529+ dní na cestě
"Sama a bez kompromisů"

perex

Martina Labohá se vzdala zázemí, kluka i kariérních prospektů. vydala se žít svou cestu. Sama a bez kompromisů. Svým pojetím cestování se dotýká hranice absolutní svobody v rozhodování o tom, co bude dělat a na jakém místě na světě.

Kredity

T: Lucie Trojanová F: Martina Labohá | ČERVEN 2015

Text 1

Tenhle rozhovor zaplnil stovkami mailů schránky čtyř lidí a vznikal pět měsíců. Během té doby se Martina stihla přesunout z Japonska na Filipíny a odtud na Nový Zéland. V novozélandském Queenstownu si právě našla práci v řeznictví. Zkusit se prý má (skoro) všechno.

“Začala jsem se suchou bagetou a nejlevnější zapínací dekou”

Kdy a kam jsi poprvé vyrazila sama?
Moje poprvé se odehrálo ve Španělsku, a to v rámci programu Erasmus. Ocitla jsem se úplně sama v cizí zemi, prakticky bez peněz. Stipendium nepřicházelo a ubytování škola neposkytovala. Přestože můj studijní program měl být v angličtině, dozvěděla jsem se, že anglicky nemluví ani koordinátor oddělení zahraničních styků. Moje znalosti španělštiny se přitom snadno daly shrnout do jedné věty. Na studijním oddělení se domnívali, že mi to ke studiu na univerzitě stačit nebude a doporučili mi vrátit se domů. To pro mě absolutně nepřicházelo v úvahu. Rozhodla jsem se, že zůstanu a zvládnu to. Byly to těžké začátky – bez střechy nad hlavou, s jednou suchou bagetou denně. Dokonce jsem první měsíc ani nepostřehla, že jeden z předmětů je ve valencijštině.

Proč jsi to nezabalila a nevrátila se?
Já jsem neměla ani na letenku. Což samozřejmě nebyl hlavní důvod. Především jsem si chtěla dokázat, že to zvládnu. A stálo to za to. Můj pobyt ve Španělsku byl přes všechny peripetie naprosto famózní a celé to období hodnotím jako jedno z nejlepších ve svém životě.

S pravým sólocestováním jsi začala záhy…
Za největší zlom na cestě k sólocestování považuji chvíli, kdy jsem se musela rozhodnout, jakým způsobem se vrátím ze Španělska domů. Vyhrál vlak. Na cestu jsem si dala tři týdny, koupila si Interrail jízdenku a spočítala si peníze. Měla jsem necelých 50 €. Pořídila jsem si nejlevnější zapínací deku, vařič, bombu, plecháček a vyrazila.

Těšila jsem se na nečekaná dobrodružství a místa, která byla do posledních chvil pouhými tečkami na mapě. Neměla jsem žádný jiný plán než vystoupit, kdekoliv se mi bude líbit. Do batohu jsem si přibalila mapu evropské vlakové sítě, do které jsem vyznačila zastávky, které byly svým způsobem jedinečné (nacházely se na ostrově, v Alpách) a vyrazila je prozkoumat. Přespávala jsem v parcích, na nádražích nebo v polích za městem. Poprvé jsem mohla jet, kam jsem chtěla, dělat, co se mi zlíbilo, a navíc v jakoukoli denní či noční hodinu.

Galerie 1

Text 2_1

Proč vlastně cestuješ sólo, co tě do toho žene?
Dá se říct, že moje sólocestování začalo tím, že v okolí nebyl nikdo, kdo by se mnou mohl vyrazit. Postupně se změnilo v zálibu a potěšení.

Když cestuješ sólo, můžeš si dělat, co chceš, kdy chceš, a nemusíš o tom s nikým diskutovat. Nejsi nucená dělat kompromisy a užíváš si cestu podle sebe. Ano, je to sobecké, ale úžasné.

Sólocestování nedává jen naprostou svobodu, dává i intenzivnější zážitky. Lidé se k tobě chovají přívětivěji, místní obyvatelé tě oslovují mnohem častěji a i cestování samotné je snazší. Jeden člověk se vždycky někam nacpe. Obzvlášť v Asii, kde se do autobusu se 40 sedadly vejde přinejmenším třikrát tolik lidí a k tomu pár prasat, desítky slepic, tuna rýže a několik motorek.

