Odhalená duše a holky
BIG WALL

perex

SMS: „Ahoj, lezeme s kámošema šílenej big wall a jsme už několik dní ve stěně. výstup je fakt těžkej a psychicky náročnej. Jsme unavení a máme strach. Neposlala bys nám nějakou hanbatou fotku? Určitě by nám udělala velkou radost a pozvedla morál.“

Kredity

T: Aleš “Alešák” Procházka F: Standa Mitáč, Kuba Křovák, Tom Evans, David Obročník, Michal Sylla, Red Bull
| DUBEN 2015

Text 1

Už samotný pojem „big wall“ je trochu tajemný jak Enigma a Lorenz (pozn. německé šifrovací mechanismy za 2. světové války). Pochází z kapitalistické Ameriky, konkrétně z oblasti Yosemity, kde se to začalo pořádně lezecky hemžit v druhé polovině 50. let dvacátého století.

V Evropě se tenhle termín historicky nepoužíval a nelze úplně jednoznačně stanovit, co ještě vlastně zahrnuje, a co už nikoli. Je podmínkou vlastní (tradiční) jištění? Některé vyhlášené “big wally” jsou jištěné nýty. Je snad nutný vícedenní výstup a spaní ve stěně? Někdo zvládne vylézt kilometrovou stěnu za pár hodin. Zkrátka hranice s horským a vícedélkovým lezením je nejasná jako derivace polynomu předškolnímu dítěti.

Předěl / Citace


„Big wall je otázka pohledu. Každý ho může najít někde jinde.”

Text 2

Já ho vidím v obrovské vysoké stěně, rozdělené na spoustu jednotlivých lanových délek, jejichž vylezení běžně trvá více jak den a může mít různé podoby – v té méně přívětivé za sebou taháš obrovký bágl, často familiérně nazvaný “svině”, ve kterém máš pár müssli tyčinek, funkční oblečení co nejmenší váhy, konvičku na espresso, 20 litrů vody a půlku domácnosti.

JEDNODUCHÁ MATEMATIKA: POKUD MÁ CESTA 25 DÉLEK A NA KAŽDÉM ŠTANDU SE ZDRŽÍŠ O POUHÝCH 10 MINUT DÉLE, VE VÝSLEDKU TO UDĚLÁ VÍCE NEŽ 4 HODINY.

Jasně, záleží, jakou cestu si vybereš, jak budeš sehraný se svým parťákem a kolikrát se ti na štandu („přestupní místo“, na kterém prvolezec dobírá druholezce, pozn. red.) totálně zašmodrchá lano. V některých velkých stěnách můžeš viset také půlku dovolené a každý metr k vrcholu si musíš těžce vybojovat, protože zadarmo tu dostaneš tak leda úžeh, případně padajícím šutrem do hlavy.

Ale garantuju ti, že až se po celém dni lezení za dramatického západu slunce usadíš na pohodlnou poličku pod bezpečným převisem, po polévce z pytlíku si ulomíš štráfek čokolády jako sladkou tečku, když pak zalezeš do spacáku a uslyšíš jen vítr vát a bříška prstů tě budou lehce pálit, bude ti fakt dobře. A určitě si ani nevzpomeneš na nezaplacenou složenku, co se válí doma na stole, případně na zakomplexovaného řidiče autobusu, který ti zavřel dveře před nosem zrovna, když jsi nejvíc spěchal.

Galerie 1

Text 3

NEBE JAKO Z OCELI,
POČASÍ NÁS ZOCELÍ.

Když na skalkách (krátké jednodélkové cesty) začne pršet, tak jsi za pár minut na pevné zemi, a když je žízeň, uběhneš 800 metrů do nejbližší hospody rychleji než Jarmila Kratochvílová v osmdesátém druhém. Uprostřed kilometrové stěny to už tak snadné není. Tam když přijde bouřka, se setměním se schoulíš do klubíčka a budeš někde pod maličkatým převisem spát jako nemluvně – celou noc propláčeš a dvakrát se počůráš.

Anketa

Ondra Vondřej Horáček: „V Dolomitech jsme lezli Via Messner na 2. věž Sella (11 lanových délek). Cesta byla náročná na orientaci a už u nástupu jsme se dohadovali a nebyli si jisti. Na třetím stanovišti zaslechnu češtinu a volám na borce, který štanduje asi 80 m vpravo ode mě ve stejné výšce: „Čaaau! Co to lezete?“ A on na to: „Zdar! Lezem Messnera, co vy?“ „No my taky Messnera!“ Nakonec se ukázalo, že správně jsme byli my, ale jistí jsme si byli až v šesté délce.“

David Bobr Obročník: „Tuhle jsem byl pod severní hranou Piz Badile, bylo hnusně, nikde ani noha a ze stěny jsme slyšeli nesrozumitelné útržky halekání. Vyrazil jsem poslouchat kousek výš a po návratu do bivaku klukům říkám: „No buď si hlasitě povídají a jmenují se Helpas a Hilfen nebo něco potřebují.“ Tak jsem zavolal vrtulník, který je pak v mrakách za šera a mrholení nabral do podvěsu a zachránil. Tenkrát to bylo dost psycho, ale dnes je z toho fakt vtipná historka.“

Honza Štilip: „V Arcu, po dvou litrech vína a dvou dnech bez sexu, nabuzeni italským sluníčkem, jsme dostali nápad a napsali pár kamarádkám sms o těžké stěně a hanbaté fotce. Reakce byly zpočátku negativní nebo žádné. Nakonec se chytla moje spolužačka, která nezkazí žádnou legraci. Jenže můj přístroj neuměl přijmout MMS, tak jsem ji poprosil, aby to poslala na kamarádův chytrý telefon. A tak tam sedíme na náměstí, lížeme zmrzlinu a najednou kámošovi přišla krásná a odvážná fotka, která nám vyrazila dech. Paráda! Tak jsme jí odepsali: „Moc hezká fotka, ale asi to bude nějaký omyl. Odkud jste?“ Během deseti vteřin jsem dostal textovou zprávu, ve které mi líčila, že mě asi zabije, protože jsem jí poslal špatné číslo a že už jí píše nějaký slizák.“

Michal Sysel Sylla: „Regular Northwest Face na Half Dome v Yosemitech je docela dlouhá cesta, kterou jsme lezli se Štěpánem. Když jsme se po dvou dnech doplahočili nahoru, měl jsem vážně radost.“

Honza Štilip: „Když jsem vylezl El Capitana v Yosemitech. Původně jsem nepočítal, že ho polezu, ale pár pivek v Campu 4 udělá svoje.“

Kuba Křovák: „Nejlepší okamžiky jsou západy slunce na vrcholu. Jsou to ty nejkrásnější chvíle, kdy má člověk tu výstupovou dřinu za sebou.“

David Bobr Obročník: „V horách ke mě přichází hluboký vnitřní klid. Jsi zpocený, nebo zmrzlý, utahaný, otlučený, a zrovna makáš na doraz, ale někde uvnitř se objeví prostor kde je klid, mír a všechno v dokonalé harmonii. Zmizí čísla obtížností, ambice, strach o život, vztek z nedolezené cesty. Svět se zaostří a ty víš, jak funguje celý život. Někdo by mohl říct, že tohle je kostrbatý popis toho, čemu říkáme štěstí a láska…“

Ondra Vondřej Horáček: „V pionýrských dobách začátků našeho lezení jsme se s bráchou vydali do Dolomit. V desáté délce na mě brácha seslal do komína, ve kterém jsem ho jistil, asi stokilový šutrák, který mi naštěstí jenom líznul nohu. Nahoře nás pak chytla bouřka a při slaňování se nám seklo lano, takže jsme totálně zatměli a poslední tři slaňovací štandy hledali (zcela promočení) po hmatu. Přežili jsme a odnesli si cennou zkušenost: když v půl třetí nastupuješ do desetidélkové cesty, vem si alespoň čelovku.“

David Bobr Obročník: „Lezli jsme na Piz Badile tuhle v srpnu. Přes den svítilo a odpoledne začalo chumelit. V 17 h jsme to otočili a začali slaňovat. Všechno oblitý sněhem, parťák toho měl už fakt dost. Dolu jsme to samozřejmě nestihli a skončilo to nouzovým bivakem. V noci se krásně vyjasnilo a všechno zmrzlo na kost. Včetně nás – promočených jen tak ve žďárácích. Ale jsme tady, takže dobrá zkušenost, když ji přežiješ.“

Kuba Křovák: „Jeden z nejhorších zážitků mám z asi dvacáté délky v cestě The Nose na El Capitana. Taková pomalu se rozšiřující pěstní spára a já měl pro tuto velikost jen dva friendy (expanzivní kovový vklíněnec určený k jištění ve spárách, pozn. red.). No nic, byl jsem na řadě, tak jdu do toho. Odlézám od štandu, dám prvního frienda, chvíli ho posouvám před sebou a zhruba na sedmém metru ho nechávám. Lezu dál, ale po chvilce se začnu bát, tak vytáhnu druhého a zase ho sunu před sebou. Jenže spára se rozšiřuje a v poslední třetině začíná pěst i kovový přítel prokluzovat. Najednou se ocitám patnáct metrů nad posledním jištěním, v ruce friend, který už nejde založit a zbylých pět metrů spáry, kde nedrží pěst ani koleno. Musím nahoru, protože krok dolů by znamenal pád. Za největšího psychického i fyzického vypětí dolézám ke štandu. A s hrůzou zjišťuji, jaký hladký kout mě čeká v další délce.”

text 4

Žulové stěny Yosemit v Kalifornii, italské Dolomity, případně Vall di Mello a Vall del Orco. Tsaranoro na Madagaskaru, Trollryggen v Norsku, španělské Picos de Europa, či raději nějaké vyhlášené horské lego (pozn. lámavá skála, kdy lze některé součástky rukou vyjmout a buď odhodit do údolí, nebo opět vrátit). Trango Towers v Pákistánu, Grónsko, Patagonie… Těch míst, kde si můžeš vybojovat svoji cestu ke slávě, je plný svět.

A je dost možné, že přitom poznáš i sám sebe.

 

 

Pokud chceš vědět o našem dalším článku, sleduj eMontanu na Facebooku.

 

Facebook

související