Lezec
masochista

perex

Snažíš se tomu utéct. Máš strach. Každou noc bojuješ s nočními můrami. Nebuď srab a konečně se postav pravdě čelem. Jsi závislý na lezení. Jsi lezec masochista.

Kredity

T: Matěj Pohorský F: Standa „Sany“ Mitáč, M. Pohorský, R. Jedlička
| březen 2017

Text 1

Představ si situaci: Procházíš se tak lesem, všude kolem se probouzí jaro, příroda rozkvétá, slunce prostupuje promrzlým ránem. Když najednou vzduch prořízne nelidský řev. Táhlý sten následovaný tupou ránou. Instinktivně se přikrčíš a opatrně našlapuješ směrem k místu činu, kde tušíš to nejhorší. Popožene tě skupinové skandování. Sakra, kolik jich tam vlastně je? Kolem nevelkého žulového balvanu stojí pár postav, zakuklených v pestrobarevných bundách, které rituálně vzpínají ruce k nebi. Zatímco poslední z nich, do půl těla nahý, visí za milimetrové lišty, připravuje se ke skoku a animálně při tom řve…

Když jsem začínal s lezením, viděl jsem v něm volnost, touhu po pohybu. Hledání možností v nemožném. Přirozenost, přiblížení se k přírodě. Viděl jsem lezení jako esenci síly a klidu.

Jenže postupem času jsem si kolem sebe začal všímat i jiného všudypřítomného aspektu. Bolesti. Spousty sebezapření, strachu, překonávání limitů, svých i sebou nastavených. Neustálou hrozbu pádu, vlastní porážky, prohry.

„Co to máš s prstem?”
„Hele, omylem jsem si uřízl půl nehtu.”
„Jak se ti to povedlo?”
„Ořezával jsem si žiletkou ztvrdlou kůži, asi budu muset radši začít používat brousek.”

Galerie 1

Text 2

Jen těžko najdeš sportovní, či jiné odvětví, kde se tak úzce pojí fyzická bolest s psychickým nátlakem, kde mnohdy balancuješ na hranici několikametrového pádu a palčivou bolest ve svalech přebiješ třeba tak, že narveš ruku hluboko do skalní spáry a sevřeš ji v pěst.

Široká pěst

„Jedna z možností je dát palec do dlaně a zavřít ho prsty. Kloub palce pak trčí do strany a rozpíráš se o něj a malíčkovou hranou. Z vlastní zkušenosti nedoporučuji, když zabereš, promáčkneš si kůži na kloubu až na kost. Blbě se to hojí a dost to bolí. Hodí se k lehkému přidržení. Mezi lezci hojně doporučovaná technika – že by masochisti?”

(úryvek ze sekce „spárové techniky” webu www.obrworks.cz)

BANNER I SE ČTVERCEM

Text 3

ZÁVISLOST NA SEBEZNIČENÍ


Typický lezec má rozdrásané klouby a konečky prstů, zhyzděná a zdeformovaná chodidla. Nohy poseté jizvami a modřinami. Jeho touha ho postupně distancuje od zdravé společnosti, až volný čas tráví výhradně s ostatními postiženými.

Největší nebezpečí potom přichází s postupně vybudovanou závislostí na jeho chorobné aktivitě. Po nějaké době si už neumí představit život, aniž by hodiny a hodiny trpěl a mučil si tělo. Potřebuje zničené prsty, bolest, potřebuje sebedestrukci.

Takový trénink se ti časem stane rutinou, je to víceméně o překonání bolesti. Musíš být tak trochu masochista a v určitém momentu se ti povede proměnit bolest v potěšení.” Adam Ondra 

Jestli jsi už někdy visel půl metru pod kruhem v osolené liště a položil sis tu odvěkou otázku: „Proč já tohle všechno vlastně dělám?” Přece proto, abys o dvacet minut později v eufórii ležel na zádech na vrcholku skály s přiblblým úsměvem na tváři.

Jestli cítíš, že tvůj trénink stál za prd, když tě druhý den nebolí celé tělo a často lezeš, dokud udržíš chyt. Pokud hledáš po bytě místa, kam instalovat hrazdu, balknu a kampus, abys tak mohl trpět i v pohodlí domova. Jestli jsi v rauši pokaždé, když si po tréninku chladíš rozpálená bříška prstů o chladivý půllitr piva.

Udělej ten první krok – řekni si nahlas: „Jsem lezec – masochista. Jsem závislý.“

FULL WIDTH FOTKA

 

– JSEM LEZEC – MASOCHISTA. JSEM ZÁVISLÝ. –

Text 4

HLAVNÍ PROJEVY

BOTY

Od mala nás učí, že boty mají být pohodlné. Na ženy je nahlíženo s posměchem, že pro svůj vzhled trpí hodiny v nepohodlných lodičkách a podpatcích. Zničené prsty na nohou jsou jedním z charakteristických znaků utrpení baletek. Jenže lezci, to je jiná kapitola, běžně nosí o dvě/tři čísla menší botu, než je jejich konfekční velikost. A platí pravidlo, že čím menší bota, tím větší jistota v nohách a tím větší možnost ustát i malé stupy.

Nosím o pět čísel menší boty, než je moje standardní velikost. Zkoušel jsem si obout i menší, jenže jsem na nich vždycky přetrhal poutka a nedokázal jsem se do nich narvat.” Adam Ondra

Oblíbenou kratochvílí je potom “roztahování lezeček” za pomoci igelitových pytlíků, kdy tak hodiny trpíš doma, například při sledování televize. Jedná se o ryze praktický detail? Nebo lezci chytře využívají možnost, jak si zajistit dlouhé hodiny bolesti?

 


RIZIKO

Každý lezec zcela záměrné vyhledává stresové situace s velkou pravděpodobností úrazu či úmrtí. Najdi mi jinou skupinu lidí, která dobrovolně slézá kolmé stěny, zasněně vzhlíží k desetimetrové zdi na náplavce a těžko odolává touze přeručkovat po železničním mostě nad řekou. Všeobecně populární názor je, že horolezci jsou závislí na adrenalinu. Jenže co když jim nejde o adrenalin? Co když jim jde jen o čirou formu bolesti a strachu, kterou nikde jinde nenaleznou v takové míře?

„Každé lezení si užívám – možná právě proto, že je to doslova tanec mezi životem a smrtí.” mrakodrapový lezec Alain Robert

 

 

IDEÁLNÍ PODMÍNKA

Když mrzne, tak to lepí – bouldristi se stávají nejzvrácenější skupinou lezců. Obvykle si nazouvají ty nejmenší boty a padají ze čtyř metrů do pěnové matračky. K tomu vyhledávají nejtěžší možné problémy. Ideálně střechy a pětimetrové převisy. Rozřezané prsty a bříška sedřená do krve jsou pak na denním pořádku. Péřovky a spacáky na nástupu jsou nutnou praxí, když mezi pokusy stepuješ v pětistupňovém mrazu.

 

 

SPODINA

Když pominu fakt, že spoustu lezců si nezasvěcený člověk snadno splete s bezdomovcem, i ti vyvonění high-tech lezci budou po pár dnech v projektu připomínat spíš nádražní povaleče. A všichni svorně bývají ve větší míře nakloněni alkoholu. Jejich nutná podobnost se skupinou lidí nevalných morálních hodnot, která si pro své potěšení ničí zdraví drogami, je tak zcela zjevná.

Co jet pracovat a lézt do Norska?”
Jo, to je dobrej nápad, tam se dá kontit jídlo.”

 

 

SPÁRY

Fyzická trýzeň pochopitelně zanechává viditelné stopy na těle. Od chvíle, kdy se pustíš na dráhu lezení, tě prozradí četné modřiny a škrábance, pro něž nemáš logické vysvětlení a snažíš se od nich odvést pozornost. Dřív nebo později se ale každý správný lezec pustí do královské kategorie – spár. A jakmile jednou začneš lízt spáry, sedřená kolena, lokty, klouby a kotníky přijdou samy. Tento bod je ožehavý, protože jen nesnadno lze rozlišit opravdovou psychickou poruchu masochistického lezce, od prostého, neškodného domácího násilí, případně týrání ze strany vrstevníků nebo rodičů.

 

 

JISTIČ

Veškeré příkoří v lezení podstupujeme výměnou za dobrý pocit, za posun ke svému cíli. Jenže pozice jističe má zcela odlišné parametry. Stojíš někdy i dlouhé hodiny na nástupu téměř bez hnutí. Zatímco tvůj parťák se vyhřívá nahoře na sluníčku, ty klepeš dole kosu. Lámeš si hlavu v nepřirozených úhlech. A v tom jediném nestřeženém momentu, kdy se zrovna podíváš, jestli ti náhodou neumrzla noha, protože už jsi v ní ztratil cit, se shora ozve uražené „tak mi povol sakra”. Být jističem je prostě nevděčná práce, jediné pozitivum na ní je snad fakt, že až konečně zařve „dober”, tak přijde řada na něj.

 

 

HORY

Horolezci jsou kategorií sami o sobě, obvykle kombinují vše výše zmíněné, navíc v šílených podmínkách. Bojují s výškovou nemocí, nedostatkem kyslíku, jídla, vody, energie. Dlouhé týdny trčí v základním táboře a čekají na podmínku, aby nakonec otáčeli celou skupinu pár metrů pod vrcholem v neprostupné vichřici. Když se po třech měsících vrací lehčí o dvacet kilo a dva prsty na noze, dalo by se čekat, že už se tam nebudou chtít nikdy vrátit. Omyl! Za dva roky jsou tam znovu, protože tentokrát to určitě dopadne.

Galerie 2_velka

Text 5

 

ZPOVĚĎ ZÁVISLÁKŮ

Michal B., 20 let | „Nedokáže mě zastavit ani bolest“

Moje zkušenost s lezením je taková, že často lezu za hranice svých fyzických možností, jednou jsme třeba boulderovali na Petráči, já už měl prsty rozedřený úplně do krve, ale chyběly mi tam ještě nějaký kameny, kde byly lehký směry. Sice už jsem neměl žádnou kůži, ale chtěl jsem je vylízt za každou cenu, takže jsem vždycky musel strašně řvát, abych přebil tu bolest. Nástup… strašnej řev, dva kroky, zase řev… výlez… úleva. A znovu do dalšího boulderu.

Lezl jsem třeba 5A, ale řval jsem jako v osmičkách, protože to pekelně bolelo.

.
Nela E., 23 let
 | „Nemůžu se zbavit své závislosti“

Byly momenty, kdy už jsem cítila, že to takhle dál nejde, že potřebuju přestat. Třeba když jsem lezla v Ádru nějakou spáru na druhým, celou dobu to nějak šlo, ale nahoře přišla naprosto hnusná širočina. Nevešlo se do ní vůbec nic! Možná tak půl ramene. Nějak jsem se do ní nasoukala, popolezla. Vypadla. Další pokus… “Lup”… Super, mám asi vyhozenou kyčel, brečím, nadávám na spolulezce, z posledních sil se nějak vydrásám nahoru, s brekem a totálně naštvaná. Beze slova připravím slanění a jedu dolů. Sundám sedák a zahodím ho někam do kopřiv. „Končím s lezením! Furt samá debilní širočina, jak na nástupu, tak při výlezu. Vůbec to nemám zapotřebí. V životě už do skal nepáchnu!” A mizím s prázdným báglem směrem k Peňákovi na fazole a malinovku…

Od té doby lezu spíš na prvním.

.
Martin S., 26 let
 | „Lezu i v nelidských podmínkách“

Z Frankenjury přejíždíme na Radeč, sice je březen, ale teplota je hluboko pod nulou. Ráno se probouzíme do teploty okolo -10°C. Sněhu naštěstí moc není, a tak svižným krokem razíme k převisu, využíváme rozhicovaného těla a hned se rozlézáme. Lezení pak vypadá tak, že se chvilku hýbeme v projektu na skále, pak rychle do spacáku odpočinout si a před dalším pokusováním tak pět minut běháme do kopce. Problém není až tak v prstech na rukou, ty jsou celkem rozehřáté z lezeckýho pohybu, ale tělu a hlavně prstům na nohou se ta zima nelíbí a nechtějí spolupracovat. Na pokus se zahřát dá, ale aby jsi nevychladl mezi pokusama, musíš poskakovat na matici, nebo aspoň na chvíli strčit nohy do spacáku. Po třech hodinách se podaří něco přelézt, hlava je spokojená, ale tělo a motivace už jsou taky na bodu mrazu, tak balíme.

Roztáváme až doma ve sprše.

.
.
,

PROČ TO DĚLAJÍ?

Názor psycholožky

●  Existuje mnoho důvodů. Jeden může být skutečně dokazovat sobě i jiným, že jsem v něčem dobrý a že dost zvládnu a vydržím! Tím posílím své sebevědomí, sebedůvěru i sebejistotu.

●  Dalším může být, že si pocit slasti a úspěchu musím zasloužit a jak lépe dodržet tuto myšlenkovou pověru než fyzickým utrpením! Jestliže si bolest vytrpím a má-li dokonce viditelné projevy, nelze nikým upřít, že si to skutečně zasloužím.

● Jiným motivem může být potřeba sounáležitosti s lidmi, kteří jsou spolehliví a stejně nadšení (trhlí) jako já! Ideální prostředí potkat a navázat hluboké a opravdové kamarádství často na celý život, zbavit se pocitu samoty či dokonce vyčleněnosti ze společnosti. Vytvořit si mikroklima s hodnotami, které jsou mému srdci blíže než celospolečensky předkládáné.

● Dalším důvodem může být nedostatečně vyvinutý pud sebezáchovy. A s tím spjatá touha hledat někde hranice, kam až mohu dojít?!

● Jinde to může být intenzivně prožívaný pocit nebezpečenství a prožitků spjatých s vyplavováním adrenalinu, jehož biologickou úlohou je příprava organismu na situace prožívaného stresu, zvyšuje dodávky kyslíku a glukózy do mozku a svalů a také potlačuje některé méně naléhavé procesy. Zážitek jinde možná neopakovatelný.

PhDr. Lenka Kolajová

CITÁT 1

„Vytvořit si mikroklima s hodnotami, které jsou srdci blíže než celospolečensky předkládáné.“

Text 6

 

FÁZE PROCESU POSTUPUJÍCÍ ZÁVISLOSTI

POZNÁVÁNÍ

  1. Objevíš kouzlo lezení, začneš občas chodit na stěnu, a když je hezky, tak s kámoši ven na skály.
  2. Koupíš si lezečky. Všichni ti tvrdí, že mají být co nejmenší, ale přece v nich nebudeš dobrovolně trpět.
  3. Lezení je jenom doplňkem volného času a nestavíš ho na první místo.
  4. Nevyznáš se moc v lezeckých stupnicích a značení, ale vždycky se najde někdo, kdo ti poradí, co lízt.
  5. Víš, že to děláš pro radost, a jakmile je ti něco nepříjemné, zcela logicky změníš terén.

 

ROZVOJ CHOROBY

  1. Druhá fáze se obvykle dostaví poměrně záhy a nepozorovaně.
  2. Tvůj slovník se plní pojmy jako „onsajt”, „pumpa”, „dvojprda”.
  3. Když delší dobu nelezeš, začneš pociťovat silnou nervozitu a vyhledáváš způsoby, jak se dostat k chytům.
  4. Svůj volný čas plánuješ většinou podle lezeckých akcí a počasí. Kámoše, kteří nelezou, jsi neviděl už pár týdnů, ne-li měsíců.
  5. Koupíš si nové – menší boty, protože ty původní začínají být prolezené a jelikož jsou ti moc velké, necítíš se v nich jistě.
  6. Z patra přepočítáváš obtížnost cesty napříč všemi lezeckými stupnicemi.

Fotka misto galerie

– Druhá fáze se obvykle dostaví záhy a nepozorovaně –

Text 7

DECIMACE

  1. Jsi naprosto závislý na lezení, máš jen dva páry bot a osmery lezečky, k tomu plnou skříň lezeckého materiálu.
  2. Tvoje oblíbená filmotéka jsou motivační lezecká videa a přelezy Adama Ondry.
  3. Na pivo chodíš zásadně do barů s bouldrem a den bez lezení vnímáš jako zbytečně promarněný čas.
  4. Tvoje oblečení sestává výhradně z lezeckých značek.
  5. Když zrovna nelezeš, trénuješ na kampusu nebo na hrazdě. V bytě máš větší vrstvu mága než prachu.
  6. Itálie znamená Arco, Španělsko zase Margalef, Švýcarsko – Magic Wood a Francie je Fontáč. Koho proboha zajímá Paříž nebo Řím?

 

DESTRUKCE

  1. Konečná fáze, bezvýchodná situace, mentální poškození je nevratné a navzdory zjevné destrukci vlastního těla s tím nedokážeš přestat.
  2. Byl ti diagnostikován zánět šlach v předloktí, plíseň na palci u nohy a utržené poutko prstu.
  3. Začneš chodit na jógu, informuješ se o kompenzačních cvicích, zkoušíš různé masti a měníš kolmé profily za položené.
  4. Tejpuješ.
  5. Studuješ tréninkové plány a zjišťuješ, co jsi dělal celou dobu špatně.

FULL WIDTH 2

– Den bez lezení vnímáš jako zbytečně promarněný čas –

Text 8

Možná se v tomhle výčtu dokonale vidíš. Možná jsi jen volnočasový „hobby lezec” a naopak kroutíš hlavou nad počínáním nás bláznů, kteří si nevážíme života a svého zdraví.

Ať už zlézáme nejvyšší hory světa, drtíme nelezitelné bouldrové problémy nebo hodiny visíme na překližce. Ať už nás k tomu všemu táhne cokoli.

Nakonec je jedno, proč to vlastně děláme nebo co si o našem počínání myslí zdravá veřejnost. Důležité je, co nám to přináší – že se tak cítíme šťastní. Obětujeme tomu své pohodlí, své zdraví… Někteří obětují i svůj život – aby se cítili šťastní.

Naopak, prožít dlouhý a prázdný život, během kterého tě svírá vlastní strach – to je opravdové utrpení.

„Lezu, protože chci být svobodný. Žiju svůj život tak, abych byl svobodný.“ Dean Potter

 

 

Autor

Matěj Pohorský

Autor

Lezec, požitkář, nadšený pozorovatel lidského snažení. Lezení je pro něj osvobozující možnost překonávání svých limitů. Fascinují ho příběhy lidí, kteří se nebojí žít za úrovní své komfortní zóny. Má strach z výšek a nikdy nechodí včas.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)