BANNER

Rafiki 2015

TEXT 2_1_1

Má tvé sólocestování vůbec nějaká negativa?
Jasně, že to má i stinné stránky. Zlí lidé žijí po celém světě a samotná holka pro ně může být snadným cílem. Není se mnou nikdo, kdo by se za mě postavil nebo vyřešil vyvstalý problém. Občas je to hodně těžké, ale na druhou stranu skvělá škola.

Někdy na mě dolehne smutek a nepomůže mi ani Drahuš (seznámení s Drahuš níže, pozn. aut.). Všechno je to ale jenom o tom naučit se žít sama se sebou a zároveň si to užívat. Myslím, že to je i cesta k tomu být v životě šťastná. Většina lidí, které potkávám, nedokáže cestovat na vlastní pěst. Protože se samoty bojí.

Jak velkou část roku trávíš na cestě?
Momentálně by se spíš hodila otázka, jak velkou část roku trávím doma – počítalo by se to snáz. Na svou poslední cestu jsem vyrazila začátkem prosince 2013 a přerušila jsem ji pouze dvakrát. Vždycky jsem chtěla odjet na delší dobu. Cestování byl můj sen. A tak jsem si za ním šla. V České republice jsem od začátku Cesty strávila 33 dní.

 

CITÁT 1

“Když cestuješ sólo, nejsi nucená dělat kompromisy. Ano, je to sobecké, ale úžasné.”

Text 2_2

“Tiskárnu na peníze jsem nesehnala ani v Číně”

Kde pořád jsi, když ne doma?
Všude možně. Na světě je tolik krásných míst! Baví mě jezdit do oblastí, o kterých se v průvodcích nedočteš. Nechávám si poradit od místních obyvatel a často se ocitnu v místech, kam turista běžně nezavítá.

Už před lety jsem snila o dlouhé cestě plné volnosti a svobody. V myšlenkách jsem cestovala po Jižní Americe, lezla na kopce, spala v přírodě, surfovala, sjížděla svahy na lyžích… Postupně se moje myšlenky přesunuly do Asie, kam jsem se v prosinci 2013 vydala.

Moje první kroky vedly do Vietnamu, který mě přivítal sluncem a lahodnou polévkou PhoBo. Na pláži kambodžského ostrova jsem oslavila Vánoce a jako dárek si věnovala motorku, na které jsem projela nejen Angkorské chrámy, ale i laoské horské vesničky a vůbec všelijaká zákoutí jihovýchodní Asie. S Laosany jsem propila a protančila noc za lepší úrodu rýže. S Kambodžany jsme pokáceli několik bambusů, abychom z nich vyrobili vor a spluli na něm řeku. A ve Vietnamu? Tam jsem s místními slavila krásu bytí v jedné restauraci u silnice.

Bolení zubů mě donutilo navštívit Thajsko a kvetoucí sakury mě opět přivedly do Japonska. Když už jsem byla přejedená čerstvého sushi a nabažená pohledů na Japonské Alpy, přesunula jsem se do Jižní Koreje, kterou jsem od jihu na sever projela na kole.

Byla jsi i v Číně? Kam jsi pokračovala dál?
Ano, přes všechny problémy se sháněním čínských víz se mi nakonec podařilo navštívit i zemi draka. Kempování na Velké čínské zdi bylo úchvatné a návštěva největšího tibetského buddhistického institutu na světě – LarungGar – naprosto jedinečná. Noc jsem přečkala s jeptiškami v jednom z tisíců dřevěných domečků a bylo to poprvé, kdy jsem se nebyla schopna dorozumět ani pantomimicky.

Protože tiskárnu na peníze se mi nepodařilo sehnat ani v Číně, moje finanční situace mě přivedla zpátky do Evropy. Dva měsíce jsem pracovala v Norsku, abych se mohla vrátit zpět do Asie, tentokrát na Srí Lanku. Prošla jsem si čajové plantáže, navštívila nespočet chrámů, opalovala se na pláži a po delší době zkusila surf. Na týden jsem se dostala do místní rodiny, se kterou jsme vařili, jezdili na výlety a modlili se za syna, který měl údajně špatný horoskop. Škrábala jsem jim starou barvu z plotu a vesnici pomáhala připravovat festival na oslavu Bohyně.

Po Srí Lance jsem se přesunula do Nepálu, abychom společně s mámou a Drahuš vyrazily do oblasti Khumbu obdivovat krásy Ama Dablam a dalších míst jako Kalla Pathar, ChoLa Pass, Gokyo-ri a Renjo Pass. Průvodce i nosiče jsme odmítly a trek si skutečně užily.

full width fotka

Cesta po Nepálu

 

– VÝHLED V OBLASTI KHUMBU, VLEVO HORA CHOLATSE , NEPÁL –

Text 4

_

Nosič nemohl dýchat a horský vůdce dostal strach

Druhá část nepálského dobrodružství se odehrála v oblasti Manang. Jen několik týdnů po sněhové vánici, kterou přinesl cyklón Hudhud. S kamarádem jsme chtěli vylézt na Chulu East. Počasí bylo ideální. Trochu zima, ale to se dalo na konci listopadu čekat. Nosič však dostal výškovou nemoc už po cestě do základního tábora a horský vůdce strach v necelých 6 000 metrech. A tak jsme se museli otočit a vrátit. Aby toho nebylo málo, kamarádovy po cestě omrzly nohy, takže jsme další den letěli vrtulníkem zpět do Káthmándú.

Po necelých pěti týdnech v nepálských horách jsem se rozhodla zvolnit tempo a přesunout se do Indie, kde na mě velmi zapůsobilo posvátné Varánásí. Jedno z nejstarších měst na světě, které obestírá magická atmosféra. Ráno můžeš pozorovat davy Indů, jak se koupají v řece Ganga, zatímco vedle nich pálí těla zemřelých. Je to zvláštní pohled.

Také jsem se přihlásila na kurz meditace Vipassana a deset dní žila jako asketická jeptiška. V průběhu kurzu žiješ nejen v naprostém celibátu, ale taky v naprostém tichu. Nemáš k dispozici nic jiného než matraci, studenou bucketshower a oblečení. Nesmíš s nikým mluvit, ani navazovat oční kontakt, nesmíš poslouchat hudbu, číst, nebo si cokoli psát. Dále nesmíš cvičit, běhat a opouštět areál. Vstáváš ve čtyři hodiny ráno a v sedě medituješ skoro jedenáct hodin denně. No, byla to fuška.

Galerie 4_2

Text 4_2

Protože se mi začalo stýskat po horách a sněhu, přesunula jsem se do Japonska na ostrov Hokkaidó. Od své první návštěvy Japonska jsem snila o tom, že se tam vrátím a užiju si luxusního prašanu. Bohužel mě hned druhý den lyžování zradilo vázání. Výsledkem pádu byla díra v koleni až do kloubu, dvacet stehů, operační sál a drén. A taky konec ježdění. Na druhou stranu jsem měla možnost lépe poznat japonské zdravotnictví, které je samo o sobě dosti velkým zážitkem. Selhala i pojišťovna, u které mám cestovní pojištění. To mě dostalo do situace, kdy mě z nemocnice nechtěli propustit a pojišťovna nechtěla zaplatit. Málem jsem musela použít únikový východ.

V rámci rehabilitace jsem sbalila Drahuš, krosnu i berle a vyrazila na Filipíny. Kvůli formalitám mě nejprve málem nepustili do letadla, ale pak se vše v lepší obrátilo. Filipíny mě přivítaly sluncem a příjemnou teplotou. Hned druhý den ráno jsem se přesunula na ostrov Palawan, kde jsem zahájila rehabilitaci samotnou. Neprozřetelně jsem navštívila místní kantýnu, což mělo za následek, že mi bylo špatně po zbytek filipínského pobytu. Koleno mi k tomu začalo hnisat a natékat, ale jinak byl výlet poměrně úspěšný. Dvakrát jsem jela na výlet lodí a jinak odpočívala ve stínu palem v houpací síti.

Z Filipín jsem pokračovala na Nový Zéland. A protože mi docházely úspory, byla jsem nucena najít místo, kde bych v následujících měsících žila a pracovala. Nakonec jsem skončila v Queenstownu, kde teď pracuji jako řeznice.

Galerie 2

Text 5_1

“Neboj, mami, sama nepojedu. Bude se mnou Drahuš”

Nevadilo – přinejmenším zezačátku – tvojí rodině, že cestuješ sama?
Ještě za studií jsem si po brigádě v Norsku chtěla odpočinout někde v horách, kde je klid a ticho. Jenže jsem se rozhodla na poslední chvíli a během pár dní se nenašel nikdo, kdo by mohl vyrazit se mnou.

Rodina dost protestovala, nechtěli mě pustit samotnou. A tenkrát se zrodila myšlenka Drahuš. Byl to vlastně takový hec od jednoho mého kamaráda. Abych to vysvětlila – Drahuš je plyšová žába velká zhruba metr.

No a tak jsem rodičům řekla, že nejedu sama, nýbrž s Drahuš.
„Drahuš?“ optala se mě máma. „To je nějaká nová kamarádka?“
„Ne,“ odvětila jsem. „Tu znám už dlouho, jen jsem o ní asi moc nemluvila.“
„No dobře, hlavně že nejedeš sama.“
Od té doby s Drahuš cestuju úplně všude. Do Asie jsem ale vzala „miniDrahuš“, poněvadž ta originální je fakt velká.

Na asijské Cestě mi asi nejvíc fandí moje máma, za což jsem hrozně ráda. Když se tenkrát dozvěděla, kdo je Drahuš, myslela jsem, že si pro mě přijede a roztrhne mě jako hada. Od té doby se hodně změnilo. Myslím, že se smířila s tím, že nejsem úplně normální, a podporuje mě v tom, co dělám.

full width fotka Drahuš

S Drahuš na cestě

 

– DRAHUŠ NA ANGKOR VATU, KAMBODŽA –

Text 5_2

“Nejsem žádná rentiérka”

Jak je tvůj životní styl udržitelný? Na čem šetříš, z čeho cestování platíš?
Udržitelnost tohoto životního stylu jde ruku v ruce s povahou a očekáváními. Pokud ti nevadí nemít domov a baví tě potulovat se po světě, dá se takhle žít léta, ne-li celý život.

Samozřejmě i to stojí nějaké peníze, ale práce se dá najít všude na světě. Peníze z účtu mizí jak pára nad hrncem, a tak se nezřídka musíš rozhodovat, zdali raději přespíš ve stanu a dáš si něco dobrého k jídlu, nebo si opět zaliješ cup noodles a užiješ si “pohodlí” postele v noclehárně. V mém případě často vítězí varianta stan.

Řada mých známých mě považuje za rentiérku. Hodně lidí si asi také myslí, že mi cestu někdo financuje – rodina nebo zámožný přítel. Nikdo mi nechce věřit, že cestuju za vlastní peníze. Ráda bych podotkla, že jsem si je musela poctivě vydělat jako kdokoli jiný. Nespadly mi do klína ani jsem je nevyhrála ve Sportce. Začala jsem šetřit už na univerzitě. Místo nových lodiček a kabelek jsem střádala do prasátka. A každé léto jezdila pracovat do restaurace do Norska.

V průběhu cestování šetřím na všem, na čem se šetřit dá. Nechodím na nákupy a všechno se nejprve snažím spravit ducktapem (populární tesa páskou, pozn. red.). Vybírám si nejlevnější dopravní prostředky nebo stopuju. Musím neustále smlouvat. Jím v jídelničkách na ulicích a bydlím v nejlevnějších ubytovnách a hostelech. Někdy přespím u místních, v dražších destinacích využívám Couch Surfing. V bezpečnějších částech Asie spím ve stanu nebo v houpací síti. Na pláži u moře nebo mezi stromy v parku.

Mnoho lidí tvrdí, že by chtěli žít jako já, ale prý nemůžou. Nemají peníze nebo čas. Dle mého názoru mají jen jiné priority. “Life is a journey. Life is about choices” – tohle moudro na mě nedávno koukalo v jednom filipínském baru na pláži a musím s ním souhlasit. Oni mají byty, domy, auta, plné skříně a další majetek. Já zase svou svobodu, jednu krosnu na zádech, tři páry lyží a několik krabic u rodičů doma.

Galerie 3

Text 6_1

Pokud si nejsi svým odjezdem jistá, neodjedeš nikdy. Vždycky se najde nějaké ale…

…ale já mám dům a hypotéku
…ale já mám auto a splácím leasing
…ale já tu mám přítele/kyni
…ale já tu mám rodinu
…ale já mám psa
…ale já mám dobrou práci
…ale já nemám peníze

Jsem přesvědčená, že kdyby tito lidé prodali všechno, co mají, tak budou mít dostatek financí k tomu, aby mohli v Asii cestovat minimálně rok. Případně stačí najít si na pár měsíců práci v zahraničí a začít šetřit.

Pochopitelně nelze předpokládat, že budeš spát v pětihvězdičkových hotelech a jíst v michellinských restauracích. Každý den budeš nucená přemýšlet, zda si pivo dáš, nebo nedáš, a co oželíš, když si ho dáš. Nemůžeš dělat všechno, co by se ti líbilo, krosna se stane součástí tvého života a neustále ti bude schovávat věci. Staneš se bezdomovcem bez zázemí a stálého příjmu. A takové cestování se už mnoha lidem nelíbí. 

Kdybys opravdu chtěla, můžeš cestovat celý život, ale stojí to mnoho obětí.

Galerie 4

Text 6_2

Na jak dlouho svoje cestování ještě vidíš?
Dokázala bych si představit cestovat ještě přinejmenším několik let. Hrozně mě láká Jižní Amerika a další místa. Na druhou stranu bych se ráda na chvíli zastavila a začala dělat nějakou smysluplnou práci. Novozélandská víza mám platná do příštího roku, takže je ještě relativně dost času rozhodnout se, co budu dělat dál..

Jakou si tvůj životní styl žádá povahu?
Cestovat dlouhodobě může kdokoli. Jde jen o to sebrat odvahu a vyrazit. Moje povaha se v průběhu cestování dost změnila. Nikdy jsem neuměla prohrávat, ale Asie mě v tomto směru hodně školí. Často mi nevychází, co si naplánuji, a nezbývá mi nic jiného, než se s tím smířit a jít dál. Stává se ze mě introvert, ale zároveň jsem se naučila řešit i ty nejzapeklitější situace. Jdu si za svými cíli ještě víc, než jsem to dělala dřív. Také mi cestování pomohlo stát se odolnější, trpělivější, ohleduplnější a přizpůsobivější, což je v mém případě dost velký úspěch. Teprve když cestuješ sama, poznáš, co všechno v tobě je. Někdy jsem ze sebe sama překvapená.

Ale abych se vrátila k tvé otázce. Určitě není od věci, pokud ti nevadí nemít plán a nestresuje tě, když nevíš, kde budeš spát nebo zda budeš mít možnost se umýt. Všechno záleží na tom, jakou formou a jakým stylem chceš cestovat, a samozřejmě taky na tvém rozpočtu.

citát

“Oni mají byty, domy, auta, plné skříně a další majetek. Já zase svou svobodu.”

Text 7

Co jsi svému cestování musela obětovat?
Můj odjezd mě stál všechno, na čem lidé normálně lpějí. Přišla jsem o úžasný byt, prodala většinu svých cenností (až na lyže a kolo), odmítla nabídky práce a rozešla jsem se s přítelem. Uvědomovala jsem si, že se vždycky najde nějaký důvod, proč neodjet. Chodila jsem do posledního ročníku a bylo mi nadmíru jasné, že vhodnější doba pro dlouhodobé cestování se jen tak nenaskytne. Ráda se řídím příslovím „co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek“ (pokud ovšem nejde o úklid), a tak jsem se všeho vzdala a vyrazila.

Udělala bys to znova?
Na 200 % ano! Jen bych si víc promyslela, jaké země navštívím a v jakém pořadí. Většinou jsem totiž neměla plán, což je sice skvělá věc, ale vízová povinnost to může značně zkomplikovat. Ne v každé zemi ti vydají víza, která potřebuješ.

Pokud chceš vědět o našem dalším článku, sleduj eMontanu na Facebooku.

Mapa full width

infobox martina

Narodila jsem se v Praze, kde jsem strávila i většinu svého dosavadního života. Studovala jsem i v Brně a ve španělské Valencii. Dokončila jsem magisterský obor Management cestovního ruchu, bakalářský obor Tělesná výchova a sport a k tomu první ročník oboru Zdravotnický záchranář. 

Mám ráda sport a dobré jídlo. Ideálně jejich kombinaci.

Abych mohla žít svůj sen a provozovat veškeré své aktivity, pracovala jsem už jako asistentka, baristka, barmanka, číšnice, hosteska, lyžařská instruktorka, malířka, prodavačka, průvodkyně, servírka, snowboardová instruktorka, supervizorka v restauraci, recepční, telefonní operátorka, trenérka, uklízečka a teď jako řeznice.

Ráda si užívám života a zkouším nové a nepoznané.

Drahuš můžeš z první ruky sledovat na www.drahusnacestach.cz

Autor

Lucie Trojanová

Autorka

Sportovní lezkyně a životní teoretička. Má mezery v lezení rajbasů a úspěšné aplikaci teorií na životní praxi. Z její mlhavé představy o budoucnosti nesměle vystupují obrysy vlastní lezecké dodávky, v níž procestuje přinejmenším Evropu.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)