej, tak jsem vařil. Dokonce i Mára tam pil vodu! To jsem viděl snad poprvé v životě. (směje se) Nepil pivo ani kafe.
.

Dole v base campu, Mára vlevo a Háček vpravo

.
Kolik jste zhubli?

Já jsem se po setupu ještě asi dny nemyl a byl pořád v původní mikině. Mára se hned omyl, přišel do stanu a já se úplně polekal: „Ty vole, ty jsi kostra! Ještě, že jsem takhle nedopadl.“ No, a později jsem si sundal svoje tričko a taky vidím, že to mám dole… Zhubl jsem deset kilo a Mára asi 15.

Vrchol G I (8 080 m n. m.) „Byli jsme hodně vyrovnaný družstvo – každej šel půlku kopce na prvním.“

Arnoldova výstava má šmrnc – tip na deštivý rest day

16.08.2017, Standa „Sany“ Mitáč

Bolavá špína v odchlípnutých nehtech, otrhaná trička, předloktí od krve, svačina plná písku, strach, pot a málo peněz na autobus…

Na druhé straně společenské prostředí, bílé klenuté stropy, umytá podlaha, trička s límečkem, židličky, tiché dámy v sukních s upravenými vlasy…

Tyhle dva světy se podařilo stylově propojit v pátek 4. srpna, kdy uvnitř hradeb pevnosti Königstein v Sasku zahájili výstavu 50 velkoformátových lezeckých fotografií. Téma je Bernd Arnold, který v únoru oslavil 70. narozeniny.

Bernd Arnold s připraveným papírkem s poznámkami (f: SM)

Po tom, co domluví předřečníci i mistr, se lidé pouštějí na prohlídku fotek a čtení popisků. Čekají tě tu skvěle řemeslně zvládnuté tisky a pečlivě vybraný obsah z archivů několika fotografů. Většinou máš možnost vidět černobílé fotky z klíčových prvovýstupů. „Každou novou cestu jsem zamýšlel jako zprávu. A mám moc velkou radost, když vidím, že mladí lezci těm zprávám rozumí a chápou je jako výzvy,“ vysvětluje Bernd s pomocí tlumočnice.

„V každé jeho cestě je něco geniálního,“ říká Arnoldův dlouholetý parťák Gisbert Ludewig (jejich společná fotka je tady, pozn. aut.), který má jiskru v očích, jako kdyby mu bylo dvacet a chtěl si s tebou jít zítra zalézt. Je mu 87 let. Většinu svého lezeckého života strávil jako Arnoldův „hlavní druholezec“. Dělal vlastně někdy cestu sám? „Moc jich bez Bernda nemám, napadá mě třeba „Sonnyboy“ (VIIa, pozn. aut.) na Waldwächtera v Bielatalu,“ usmívá se stále lezoucí chlapík a loučí se stiskem ruky, za který by se nemusel stydět ani Špek.

Vpravo fotka z Arnoldova prvovýstupu „Sonnenuhr“ IXb na Teufelsturm (f: SM)

 

Poslední čtvrtinu fotek výstavy tvoří novější fotky, na kterých ostatní lezci lezou Arnoldovy cesty. Těšit se můžeš třeba na Roberta Leistnera v Xc, ve kterém je tenhle pískovcový maniak oděn v obleku s kloboukem, nebo na Heinze Zaka, který leze Arnoldovu „Direkte Superlative“ IXc.

Výstava bude v Nové zbrojnici (Neues Zeughaus) viset do 3. října a pevnost se vyplatí určitě jednou za život navštívit. A to jak z lezeckých důvodů – Arnoldova výstava, nebo cesta „Abratzky Kamin“ IV – nejstarší zaznamenaná linka světa z roku 1848, která vede právě sem. Tak z nelezeckých důvodů – ve středověku to býval český hraniční hrad, kde pobýval Karel IV., a i dnes je tady toho spoustu k vidění: stará sýpka, obří děla, 150 metrů hluboká studna, padací most, kasematy…

Večerní Festung (f: SM)

Až ti na severočeském písku zaprší, aspoň máš plán na rest day. Vstupné je 10 euro na celý den včetně výstavy. Parkování je tady.

Stylová výstava (f: SM)

Na písku se cítím jako udatný princ. Místo meče šťáradlo

13.08.2017, Tom Kozohorský

„Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami jedno malé království…“ Tuhle frázi zná snad každé malé dítě i dospělý. Vždyť tak začíná skoro každá pohádka a příběh, kterým jsme jako děti bedlivě naslouchali, ať už z knížek, z vyprávění od babiček či televize. Jak však člověk roste a stává se tím ‚vytouženým‘ dospělým, pohádek postupem času ubývá, práce a starostí přibývá.

No, zkrátka a dobře: „Život není prostě pohádka.“

Když jsem já poslouchal staré příběhy a pověsti, vždy jsem se snažil co nejvíce se vžít do role hrdiny, nebojsy, udatného rytíře či chrabrého prince, který musí překonávat překážky a nástrahy na cestě k osvobození líbezné princezny. V posteli jsem sebou cukal a bál se, když Bajaja uhýbal nebezpečným výpadům sedmihlavé saně. Drama až do poslední chvíle, vždy ale s dobrým koncem. Princ si vzal princeznu, zdědil půl království, a žili spolu šťastně až do smrti. Co si budeme nalhávat, prostě život jako v ráji.

Vím však o jednom místě, které je mnohem blíže než za sedmero horami a sedmero řekami, kde se cítím jako v pohádce. Není to daleko. Stačí při cestě po dálnici směrem na Mladou Boleslav odbočit na exitu 44 na Jičín a také se tam octnete v ráji – konkrétně v tom „Českém Ráji“ na Prachovským skalách. Zde se v překrásné a jedinečné scenérii všudypřítomného království skal nechám unášet melancholií přírody a zažívám opravdová a z mysli nesmazatelná dobrodružství, tak jako ta, která jsou vepsána v knihách. Zde se vžívám do role chrabrého a udatného lezce, který vyhlíží a zdolává vysoce čnící vrcholky věží. Zde čelím nebezpečným nástrahám v podobě dlouhých odlezů, nepříjemných – nervy drásajících výlezů a mělkých spár. Místo meče u pasu, kmitá mi pod u nohou šťáradlo. Teď sebou však již necukám v posteli při vyprávění, ale dva metry nad kruhem při zakládání smyčky a bojí se hlavně můj spolulezec. Drama až do poslední chvíle, ale s dobrým koncem. A když za tebou ještě vyleze tvoje vysněná princezna, odmění ji za vaši chrabrost líbezným pohledem, zapíšete se spolu do vrcholové knížky…

Budeš se třeba možná jen na chvíli cítit jako v pohádce, ale za ten okamžik to stojí, ne? 
Neváhej, vyraz proto někdy – ať už železným ořem (myšleno autem – pozn. aut.), na kole, pěšky – se svojí princeznou do toho svého koutu ‚Ráje‘ a prožijte spolu takovou malou lezeckou, ale krásnou pohádku daleko od všech starostí.

– K textu nám Tomáš poslal i video (točila Katka Šulcová) –

.
.
.
(Příspěvek vznikl v rámci letní soutěže eMontany. Titulek je redakční.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)
.

Království za sedmero horami a sedmero řekami (f: Katka Šulcová)

Gruzinská letargie. Vystoupili jsme na nedotknutelnou Tetnuldi

09.08.2017, Lukáš Ondrášek

Mestia, Batumi, Gori a podobné masovky letos v Gruzii vidět nepotřebujeme. Více nás zlákaly pyramidy na severu, nedaleko hranice s Ruskem. Horu Tetnuldi (4858 m) tu zná každý, na jejím špičatém vrcholu však byl jenom málokdo.

Probouzíme se do ledové, tmavé jeskyně v našem plátěném domečku. Vykouknu ze stanu směrem k vrcholku, nad kterým září hvězdy. Super, takže rychle ven ze stanu a jdeme na věc. S Julčou se potácíme po ledovci k první sněhové vertikále. Najednou naše robotické kroky přeruší záblesky v dálce. Musíme se otočit na zpět. Hraji si na detektiva a ve stále silnějším sněžení hledám naše stopy. Vpadneme do příbytku a je hotovo. Země se otřásá sílou hromů a upadáme znovu do spánkové letargie. Nic moc, ten alpinismus.

 

Špičaté pyramidy na severu Gruzie (f: Lukáš Ondrášek)

 

Ráno odhazujeme stan připlácnutý sněhem a obnovujeme přívody vzduchu. Dva Litevci vedle balí stan a jdou do údolí. V nohách se mi hromadí energie čekající na startovní výstřel. „Musím ven!“ Jdu se projít na sněžné vrcholky nad náš stan. Sníh se boří… „A sakra! Rychle dolů.“ Cítím vzduch nasycený elektřinou a nad hlavou mi začíná jiskřit. Mokrá čepice je jako hromosvod. Utíkám zpět a začíná sněžit. Julča kouká, co se děje a shodujeme se, že musíme dolů. Přichází studená fronta s vydatným sněžením.

Po sestupu do údolí a odpočinku ve městě se morálka v týmu zlepšuje. Místní chlebové speciality a minerální voda nám dodávají sílu a předpověď dvou dnů dobrého počasí i naději na vrchol. Zahajujeme v bleskovém tempu druhý útok na kopec. V odpolední kaši si to hrneme zpět do tábora, kde potkáváme čtyři zmrzlé Litevce. Vypadají dosti zničeně a zítra jdou dolů. Jejich chatrné spacáky a fish food, které si namíchali doma, jim asi neudělaly dobře. Rty plné puchýřů vypadají odporně, ale borci s dobrou náladou jsou příjemným zpestřením.

 

V údolí se morálka týmu zlepšila (f: Lukáš Ondrášek)

 

Spíme asi dvě hodiny a pořád se vrtíme jako dvě kukly. Julča klepe kosu, ale můj spacák drží teplo v pohodě. Puzení ranního průjmu nás vyhání v půl třetí na cestu. Sníh je jako beton a podmínky nemůžou být lepší. Bohové nás obdařili měsíčním svitem, takže ani čelovky nejsou třeba. Kličkujeme mezi katakombami, které se otevírají v podobě trhlin. Navazujeme se na pupeční šňůru, protože průzkum do útrob bychom absolvovali neradi.

Mraky v údolí se líně povalují a na vzdáleném Elbrusu vidíme čelovky. „Proč je tady zase taková zima?“ Vyšší kopce dělají z lezení noční sport. Musíme si zvykat a začínáme škrabkat mačkami skálu na hřbetu této čtyřboké krásky. Hřebínek se přiostřuje a dívám se na gps. Zatajuji Julče údaje, že ještě zbývá tři sta výškových metrů. „Jo, jo, už tam budeme“ přitakávám jako dítěti v autě při rodinném výletu. Sluníčko pálí a zvedá se vítr. Tvrdý firn se mění v led a teď chápu, proč Litevci měli ve výbavě šrouby do ledu.

 

Julča na vrchol došla na autopilota (f: Lukáš Ondrášek)

 

Letíme jako ledové krystalky a za čtyři hodiny od stanu stojíme na vrcholové převěji s podivným pocitem v žaludku. O tisíc výškových metrů výše se zmrzlá tyčinka vpravuje do žaludku o poznání hůř. Pohádkové výhledy na čtyři strany si vychutnáváme díky zimě jen chvíli. Zahajujeme sestup ve svižném tempu. Bolest v kolenou mi Julča dává značně najevo a zapíná autopilota. První slova prohazujeme spokojeně ve stanu. Hora nás odměnila po předešlé tryzně. Bruslíme v kaši na prosluněné louky s voňavými květy a kravskými lejny.

