„200 slov“

Zbývá mi poslední rok života. Co s ním?

06. 11. 2016, Michal Gargulák

Před pár dny se do Čech vrátil lajner a horal Michal Gargulák. Strávil rok v Kanadě a tohle zamyšlení v hrabalovském stylu napsal ještě tam…

„Tak už jsem přišel na to, proč se mi tady ve Vancouveru líbí. Má to dva důvody, které po aristotelovsku můžu klidně rozdělit na poddůvody a podpoddůvody.

Prvním, a naprosto zásadním důvodem, je omezená doba bytí tu. Vědomí toho, že mám jenom rok, se mnou dělá divy. Když váhám, jestli něco podniknu nebo nepodniknu, tak skončím u toho, že tu mám docela málo času a že to může být taky první a poslední šance. Díky tomu pak překonávám únavu a lenost a podnikám věci, a to mi dělá radost. Příklad – když mi kamarád navrhne dvoudenní výlet na kánoi a je únor a předpověď je hnusná a jsem unavený z práce a nevyspalý a nemám nic navařeno a vím, že pokud chci jet, tak budu muset hned po práci balit a vařit a ráno brzy vstávat a vrátím se pozdě a zase si neodpočinu a nevyspím a možná na té vodě totálně promoknu, protože bude hnusně. Kdybych tu žil nastálo, třeba bych odmítl. Řekl bych: „Pojedu příště.“ Jenže tenhle přístup nakonec může způsobit to, že nepojedu nikdy.

Dalším důvodem je rozhodně opravdu pěkná příroda a nespočet možností, co dělat. Nenapadá mě nic moc, co se tady nedá dělat. Dá se tu dokonce i potápět a něco zajímavého vidět. Prostě tím chci říct, že aktivnímu stylu života to tady hodně nahrává. A když mě přestane bavit jedna věc, můžu dělat druhou a pak třetí. Třeba v Torontu by to nebylo asi to samé.

Pořád ale platí, že naprosto zásadní je ta omezená doba. I proto, že mě nutí poznávat nové lidi. Nikoho tu neznám a pokud nechci všechno dělat sám nebo s přítelkyní, tak se musím s někým seznámit, jinak tu prostě budu totálně sám (respektive sami dva). Maximálně sami. Takže, když někdo navrhne v práci, že se půjde ven, když se naskytne jakákoliv příležitost se s někým seznámit, tak se snažím mnohem víc překonat a využít příležitosti.

Tohle byl kámen úrazu v během mých studií v Brně, kde jsem necítil důležitost seznamování se s jinými lidmi. Říkal jsem si, že se nemusím snažit, že se to nějak vyvrbí. Ale nevyvrbí. Necítil jsem tam tu časovou omezenost. „Pché! Pět let je dlouhá doba,“ říkal jsem si. Ale nebyla. Výborně se to dá ilustrovat na slackline.

Za celých těch pět let jsem ani jednou nešel v Brně na longline s někým jiným. Občas se někdo přidal náhodně, ale nikdy jsem se s nikým nedomluvil dopředu. To mi teď přijde úplně neuvěřitelné a hloupé. V Kanadě jsem neměl pořádnou slackline, takže pokud jsem chtěl chodit, musel jsem někomu napsat nebo se k někomu přidat. Ze začátku to bylo trochu nepříjemné – samí noví lidi, že jo. Nejprve jsem razil stejný přístup jak v Brně, a když už jsem šel, tak většinou sám.

Pak jsem si na Havaji uvědomil, že už zbývá jen půl roku, a že toho musím využít. Začal jsem se snažit a heleho, byl jsem čtyřikrát na highline během nějakých deseti týdnů a nespočetněkrát na longline.

Doufám, že tenhle přístup si budu udržovat i po návratu. Mohla by to být jedna z nejdůležitějších věcí, ke které jsem v Kanadě došel. Místo zprofanovaného přístupu: „Žiju, jako by tohle byl můj poslední den“, mi přijde smysluplnější žít, „jako by mi zbýval rok“. Stejně toho moc nestihnu za jeden den. Ale za rok už se dají udělat mnohem pořádnější věci.”

Lajnování na Chiefovi, Kanada (f: Michal Gargulák)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu