Jak jsem
potkala slony

perex

Tenhle nezastavitelnej proud myšlenek znám moc dobře. Otvírám vyhledávač letenek a rozpoutávám absolutní cestovatelskou obsesi. Nemůžu se dočkat, až mu to ráno řeknu! „Hej, brácha, co kdybychom jeli na Srí Lanku?“

Kredity

T A F: Dominika Nováková | ŘÍJEN 2015

Text 1

Váha zavazadla na 14 dní do Asie – 6 kg. To je snad vtip roku. Tak daleko jsem ještě nikdy neletěla, trochu se bojím. Těsně před odletem píšu kamarádům, jaký chci náhrobek, a vypínám mobil. Docela se na ten rádiový klid těším, jen tak si popřemýšlet mezi oblaky…

Na trhu se šéfem sušení ryb

Nad hlavama banány, kokosy, obrovské jack fruit (tropické ovoce, pozn. red.), moře květů a pár dešťových kapek. Na Srí Lance už vlastně není sezona. Ve vzduchu je cítit typické kari, popel a rybina. Kromě psů s prašivinou kolem nás pobíhá spousta malých snědých lidiček a všichni se nám smějí. “Tady máte welcome drink z čerstvého ovoce,” podává nám ho pan domácí. Na to si asi zvyknu. Půjčuje nám taky kolo pro dva. Po chvilce absolutní neschopnosti kormidlování tohohle dopravního prostředku volíme radši vlastní nohy a vyrážíme na rybí trh. “Dva kiláčky a bez báglu? To bude jiná pohodička než Norsko (minulý článek Dominiky, pozn. red.) a Island,” honí se mi hlavou.

Po hodině strávené v místním pekle měním názor. Na trh dorážíme na pokraji zhroucení, tohle místo nás ale hned dostává zpět na hladinu nadšenýho cestovatele. Nekončící lány sušících se ryb, mušlí, loděk, sítí a pokřikujích rybářů. Dáváme se do řeči se šefém sušení ryb. Vypráví o tsunami a o práci. O tom, jak většinu svého platu investuje do jazykového kurzu, aby mohl jít za lepším. Provází nás celým trhem, ukazuje nejvzácnější úlovky a je prostě štastnej.

Galerie 1

Text 2

Při cestě zpátky si uvědomujeme, že jsme už 20 hodin nic nejedli. „Na Srí Lance je nejlevnější rýže s kari, ale bacha, je to fakt pálivý,“ vzpomínám na slova kamarádky, stejně jako na svoji odpověď: „Jo, to bude v pohodě, já mám pálivý ráda.” Přísahám bohu, že jsem po prvním soustě málem omdlela a po představě, že se tímhle budu živit čtrnáct dní, málem rozbrečela. Ještě že je tu brácha. Potají sleduju, jak jde po zhruba milimetrovým kousku toho žlutýho pekla málem k zemi. “Tenhle výlet bude mít taky slušnou obtížnost.”

Je 5:30 ráno a někdo klepe na dveře. V pohodě, to se jen paní domácí ptá, jestli chceme snídani na pokoj nebo ji sníme dole. Jsme za slušňáky a za deset minut se už cpeme omeletou a hordou toastů s džemem. Vyrážíme na místní autobusák. Do autobusu nastupujeme za nekončícího troubení různých rytmů. Krátce se tu fakt netroubí, nejlepší je vytroubit celou melodii, ideálně hned několikrát. Kapacita v pojízdném padesátistupňovém skleníku je překročena aspoň stonásobně, v plicích mám poslední zbytky kyslíku a dávám si jediný úkol: “Dominiko, hlavně neomdli a nezvracej. To by se fakt nehodilo.” Už jsem si v životě dala i jednodušší úkoly.

CITÁT 1

“Dominiko, hlavně neomdli a nezvracej. To by se fakt nehodilo.”

