Kašpárkův hrobeček
pro čerstvou maminku

perex

ADAM ONDRA JI PRÝ DÁVÁ ČTYŘIKRÁT ZASEBOU NEBO SE V NÍ ROZLÉZÁ S ŠÁTKEM PŘES OČI. JAK V KULTOVNÍ KRASOVÉ SEKAČCE ZÁPASILA JEHO SESTRA KRISTÝNA EICHMEIEROVÁ? PODÍVEJ SE NA PŮVODNÍ VIDEO.

Kredity

T: “Sany” Mitáč, PŘISPĚNÍ: FILIP ZAORAL PŮVODNÍ VIDEO: J. Freiwald A “Sany” Mitáč,
F: S. Mitáč | květen 2017

Text NULA

Má docela zvláštní vlastnost. Je to cesta, kterou nikdo nemá rád, ale zároveň je populární a pořád v ní někdo visí.

Udělal ji (a to doslova) Tomáš Sedláček v roce 1995 – strhl ze stěny 130 kilo volných kamenů a do vydatného vápencového převisu vysekal chyty pro linku „Kašpárkův hrobeček“ – kontroverzní sportovku a dnes zároveň desítkový etalon v Krase. Na konci 90. let dokonce dostal obsílku z ČHS, že by cesta měla být zrušena.

„Možná ji zrušit měli. Mně by to rozhodně ušetřilo spoustu starostí a dalším lidem taky,“ směje se ve videu eMontany sestra Adama Ondry, krasová lezkyně Kristýna Eichmeierová. Vážně to určitě nemyslí – v Krase měla před pár lety svatbu a právě „Kašpárkův hrobeček“ si vybrala jako svatební cestu. Doporučila by ji také „všem čerstvým maminkám.“ Kristýna ji po pěti letech od prvního zkoušení vkuse vylezla minulou neděli 21. 5. (video je z dubnových pokusů, pozn. red.) a hned se přesunula do projektu „Technics“ 10/10+. „Na Lidomorně mám co lézt do smrti,“ říká.

Pod videem si nenech ujít vzpomínku autora cesty Tomáše Sedláčka, krátký rozhovor se znalcem Krasu Vladimírem „Vlkem“ Wolfem a text milovníka převisů Denise Paila.

VIDEO

JAKÝ JE KAŠPÁRKŮV HROBEČEK?

– Poví Kristýna Eichmeierová –

BANNER

Text 1

MÍT KOUSEK FRANCIE ZA BRNEM

Tomáš Sedláček (autor cesty)

„Kašpárkův hrobeček“ je docela stará historie z doby kamenné. Nejsem žádný filozof, ale myslím, že důvod byl docela prostý.

V té době jsme jezdili na zkušenou do lezecké Evropy a hltali jsme nové vápencové oblasti a dění v nich. Tehdy nebylo nic neobvyklého, že se našel sem tam sekaný chyt, sekaná cesta nebo i přišroubovaný umělý chyt. Lezli jsme převislé cesty a tyto profily u nás nebyly a nejsou, až na pár vyjímek. Spíše jsme byli zvyklí na technické lezení v kolmých nebo mírně převislých stěnách.

Přemýšlel jsem, kde bych našel takový profil u nás, a protože jsem jezdil lézt do Krasu, tak jsem si našel převis v Lidomorně. Byl zcela bez cest, sem tam nějaká rezavá skoba z nějakých pokusů o technický přelez. Profil byl parádní, skála nekvalitní, tak co s tím. Slanění, zbavení skály volných kamenů a bloků a začít se zabývat cestou.

V té době, si myslím, že nebylo možností jak cestu vylézt bez zpevnění volných chytů nebo jejich modelace. Myslím, že jsem nesekal nijak bezhlavě, ale spíše vytvořil pěknou linii v nezvykle převislém terénu. Jestli by to šlo vylézt bez jakéhokoliv zásahu nevím (stačí je nebrat a hned se to bude vědět), ale rozhodně to pomohlo zvýšit lezeckou úroveň a na tomto do té doby nevyužitém převislém suťovisku se vyřádilo už docela dost lezců.
Myslím, že kdyby tam bylo nějaké počitadlo přelezů a pokusů, tak by tam bylo docela vysoké číslo.

Pak následovala „Němá barikáda“ (9+/10), „Glutaman“ (10+). Po vytvoření těchto hlavních linií se pak vyrojilo mnoho dalších variant, celá jeskyně ožila a myslím, že to mělo všechno svůj smysl. V 90. letech nebyly žádné umělé stěny, trénovalo se na skalách a doma se viselo na futrech. Zalézt si v převisu – to bylo výjimečné.

Sekání bylo docela žhavé téma, přišla mi i nějaká obsílka z ČHS s nějakým bububu, ale nic se nedělo a ani nevím, co by se dít mělo, už je to dávno. Jestli si matně pamatuji, tak měl správce skal dostat příkaz to zrušit, ale naštěsí to neudělal a lezlo se, leze se.

S odstupem času se na celou věc dívám jako na věc té doby a nelituji, že se tak stalo. Udělal jsem hodně cest a upravil jsem chyty snad ve třech z nich a v té době.

Lezení v Krase je velmi specifické. Podle mě je skála těžká na nějaké OS přelezy a samotné chyty a stupy jsou jen pro opravdové ,, krasolezce“. Nejsem žádný krasový odborník, lezl jsem klasiku té doby, a to mě bavilo. Teď tam potkávám plešaté a tlusté hrdiny 90. let a je pohoda, když se ještě poznáme.

Tomáš Sedláček (f: archiv Montany)

FULL FOTO

– „K NOHANDU TO MÁ HODNĚ DALEKO“ –

Galerie Lezeni

Vzpomínka VL

Vzpomínka Vojty Lička

„Je to cesta, kterou jsem nejdéle zkoušel a lezl nejvíckrát v životě. Zároveň nejsekanější cesta, co jsem kdy vylezl. A jak říkám, je prostě celá boží.“

Topo

TOPO – Cesta vede skoro tím největším převisem.

FULL 2

– POZDVIŽENÍ NA LIDOMORNĚ  –

TEXT VLK

BUĎME RÁDI ZA TU PESTROST!

Vladimír „Vlk“ Wolf

(ptal se Filip Zaoral, pozn. red.)

Co si myslíš o „divokých” 90. létech v Krase?
Co si pamatuji, tak žádná divoká léta to nebyla, v Krase probíhal kontinuální vývoj, ovlivněný samozřejmě i podněty zvenčí (když už se po létech konečně mohlo volně cestovat západním směrem). Starší generace pomalu odcházela, přicházeli noví mladí lezci, byli mezi nimi i takoví, kteří chtěli dělat nové cesty. Cesty se tvořily zespoda i seshora, nebyl problém v tom, jak cestu děláš, to byla tvoje věc, nikdo nikomu v tomto ohledu nic nevyčítal. A co se týče úpravy chytů někdy v polovině devadesátých, byla to jen taková krátká epizoda, která se ukázala být slepou uličkou a zůstala na ni jako památka pár cest, z nichž některé se za tu dobu staly standardy ve své obtížnosti a mají své jméno nejen v lokálním významu.

Jsou i nějaké tvoje cesty sekané?
Ne, osobně jsem chyty nikdy takto neupravoval. Skála má právo tě odmítnout, je to jen hra a měl bys na ni přistoupit. Buď to dokážeš zvládnout po přírodních chytech, nebo nechej cestu budoucím lezcům, však on se někdo najde, kdo to zvládne, i kdyby to mělo trvat třeba sto let. Jde o to v tomto směru potlačit své ego a neupravovat si podmínky. Je to i o sebevědomí, buď máš na to přijmout prohru, nebo jsi zakomlexovaný chudák a problém nevyřešíš, ale upravíš si ho tak, abys ho zvládl, ale to platí i v normálním životě. Nicméně vím o jedné naší cestě, kterou jsme s Petrem Dumpíkem udělali na Bajerce v místě, kde nějaký dobrák skálu upravil, aspoň jsme jí dali příznačný název „Dědictví předků“, když už jsme tam něco nepřírodního upraveného zdědili.

Kde si myslíš, že je hranice toho, jak by se měly cesty vytvářet?
Podle mě ta hranice není nějaká konečná a vždy se přizpůsobuje dané době a obecným trendům. V tomto jsem, dá se říci, hodně progresivní. Netrvám prostě na dodržování nějakých nesmyslných dogmat a názorů, že toto je jediné správné a cesty by se měly dělat takto a jinak ne. To mohou říkat jen omezení, sobečtí a egoističtí lidé. Je na každém, jak cestu udělá, jestli shora, zezdola, jestli bude odjištěná po dvou metrech nebo to bude něčí pomník. Samozřejmě, že přirozené logické směry u nás rychle ubývají, takže další generace budou mít možnosti hodně omezené, už dnes jsou mnohde cesty tak blízko sebe, že je to na hraně. Z některých skal se staly skoro tělocvičny, jen místo nářadí máš různé chyty a stupy. Spíš je pro mě za hranou zkombinování kroků několika cest a vydávání to za novou cestu s autorem a názvem. To je nesmysl, ten člověk tomu nedal nějakou přidanou hodnotu, jen z nějakého důvodu ho napadlo něco zkombinovat. To je asi jediná věc, ve které ctím staré zásady, to znamená, že pokud jsem vylezl alespoň třetinu cesty jinak – volným panenským terénem, je to pro mě varianta cesty a klidně s názvem a autorem. Pokud něco zkombinuji, tak je to jen kombinace a nic víc, není to prostě nová cesta ani varianta.

Měla by být jiná pravidla v Krase a jiná na písku?
Samozřejmě ano, a to nejen Kras a písek, ale pravidla se v některých bodech mohou lišit klidně i podle jednotlivých oblastí. Každá oblast je svým způsobem unikátní, v každé probíhal vývoj trochu jinak, trendy určovali jiní lezci, jinak se k dané oblasti přistupovalo. A buďme rádi za tu pestrost – představ si, že by nám někdo určoval co a jak jednotně a jinak by to nešlo, to by byl konec svobody. To už jsme tu kdysi měli (reálný socialismus) a v podstatě máme i dnes (EU) v normálním životě, tak ještě aby to člověk zažíval na skalách a v případě odchylky by na něj ihned přišla skalní policie a byl by potrestán… Trošku absurdní, ale co není, může být.

Vladimír “Vlk” Wolf (f: Adam Záděra)

.
.
.
„Proč nejsou Příběhy cest každý týden?“ ptal se nedávno kamarád redaktorů eMontany. Pokud zvážíš cvaknutí přispěvatelské samolepky, videa mohou být častěji.
I malá částka pro nás znamená velkou podporu.

 

GALERIE Kras

Text Denis

ANI LEHKÁ, ANI TĚŽKÁ 

Denis Pail

Před třemi roky jsem poprvé zkusil lehčí variantu Kašpárkového Hrobečku za 8a+. Jednotlivé kroky mi nedělaly nějaké velké potíže, ale spojit to celé dohromady bylo pro mne těžké. Dokonce jsem na to jednu dobu speciálně trénoval, ale stejně jsem padal nahoře ve vajíčku. Nechalo to ve mne negativní pocit vůbec na celé krasové lezení, a tak jsem si dal pauzu a začal jezdit jinam.

Postupem času jsem začal mít opět chuť se vrátit. A tak se ocitám na Lidomorně. Mám obrovský respekt a bojím se, že ani teď nebudu dostatečně silný, abych to přelezl. Začínám lehčí variantou a na druhý pokus vylézám!!! Najednou každý krok lehký až ke slaňáku. Mám obrovskou radost, protože tolik úsílí, kolik jsem do této cesty vložil, jsem nedal snad do žádné jiné cesty. A tak jsem začal přemýšlet o tom, že bych mohl zkusit i přímý nástup. Prvním pokusem nakrokuji a dalším posílám do deníčku. V ten moment se opět zamiluji do krasového lezení a snad mi to na chvíli vydrží.

Jestli se mi cesta líbila? No jasně!!! Už kvůli tomu, co jsem do toho dal sil a energie. Krokově je moc hezká a spíše vytrvalostní. Bouldery tam jsou, ale stejně se padá nahoře ve výlezu, kdy už jsou lokty totálně nahoře.

Cestu jsem si vybral z toho důvodu, že je v mega převise, což se mi hrozně moc líbí a jednak kvůli tomu, že když už jsem vylezl lehčí variantu, musel jsem si vylézt i tu těžší. Vzal jsem to jako výzvu, protože když bych nepřelezl ani tu lehčí variantu, podle mne bych se do Krasu asi už nevrátil. Tuto zeď se mi podařilo rozbít a jsem velice rád.

Když bych ji měl srovnat s ostatníma cestama zde v Krase, tak je to hodně těžký. Žádnou tak těžkou jsem před tím nezkoušel. Příjde mi tak akorát. Ani lehká, ani moc těžká. Přesně tak jak má 8b vypadat. Třeba „Němá barikáda“ (9+/10- pozn. red.) mi přišla docela těžká. Dlouhé nátahy až kdesi a dala mi zabrat více než Kašpárek.

To, že je sekaná, mi vůbec nevadí. Kdysi byla taková doba, že co nešlo vylézt, tak se vyseká. Dnes už je to jiný. Lezci stále sílí a nevylezené linie se stávají vylezenými. Dnes už by to tak být nemělo. Musíme nechat hladké plotny jiným generacím, ať mohou také zvyšovat laťku. Tím, že krokově je úplně úžasná, ani minutu jsem si nepomyslel: „Fuj, to je sekané, fuj.“ To vůbec ne. I když je to umělé, je to stále pohyb, který si užívám.

Denis Pail (f: Standa Mitáč)

Zavěr

_________

Text a video o Kašpárkovi patří mezi naše „Příběhy cest“. Dole najdeš další videa, třeba „Haftyho”, kde jsme taky šli po původu názvu cesty. Děkujeme Rock Empiru za partnerství téhle rubriky.

.
.
.

 

Mapa

Autor

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Facebook

TOC