Po pár letech v kanceláři jsme se rozhodli všechno opustit, žít v obytce, cestovat, lízt, chodit, jezdit na kole, relaxovat… Už to jsou víc než dva měsíce, co jsme na cestě. Vyrazili jsme do Norska, bez plánu a bez průvodců. Na lezecké oblasti se ptáme místních. A funguje to perfektně.

Na místě známém jako „Ekne“ mělo jít o pískovec a to nás lákalo. V Ekne ovšem nebyla ani skalka, natož písek – místní nás poslali devět kilometrů dál do osady Kristivika a odtud 40 minut pěšky po pobřeží ke skalám. Ponaučení: pro Nory je všechno „tady“, i když je to třeba 60 kilometrů.

Nejsem typ lezkyně, co by potřebovala zaparkovat pod skálou, a tak se mi to zamlouvalo. Po menším průzkumu jsme se rozhodli vyrazit hned večer. Přespali jsme na útesech nad fjordem, pozorovali vydru, kochali se západem Slunce a vychutnali zakázaný ohýnek.

Písek tu opravdu byl. Na omak je o hodně tvrdší než u nás a je prý jediný ve Skandinávii! Lezení začíná odhadem na pětkách a, jak jsem se později dočetla, Adam Ondra tu dal své první skandinávské 8b+.

Špatná předpověď se nevyplnila, a tak jsme si bez bouřky druhý den užili ve stejném duchu – jen my, skály a zapomenutý kus země v divočině. V tu chvíli člověk zapomene na všechno ostatní a přesně ví, proč se vydal touhle cestou.

Katčin blog najdeš tady.