Text 3

Vzácné setkání ve volné přírodě – štěstí je blíž, než se může zdát…

Ve vnitrozemské Habaraně nás vítá bezzubý pán s ovocným džusem, studenými ručníky na čelo a květovaným věncem. Za chvíli přichází usměvavý sympaťák, jestli jsme teda připraveni na safari, že už je čas. Nechápeme, že tu na nás fakticky čekal, vždyt jsme sedli do špatného autobusu a přijeli o dvě hodiny později. Ale tohle je Srí Lanka, pochopíš časem.

Během pěti minut sedíme v jeepu směr Minneriya National Park a míříme vstříc slonům. Strašně se těším. Po hodině hledání se mě začíná zmocňovat pocit, že asi nebudu mít štěstí. Pohled na slona indického v dálce tyhle úvahy naprosto rozbíjí. Jsou jich tam mraky. Přesně takhle si představuju zvířecí ráj. Ticho, zeleň a vítr, který jemně čeří vodu mezi odpočívajícími slony v jezeře. Kdyby mohli, určitě by o tom sloni psali knihy a básně. Vidět tuhle spokojenost a sdílení radosti s okolním světem na vlastní oči je vlastně skoro nepopsatelný, krásný a pro mě celkem nový.

Pořád tomu nemůžu uvěřit. Dva obyčejní lidi z východočeský vesnice tráví odpoledne uprostřed stáda třiceti slonů. Před pár dny se potím na zkoušce a teď jsem tu, v cestovatelským nebi. Řikám si, jak je to vlastně všechno snadný. Stačí se trochu snažit a hodně chtít. Mám pocit, že nic není tak nedosažitelný, jak se může zdát, a to se mi líbí. Z těhle mých klasických pseudofilosofických myšlenek mě naštěstí vytrhává bráchův křik: 

„Podívej!“ Ukazuje na prašnou pěšinu mezi stromy. Nesměle a v tichosti tam sedí levhart. No fakt. Vůbec to nechápu. Vždyť v Minneriyi levharti nejsou. Kouknu na průvodce Kapilu, který celý bez sebe strhává auto z cesty a zajíždí na pěšinu. I když si můžu v šeru mezi stromy vykoukat oči, stejně rychle jako se objevil, i zmizel. Nepřeháním, všichni tři jsme měli slzy v očích a ten nablblý úsměv mi při týhle vzpomínce vydrží minimálně do Vánoc. 

“To je první levhart za deset let, co tu pracuju,” sype ze sebe Kapila.
“Tak a teď už můžu umřít,” říkám si na to v duchu.

Galerie 3 sloni

BANNER

Text 4

Chleba o dvou kůrkách a potápění se žraloky

Komerční počiny a hromady turistů nás moc nebaví. Vyrážíme za slony tam, kde s nimi budou dobře zacházet. Dáváme na radu několika místních a s klukama od slonů uzavíráme fajnovou dohodu. Mám z toho radost. Sedím nahoře, sleduju jeho od řetězu sedřený krk a připadám si jako naprostý idiot, až se mi chce břečet.

Srílančani v tomhle fakt umí chodit. Všude chleba o dvou kůrkách, kdybych zapojila pár svých studiem nezdegenerovaných synapsí, možná by mi to došlo dřív. Jenže teď už je pozdě. Tenhle zážitek nám nekompromisně kazí celé odpoledne a utvrzuju se v tom, že pozorovat zvířata z dálky je mnohem cennější, než si na ně za každou cenu muset šáhnout. K některým poznatkům je cesta bolestnější.

„Šnorchlovat se žralokama?“ 
„Ty ses zbláznil? To v životě nepodstoupím. Zapomeň.“ 

Průzračná voda korálového ostrova mi omývá kotníky čnějící z ploutví. Se sevřeným žaludkem, s hlavou, která už ani nedokáže myslet, si rozklepanýma rukama nasazuju potapěčské brýle a vnořuju se do dimenze podmořského světa. Zvládnu se ještě lehce utěšovat stylem: „Místo žraloků určitě připluje kareta, uklidni se.“ Nicméně při prvním rozhlédnutí spatřuji dvoumetrový stín, který dobře znám ze svých žraločích nočních můr. Plavu asi centimetr za průvodcem. „Určitě mě kdyžtak ochrání,“ myslím si naivně. Nepotřebuju ani šnorchl, protože prostě nedýchám.

Jsou nádherní, majestátní a dokonale synchronní se vším okolo. Přesně jako ti sloni na vnitrozemských pláních. Ani nevnímám, kdy se strach mění v obdiv, ale bylo to asi strašně rychle. Plaveme jen pár metrů od nich a já prožívám jeden z nejintenzivnějších zážitků svého života. Umocňuje ho navíc fakt, že jsem překonala svůj největší strach – jsem typ člověka, co se i v Chorvatsku bojí doplavat k bójce.

full width fotka

Cesta po Nepálu

 

– STÁDO SLONŮ V NÁRODNÍM PARKU UDAWALAWE –

Text 5

_

“Tsunami mi vzala mámu, tátu, sourozence i střechu nad hlavou.”

Ze svého sedadla druhé třídy sleduji, jak se nížiny ztrácí v horách a banánové listy se mění v čajové. Podél trati se občas objeví ženy v dlouhých barevných sukních s ošatkama v rukách. Starší pár vedle nás obědvá obligátní kari s rýží. Rýže je ve včerejších novinách a kari v igelitovém sáčku. Vše jí rukou. Zmocňuje se mě zase pocit klidu a jakési rovnováhy. Tihle lidé jedí třikrát denně rýži, trhají čaj, jednou ročně navštíví sousední vesnici a nikdo z nich vám neřekne, že je nešťastný. To mě zase přivadí zpět k podstatě základních hodnot. Stezky v čajových plantážích začíná zahalovat překvapivý chlad a mlha prosvícená posledními paprsky dne. Jsme v Elle, hornatém srdci Srí Lanky. 

„Je to trochu jako na Nordkappu, jen někdo vyměnil barvy.“

Nikdo nikde, v hlubině pode mnou tisíce stromů a květin. Při pohledu vzhůru pozoruju pár orlů protínajících nekonečnou modrotu tohohle rána. Stojíme na vrcholku Little Adam’s peak a je nám krásně. Celý den se procházíme po plantážích a bavíme se s místními lidmi z hor. Jsou ještě bezprostřednější, než obyvatelé na zbytku ostrova. Vůbec nevím, jestli se mi chce pokračovat dál. Atmosféra a ryzost tohohle místa z něj činí kandidáta na nejkrásnější část světa.

Galerie 2

Text 6

Poslední dny si chceme zahrát na fajnovky a dát si humra. Z malé chajdy na nás volá drobný pán a láká nás na večeři v jeho restauraci. Vypadá to skoro jak v nějakém “all you can eat”. V průběhu toho nezřízeného pojídání si s rodinkou docela padneme do oka.

“Bylo mi 12, když přišla tsunami. Vzala mi mámu, tátu, všechny sourozence i střechu nad hlavou. Začal jsem chytat ryby, postavil si nový dům, našel si ženu a teď máme dvě děti a tenhle byznys. Ty vzpomínky ale pořád bolí,” líčí nám ten stejný pán při večeři.

Na tohle nemám co říct. Začíná pršet. Uklízíme restauraci (dva stoly) a rychle pomáhám ženě sundat prádlo rozvěšené na plotě a okolních stromech. Zvou nás k sobě domů. V malém betonovém pokoji společně jíme buchtu od sousedky, popíjíme čaj a sledujeme místní Superstar dlouho do noci.

Je půlnoc. Pár hodin do odletu. Obrovská kareta se sune po pláži a za svitu měsíce (přesně tak kýčovitě, jak to zní) mizí v prvních vlnách. Právě nakladla a pečlivě skryla snůšku vajec. Odehrála se tu klasická “National Geographic” záležitost, jen s jedním rozdílem – tentokrát jsme u toho byli i my…

full width fotka

S Drahuš na cestě

 

– ČAJOVÉ PLANTÁŽE NA SRÍ LANCE –

Mapa full width

Autor

Dominika Nováková

Autorka

Studentka veterinárního lékařství. Baví ji nepředvídatelnosti a dobrodružství, která na cestách vznikají, když jste prostě baťůžkáři. Má ráda zvířata a nedotčenou přírodu. Všechno si ráda fotí.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)