Emoční ždímání
po cestě na Nordkapp

perex

Touha po dobrodružství mi vždycky otravovala život. Když jsem proto vloni v létě neměla žádný plán, stupeň otravnosti se rapidně zvyšoval. Najednou přede mnou stojí Michal a říká: „Pojeď se mnou na Lofoty!“. „A zvládneme to?“. „Jasně!“

Kredity

T a F: Dominika Nováková | ČERVENEC 2015

Text 1

Na matraci až za polární kruh

Jasně, no, hezký, ale co když kecá? Není čas na úvahy, přistáváme v Helsinkách. Váha batohu 22 kg. Skoro se převažuju. Je půlnoc a hledáme místo na spaní. Kousek od letiště nacházíme lesík, kde se na pár hodin prospíme.

Stojím u silnice a poprvé v životě zvedám palec. Divnej pocit. Trochu se stydím. Po půl hodině zastavuje karavan s babičkou a dědečkem. Začínáme. Sranda. Nevěřím, že to funguje. Projíždíme nekonečnými rovinami jižního a středního Finska a mám pocit, že útulněji už na světě být nemůže. Dny jsou slunečné. Kdybych věděla, co mě o pár kilometrů výš čeká, určitě si do kožichu naberu trochu tepla navíc.

Galerie 1

Text 2

Prožíváme klasické odpoledne, mám svátek, jím svou čokošku, palec zvednutý, řešíme vepřo, knedlo, zelo a v tom zastavuje dodávka. Vystupuje z ní svalnatý mužík jen v trenkách. Neumí ani slovo anglicky, ostatně jako většina Finů, a představuje se jako Yoti. Jede až za polární kruh. Není to úplně náš směr, ale není nad čím uvažovat. Vyrážíme s Yotim na sever! Má jenom přední sedačky, ležím proto vzadu na nafukovací matraci. Yoti nám dává bonbony. Michal ho zhltne během chvilky a já čekám, jestli po něm neusne. Ten svůj proto dobrou půl hodinu žmoulám v ruce. „Dominiko, vlezla jsi do auta k témeř nahýmu týpkovi, kterej nemluví a vzadu má matraci,“ babička by mě určitě zabila. Michal stále reaguje normálně a snaží se všemi jazyky světa navázat kontakt. Beru si tedy svůj bonbon a připojuju se.

Jsme v Rovaniemi. Naprosto nespecifikovatelnou řečí dostáváme pozvání na sváču a prohlídku města. Poznáváme Yotiho rodinu a nenásleduje nic jiného, než nabídka večeře, noclehu a pravé finské sauny. Jsme v ráji. „Svět je krásnej,” říkám si v duchu.

PŘEDĚL / CITACE 1

“Jídlo-voda-dobrodružství-spánek. Víc nepotřebuješ.”

Text 3

“Šest hodin stopuju ve čtyřech stupních – totální dno!”

Pár dní trekujeme v čisté, nedotčené a opuštěné finské Oulance. Společnost nám dělá milion sobů a občas pár bláznů s krosnama, jimiž jsme se vlastně stali taky.

„Co by sis dal, kdybys byl v obchodě?“
„A jak bys uvařila guláš?“
„Cože, Ty neznáš panna cottu?“

Debaty o jídle už nemohly být intenzivější, stejně jako bolest každé části těla. Tenhle návrat k základním hodnotám je strašně blahodárný. Hlavně pro mysl. Jídlo-voda-dobrodružství-spánek. Víc nepotřebuješ. Když jsme navíc potkali kluka z Brna, který nám každému dal půlku Marsky, pocit štěstí byl v tu chvíli vesmírnej.

Galerie 2

BANNER

Text 4

V nohách mám 70 kilometrů, batoh 15kilovej (pět užráno) a už šest hodin stopuju ve čtyřech stupních. Nepříjemná čísla. Později už jen sedím na batohu a autisticky se kývu ze strany na stranu. Je fakt kosa. Stopuje Michal. Myslím, že teď můžu oficiálně říct, že tohle je dno. Přijíždí autobus a zastavuje.

„Cože, fakt?“
„To je nějaká fata morgana nebo co?“

Řidič při pohledu na dvě trosky nabízí lift zdarma až na konečnou. To znamená 300 kilometrů! A svět je zase na jedničku s hvězdičkou. Na tohle si člověk rychle zvykne a nechce jinak. Začínám to zbožňovat.

Stojím na okraji útesu a dívám se na nejmodřejší moře, které jsem kdy viděla. Fouká teplý vítr, což je zvláštní vzhledem k tomu, že jsem na nejsevernějším místě pevninské Evropy. Mám pocit, že teď už dokážu všechno. Dojeli jsme stopem na Nordkapp. Stavíme stan v borůvčí mezi skálami, vaříme těstoviny a užíváme si pocitu vítězství.

