Matěj Balga zahlédl své dno
Zbývaly dva metry bahna

perex

Při čtení jeho zážitků máš pocit, že se už několikrát znovu narodil. A nejsi daleko od pravdy. Matěj Balga se svým pojetím cestování naprosto odlišuje od většiny ostatních.

Kredity

T: JAKUB FREIWALD F: MATĚJ BALGA
| listopad 2016

Text 1

Magický autobus. (článek na eM, pozn. red.) To už je docela dávno, co?”

Je to přesně rok. Na střechu jsem tehdy lžičkou vyškrábal datum druhého září,” pokračuje Matěj vyprávění svého životního příběhu. Jestli mě někdo nepřestává fascinovat, je to právě on.

Způsob a forma jeho cestování jako by hlavou narážely proti zdi. Je přesným opakem toho, co se dočteš v motivačních článcích, příručkách a návodech jak “správně” cestovat. Když mu aspoň jednou za čas nejde o život, něco je špatně.

Po pár hodinách končíme společný rozhovor, jsou tři ráno. I po šesti pivech Matěj skládá písmenka do slov a vět s velkým umem a elegancí. Jako kdyby kolem mě vytvořil nevidelnou hráz proti únavě a já ještě dlouhou chvíli koukám do stropu a snažím se všechno strávit. Tepovka se pomalu vrací do normálu.

Trochu tě uvedu do obrazu. Matěj před dvěma lety koupil ojeté kolo, vybral osm set dolarů a vyrazil na východ. Projel celou Asii a přeplavil se do Severní Ameriky. Naposledy jsme o něm psali ve chvíli, kdy se chystal na cestu po západním pobřeží na jih.

PŘÍBĚH, KTERÝ SE NESTAL

Máš pořád stejné kolo, na kterém jsi vyjel z ČR?
Obyčejně na věcech nelpím a není mi líto vyhodit víceméně cokoliv, pokud to překročilo svoji užitečnost, ale mám pocit, že kdybych přišel o to kolo, ztratím snad i kousek sebe. Co na tom, že z toho původního už zůstal vlastně jenom rám, vidlice, kliky a kazeta – s tímhle kolem jednoho dne přijedu na to stejné místo, odkud jsem se v roce 2014 odpíchl, a teprve pak můžu uvažovat o tom, že bych se s ním rozloučil.

Většina lidí mluví jenom o pozitivních stránkách cestování. Tvoje cesta ale vypadá jako přesný protipól. Jeden extrém za druhým.
Ono to v důsledku stejně super je! Když to nakonec přežiješ, tak potom platí úměra, že čím víc si nabereš, tím nádherněji se z toho zvedneš a jsou to právě ty šílené amplitudy téhle sinusoidy, kterou život je, které vytvářejí příběh, který stojí za to si zapamatovat. “Podnikli jsme tuhle výpravu, všechno bylo v pohodě a podle plánu a vůbec nic zvláštního se nestalo,” řekl Nikdo úplně Nikdy.

Galerie 1

Text 2

V KŮŽI BEZDOMOVCE

Kam jsi chtěl pokračovat z Aljašky?
Do Ameriky jsem letěl hlavně proto, abych se začínajícím podzimem projel Pacifickou dálnici od Aljašky po Kalifornii, takže po téhle nezbytné zajížďce jsem to ve Fairbanks stočil zpátky na jihovýchod a rozjel se vstříc Yukonu. Plán byl být na Vánoce v Mexiku, nějak se dostat na Kubu a odtamtud potom v únoru nebo březnu letět do Španělska…

Šlo všechno podle plánu?
Všechno to bylo nakonec samozřejmě úplně jinak: blížící se zima mě dohonila už na Aljašce a já jsem si uvědomil, že to nestíhám. Od kanadské hranice jsem stopl auto do Whitehorse, kde se mi podařilo najít chlápka, který potřeboval dopravit svoji Mazdu z Dawson City do Vancouveru v Britské Kolumbii a za odřízení nabízel zaplatit benzín, což bylo naprosto neuvěřitelné štěstí – dva dny potom, co jsem z Whitehorse odjel totiž začalo snežit. Po zastávce ve Vancouveru jsem pokračoval dál podél oceánu až do San Francisca, kde mi došly peníze, rozpadlo se mi kolo a skončil jsem na ulici. Poslední den předtím, než mi propadlo povolení k pobytu jsem dostal nabídku vrátit se pracovat do Vancouveru. Vypadalo to tehdy jako jediné možné řešení, vlastně dost takový ‘deus ex machina’, takže jsem se úplně poprvé rozhodl vrátit a plán byl ten tam.

Jak ses cítil, když ti docházely peníze a rozbilo se kolo? Bral jsi to s nadhledem nebo sis sáhl na dno?
Lhal bych, kdybych se snažil vytvořit dojem, že jsem to měl na háku, ale na druhou stranu jsem taky věděl, že když se budu litovat, vůbec nijak si nepomůžu. Přes den jsem vícemnéně “bydlel” v univerzitní knihovně a snažil se přes internet něco vydělat, obíhal jsem restaurace a nabízel mytí nádobí. Věděl jsem, že se to nakonec prostě “nějak” udělá. Ale taky je pravda, že když jsem ležel v chlorem páchnoucí posteli v bezdomovecké ubytovně na bulváru Van Ness, kam jsem jednou v noci zašel, uvědomil jsem si naráz, jak daleko jsem od všeho, co jsem kdy znal a do smíchu mi fakt nebylo. Normálně bych tou dobou promoval na inženýra, jenomže místo toho jsem ležel mezi bezdomovcema v zaplivané páchnoucí noclehárně a nebylo tehdy vůbec jisté, jak dlouho tak budu muset žít.

To zní dost drsně…
Jak říkám, nebylo to bohviečo, ale taky bych se rád vyvaroval šermování termínem “sáhl jsem si na dno”, protože kolikrát si myslíš, že teď už sis na něj fakt sáhl, jenom abys zjistil, že jsou pod tím ještě dva metry bahna. Takže já si svoje Dno zatím šetřím.

CITÁT 1

“Když to nakonec přežiješ, tak potom platí úměra, že čím víc si nabereš, tím nádherněji se z toho zvedneš.”

Text 3

_

LÁSKA NADEVŠE

Po Vancouveru jsi pokračoval v cestě na jih?
Ano i ne. Já jsem se totiž v Kanadě tak zabydlel, že jsem si nebyl jistý, jestli ještě vůbec má cenu někam jezdit: měl jsem svůj malý útulný byt blízko centra (já se asi prostě stejně nejlíp cítím v nějakém tom archetypu miniaturního strahovského kamrlíku, jako jsem měl na výšce), dobře jsem jedl, pil dobré víno, pracoval jsem, kdy jsem chtěl, a poprvé v životě jsem se vůbec nemusel starat o peníze a taky si mě tam zahákla jedna slečna, která o tom, že bych někam jezdil, nechtěla ani slyšet. Jenomže jestli jsem to s Kanadou myslel vážně, tak jsem musel odjet – byl jsem tam už skoro půl roku a kdybych zůstal nelegálně, odřízl bych si možnost se tam vrátit na dobrých pár let. A protože do USA už jsem znovu nemohl, letěl jsem do Mexika, abych tak nějak navázal, kde jsem skončil.

Takže jsi odjel hlavně kvůli pragmatickým důvodů. Nechyběla ti už volnost spojená s cestováním?
Já jsem si právě vybral volnost v tom na chvíli to zabalit. Cokoliv, co člověk dělá, začne dřív nebo později podléhat rutině a obzvlášť u cestování by to byla věčná škoda. Občas si prostě musíš dát pauzu, abys byl schopný všechno nové znovu vstřebat. Navíc to neznamenalo, že bych seděl doma – když se mi nechtělo pracovat, jel jsem se na kole projet do hor nebo si vzal do batohu raft a vyrazil na moře…

Za jak dlouho se cestování omrzí?
Když ztratí smysl. Když se z něj stane jenom kreslení čáry na mapě. Když ztratíš nadšení a ze zvědavosti se stane malátnost a apatie. Ale kdy se to stane? To se určit nedá. Jednoho dne se třeba probudíš po několika úžasných letech ve stanu, který miluješ víc než cokoliv na světě a přesto, když si chceš natáhnout svoje pět dní staré, propocené, smradlavé ponožky, naráz ti to už nepřijde nijak úsměvné – naráz už prostě nemůžeš dál.

Ale já jsem přece nikdy neřekl, že se mi omrzelo! Jenom se to vnímání cesty postupem času mění.

BANNER

Text 4

ŽENY, DŽUNGLE, LÍH

Jak tě přivítala Střední Amerika?
Hned jak jsem vyjel v Cancúnu z letiště, byl jsem naprosto nadšený – nikdy předtím jsem v tropech nebyl a všechno pro mě bylo svěží a nové. Naráz bylo jasné, že cesta ještě ani zdaleka nekončí, že jsem prostě potřeboval jenom nakopnout a Karibik se ukázal být tím správným impulsem. Co se týče zážitků, nebyly to takové ty silné, pivotální věci, které mě formovaly po cestě Asií a Severní Amerikou, byly to spíš pocity, které bych shrnul asi takto: horko, ženy, moře, palmy, džungle, španělština…

To zní až moc růžově. V čem je háček?
V komárech.

Žádné dobrodružství?
Říká se, že pravé dobrodružství začíná v momentě, kdy se něco podělá a je pravda, že v tomhle ohledu ke mně byla Střední Amerika docela milosrdná (až na loučící se vařič, který jsem nahradil bastlem z plechovek od piva naplněnýma čistým lihem), ale to hlavně proto, že to celé byla jenom tranzitní předehra k tomu, co mě čekalo na jejím konci: Darién (husté pralesy na hranici Kolumbie a Panamy, pozn. red.).

Galerie 2

Text 5

_

JÁ VERSUS MOŘE

Neprostupný prales, žádná silnice…
To místo mě naprosto fascinovalo. Většina lidí z Panamy do Kolumbie letí, ti bohatší si za pět set dolarů najmou loď s kapitánem a plujou do Cartageny, já jsem byl ale rozhodnutý to překonat sám. Vždyť je to jenom dvě stě kilometrů!

Takže jsem si za peníze vydělané v Kanadě koupil můj vysněný packraft (sbalitelný malý raft, pozn. red.) a když jsem dojel na konec silnice, do vesnice Cartí na břehu Karibského moře, nafoukl jsem ho, naložil jsem kolo a začal pádlovat podél pobřeží ke kolumbijské hranici. Počítal jsem, že mi to do Turba, kde znovu začíná silnice, potrvá asi tři týdny.

Jak dlouho to trvalo ve skutečnosti?
Vyrazil jsem 25. dubna. První den jsem po moři urazil jenom něco kolem čtrnácti kilometrů a večer, když jsem se chystal utábořit, jsem byl unesen domorodci z kmene Kuna na jejich ostrov, šest kilometrů zpátky, protože spát na pevnině se prý nemůže. Druhý den jsem si ale přeskládal náklad, učil se využívat mořské proudy, příliv a odliv a záhy jsem byl schopný pádlovat i přes dvacet kilometrů denně. Pak se ale začalo zhoršovat počasí a přišly monzunové deště, zvedaly se vlny veliké jak dům a já jsem si nebyl jistý, jestli se vůbec hýbu. No, a osmý den plavby, možná tak čtyři dny cesty na sever od kolumbijské hranice jsem se ocitl na širém moři uprostřed největšího lijáku, jaký jsem kdy zažil, loďka se nedala skoro vůbec ovládat, proud mě zanesl nad podmořský útes, o který se lámaly vlny… Tam jsem se, se vším, co jsem měl, převrátil.

Moře mě vyplavilo na blízký ostrov, odkud mě po dvou dnech zachránila domorodá piragua (loďka z jednoho kusu kmene, pozn. red.). Domorodci mě odvezli na ostrov Ustupo, kde jsem se dalších osm dní dával dohromady a nakonec mě v té samé piraze dovezli do Kolumbie, kde jsem složil zrezavělé kolo a dobelhal se s posledními čtyřiceti dolary do Medellínu, abych si vydělal na nezbytné opravy a rozhodl se, co dál.

A tak to nakonec vlastně fakt trvalo tři týdny.

 

full width fotka

Cesta po Nepálu

 

– MATĚJ V RAFTU NA CESTĚ DO KOLUMBIE –

Text 6

NEKONČÍCÍ OSLAVA ŽIVOTA, TANCE A ÚŽASNÝCH HOLEK

Co všechno z tvé výbavy si moře nechalo?
Kromě oblečení a kola jsem přišel úplně o všechno. (Některé věci se pak povedly s pomocí domorodců vylovit – třeba takový pas ještě “funguje”, o pevných discích s videi se to bohužel říct nedá). 

