Jediné, co mu ubírá na kráse je fakt, že v létě se ve špičce vydává vzhůru i sto lidí denně a jeho kouzlo se ztrácí pod hlukem, nadávkami nebo intenzivními přelety vrtulníků. Jinak je Matterhorn nádherný kopec.

Můj první pokus skončil před několika lety právě nepříjemnou zácpou… A to i bez nevhodné večeře.

Na pár let šel plán k ledu a myšlenku na výstup jsme znovu vybalili na podzim, kdy jsme definitivně vyměnili Tatry za lezení v Chamonix výstup na Matterhorn jsme si naplánovali na Silvestra.

30. prosince ještě za tmy vystupujeme ze zubačky v Zermattu, lepíme pásy a se svítáním se nám odkrývá monumentální amfiteátr čtyřtisícovek od Weisshornu přes Matterhorn až po Doufourspitze a Strahlhorn. Tady si asi každý trochu zasní, jaké by to bylo žít v podhůří a mít tu krásu na dosah ruky.

Kousek pod chatou míjíme dva Němce, kteří prý dostali za uši a po dlouhém bloudění to raději otočili a mizí. No, snad to nebude taková tragédie.

Nová Hörnlihütte, dokončená v loňském roce, nás vítá luxusním vytápěným winterraumem s bezkonkurenčním výhledem na kopec a hřeben Hörnli. Takže, kudy nahoru? Kde mohli zakufrovat? Tuhle zleva, tamhle přímo a tam vzadu nahoře už je to jasný… Podmínka perfektní, kopec jen náš, takže pohoda.

Ještě za tmy nastupujeme a máme několikrát docela štěstí, že se nám daří najít vhodný směr. Už se tolik těm dvěma nedivíme, že mohli strávit několik hodin na prvních dvou až třech stech metrech. Paradoxně také zjišťujeme, že ty „perfektní podmínky“ pro úvodní pasáž úplně ideální nejsou. Něco je zasypáno, něco zase ne, sledujeme sněhová pole, která občas končí pod nepřekonatelnou střechou a občas vyznívají v hladkých plotnách. Kdyby tak bylo vidět letní trasu nebo kdyby bylo naopak všechno pod sněhem…

Ale dost breku, po východu slunce se postup zrychluje, na chatě Solvay sváča a před polednem už máme Alpy na dlani… Přes švýcarský vrchol si jdeme i pro ten italský a já mám pocit, že mi z té viditelnosti, kdy je vidět až masiv Les Ecrins (téměř 200 km vzdálený), vypadnou panty.

Před sestupem kolem prolétá hlídkující vrtulník a vše dobré přeje pod vrškem stojící soška svatého Bernarda, který je prý mimo jiné i pomocníkem v hodině smrti. Chce nám snad něco naznačit?!

Vše jde hladce až k těm zmíněným závěrečným metrům, kdy musíme několikrát proslanit z pole na pole, a jelikož máme jen krátkou šňůru, trvá to hodně času… Jak už to bývá, nic nejde hladce a zakufrovat na sestupu prostě musíme. Na druhou stranu, nějakou tu hodinku navíc si s touhle krásnou horou rádi užijeme…

Díky, že jsi chvíli patřil jen nám!

.

Zermatt. Vstříc dobrodružství (f: MP)