Když po šesté hodině ráno vstáváme za doprovodu slunečních paprsků a jasné oblohy, obavy ze špatné předpovědi nás opouští a sedáme do auta na dvouhodinovou pouť k Děčínu na Boulder Cup. Teplota okolo patnácti stupňů a lehký vánek naši dobrou náladu ještě podpoří. Kolem desáté popadáme matice, nově nabytého průvodce a vrháme se do čerstvě pokřtěné oblasti East Side…

Je zhruba poledne, už deset minut stojíme pod převisem, krytí bouldřicí. Čekáme, až přejde déšť, vylezli jsme sotva pár boulderů, když se od Krušných hor přihnaly bouřkové mraky. Nevadí, průtrž po chvilce ustává a sluneční paprsky rychle suší všechny problémy. Vyhýbáme se plotnám a hledáme kolmé nebo převislé linie kryté před nebeským živlem.

Přicházejí další mraky a s nimi další kolo hry na schovávanou a tentokrát nás mokro odstaví o chvilku déle. Sběračům doslova odplouvají vyhlédnuté lehké směry a drtiči se uchylují do nejpřevislejších převisů (hlavně pod kámen Švajc, pozn.) a berou zavděk čemukoliv, co nespláchla voda.

Odpoledne se krátí a čísla moc nepřibývají, zato probíhá přátelské sbližování v improvizovaných česko-německých krytech z převisů, bouldermatek, deštníků a stromů. Hodně lezců přijelo pod kameny posedět až z Berlína. Probírají se oblíbené lezecké lokality, řeší se plány na léto. A co je hlavní, nálada zůstává pozitivní, protože ostřílené bouldristy nějaký ten metr krychlový vody nerozhází: „Hej Ondro, může se lízt v gumových rukavicích?“

O půl páté se na Sněžníku nachází asi poslední čtyři suché bouldry (když se nepočítají výlezy, pozn.). Na kameni Kostka odolávají dvě linky – jsou přikryté velkou plachtou. Za doprovodu bubnu tu začíná velké finále, do kterého se probojovali předně bráchové Stráníci, Honza Jeligů a triumfálně první Martin Spilka. Schází se tu kompletní boulderová špička našich luhů a hvozdů i s kormidelníky akce Ondrou Benešem, Zdendou Suchým a Martinem „Džanglím“ Junglingem. Leze se na čas, lépe řečeno – tak rychle jak jen to půjde, protože déšť se pomalu mění na kompletní výplach všech dutin.

Finále, i přes velkou snahu pořadatelů a diváků, končí předčasně, protože bouřkový mrak zaleje úplně všechno (bubny, foťáky, lezečky, kamery, maglajzáky…) a všechny. Pořadí si tak finalisti dělí podle výsledků z kvalifikace, která proběhla stylem: „Cos stihl, tos stihl.“

Boulder Cup 2016 tak byl ve znamení front, jednak studených a jednak těch u samotných boulderů, které postupem času vytvořila početná účast závodníků českých i německých – lidí bylo víc než dost, ale boulderů čím dál tím méně. Počasí uchránilo stovky linií před okamžitým rozebráním, a všichni tak máme o důvod víc, proč se do nově otevřené oblasti co možná nejdříve vrátit a posbírat si své „mokré pytle“.