Někdy před rokem jsem byla postavena před zásadní filozofickou otázku, která se na mě při zmínce o vycestování do Severního Irska valila ze všech stran: „Co tam budeš dělat?! Vždyť tam nejsou žádný hory! Kde tam budeš lízt?!“ Laičtí i lezečtí přátelé na mé nadšení z vidiny několika měsíců strávených v zeleném ráji ovcí a deště reagovali každý stejně – chladně a netečně. Byli natolik omámeni předsudky o placaté bažinaté džungli, kde otravné „midges“ koušou na dobrou noc, až jsem sama začala pochybovat. Neustále jsem se před odjezdem ubezpečovala, že fotografie malebných Mourne Mountains nejsou fake, že převýšení 800 metrů od moře je dostatečné na to, nazvat „to“ horami.

Když jsme přejeli horizont na irsko-severoirské hranici, pozvolna se z mraků nořily k nebi. Byly tam! Hory! Malé, zaoblené, rozeklané, špičaté, skalnaté, drsné i mírné, travnaté i holé – hory. Než jsem se jako instruktor outdoorových aktivit stačila ve volnočasovém centru Greenhill v Newcastlu zaučit, vyšla jsem třikrát na Slieve Donard (850 m n. m.) a nejmíň třicetkrát vyběhla na 250 metrů vysoký kopec nad městem. Hned v únoru jsme vyrazili s klukama lézt na Slepici (Hen) – odlehlý skalnatý pahorek na severozápadě hor. Když jsem je tam v mžení, sotva pěti stupních nad nulou, studeném větru a blížícím se soumraku pozorovala, pochopila jsem, proč jsou lezci z britských ostrovů jedni z nejlepších v lezení tradičních cest na světě… Na mokrou žulu mi přimrzaly prsty a hrubé krystalky horniny pozvolna začaly prorážet díru do mých lezeček. Věděla jsem, že nic není nemožné!
.

Pochopila jsem, proč jsou Britové jedni z nejlepších tradičních lezců světa. f: Blanka Pechačová

.
V březnu jsme s kolegy z Greenhillu podnikli jednodenní výlet na obhlídku severního pobřeží, známého svou geologickou i morfologickou jedinečností. Sledovala jsem slunce zapadající za Irské moře, zatímco pode mnou zelo v prázdnotě několik desítek metrů vysokých, drsných útesů Fair Head. Můj nový lezecký kamarád Ronan říkal, že je to nejvyhledávanější lezecká oblast na ostrovech. Drsná, těžká a hlavně existující!

Před tím, než mě na jaře nadlouho umlčely porouchané průdušky, vylezli jsme s Ronanem lehkou tradiční cestou (obtížnosti VD) s názvem „Rowan Tree“ na Orlí skálu. Eagle Rock v údolí říčky Glen byla perfektně vidět z Newcastlu, městečka, na jehož okraji jsem žila. Při pohledu na ni jsem si pak vždy vybavila to odpoledne s Ronanem, kdy jsem zapytlila svou první a poslední (alespoň jsem si to myslela) cestu v Mournes, protože jsem odmítala strkat svou natrženou lezečku do mokré spáry. Chvíli jsme pak nahoře blbli v rámci tréningu „štandování na irský způsob“, než jsme vymrzli a byli vyhnáni přicházející bouřkou. Při pohledu na Eagle Rock si vybavuji ještě jednu vzpomínku z léta, kdy jsme při dlouhé chvíli jištění na štandu s Markem probírali, co s načatým životem před třicítkou. Hory jsou stejně nejlepší místo pro filozofování…

Ještě v deštivém březnu jsme vyjeli lézt na Pigeon, skalní stěnu snadno přístupnou od silnice, nacházející se v jihozápadní části Mournes. Déšť nám však nedovolil ani vystoupit z auta. Podmínky si člověk nevybírá. Ale hory ano! A tak jsem v mezičase prochodila, co se dalo, obešla jsem jednu „slívu“ za druhou (Slieve = hora místním nářečím, pozn.), učila se fotit zrcadlovkou a slintala při pohledu na skály. Skoro jsem zapomněla, že se mi tohle vše musí jen zdát, „vždyť tu přeci žádný hory nejsou!“

Ještě před tím, než mě omrzelo v Greenhillu čistit podlahu jídelny od hranolek a spouštět obézní teenagery v lanovém parku, vyjela jsem s Mikem Smithem na Doan v západní části Mournes. Byl to takový ten nenápadný červencový večer, kdy padáš vyčerpáním z práce na hubu, ale víš, že některé věci se zkrátka neodkládají. Není žádné příště. Žiješ proto, že lezeš – lezeš proto, že žiješ!

A pak spolu jdete tu úmornou hodinu od silnice k Doanu, sami dva, lidi utíkající od reality všedního života, jen občas potkáte zbloudilé turisty, matroš se vám mlátí v batohu a vy už chcete lézt, protože jste dlouho nelezli a protože za chvíli zapadá slunce a protože už tam třeba nikdy v životě nepojedete… Vše se vám pak ukládá do paměti jako zpomalený, krátkometrážní film:

Kamarádi na sedák, f: Blanka Pechačová

…

Mike si bere sedák a žertuje – fotím ho v nástupu, ještě pod skálou, než začnu jistit. Vybírá lehkou, zatím snad bezejmennou cestu, kam po metru zakládáte jištění a po několika metrech takového postupu vás to ve výlezu ze spáry už ani nebaví, tak to dolezete jako na písku… Lezu za Mikem a v hlavě mi hlodá červíček, že, ač notorický druholezec, tohle bych i bez tréningu mohla vytáhnout. Mike pak leze těžší cestu, ovšem žába v horní spárce mu nedrží, zapytlí a dolézá bočním únikovým komínem. Lezu za ním, žabák mi drží na pohodu, ale tahat bych to nechtěla.

Přichází poslední šance na lead climb! Teď nebo nikdy! Nakonec se nechávám v návalu euforie a tepla z posledních paprsků zapadajícího slunce ověsit friendy a vklíněnci a přemlouvám svou tvrdě vydřenou díru v lezkách, aby ještě chvíli vydržela. Hned při prvním zakládání jsem však konfrontována s používáním „friendu pro štěstí“:

Mike: „Myslíš, že budeš mít štěstí?!“ – Já, rozkročena v koutě: „Co?“ – Mike: „No, červenej je pro štěstí. Je to ta nejoblíbenější velikost. To si tady lezci nechávaj na sedáku pro štěstí, co kdyby ho náhodou potřebovali na konec cesty!“

A tak potupně dávám červený friend zpět na sedák a smutně koukám, co jiného bych do spáry založila… Před výlezem ze spáry na „schody“ konečně zakládám i friend pro štěstí. Vím, že dál už nic nezaložím, jsem v pohodě! Dolézám nahoru i se svým kouskem štěstí, který jsem našla cestou nahoru. Mike vzápětí leze za mnou. Chvíli sedíme nahoře na chladné skále a jen mlčky sledujeme zastíněné vrcholky na obzoru.

Jsme tu sami, lezeme a žijeme. V horách, které tu podle všeho ani neměly být…

Jsou tady hory i skály, nenech se odradit, f: Blanka Pechačová