Zbytek výletu se řídí heslem: Už nikam neutečeme. Kolínko nedovolí zběsilé výstupy, takže doháníme stravovací deficit v přímořském městě Kobuleti. Užíváme si slunečných plání, kamenných mostů v blízkých horách a gruzínsko­‑ruskou společnost. Bílá pyramida Tetnuldi umí být nedotknutelná a umí připravit i spoustu pěkných chvil.

Nedotknutelná Tetnuldi (f: Lukáš Ondrášek)

Nohy těžknou a tep se zrychluje. Poprvé tahám v Ádru

06.08.2017, Jan Rosecký

Ještě jeden krok dolů a spustím se do madla, odtamtud už se snad nějak dostanu zpátky…

Lezečka klouže po zrncích písku a neúspěch pokusu o založení žáby mě posílá o 4 metry níž. Zem se zatřese a já zase sedím na udusaným písku a koukám na spáru ubíhající do výšky nade mnou. Nově je ozdobená klubkem smyc: jedna z nich je volně položená na hnízdo ve spáře, kde nějak silou vůle drží, zbytek se houpe důle. Lano není cvaklé nikam.

Takto mě „veľmi pekná, dobre odistená a ľahká“ (cit. Pískaři) „Stará cesta“ na Bakchuse vyškolila. Inu chlapče, osmy na překližce ani sedmy v horách v Ádru nic neznamenají.

Po krátké poradě velíme k ústupu. Lucka udělá pár elegantních temp v úzkém komínku, jehož hranu jsem drtil na sokola, a natažená jako kytarové éčko cvakne lano do dlouhé smyčky, co se houpe nejníž. Následnými pokusy o vytřesení ze země pak smyčku zkušeně zajebeme do hnízda. Takže plakat do Tošůvky se ještě hned tak nejde.

Na dálku založené jišťo prochází ze země zkouškou pevnosti. Tak jo, vypadá to dobře. Plán je jasný: dolezu k prvnímu, smyčky vyberu a pryč odsud.

Jde se na to! Protáhnout lano sedákem, poplácat sokola, zatímco cvičky pomalu postupují na tření hůre. Opatrně odsednout do smyčky a přidat ještě jednu. Třesoucíma se rukama žábovat tempo za tempem. S každým dalším nohy těžknou a zrychlující se tep buší v uších. Dlaně vlhnou. Šluchta dole se zvětšuje.

Najednou je hypnotizovaný kroužek na dosah. Konečně můžu těžkým klepadlem znovu otevřít bránu mezi živáčky. Cvaknout šroubovku. Otočit. Nabrat lano a…

Cvak. Ten zvuk mi konečně začal snižovat tepovou frekvenci. Najednou jsem úplně v jiném světě. Ta úzká vyplouvací žába je vlastně docela příjemná. Nohy si přestaly hrát na šicí stroj a stojí celkem stabilně. Celá cesta vypadá docela krásně. Vlastně se mi odsud vůbec nechce utíkat, chci si zkusit aspoň tenhle parádně vypadající traverz.

V tranzu míjím těžké místo nad kruhem, rozkročím se v koutě a soukám se nahoru. Leze se parádně. Vedle rakoviny, která je zajebaná tak, že ani nejde cvaknout, zakládám svoji třetí smyčku v životě. Vypadá dobře, nevypadne. S lehkou hlavou vzlínám, morfokrokem oblézám zúžení, přidávám uzlík a po pár tempech cvakám druhý. „Nad ním hrozivě vyhlížející převislá širočina jde překvapivě snadno“ (cit. Pískaři) – nevěřil jsem, že tyhle slova můžou jít dohromady, ale fakt to jde! Ještě 2 tempa. Ještě jedno. Madlo u vršku a hurónský potlesk z turistické nasazuje téhle euforii korunu.

