Pacific Crest Trail
Sto maratonů
s krosnou na zádech

perex

Pacific Crest Trail se táhne Od hranic s Mexikem až po Kanadu. Víc než 4200 kilometrů PŘES POUŠTĚ I VRCHOLKY HOR… VYPRÁVĚNÍ zřejmě prvnÍCH ČechŮ, kterým se podařilo přejít ho během jediného roku.

Kredity

T a F: PETR KOSEK | LEDEN 2016

Text 1f

4200 kilometrů před námi

Je 16. června něco po šesté hodině ranní, jsme v sedle Walker Pass v Kalifornii, na hřebeni nad severním výběžkem Mohavské pouště. Na východ od nás je Údolí smrti. Začíná být pořádné teplo. Procházíme posledním malým kempem a mezi houštím ho konečně vidíme. Tahle úzká pěšinka v písku mezi pichlavým křovím a jalovci je Pacific Crest Trail. Únava, stres i nervozita, které provázely roční plánování, z nás okamžitě padají. Ukrajujeme první z mnoha milionů kroků na 4200 kilometrů dlouhém dobrodružství…

Hned první den nám ukazuje, že to nebude jednoduché. Kolem poledne je přes 40°C a první dva zdroje vody jsou vyschlé. Taky potkáváme první kolegy na cestě. Shaggy je zarostlý a trochu oplácaný Ir s českými kořeny. I když jsme skvěle fyzicky připraveni, Shaggy nás i tak lehkým krokem hravě předchází. Jeho dva měsíce na cestě jsou znát.

Trail se většinou chodí směrem na sever. Startuje se v dubnu od hranic s Mexikem a prvních tisíc kilometrů pouští je tou dobou ještě snesitelných. My mohli odstartovat až v červnu, chtěli jsme to proto vzít přesně obráceně a začít na kanadských hranicích. Ještě týden před startem ale leželo na prvních 700 kilometrech víc než metr sněhu. Čekat jsme nemohli, alternativně jsme proto jako startovní bod zvolili míli 651, ležící ve čtvrtině cesty na sever od Mexika (zbylou část trailu, kterou jsme přeskočili, jsme posléze prošlápli až na úplný závěr).

Galerie 1

Text 2

Fyzicky nejnáročnější část cesty – High Sierra s balíkem

Třetí den si s úlevou vyzvedáváme první zásobovací balík v Kennedy Meadows. Kvůli medvědům musíme jídlo nosit v plastových boxech, nebo speciálních kevlarových pytlích, které medvěd nerozsápe. Vařit a skladovat jídlo bys měl alespoň 30 metrů od místa, kde spíš. Jedině tak se vyhneš neplánované noční návštěvě.

V prvních týdnech nás čeká fyzicky nejnáročnější část cesty – pohoří High Sierra – 17 sedel vyšších než 3000 metrů a dlouhé intervaly mezi zásobováním. Trasa v těchto místech téměř kopíruje John Muir Trail, považovaný za jeden z nejkrásnějších treků na světě. Na vrchol nejvyšší hory kontinentální části Spojených Států Mt. Whitney (4 421 m n. m.) je to jen 10 kilometrů, nahoru si proto vybíháme před východem slunce.

Většina cesty vede mimo civilizaci, prochází pouze dvěma malými městy a zhruba desítkou městeček. Nejdelší vzdálenost bez silnice nebo prašné cesty je přes 300 kilometrů. Balíky s jídlem si posíláš předem na různé horské chaty, malé benzínky u silnic nebo si musíš občas dostopovat do několik desítek kilometrů vzdáleného města na nákup. Podobné to je i s mapami, průvodci a dalšími zásobami, které po cestě nikde nekoupíš. Jednoduše si vyrobíš odolný balík (třeba plastový kyblík od barvy), který posíláš několik set kilometrů před sebou. Pak ho jenom vyzvedneš na poště, uložíš použité mapy a přebytečné oblečení, vezmeš nové spolu s náhradními baterkami do čelovky a balík znovu pošleš s několikatýdenním náskokem napřed.

CITÁT 1

“Když se na to podíváš jako na 100 maratonů s batohem, pěkně den po dni několik měsíců, dojde ti, do čeho ses pustil.”

Text 3

Nejlepší místo na spaní a 28 tatranek 

Myslím, že plánování jsme nepodcenili, v důsledku změn na poslední chvíli jsme si ale poslali málo jídla a teď máme pořádný hlad. Markéta je na mě desně přísná, každý den vstáváme před pátou ráno, snažíme se i v těžkém terénu ujít alespoň 40 km denně a dostat se k dalšímu depu dřív, než nám zásoby dojdou úplně. Jídlo, které ti na 5denním treku normálně bohatě stačí, tady nepokryje ani tři dny. Šlapeš běžně 12-15 hodin denně a člověk s minimem podkožního tuku, jako já, tady potřebuje skoro 5000 kcal. Jen pro představu, při 70% využitelnosti energie to je skoro 28 tatranek na den.

