Zlatý cepín Piolet d´Or získali o víkendu dva Američané – Alex Honnold a Tommy Caldwell za traverz masivu Fitz Roy. Oba dva jsou spíše bigwalloví specialisté než tradiční alpinisté (Alex měl na noze mačky párkrát a s cepínem se učil loni.) Ukazuje to nějakou změnu trendu? Zeptal jsem se zkušeného českého alpinisty Dušana „Stoupy“ Janáka.

Pro koho z nominovaných bys hlasoval ty?
Hmm, tos mě trochu zaskočil. Možná tě to překvapí, ale kromě toho, že v širší nominaci byl jeden český výstup (Bača + Stračena), nevím o letošních soutěžních výstupech vůbec nic. Mám na tu soutěž svůj kritický názor, i když to neznamená, že bych se bránil oceněním nebo je zavrhoval. Své hlasování bych mohl říct ve chvíli, až bych měl před sebou informace o všech nominacích, což nemám. Neznám větší nesmysl v oceňování horolezeckých výkonů, než urputnou snahu vybrat jeden výstup, o kterém prohlásíme, že je nejlepší. To lze říci pouze výjimečně. Většinou jsme schopni vybrat skupinu top výstupů, ale mezi nimi už srovnáváme nesrovnatelné.

Co se ti na výstupu Alexe a Tommyho líbí nejvíc?
Perfektní žula.

Lákala by tě podobná věc v Patagonii nebo Alpách?
Ano, třeba ta Patagonie. V Alpách vlastně nevím o podobném hřebenu, který by byl skutečně lezecký a ne z větší části chodecký. Jednou jako veterán bych rád zkusil přechod Tater.

Myslíš si, že je to náznak směru, jak se bude alpinismus v budoucnu hodnotit? Místo jedné extrémní cesty raději rychlé pospojování několika klasik?
Je to do určité míry módní vlna a teprve uvidíme, jestli z ní zůstane něco trvalejšího než několik vyhlášených závodních tratí, na kterých si budou alpinisté testovat svoji momentální kondici. Nepochybně se zde hlásí o slovo jedna disciplína – rychlostní lezení. Nepůjde v ní ale o to pospojovat klasiky, nýbrž pospojovat poměrně těžké cesty. Lezení na obtížnost ale rychlosti jen tak neustoupí.

Patagonie (f: Jan Leníček)