Písková sedma. Víme, to není žádná vysoká hra. V deníčku na lezci za ni body nenasbíráš, už vůbec za ni nesklidíš ovace vestoje. Přesto zůstává pomyslnou hranicí, kde se láme chleba, kde už prostě “lezeš písek” a nehraješ si někde na stěnkách (tím nechci říct, že neexistují pětky, kterým se člověk rád vyhne obloukem).

Jedna taková – stará, klasická, vzdušná sedma, vede na Jehlu, impozantní věž v srdci Prachova. „Jihovýchodní cesta“ (VII z roku 1929 od německého lezce Waltera Bartha, pozn. red.) je logická linka, naleze se od jihu z plošinky plné menších boulderů, s vidinou ne zrovna příjemného odskoku. Po úvodní sekci po docela pozitivní plotně se zcela negativními pocity pod nohama, se uklidíš do bivakovací police oplývající hodinami, borovicemi a vůbec dojišťovacím nebem. Jenže hned potom nastoupíš do severní stěny, ve které už teď jsi dobrých 15 metrů nad okolním terénem, cvakneš si jediný osamocený kroužek a jmeš se stoupat dalších 8–10 metrů po hraně stěny. Po hraně, kde nezaložíš, pod zadkem ti stoupají metry a kontakt se spolulezcem nemáš vůbec žádný.

Lezl jsem ji všehovšudy třikrát, dvakráte na druhém, naprosto vyjeven ze všeho toho prostoru pod sebou a kolem sebe, dokola jsem si opakoval:
„Tohle teda v životě tahat nebudu.“

Jenže pak se v tobě něco zlomí, dojde ti, že je to jenom v hlavě. Lezl jsi i těžší věci, nemůže se nic stát, to musíš dát poslepu. Trochu se nahecuješ, trochu se chceš poprat s tím strachem v sobě.

Takže najednou stojíš dole, srdce ti buší a jsi navázanej a obutej. Odlepíš se od země, a hned si uvědomuješ, že na tomhle konci lana je to úplně jiný kafe. Už od prvního metru se nejde vrátit, aniž bys riskoval minimálně zvrklej kotník. Jindy jistý chyty najednou neberou. Vyděšeně dolezeš ke kruhu, cvakneš. A odteď jsi v tom sám. Opatrně přebíráš lišty a kapsy a vzlínáš úzkostně k svému vytouženému vrcholu. Jako by tam nahoře byl středobod vesmíru, tvůj jediný Bůh a bezpečný úkryt. Potlačuješ ty kousavý myšlenky „co kdyby”, „kolik bych letěl”, „má mě dobranýho”. Ignoruješ strachy potící se dlaně a myslíš jen na to jediný místo na světě, orámovaný železným slaňákem. Každý krok, který bys někde na vápně nebo na překližce, zopakoval s elegancí a grácií, si najednou třikrát rozmýšlíš, opatrně kontroluješ stupy pod lezečkami a v duchu si opakuješ: „Je jedno, jestli nemůžeš. Musíš!”
…

Jsi nahoře, křečovitě svíráš v ruce jistící hvězdici a cvakáš do ní odsedku. Zhluboka vydýcháváš odeznění adrenalinu.

„ZRUŠ!“

Nebyla to obyčejná sedmička, byla to moje první. První, kterou jsem si poctivě vytáhl. Zapsal si ji do vrcholovky, i hluboko do paměti. Byla to cesta, ve které jsem poprvé pochopil, proč pískaři nemusejí udělat třicet shybů vkuse ani viset minutu v přítahu, ale že musí hlavně vědět co dělají a musí si věřit.

Jasně, horské lezení, kde traverzuješ dvěstě metrů nad údolím a jištěním je ti osmička lano a tvůj parťák asi taky není zrovna morálovej med. Pak jsou tu klasický prásky kdekoli na světě. Jenže tyhle cesty se většinou drží filosofie: „Tady nepotřebuješ nýt, tady to dojistíš,“ kdežto na písku je to spíš: „Tady nepotřebuješ kruh, tady se nepadá.“

Vyčisti si hlavu natolik, abys zopakoval jasně danou sekvenci kroků. Abys s bezchybnou precizností přebral chyt, kterej sice potkáš i v pětkovým boulderu, ale tady ho potkáš sedm nad kruhem a tři pod dalším. To je ta úroveň vnitřní rovnováhy, kterou možná máš a možná ne. Jakmile se ale jednou vyzveš k boji a ten chyt držíš, jakmile ti začne natejkat a zpanikaříš, nezařveš: „Dober!”, nesáhneš po mágu… Prostě skousneš ret a ten krok uděláš. Protože tady nejde jen o hrdost, tady jde o zcela základní pud sebezáchovy. A jediná bezpečná cesta vede často jen nahoru.

Ti lidé, co volají po dojištění pískovce, možná vůbec netuší, v čem je jeho kouzlo… Že lezení není jen sportovní výkon, ale souznění touhy, síly a důvěry v sebe sama.

Prachovská jehla (f: Standa Mitáč)