Bílé vlasy a vousy, batůžek, trekové hole a trochu tulácký vzhled. V Ostrově (Labské pískovce, pozn. red.) ho můžeš vídat doslova celé léto. Jirka „Taxis“ Svoboda přichází do kempu „Pod Císařem“ s prvním jarními paprsky a odchází z něj s podzimními mrazíky. Jak vypadá „Taxisův“ běžný den?

„Začíná poměrně pozdě. Ráno to trvá, než si najdu ucho (naslouchadlo), nalepím zuby a najdu hodinky. Před desátou hodinou rozhodně nevylezu. Navíc si jako Dominikán musím udělat ranní chvály. Po snídani vylezu a pomalu se odšourám s teleskopickýma holema do skal. Co snídám? Zrovna, co mám. Nebo co zrovna dostanu v hospodě od Pepína (Josef Nežerka mladší, syn stejnojmenného horolezce, pozn. red.).

Šourám se tedy do skal. Většinou lezu sólo nebo se samojištěním, takže mám vytipované čtyři oblasti, kde jsou skály menší, aby mi síly vydržely až nahoru. Lezu kolem III, IV, maximálně s krokem za V, ne nic těžšího. Pokud cest udělám za den deset, najednou zjistím, že jsem příšerně unavenej a tak nějak přes tu únavu se šourám zpátky k hospodě. Vedle hospody mám díky Pepínovi ubytování, což je obrovská výhoda. Dřív jsem tady osm let žil v bývalým pionýrském táboře, což rozhodně nebylo tak pohodlný.

A co dělám navečer a večer? Loni se mi přes jednoho bohatšího kamaráda, Cikána neboli Stanislava Lukavského, podařilo vydat „Paměti“. Takže večer přijdu do hospody a koukám, kdo má tak nějak lezecký ranec a jdu se ho zeptat, jestli už má moje „Paměti“. Pokud je nemá, tak se mu je snažím prodat, samozřejmě s autorským podpisem. Za loňský rok se mi jich podařilo prodat 300 a ještě mi jich pár na letošní rok zbylo.

Lidi v mým věku se většinou sami sebe ptají: co jsi vlastně tady na tom světě za svůj život udělal? A je smutný, když si řeknou: „No jo, vlastně nic moc.“ Hodně mých známých – Bělina, Cikán, Mocek jsou navždy zvěčněni v lezeckých průvodcích, kde téměř na každé stránce mají zápis. Na ně se nezapomene. Oni odejdou a jejich cesty tady zůstanou. Já jsem podstatně větší lenoch jak oni, takže cest mám velice málo, nějakých 30. A tak když jsem v létě v Mnichově, kam jsem emigroval roku 1980, hodně marodil, neměl žádný melouch a sám seděl ve svým sklepním bytě, tak jsem hodně tesknil. Vzpomněl jsem si na kámoše, na Tatry, na Skalák a z tý nostalgie jsem projížděl celej svůj život a najednou mě to trklo: „Vždyť já mám krásné vzpomínky, bylo by škoda je nikomu nesdělit.“ Tak jsem sedl a všechno to sepsal. Tak vznikly ty moje „Paměti“.

Abych nezapomněl, jako Dominikán nikdy nevynechám breviář. Mám tři modlitby denně, kdy prosím za všechny ty moje lidi z lezení, aby se jim nic nestalo, což koukám, docela funguje. Pokud se mi tedy nepodaří udělat nějakou volovinu, tak budu i nadále žít duševně vyrovnanej, klidnej a spokojenej život….“

Taxis u prvního kruhu “Západní hrany” VIIb na Prachovskou jehlu, 1968 (f: Karel Vlček)