Ani tehdy jsi to nechtěl zabalit?
Přirozeně jsem v té chvíli toužil prostě sedět v bačkorách na gauči a jenom na to se smíchem vzpomínat, ale kromě moře nebyla žádná jiná možnost, jak se odtamtud dostat, takže jsem prostě musel pokračovat. Na letenku jsem stejně neměl, ani kdybych chtěl, takže mojí jedinou možností bylo dostat se do velkého města a doufat, že někde najdu práci, abych byl zase pánem své situace.

Takže jsi zakotvil v Medellínu…
Ve městě Pabla Escobara se mi podařilo najít práci za nocleh a snídaně v jednom hostelu ve čtvrti Laureles. Po nocích jsem se z počítače na recepci snažil vydělat nějaké peníze, postupně si znovu pořídil vlastní notebook a telefon, šetřil na opravu zrezivělého kola a zamotával se znovu do lidských sociálních propletenců, tak jak se to nevyhnutelně stává, když tě pohltí jedno místo. Jak čas běží, je pak čím dál těžší odjet, protože začneš mít závazky a taky jsem vlastně úplně poprvé tak nějak někam patřil, byl součástí nějaké skupiny, potkával se s těma stejnýma lidma a nemusel pořád jenom opakovat odkud jsem, co dělám a kam jedu, jak je to zvykem, když pořád měníš místa a potkáváš pořád nové lidi. Přijedeš do nového města a už se ti ani nechce s nikým bavit, protože jsou to už dva roky pořád dokola ty samé otázky a tak si v koutě sám chlemtáš svoje pivo a jenom posloucháš.

Kolumbie by taky docela dobře mohla být tím místem, které jsem hledal a kde bych rád zůstal – je to nekončící oslava života, tance a úžasných holek, je to šíleně optimistické místo, které tak ostře kontrastuje, obzvlášť s tou dnešní, Evropou. Ale já cítím, že už jsem fakt blízko konce a jsem rozhodnutý to kolem toho světa dojet. Půl roku po mém karibském ztroskotání mi navíc znovu otrnulo a v hlavě mám teď jenom Amazonii, Amazonku a nekonečné dny plavby džunglí až k Atlantiku. Proto jsem sem přece jel. Zdolat Amazonku, překonat Jižní Ameriku od západu k východu, oslavit to v Riu a přes Afriku se znovu podívat do Evropy… Jsem tím naprosto fascinovaný.

Galerie 3

Text 7

VYKAŠLAT SE NA ŽIVOT

Co tě drží na nohách, když ti je nejhůř a nejradši by ses na to všechno vybodl?
Co to ale vlastně znamená, vybodnout se na to? Letěl bych zpátky do Evropy? Vždycky, když nad tím uvažuju, nevím, co mě vede k tomu myslet si, že by to něčemu pomohlo. Tohle už dávno není nějaký výlet na který jsem se vydal “z domu”, abych se tam zase vrátil. Odjel jsem, abych zapomněl na ženu, kterou jsem miloval, jel jsem dál, abych našel něco nového, co by mě nadchnulo, a nakonec se to vyvinulo tak, že bloudím světem, snažím se být spokojený v prosté každodennosti a moc nemyslet na to, co bylo ani na to, co bude. Postupně se učím, jak líp přežít a místo, kde se tomu děje už není tak důležité. Vykašlat se na “to” by tak možná v mém případě znamenalo vykašlat se na život. 

Jo a pak se taky docela rád napiju.

Je něco, na co vzpomínáš za celou dobu nejraději?
Jakékoliv místo, kde jsem za poslední dva roky byl, se ve vzpomínkách zdá jako rajská zahrada, ale tak je to asi vždycky. Člověk si skoro nikdy neumí pořádně užít přítomný moment a vždycky se radši vrací k tomu, co bylo, a až potom si teprve uvědomuje, jak úžasné to všechno bylo. Čas tomu přidává romantický, sentimentální patos a všecko se mi to zdá tak trochu nereálné – je to jako sledovat film, a kdyby mi můj pas netvrdil opak, skoro bych nevěřil, že se to všechno přihodilo mně. Nevzpomínám tedy tak moc na konkrétní místa, spíš tak projíždím v hlavě pocity a dívám se, kam mě to všechno dostalo. A protože i kdybych vynechal jedinou malou část, byl bych někde jinde, vzpomínám na úplně každý den s úsměvem od ucha k uchu, protože každý z těch dnů mě něco naučil. A za to jsem neskonale rád.

Lituješ něčeho, co jsi musel kvůli cestování opustit, obětovat…?
Já jsem v první řadě odjel proto, že jsem si myslel, že pro mě v Česku už nic nezůstalo, takže mám pocit, že jsem spíš získal. Jenom občas mě trochu mrzí, že jsem pustil k vodě školu: přerušil jsem na rok a myslel jsem, že do té doby budu dávno zpátky, jenomže to nedopadlo a tak už to asi nedostuduju… Chyběly mi dva semestry. Občas přemýšlím, jestli neplýtvám časem a jestli mi něco neutíká, když vidím, jak se moji známí zasnubujou a těch dětí na mém facebooku taky nějak podezřele přibývá – koneckonců, vyjel jsem, když mi bylo třiadvacet a teď je mi skoro dvacet šest… Ale všechno má svůj čas a já vím, že tohle je ta jediná věc, co teď potřebuju.

CITÁT 2

“Bloudím světem, snažím se být spokojený v prosté každodennosti a moc nemyslet na to, co bylo ani na to, co bude.”

Text 8 KONEC

 

“NECHCI SE STÁT SOUČÁSTÍ KAŽDODENNOSTI”

Bojíš se návratu domů? Do “normálního” života?
Upřímně… Asi jo. Ale návratu ani ne tak jako toho, co přijde potom, po těch dvou týdnech, až se zase stanu součástí každodennosti všech okolo mě. Děsím se toho, že jak se jednou vrátím, už se odtamtud nedostanu. Odjet odkudkoliv je pro mě teď strašně snadné, ale vím, že odjet z domova, to je vždycky mnohem těžší. Na pragmatickou notu ale uvedu, že jsem čas v Kolumbii věnoval rozjíždění malinkého start-upu a že když se to povede, nebudu se toho už muset bát a uživit se budu moct už skutečně kdekoliv.

Myslíš, že tě tak dlouhá cestě nějak změnila? Osobnostně?
Kdyby ne, tak to celé přece nemělo vůbec cenu!

Udělal bys to znovu?
To je tak strašně hypotetická otázka, že žádná odpověď není správná ani špatná. Udělal jsem to kvůli tomu, co tomu předcházelo a to se znovu nestane. Jestli to bylo dobré rozhodnutí? Nejlepší, jakého jsem byl v té době schopný. V retrospektivě jsem za to všechno rád. Ale vrátit se, třeba hypoteticky úplně na začátek s tím, co vím teď? No, nevím… Byl jsem tehdy hodně smutný a ta první část cesty byla velice… Jak to říci – kerouacovsky uplakaná?

Mapa full width

infobox tabulka obyč

V říjnu 2014 koupil ojeté kolo, vybral osm set dolarů a vydal se léčit zlomené srdce tam,
kde ožívají romány Jacka Kerouaca a dny začínají dříve.

matej_profil

V Itálii vyráběl olivový olej,
v Řecku bojoval se smečkou divokých psů,
oslavil Vánoce ve stanu na břehu Dardanel,
kouřil opium s beduíny v íránské poušti,
přejel čtyřstisícové průsmyky Pamíru a tři tisíce kilometrů dlouhou poušť Taklamakan,
pracoval v čínském baru,
spal v Magickém autobuse,
projel pod polární září Aljašky a Yukonu,
stal se bezdomovcem v San Franciscu,
vyzval neprostupný Darién,
na nafukovacím člunu přeplul Karibské moře z Panamy do Kolumbie,
ztroskotal a přišel o všechno,
aby začal zase znovu a pokusil se proplout Amazonskou džunglí
až k Atlantskému oceánu.

Dobrodružné putování Matěje Balgy můžeš sledovat buď na jeho stránkách nebo na Facebooku.

“Když už si myslíš, že jsi ho musel minout, když už jsi tak vyčerpaný, že nemůžeš dál, naráz je vepředu na stezce cosi cizorodého, modrý barel, pak stromy na levé straně mizí a na plácku, který se před tebou otevře, to stojí…”

Těmito slovy začínal příběh o cestě magickou přírodou nespoutané Aljašky. Příběh o poznání č. 142, který pro eMontanu Matěj sepsal na podzim roku 2015. Najdeš ho tady.

2015-09-02 at 15-47-07 copy

Autor

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)