"Lezu 50 let"

perex

Jednou za čtrnáct dní do Tater, v létě každý víkend na písky. Petr Schnabl prožil mládí v době, kdy se víc lezlo než mluvilo.
A pak přišel Pamír a Himálaj.

Kredity

T: Standa “Sany” Mitáč F: Karel Vlček, archiv Petra Schnabla, J.Novák, S. Mitáč
| DUBEN 2015

Text 1

“Byla to největší šílenost, co jsem kdy zažil,” vzpomíná Petr Schnabl na expedici do západní stěny Dhaulagiri v roce 1984. Pod kopec tehdy přijeli po zemi – Liazkou. O pár let později vedl Petr první československou expedici, které se podařilo vylézt na Annapurnu. V Nepálu byl celkem 23krát a spoustu času strávil také na Pamíru. Přes všechno riziko, které zažil v horách, měl ke smrti nejblíž na tropickém Borneu. Ve chvíli, kdy mu kamarádi “snědli” všechny léky.

Jak vypadalo tvoje první lezení?
Začal jsem zhruba před padesáti lety, na podzim 1964 v Příhrazích. Úplně první cesta byla na Malou Křížovou věž, jako druhej. A hned potom, na prvním konci lana, hned ten samej den, jsem lezl Mršku pod slaněním. Je to šestka, trošku převislejší, s jedním kruhem. Lezl jsi to?

Nelezl, znám písky spíš víc na západ – Ostrov, Tisá, Sasko.
No vidíš, když jsem začal lézt, tak se ještě do Ostrova, Rájce a tímhle směrem vůbec nejezdilo. Tyhle oblasti byly ještě zavřený po válce. Tam se začalo lézt až koncem šedesátých let.

Když se poměry uvolnily, tak jsi jezdil nejraději kam? Co jste tam lezli?
Potom jsme byli pořád v Sasku. Pamatuju si třeba na cestu Westkante na Falkenstein. Jedna z mých nejoblíbenějších stěn byla tehdy Hőllenhund, toho Hasseho (údolní cesta Talweg VIIIa, pozn. autora) jsem lezl asi třikrát a toho Arnolda dvakrát, ten byl tehdy asi nejtěžší, co v té stěně vedlo (cesta Herrenpartie VIIIc, pozn. autora). Na Torsteinech jsem lezl téměř všechno, co tam tehdy bylo. V létě jsme do Saska jezdili fakt téměř každej víkend.

Co Tatry?
Tam jsem jezdil hodně, v sedmdesátých letech jsem jezdil v zimě každých čtrnáct dní. Já jsem tenkrát učil na základce a tam jsem měl tenkrát, díky reprezentačnímu družstvu, dobrou výhodu – volné pátky. To bylo špičkový. Takže každej čtvrtek večer jsem jezdil do Tater. Když to šlo a bylo co lézt, tak jsme se vraceli z neděle na pondělí. Ráno jsem šel do školy. Z těch nejlepších cest jsme vylezli v zimě na galerii Ganku Studničkovu cestu, dali jsme to tehdy jako první za jeden den. Ale už jsem v Tatrách dlouho nebyl, ty podmínky se tam šíleně mění. Někdy lezeš v zimě jakoby letní lezení a někdy se v tom nedá vůbec hýbat.

Galerie 1

Text 2

VŠECHNY PAMÍRSKÉ SEDMY

 

V sedmdesátých letech jsi jezdil hodně na Pamír. Na co z toho období nejraději vzpomínáš?
Na Pamíru jsem byl čtyřikrát. Jako prvnímu československému lezci se mi povedlo vylézt všechny pamírské sedmitisícovky. (kromě Piku Pabědy, ten byl tou dobou uzavřený kvůli blízkosti k Číně, pozn. aut.) Nejsilnější zážitek mám z roku 1975, kdy jsme tam vyjeli poprvé jako „reprémanšaft“ a vylezli jsme na Pik Lenina prvovýstupem z ledovce Velká Saukdara. To je jižní strana, takže jsme se tam museli dostat přes nesmírně lavinézní Krylenkovo sedlo.

V roce 1981 jsi byl poprvé v Himálaji na treku a o sedm let později už jsi byl vedoucí první úspěšné českosloveské expedice na Annapurnu. Co obnáší vedení expedice?
Opravdový expediční vůdce byl třeba Ivan Gálfy, ten všechno dirigoval. Na řadě dalších našich expedic ta funkce byla spíš jenom formální. Zastával ji člověk, co věnoval nejdelší dobu přípravám, ale v samotné stěně už šéfoval někdo jiný. Třeba během expedice západní stěnou Dhaulagiri v roce 1984 byl vedoucím Jirka Novák, ale ke konci to došéfoval Pepik Rybička. Lezli jsme to expedičním stylem, ve stěně jsme měli několik táborů. Pepa řídil logistiku, aby se v nějakém stanu ve stěně nesešlo najednou moc lidí. Taky zajišťoval, aby v každém táboře byl plyn, jídlo a spacáky…

Jak vzpomínáš na Pepu Rybičku? (účastník několika úspěšných expedic na osmitisícovky, autor minimálně 150 cest na písku, například Smyslů zbaveni IXc v Labáku, pozn. aut.)
Lezli jsme spolu dlouho, je trochu mladší. Poprvé v životě vlastně lezl se mnou. Do Skaláku ho tehdy přivedla Sylva Kysilková (také jedna z legend čs. horolezeczví, pozn. aut.) Povídá mi: „Hele mám tady takového šikovného nováčka, vem ho na něco.“ Tak jsem ho vzal Čihulovu Převislou spáru na Mariáš (VIIc, pozn. aut.), byla to dlouho moje oblíbená cesta. Lezl to jako druhý, ale nic podobného předtím ani nezkusil, takže měl oči navrch hlavy. Rádi na to vzpomínáme.

Ale úplně nejlepší akce, kterou jsem s ním zažil, to byl přechod Bornea v roce 94. Tečou tam velké řeky, po kterých jsme se dostali proti proudu, kam až to šlo… Pak jsme si najali pár indiánů s motorovou kánoí, kteří nás vyvezli ještě kus výš, kam až to šlo… A pak jsme vlezli do pralesa, kde nebyla vůbec žádná cesta. Šli jsme tím asi deset dní, než jsme přešli přes rozvodí. Bylo to šílený. (směje se) Rybička tam málem umřel, pobodaly ho nějaký včely (dole).

Rybička ležící

Petr Schnabl Kolaps Josky Rybicky 17

Galerie džungle

Text 3

Mohl jít dál?
Dostal alergický šok a den nemohl pokračovat. Všichni ostatní tam taky něco chytili. Byl jsi někdy delší dobu v pralese? Za dva dny na tobě hnije oblečení, jsi furt v mokru, škrábance, pijavice, nic se nehojí… Já jsem odolával zdravotně nejdýl, ale nakonec to nepomohlo, dostal jsem infekci na samotném závěru. Jenže tou dobou už nám došla všechna antibiotika, byla komplet snědená. Když jsem dostal horečky já, tak jsem málem umřel. Skončil jsem na čtyři dny v Singapuru v nemocnici na kapačkách. Tak vypadalo naše první setkání s pojistnou událostí, den v nemocnici stál 1 000 USD. Nakonec jsme to z pojišťovny dostali.

 

DO HIMÁLAJE ZA TOTALITY

Rád bych se vrátil k prvovýstupu západní stěnou Dhaulagiri v roce 1984. Proč jste tehdy do Nepálu neletěli, ale jeli Liazkou?
Ono to bylo těžké, cena letenek výrazně klesla až koncem osmdesátých let. Tehdy tam po zemi jezdili i Švýcaři, Rakušani, Němci… Začátkem osmdesátých let jsme neměli přístup k devizám, takže letět s Air India nebo Lufthansou bylo vyloučené. S ČSA to šlo do Bombaje a bártrově do Dillí. V roce 1981 letenka stála 42 000 Kč, což je v přepočtu na dnešní peníze asi půl milionu. Ty sumy byly naprosto děsivé. V té době byl můj roční plat asi tři tisíce.

Jak jste ty peníze získali?
Na druhou stranu to byla doba socialistického hospodářství. K čemu bych to přirovnal? Něco jako dneska tunel Blanka. Takže my jsme si ty peníze vydělali za tři neděle, třeba za to, že jsme v Holešovicích zbourali komín. Tomu se tenkrát říkalo fakturační peníze, vysloveně šedá ekonomika. Byla to nesmyslná doba.

Citace 2

“Peníze na expedici jsme vydělali za tři neděle, třeba za to, že jsme v Holešovicích zbourali komín.”

text 4

Jaká byla cesta Liazkou po zemi do Nepálu?
Šílená. Tou dobou už byl zavřený Afghánistán, byla tam ruská okupace od Vánoc 79, takže se to muselo objíždět Balúčistánem, ale tam nevedla pořádná silnice, jelo se pouští. V tý době byly šílený problémy na hranicích. V Pákistánu v Islamabádu jsme zkejsli asi týden kvůli občanské válce v Pandžábu. Čekali jsme, než přijede velvyslanec a vojenský konvoj, aby to vyřídili. Problémů bylo neskutečně. Když bys jenom jel, tak tu cestu dáš za deset dní. My jsme to jeli měsíc. A zpáteční cesta, to byl teprve problém. To už jsme byli totálně bez peněz, ale totálně. Museli jsme dostat Liazku do Evropy a neměli jsme pořádně peníze ani na naftu. Navíc v té době spáchali atentát na Indiru Ghándíovou, takže zavřený hranice, pogromy v Indii, hořely náklaďáky, regulérní občanská válka…

audio celníci

Průjezd Íránem – dostáváme doprovod a sháníme peníze

Liazka

Audio 2

Text 5

Proč v západní stěně Dhaulagiri dnes nikdo neleze?
Není to moc navštěvovaná stěna, to je fakt. My jsme tuhle šílenost vylezli v osmdesátém čtvrtém, pak jsme tam byli ještě dvakrát a v devadesátém prvním Kazaši, těch bylo na vršku deset. Od té doby, kromě tragického španělského pokusu v roce 1989, se tam nikdo o nic nepokusil. Chodí se vlastně jen normální cesta, kterou volí stovky lidí. Celé horolezectví se podle mě posunulo do komerčních expedic a sbírání osmitisícovek. Procento lezení těžkých cest v Nepálu se zmenšilo. Změnil se i charakter expedic.

Petr Schnabl Westface Dhaulagiri trasy 23

Západní stěna Dhalulagiri a tři československé prvovýstupy (červeně)

 

Text 6

“DNES LIDI LEZOU TAM, KDE SE NEZRAKVÍ”

Čím si tu změnu vysvětluješ?
Podle mě trošku vymizel kolektivní duch. Protože dříve, když na ten vršek vylezli jenom dva lidi z celé výpravy, tak se to bralo jako úspěch celého týmu. To dneska není. Tím nechci kritizovat Radka Jaroše, ale dnes leze každý na vrchol sám za sebe. Riziko obecně už není tak lákavé. Je to vidět i na skalách, mraky lidi lezou ve Španělsku a na perfektně odjištěném vápenci, kde se nezrakví. Naopak v Příhrazích v Českém ráji se prakticky přestalo lézt. Představa, že hodíš patnáctimetrovou tlamu, nebo dáš podlahu… To už moc lidí nechce. Čím dál tím víc jich leze na překližce nebo na vápně, tím se zbavují morálu na dlouhé cesty.

Ale někteří mají morálovky stále rádi.
Máš pravdu, je tu pár starých klasiků, třeba Cikán (Stanislav Lukavský, pozn. red), nebo teď jsem zase slyšel o Petru Prachtelovi. Nedávno v 72 letech udělal nějakej brutální prvovýstup na Drábkách, se samojištěním. Dal jeden kruh a taky se mu tam podařilo spadnout asi deset metrů do nějakejch těch jeho smyčiček, tkaniček. Tyhle brutální věci, kde jde o držku, už lidi moc nedělaj. Jeden z posledních, kterej na to bezpečí pořád kašle, je třeba Jindra Hudeček, přestože už mu je padesát. Doporučuju video, jak leze Zlatou korunku v Ádru, tam hází patnácitmetrový tlamy.

Jak ses dostal k mapám? (Petr je vlastníkem firmy Kiwi, pozn. aut.)
Až po devadesátém roce. My tady máme se ženou dům, měli jsme dole prostor a přemýšleli jsme, co tady budeme dělat… Předtím jsem pracoval v TJ Vyšehrad, tak jsem s kolegou založil cestovku a jako doplněk jsme měli v suterénu prodejnu map. Postupně se to přelilo, že dnes je tu vlastně jen prodejna map a cestovka prakticky skončila.

Tvoji ženu taky bavilo lezení?
Jó a dokonce moje tchýně byla Blažena Karasová, jedna z prvních českých horolezkyň. Lezla s Joskou Smítkou ve Skaláku. Společně s Radanem Kuchařem byla jednou z prvních, kdo získali titul „mistr sportu“. V Montaně o ní najdeš řadu věcí, věnovala se tomu až do smrti. Můžu říci, že jsem se přiženil do lezecké rodiny.

Pokud chceš vědět o našem dalším článku, sleduj eMontanu na Facebooku.

 

Dobrodružství

infobox

Petr Schnabl se narodil v Praze roku 1946 a dodnes v ní žije společně se svou ženou.

Vlastní prodejnu Kiwi, která se specializuje na mapy a průvodce.

Leze od roku 1964.

„Neměl lezeckej talent, ale vydřel si to. Nikdy neslezl ani deset centimetrů,“ řekl o něm jeho lezecký parťák Karel Vlček. Podle něj Petr vyhledával hlavně cesty, které byly do třetího přelezu.

Letos už byl také na cestách, má za sebou měsíc v Ohňové zemi (Argentina/Chile).

 

Petr Schnabl ve své pracovně v Praze

 

Autor

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC