Meisterwegy
z dob DDR.
Cesty, které
nezapomeneš

perex

Chceš se s národním mančaftem podívat ven? Pak hybaj nalézt do nějaký vraždy. Pokud ti v klíči podrží Anděl Strážný nohu na osoleném stupu, tak se do něj třeba opravdu dostaneš. Jestli ale smekneš, poletíš rovnou do lezeckého nebe. Bez nároďáku…

Kredity

T: „Alešák“ Procházka F: archiv B. Arnolda, Pavel Žofka (rockart.cz), Sany Mitáč, ANDREW BURR, Wikipedie
| listopad 2017

Text 1

PRVNÍ NEJASNÉ OBRYSY

Čím déle jsem se pohyboval v prostředí saského pískovcového lezení, tím častěji jsem se o nějaké cestě doslechl, že je to prý „majstrvég“, nebo také hovorově „majstřík“. Většinou to utrousil nějaký respektovaný ostřílený pískař, když ukázal prstem na jakousi holou stěnu či převislý kout, případně když uznale pokyvoval hlavou na tvé barvité vyprávění, jak jsi se v lámavým někde pod prvním či pod druhým málem zabil. Nejprve jsem ani pořádně nevěděl, co si pod tímto pojmem vlastně představit a přeložení do rodného jazyka, tedy „cesta mistrů“ tenhle ořech taky nerozlousklo.

Jedno ale bylo zřejmé – vždy se jednalo o velkolepé linie a žádná taková linka nebyla vysloveně lehká ani přejištěná. Železo totiž bylo natlučené spíše jen jako orientační body, přibližující směr výstupu, případně jako možnost zaštandovat, když by lano táhlo tak, že by člověk rozerval sedák. Kdo ale stanovuje, která cesta je hodna mistrů a která nikoli? Stačí, když to o nějakém směru prohlásí nadšený přeživší přelezce a pak se to šíří formou tiché pošty? Dají se tím paušálně pojmenovat zásnuby obtíží a morálu? Anebo existují jasná kritéria a nějaký seznam? A co to vlastně znamená, ten majstrvég? Pro odpovědi na tyto otázky se budeme muset vrátit časem o několik desítek let zpátky.

BANNER I SE ČTVERCEM

Text 2

WILLKOMMEN IN DER DDR

Tak teda vítej! Možná jsi se narodil později, možná jsi pozapomněl, tak ti tu dobu ve zkratce trochu připomenu. ČSSR se totiž v mnohém zas tak moc nelišilo.

Takže, pivo tam stálo 72 Pfennigů. Východoněmeckých. Když zrovna bylo. Ono se totiž také stávalo, že nebylo. V létě se třeba takhle občas přihodilo, že v obchodě neměli k pití vůbec nic – ani to pivo a ani vodu. Tak se pila nechutná kohoutková, která se dala obarvit sirupem.
.

Když zrovna bylo… (f: Ostalgie Mix)

.
S jídlem to bylo ještě horší – nebylo moc kvalitního masa, protože když už se něco, co stálo za to, podařilo vyrobit či zpracovat, exportovalo se to na Západ, aby měl stát peníze. Na banány se stály fronty, když zrovna banány vůbec byly. Když nebyly, stálo se ve frontě na cokoli jiného. Ovoce a zelenina? Dnes lidi nadávají, že je v nich chemie. Dříve to bylo ale jinak. Nebyla zelenina ani ovoce. Či přinejmenším ne v takovém výběru, jako dnes. Pár jablek, pár citrónů, tu a tam kubánské pomeranče, co se z nich mačkala šťáva, protože celé se nedaly jíst, případně brambory – to bylo vše. Dneska se rozhoduješ, zda brambory červené, sladké, přílohové či do salátu. Tehdá ses rozhodoval, zda brambory ano, či ne. To, co se v létě urodilo, se zavařovalo jak o život, aby to v zimě bylo alespoň trochu pestré.

