Vyrovnal se
s nesmyslem

perex

DVA ROKY V KORPORACI A DVA MĚSÍCE ÚPLNÉ OČISTY HLAVY V ZASNĚŽENÝCH ALPÁCH. MAREK CSUKÁS SE STAL ZIMNÍM POUSTEVNÍKEM, KTERÉMU NA TĚŽKÉ OTÁZKY NESTAČÍ JEDNODUCHÉ ODPOVĚDI.

Kredity

T: STANDA “SANY” MITÁČ F: Marek Csukás, Standa Mitáč (Kokořínsko, Alpy) | 1. 10. 2016

Text 1

„Vliv prostředí – to jsou mlýnský kameny, který tě semelou,“ říká lezec, lajner a jeskyňář Marek Csukás. Pracoval pro velkou marketingovou firmu. Když už nedokázal vydržet psaní plytkých PR článků, kterým sám nevěřil, rozhodl se pro výjimečnou změnu.

Opustil korporátní svět a v zimě odjel do alpské oblasti Val Masina. Meditovat. Zabydlel se na skalnatém hřebeni a bez výhledu na civilizaci zůstal chvíli jen se svými myšlenkami. Na co přišel?

NEJLEPŠÍ TELEVIZE

V tomhle rozhovoru mělo jít o věci, které se těžko předávají. Zkusit to třeba v hospodě vedle umělé stěny někde v Praze po práci? To by asi nešlo. Proto jsme na povídání vybrali Kokořínsko, kde máš skoro jistotu, že jiné lidi ve skalách nepotkáš.

Už během přístupu ke skalám můžeš pozorovat, že Marek se od ostatních lezců liší zvýšeným citem pro vnímání okolí. Mravkolví díry pod skalou opatrně obchází tak, aby žádnou nepoškodil. Jde lehce, jako kdyby nechtěl zašlápnout žádného mravence, nestrhnout mech…

„V kanceláři nám kdysi během porad běžel na LCD šestihodinový záznam, jak hoří krb,“ směje se Marek a přikládá kus bukové větve do nejlepší televize na světě. Televize, která ti hřeje nohy. Občas v ohni zapraská a nad Kokořínskem je úplně jasné nebe. V horách by to znamenalo kosu jako blázen. Marek ji zažil hned v úvodu své zimní výpravy za poznáním…

Galerie 1

Text 2 bivak

BIVAK A SLAŇOVÁNÍ ZA PŘEDLOKTÍ

Jak to bylo s tím tvým nouzovým bivakem?
Z domova jsem si vyhlédl místo, kde strávím tu dobu. Bylo někde přes 2000 metrů a bylo obtížný tam dojít. Sněhový žlaby, lavinovka trojka. Docela hororová scéna. Šel jsem tam po pás ve sněhu, hrozně dlouho. Na sobě těžkej batoh se stanem, zásoby… Začalo se smrákat a z nějakýho lesa jsem vylézal do dalšího sněhovýho žlabu. Padl mrak a začala mlha. Pak už sněhu bylo pomalu po prsa, tak jsem to otočil a šel zpátky.

To místo jsi znal z léta?
Jo, měl jsem ho vyhlídlý z nějakýho hřebene, ale nikdy jsem tam předtím nebyl. Šel jsem teda zkusit jiný místo v údolí Qualido. Po týhle první zkušenosti jsem si řekl, že půjdu jenom nalehko – připravit bivak a hned dolů pro zásoby. Vzal jsem si jenom stan a plachtu. Na sobě goráčovku a krátký triko. K tomu termosku s čajem, žádný jídlo. Hodně repky na plachtu a 18 metrů statiky – myslel jsem si. Nakonec to bylo jen 13 metrů. A lopatu na sníh od kámoše, která se ohýbala a praskala.

Jak jsi hledal to druhý místo?
Nejdřív to začalo stejně – totální boření sněhem, ale pak se to začalo napřimovat, začala zmrzlá skála směrem na hřeben a s ní už přišlo celkem lezení. Dostal jsem se pod čtyřmetrovou kolmici. Koukal jsem doprava… Nic, jenom zmrzlá plotna. Bez šance. Vrátil jsem se do tý kolmice a stepoval tam znovu. Nic těžkýho – maximálně nějaká šestka, ale zmrzlý a v pohorách s batohem.

A padal bys aspoň do sněhu?
Právě, že až dolů. To bych se nezastavil…

Takže povinný kroky.
Povinný kroky… Dlouho jsem se rozhodoval, mockrát do toho nalejzal. Viděl jsem tam nějaký madlo a chápal, že to bude krok, ze kterýho se nedá vrátit. Postavil jsem se v pohorách na malou dobrou lištu a šel do toho. Udělal jsem dynamickej nátah do něčeho, co vypadalo, že bude dobrý. (směje se) Bylo tam madlo… Tenhle krok nebyl úplně rozumnej, ale dolů už bych to stejně asi neslezl. Stejnou cestou dolů se mi strašně nechtělo – 200 posledních metrů už bylo fakt lezení.

Na hřebeni jsi přespal?
Právě, nečekal jsem, že těch 400 metrů mi zabere tak dlouho a zatměl jsem. Rozhodoval jsem se: buď riskantní slaňování ve tmě s 13 metrama lana a repkou, nebo utrpení. Byl začátek března a jeden z hezkejch dní – takže v noci jasno, hvězdy a asi 20 stupňů pod nulou. Byla fakt zima – člověk to pozná podle charakteru sněhu, byl hodně přemrzlej.

marek-meditacni-misto

Mapa Val di Mella s Markovým místem


Jak sis připravil místo na spaní?

Odházel jsem si díru jeden krát dva metry, abych mohl postavit stan. Tím jsem se zahřál, což bylo celkem dobrý. Nejhorší byla ale žízeň. Měl jsem tři čtvrtě litru v termosce s čajem na celej den, kterej už jsem dávno vypil. Tam jsem pochopil, v čem je termoska na nic – neroztopíš si v ní sníh. Do PETky bys ho narval a ve stanu rozpustil. Nebylo by to příjemný, ale napil by ses. Samozřejmě, polykal jsem sníh, nějak to v puse roztopíš, ale to je šílený – vůbec se nenapiješ a mrzneš z toho. Hlad mi tolik nevadí, ale když má člověk opravdickou žízeň, je to mnohem horší.

Na čem jsi spal?
Místo karimatky jsem si lehl na batoh, na nohy jsem si dal smotaný lano s repkama. A zabalil se do mokrý plachty. Lepší než nic.

Spal jsi v botách?
Nespal, dal jsem si nohy do teplých rukavic. Dneska úplně nevím, jestli to bylo moudrý. Hrozně mi mrzly paty. Záda relativně dobrý, ale kosa jako svině. Rozednění pro mě bylo vysvobození.

Nějaký následky z toho nemáš?
Omrzliny přímo ne, ale přivezl jsem si „zákopový nohy“ – řekli mi pak doma. Z trvalýho podchlazení, který u mě trvalo nonstop měsíc – něco jako vojáci, co přebývali dlouho v zákopech. Půl roku po tom jsem pak necítil prsty.

Jak jsi z toho nouzovýho bivaku uniknul?
Ráno se to začalo trochu mračit. Řekl jsem si, že nebudu riskovat a slaním to lehčí stranou. Neměl jsem teda sedák ani karábli, takže jsem slaňoval přes prusíky z repky, který jsem měl ovázaný kolem předloktí. Lano jsem měl nahoře na stahováka a pak jsem ho zespodu vždycky repkou sundal, takže jsem mohl slaňovat po 13 metrech. Takhle jsem dal asi 200 metrů. Když jsem přišel na cestu, začalo sněžit. Haluz.

Takže jsi měl štěstí – trochu jsi to podcenil.
Jo, stala se tam spousta blbostí, co člověk udělal, ale který už nevezmeš zpátky. Zůstanou ti jen zkušenosti.

BANNER

SKORO FULL

– MAREK LEZE CESTU “PARNÍ STROJ” VIIb, KOKOŘÍNSKO (f: SM) –

Galerie 2

Text 3

KOLEGOVÉ Z KORPORÁTU

K těm prusíkovo-stahovacím improvizacím už jsi musel mít pár let zkušeností z lezeckýho života. Jak dlouho lezeš?
Lezu od roku 2004, předtím jsem lítal větroněm. Vždycky mě lákalo koukat se seshora – prostor a svoboda.

Kde jsi začínal?
V Divoký Šárce za Prahou. To tam ještě nebyly borháky. Neřešili jsme názvy ani obtížnosti. Tloukli jsme skoby a lezli jsme. Pak jsem začal spíš bouldrovat – Petráč, Bor, Ostaš… Docela dost jsem taky chodil na lajnách a hajlajnách. Do Masina jsem jezdil předtím na Melloblocco. Ten svůj zimní pobyt v horách jsem pak zakončil desátým ročníkem Melloblocca, kdy prvních pět dní strašně pršelo.

Jak jsi vlastně přišel na ten nápad – zůstat sám v zimě na takovou dobu?
Přišlo mi to zajímavější než cestovat. Když cestuješ, jsi pořád rozptylovanej spoustou věcí a podnětů. Já jsem chtěl být chvíli sám se sebou, což přišlo kvůli tomu, že jsem před tím dělal dva roky v PR agentuře. Korporátní svět. Předtím jsem dělal v neziskovce – s bezdomovcema, mentálně postiženýma nebo v nemocnici… Tam mně ale nezaplatili poslední tři výplaty, tak jsem zkusil komerci.

Jaká je práce pro velkou korporaci?
Hodně jsem se tam naučil – jak funguje ten jejich svět. Dělal jsem tam deset hodin denně. Minimálně. Seděl jsem tam pořád a nejčastěji jsem psal tiskový zprávy, připravoval konference. Dělal jsem hlavně pro banky a pojišťovny – zařizoval pro ně komunikaci s médiama. Nejvíc jsem nesnášel psaní PR článků do Zemědělskejch novin o tématech, o kterejch vůbec nic nevíš… Člověk si něco vygooglí, ale vymyslet nějakej článek s informací – to bylo těžký. Vaříš totálně z vody. Nikam to nevedlo a nenaplňovalo mě to. V nezisku ta práce aspoň dávala nějakej smysl, i když to nebylo vždycky růžový. Tady se dělaly nesmysly – tlačil jsi lidem hypotéky a věci, kterým jsi sám vůbec nevěřil. Viděl jsem, že děláme sračky – to se nedá jinak říct. Postupně to už nešlo vydržet a naplánoval jsem si výpověď a cestu do Masina. Nakonec to proběhlo celkem v klidu, řekli mi, že se i můžu vrátit. Nevrátil jsem se.

Co kolegové, byli tam spokojený?
Myslím, že dost často byli pod tlakem hypoték. Nebo převažovalo pohodlí. Samozřejmě tam jsou i pozitivní věci – ten tým byl dobrej a je to stabilní práce. Spousta lidí pak s kolegama z práce chodila dokonce do hospody, neměli kámoše z jinýho okruhu. To mi z dnešního pohledu přijde šílený – pak už žiješ v úplně uzavřeným světě a přejímáš jejich chování.

…tys pak taky žil celkem v „uzavřeným světě“… (směje se) Tři měsíce sám…
Tři měsíce jsem byl v Itálii celkem, z toho dva měsíce sám nahoře. Čekal jsem, že to bude víc na pohodu a že se budu moc věnovat výhradně svojí hlavě. Nazval jsem si to v diáři jako: „Vyrovnat se s nesmyslem.“ Ve finále jsem tam zažil vzácně dlouhou zimu, kdy sněžilo až do května.

full width fotka bernina

– KDYŽ SE ČLOVĚK (NA FOTCE) POROVNÁ S TRVANLIVOSTÍ HOR (f: SM) –

Nadpis tabulky

„FASCINUJE MĚ LEVNÝ VYBAVENÍ“

infobox tabulka obyč

Je fajn mít dobrej spacák – péřák. Já nemám úplně teplej, tak si v zimě beru dva. Třísezónní a letní. To funguje docela dobře. Přijde mi škoda kupovat si drahej spacák, kterej využiju jen párkrát do roka.

Pak jsou dobrý nepromokavý věci – goráčovka. I když dokážu si představit, že můžeš mít jenom pláštěnku. Goráč ti stejně při velkým dešti nepropouští páry, tak se v něm zpotíš. Spásonosnej není. Co si ještě myslím, že je drahý ale dobrý, je termoprádlo. Hřeje, i když je mokrý.

Nedávno jsem si chtěl konečně koupit nějaký sluneční brýle do hor. Když jsem zjistil, že stojí trojku, tak jsem se na to vykašlal. To je nesmysl, když je tak lehce zničíš. Koupil jsem si teda nějaký za pětikilo a už jsem je stihl poškrábat.

Kamarád si koupil goráčovku za patnáctku a pak jsme někde byli a on se o ni pořád bál. Bál se, že si ji někde odře. Když do toho dáš pětku, přijde mi to adekvátní… Ale není to nutný. Vem si lidi před dvaceti rokama – lezli stejný cesty a neměli takovýhle věci. Možná lezli šílenější věci, a to si museli odtáhnout do hor těžší vlněný oblečení.

Viděl jsem v Hudáči fakt smutnou scénku – stará paní v důchodu si chtěla koupit rukavice na zimu. Borec jí tam přemlouval do nějakých za dvojku: „Jsou fakt dobrý, zesílenej grip.“ To mi přišlo takový smutně směšný. Určitě měl pravdu, ale tý babičce byly asi k ničemu. Lidi často kupujou věci, jejichž vlastnosti vůbec nevyužijou. Pak chodí v goráčovkách po městě.

Nebo otázka žďáráku – dělají je různě drahý a stejně se v každým zapaříš. To mi nepřijde úplně adekvátní vzhledem k těm cenám.

Text 4

KÁMO, JAK SE POZNAJ OMRZLINY?

Jak vypadal tvůj běžnej den nahoře?
Nakonec jsem spal asi o 100 metrů níž pod tím nouzovým bivakem. Lezl jsem trochu z lehčí strany a už jsem tam nešel tak nalehko. (směje se) Vzal jsem si i jídlo a padesátku polovičního lana. (směje se) Vylezl jsem nějakou plotnu a byl jsem tam. To místo sice nebylo tak vysoko, jak jsem původně chtěl, ale mělo výhodu, že jsem neviděl na žádnou civilizaci. Bylo to tak nakonec nejlepší. Neměl jsi žádnej vizuální kontakt s vnějším světem.

Signál jsi měl?
Nějakej tam byl, ale to jsem měl ještě starej obyčejnej mobil, kterej jsem nechával vypnutej ve spacáku a baterka mi vydržela celý dva měsíce. Zapnul jsem ho, až když pořád sněžilo, sněžilo a sněžilo a hledal předpověď počasí. Pak jsem ještě po měsíci volal kámošovi a ptal se: „Jak se poznaj omrzliny?“ Vůbec jsem necejtil nohy, tak jsem to celkem řešil. Řekl mi: „Nemáš černý prsty, tak je to v pohodě.“

Jak jsi tam spal a bojoval se sněhem?
Měl jsem tam stan a tu plachtu – takovou obyčejnou, 3 x 4 metry z Hornbachu – to byla úplně nejlepší věc, co jsem si vzal. Napnul jsem si ji nad stan, takže mě chránila před sněhem a vodou. Kdybych neměl plachtu, tak bych úplně zapadal. Navíc, když vysvitlo Slunce, z plachty mi tekla pitná voda. Pak už jsem na ni házel sníh na rozpouštění i schválně. Skvělá efektivní věc.

Sněžilo v podstatě celej březen. Hezky mohlo být tak tři dny. Takže jsem se pořád vyhrabával ze sněhu. Když jsem tam přišel, ležel na zemi asi metr. Pak každej den napadlo tak třicet čísel. Několikrát za noc jsem vstával, vyklepával sníh z plachty a odhazoval tou šílenou lopatou. Takže místo meditování jsem se spíš staral o to, abych přežil. To jsem úplně nečekal. (směje se) Hlavně psychicky to bylo náročný.

Laviny tě neohrožovaly?
Nene, z tohohle ohledu jsem to místo vybíral poctivě. Byl jsem v podstatě na hřebeni. Ale během toho sněžení jsem řešil, že kdybych chtěl jít dolů, asi by to ani nešlo. V jednu chvíli jsem byl tak odříznutej, že kdybych si řekl, že to balím, tak to ani nepůjde. Nebo to minimálně bude dost těžký. Neměl jsem potřebu jít dolů, ale byl to zvláštní pocit.

A co ty tvoje nohy?
S nima byl trochu problém. Neměl jsem dostatek pohybu, a když už, tak vždycky na zmrzlým sněhu. Nebyl jsem schopnej je zahřát. Cítil jsem, že mám zmrzlý i kosti. Po měsíci se mi povedlo udělat poprvé oheň a zahřál jsem si je – dobrej zážitek! Ještě další věc, zapomněl jsem si čepici v autě a pak jsem z toho měl velký mrazový strupy na uších. Ale to vůbec nebolelo.

Galerie 3 zima

Text 5 navsteva

VZÁCNÁ NÁVŠTĚVA

Viděl jsi za tu dobu člověka?
Ne. Jednou mě přišel navštívit akorát velkej kozorožec, to byla asi nejvzácnější návštěva. Přišel tak na deset metrů ode mě. Koukali jsme na sebe docela dlouho. On si pak hnusně odfrknul a šel pryč. (směje se). Já ho úplně chápal – místo, ze kterýho jsem si udělal meditační plácek, bylo nejspíš jeho oblíbený.