A já jsem nikdy nebyl šťastnější. Tak dobře, byl. Ale jen o trochu…

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)

Stará cesta na Bakchuse mě pěkně vyškolila (f: Jan Rosecký)

Vydělá si fotograf lajn na chleba? Ne, kvůli jídlu to nedělá

04.08.2017, Pepa Horák

„Hele, Pepo, ty teď pořád fotíš ty lajny, co?“
„No, jako jo…“
„Z toho musí být asi dost peněz, ne?“
„No… Ne.“

Pořád se tomu říká mladý sport, i když už ho provozují lidé řadu let i u nás. V parku to vidíš v jednom kuse, nataženej špagát mezi stromy, pár lidí kolem, padaj z toho a doufaj, že si nešlápnou do dárku od pejskaře.

 

Jirka „Máslick“ Máslo – Air na trickline (f: Pepa Horák)

 

Bejvávaly časy, kdy po tom chodilo pár lidí, ale dneska potkáváš úplně neznámé lidi, kteří po lajně cupitají fakt hezky. O to víc mě pak překvapí situace, jako třeba teď na slacklinovém festivalu na Bišíku. Stojím, rozmýšlím obrázek a přimotá se ke mně klučina, kterého jsem viděl, jak se prochází na fakt dlouhý lajně: „Hele, simtě, to bude jako závod v rychlosti? To se fakt dělá? A to jako běží proti sobě?“

Možná za to mohl včerejší večírek, možná mu to prostě nesepnulo, ale nevypadal na někoho, kdo se bude takhle ptát. Takže abych to uvedl na pravou míru. Jo, na tomhle kusu textílie se pořádají závody v rychlosti. Prostě dva lidi maj každej svojí stejně dlouhou lajnu a utíkaj, co jim nohy stačej, až na konec, kde se parádně rozplácnou o strom.

Pak se na tom taky skáče do vzduchu, salta, rotace, podržhnáty a takovýhle kejkle. Vlastně podobně jako na trampolíně, akorát ta lajna má jen pět centimetrů na šířku.

 

Danny Menšík chytá diobolo – Kost highline (f: Pepa Horák)

 

Jsem rád, že jsem k tomu přimotal v době, kdy je kolem lajn super parta lidí, taková skoro až rodina. Lidi, kteří si navzájem věří, podporují se a pomáhají si, ať už ve sportu, nebo jen tak.
A že si tím nevydělám na chleba? No co, naučim se baštit pránu a budu si dál užívat, že se mi před objektivem třepetá lajna a že mě sem tam někdo vezme na výlet, protože by se mu líbila fotka ode mě.

(U lajn se chvíli zdržíme. Na příští týden chystáme velký článek – nech se překvapit, bude to EPIC! pozn. red.)

Štěpán Pecka v cíli speedline (f: Pepa Horák)

Trojka, která ti sevře žaludek. Jinak se do ní nevejdeš

31.07.2017, Jakub Vondra

Ve Skaláku se nachází majestátní věž jménem Dračí zub – dominanta Dračích skal, která zřejmě dala celé oblasti i jméno. Na tuto věž vede „Tajná cesta“. Název mysteriózní a poetický, lákající k vylezení. Cesta vznikla už téměř před sto lety, autory jsou páni Josef Baudys, Václav Náhlovský a Karel Čabelka, oklasifikována jest číslicí III. Varování jsme dostali a rozhodli se ho ignorovat.

Naše družstvo sestává z mé přítelkyně Míši, dobrého kamaráda Matouše a mé maličkosti. Matouš tahá bez potíží úvodní širočinu a dobírá zbytek družstva na předskalíčko. Zatím nic neobvyklého. Dál máme prý prolézt do vnitřního komína a velmi úzkým komínem se vydat na vrchol.

A tady to začíná doopravdy: V jeskyni hledíme marně vzhůru. Všude tma a rozměr přinejlepším širočinový. Máme málo fantazie na myšlenku, že se tudy dá nějak procpat nahoru. Už nyní je zřejmé, že tohle nebude jen tak. Jediná šance, jak se dostat výš, je udělat pár temp zužujícím se komínem a vlézt do jakési vertikální skuliny. Co dál je nám díky tmě záhadou.

Vyloženě to neláká, ale navazuji se s myšlenkou, že je to přeci za tři a třeba bude výš lépe. Ani omylem! V díře jsem napasován nějak nezvykle horizontálně, při nádechu se mi zrna skály zakusují do těla a pátrání po dalším postupu mi poněkud znepříjemňuje nemožnost otočit hlavou – vejde se mi sem totiž jen bokem. Svírá se mi žaludek, ale nějak pokračuji. Čím výš, tím hůř – zdá se, že se bude bojovat o milimetry.

Nakonec nelze jinak: Nějak se mi podaří sundat si v té škvíře mezi masami písku sedák. Navazuji ho metr pod sebe na lano, které jsem si přivázal na kotník a soukám se dál. Cestou potkávám zánovní lezečku. Odřené uši už jsem řešit přestal. Mám obavy, že zalezu do místa, kde se nepůjde nadechnout, strašně nepříjemným způsobem tady zahynu a vyhniju jako kaz v zubu. Jak příhodný je název téhle skály. Nostalgicky vzpomínám na cesty, ve kterých jsem se bál, že spadnu.

Alespoň zabloudit se dá těžko a tak se nyní, opět zcela horizontálně, vynořuji v jakémsi výklenku, ze kterého údajný „komín“ pokračuje nahoru již podél stěny. Denní světlo! Připadám si jako krtek, co se vyhrabal z podzemí. Nebo jako dítě, když se rodí. Je tu dokonce kruh. Nevím, jestli mám radost nebo strach, nejspíš obojí a spoustu dalšího. Třeba touhu si strašně nafackovat. Zvažuji, co dál.

Obléknout si sedák někde 20 metrů nad zemí není sranda, ale nakonec se zadaří. Když pak o pět metrů výše bojuji s vlastním hrudníkem, který je prostě širší než ten komín, jsem rád, že případný výlet nebude podlaha. Hodiny pod vrcholem nemám už sílu ani chuť provazovat a nahoře se ze všech sil snažím nepozvracet.

Žiju! Já žiju a tohle už nikdy v životě nemusím lézt!

Míšu, která jde po mně, jsem takhle řvát ještě neslyšel, a to jsme spolu prožili už leccos. Kluci na vedlejší Dračí věži vypadají z těch zvuků dost vyděšeně. Míša nakonec rezignuje a nějak se jí podaří vrátit se na předskalí, kde čeká na vysvobození. Matouš se zřejmě baví úplně stejně jako já, včetně legrace s úvazkem. Cesta ho kromě nervů připravila i o oblíbené lezecké tričko. Podáváme si ruce a přísaháme si, že už budeme lézt jen šestky a výš. Zbývá zachránit Míšu. Slaňák je naštěstí vhodně umístěn, takže je to oproti výstupu hračka.

Cestu bych doporučil všem speleologům pro trénink, masochistům pro radost a klaustrofobikům jakožto léčbu šokem.

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)

Takhle dopadlo Matoušovo triko (f: Jakub Vondra)

Honza Zbranek a Jáchym Srb akademicky prokličkovali nejvyšší pilíř Mont Blancu

25.07.2017, Jáchym Srb

Honza Zbranek s Jáchymem Srbem minulý týden dokončili třídenní týmový OS výstup cestou „Divine Providence“ (ED+, 7b+, 900 metrů, topo), která esteticky prochází středem pilíře d’Angle přímo na Mont Blanc. Poprosili jsme Jáchyma, aby nám popsal, jak si to užili, pozn. red.

„Takže jste vylezli, co jste naplánovali, jo? Já byla na Mont Blancu v sedmnácti, to se člověk docela zadýchá. A nezapomeň prosím uklidit to složený prádlo, až se vrátíš. A zalít trávník.”

– máma    .     .    .

Prádlo je uklizeno, trávník se zelená, tak se konečně mohu vrhnout na krátký zápis jednoho podařeného výletu do Alp. Pokusím se odhalit podivnou shodu okolností, která nás s Honzíkem dopoledne 18. 7. 2017 dovedla (dosti zadýchané) na vrchol Mont Blancu jednou z nejkrásnějších cest, které tam vedou. Vzhledem k tomu, že značnou část mé duševní kapacity nyní pohlcuje rozepsaná diplomová práce, zdržím se přehnané tvořivosti a naopak se při popisu našeho výstupu přimknu k jistotě, kterou člověk nachází pouze v strohém akademickém stylu, systematicky členícím text do kapitol a podkapitol. Nuže:

Kapitola první: plánování

„Rád bych zkusil to Divine Providence, nechceš se přidat?” píše mi Honzík na začátku března a já mu píšu že jo, a že bych mohl v polovině července a on píše, že je to ok, a tak se domlouváme, že bychom teda jako vyrazili 15. července, protože to on má pauzu mezi stavěnim svěťáků. Když 15. července skutečně stojíme na spodní stanici lanovky v Courmayeru, batohy naditý všim potřebnym na čtyři dny ve stěně, s dobrou předpovědí a plechovkoou coly v ruce, musim se nevěřícně podrbat na helmě… Skutečně se tohle děje? Vysrknem zbytky coly z plechovky, nastoupíme do rotující gondoly, kde Honzík prověří pevnost svých bicepsů a plastového poutka pro pasažéry jednoručním shybem v plné polní a pak už se velikou rychlostí řítíme k Pointe Helbronner (3 462 m), kde naše cesta začíná.

Kapitola druhá: nástup

První noc plánujeme strávit na bivacu Fourche (3 684 m), což je podle všech zdrojů poměrně nóbl zařízení, nacházející se na aretě Brenva. Při přechodu přes ledovec je již z několika kilometrů vidět stuha lezeckých dvojic, která se ke stejnému cíli vine ledovým svahem arety, což dává našim krokům nebývalou rychlost. Před dosažením bivaku úspěšně předbíháme britskou dvojici, která místo sprintu začne před závěrečným stoupáním s ostrovním klidem popíjet čaj a posléze i italský pár, který po zasažení jednoho z dvojice kamenem ustupuje zpět do údolí. V bivaku si tak zajistíme dostatek místa na pohodlnou noc, děláme čaj na ráno a já podporuji aklimatizaci tabletkou ibalginu.

Budíček zvoní ve tři ráno a po čtvrté nóbl útočiště opouštíme. Dvě slanění nás dostávají na ledovec po kterém již s ledovým klidem pochodují dvě britské baterky, které zjevně také míří ke Grand Pilier d’Angle. V jejich stopách kličkujeme mezi trhlinami a za světla docházíme na Col Moore. Tu narážíme na odpudivě vypadající slanění a dva nešťastné Brity, kteří po špatně zvoleném sestupu sněho-suťovým svahem ztratili svůj ledový klid a s přáním všeho dobrého se obrací nazpět. My volíme slanění (tupý hrot obhozený zpuchřelou smyčkou), dvakrát musím vyprošťovat zaseklé lano, ale nakonec se dostaneme dolů na ledovec a přes několik spadlých lavin přehopsáme pod stěnu. Konkurence setřesena, Grand Pilier d’Angle bude několik dalších dnů patřit jenom nám.

Kapitola třetí: výstup

Kolem osmé ráno úspěšně překročíme bergshrund (odtrhovou trhlinu, pozn. red.) a po 15 metrech dolézáme na polici, kde měníme mačky za lezečky a dál pokračujeme zhruba 400 metrů po lámavé skále, bez topa, s obtížností délek od 5 do 6b. Po třetí hodině odpoledne k našemu překvapení dolézáme na správnou polici, kde rozbijíme tábor, cosi sníme a já trávím následujících dvanáct hodin mlsným pokuováním na Honzíkův naditý péřák. Příchod slunce se ohlašuje několika kamenými lavinami ve východní stěně Mont Blancu, konečně přehlušujícími slastné chrápání, které oněch dvanáct hodin poslouchám z druhé strany police. Nad námi se rozvěcí 300 metrů kompaktní oranžové skály, která představuje to nejlepší lezení na Grande Pilier d’Angle. Pár koleček salámu, gumový medvídek a jde se na věc. Rozehříváme se v komínu za 6b a pak se jde na tvrdší lezení. 7a, 6b, 7b, 7b+… Na štandech se střídáme, a tak první dvě těžké délky za 7a a 7b připadají na Honzíka, který je s přehledem hlavího stavěče IFSC čistě přelézá. Velký nápis IFSC Official, svítící z jeho nafasované vesty, dodává celému výkonu punc samozřejmosti. Já se pod délkou za 7b+ již tak samozřejmě necítím; z převisu kape voda a tahání dvou batohů spolu s nadmořskou výškou si vybralo daň na beztak prostředních lezeckých schopnostech, kterými oplývám. Po pár krocích se nicméně cítím poměrně dobře, udělám několik dlouhých temp skrz mokré chyty, a když zakládám friendy na štandovací polici, spíše než euforii cítím údiv, že to teda vyšlo. Po několika dalších délkách za 6b-7a+ se dostaneme do ukloněného a lámavého terénu, kde končí lehkomyslné lezení a opět začíná alpinismus. Lezečky putují na dno batohů a 8 dlouhých délek přes sníh a kamení nás kolem sedmé hodiny dostává na sněhovou aretu Pauterey. Po té to má být 500 svižných metrů na vrchol, ale sníh je navečer rozměklý, tak volíme druhý bivak, rozkládající se na rozkošné polici, o které jsme se dozvěděli od britské dvojice. Vskutku skvostný dárek na rozloučenou od těchto dvou brexitujících džentlmenů.

Do závěrečné etapy cesty nastupujeme kolem páté ráno; 500 výškových metrů ve firnovém svahu nabízí stejnou dávku radosti a bolesti, dechaberoucích výhledů i dechaberoucí nadmořské výšky. Když už lýtka začínají bít na poplach, překulíme se přes poslední převěj a najednou jsme v jiném světě. Je to svět oblých tvarů, krajina takřka ladovská a překonání posledních výškových metrů na vrchol Mont Blancu připomíná spíše zimní procházku než drsný alpinismus.

Kapitola čtvrtá: sestup

Pokud jste této chvíle postrádali při popisu výstupu drama, které z obyčejného vyprávění dělá příběh, na sestupu se i tento pohár naplnil. Zatímco jsme vesele klusali dolů na lanovku cestou Trois Monts, naše těla začala plíživě nahlodávat dehydratace, způsobená malou bombičkou v mém jetboilu a nedostatkem roztaveného sněhu. V sedle pod Mont Maudit se klus postupně změnil v krok, a než jsme sestoupili z Mont Blanc du Tacul do Vallée Blanche, byli jsme vysušenější než hovězí jerky, které během výstupu dělaly nejsolidnější část našeho proviantu. Závěrečný stometrový výstup vyšlapanou cestou na Aiguille du Midi nám zabral asi tolik, co osm délek mixového lezení předešlého dne a 50 metrů od ledového průlezu na lanovku jsem poprvé za celé čtyři dny uvažoval, že bych si měl možná zavolat helikoptéru. Poslední zbytek síly na závěrečný výšvih jsem nabral až poté, co mě za veselého štěbetání předešlo lanové družstvo důchodců věkové kategorie mých prarodičů, což jen dokládá, že hlavním charakterovým rysem horolezců je převaha ješitnosti nad pudem sebezáchovy. Jisté je, že po dosažení lanovky jsme stěží vypadali jako borci, kteří právě vylezli jednu z nejobtížnějších cest v masivu Mont Blancu. Na stanici lanovky jsme si dali svatou trojici Orangina+Powerade+Coca-cola a až po této modlitbě jsme si začali užívat úspěchu, který patřil – jako vždy v horách – jen trochu nám a hodně počasí, štěstí a snad i nějaké vyšší prozřetelnosti.

A víš vlastně, co znamená Divine Providence?

Honza a Jáchym (vpravo) na vrcholku Mont Blancu. (f: francouzský turista)