Jsem z Pákistánu
a lezu

perex

Jaké to je, když se narodíš v Pákistánu a baví tě lézt a chodit do hor? Máš vůbec šanci v zemi, kde vládnou pevné islámské tradice? Určitě ano, alespoň to říká kluk z Pákistánu – Amad Junaid.

Kredity

T: Natálie Šírová F: Amad Junaid (čb), Sun Yan z Nanjingu (barevné)
| ČERVEN 2015

Text 1

Na stěnu chodil pokaždé včas, zato já jsem zpravidla přišla pozdě. S Amadem Junaidem z Pákistánu jsem se seznámila během stáže v Mnichově, kde už více než rok studuje a pracuje. Když mi cestou vlakem na výlet do bavorských Alp začal vyprávět o horách a životě v Pákistánu, začaly mě napadat další otázky.

PÁKISTÁNCI JSOU ZVĚDAVÍ, VZNIKAJÍ TU VENKOVNÍ STĚNY

Jak bys obecně popsal lezecké prostředí v Pákistánu? Jaký k němu mají místní přístup?
Lezení samo o sobě není v Pákistánu novinkou. Obyvatelé z horských regionů podporovali západní horolezce už od počátků objevování Himálají a Karákóramu v 19. a 20. století. V těchto oblastech lze snadno najít dobré místní horolezce a průvodce. V mnoha aspektech tu však zaostává infrastruktura, do níž vláda příliš neinvestuje. K horám a skalám se dá dostat, ale špatné silnice a nedostatek zázemí z toho činí poměrně časově a logisticky náročnou záležitost.

Má Pákistán vlastní lezeckou komunitu?
Lezecká komunita je v Pákistánu velmi malá a vlastně teprve v počátcích, v následujících pěti až deseti letech se od ní nicméně dají očekávat velké věci. Za poslední 3-4 roky vzniklo velké množství cest v pohoří Margalla (předhůří Himálaje, pozn. aut.) severně od hlavního města Islámábádu. Ke skalám se dá dostat během 10-20 minut a někteří lezci tam trénují pravidelně. Další velký milník přišel loni, kdy první pákistánský tým zdolal skalní věže Trango Towers v Karákóramu (nejvyšší skalní věže na světě, které nabízí jedno z nejnáročnějších skalních lezení, vrchol věže Great Trango Tower dosahuje výšky 6 286 m, pozn. aut.).

Kolik lidí se v Pákistánu věnuje horolezectví nebo chození po horách?
Podle mého odhadu tak 5 % lidí chodí po horách a lezení se podle mě věnuje méně než 1 %. Většina obyvatelstva v Pákistánu pochází z oblasti náhorních plošin, takže lezení je pro ně poměrně nové. Jsou k němu skeptičtí hlavně z bezpečnostních důvodů, zároveň jsou ale natolik zvědaví, aby ho vyzkoušeli.

Existují v Pákistánu umělé stěny?
Žádné vnitřní lezecké stěny u nás nejsou. Kvůli teplému počasí, které přetrvává 7-8 měsíců v roce, se lezení uvnitř nevyplatí. Za posledních pár let ale vzniklo několik venkovních lezeckých stěn – jedna je v Láhauru a dvě v Islámábádu. Kolem těchto center se začaly seskupovat malé lezecké kluby, které organizují tréninky a soutěže.

Text 2

Holcicka

Na stěně v Islámabádu (f: Ibexclub.pk)

 

Kterého horolezce obdivuješ?
Je jich hodně. Z našich mám rád Imrana Junaidiho a Usmana Tariqa, kteří v roce 2014 podnikli první pákistánskou expedici na Trango Towers. Tito pionýři pákistánského bigwallového lezení také zajistili mnoho cest v Margalla Hills poblíž Islámábádu a provozují horský spolek Pakistan Alpine Institute. Můj obdiv jim patří hlavně proto, že jejich snahou se lezení stalo v Pákistánu dostupnější.

Hodně mě inspirovali také Tony Kurz a Andreas Hinterstoisser svou snahou o zdolání severní stěny Eigeru v roce 1936. Vážím si také Němce Thomase Hubera, který se zúčastnil expedice, jíž se podařil druhý výstup na obávanou pákistánskou sedmitisícovku Baintha Brakk (více v infoboxu dole, pozn aut.). Sleduji také lezecké projekty Adama Ondry a Davida Lamy.

S přáteli jsi podnikl trek skrz Karákóram. Čím byl výjimečný?
Chtěli jsme přejít Lukpe Lawo, kterému se také říká Snow Lake neboli Sněžné jezero. Tahle plocha se nachází v nadmořské výšce 4877 metrů. Nejedná se o skutečné jezero, ale o ledovcovou kotlinu, z níž vychází ledovec Biafo, což je třetí nejdelší ledovec mimo polární oblasti, a ledovec Hispar. “Jezero” propojuje prastaré horské království Hunza a Baltistán. Výjimečné je především svou rozlohou – je 16 km široké a společně s oběma ledovci tvoří nejdelší ledovcový pokryv mimo póly. Na délku soustava obou ledovců měří 110 kilometrů, kdo chce přejít “jezero”, musí tuhle vzdálenost po ledovci zvládnout pěšky.

Galerie 1

Text 3

DO HISPARU VTÉKAJÍ VELKOU RYCHLOSTÍ DALŠÍ LEDOVCE

Kde váš trek začal? Jak dlouho trvala cesta k Lukpe Lawo?
Z počátečních 3000 metrů nás prvních pět dní čekal přechod ledovce Biafo (67 km dlouhý a 5 km široký). Po stranách ledovce najdeš vytyčená tábořiště, které od sebe dělí zhruba 6-7 hodinový pochod. Ledovec Biafo obklopují po obou stranách ostré sedmitisícové vrcholky Karákóramu, ze zmínku stojí třeba skupina Latok, Uzum Brakk nebo Baintha Brakk.

Během přechodu ledovce se krajina měnila ze syté zelené na písečnou a kamenitou. Jeden celý den jsme strávili obzvláště náročným přechodem ledovce napříč. Museli jsme přelézat velice nestabilní a příkrou morénu, po krajích a uprostřed bylo třeba vyhnout se obřím trhlinám, které jsme dlouze obcházeli. Šestý den jsme dorazili k okraji Lukpe Lawo a vyšplhali do nejvyššího místa treku, průsmyku Hispar (5150 m), kde jsme přenocovali. Právě tam člověk může nejlépe ocenit gigantickou rozlohu všudypřítomného sněhu a ledu.

Jak to šlo dál?
Zatímco Biafo je povětšinou rovná ledová dálnice, ledovec Hispar je změť členitých a zpřelámaných kusů ledu, jelikož do něj ze severu velkou rychlostí vtéká pět dalších ledovců, což činí chůzi po tomto ledovci nemožnou. Na jeho jižní hraně nenajdete žádnou stezku, protože ji lemují sněhem pokryté sedmitisícovky náchylné k lavinám. Traverzovali jsme proto podél severní hrany a přecházeli přitom vtékající ledovce. Bylo to obzvláště náročné, celý den jsme strávili obtížným skákáním z balvanu na balvan a překonávali strmé úbočí postranní morény. Trvalo nám další čtyři dny dostat se do vesnice Hispar, odkud nás džíp odvezl do Karimabádu v oblasti Hunza.

V Pákistánu se dá jít i na jiné treky. Proč jste zvolili právě tenhle?
Opravdu výjimečným činí tuto oblast velice malý počet lidí, kteří tudy ročně projdou, je jich pouze kolem dvou stovek. To napomáhá zachování ryze přírodního rázu krajiny, na rozdíl od treku Baltoro do basecampu K2, který je každoročně v létě obsypán lidmi a technikou. Tenhle trek nám ukázal pravý význam slova divočina.

Kdo tvořil váš tým? Najali jste si průvodce?
Byli jsme čtyři přátelé, ke kterým se ještě připojila jedna Číňanka trekující v Pákistánu tři měsíce na vlastní pěst. Měli jsme s sebou nosiče, kuchaře a průvodce, kteří nesli zásoby, vařili a řídili trek. Byli to místí Baltistánci, kteří mají staletou tradici ve vedení a realizaci expedic. Nosič je placen za nošení minimálně 25 kilo, naše batohy měly každý 8-10 kilo. Na konci treku z nás byla jedna velká rodina, hodně jsme se nasmáli a dělali si ze sebe legraci, spojil nás pocit úspěchu, že jsme trek zvládli.

full width fotka

Mapa

Pohled ze satelitu na ledovce Biafo (tmavý) a Hispar (světlý)

Text 4

Bál ses někde?
Pokud člověk nemá potřebné zkušenosti s pohybem po ledovci, doporučuji poslouchat průvodce. Část, během níž jsme překonávali průsmyk Hispar, je obzvlášť obtížná, je tam mnoho skrytých trhlin a museli jsme postupovat navázaní na laně. Dalším nebezpečím je nadmořská výška, na kterou by člověk měl být připraven.

Je nutné najímat si průvodce?
Pro nováčky ve světě expedičního stylu trekování rozhodně, pro zkušené horaly se znalostí Himálají či Karákóramu to nutné není. Nicméně by to znamenalo větší zátěž v batohu, je třeba počítat s jídlem na 10-12 dní. Náročná je také logistika, myslím tím zajištění nosičů, džípu atd. Těžko se to domlouvá bez znalosti místní kultury a jazyka.

Jaké pocity mají Pákistánci vůči cizím horolezcům a turistům? Je pohostinnost součástí kultury?
Pro místní je lákavé potkávat cizí návštěvníky, rádi si s nimi třeba hodiny povídají o své kultuře. Je běžné, že místní zvou cizince na večeři či oběd. Pákistán nicméně zůstává dosti konzervativní zemí, takže strávit nějaký čas čtením o jejích specifikách jistě bude ku prospěchu věci. Místní kultura je směsicí islámských náboženských tradic a indických společenských hodnot. Cizinec proto může poměrně snadno některé situace špatně odhadnout.

Velké kulturní rozdíly panují i uvnitř Pákistánu. Lidé z oblasti Gilgit a Baltistánu hostí cizí expedice posledních 150 let, jsou ovšem i vesnice v odlehlých horách, kde lidé považují i Pákistánce z planiny Paňdžáb za cizince. Jen počet jazyků, kterými se v Pákistánu mluví, dává tušit, jak rozmanité kultury lze v Pákistánu najít. Jazykem Urdu ale mluví a rozumí mu všichni.

Je Pákistán pro cizince bezpečný?
Ano, je, oblast Gilgit-Baltistánu, odkud expedice vyrážejí, je jednou z nejklidnějších v zemi. Osobně jsem si ve Skardu (hlavní město oblasti Gilgit) připadal bezpečněji než v Islámábádu nebo v druhém největším městě – Láhauru. Tento region patří také ke kulturně nejvyspělejším a nejvzdělanějším. Kamarádka z Číny cestovala v Pákistánu tři měsíce sama a projela i místa, která jsou dnes označována za nebezpečná, například Péšávar. (Dole jsou její fotky, pozn. red.)

Galerie Cina

Text 6

Jaký máš názor na zabití devíti horolezců v roce 2013 pod Nanga Parbatem, k němuž se přihlásila teroristická organizace Tálibán?
Byl to velice smutný incident, který mohl být smrtelnou ranou pro horolezectví v Pákistánu. Ozbrojené útoky v Pákistánu jsou založené na zvrácené mentalitě, která nemůže být v žádném případě brána za ospravedlnitelnou.

Přijala vláda nějaká bezpečnostní opatření?
Vláda se snaží o větší bezpečnost, poskytuje ozbrojený doprovod vozidlům v méně bezpečných oblastech karákóramské dálnice – od Mansehra po Chilas. Policisté chránili také horolezce při letošních pokusech o zimní Nanga Parbat. Letos také policie oznámila, že vzniknou hlídky vysokohorské policie, které budou speciálně trénované na zajištění bezpečnosti horolezeckých aktivit v regionu.

Mám dojem, že většina lidí v Pákistánu se staví k násilí odmítavě. Jaké jsou jejich reakce na takové události?
Tvé dojmy jsou správné. Lidé jsou vždy dost znepokojeni takovými činy, kromě poškození mezinárodní pověsti nesou neblahé následky mimo jiné také místní podnikatelé. Šíří se tak trvalý pocit strachu v celé komunitě.

V čem vidíš hlavní rozdíly při trekování v Alpách a pohořích jako Himálaje, Karákóram nebo Hindúkuš?
Můžu uvést dva základní rozdíly. Za prvé je to měřítko – v Alpách je 81 vrcholů nad 4000 metrů, v Pákistánu najdeme 108 vrcholů nad 7000 metrů, na mnoho z nich ještě nevkročila lidská noha. Nikdo se ani nenamáhá počítat šestitisícové vrcholy. V Himálajích či Karákóramu jen těžko nejdete jednodenní trek. Obvykle je třeba kempovat a táhnout vybavení nejméně 3-4 dny i na tom nejmenším treku. Druhým zásadním rozdílem je nedostatek infrastruktury, kvůli kterému je obtížné pochod naplánovat. Je to velký nedostatek, ale na druhou stranu i požehnání, jen díky tomu zůstává mnoho míst v Pákistánu nedotčených lidmi a poskytuje skutečný únik od civilizace.

Pokud chceš vědět o našem dalším článku, sleduj eMontanu na Facebooku.

 

Citát

“V Pákistánu se nikdo nenamáhá počítat šestitisícovky”

Infobox pěkný s fotkou v bgr

7 285 metrů vysoká žulová skalní věž se tyčí nad ledovcem Biafo a má neslavnou historii – na vrchol se dostaly dodnes pouze tři týmy. Jako první na ni vylezli slavní horolezci Dough Scott a Chris Boninghton v roce 1977. Poté hora čekala 24 let a odolala 20 neúspěšným pokusům. Jako druzí byli nahoře Urs Stoecker, Iwan Wolf a Thomas Huber. Ogre je obzvlášť náročný, protože vyžaduje technické lezení v nadmořské výšce nad 7 000 metrů.

Systém žulových skalních věží v samém srdci Karákóramu s vrcholy ve výšce 6231 a 6286 metrů. Byly zlezeny mnohokrát a mají dobře zavedené cesty. Oblíbené pro vícedélkové lezení v pevné skále.

16kilometrová ledová plocha na soutoku ledovců Biafo a Hisper. Nabízí mnoho variant treků delších než 10 dní.

6 422 metrů vysoká skalní věž ve tvaru dokonale připomínajícím ostří nože vyčuhujícího z ledovce Biafo. Vrcholu dosáhli poprvé Češi Jirka Pliska a Ondra Mandula v roce 2013. (Rozhovor o tomto výstupu najdeš v Montaně č. 1/2014, pozn. red.)

Concordia je pákistánský region, který se pyšní nejvyšší koncentrací světových horských velikánů na malém území – najdeme tu čtyři osmitisícovky (K2, G1, G2 a Broad Peak). Je přístupná přechodem ledovce Baltoro, trek dál pokračuje přes průsmyk Gondogor La (5 940 m).

Toto údolí je přístupnější a je proslulé krásou jezer a zelených luk. Nabízí množství 2-3denních treků, díky nimž se dostaneš do Kašmíru.

Druhá nejvýše položená náhorní plošina na světě o průměrné nadmořské výšce 4000 metrů. Planina se nachází nad hranicí lesa, takže tu rostou pouze drobné květiny (jen několik centimetrů vysoké), které mají krátkou dobu květu. Pokud má ale někdo to štěstí a je tam ve správný čas, může obdivovat až neuvěřitelně působící rozkvetlé pláně táhnoucí se až na obzor.

Trek kolem tří gigantických stěn známé osmitisícovky s návštěvou všech basecampů.

Tento region v oblasti Chitral se vyznačuje malou komunitou místního etnika. Jejich kultura je v mnohém unikátní a zachovalá. Vyznávají náboženství podobné animismu, vedou prostý život ve svých vesničkách a ignorují změny ve světě.

Úzký pruh země dlouhý zhruba 350 km vznikl dohodou o hranicích mezi Velkou Británií a Sovětským svazem v éře tzv. Velké hry. Hluboké horské údolí svírané ze severu Pamírem a z jihu Karákóramem sahá podél hranic Afghánistánu a odděluje jej od Pákistánu na jihu a od Tádžikistánu na severu. Region je zajímavý také místním obyvatelstvem – Wakhi a Kergyzi. Tyto komunity jsou málo početné a do dnešních dob zůstávají izolované od okolního světa.

Jedno z nejvýše položených alpinských jezer na světě (4694 m) na úpatí vrcholu Rush Pari Peak (5098 m). Lze k němu dojít dvoudenním trekem z města Nagar v údolí Hunza. Trek nabízí výhledy na sedmitisícové vrcholy Spatnik, Malubiting a Ultar Sar.

infobox tabulka

f: Natálie Šírová

Autor

Natálie Šírová

Autorka

Vystudovala Žurnalistiku na UK. Nejraději zpracovává dlouhé původní rozhovory.
Pochází z Krkonoš, kde běhá a jezdí na prkně. Ráda také leze a cestuje – to ji učí brát život s humorem.

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC