Tibet
na vlastní kůži

perex

“Když se mě někdo ptá, kde zažije ten pravý Tibet, říkám, ať nejezdí do TIBETSKÉ AUTONOMNÍ OBLASTI v Číně. Všude jinde mi přijde Tibet autentičtější,” ŘÍKÁ sinolog Ondra Vařil.

Kredity

T: MICHAL GUZI F: O. VAŘIL, KATKA NOVÁKOVÁ | červenec 2016

Text 1

Je úterní podvečer, ulice plné uspěchaných lidí a my usedáme v jedné pražské čajovně. Zatímco usrkáváme zelený čaj, ponořujeme se do dlouhé diskuze o vzdáleném Tibetu.

TVRDÉ SEZENÍ

Kolik let jezdíš do Tibetu?
Do autonomní oblasti pátým rokem, do okolních oblastí devět let.

Jak se tam dá nejlépe dostat?
Z Pekingu se dá jet po zemi železnicí přes Si-ning a Golmud až do Lhasy (železnice byla po mnoha letech práce otevřena v červenci 2006, pozn. ed.), je to přes 40 hodin ve vlaku a pak se tam samozřejmě létá ze všech velkých čínských měst. Jediné mezinárodní letecké spojení má Lhasa s nepálským Káthmándú. Vlakem je to sice dlouhé, ale rozhodně je to šetrnější z hlediska aklimatizace, protože výšku člověk nabírá postupně. Špatně lidem bývá sice po příjezdu také, rozhodně ale méně než třeba při přímém letu z Pekingu. Lhasa leží v nadmořské výšce 3600 metrů, zatímco Peking nějakých 40 metrů nad mořem. Takže přiletíš do Tibetu, jsi nadšený, přijdou euforické stavy ze splněného snu a večer tě to sundá. Úporné bolesti hlavy, malátnost, nevolnost, zvracení. Naštěstí se z toho ale většinou do rána vyspíš.

Na kolik korun vyjde taková 40hodinová cesta vlakem z Pekingu do Lhasy?
Cena v současnosti začíná na necelých 360 yuanech (na Kč krát 3,7) za tzv. „tvrdé sezení“ a podle třídy, kterou člověk zvolí, stoupá až k 1150 yuanů za nejkomfortnější „měkké ležení“. Všichni ale cestují v klimatizovaných a vzduchotěsně uzavřených vagónech značky Bombardier, v nichž se postupně vyrovnává rozdílný tlak ve vysokých nadmořských výškách. Nejvýše vlak vystoupá do 5068 metrů v sedle Tchang-ku-la, takže je to asi opravdu potřeba.

Galerie 1

Text 2

Jak je to v Tibetu s cestováním? Můžu si koupit letenku do Číny a rozhodnout se přes noc, že se podívám do Tibetu, nebo je potřeba nějaké zvláštní povolení?
Je potřeba rozlišit, kam se chce člověk vlastně podívat, protože to co dnes označujeme jako Tibet je spíše Tibetská autonomní oblast, což je jedna z pěti autonomních oblastí Číny založená v roce 1965. Vznikla tak, že úřady zhruba polovinu území po staletí tradičně obývaného Tibeťany začlenily pod správu sousedních provincií Čching-chaj, S‘-čchuan, Kan-su a Jün-nan. Zbytek byl pak prohlášen autonomní oblastí.

Pro části administrativně patřící k čínským provinciím platí běžný turistický režim. Výjimkou jsou jen některé okresy, například Ngawa (čínsky A-pa) v S‘-čchuanu, který je centrem silného protičínského odporu, a kde častěji než jinde docházelo k sebeupalování mnichů. Do těchto částí měli cizinci vstup zakázán. Jak to v regionu Ngawa vypadá dnes, nevím. Každopádně většinu oblastí turista může po získání běžného čínského turistického víza bez problémů navštívit.

Jak je to tedy s Tibetskou autonomní oblastí?
Tam byl vždycky režim přísnější. Před rokem 2008 se prý sem tam někomu povedlo koupit si jízdenku na vlak do Lhasy a dojet tam jen tak bez jakéhokoliv povolení. Od nepokojů před olympiádou na jaře roku 2008 však čínské úřady vstupní režim zpřísnily. Cizinec potřebuje tzv. alien‘s travel permit, který vydává veřejná bezpečnost. Ta ho však vydá pouze místní cestovní kanceláři, která o něj zažádá jen v případě, že si cestovatel u cestovní kanceláře koupí kompletní balíček služeb, tedy jeep nebo autobus s řidičem, místního průvodce a ubytování. Požadavky se navíc neustále mění podle konkrétní situace v jednotlivých tibetských oblastech. Bývalo dokonce nutné, že cestovatelé museli být ve skupině minimálně pěti osob zad stejné země.

Takže co nejvíc byrokracie, co nejvíc obstrukcí kolem, vynaložených peněz a pak se tam možná podíváš.
Čína samozřejmě vidí v zájmu o Tibet velikou příležitost ke zvýšení příjmů z cestovního ruchu. Na druhou stranu se ale bojí nechat zahraniční turisty po Tibetu volně pohybovat, a tak to poté probíhá tak, že permit dostane do ruky tibetský průvodce, od kterého by se pak teoreticky turista neměl vzdálit, protože by se bez toho povolení neměl po Tibetu pohybovat. Na mysli mám samozřejmě dlouhodobé odpojení od skupiny, které je tímto znemožněno. Samostatným procházkám po městech a okolí to nebrání.

full width fotka

 

– JAKÝ JE HIMÁLAJ “ZEZADU”? VLEVO ZA HORIZONTY MAKALU, UPROSTŘED LHOTSE A EVEREST, VPRAVO CHO OYU –

Text 3

Jak je to v současné době s izolací Tibetu. Je styk s Čínou životně důležitý nebo by Tibet mohl být soběstačný?
Provázanost je značná a funguje na mnoha úrovních. V Číně studuje mnoho Tibeťanů, v Tibetu pracuje spousta Číňanů a do Tibetu proudí nesmírné množství čínského zboží. Ty vazby vznikaly stovky let, ne od 50. let dvacátého století, jsou složité a opravdu by bylo asi nemožné udělat čistý oddělující řez. Mezi oběma regiony vlastně neexistovala nikdy ani specifická hranice, ke které by bylo možné se vrátit. Ani samotný dalajlama již neusiluje o samostatný Tibet, ale o skutečně autonomní území v rámci Číny, kdy by Čína spravovala vojenské, politické a makroekonomické otázky a Tibet by byl plně autonomní v oblasti kultury, náboženství, vzdělávání a jazyka.

Je tento posun směrem k větší samostatnosti Tibetu reálný?
Tibet je pro Čínu strategicky ohromně důležitým územím. Pod Tibetskou náhorní plošinou se skrývá nesmírné bohatství nerostných surovin. Vyskytují se tam zásoby snad všeho, co člověk ze země těží. Třeba zásoby ropy jsou prý srovnatelné se zdroji v Perském zálivu. Tibet disponuje ohromným množstvím zlata, železa, mědi atd. Čína to moc dobře ví a je si vědoma důležitosti tohoto území už dlouho. Navíc je to i strategické území z geopolitického hlediska. Funguje jako jakási nárazníková zóna pro Čínu. Tibet je střecha světa a jeho důležitosti si byli vědomi i Britové a ruský car v době tzv. Velké hry o koloniální vliv ve Střední Asii v 19. století. Z těchto důvodů jsou dle mého názoru požadavky zastánců svobody či autonomie Tibetu v dohledné době neuskutečnitelné.

full width fotka

S Drahuš na cestě

 

– OKOLÍ CHRÁMU DŽOKHANG. TAKHLE HO UŽ DNESKA NEZAŽIJEŠ, OBCHODNÍCI BYLI ODSUNUTI MIMO HISTORICKOU ČÁST LHASY –

Galerie 2

Text 4

DLOUHÉ KLEŠTĚ

Je cítit odpor místních k Číně a Číňanům?
V kontaktu s jedinci to občas v narážkách člověk zaznamená, ale s nějakým slovním napadáním nebo fyzickými útoky se na ulici v Tibetu nesetkávám. Ve městech, zejména ve Lhase, je přísný režim. Na poutním okruhu kolem nejsvětějšího tibetského chrámu Džokhang pochodují čínští vojáci s kulomety, hlídkuje tam i místní tibetská policie. Jakmile se někde zastaví větší hlouček lidí, už jsou tam a rozeženou to. Na okolních střechách bývala i kulometná hnízda a u stanovišť policie byly vždy demonstrativně opřeny takové dlouhé kleště na chytání těch, co by se chtěli upálit. V takové dusné atmosféře se nikdo projevit nespokojenost neodváží. Když se s místními dáš do řeči, zjistíš, že je to trápí, ale Tibeťané jsou úžasný národ a kolikrát mi přijde, že my to tady prožíváme víc, než oni sami. To bolení v srdci, zejména pokud ztratili někoho z rodiny, ať už kvůli emigraci nebo přímo úmrtím, tam ale mnohde je. Někteří jsou smířlivější, jiní ostřejší a řeknou ti, co si myslí. Jednou mi jeden tibetský řidič vynadal za to, že jsem na něj promluvil čínsky.