Galerie 1 zivot

Text 3

Podpultový prodej jel na plné obrátky – atraktivní zboží se do výlohy zpravidla vůbec nedostalo, ale vesele se s ním šmelilo s vlivnými zákazníky výměnou za protislužby, např. s mistrem autodílny s náhradními díly, ředitelem lepší školy, vedoucím směny ve výrobně jízdních kol, anebo z dobré známosti. Ale pro normální lidi nebylo nic, leda by sis pěkně připlatil. Často ale nebylo čím.

Po ulicích se prohánělo duo dvoutaktních smraďochů Trabant a Wartburg, případně něco žíznivého z dovozu. Třeba Dacia, Lada, či Moskvič, se kterým se daly podnikat výlety tak leda od jedné čerpací stanice ke druhé a ještě se hodilo mít po ruce kanystřík s rezervou, kdyby to náhodou nevyšlo. Čekačka na tenhle šrot byla klidně i 20 let. Nákupní cena astronomická.
.

Trabant (f: Creative commons)

.
Telefon? Na mobily zapomeň. Po ulicích bylo rozeseto pár telefonních budek. Při vytáčení čísla se otáčelo takovým kolečkem, ve kterém bylo deset dírek, pro každou číslici jedna. Ten, kdo hodně lezl, musel vytáčet malíčkem nebo tužkou, protože se tam prst pořádně nevešel. Když už měl někdo doma vlastní aparát, tak byl buď sám od StaSi (obdoba naší StB), anebo měl alespoň stoprocentní jistotu, že jej StaSi odposlouchává.

Do ciziny jsi jezdit ani nemusel. Teda vlastně nemohl. Leda tak do spřátelených zemí. Na každé státní hranici sis postál klidně několik hodin ve frontě na razítko. Za odměnu se jelo na Balaton, kde ses musel brodit půl kilometru mělčinou, než voda sahala alespoň po pás a dalo se plavat. Anebo na Balt, kde byla voda tak ledová, že ti pud sebezáchovy nedovolil smočit si podbřišek.

Neexistovala opravdová svoboda, psaly se o tobě posudky a lidé, se kterými ses kolikrát vůbec neznal osobně, ale byli ve straně, téměř bezmezně rozhodovali o tvém životě. Asi bych to přímo nenazýval idylickými starými dobrými časy, jako spíše součástí naší historie, nad kterou se můžeme zamyslet. A poučit.

Galerie POUCENI

Text 4

ZVYŠOVAT TĚLESNOU KULTURU

Ale co to má společného s lezením?
Abych úplně neodběhl od tématu, v DDR se (shodě jako v ČSSR) centrálně plánovalo kdeco. Výstavba bytovek, automobilový průmysl, Jednotná Zemedělská Družstva, pětiletky, plnění plánu bez ohledu na fakt, jaká byla realita a poptávka. Něco se naplánovalo, pak se to vyrobilo, a když toho bylo moc, tak se to zase vyhodilo, zatímco něco jiného, co zrovna chybělo, se nevyrobilo, protože se to nenaplánovalo. V některých ohledech Čistokrevný Kocourkov. Dokonce i lezení na písku se nějakým způsobem začalo řídit a plánovalo.

Poměrně brzy po konci druhé světové války (od roku 1953) se v DDR podle sovětského vzoru pomalu začala formovat a prosazovat myšlenka sportovní klasifikace horolezců. Ještě pěkně s ideologickou argumentací, že díky ní bude mimo jiné možné zjistit úroveň „našich“ socialistických sportovců a získat si mezinárodní prestiž. Odpovídajícím plánováním pak všeobecnou výkonnost zvyšovat, vychovávat mládež, pečovat o socialistickou tělesnou kulturu, stejně jako připravenost pracovat a bránit mír. No zkrátka se tomu všemu dal i nedozírný politický význam.

Jenže tehdejší lezci se zjevně zas tak moc nelišili od těch dnešních a tenhle model se nadšeného přijetí nedočkal. Až na pár výjimek se totiž do programu dobrovolně nezapojil téměř nikdo, občas se dokonce ve vrcholové knize vedle idealistického výkřiku na titulní stránce: „Horolezec musí být bojovníkem za mír a úderníkem práce!“ objevil posměšný dovětek: „Horolezec nemusí vůbec nic.”

FULL WIDTH FOTKA

– HOROLEZEC NEMUSÍ VŮBEC NIC (f: Pavel Žofka, Rockart.cz) –

Text 5

Nahořklá politická situace v poválečných letech byla vlastně poslední pomyslnou kapkou a s přetečením poháru opustila domovské východní Německo spousta tehdejších špičkových horolezců – mezi nimi namátkou Karlheinz Gonda, Dietrich Hasse, Harry Rost, či Herbert Wünsche. Vydali se na Západ, kde mezi velkými alpskými stěnami kvetly protěže a také volnost a svoboda.

Ale zpátky do DDR. Bylo potřeba zapojit do programu co možná nejvíce sportovců a koloritem té doby bylo, že když zaklopýtá rozum, nahradí ho síla. Takže v roce 1958 dali vykutálení funkcionáři hlavy dohromady a vymysleli fikané řešení. Volná místa na horolezecké výlety na Kavkaz a do Tater budou od teď zaplňována pouze těmi, kteří si to zaslouží svazovou poslušností a splněním odpovídajících výkonnostních norem. A bylo to. Kdo se chtěl podívat ven, musel se zapojit. A vzhledem k tomu, že byl v roce 1961 za jedinou noc postaven highlight východoněmecké funkcionalistické architektury, neboli Berlínská zeď, čímž se drasticky omezila možnost vycestovat, tak do ciziny pak chtěl každý.

Galerie ZED

Text 6

MISTR SPORTU

Pojem „Mistr sportu“ se na východoněmecké lezecké scéně poprvé objevil v roce 1957. Do roku 1960 dosáhlo mistrovské třídy pět poslušných lezců, v roce 1961 pak i první žena. Ale ruku na srdce, tehdejší kritéria byla s lehkou nadsázkou podobná, jako získat v Egyptě řidičský průkaz (ujet patnáct metrů dopředu, deset dozadu a zatroubit). Stačilo totiž vylézt deset různých cest klasifikace alespoň VII a bylo to v kapse. Ačkoli se jednalo o uzavřenou klasifikaci s maximem VIIc, těžko to mohlo vypovídat o dosažení opravdového mistrovství či virtuozity v daném oboru. Jenže i tohle se mělo brzy změnit.

Zlom nastal, když funkcionáři dali o pár let později své mazané hlavy opět dohromady a vymysleli, jak horolezce rozškatulkovat do více výkonnostních tříd podle poměrně jednoduchých a pevně daných kritérií. Německý pořádek. Čím hodnotnější cesty přelezeš, tím lepší třída a více privilegií. Přičemž „Mistr sportu“ bylo od této chvíle to nejvyšší možné ocenění, kterého šlo dosáhnout. Jak?

FULL WIDTH 2

– Nordriss (!VIIIa), Flachsköpfe (f: archiv B. Arnolda) –

Text 7

TO JE VRAŽDA, NAPSALI

Jednoduše sestavili výběr tehdejších nejtěžších pískovcových cest v Sasku. A když píšu nejtěžších, musím jedním dechem dodat, že nerozhodovala jen absolutní obtížnost lezeckých kroků, délka a monumentálnost výstupu, nýbrž že jako významný atribut byly v té době chápany i psychické obtíže. Takže vznikl seznam prásků, ve kterých si i dnes občas naděláš do kalhot a zešediví ti vlasy hrůzou. Tyhle kousky dostaly krátké označení „VIIcM“.

V pravidlech sportovní klasifikace horolezectví pak jasně stálo, kolika takovými dardami se musí opravdový mistr sportu proklepat k vrcholu. A tolikrát zde omílaný majstrvég, neboli Meisterweg, není vlastně nic jiného, než cesta z tohoto seznamu. Výběr Meisterwegů byl každoročně aktualizován, ale spíše do něj další cesty přibývaly a jen občas se nějaká vyškrtla. Poslední aktualizace proběhla v roce 1974 a je zde zahrnuto 92 cest.

 

 

„Typický Meisterweg generuje během přelezu mimořádný zážitek.”

(Stephan „Seppo” Gerber – více o něm v připravovaném druhém dílu článku)

Text 8

Klikni a stáhni si seznam Meisterwegů v .pdf

.
Pokud by ti vrtalo hlavou, kdo vlastně cesty vybíral, přiděloval jim přívlastek „mistrovský” a seznam každoročné aktualizoval, pak to byli chlapci a děvčata z DWBV (Deutscher Wanderer und Bergsteigerverband, vznik 1958), do kterého se v roce 1970 přidal i orientační běh a přetransformoval se v DWBO (Deutscher Verband für Wandern, Bergsteigen und Orientierungslauf der DDR). Jednalo se tedy o obdobu dnešního horolezeckého svazu.
,

HLOUPOST SE CHYTILA

I když se tak zprvu vůbec nezdálo, získal tenhle systém tříd a výkonnostních stupňů postupem času v DDR jistou atraktivitu. Říká se, že se na každé věci či události dá najít něco pozitivního, podstatnou roli přitom hraje úhel pohledu, kterým pozorujeme. Jo a taky je fajn, když člověk najde nějakou rovnováhu rozumu a emocí. A nejinak to bylo i u systému výkonnostních tříd. Pro mladé chrty byl obrovskou motivací ke zlepšování a možností, jak na konci roku něčeho dosáhnout. A pro starší ostřílené vlky zase šancí dostat se ještě do národního výběru a podívat se někam do hor, do ciziny. A pro všechny ostatní to byla příležitost postupovat rok po roku jednotlivými třídami a z vesnické tancovačky do dotáhnout až do Národního.

CITÁT 1

„Nudíš se?
Nevíš co se sebou?
Šijou s tebou všichni čerti?
Anebo se chceš dotknout historie?
Tak si vylez Meisterweg. “

Text 9

LEZECKÉ KASTY

Když pominu mládežnické kategorie, tak pro dospělé muže tu byly od roku 1967 čtyři možné stupně výkonnosti. Kritéria na jejich dosažení bylo samosebou nutné splnit v průběhu jednoho kalendářního roku.

3. VÝKONNOSTNÍ STUPEŇ– vytáhnout 10 cest obtížnosti V dle vlastního výběru.

2. VÝKONNOSTNÍ STUPEŇ – vylézt na prvním 10 cest obtížnosti VIIb, z toho alespoň tři spáry.

1. VÝKONNOSTNÍ STUPEŇ – 12 kousků za VIIc, mezi nimiž nesmělo chybět stěnové lezení, rajbas, ruční spára a širočina.

MISTROVSKÁ VÝKONNOSTNÍ TŘÍDA MUŽŮ – vysmahnout 12 kousků za VIIcM, tedy vybraných šlupek se seznamu Meisterwegů, opět zahrnujících stěnové, rajbasové a spárové lezení.

MISTROVSKÁ VÝKONNOSTNÍ TŘÍDA ŽEN – vylézt na prvním pět cest obtížnosti VIIa a pět béček dle vlastního uvážení.

Pro klid duše opakuji, že se jednalo o uzavřenou klasifikaci, kdy stropem byl stupeň VIIc a i v „béčkách“ se skrývaly bomby mnohdy ohromující obtížnosti.

Od zveřejnění posledního seznamu mistrovských cest uběhlo už více než 40 let, ale duch těchto legendárních prásků ze sedmdesátých let tady v Sasku stále žije. Jejich aura stejně tak přitahuje jako varuje zdviženým ukazováčkem a troufám si tvrdit, že jen málokdo z lezců, kteří jsou celoživotně lezecky aktivní v Labských pískovcích, má vytaženou alespoň polovinu z nich.

Galerie ALLES

Anketa

ANKETA

.
1. Co si představuješ pod pojmem „majstrvég“?
2. Kolik jich máš zhruba vylezených?
3. Uložila se ti nějaká mimořádně hluboko?

1. „Pokud jde o Meisterwegy, pak nejde o žádný fixní seznam, tehdy to německý svaz vydával každoročně a počet i výběr cest se měnil. Oni měli tehdy výkonnostní třídy jako byly za bolševika u nás a kdo chtěl mít mistrovskou výkonnostní třídu, musel mít za rok na prvním vylezených 12 Meisterwegů. My bychom se do mistrovské třídy nevešli, protože jsme se zásadně střídali ve vedení. Tehdy se lezlo tzv. od kruhu ke kruhu, a tak nám to vyhovovalo, že si prvolezec vždycky psychicky odpočinul.”

2. „Z těch Meisterwegů, co je máš na seznamu, jsem vylezl celkem 70, ale protože se to každý rok měnilo, mám jich na kontě cca 100. Bohužel většinu na střídačku, ale takových 30 až 40 určitě na prvním. Jsou tam věci, které vyvádím i dnes (je jich žalostně málo), ale jsou tam pecky, které bych už nedal ani na druhém.“

3. „Zpětně si vzpomínám, že psychicky náročné byly Flaschsköpfe – „Nordriss“, sice jen VIIIa, ale mezi prvním a druhým kruhem dlouhá a těžká převislá spára bez smyčky, pád na zem tak z 30 metrů. Dále Rohnspitze – „Dolch“ sice jen VIIIb, ale klíčový sokolík ke kruhu nejištěný a těžký, podlaha do šutrů tak z 10 metrů. Teufelsspitze – „Talseite“ (IXc pozn.), ta je kromě „Superlativy“ (IXc, pozn.) na Wehlturm asi nejtěžší, co jsem lezl. Horší byly vrcholové rajbuňky.

Schrammtorwächter – „Nordwand“ VIIIb, v podstatě žádné smyčky, na tu klasu těžké a psychicky náročné. Lezl jsem to ve 20 letech a od té doby jsem se už nikdy neodvážil jít do toho znovu. Poslední významný Meisterweg, na který jsem si netroufal v době mé největší výkonnosti, byl „Talweg“ na věž Schwager (bez stavění IXa). Lezl jsem to nedávno na druhém, od posledního kruhu to je pro prvního neuvěřitelná psyché, 25 metrů spáry bez jediné smyčky, šířka naprosto nevhodná, nejde tam žába ani pěst, ani rameno a koleno.”

Pavel (f: Danka Kadlecová)

1. „Slovo Meisterweg jsem poprvé asi mohl slyšet od starších mistrů, kteří nás přibližně začátkem 90. let jako tamější zelenáče sem tam brali do Saska. Během pochodů z bivaku k vybraným lezeckým cílům a zpátky občas někam ukázali a říkali, že tohleto byl majstrvég. S nějakým doptáním a domýšlením jsem časem došel k představě, že to v dobách uzavřené klasifikace bývaly cesty, které svojí náročností platily za mimořádné. Renomé, které získaly, ten pojem udržuje pořád v paměti, jak jsem si mnohokrát ověřil u lezců o generaci až dvě starších, než jsem já. I z pohledu nepamětníka a barbara mojí generace jsou Meisterwegy minimálně zajímavým dokladem toho, co bylo v 60. a 70. letech v Sasku vnímáno jako opravdu náročná, významná cesta. Dnes se jedná o výrazné klasiky, které ale stále nejsou pro většinu z nás zadarmo, i když se fyzická výkonnost lezecké špičky posunula do úplně jiných dimenzí. Zpravidla se právě na ně fronty nestojí.”