Navzdory hladu si naše dobrodružství neuvěřitelně užíváme. Trail prochází národními parky Sequoia, Kings Canyon a Yosemite. Všude je bílá žula, průzračná jezera a stovky potůčků z tajícího sněhu. I když v noci mrzne, spíme zásadně pod širákem a kocháme se zářivou noční oblohou, jakou v Evropě kvůli malé nadmořské výšce a světelnému smogu nikdy neuvidíš. Stejně dechberoucí tu jsou i západy a východy slunce. Nejlepší zábava je vlastně vybírání místa na spaní. Ostré hřebínky, horská sedla s neomezeným výhledem, útulné obýváčky pod staletými stromy, kamenné police nad jezery, to všechno můžeme na jednu noc mít.

V Yosemitech několikrát potkáváme chlapíka s přezdívkou Fallrisk – je mu odhadem třicet a s jeho nohama je evidentně něco špatně. Od narození nemohl normálně chodit a až po víc než 20 operacích se dokázal postavit na vlastní nohy. Jeho batůžek má bez jídla jenom tři kila, víc by neunesl. I tak ho nohy neposlouchají a občas nekontrolovaně padá. Přesto s námi několik dní dokáže držet tempo. Jeho odhodlání nám dodává tolik potřebnou sílu. Postupně vychytáváme i zásobování. Skoro při každé zastávce se koupeme v křišťálově čistých jezerech a čteme pár stránek z knížky. Ta je kromě deníku a několika tužek jediným “zbytečným” luxusem, který s sebou máme.

full width fotka

 

– KOUPÁNÍ V LAKE ALOHA, KALIFORNIE –

Text 4

Z Kalifornie do Oregonu – je nám do zpěvu 

Téměř o týden dříve, než jsme plánovali, se dostáváme k úpatí sopky Mt. Shasta (4 320 m n. m.) v horké severní Kalifornii. Bílý kužel sopky vystupuje z okolní krajiny a už několik dní se na něj těšíme. Na poště si vyzvedáváme balík s pohorkami, mačkami a teplejšími rukavicemi a pouštíme se do výstupu strmým žlabem. Ve výškovém táboře u Helen Lake slavíme při úplňku moje narozeniny. Druhý den za úsvitu už stojíme na vrcholku.

Každý rok má nějaké specifikum. Někdy je dobrodružství na trailu znásobeno velkým množstvím sněhu v horských sedlech, někdy povodněmi nebo sněhovými bouřemi. Naším letošním “společníkem” je sucho a delší úseky bez vody, stejně jako mnoho lesních požárů. Kvůli nim je trail na mnoha místech uzavřen. Daří se nám tyto uzavírky obcházet, někteří méně šťastní jedinci za námi dokonce musí některé sekce úplně vynechat. Po 54 dnech konečně opouštíme Kalifornii, vstupujeme do Oregonu a s úlevou si zpíváme:

Audio

BANNER

Rafiki 2015

Text 5

Legenda trailu – 81letý UltraBuns, který to celé uběhl

Nekonečné, hluboké lesy Oregonu jsou po horkém severu Kalifornie příjemným osvěžením. Terén je spíš zvlněný než vyloženě hornatý, jezera nejsou tak čistá, ale kilometry tady příjemně ubíhají. Čeká nás několik přírodních skvostů – obrovský zatopený kráter sopky Crater Lake nebo lávová pole kolem řetězce špičatých, sněhem pokrytých sopek Sisters. Dáváme si dost do těla a pořád se snažíme dělat přes 40 kilometrů za den.

Pomalu se začíná projevovat citelná únava. Nejvíc překvapivá je pro nás neskutečná bolest chodidel. Objevila se hned na počátku a místo, aby mizela, tak se naopak stupňuje. Nezbývá nám, než si na ni zvyknout. Krize přichází na všechny, oproti mnoha odpadlíkům jsme na tom pořád dobře. Je to hlavně o vůli. Mám za sebou závodní kariéru na kole, pár docela pěkných horolezeckých výstupů, dlouhé treky v jižní Americe, ale tohle je úplně jiná liga. A Marky? Ta je nezničitelná! Mám pocit, že se nezastaví, ani když jí upadne noha. Bolest je prý dobrá. Aspoň jí už neteče každý den krev z nosu jako první měsíc.

Jako posel z nebes v nelehké době se před námi objevuje zjevení. Běží. Zastavujeme ho na kus řeči. Představuje se jako UltraBuns, je mu 81 let a dává si právě svých pravidelných osm mil. Jakoby nic nám vypráví, že celý trail před 25 lety běžel. Byl první, kdo to dokázal. Bez podpůrného týmu, maraton denně. Aby šetřil gramy, neměl spacák ani stan, jen bivakovací pytel. Navíc si vůbec nevařil. Naše fňukání mi najednou přijde strašně trapný. Když navíc zjišťujeme, že v úctyhodných 80 letech loni trail dokončil podruhé, jsme najednou odhodlání naši cestu dokončit stůj co stůj. Zase se šlape o něco lépe.

full width fotka

Cesta po Nepálu

 

– LEGENDA TRAILU, 81LETÝ ULTRABUNS –

Text 6

Náboženství ostružinového koláče

Od začátku jdu v lehkých běžeckých botách, Markéta v sandálech. Těžké a tvrdé pohorky, ve kterých se noha navíc extrémně potí, by nohy zbytečně trápily. I takhle dost protestují. Další zásobovací zastávka – národní park Crater Lake, se kvůli velkému požáru topí v hustém dýmu. Společně s ostatními si dáváme krátký oraz a s radostí konzumuje jejich přebytky proviantu. I když jsme spolu strávili maximálně pár minut, vnímáme se jako staří přátelé. Všichni máme stejnou cestu a to, čím jsme si prošli, nás spojuje dohromady.

Den volna i společnost přátel pomohly. Nerozhází nás ani další požár a fakt, že den zahajujeme 30kilometrovou “objížďkou” po asfaltce. Nálada v týmu je skvělá. Aby nám nezakrněl mozek (nebo možná proto, že už zakrněl) vymýšlíme a do detailu vypracováváme nové náboženství, jehož jádrem je ostružinový koláč – asi reakce na bezdomovce, se kterým jsme v městečku Shasta sbírali ostružiny a básnili o tom, že si z nich upečeme koláč. Dokonce jsme sestavili i zpěvník písní, ideálních k vonící, nažhavené troubě.

Naše další meta, hranice se státem Washington, se rychle blíží. Z vrcholu South Sister je možná nejhezčí pohled, co jsme zatím viděli. Řetěz zasněžených sopek se odtud táhne téměř až ke kanadské hranici. Rozmanitou krajinou lávových polí a zelených luk se kolem bílých vulkánů Mt. Jeferson a Mt. Hood ženeme až do městečka Cascade Locks, ležícím na řece Columbia River, která tvoří přirozenou hranici mezi oběma státy.

Pošta je na další tři dny zavřená, na náš “bounce box” s mapami a teplým oblečením si tak musíme neplánovaně počkat. Jsme zklamaní. Kdybychom využili služeb některého z trail angelů (člověk, který poskytuje lidem zázemí, místo k přespání, pračku nebo internet), mohli jsme být vysmátí a pokračovat v cestě. I když jsou takových “andělů” po celé délce cesty desítky, my jejich služby nevyužívali. Chtěli jsme být co nejvíc soběstační. Žádné hotely, žádní trail angels a žádné placení za věci, které můžeme vyřešit s pomocí toho, co si neseme s sebou.

Galerie 3

Text 7

Footprint a Illusion – to jsme my

Nohy jsou po třech dnech nečinnosti neuvěřitelně ztuhlé a kolena bolí o hodně víc než před odpočinkem. Výškový profil trailu tady ve Washingtonu vypadá jako zuby pily. Těžká kamenitá stoupání a všudypřítomný štiplavý kouř z mnoha okolních požárů nám cestu neusnadňují. Dny se krátí a my máme problém udržet tempo alespoň na 35 kilometrech za den. Markéta si poprvé stěžuje na bolest kolene. Se zaťatými zuby ukrajujeme další dva týdny a 130 kilometrů před kanadskou hranicí si děláme poslední zastávku ve Stehekinu, malé vesničce na jezeře Lake Chelan. Mají tu nejlepší a nejvyhlášenější pekárnu na trailu. Blízkost cíle všem dává novou energii, je však cítit i obrovská melancholie. Něco tak neuvěřitelně krásného, návykového a skutečného se blíží ke konci. Loučíme se s přáteli – Sunday, Supergirl, Mad dog Murph, nebo Pineapple Express. Každý si z treku odváží svoji přezdívku, máme ji i my. Footprint a Illusion.

Během posledních čtyř dnů se konečně zvedá vítr, rozfoukává kouř a naplno nám ukazuje “americké Alpy” v podzimních barvách. Užíváme si i fakt, že pošta nejspíš zapomněla náš balík s jídlem někde na slunci a kompletně se zkazilo. Olej, tyčinky, vločky, ořechy. Dokonce i nutela je žluklá. 

full width fotka

 

– OSLAVA ROZFOUKÁNÍ KOUŘE, NP NORTH CASCADES –

Text 8

“Život je mnohem jednodušší, než nám vštěpují do hlavy”

Na kanadskou hranici k monumentu 78 dorážíme stošestý den od startu. Cesta pokračuje ještě 14 kilometrů za hranici, kvůli vízům tam už ale nemůžeme. Zapisujeme se do registru, připíjíme douškem whiskey a míříme vstříc civilizaci. Marky se svěřuje, že jí kolena bolela tak, že to chtěla den před koncem zabalit. Má můj obdiv, že to vydržela!

Jedinečnost Pacific Crest Trailu není v přírodních scenériích, ty jsou stejné i pro víkendové návštěvníky.

Jedinečnost spočívá v možnosti strávit pět měsíců v kuse v přírodě, v nutnosti vystačit si pouze s tím, co uneseš v batohu, v přítomnosti dlouhodobého jasného cíle nebo v odhodlání nevzdat se a splnit si svůj sen.

Zjistíš, že život je mnohem jednodušší, než nám v “civilizované” společnosti vštěpují do hlavy. Když si něco přeješ a moc to přemýšlením nekomplikuješ, věci do sebe krásně zapadají a všechno funguje. A jestli máš potřebu se ptát, proč to všechno děláme, nejspíš bys ani nedokázal pochopit odpověď…

Po krátké regenerační pauze se vrháme do pouštní sekce trailu. Ta je natolik jiná, intenzivní a rozmanitá, že si zaslouží samostatné povídání. Čeká nás vypořádání se s chřestýši, tarantulemi, nočními mrazy a denním horkem nebo s několika stoupáními a klesáními o 3000 výškových metrů za jediný den…

Infobox pěkný s fotkou v pozadí

Celková délka:                                   4 284km
Celkové převýšení:                            97 000128 000 metrů (podle různých zdrojů)
Nejvýše položený bod na trailu:     sedlo Forester Pass 4 009 m n. m.
Nejníže položený bod na trailu:      městečko Cascade Locks 43 m n. m.
Začátek:                                               hranice USA/Mexiko poblíž městečka Campo
Konec:                                                  Manning Park, Britská Kolumbie, Kanada


 

Trail vede po území států Kalifornie, Oregon, Washington. Vyhýbá se civilizaci (za celou dobu pouze 11 městeček od 50 do 3 500 obyvatel) a vede po hřebenech nejvyšších hor při západním pobřeží USA. Většinu času prochází chráněnými územími – 7 národními parky (Sequoia, Kings Canyon, Yosemite, Lassen Volcanic, Crater Lake, Mt. Rainier, North Cascades), 25 národními lesy a dalšími 37 přírodními rezervacemi. S výjimkou několika kilometrů v poušti nevede po žádné cestě, ale jen po úzké stezce.

Během našeho prvního společného treku s Markétou a jejím tátou v Údolí smrti o Vánocích 2010, se mě asi třetí den jako by nic zeptala, jestli vím, co to je PCT a co si o tom myslím. O té doby byla naše budoucnost „nalajnovaná“. Nebyla to sice přímka, spíš nekonečný sled zákrut. Markéta žije v Kalifornii a jako čerstvá držitelka zelené karty nemůže opustit Spojené Státy na delší dobu. Mě tam zase už nechtějí pouštět, protože tam jezdím příliš často… Ale kde je vůle, tam je i cesta, a tak se nám nakonec podařilo naše plány zrealizovat.

V severní Americe mají ultra-dlouhé treky mnohaletou tradici. Je to dáno jak velkou přírodní rozmanitostí, tak dostatkem obrovských, relativně nedotčených území, kde se dlouhé průzkumné cesty přímo nabízejí. V USA mají 11 kongresem ustanovených a vládou podporovaných dálkových trailů v celkové délce téměř 30 000 km. Mezi nejpopulárnější patří Appalachian Trail, Pacific Crest Trail a Continental Divide Trail. Pro americké milovníky outdooru je PCT něčím, jako pro nás obyčejné horolezce výstup na Everest. Není to nemožné, ale vyžaduje to velké odhodlání a důkladnou přípravu.

V době plánování se mi nepodařilo zjistit, že by celý tento trail někdy šel nějaký Čech, veškeré relevantní informace byly pouze v angličtině. Základní informace najdeš na stránkách asociace, která se o trail a jeho propagaci stará: www.pcta.org. Pokud chceš na trail skutečně vyrazit, tak k nezaplacení je dvojice průvodců Yogi’s PCT Handbook a Databook, které si můžeš objednat na www.pcthandbook.com. Nejlepší, velmi podrobné mapy s vyznačením skutečné trasy, mílí, vodních zdrojů a jejich spolehlivosti, s informacemi o stopovaní, obchodech, restauracích jsou dostupné zdarma na www.pctmap.net. Vypracoval je chlapík jménem Halfmile a úplně každý na ně odkazuje jako na „halfmile’s maps”.

Pro informace v češtině navštiv www.nalehko.com, kde najdeš krátký seriál z naší cesty a velké množství informací ohledně vybavení na dlouhé treky.

Časové „okno“ pro průchod PCT je dáno podnebím, především pak sněhem. High Sierrou ve středu Kalifornie obvykle neprojdeš dříve než začátkem června a první sněhové bouře ve Washingtonu přichází již koncem září. Aby se ti tedy podařilo trail dokončit dřív, než zmizí pod metry sněhu, musíš mít reálný plán a úspěšně ho plnit. Vzdálenosti mezi zásobovacími místy a počet dní potřebný k jejich překonání, ti pak pomohou lépe plánovat množství jídla. Několik málo zásobovacích míst leží přímo na trailu, ale do většiny musíš dostopovat nebo dojít. Na některých místech se nedá vůbec nic koupit a je nutné si tam poslat balík, jinde se zase dá poměrně dobře nakoupit. To je vždycky lepší volba. Mohu tě ujistit, že po několika měsících ti jídlo ze zásobovacích balíků bude lézt krkem.


 

Tabulky s plánem, vzdálenostmi mezi zásobovacími místy, převýšením v jednotlivých sekcích a se zásobovací strategií najdeš v přiloženém souboru.

Základním předpokladem úspěšného dokončení trailu je cestování nalehko. Ještě před 20 lety, když všichni tahali 20 až 30 kilové batohy, se někomu podařilo projít celý PCT za jednu sezónu pouze výjimečně. Valná většina dobrodruhů podlehla příliš těžkému batohu, se kterým nebyli schopni šlapat potřebných 35 km denně.

Když se připravíš na všechno možné, co může přijít, začni seznam pěkně proškrtávat a testovat na kratších výšlapech. Výbavu vždycky můžeš zredukovat a odlehčit. Naštěstí je díky dlouholeté tradici na amerických webech spousta užitečných informací a velké množství menších výrobců speciálního ultralehkého vybavení, a tak nebylo zas tak těžké se s hmotností našich batohů během roku propracovat pod 7 kilo bez jídla. 

Mě samotného toto ultralehké hnutí natolik nadchnulo, že jsem spustil vlastní web www.nalehko.com s informacemi pro ostatní, kdo by chtěli zkusit cestovat nalehko.


 

Tabulku s kompletní výbavou a hmotnostmi najdeš v přiloženém souboru.

4 200km s celkovým převýšením 100 km ještě nezní tak strašně, ale když se na to podíváš jako na 100 maratónů s batohem, pěkně den po dni několik měsíců, dojde ti, do čeho ses pustil. Jako naschvál trail neprochází jenom krásnými lesy a horskými loukami, ale na trase se potýkáš s pouštěmi, skalnatými velehorami a mnoha sedly přes 3000 m n. m., sněhem, lesními požáry a obrovskými spálenými územími, a nejspíš budeš muset brodit i dost velké a nebezpečné řeky.

Musíš počítat s tím, že po téměř celé délce trailu žijí medvědi, budou tě sužovat hejna moskytů, jaké si středoevropan nedokáže představit. Zejména v poušti žije velké množství rozmanité havěti od chřestýšů, přes tarantule až po škorpióny. A k tomu všemu se neustále pohybuješ na hřebenech hor ve výškách mezi 1500 a 3000 m n. m., kde se obvykle pěkné počasí může i v červenci změnit ve sněhovou bouři.

Mapa

 

– TRAIL PROCHÁZÍ OD SEVERU STÁT WASHINGHTON, OREGON A KALIFORNII –

Cesta po Nepálu

Autor

Petr Kosek

Autor

Rad spí, hodně čte, a i když vypadá vážně, pro úsměv nejde daleko. Dřiny se nebojí, a když ho něco nadchne, pustí se do přípravy s cílem to zrealizovat. Má rád svoji ženu, se kterou toho chce zažít co nejvíc.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)