Pavel Richtr
Hranice možného
v Aljašské divočině

perex

Nespoutaná příroda, tuhý mráz a pokoušení vlastních hranic možného. Aljaška se pro Pavla Richtra stala druhým domovem. Už počtvrté se zúčastnil závodu, který rozhodně není pro každého…

Kredity

T a F: Pavel Richtr | květen 2017

Text 1

BLBÝ NÁPAD

Iditarod Trail Invitational – nejdelší a asi nejtěžší zimní závod na světě. Ti, kteří ho někdy dokončili, navíc říkají, že je z větší části o hlavě. Takže bych asi měl mít všech pět pohromadě. Ale nemám, protože jsem tu už počtvrté. Aspoň bych tedy měl dost dobře vědět, o co tu jde. Ani to ale často nevím a Aljaška mě stále něčím překvapuje. Asi právě proto se sem tak jako ostatní stále vracím.

Nejdelší verzi závodu – 1000 mil/1600 kilometrů – jsem na kole zvládnul už dvakrát a hlavně podruhé to bylo dost utrpení. Asi 15 dní jsem byl kromě pár letmých setkání zcela sám a mnohokrát jsem si říkal, že už to je prostě moc, že to je o hodně víc, než jsem si kdy přál zažít. Ale na to se rychle zapomíná a už v cíli jsem si říkal, že to tak hrozné nebylo a vlastně bych se sem zase někdy rád podíval.

To se opět stalo, navíc jsem si vymyslel malou změnu. Kolo nechám doma a půjdu pěšky. Po roce příprav a tréninku tu teď na vlastní kůži zjišťuji, jak moc blbý to byl nápad. A také proč se až do tohoto ročníku nikomu v historii závodu nepovedlo 1000 mil zvládnout na kole i pěšky. To, že mě to po přechodu z kola nebude pěšky moc bavit, jsem tušil a přesvědčovala mě o tom spousta lidí. Bavit mě to přestalo hned první den pár hodin po startu. Rychlost, která se s 25 kilogramy výbavy a jídla na saních za mnou jen málokdy dostane přes pět kilometrů za hodinu, je pro cyklistu ubíjející. Jinou možnost, než jít dopředu, krok za krokem, ale nemám.

Galerie 1_DODELAT

FULL WIDTH FOTKA

 

– TRÉNINK NA LIPNĚ – VIZUÁLNÍ PODMÍNKY JAKO NA YUKONU –

Text 2

Startoval jsem při -5°C, bez rukavic a v kšiltovce. Teplota ale rychle klesla na -20°C a přidal se i pořádný vítr. První tři dny jsem toho zažil spoustu. Jeden bivak venku, druhou noc v regulérní posteli a třetí v nouzovém stanu. Tam bylo pod nulou a víc času než spánkem jsem strávil hledáním volného místa na spaní mezi dalšími deseti ležícími těly. Několikrát mě ostatní závodníci vzbudili hlasitým chrápáním, vstáváním a odcházením. Někdy je lepší spát venku.

Čtvrtou noc trávím opět v teple. Malá polorozpadlá chatrč je zaplněná postelemi a lehátky a vyspí se tam asi osm lidí, ale někdy i výrazně více. Mám za sebou 265 kilometrů a před sebou jeden z nejnáročnějších úseků – přechod pohoří Alaska Range. Plán je tedy jasný – dobře se najíst a odpočinout si. K chatrči přicházím před osmou večer a kromě pulek (sání) dvou chodců a jednoho běžkaře je tam okolo poházených asi šest kol. Stejně jako včera večer na předchozím kontrolním bodě mě to překvapuje. Bikeři by měli být o hodně dál než já pěšky. Je to ale letos opravdu náročné, cesta neujetá a ti pomalejší bikeři jsou dokonce za mnou.