Během meditací ses dokázal udržet v teple? Když jsi tam seděl…
Na meditace došlo spíš až druhej měsíc. Ze začátku jsem se staral hlavně o ten sníh. Bylo to ale zvláštní i tímhle stereotypem – řádem. Každý den byl v podstatě stejný. Když nemáš řád, tak ti spousta věcí uniká, což byl před tím můj případ – žil jsem hodně punkově. Za ten první měsíc to bylo ale naprosto stejný – odhrabat, uvařit a jít spát.

Co jsi jedl?
K snídani müsli, čaj, přes den nic moc a před spaním teplá večeře. Zjistil jsem, že mám trochu permanentní hlad a že mi to jídlo vyjde úplně akorát. Vzal jsem si málo tuků. Nejím maso, měl jsem tam jen pár kousků sýra. Myslím si, že litr oleje by situaci dost zachránil. Tím, jaká byla zima, tak člověk tuk potřeboval. Měl jsem hodně čočky – ta je boží. Sójový maso a trochu sušený zeleniny.

Jak ti na tu dobu vyšel plyn?
Dost mi zbylo, vypotřeboval jsem jen půlku zásob. Čočku jsem vařil tři minuty a pak jsem to zabalil do mikiny, kde jsem to nechal půl hodiny dojít. Vydržela úplně horká. Měl jsem s sebou vařič Jetboil, kterej taky ušetří dost plynu. Dobrá věc, ale v zásadě ji taky nepotřebuješ.

Tenhle stereotyp (roztápět a vařit) jsi teda bral jako pozitivní?
V podstatě to byla nejdřív meditace tímhle stylem. Totální vyčištění hlavy. Jen se staráš o to, jak si zařídit ty základní věci. Nemyslíš na nic jinýho. Totální očista. Pak se to začalo pozvolna zlepšovat. Tam jsem i zjistil, jak moc je člověk závislej na počasí. Když se začalo trochu oteplovat, rovnou přišla bouřka. Celý se to valilo přese mě. Byly to velký divadelní zážitky. Jak jsem měl hlad, tak jsem si psal do diáře: „Z kapek se stávají vločky, z vloček hrášek, teď padají jáhly…“ (směje se) Asi jsem na to jídlo myslel dost.

Jak si pracoval se svýma myšlenkama?
Dát jim průběh. Podle mě je důležitý nezabředávat do nich. Nemá smysl se některým myšlenkám bránit, prostě je musíš nechat odejít.

marek-pred-a-po

Marek před a po

Audio

Text 6

MNICH V METRU

Daří se ti tohle myšlení zachovat i zpátky ve městě?
Vím, kam míříš. Je celkem jednoduchý být mnichem, když jsi někde v klášteře. Něco jinýho je vrátit se s tím myšlením do klasický společnosti. Tady tě nikdo nenechá takhle uvažovat. Hned jsi divnej. Je to hrozně těžký, protože je to jinej svět. Když něčím vybočuješ, tak maj s tebou ostatní problém. Každopádně si myslím, že stojí za to občas si takhle trochu vypadnout a vyčistit si hlavu… Na spoustě věcech ti pak úplně nezáleží. Já z toho mám asi hlavní závěr, že se jako lidi bereme moc vážně.

Přišlo mi hezký, že se tam člověk může porovnat s trvanlivostí těch hor. Kolem tebe jsou skály, který existují miliony let. Těm je to úplně jedno, jsi takovej mžik. Úplně mimo jejich rozlišovací schopnost. Jsi totální nic. Je to stejný, jako když párkrát za život zašlápneš mravence. Neřešíš to. Mně se třeba nelíbí termín, kterej hodně lidí používá: „Jdu pokořit horu.“ To hrozně nemám rád. Za prvý ji nikdy nepokořej. Když tam vylezou, tak tý hoře je to úplně šumák. A za druhý, když si něco vylezeš, tak to je fajn, ale je to pro tebe.

Jak probíhaly meditace v dubnu?
Když už se to dalo, tak jsem se snažil se sebou nějak cvičit. Meditace byly moc fajn. Myslím si, že v horách jsou jenom dobrý duchové. Tam není nic špatnýho a nic není špatně. To je na tom krásný. Nikdy jsem tam necítil úzkost, tam je to všechno čistý. Někdy cítíš, že jsi na místech se špatnou energií, není ti tam dobře – tahle místa jsou většinou spojený s lidma a událostma z historie.

Když člověk někde medituje, tak je hodně otevřenej. Když jsi na špatnym místě, tak to může být blbý. V horách tohle riziko vůbec nehrozilo, tam je to super. Nemusíš si kolem sebe vytvářet ani „ochranou bublinu“ – zónu, do který se uzavřeš. V horách jsem nic takovýho nedělal a měl jsem tam pocit totálního spojení s tím okolím. Třeba s šutrem. Jednou jsem si připadal, že jsem šutr. Dlouho jsem se smál. Měl jsem pocit, že jsem všude.

CITÁT 1

“Je celkem jednoduchý být mnichem, když jsi někde v klášteře.”

Galerie 4 loutky

Text 7

MÍT LESK V OČÍCH

Vyřezával jsi taky krásný loutky…
Vymejšlel jsem, co budu dělat. Původně jsem chtěl něco tvořit sám, ale pak jsem si uvědomil, že nic takovýho dělat nemusím. Nejsem umělec a navíc všechno, co je kolem, už pěkný je. Takže stačí být jen sběrač těch věcí. Všechno umění už je kolem mě. Všiml jsem si, že tam je spousta větývek, který mi připomínají ruce a nohy. Tak jsem je začal dávat dohromady do postaviček. Lepil jsem je smůlou ze stromů – tu jsem roztápěl. Největší problém byly hlavy, ty jsem vymýšlel dlouho, hledal jsem lískáče. Pak ještě pěknej mech a udělat tu správnou kapku na oči ze smůly, aby se pěkně leskly.

Máš je doma?
Doma mám jen toho svýho buddhu. Ostatní jsem rozdal kamarádům. Jednu – tu ženskou, jsem dělal speciálně pro místního barmana z Mella. Zval mě tam i na pivo, tak jsem měl potřebu něco přinést zpátky. Něco vyrobit, když mám čas.

Jaký byl tvůj nejhlubší zážitek?
Meditační zážitky byly fajn, ale těžko se o nich povídá. Jeden mistr mi kdysi říkal, že dobrým znamením, když je člověk chvíli dělá, je uvidět bílou záři. To mi utkvělo v paměti, ale dlouho jsem to nezažíval. Tady jsem ale jednou seděl a začal jsem vidět brutální bílo – prázdno. To bylo boží. Člověk byl úplně jinde. Nebo jsem zkoušel dýchat do každý plíce zvlášť, to bylo taky strašně zajímavý. Ale ty storky starejch mistrů nemám – třeba když se chtěli ochladit, dychali do levý, když se chtěli zahřát, dýchali do pravý a tak dále…
Ale věřím tomu, že praktikováním se můžeš dostat úplně na jiný úrovně. Já jsem se těm meditacím věnoval měsíc vkuse a pocítil jsem výraznej pokrok. Když se tomu někdo věnuje léta, je určitě schopnej dostat se jinam. Pro mě to byl spíš takovej úvod, vyzkoušet si to. Nedělal jsem ani žádnou konkrétní školu, proti tomu jsem dost skeptickej… To je daný i mojí křesťanskou výchovou. Záměrně jsem tam nechtěl ani nic studovat, nic číst. Jel jsem tam sám za sebe, ne za žádný školy.

Lákalo by tě ještě něco podobnýho?
Zima znovu by byla zajímavá, ne že bych se tomu bránil, ale ještě někdy bych chtěl třeba na poušť. Poznat jinej svět. Na poušti jsem nikdy nebyl, ale myslím si, že by to tam taky mělo něco do sebe. Odcházelo tam hodně poustevníků. Ono je to vždycky o tom, jestli člověk hledá snadný odpovědi a „silný zážitky“, nebo větší přesah. Pro mě bylo klíčový zjištění, že by se člověk neměl brát tak vážně, neprahnout tolik po výkonech – pořád dělat něco nej nej nej, co pořád slyšíš… Každej má nějaký ego, neřikám, že já nemám žádný svoje ego. Ale snažím se od toho trošku oprostit… Strašně moc si o sobě myslíme. Přitom člověk je takovej prd.

full width fotka LOUTKY

– “NEJSEM UMĚLEC. VŠECHNO, CO JE KOLEM, UŽ PĚKNÝ JE” –

Autor

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)