FWDTH FOTO 1

Na vrcholu útesu

 

– POHLED NA REINE, LOFOTY, SEVERNÍ NORSKO –

Text 6

“Michal otvírá kudlu a já se strachy nemůžu ani hýbat”

Cestou na Lofoty potkáváme hromadu milých a pohostinných lidí. Od lovce kingkrabů, jenž nás vybavuje krabím a sobím masem, až po íránského studenta, který nás nechává spát u sebe na koleji. Jednou v noci ale nejde všechno podle plánu. Stop vázne. Je zima. Hlad. Začíná pršet. Skála kam se podíváš. Nikde ani místečka pro stan. Po chvilce nacházíme vrátka a za nimi jako zázrakem malou loučku. Přelézáme vrátka a stavíme stan. Nikde nikdo, jenom norská divočina všude kolem nás. Večeříme krabí nohy a libujem si, jak jsme to zase dobře zmákli.

„Co to bylo?“
„Medvěd?“
„Ne, to by bylo hlasitější!“
„Sobík?“
„Ne, to by zas bylo tišší.“
„Tak ňákej borec!!“
„Já nevím…“

Hlavou mi jedou slova místních:

„Vy tady spíte v lese?“
„A víte, že tady jsou medvědi?“
„Je to docela nebezpečný!“

Pak si vzpomenu na tu přelezenou branku a je mi ještě hůř. Jenže co chceš v noci, v dešti a na cizím pozemku dělat? Michal otvírá kudlu a já se strachy nemůžu hýbat. Tenhle stav trvá asi půl hodiny. Pak už nic neslyšíme a brzo usínáme. Po brobuzení o dost dřív než obvykle naštěstí zjišťuju, že žiju. Michal taky. Sbaleno máme za tři vteřiny a už se vezem směr Lofoty. Štěstí baťůžkářů nezná hranic.

Galerie 3

Text 7

Dívám se na svého prvního vorvaně. Pak na druhého a třetího. Celkem jich nakonec bylo šest a já si přála, aby to nikdy neskončilo. Můj sen se splnil, vytoužený okamžik nastal. Jsem na Lofotách a sleduju velryby! Usínám přesně s tím pocitem, který zažívám každé cestovatelské léto – „Tak a teď už můžu umřít.“

Lofoty jsou jako Karibik – opuštěné bílé pláže s průzračnou vodou. Mají ovšem jednu výhodu. Hory čnející přímo z moře, špičaté jako Alpy. Mezi tímhle úkazem se proplétáme úzkými cestami a nestačíme dýchat. Natož se rozhlížet. Takhle si představuju čistou a panenskou přírodu. I ta však umí ukázat svou severskou krutovládu a nevyzpytatelnost. Kvůli počasí nejezdí nic, ani trajekty. Dva dny tak trávíme s alternativně přivázaným stanem na malém plácku ve Svolvaeru a čekáme, kdy odletíme i s ním.

PŘEDĚL / CITACE 2

“Usínám přesně s tím pocitem, který zažívám každé cestovatelské léto – „Tak a teď už můžu umřít.”

Text 8

Jídlo došlo. Jíme sušenky s nutelou, sušenky s marmeládou a chleba s horčicí. Pokud jsi student, v Norsku nic jinýho nekoupíš. Při jedné cestě z města nás zastavuje pán a dává nám každému deštník. Máme radost a povídáme si o neskutečné dobrotě severských lidí.

Zrovna připravuju sušenky k večeři a slyším, jak někdo volá. Nechci vylézt. Bojím se, že nás bude chtít vyhodit z našeho luxusního plácku. Ťuká na stan, není zbytí. Je to pán od deštníků, ale ne tak docela, je zároveň majitelem místní sítě hotelů.

“Dnes v noci má přijít fakt špatný počasí,” vypadává z něho.
Nabízí zdarma luxusní apartmán na jednu noc.
“Nechci, aby se vám něco stalo…”

Pokud chceš vědět o našem dalším článku, sleduj eMontanu na Facebooku.

 

Mapa

infobox

Dominika Nováková
“Jsem třiadvacetiletá studentka veterinárního lékařství. Baví mě nepředvídatelnosti a dobrodružství, která na cestách vznikají, když jste prostě baťůžkáři. Na světě mám ráda zvířata (hlavně ty svoje) a nedotčenou přírodu. Všechno si to ráda fotím a taky s někým sdílím.”

Stopem až na Nordkapp
Za 28 dní jsme nastopovali celkem 8088 kilometrů napříč Finskem a Norskem. Navštívili jsme následující města -> Helsinki – Lappeenranta – Joensuu – Kajaani – Rovaniemi – Ruka – Sodankylä – Inari – Nordkapp – Alta – Tromsø – Gryllefjord – Andenes – Reine – Svolvær – Bodø – Oslo

Autor

Dominika Nováková

Autorka

Studentka veterinárního lékařství. Baví ji nepředvídatelnosti a dobrodružství, která na cestách vznikají, když jste prostě baťůžkáři. Má ráda zvířata a nedotčenou přírodu. Všechno si ráda fotí.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Facebook

TOC