Den předtím, než jsme na Zahradní stěnu vyrazili, trochu pršelo, Jizerky tudíž byly jedna z mála možností, kam se dalo vyjet na lezení. Mám to tam moc ráda a navíc jsme byli rozlezení z dovolené v Orcu. Takže plotny a spárky – jasná volba.

Po rozlezení mě vedou ke Spárové plotně na něco, co se mi prý bude moc líbit. „Ale to vypadá docela těžce, myslíš, že to vůbec vylezu?” ptám se. „Běž do toho, máš na to,“ odpovídá mi můj spolulezec.

Naštěstí jsem nevěděla, co je to za cestu, a ani jsem po tom raději moc nepátrala. A tak mě tahle odpověď nakopla k tomu, abych si na sebe pověsila pár frendů a zanořila ruce do širší spárky, která se táhne přes půlku stěny.

Ze začátku to šlo docela dobře. Akorát jsem stále neměla tu správnou velikost frendů, a tudíž pořád nebyla možnost zajistit. Raději jsem se nedívala dolů pod sebe a po chvíli jsem konečně dolezla k místu, kam už šel jeden z těch mých „kámošů“ dát. Uf. Vedle nás lezli nějací kluci a bedlivě sledovali mé počínání. Pak následovalo ještě pár kroků a přišla největší úleva – cvakání prvního kruhu.

Pokračuji dál a kluci se začínají pouštět do konverzace. „Jojo, Ruletu jsme taky zkoušeli, ale tam výš je to takové, no já nevím, nic moc, takové trochu mokré. Docela jsem se tam vybál, tak to kámoš radši oběhnul a hodil mi lano.“ Volám na něj, ať mi to raději ani neříká, že takové věci teď vůbec nechci slyšet. Jenže v tu chvíli nejspíš dolézám k onomu místu. Spárka zmizela, stupy se zmenšily, kruh pode mnou někde vpravo. Plotýnka začíná být nějaká lesklá. „Sakra, je to tu vlhký, co mám dělat, já chci taky lano!“ Myslím na to, jestli se mám vrátit ke kruhu, nebo ne. Chvíli „stepuju“ na dvou krystalech a dalších dvou se přidržuji. Jenže stupy k návratu nejsou, chyty také ne.

No nic, musím jít dál.

Už ani nevím jak, ale povedlo se to. Najednou jsem seděla nahoře a tak trochu se mi ulevilo. Pocity nezapomenutelné. Hurá, vylezla jsem to! A co to tedy bylo za cestu? („Ruleta“ za VII jizerských, morálová cesta s jedním kruhem, pozn. red.)

Ten den se mi ještě podařilo vylézt krásnou linku s názvem „Babí léto“ (přes 2 K za VIIc jizerských, pozn. red.) Cesta se nachází na Jeskynní stěně a měla by být o maličko těžší než „Ruleta“. Dle mého o to krásnější. Každého, kdo si ji chce vylézt, čeká technické lezení v plotně po krystalech, kterým člověk svěřuje svůj život. A hlavně, každý kdo byl v Jizerkách někdy lézt, tak ví, že to tam není jenom o lezení.

Tereza Hauznerová v “Ruletě”, Jizerky