Hned mi bylo jasné, o čem budu psát. Tohle místo totiž fakt mám za barákem. Dokonce na něj vidím z ložnice. Je teda pravda, že minulou neděli vidět nebylo, protože mlha skryla naprosto všechno, co bylo dál než naše zahrada. Jako kdyby nám ten Vrabinec někdo prostě vzal a z ranního romantického pohledu udělal poloprázdné nic.

Ano, přesně tak, není to žádný Labák ani Sasko. Psát budu o neobyčejně obyčejném čedičovém Vrabinci, zřícenině strážního hradu v obci Těchlovice, mezi Děčínem a Ústím nad Labem. Bydlím pod ním prakticky pátým rokem. Jenže. Jak už to tak bývá, pod svícnem je největší tma a kovářova kobyla chodí bosa. A v tomto trendu šel i můj vztah s Vrabincem.

Člověk pár let trajdá kolem, do kopce, z kopce. Funí kudy chodí, protože, ač ten krpál je celkem krátký, furt je to krpál. Ještě, že jsou po cestě dvě lavičky. A takhle to těch pár let bylo. Říkáš si, že támhle by to šlo a támhle je vrcholová kniha. Jenže pak si vzpomeneš, že na lezečky a sedák se už nějaký ten pátek pěkně práší a myšlenka, která se s trochou nostalgie namlsaného a věčného začátečníka z dob minulých zrodila, stejnou rychlostí i zhyne. Život plynul dál a dál.

Jak se časem člověk utváří, tak se s ním utváří i jeho okolí. Takže se dost často stává, že ti do života vstoupí někdo nový, anebo někdo starý se z něj zase vytratí. Tak to prostě je. No a když se k tobě přichomýtne někdo, koho si vědomě pamatovat rozhodně nemůžeš, ale on s tebou ležel v porodnici přesně před více než 26 lety, tak je více než jasné, že takové shledání se prostě mělo z nějakého důvodu uskutečnit. A jeden z těch důvodu byl pravděpodobně i Vrabinec.

Ale zpět k lezbě. Nebo lesbě? Nutno podotknout, že v těchto řádcích, je to vlastně o obou. A obě jsou trvale udržitelné. Každá krapet jinak, ale obě jsou šetrné k přírodě. Uznávám, že Vrabinec asi nepoužívá bio prací prášek, nevypíná vodu při čištění zubů, ani netřídí odpad. Tu udržitelnost tak nějak asi vytváříme my, ne? Takže jistě stojí za to (když se parta lidí rozhodne dorazit), že každý z vlastní pohodlnosti nepřijede svým autem a nezapíchne to někam podél cesty. Jde to i jinak, a o dost šetrněji.

Takže, když se prostě vydáš vlakmo, pěšmo, běžmo, busmo či zapřáhneš svého psa (který ovšem musí milovat běhání do kopce a neřeší, že ty máš plnou polní), tak se ti naskytne fajn místo k lezení. Tam nahoře najdeš spoustu cest, náročnosti končí někde kolem úrovně 6–7, ale i tak se dost vyřádíš a najdeš tam jistě i nějakou výzvu. Fakt ale nečekej pískovec a mysli na to, že se ti místy může i lámat pod rukama. Takže dostatek opatrnosti a vědomého pohybu je více než žádoucí. Jenže co bychom chtěli víc? Vždyť co člověk sám sobě může dát víc než to, že bude žít v přítomném okamžiku tady a teď? A celou svou bytostí si to lezení prostě užije?

Tož, pokud bydlíš v okolí, nebo dokonce v těsné blízkosti, tak neváhej a jednoduše to zkus. Je to odevšud kousek. Jasně, já vím. Bydlím pod kopcem, a dostala jsem se tam až teď (!). Všechno má svůj čas, takže to, že se k nám nevydáš hned, ještě neznamená, že tvoje ruce jednou neokusí vrabincový čedič a že tvoje oči neuvidí ten skvělý výhled, který tě tam nahoře čeká. Protože večerní výstup a pohled na Labe, když se okolím rozlije zlatá sluneční zář prostě stojí za to a horko těžko omrzí.

Jo a počítej s tím, že pod kopcem na tebe nečeká hospoda. Pokud si chceš něco vzít s sebou, tak si to s sebou i odnes. Dík! Za odměnu si tam můžeš něco opéct, jelikož je tam fajn pergolka s ohništěm a menším grilem. (možná i příbor tam bude, ale co najdeš, tam zase nech – pač tam je trvalá udržitelnost pěkně zaběhnutá už místními)

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)

Vrabinec. Koukám na něj přímo z Ložnice (f: Veronika Kyselková)