Dva chodci vyrážejí dál na noc, a tak se mi uvolňuje postel. Namrzlé a navlhlé věci rozvěšuji kolem kamen a cpu se polévkou z konzervy, což je to jediné, co tu máme k dispozici. Nálepky na konzervách se ve velkém hrnci s teplou vodou po chvíli odlepují, takže pokud na ně někdo nenapíše fixem, co jsou zač, je to ruleta. První vychází dle přání kuřecí nudlová, druhá je naslepo nějaká pálivá, ale nepohrdám. Za hodinu přichází další chodec Lars a domlouváme se, že vyrazíme okolo třetí hodiny v noci. Přes hory se mi samotnému moc nechce. Cesta přes průsmyk Rainy Pass je totiž letos díky ledovým polím a nedostatečně zamrzlé říčce za horami neprůchodná. Teprve potřetí v historii tak trasa vede téměř dvojnásobně dlouhou oklikou. Vím, že těch 104 kilometrů za den nedám, tak chci alespoň vyrazit co nejdřív a ukrojit během prvního dne co největší kus cesty.

BANNER HIGHPOINT I SE ČTVERCEM_dodelat

Text 3

JDU SÁM

 
Budím se sám bez budíku asi o půl třetí a kontroluju Larse. Jelikož spí, usínám také. To zopakuju v noci ještě asi dvakrát a při cestě ven na záchod někdy okolo páté vidím svou první letošní polární záři. Nakonec vstávám až v sedm, dokonale odpočinutý. Nohy mě ale bolí stejně jako večer. Zatímco si dávám další polévku a balím věci, do hor vyráží skupinka pěti bikerů. Jeden z nich se byl poptat na počasí v asi 100 metrů vzdálené obydlené chatě, která je na dlouhou dobu poslední výspou civilizace. To neměl dělat, přišel totiž dost vyděšen – v horách je prý -30°C a nárazový vítr až 60 km/h. Navíc prý první bikeři museli značnou část úseku kola tlačit. Nervozitu ve vzduchu by šlo krájet. Čekám až se Beat nebo Lars dopřipraví k odchodu, ale jeden opravuje ulomenou anténu satelitního telefonu a druhý říká: „Ještě jednu polévku a pak půjdu.“ Nevydržím to a přesně v devět vyrážím sám.

Také přiměřeně vyděšen vyrážím do zatím nejstudenějšího a největrnějšího rána od startu. Po pár minutách chůze a zahřátí na provozní teplotu zjišťuji, že jsem to přehnal a dvoje vlněné spodky pod softshellovými kalhotami jsou příliš, plus jsem si naopak zapomněl vzít trenky s předním dílem z neprofuku. Začátečnická chyba, kterou ale musím před výstupem do exponovaného terénu bez stromů vyřešit. Následuje jedna krátká zastávka, během které si všechny věci v brašně na pulce uchystám a pak druhá v relativním závětří, během které se tam prostě od pasu dolů celý převléknu. V duchu se té akci směju a kontroluju, jestli se v dálce neobjeví Lars nebo Beat. Možná by se ke mně rozeběhli aby mě zachránili, protože dobrovolné svlékání je paradoxně jedním z posledních příznaků těžkého podchlazení organismu, těsně před tragickým koncem.

Asi po půl hodině začínám stoupat na otevřenou pláň průsmyku a vítr začíná být velmi nepříjemný. Za další půlhodinu už je nesnesitelný, naštěstí je však trochu ze strany a ne přímo zepředu. Letos mám poprvé kožešinový lem na kapuci, který je ve větru k nezaplacení. Mám ho přímo od místních obyvatel, ta správná kombinace kožešiny (vlka a rosomáka) zajišťuje po stažení kapuce úžasnou ochranu. Sice se na tu větrnou apokalypsu dívám jen asi deseti centimetrovým otvorem, pro základní orientaci to ale stačí. Začínám se psychicky připravovat na to, že tohle může trvat třeba i celý den a noc.

Galerie 2

Text 4

Cesta se začíná stáčet doleva a vede zhruba tři kilometry širokým dnem údolí, po obou stranách lemovaným dvoutisícovými štíty. Nízko nad hlavou mi prolétne malé jednomotorové letadlo a po hodině se vrací zpět do hor. Až později se dozvídám, že to byla první várka těch, kteří si během přechodu hor způsobili omrzliny a museli vzdát. Míjím odbočku do průsmyku Rainy Pass, kudy vede trasa obvykle. Vedou tam jen jedny stopy skútru. Současně s tím mizí i občasné dřevěné trojnožky, které slouží k navigaci. Místy je sněhu minimálně a táhnu pulku po kamenech, jinde je naváto a bořím se po kolena. Těch míst však postupně ubývá, trail je docela dobrý. Občas jsou sice stopy těch přede mnou vymazané vichřicí, ale během pauz mezi poryvy větru vidím do dálky, kam trail vede. Cestu sporadicky naznačuje mezera mezi nízkými keři, někde však ani ty nejsou. Vypadá to tu trochu jako náhorní plošina někde na měsíci. Uklidňuju se tím, že bych se měl k průsmyku dostat do tmy, takže tu snad nezačnu bloudit.

Občas udělám fotku – většinou směrem dozadu, protože proti větru to v té zimě jde špatně a prsty mi za to nestojí. Během jedné zastávky mi na zem spadne hůlka s připevněným návlekem na ruku a vítr ji okamžitě začíná posouvat pryč. Okamžitě po ní šáhnu, poprvé prohmátnu, rozeběhnu se za ní i s pulkou za sebou, probořím se po kolena do sněhu mimo cestu, hůlku naštěstí napotřetí chytnu. Srdce mi po chvíli přestává bušit a za uši si zapisuji další lekci, na co si dát pozor. I velmi malé chyby zde mohou mít obrovské následky.

Míjím několik vyhrabaných míst pro bivakování, některé i pro víc lidí. Odhrabání třiceti centimetrové krusty sněhu určitě poskytlo úžasný úkryt před tou strašnou vichřicí. Množství stop naznačuje, že se na některých místech vystřídalo za poslední dva dny více lidí. A otisky po karimatkách zase ukazují, že jim v tom pekle vůbec nevadilo spát namačkaní na sebe, spíše naopak. Později se dovídám, že tu někteří vyčerpaní a dezorientovaní závodníci opravdu bojovali o končetiny (když ne o život). I stop po šelmách je tu hodně a starší dřevěné kolíky, které používáme pro orientaci, jsou všechny (!) do jednoho označkované močí. Vlci si prostě dali tu práci, aby nám ukázali, kdo je tu pánem a koho je to území. Prvních pár označkovaných kolíků mě rozesmálo, po pár hodinách mně to už vůbec vtipné nepřišlo.

FULL WIDTH FOTKA 4

 

– MÍNUS 30 °C. CÍTÍM SE JEŠTĚ HŮŘ, NEŽ VYPADÁM –

Text 5

PEKLO NA ALJAŠCE

Celý den postupuji třiceti kilometrovým údolím a na jeho konci vyhlížím v hradbě štítů ten, před kterým zahnu doprava do soutěsky s poetickým a bohužel i příznačným jménem Hell’s Gate – Pekelná brána. To bude znamenat přibližně půlku cesty horami. Také doufám, že cestou zpět po řece podél horského masivu napravo, který obcházíme, nebude foukat takový vítr. Pozdě odpoledne ten správný štít podle mapy identifikuji a ačkoliv ho hypnotizuji, těch zbývajících 12 kilometrů prostě odšlapat rychleji než za tři hodiny nezvládnu. Po spoustě táhlých kopečků během dne očekávám už jen klesání do soutěsky, ale místo toho přichází prudká padesáti metrová stojka, do které se stěží vyškrábu. To už je okolo sedmé, začíná se stmívat a tady nahoře nacházím úžasné závětří. Najednou spatřím v dálce světlo nějaké čelovky. Přítomnost někoho živého mi způsobuje nepopsatelnou radost a se skupinkou tří bikerů, připravujících se na bivak, si pár minut sdělujeme zážitky a další plány. Je to ideální místo pro odpočinek, je ale moc brzy, spát se mi nechce a nedává mi tedy smysl tady zastavovat. Až později se dozvídám, že zde strávili asi čtrnáct hodin a následující den po projítí hor vzdali s omrzlinami na rukou.

Před devátou večer, tedy po dvanácti hodinách a 52 kilometrech chůze, scházím na zamrzlou řeku v průsmyku Hell’s Gate. A začíná to pravé peklo. Úzkou soutěskou se přímo proti mě žene strašná vichřice, která mě na hladkém ledu párkrát téměř posílá k zemi. Ujdu asi padesát metrů a uvědomuju si vážnost situace. Startuju jednorázové chemické ohřívací polštářky na ruce a dávám je do obou rukavic. Mám s sebou asi čtyři páry a používám je, když teplota (buď absolutní nebo ta pocitová) klesá k -40 °C. Pokud musím v takové zimě něco řešit jen v tenkých rukavicích nebo dokonce bez nich, jsou polštářky zálohou a zárukou, že se mi vždy povede ruce rychle zahřát. A těch věcí k řešení je pořád dost – ať už plánovaných (např. jídlo a pití) nebo neplánovaných (nenadálé problémy s výbavou atd.). Polštářek se nastartuje roztržením plastového obalu (uvnitř začne pomalé kontrolované hoření) a trvá to někdy i deset minut, než začne pořádně hřát. Vím, že si budu muset nasadit masku na obličej, což bude v té zimě a větru velký problém. A také vím, že jsem to měl udělat ještě před tím, než jsem na řeku vlezl. Teď už se mi ale nechce zpět. Tyhle polštářky jsou zřejmě nějaký vylepšený typ, protože začínají hřát v podstatě okamžitě. Super, říkám si.

Ujdu dalších padesát metrů a zkouším nasadit masku. Když stojím po větru, vítr mi masku strhává a nejde vzadu zapnout, proti větru to jde lépe, ale rukavice se mi chytají do suchého zipu a řešit to víc než pár sekund nezvládám. Masku rychle ukládám do kapsy a doufám, že se za jednou ze zákrut řeky vítr trochu utiší. Přes nos mám jen šátek, který spolu s kapucí na vítr nestačí, takže vždy ujdu pár metrů s hlavou sklopenou úplně dolů a pak se přibližně na patnáct sekund otočím proti větru. Tyhle situace jsou těmi nejkritičtějšími a zároveň pak zpětně většinou asi i nejsilnějšími okamžiky závodu, kdy je důležité nezpanikařit, ale jednat velmi rychle a bezchybně. Musím naprosto přesně vědět, kde co mám, do jaké kapsy sáhnout pro masku a do jaké pro jídlo nebo pro nůž. V sázce je hodně.

 

CITÁT 1

„Mohl bych jít celou noc, ale pohybovat se nad ránem sám v takto nebezpečném prostředí, zimě a extrémně unaven, by byl velký risk.“

Text 6

.

BEZESNÁ NOC

Posouvám se takhle asi deset minut, než najdu trochu závětrné místo, kde se mi masku podaří nasadit. Hladký led mizí a jdu po místy zaváté, místy dost mizerně projeté a vyšlapané cestě. Zima (je určitě pod -30 °C) a měkký sníh mě strašně vyčerpávají. V úzké soutěsce, kterou v kuželu světla čelovky víc tuším než vidím, se začínám trochu motat a usínat. Jsem uprostřed hor, uprostřed ledové pustiny a okolo je definitivně víc vlků než lidí. I podle stop. Je mi jasné, že se tu budu muset někde vyspat a zcela zbytečně přemýšlím kde. Dalších 45 kilometrů se z řeky na příkrý břeh, kde by bylo alespoň o pár stupňů tepleji, nedostanu. Takže to nepůjde jinak a poruším jedno z klíčových pravidel zimního bivaku – nespat v údolí, kde se drží studený vzduch. Marně vyhlížím nějaké lepší místo, ale bude lepší to udělat dřív, než se dostanu na hlavní širokou řeku. Stejně tak bude lepší vyspat se předtím, než se začne nad ránem ještě víc ochlazovat – vstávat do -40°C při větru by byl strašný zážitek. Nebo bych také mohl jít celou noc, ale pohybovat se nad ránem sám v takto nebezpečném prostředí, zimě a extrémně unaven a ospalý, by byl velký risk. Navíc je to teprve čtvrtý den závodu a nechci se úplně vyřídit. Před jedenáctou prostě zastavuju a pulku, na kterou si lehám, pokládám do sněhu hned vedle cesty. Těsně za hlavou zapichuji hůlky s reflexními polepy, aby mě snad v noci nepřejel skútr (kde by se tu vzal, vážně nevím). Vůbec mi to nejde, a až když ulítne kousek talířku na hůlce, zjišťuji, že se ji pokouším zapíchnout do ledu. To mi potvrzuje urgentní potřebu odpočinku. Nechávám toho, rychle rozbaluji spacák, bivakovací pytel, neprodyšnou vložku do spacáku, sundávám boty a s kusem sušeného masa v puse usínám.

Budím se po necelých třech hodinách opět sám bez budíku, dožvýkávám maso a přemýšlím, co dál. Zima (ale ani teplo) mi není, navíc vím, že pokud teď vstanu a půjdu dál, bude to strašně dlouhý zbytek noci a boj s únavou, hlavně těsně před rozedněním. Na druhou stranu mi tady není úplně dobře a rád bych se z tohoto místa uprostřed hor co nejrychleji dostal. Vytí něčeho, co není moc daleko ode mě, dilema řeší. Od teď bych se stejně asi moc dobře nevyspal.

Už večer po zalehnutí do spacáku jsem si ve světle čelovky všiml, že mám od hřejivých polštářků úplně černé dlaně. Po probuzení jsou navíc úplně studené, přestože by měly hřát cca 6-8 hodin. Takže to není vylepšený typ, ale nějaký zmetek. Startuju tedy další pár (asi poslední, co mám – další se mi v té zimě rychle nedaří najít), mažu chodila krémem proti puchýřům vlastní výroby a po chvíli odhodlávání se (podobně jako před puštěním studené sprchy) velmi rychle vylézám, balím a během pěti minut jsem opět na pochodu.

FULL WIDTH FOTKA 2

 

– MRAZIVÁ NOC – TAKHLE TO VYPADÁ PŘI -45°C –

Text 7

Relativní odpočatost mi vydrží asi hodinu. Přestože jdu po zamrzlé řece úzkým údolím, výhled na polární záři mám úžasný. Celá ta nádhera uprostřed největšího Aljašského pohoří mě ale skoro vůbec nezajímá. Mám na práci důležitější věci, jako je neustálá kontrola prstů a nosu, jestli neomrzají a boj s ospalostí. Ten na chvíli vyhrávám – všimnu si totiž díry v ledu asi metr a půl vedle vyšlapané stezky. Metrovým otvorem vidím pod ledem rychle tekoucí vodu. Pokud bych tam spadnul, možná by mě našli až na jaře někde o kus dál. To mě budí natolik, že si víc rozsvěcuju čelovku, abych na místy zavátou cestu zcela beze stop líp viděl. Riskuju brzké vybití baterií a nutnost jejich výměny, což by mě při -35 °C a v silném větru mohlo stát konečky prstů (někteří závodníci tu předchozí den a noc opravdu o malé kousky vlastních těl přišli nebo si je v lepším případě na pár týdnů očernili).

Vím přesně, kdy nejdříve budu venku z hor – při rychlosti pět kilometrů v hodině mi těch 40 kilometrů zabere nejméně osm hodin. Nejkritičtější ale budou ty první čtyři, než se začne rozednívat. Oteplovat se sice začne až o mnoho později někdy před polednem, první světlo každopádně bude úžasnou psychickou vzpruhou, které se nemůžu dočkat.
_

Takhle nějak vypadal můj výhled za noční vánice.

.
Ve tři ráno mou pozornost upoutá odraz světla čelovky od spousty reflexního materiálu v dálce. Přibližuji se a začíná to vypadat jako krabice polepená reflexními pásky. Hned mě napadá, že to jsou naše balíčky s jídlem, které nám pořadatelé na pár míst na trase dopravují letadlem. Přestože to je úplná blbost (balíčky nám takhle uprostřed divočiny dávají jen na jedno místo, které je ale až na sedmistém kilometru), jsem jen malinko skeptický. Teprve v patnáctimetrové vzdálenosti od podezřelého objektu zjišťuji, že je to krabice s výbavou, kterou má jeden z běžců připevněnou místo brašny na své pulce. Po pár krocích vidím i jeho, zahrabaného ve spacáku. Také on s omrzlým nosem a prsty další den závod vzdá. Než se dám znovu do pohybu, chvilku na něj civím a dávám mozku čas to zpracovat.

