Poslední
žlababí kousnutí

perex

SNÍH PO PÁS. VELKÝ VÝDEJ ENERGIE. NADÁVKY… URČITĚ TO ZNÁŠ – TEN POCIT, KDYŽ TVOJE NOHA Z NIČEHO NIC NARAZÍ NA NĚCO MĚKKÉHO. ŽLABABA. ČASTO TO SKONČÍ TÍM, ŽE JI JEN VYPLAŠÍŠ. POKUD ALE POTKÁŠ HLADOVOU SAMICI, MŮŽE TO ZATRACENĚ BOLET.

Kredity

T: STANDA “SANY” MITÁČ, Jan BLAHUT, JAKUB FREIWALD F: S. Mitáč, Vojtěch Duchoslav
| 1. 4. 2016

Text 1

MÉNĚ SNĚHU – AGRESIVNĚJŠÍ ŽLABABY

Hlodavčí zápach plnil změť tmavých tunelů pod sněhem. Dříve jich v horách žily tisíce, statisíce… Svižných a dravých zvířat o něco větších než nutrie, které horolezci a zoologové nazývají žlababy.

Zahlédnout žlababu v evropských horách dnes – to považují za vzácnost i členové rakouské horské služby. A to tihle borci vyráží do terénu každý den. „Letos jsem ještě osobní setkání neměl. Vím od kolegů jen o pár lehčích zraněních způsobených kousnutím na ledovci Pasterze,“ říká záchranář Richard Tauber z Alpenverein Austria Service.

Právě v oblasti pod Grossglocknerem dochází v současnosti k nejrychlejšímu úbytku ledovců (až 100 m za rok, pozn. red), a tedy i ztrátě přirozeného prostředí žlabab, které jsou kvůli tomu agresivnější. V Alpách nemají světlé vyhlídky. „Špatným rokem pro žlababy je horké léto a suchá zima. A právě takové podmínky letos očekáváme,“ tvrdí švýcarský glaciolog Michael Zemp z Univerzity v Curychu.

Než se však vydáme chránit horské ledovce, sluší se shrnout, co vlastně o žlababách doposud víme… eMontana pro tento účel oslovila profesora Jana Blahuta z pražské Karlovy univerzity.

Na závěr článku se budeme snažit zodpovědět otázku, která štěpí horolezce na dva tábory: “Měli bychom žlababy vůbec chránit? Nebo máme v hlubokém sněhu raději ochránit sami sebe?”

Galerie 1

Text 2

ŽLABABA SNĚŽNÍ, Preasease Avae

Žlababa (savec řádu Hyracoidea) je vzrůstem větší než králík a je-li v terénu pozorována, často bývá zaměňována se vzrostlým bobrem. Toto zcela chybné taxonomické zařazení je ovlivněno tím, že málokdy opouští své sněžné hrady a k vzácné vizuální lokalizaci dochází pouze v okolí žlababích líhní – často nepřehledných systémů ledovcových trhlin.

Zařazení k řádu damanů je, mimo molekulární analýzy DNA slin v ranách zraněných alpinistů, možné vysvětlit také existencí mazových žláz v oblasti chodidel, které jim usnadňují pohyb po ledu a skalách a nepřímo tak implikují jejich expanzi do alpinských oblastí. Podobné fyziologické adaptace je možné pozorovat také u damana stepního.

Typickým a v podstatě výhradním areálem žlabab jsou ledovce, sněhová a firnová pole v horských oblastech Evropy a Asie, kde obývají oblasti s extrémní nadmořskou výškou. Poprvé ji nad úrovní sněhové pokrývky pozoroval Tom George Longstaff během výstupu na Trisul v severní Indii (zároveň historicky první výstup a sedmitisícový kopec v historii horolezectví, rok 1907, pozn. red.)

V oblastech centrální Evropy se řídnoucí populace vyskytuje v Alpách a pak také jako nevýrazný postglaciální relikt v nižších pohořích včetně našich. Vzhledem k tomu, že se aktivita žlabab omezuje na život pod sněhovou pokrývkou, je na území bez celoroční pokrývky omezena na zimní období. S končící zimou se, je-li to možné, přesouvají za sněhem do vyšších poloh. V ostatních případech dochází k aestivální hibernaci (ekvivalent zimního spánku) v děrách a skalních slojích.

V asijských areálech s dlouhodobou sněhovou pokrývkou, kde je výskyt stále hojný, si žlababy vytvářejí komplexní a silně hierarchizovaný systém nor a tunelů, pomocí kterých loví drobná a středně velká zvířata. V ohrožení je však i neinformovaný a nepřipravený horal, který do rozměrných systémů tunelů může zapadnout. V některých případech je rizikem velmi bolestivé kousnutí nezřídka kdy špatně se hojící – především v kombinaci s omezenou regenerační schopností organismu ve vysokohorských oblastech.

– VIDEO: Průchod rozměklým sněhem ve žlababí oblasti Ťan Šanu –

CITÁT 1

“V ohrožení je i neinformovaný a nepřipravený horal, který do rozměrných systémů tunelů může zapadnout.”

Text 3

DOPORUČENÍ PRO ČESKÉ ALPINISTY

Návštěvník českých hor v zimním období není většinou přímo ohrožen propadem do trhliny. O to horší však bývají žlababí kousnutí zapříčiněná jejich agresivitou. České žlababy jsou totiž v důsledku stále se krátících zim na pokraji vyhynutí – často podvyživené, hladové, a napadají tak oběti, které by za jiných okolností nepreferovaly.

Zatouží-li alpinisté po výletu do trvale zaledněných hor, doporučujeme jim držet se zpevněných cest nejlépe s asfaltovým povrchem a patřičně se dovybavit adekvátními přípravky proti žlababám. Mezi ně patří především repelenty založené na bázi medvědí moči, která žlababy odpuzuje, dále kevlarové návleky, dostatečně naostřené mačky a další prostředky aktivní ochrany.

Doporučit lze výstupy na vrcholy s větší koncentrací ostatních lidí a jimi způsobenou nadměrnou vibrací sněhové pokrývky, která žlababám neposkytuje klid na páření. Rozumnou volbou může být normální cesta na Pik Lenina nebo Mount Everest. Podle aktuálních informací bylo zcela purifikováno také africké Kilimanjaro.

Galerie 2

– PROF. JAN BLAHUT, ODBORNÍK NA ETOLOGII ŽLABABY –

full width fotka ZLABABA

 

– ŽLABABA V DĚTSKÉ KNIZE “HORY ZDOLA”, SE SVOLENÍM P. PALASOVÉ –

BANNER

Text BITKA

CHRÁNIT ŽLABABY, NEBO JE VYHUBIT?

PRO ŽLABABU
(Jan Blahut, oddělení Subglaciální fauny, Univerzita Karlova)

> Žlababa je přirozenou součástí pohybu v horách. Kdo se dokáže vyhýbat žlababím líhním a chodí po zpevněných cestách, případně po ledovci v mačkách, nemá se čeho bát. Proboha, nedělejte z hor umělou stěnu! Horolezectví je nebezpečný sport a každý je při něm zodpovědný sám za sebe.

> Už jen kvůli její kulturní hodnotě se vyplatí žlababu chránit. V klasickém Večerníčku “Mach a Šebestová” žlababa účinkuje v nejoblíbenějším dílu “Páni tvorstva” z roku 1982. (UKÁZKA) Při svém vstupu na scénu se hlásí legendárním: “Ahój!” Co byste pak řekl svým dětem? “Tuhle roztomilou potvoru jsem z hor pro vaši bezpečnost vyhubil?!”

> Pokud se bojíte žlabab – kdo vás vlastně nutí, abyste chodil na ledovec? Nevím, proč by nějaký “hňup” měl ničit prostředí hor dalším způsobem a ubírat tím možnost férového průstupu k vrcholu budoucím lezcům…

> Navíc, nechci moralizovat, ale jezdíme lyžovat na Marmoládu někdy i dvakrát za rok. Takže o ledovcích něco osobně vím. Dokonce jsem tam jednou zahlédl pár žlabab v zapadajícím slunci a byla to chvilka vpravdě romantická. A říkám vám, rizika napadení se přeceňují – obzvlášť od počítače. Nikoho z mých přátel žlababa nijak vážně nezranila.

PROTI ŽLABABĚ
(Jakub Freiwald, hnutí “Riziko v horách nechceme”)

> Jsou to možná pěkná a původní zvířata, ale před několika měsíci kvůli nim přišel o nohu můj kamarád. Šel normálkou na jednu horu ve Švýcarsku, asi neměl dost zkušeností – nepokoušel se rychle vylézt ze sněhu, když zapadl až po pás. V horách byl teprve podruhé a je tak mladý…

> Klienti naší spřátelené cestovní agentury si neustále stěžují, že je žlababy ohrožují během nástupů na ferraty v Dolomitech… Přitom máme svobodu a můžeme si chodit kam chceme. Hory nejsou žádným soukromým majetkem horolezců. Člověk si koupí zájezd do Alp, aby se tam bál o vlastní život?! EU by to měla začít trochu regulovat.

> Rozhodně neříkám, že se žlababy mají vyhubit ze světa úplně. V pražské zoo by jim to určitě moc slušelo. Slyšel jsem, že vedle tučňáků staví nový pavilon, kde by se jim mohlo dobře dařit. A lidi by si je tam mohli chodit fotit…

> Přiznám se, že párkrát jsem se u čtení Vašich argumentů zapotil. Ty frajerské výkřiky o tom, že kdo to neumí, tak ať tam nechodí… To říkají pánové, co asi ještě nemají zraněného kamaráda, jinak by se krotili ve výrazivu. Trošku pokory by Vám neuškodilo….

> Kolik toho vlastně máte vylezeného Vy, že jste tak moudrý a zkušený?

Text fb

Autor

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

prof. Jan Blahut Ph.D.

Autor

Vedoucí Oddělení subgaciární fauny katedry zoologie Přírodovědecké fakulty UK, držitel ceny “Silver Icicle” Britské Královské Společnosti. Ve svém volném čase se věnuje zkoumání etologie žlababy.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)