VIIIc, IXa, „Neuropatolog“, „Krvavá spára“, „Chlapošrot“…

Tohle je jiný příběh.
Tohle je příběh mé III (trojky) a mám na ni ty nejnádhernější vzpomínky.

Začalo to nevinně jednoho krásného slunného letního dne na Teplickém festivalu. Jak bychom mohli vynechat skály, když jsme u nich tak blízko!
Vyrazili jsme tedy směr Bišík.

„Co kdyby sis dneska zkusila něco vytáhnout?“ zeptal se kamarád Pavel.
„Jo! Super nápad!“ překvapila jsem ho.
„Počkeej… Vždyť ani neví, co má nahoře dělat!“
„Ale pohoda, to ti tady ukážeme a budeš vědět.“

Po druhém pokusu vysvětlení, jak budu připravovat jištění z dobíráku, Pavel i já tušíme, že spíš pořád nevím než vím.

„Ale já chci fakt zkusit něco konečně vytáhnout…“ přemlouvám je.
„A musíš rovnou na písku?“ ptají se a nevědí, o čem zrovna přemýšlím.

Vím, že musím na písku. Podlehla jsem těmhle kouzelným skalám už jako malá holka, a tak vím, že „první vytažená“ musí být Písek.

„Tady máš všechen matroš a chvíli počkej.“
Pavel vyleze bez jištění v modrých adidaskách do půlky mé připravované cesty – „Severozápadní stěny“ na Růži, posadí se na balkónu do turečáku a hlásí: „Po cestě jsem viděl asi čtvery hodiny, tak se ukaž!“

Jak to dopadlo?
Hodiny jsem našla jen jedny – ty největší. Padat bych do nich ale stejně nechtěla. Pokračovala jsem nahoru, Pavel mezitím dolezl v těch keckách free sólo až ke knížce a tam na mě vsedě čekal. A já mu od té doby neřekla jinak než Pavel „Buddha“.
.
.

Pavel leze maso.
Eva má trojku.
Písek solí.
Ó, my se máme.
.
.

Sice jenom za III, ale radost jsem z ní měla za tři. (f: Ondřej Janata)