2. „Nikdy mě nenapadlo se na Meisterwegy zaměřovat, ani jsem doteď neznal jejich seznam. Každopádně, lezl jsem necelou polovinu uvedených cest. Většinu na prvním, ale něco i na střídačku nebo na druhém konci lana (na druhém třeba Údolku na Schwagera a na Rokokoturm).“

3. „Čas a skleróza jsou milosrdné, takže na nějakou intenzivní hrůzu při lezení Meisterwegů si nevzpomínám. Nechci říct, že jsem se nebál, to určitě často ano, možná i hodně, ale nezarylo se to tak hluboko. Asi jsem dřív byl také trochu otrlejší. Ovšem každopádně jsou v seznamu Meisterwegů cesty, které pro mě znamenaly pozitivně velký lezecký zážitek. „Siebziger Weg“ na Rokoko. „Talseite“ na Teufelsspitze. Spáry na Dreifingerturm. Na Rohnspitze jsem teda nelezl „Dolch“, ale „Über die Dolchspitze“, což je taky paráda. „Westgrat“ (lezl jsem ale Extravagantní variantu) na Falk. Cesty v západní stěně Meurerturmu, hlavně „Lineal“… Krásné, vzdušné linie. Ale lezl jsem v Sasku i jiné cesty, které bych zařadil do stejné kategorie, avšak mezi Meisterwegy nejsou (třeba protože jsou trochu mladší).”

Piškot (f: SM)

1. „Pojem Meisterweg si překládám jako „lezecký vyšší dívčí“. Technický kvíz s kapkou morálu.”

2. „Asi k třiceti.”

3. „Hrůzostrašná nebyla žádná ze seznamu z těch, které jsem lezl. Osobně ani neočekávám, že bych měl pod Meisterwegem najít vyloženě hrubou morálovku nebo obtíž. Nejvíc se mi možná líbil „Lineal“, tam je gradace excelentní a navíc exponovaná, „Nordostkante“ na Brückenturm nebo „Rübezahlstiege“ – za ní jsme se hnali od Bloßstocku, bylo odpoledne před odjezdem a bez ní nešlo tenkrát odjet.”


Jony (f: Pavlína Binková)

2. „Meisterwegy jsem cíleně nevyhledával, ale pokud jsem nějakou vylezl, radost z výstupu se násobila i jeho historickou hodnotou. Mám vylezeno 26 cest.“

3. „Teufelsturm – nádherná věž, na kterou vede cesta „Talseite“ VIIIb umocněná výhledem na kaňon Labe.”

Pavouk (f: Tomáš Galásek)

1. „Cesta s přidanou hodnotou. Je odvážná, ale nemusí (a většinou není) to být úplná vražda. Je logická, vede slabinou stěny, takže je tam hodně traverzů, kliček atd. A má historickou hodnotu, byla vytvořena v určité době a za určitých okolností. Je v jistém slova smyslu monumentální, ale nemusí to být délkou cesty nebo výškou stěny. Spíš na člověka tak nějak působí, i když má třeba jen 20 metrů. Chodíš kolem ní klidně pár let, než si do ní troufneš. A když ji pak vylezeš, pocity jsou parádní.”

2. „Asi 16, ale nějak extra se na ně nespecializuju.”

3. „Já zas takové ty vyloženě vykřičníkové nevyhledávám, takže nic hrůzostrašného se mi v žádném Meisterwegu nestalo. Spíš mě hodně baví takové ty laškovně nekompromisní prásky, jako třeba „Rübezahlstiege“ na Frienstein, do kterého potřebuješ v podstatě jen jednu expresku. No, nebo raději šroubovačku. Cvakneš jedinej kruh a víš, že musíš následujících sedm, osum metrů valit. Kdybys vylít z výlezu, tak se nezabiješ, ale let by to byl jak na oběžnou dráhu. Nebo skryté krásky, které se téměř nelezou, jako třeba „Nordostwand“ na Lokomotivu-Esse, kde je průběh cesty dost podobnej Rübezahlstiegu, jen s tím rozdílem, že nelezeš nahoru, ale vodorovně doleva.”

Vondřej (f: SM)

Text 10 + FACEBOOK PODPORUJ, SDÍLEJ

Autor

Alešák Procházka

Autor

Zbožňuje tep velkoměsta. Mlčky žasne nad technickým pokrokem, moderními trendy, hltá poslední výkřiky módy.
Nenechá si ujít žádnou společenskou akci či kulturní událost.
Denně čte noviny,
sleduje burzu. (haha)

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)