Jak jsem cvakal
první kruhy

perex

„Z téhle dírky už dosáhnu na kruh. Hlavou se mi mihne myšlenka, jestli ho nepopadnout a zkazit si tak výstup. To bych se radši odporoučel do hlubin…“ Povídání o prvních sedmičkách na Hrubé Skále, po kterých přišla pochvala od lezeckého esa.

Kredity

T: Mikuláš Heger F: Karel Vlček, Standa Mitáč, archiv Tomáše Flanderky
| DUBEN 2015

Text 1

V oblasti našich nejměkčích pískovců se chystám s kamarády strávit dva dny. Na rozlez vybíráme Narovnání údolky naBlatník (VII). Na vršku ale měknem jak místní písek a dolézáme to klasickou údolkou. Je to přece jenom dost pro nás „cvakače expresek“, jak jsme byli nazváni od zkušenějšího lezce „Šemíka“.

Kuráž nás ale v teplém letním dni neopouští a vyrážíme na další „sedmu“, populární Lengáčovu stěnu (VIIb) vedoucí na nedalekou Bránu. Poměrně slušně odjištěná cesta s hodinami pod prvním kruhem. Po několikanásobném vracení (jehož důvodem byla moje malá obliba padání), věc nakonec přelézáme. Na to, že jde o cestu od Josky Smítky, je celkem přejištěná, tehdy jim asi převislé lezení moc nesedělo. Dnešní lezci převisy mohou trénovat na umělkách.

Pak mě to nějak táhne k Ottovým věžím, vábí mě jejich Údolní cesta (VII) opět autor J. Smítka, člověk, kterého si moc vážím. Od dob, co jsem začal hltat lezeckou literaturu, mě jeho cesty začaly vyzývat. Údolní cesta je opět krasavice s hvězdičkou v průvodci. Nevím už, jak a proč jsem dospěl k závěru, že cesta s hvězdičkou (cesta hezká) se rovná „cesta DOBŘE odjistitelná“. Tahle údolka začíná rajbasem do jeskyně, tam tuším hodiny, poté traverz z převislé jeskyňky do sokolíku, tam jistě jdou taky nějaké smyce a pak už první kruh na polici. Dlouho se rozmýšlím, jak přes úvodní rajbas, a dost se mi nechce, tuším, že pak už to půjde zpátky jen těžko.

Galerie 1

Předěl / Citace


“Nevím už, jak a proč jsem dospěl k závěru, že cesta s hvězdičkou se rovná „cesta DOBŘE odjistitelná.“

Text 2

Samozřejmě mi to nedá a už jsem u jeskyňky. Ale… Kde jsou ty hodiny? Nikde nic. Jsem nervózní, ale nenechávám se odradit a traverzuji pomalými a rozvážnými kroky k sokolíku. Zakládám smyčky (lépe řečeno, pokouším se), ale nejde tam nic, nakonec založím smyci tloušťky šňůry od bot, spíš na dobré slovo. To už začíná jít do tuhého, zpátky se mi nechce, nahoru taky ne. Je mi hrozně, hlavou mi běží myšlenky, hlavně na zraněného pískaře ze Sušek. Probíhá to přesně, jak popisuje Alešák ve svém článku Milníky lezce: „Poprvé bojuješ o holej. Nemusel jsi hrát. Chtěl jsi.“

Po psychickém boji následuje už „jen“ fyzický

Po nějakých 15 minutách se rozhoupávám a silově přelézám onen vzdušný sokolík, je to tak VI UIAA, ale kdo si to nezažil, nepochopí. Dostávám se na polici k prvnímu kruhu… A cvakám!!! Bože, děkuju. Dál lezu koutovou dvojspárou k dalšímu kruhu. Ačkoliv to není lehké, je to už „jen“ fyzický boj. Sem tam smyce a jsem u druhého kruhu. Dále je to za odměnu po hraně na vrchol. Jsem nejšťastnější člověk, žiju a ještě navíc jsem to přelezl. I můj jindy klidný spolulezec je rád. Zrovna když dolézám na vrchol, vynoří se odněkud mezi věžemi kamarád „Lašta“, velký pískař a horal. Když vidí v jakém jsem stavu, nemůže odolat a cestu si také vymlaskne. Na vrcholu ocení mé snažení slovy: „Jo Miki, začíná to bejt lezení.“ A co potěší člověka více, než pochvala od takového lezeckého esa. Údolka na Ottovky je vážně krásná cesta, ale dej si bacha pod prvním…

Galerie 2

Naše cesty na dobových fotkách

text 5

Holky a jejich efekt na výkonnost

Druhý den je mi divně, ale přijíždějí holky, a tak jdu lézt. Na rozlez vybírám Netopýří spáru (VI) na Mnicha, je krásná a dobře zajistitelná. Dlouho se nemohu rozhoupat co dále, až mě Janina ukecá k výstupu na mocný Maják. Přicházím pod Hranu zapadajícího slunce (VII), krásný název, krásná linie, ale jen jeden kruh nahoře. Je to boj, opět zkouška morálu, hlavně při výlezu z převislé jeskyně na hranu. Tady hodit řepu, to by bylo. Jsem už ve 20 metrech a stále mám jen pár smyček a jedny hodiny popsané v průvodci. Pod kruhem mě čeká lahodné přelezení zvětralého žebra a poté ještě několik tahů po malých dírkách.

Když z dvojprdy cvakám kruh, hlavou se mi mihne myšlenka, jestli ho nepopadnout a zkazit si tak výstup. To bych se radši odporoučel do hlubin, vždyť mám kdesi pod sebou tutové hodiny. Mocně nabírám lano a cvakám do kruhu. A je to! Dobírám Janinu, ozývá se její obvyklé: „Ty kráso!“ A co chlapa potěší víc, než obdiv partnerky. Nechávám se jistit od kruhu, nahoru je to už jen pár metrů, ale strach, jaký má vaše partnerka při představě, že se jí mihnete kolem hlavy, udělá s člověkem (zvlášť se ženskou) velké divy.

Pokud chceš vědět o našem dalším článku, sleduj eMontanu na Facebooku.

BOX

Tři postavy Skaláku, které musíš znát

Nekorunovaný vládce Skaláku během období druhé světové války. V deníku má přes 100 prvovýstupů. „Hlavně, aby se nedřela skála,“ byla jedna z jeho hlavních myšlenek. Autor cesty na Domminstein (první s klasifikací VIIc), kterou tehdy lezci považovali za nezopakovatelnou. Více o Smítkovi v knize Kamarád ze skal.

Pro změnu korunovaný – po smrti vyhrál anketu o nejlepšího českého horolezce 20. století. Ve Skaláku dominoval v 50. letech, mezi jeho nejtěžší prvovýstupy na písku patří Krvavá spára na Ocún (VIIc). Více se o Radanovi dočteš v knize Deset velkých stěn.

Jako první vyřešil problém údolní stěny Kapelníka. Šedesátimetrovou linii, která dráždí lezce ještě dnes, vylezl s jedním kruhem 7. září 1961. Spoustu těžkých cest má také v Jizerkách, prvovýstupů celkem udělal přes 200. Čihula zemřel v Tatrách během cvičného výstupu, bylo mu 28 let.

Mikuláš

Mikuláš Heger

Autor

Nadšenec do pohybu, který přináší adrenalin.

Skály nebo divoká voda, písek nebo sportovky.
PP nebo OS, bouldering či lano.

Všechno má pro něj svoje kouzlo.

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC