Blízká setkání
s lidmi Laosu

perex

CHCEŠ NĚKAM VYPADNOUT A NELÁKAJÍ TĚ PŘEPLNĚNÉ THAJSKÉ OSTROVY? CO TAKLE ZKUSIT MÍSTO ZNÁMÝCH DESTINACÍ NĚCO NOVÉHO. TŘEBA LAOS, ZAPOMENUTÝ kout JIHOVÝCHODNÍ ASIE…

Kredity

TF: MATOUŠ VINŠ, K ČLÁNKU SE POJÍ SOUTĚŽ < KLIKNI
| BŘEZEN 2016

Text 1

MIŘÍM VSTŘÍC DO NEZNÁMA – „TOHLE JE TA PRAVÁ ASIE”

Mírně zvlněnou krajinu střídají vysoké krasové skály a v dálce před námi se rýsuje horský hřeben, který v malé stříbrné dodávce za chvíli vyjedeme. Ve vesničkách pomalu ubývá zděných domů a místo nich nás lidé sledují ze zápraží bambusových chýší. Tohle je ta pravá Asie…

Projíždíme Nong Khiaw – poslední výspu civilizace. Mávám na partu zapomenutých backpackerů a konečně si uvědomuji, co jsem to vlastně provedl. Jen tak jsem zapíchl prst do mapy a nastoupil do dodávky plné místních, která tam náhodou z Luang Prabang jela. Už jsem na cestě přes pět hodin a to nejnáročnější nás teprve čeká. Navíc jsem si skoro jistý, že tady už žádné „zápaďáky” nepotkám. Co tam budu dělat? Kde budu spát? Jak se dostanu zpátky?

Dodávka víří stále víc a víc prachu, o asfaltu se tady dá mluvit jen s hodně velkou nadsázkou a zdá se, že díry v cestě se s každým kilometrem zvětšují. Většina cestujících se naštěstí stihla dostatečně vyzvracet, takže teď už jen pochrchlávají a občas si odplivnou do igelitových sáčků, které tu jsou nezbytnou výbavou. Jedna paní vypadá, jako by za chvíli měla umřít, a s hrůzou pozoruje serpentiny před námi.

Galerie 1

Text 2

Většina pasažérů, včetně té mrtvolně bledé paní, naštěstí vystupuje v malých vesničkách po cestě, výjimečně nastoupí někdo, kdo se sveze pár kilometrů. Zůstává jen vrásčitý zachmuřený voják, mladá slečna a maminka s malým dítětem. Vápencové skály i rýžová políčka zmizely a teď nás obklopují jen pořádné hory, většinou zarostlé téměř neprostupnou bambusovou džunglí.

Krátká zastávka na oběd ve vesnici v horském průsmyku a už opět sjíždíme do údolí. V další vesnici vystupuje i voják, a tak do městečka Vieng Kham přijíždím s řidičem sám. Naštěstí se mi daří najít nějaký místní guesthouse, kde jen za pomoci gestikulace a kalkulačky smlouvám cenu na 40 tisíc kipů (asi 120 Kč) na noc, a vyrážím na podvečerní průzkum okolí.

„Sabaidee!” křičí na mě všechny místní děti laoský pozdrav. Dospělí se ostýchají a většinou jen lehce přikyvují na pozdrav. Je mi jasné, že tady opravdu cizince vídají dost výjimečně. Zastavuje mě starý pán a představuje se jako místní učitel angličtiny. První člověk, se kterým si zde mohu alespoň trochu popovídat. „Už tři měsíce se tu nikdo nezastavil. Maximálně projedou na motorce nebo v terénních autech dál do hor,” říká. O něco později přichází několik studentů a až do setmění si na mě procvičují základní anglické fráze.

full width fotka

– HORY U MĚSTA NONG KHIAW, LAOS –

Text 3

ŠTĚSTÍ V PODOBĚ KUSŮ KŮŽE

Ráno se budím zimou, to už se mi dlouho nestalo. Ale dává to smysl, touhle dobou tady v horách prý výjimečně i mrzne. Vycházející slunko mě celkem rychle zahřívá, je tu ale ještě jeden problém, který bude potřeba vyřešit. Hlad. V městečku je sice asi deset obchodů, ale krom rýže, sušenek, bonbonů a limonád v nich skoro nic nemají. Tady si většina lidí očividně vaří jídlo doma. Po asi patnácti minutách beznadějného bloumání mě naštěstí zachraňuje paní s čerstvou polévkou. Slabý vývar, široké rýžové nudle, trocha zeleniny a bylinek a pár chrupavek s kusy kůže. Maso je tu příliš drahé a vzácné.

Stojím na vysokém železobetonovém mostě přes řeku – asi jediném zdejším výkvětu moderní civilizace – a pozoruji dění pod sebou. Několik žen už pere prádlo, nebo se stará o malé zahrádky, které k řece přiléhají. O něco později projíždí několik malých dlouhých lodí, na kterých se muži vydávají pro dřevo nebo na lov. Do toho celou dobu po břehu pobíhají tři malá černá prasátka a hlouček dětí. Mávám na děti a oni nadšeně mávají zpět.

Hory. Majestátní, divoké, opuštěné. Po cestě procházím jen několik malých vesniček, kde na mě většina lidí kouká jak na zjevení z Marsu. Někteří očividně ani nechápou, proč na ně mířím foťákem. Tady si lidé ještě plně uvědomují, jakou má nad nimi příroda moc. Laos je sice komunistická země, ale „poručíme větru dešti” tu nikoho ani nenapadne hlásat. To, co ke zdejším lidem a krajině cítím, je respekt. Hluboký respekt ke vzájemnému soužití v hodně drsných podmínkách a bez jediné moderní vymoženosti. Není tu ani mobilní signál, natož tekoucí voda z kohoutku.

BANNER

Text 4

PLACENÝ, PŘESTO MAGICKÝ ZÁPAD SLUNCE

O den později se loučím s učitelem i jeho studenty, se kterými jsem tu strávil celkem hodně času – dokonce mě pozvali k sobě na večeři, a opět nasedám do stříbrné dodávky. Vracím se do civilizace, do městečka Nong Khiaw na řece Nam Ou.

Bambusový bungalow, milý majitel, který mluví perfektně anglicky, a naproti přes silnici vynikající indická restaurace. To vypadá slibně. Kde se tam vzala ta indická restaurace, je mi dodnes záhadou, ale proti polívkám je to velice příjemná změna. Společně s Annou a Peterem z vedlejšího bungalowu chceme na západ slunce vylézt na skálu přímo nad městem. Za vstup se sice platí (jako skoro za všechno v Laosu), ale zase má člověk jistotu, že se neztratí někde v neprostupné džungli.

Galerie 2

Text 5

Snad ještě nikdy jsem na západ slunce nevyrazil včas. Takže opět máme co dělat, abychom ho stihli. V dolní části je cesta celkem v pohodě, sice prudce stoupá, ale nemusíme se prodírat žádným křovím, ani zakopávat o kořeny a kameny. Střední část je o dost horší. Nezbývá nám než důvěřovat bambusovému zábradlí, provazům a někdy i volně visícím větvím, že nás na skále udrží. Pot z nás teče proudem a srdce mi chce vyskočit z hrudníku. Žádný odpočinek, západ prostě stihneme. Po nekonečné třičtvrtěhodině lezeme na poslední skálu a vstupujeme do vyhlídkového altánku na vrcholu. Už tady čeká asi 15 podobných bláznů, někteří se zásobou Beer Lao a spacákem. Sakra, proč mě to nenapadlo dřív? Východ slunce tu bude ještě mnohem lepší…

full width fotka

 

– “TADY SI LIDÉ JEŠTĚ UVĚDOMUJÍ, JAKOU MÁ NAD NIMI PŘÍRODA MOC”, LAOS –

Text 6

ZBĚSILÝ BĚH POTEMNĚLÝM PRALESEM

Stálo to za to. Teď rychle dolů. Sice máme dvě baterky, ale po tmě bychom to celé šli tři hodiny. Při běhu skrz bambusový háj se modlím, ať mi někde nepodklouzne noha a nepřizabiju se tu. Za sestup po skalnatém úseku by se ani Tarzan nemusel stydět, teď už nám chybí jen poslední část po hliněné cestě. Světla hodně rychle ubývá, ale věříme, že se nám pod nohy nic nepřiplete, a doslova se řítíme dolů. Peter běží první a ztrácí se z dohledu, já skupinku uzavírám. Anně v jedné zatáčce podkluzuje noha a vidím, jak vrávorá. „Nepadej, prosím!”

Na silnici pomalu dobíháme ještě skoro sto metrů a oběma se nám podlamují kolena. Čas 28 minut 35 vteřin. V průvodci píšou zhruba dvě hodiny… Peter už na nás čeká a ždíme triko. Následuji jeho příklad a o chvíli později do sebe klopím skoro dva litry vody. Po ledové sprše padám naprosto zničený na postel a už jen čekám, až dorazí zbytek lidí zvrchu – domluvili jsme se na společné večeři. První přichází o víc než hodinu později než my. A to jsme je předbíhali až téměř na konci vrchní rovné části.

Poslední den vyrážím na průzkum vesniček proti proudu řeky Nam Ou. Lodí do Muang Ngoy se mi nechce – stojí to celkem dost peněz, takže se to vyplatí hlavně v momentě, kdy tam můžeš přespat. A já zítra brzy ráno potřebuji odjet, abych stihl letadlo do Kuala Lumpur a následně se dostal domů. Zdejší vesničky už nejsou tak odříznuté jako ty kolem Vieng Kham a očividně jsou tu na turisty připravení. Lákají mě k návštěvě krasových jeskyní a vodopádu, já ale raději pokračuji dál. Ze všeho nejvíc mě totiž baví fotit místní lidi. Něco v jejich tvářích a očích mi učarovalo. Možná je to ona divokost, kterou jsem z vesničanů cítil i v horách.

Galerie 3

Text 7

Vím, že mě ráno čeká náročná cesta, a tak chci jít brzy spát. Na večeři u Inda se opět schází úžasná parta lidí. Samí dobrodruzi a podobní blázni jako já. Cítím se, jako bych tady seděl s nejbližšími přáteli, přitom jsme se ještě včera neznali. Holanďanka, Kanaďan, Američanka, tři krásné slečny z Izraele a dva blázniví Španělé. Klidně bych tu s nimi seděl a povídal do nekonečna. Ale představa stříbrné dodávky je dostatečně děsivá na to, abych se včas sebral a šel raději spát.

V polospánku vnímám, jak do vedlejšího bungalowu přichází dva lidé. Poslední dobou mě začalo neuvěřitelně bavit rozeznávat národnosti podle přízvuku, s jakým se baví anglicky, a už se mi to promítá i do spaní. Mužský hlas patří Francouzovi, to je jasné po první větě. Ale ta slečna… Moment! Ještě chvíli poslouchám a mám jasno. Zvedám se z postele a klepu na dveře bungalowu. „Ty jsi Češka, že?” ptám se slečny, která otvírá dveře. „Jak jsi na to přišel?” zírá na mě a očividně vůbec nechápe, co se děje. Odpovídám a je mi jasné, že ještě dlouho spát nepůjdu…

Mapa full width

infobox tabulka obyč

Jsem cestovatel, digitální nomád a spoluautor knihy i blogu www.travelbible.czSpravuji reklamní kampaně na Facebooku a pomáhám firmám naplno využít potenciál sociálních sítí. Zároveň hodně cestuji, píšu o tom, natáčím a fotím. Díky digitálnímu nomádství se mi doslova otevřel svět – zimu 2014/2015 jsem téměř celou strávil v teple a v listopadu 2015 odletěl na cestu s neznámým datem návratu.

Matous_2

Co je Travel Bible?
Travel Bible je především kniha, ale dnes i komunita cestovatelů kolem ní. Věříme, že cestovat může každý. S hypotékou, s kariérou v korporátu i s malými dětmi. Chce to jen znát pár důležitých triků od těch, kteří už svůj batoh sbalili. A přesně ty jsme v knize dali dohromady. Travel Bible je návod na to, jak velkou pouť vůbec začít a jak si ji naplno užít. Po jejím přečtení přestanete jen snít a skutečně vyrazíte do zemí, kam už se tak dlouho toužíte podívat. Když už jsme u Laosu, praktické rady pro členy Travel Bible jsem napsal sem.

Jak vznikl nápad napsat tuhle knihu?
Oba jsme pořádali velmi úspěšné kurzy pro cestovatele, navíc se nás lidé pořád psali na tipy k cestování. Protože chceme, aby se cestovatelské know-how dostalo k co nejvíce lidem, byla kniha nejjednodušším řešením.

Co bylo při psaní nejtěžší?
Vybrat to nejdůležitější. I proto vznikla členská sekce, kde postupně přibývá spousta témat, která se do knihy nevešla.

Co tě na ní nejvíc baví?
To, že dává dohromadu partu podobně nadšených lidí – ať už při tvůrčím procesu, kdy jsme oslovovali spoustu dalších cestovatelů, tak v rámci naší cestovatelské VIP členské sekce.

Autor

Matouš Vinš

Autor

Cestovatel, digitální nomád a autor www.travelbible.cz. Rád cestuje, píše, natáčí a fotí. Díky digitálnímu nomádství se mu doslova otevřel svět – v listopadu 2015 odletěl na cestu s neznámým datem návratu.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)