Situace je ale trochu jiná třeba v Pekingu, kde jsem studoval na univerzitě, která se specializuje na studium kultur, dějin a jazyků národnostních menšin. Tam se to v okolí kampusu řezalo týden co týden. Žije tam největší komunita Tibeťanů v Pekingu, velké množství Ujgurů, jejichž autonomní oblast Sin-ťiang je na tom dnes v mnohém daleko hůř než Tibet, dále pak třeba Mongolové. Jednou za pár dní se tam někdo popral a občas z toho byly i velké rvačky, kdy tekla krev. Zejména Ujguři a Číňané v sobě byli každou chvíli. Pamatuju si, jak jednou po ohromné rvačce před bránou univerzity člověk v kampusu druhý den co chvíli potkával sedřené kluky s monokly a modřinami. Jednou pak okolo nás v restauraci začaly lítat židle a rozbité lahve. Bylo tam živo.

full width fotka

Cesta po Nepálu

– CHLAPEČEK VE VZOROVÉ TIBETSKÉ DOMÁCNOSTI A PLAKÁT K VÝROČÍ 60 LET OD MÍROVÉHO OSVOBOZENÍ TIBETU –

Text 5

BEDLIVÉ OKO PEKINGU A PŘESIDLOVÁNÍ NOMÁDŮ

Bavil ses třeba s Číňany o Tibetu?
Snažil jsem se. Chtěl jsem zjistit, jaký na to mají názor oni. Bláhově jsem si myslel, že jim třeba vysvětlím náš „západní“ pohled. Docela rychle mě to ale přešlo. Jako by člověk narážel na neproniknutelnou zeď argumentů a zcela jiné logiky. Dívají se na Tibeťany často svrchu. Číňané sami sebe vidí jako pupek světa, kulturní vrchol a vše okolo je barbarské, zaostalé, čemu se musí pomoci a co se nutně musí čínské kultuře podřídit. Bylo to tak po tisíciletí a je to v nich dodnes. Vztah mezi Chany – etnickými Číňany – a ostatními národnostmi Číny není rovnocenný.

Co třeba chrámy v Tibetu, jsou hlídané veřejnou bezpečností?
Při poslední návštěvě se mi stalo, že jsem na Potále shlížel se schodiště dolů na náměstí. Najednou se na mě přiletěl podívat čtyřvrtulový dron s kamerou, obkroužil mě a zase zmizel. Stalo se mi to i druhý den u Džokhangu. Tam visel dlouho ve vzduchu nad chrámem a prohlížel si kamerou okolí. V klášterech jsou rozmístěny kamery a minimálně od poloviny 90. let existují v klášterech falešní mniši, kteří na ostatní dohlíží. Existují také kvóty pro počty mnichů v jednotlivých chrámech. Mniši jsou zejména ve velkých klášterech, které jsou až na výjimky dnes spíše divadlem pro turisty, prakticky státními zaměstnanci. Veškeré dění sleduje komise, která má život v klášteře na starosti. Peking velmi dobře ví, že stejně jako vysoké školy jsou i kláštery sídly inteligence, a tedy potenciálními centry odporu, proto z nich nespouští své bedlivé oko.

Tibet--7

Mniši jsou zejména ve velkých klášterech prakticky státními zaměstnanci.


Jak probíhá čínský projekt přesidlování lidí z vysoko položených oblastí? Čína tento program prý maskuje snahou o ochranu životního prostředí, což mi v Číně přijde dost paradoxní…
Stát chce přinutit nomády, aby přestali kočovat a usídlili se na jednom, nejlépe předem určeném místě, protože teprve pak bude možné je účelně kontrolovat. Nutí je usídlit se do jednoduchých betonových domečků, které jsou pro tyto účely v nomádských oblastech stavěny. Když vláda takto nomádům zakáže kočovat, připraví je tím o to jediné, co umí – přeruší jim kontakt s prostředím a všemi přírodními procesy, které umí skvěle využívat. Pak to na sebe naváže i další velké problémy. Ti lidé nevědí, co se sebou dělat, rodí děti, které neuživí, pijí nebo začnou brát drogy.

Není tohle tím pravým záměrem vlády?
Nemyslím si, že by to byl přímo záměr, ale spíš důsledek nekoncepčního zásahu a rozbití tradičního způsobu života.

CITÁT 1

“Když vláda nomádům zakáže kočovat, připraví je tím o to jediné, co umí – přeruší jim kontakt s prostředím a přírodními procesy, které umí skvěle využívat.”

Text 6

Jak bys srovnal malý Tibet v indickém Ladakhu s Tibetem v Číně? Můžeš si z toho místa odnést nějaký autentický kulturní pocit?
Když se mě někdo ptá, kam se má jet podívat, aby zažil Tibet, tak říkám, ať nejezdí do Tibetu v Číně, protože všude jinde mi přijde Tibet autentičtější. Sice tam třeba nemá Potálu, ale duch Tibetu mimo Čínu žije víc a je svobodnější. Je to cítit, život není tak ušlápnutý. Navíc se tak vyhne čínskému domácímu cestovnímu ruchu, který má dusivý charakter. Kamkoliv v Číně šlápne noha čínského turisty, tam je z toho do pár let hlučný lunapark. Toho je právě třeba Ladakh ušetřen. Kultura je tam zachovalá ve své původní podobě. Kláštery a v nich uchované knihy, malby a sochy jsou staré několik set let. Všude můžete, všichni se usmívají a nic není problém. Všechno si vychutnáte bez tíživého pocitu kolem. Tibeťané jsou usměvaví všude, ale v Ladakhu mají takové lehčí srdce. Ladakh, Bhútán anebo ještě lépe nepálský Mustang jsou nejzachovalejší místa tibetské kultury, a to i přesto, že například právě Ladakh už je také dost turistický.

Ptají se tě třeba Tibeťané na jejich „boj“ za svobodnější Tibet? Jak na to nahlíží západní země?
Nikdo se mě na to dosud nezeptal, ale je to dáno i tím, že Tibeťané obecně se poměrně málo zajímají o dění mimo hranice jim známého kraje a navíc jsou velmi ostýchaví. Když jsem v Pekingu učil skupinku tibetských vysokoškolských studentů angličtinu, bylo náročné s nimi rozvíjet nějakou konverzaci. Znali jen Tibet a dalajlamu. Postupem času jsme dokonce tato dvě témata zakázali, jen abychom je donutili používat jinou slovní zásobu. Jenže potom nemluvili vůbec. Neměli zkrátka žádný základní přehled. Ještě tak maximálně nějaký ten fotbal nebo basketbal. Říkali jsme si, že to je cenzurou a jazykovou bariérou, ale časem jsem potkal několik Tibeťanů i zástupců jiných národnostních menšin, kteří si dokázali informace sehnat a zajímali se. I přesto, že Tibeťany spojuje tak těžké břemeno osudu jejich země a národa, jejich případný zájem je spíše individuální záležitostí.

infobox tabulka obyč

Ondřej Vařil studuje poslední ročník sinologie na FF UK.

Na univerzitě v Pekingu vystudoval tříletý obor mezinárodní vzdělávání v čínštině. Působí jako lektor, tlumočník a překladatel.

Tibetem se zabývá 15 let, zajímají ho hlavně dějiny vztahů s Čínou a koloniálními mocnostmi.

Několik posledních let pracuje také jako průvodce po Číně, Tibetu, Nepálu a Indii.

 TIBET_Ondřej Vařil 3-2

Pro Indy je otevřen přechod na západ od Nepálu ze spolkového státu Uttarákhand. Je to trasa využívaná pro náboženské poutě k posvátné hoře Kailás a k jezeru Manasarovar v západním Tibetu, což jsou pro buddhisty, hinduisty a džinisty nejposvátnější poutní místa.

Dále fungují další dva přechody. Jeden ze Sikkimu a druhý ze státu Himáčalpradéš. Pro západní turisty jsou ale tyto přechody uzavřené a ti musí proto cestovat přes tibetsko-nepálský přechod Dram (čín. Čang-mu), což je velmi rázovité městečko ve strmém svahu, kudy projíždí spousta kamionů po klikaté silničce v obrovských horách. Občas samozřejmě nějaký ten kamion spadne a silnice se sesune.

To se v mohutném měřítku stalo během loňského zemětřesení v Nepálu, kdy půdní sesuvy zničily mnoho úseků horských silnic. Pozemní cesta přes Dram byla pro turisty po tomto neštěstí otevřena až v červnu 2016. Zároveň se údajně chystá jakýsi nový přechod nepálské hranice, kde by mělo být více místa.

Mapa full width

Autor

Michal Guzi

Autor

Vystoupil z řady.
Když v Čechách sněží, fotí své cesty po JV Asii. Když se v Evropě odkládají kabáty, vrací se do Norska, kde v drsné krajině rychle zapomene na pohodlí, které zažíval pár týdnů předtím. Má rád kontrasty.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)