Jdu dál, bojuju s usínáním a pořád kontroluju hodinky a GPS – asi abych náhodou nepropásl východ slunce, na který se tak zoufale těším. O půl páté procházím kolem dalšího spícího běžkaře. Je to dobrá záminka ke krátké zastávce, tak si prohlížím jeho malý bivakovací stan. Asi ho můj příchod nebo světlo mé čelovky probudilo, protože na mě najednou zevnitř promluví. Přes stan, vítr, moje čepice a kapuci mu vůbec nerozumím. V extrémní zimě, kdy už je bivakování na hraně, bývá zvykem spícího probudit a ujistit se, že je v pořádku. Možná ho znervóznilo moje postávání a civění na jeho stan a má obavu, jestli jsem v pořádku. Odpovídám proto: „Yes.“ Ale možná se mě jenom ptal, kdo jsem. Tak se ho radši na oplátku také ptám, jestli je v pohodě. Odpovídá kladně a z tónu hlasu to vypadá, že čeká, co dalšího z toho úplně mimo týpka venku ještě vypadne a jestli bude muset vylézt a nějak mu začít pomáhat. Takže už jen opáčím oukej, odcházím a doufám, že na to rozpačité setkání zapomene, nebo že nezjistí, kdo ho v noci vzbudil.

Galerie 3

Text 8

O půl šesté potkávám uprostřed řeky další dva spící bikery. Jsou k sobě přitulení, tak procházím kolem co nejtišeji, abych je neprobudil. Vítr postupně ustává a zůstává jen ta zima. V Rohnu bylo údajně ráno naměřených -37 °C. Před rozedněním jdu už na autopilota a myslím jen na to nejdůležitější – pravidelně jíst, pít, neomrznout a nesejít z cesty. To se mi daří, ale ani o trochu víc. Jediné, co nemusím řešit, je zima na nohy. To je jedna z mála výhod chůze oproti kolu. V normálních nízkých gtx běžeckých botách je mi díky chůzi teplo i v -40 °C a s pouhými jedněmi trochu teplejšími běžeckými ponožkami. Prostě zázrak!

Po nekonečné době přichází vytoužené rozednění a s ním i trochu lepší nálada a zbystřenější smysly. Navíc jdu po čerstvých stopách chodce, který musel také spát někde na řece. To mě motivuje k rychlejšímu tempu. Spíš to už ale chci mít za sebou. Přibližuji se ke kontrolnímu bodu Rohn a začínám bojovat s velkým problémem, který mě provází od prvního dne. Odhad, za jak dlouho překonám určité vzdálenosti a dostanu se do určitých míst, mám jako biker zažitý a nastavený podle rychlosti pohybu na kole. Pěšky však ten odhad a očekávání zcela selhávají a všechno trvá o hodně déle, což je velmi frustrující. Teď tu vidím konec údolí a podle GPS mi zbývá asi 15 kilometrů, což by mohlo na kole trvat do hodiny a půl. Pěšky to ale bude minimálně na tři hodiny. Na kole by to bylo „už jen“ 15, pěšky to je „ještě“ 15. Ta pomalá nerychlost chodce je pro bikera ubíjející, což mi po mém rozhodnutí jít letos pěšky říkalo mnoho lidí.

FULL WIDTH FOTKA 3

– MOJE ODHADY VZDÁLENOSTI TADY NA ALJAŠCE ZCELA SELHÁVAJÍ –

Text 10 + FACEBOOK PODPORUJ, SDÍLEJ

HRANICE MOŽNÉHO

 
Překonávám několik hodně pochybně (a někdy jen částečně) zamrzlých potoků a říček a ze stop okolo čtu příběhy těch, kterým se to suchou nohou nepovedlo. Fotky z toho rána a dopoledne nemám skoro žádné, protože baterka zamrzá a nebaví mě ji pořád zahřívat na intimních partiích. Pak si navíc nechtěně přepínám foťák z automatiky na prioritu času a pár dalších těžce vybojovaných fotek je přeexponovaných. Alespoň se nebudu mít pak doma čím děsit.

Těsně před jedenáctou dorážím po 104 kilometrech a 26 hodinách do Rohnu. Poslední kilometr vede lesem, a než ho ujdu, skoro na ty všechny hrůzy posledního dne zapomínám. Pouhá tušená přítomnost lidí na mě působí jako elixír štěstí.

V Rohnu je stan s kamny, kde se můžu na smrkových větvích vyspat a dostat další polévku v konzervě a hot dog. Také tu na mě čeká balíček s jídlem, který jsem si zabalil a poslal z Čech měsíc před závodem. Sem ho pořadatelé dopravili letadlem.

Ve stanu potkávám bikera Petra a běžce Kyla a od dobrovolníka Kevina se dozvídám novinky. Během dvou dnů odsud z Rohnu odletělo kvůli nemoci a omrzlinám už 14 lidí, což je víc než dohromady za posledních 17 let. Už teď se mluví o jednom z nejtěžších ročníků závodu za posledních roky. Kevin nás uklidňuje, že dál už bude bezvětří, ale pořád zima. Zkouším si tu na chvíli zdřímnout, ale z plátna stanu na mě kape voda. Po neúspěšném pokusu o usnutí a se strachem z navlhnutí spacáku to vzdávám. Raději balím a o půl čtvrté vyrážím spolu s Kylem do dalšího 160 kilometrů dlouhého úseku. Během následujících dní si oba hodně posuneme hranice toho, co jsme si mysleli, že dokážeme.

 

FULL WIDTH FOTKA 5

 

– PO NEÚSPĚŠNÉM POKUSU O SPÁNEK VYRÁŽÍME S KYLEM DÁL –

infobox tabulka obyč

Po několika letech na Aljašce panovaly opravdu arktické podmínky a letošní ročník se zařadil mezi ty vůbec nejnáročnější. Závod na 350 mil letos dokončilo pouze 28 ze 70 startujících. Z 15 běžců se to povedlo pouze čtyřem, včetně Pavla. Pouze Pavel a jeden další běžec měli původně v plánu jít dál do 1000 mílového cíle, ale ani jeden z nich nepokračoval. Pavla zastavil zhoršující se zánět průdušek, se kterým bojoval týden před startem, ale úplně se ho nezbavil a extrémně nízké teploty během závodu mu nijak neprospěly. V tomto stavu si netroufl vyrazit sám do 250 kilometrů dlouhého, zcela opuštěného úseku.

Pavel se letos stal jedním z pěti lidí v historii závodu, kteří dokázali dokončit 1000 a 350 mílový závod různými způsoby pohybu (kolo a běh).

 

V cíli! Po 7 dnech, 17 hodinách a 25 minutách (f: Iditarod Trail Invitational)

 

Pavlovy výsledky na Iditarod Trail Invitational:
2012: 350 mil (kolo) – 2. místo (6 dnů, 18 hodin, 8 min – do cíle dorazilo pouze 17 závodníků)
2014: 1000 mil (kolo) – 4. místo (12 dnů, 21 hodin, 34 minut)
2015: 1000 mil (kolo) – 4. místo (18 dnů, 4 hodiny, 59 minut – do cíle dorazili pouze 4 závodníci)
2017: 350 mil (běh) – 4. místo (7 dnů, 17 hodin, 25 minut)

Pavlovy dobdrodružné cesty můžeš sledovat na jeho webu nebo Facebooku.

Iditarod Trail Invitational
 je označován jako poslední opravdový závod. Nonstop napříč Aljaškou v extrémních mrazech na kole, pešky nebo na běžkách, s minimální podporou. Nejtěžší zimní závod na světě, který se jezdí, aby člověk přežil, ne aby vyhrál. 350 mil/560 kilometrů (pro nováčky) nebo 1000 mil/1600 kilometrů napospas kruté aljašské zimě, jen s tím, co si člověk sám veze. Závodníci si sami volí, kdy a kde odpočívají a kdy je bezpečné pokračovat, co si s sebou vzít a jak moc chtějí riskovat.

Citace pořadatelů:
„Trasa není předepsána. Filozofií je minimum podpory pro maximum zážitků. Závod, který není pro každého. Chyba ve špatný okamžik může mít cenu ztraceného prstu nebo života. Častokrát je jedinou možností záchrany záchrana sama sebe. Pokud se na to necítíš, najdi si jiný závod.“

Více informací najdeš na stránkách závodu.

MAPA

Autor

Pavel Richtr

Autor

Dobrodruh, cyklista a běžec, kterému učarovala zimní Aljaška. Tvrdí o sobě, že není nijak mimořádný sportovec – jen umí snít velké sny, má rád velké výzvy a umí se opravdu hodně vyždímat při jejich realizaci.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)