LAJNÁM JE 15 LET

Procházíš skalami a pozoruješ lajnera, který mezi věžemi natáhl nový směr. Jak dostal lajnu až tam nahoru? A jak ji upevnil? Vydej se na exkurzi do světa highline a českého slackliningu – je tu od roku 2005.

TEXT: TEREZA ŠEVEČKOVÁ, S PŘISPĚNÍM LUKÁŠE ČERNÉHO
FOTO: LUKÁŠ ČERNÝ
| ČERVEN 2020

Přestav si… Máš za sebou „Fifanův sokolík“ na Ocún, jen tiše pozoruješ tu krásu Skaláku. Očima vybíráš linky, které jsi ještě nelezl, a ukazuješ svému parťákovi, která věž by stála za to.

Zkus se na ten výhled podívat jinou optikou: kdybys měl u sebe potřebný materiál, možná bys dokázal natáhnout lajnu na některou z věží, třeba na Únorovou. To by byl směr! Z představy chůze po takové lajně se ti dělá nevolno, ale zároveň bys to hrozně chtěl zažít. S touto myšlenkou otevíráš vrcholovku, odkud na tebe kouká zápis: highline „Shangrila“.

Ten nápad už někoho napad.

Highline „Posedlost“ mezi Únorovou a Durangem, Hruboskalsko

TROCHA ČESKÉ HISTORIE  

Slacklining se začal vyvíjet v 80. letech minulého století v Yosemitech. První zpráva o něm dorazila do Česka kolem roku 2000. Do povědomí Čechů se však zapsal až o pět let později díky článku v Montaně 2/2005 „Mezi nebem a zemí“ o Deanu Potterovi a legendární lajně na Lost Arrow Spire v Yosemitech. Materiál na devět stránek připravil sám průkopník lajnování Heinz Zak. Tomuto lezci a fotografovi se v roce 2005 jako prvnímu povedlo přejít longline delší než 100 metrů a v květnu roku 2008 mimo jiné udělal prvopřechod mezi Starostou a Starostovou v Ádru.

Přestože od těch dop uplynulo relativně krátké časové období, slacklining se ohromně posunul a začalo se mu samostatně věnovat více lidí. Vznikly specializované firmy, které začaly vyrábět a vyvíjet materiál na slackline, a sport samotný se rozdělil do několika disciplín. Na dlouhé lajny v parku (longline) – cca od 30 metrů délky, trikování na lajnách (trickline) a lajny ve výškách (highline). O highline, královské disciplíně slackliningu, si toho dnes povíme trochu víc.

Největší posun u highline přišel se zmenšováním tahu, povolováním. Napínání pomocí kladkostroje patří do minulosti, použiješ ho jen na longline či trickline. Na highline už ho potřebovat nebudeš. Lajneři zjistili, že je jednodušší zkrotit lajnu, v níž je 100 kilogramů tahu, než lajnu s tahem okolo jedné tuny. I backup – jisticí druhá lajna, která se tejpuje k té hlavní, se začal povolovat. Volná oka visícího backupu mají větší odpor vzduchu a nižší těžiště. Díky tomu slouží backup také jako stabilizační prvek, a nejen jako pojistka k zachycení případného pádu při selhání hlavní lajny.

Ještě v roce 2012 byl přechod highline delší než 100 metrů v kuse záležitostí světové smetánky. Počet lajnerů, kteří to zvládli, byl menší než deset. Dnes, pouze o osm let později, už je světový rekord dva kilometry. K posouvání rekordů se aktivně zapojil Danny Menšík, který v roce 2015 přešel spolu s Francouzem Theo Sansonem highline o délce 460 metrů. Půl kilometr ale nestačil, a tak o rok později Danny spolu s Nathanem Paulinem jako první překonali magickou hranici jednoho kilometru – světový rekord se posunul na 1020 metrů.

Video z Dannyho tehdejšího světového rekordu


Na highline chodí i ženy a jedné konkrétní se v současnosti daří držet krok s muži – Kanaďanka Mia Noblet udělala aktuální světový rekord společně s Němcem Lucasem Irmlerem. U nás je mezi lajnerkami nejznámější a nejaktivnější Anče „Hanuš“ Kuchařová, která mimochodem o víkendu pokřtila první českou knížku o lajnách. Před třemi lety se také podílela na sestavení článku eMontany 10 českých highline – zn. Epic!.

I přes zmiňované rekordy nadále zůstává v povědomí lajnerů meta 100 metrů – kdo ji přejde v kuse, zaslouží si respekt. V Čechách tuto vzdálenost zvládlo maximálně 25 lidí. Vzdálenost nad 350 metrů zatím přešli pouze tři Češi.

Jan Halfar: 350 metrů | Jeseníky
Petr Voříšek: 490 metrů | Utah
Danny Menšík: 1020 metrů | Francie

HIGHLINE HANTÝRKA

Stejně jako je v lezení široká klasifikace způsobů přelezů, tak se dá i highline přejít „ve stylu“. Čistý přechod lajny se počítá od začátku do konce bez pádu či sesednutí. Vynechávají se nebezpečné zóny. Tedy oba konce highline, kde by se lajner mohl po pádu například zranit o skálu. Lajneři rozlišují jednotlivé styly přechodů:

OSFM (onsight full man) – přechod highline tam a zpět na první pokus
OS, FM (onsight, full man) – přechod na první pokus tam, cesta zpátky čistě, ale na více pokusů
OS (onsight) – přechod lajny na první pokus
FM (full man) – čistý přechod obou směrů
OW (one way) – přechod čistě bez pádů, ale jen jedním směrem
AF, crossing – přechod lajny od začátku na konec, ale s pády

RYCHLOKURZ TAHÁNÍ

Jak lajnu napnout a kam se tento sport v Česku dál posouvá? Na to bude lepší zeptat se přímo někoho, kdo se na lajnách pohybuje už deset let. Lukáš Černý patří mezi naše špičkové lajnery – začínal akrobacií na trickline, kterou se v současnosti živí, a poslední dobou ho to více táhne do hor, kde si člověk často pořádně zaleze, než napne nějakou velkolepou lajnu.

Lukáš Černý (f: Jára Sijka)

Jaké vybavení potřebuješ, když chceš napnout highline?
Záleží, kde ji chceš tahat. Pokud jde o nějakou jednodušší highline z hlediska napínání (například lajny v lomu Alkazar u Berouna), vystačíš si s tímto:

Hlavní lajna, slackline, po které se bude chodit
Backup, druhá lajna nebo lano spojené s hlavní lajnou tejpkami
Odsedka, spojení highline se slacklinerem
Kotvítka, věci, do kterých se slackline ukotví
Kotvicí smyčky, nejčastěji se používají průmyslové smyce (spansety)
Spojovací prvky, tzv. šekly (shackle, softshackle či ocelové karabiny)
Napínací systém, dnes si vystačíš většinou s linegripem a kladečkou
Sedák a tejpka, ideálně elektrikářská

Toto ti vystačí v místech, kde je jednoduchý přístup a kde se dá přetáhnout samotná lajna. Když si vybereš lajnu v hůře dostupných místech, pak to chce přibalit do batohu věci na lezení, sebejištění a případně reep šňůry na přetahování lajny. Tam, kde jsou lajny navrtané, se nechávají pouze závitové tyče (nýty) a je třeba mít vlastní plakety a klíč. Většinou se jedná o velikost 12 mm, méně často 10 mm.

Jak se lajny přetahují?
Způsobů je několik. Závisí na terénu a vzdálenosti lajny. Některá místa dovolují jeden konec ukotvit, a s druhým koncem dojít na druhou stranu. Někde se z obou kotvících bodů shodí reep šňůry dolů, tam se svážou, a po nich se poté pošle samotná lajna. U dlouhých, nebo hodně vysokých směrů používáme dron.

Jak se highline kotví?
Dá se to udělat různě. V drtivé většině případů se jedná o kotvení „za přírodno“ – jde o vyvázání stromů, keříků, obhozů či zaklíněných klád. Poté se smyčky (spansety) vyvedou na hranu, odkud povede samotná lajna. Některé směry u nás mají vrtané kotvení. Na písku se kotví výhradně za obhozy, nikdy se k tomu nevyužívají dobíráky či kruhy. Kotvení musí být vždy ten nejpevnější prvek v celém systému. Většina kotvení, za které se hajlajny napínají, vydrží tuny, zatímco tah v highline je v řádech stovek kil.

„Na písku se lajny kotví výhradně za obhozy, nikdy se k tomu nevyužívají dobíráky či kruhy.“

Highline na Maják v Českém ráji, délka 200 metrů

Existují také extrémy, směry kotvené za uzly (příkladem je „Zub času“ na Pantheonu v Českém Ráji). Tam se jedna strana kotví za dva uzly a pojišťuje se třetím uzlem. Minulý rok jsme tahali lajnu ve Skaláku, kde jsme kotvili na masivu za stromy, pak jsme vedli spansety vzduchem a opřeli je o věž, odkud vedla samotná lajna. To byl směr mezi věžemi Opomenutá a Velikonoční. Pokud kotvíš highline uvnitř domu a vedeš ji z okna ven, většinou ji připevňuješ za vklíněné trámy mezi futra. Na některých střechách se dá obhodit třeba budka od výtahové šachty.

Specifické je kotvení highline na písku. Mohl bys k němu říct víc?
Tohle téma mi přijde velmi důležité. Pískovcové oblasti jsou jedno z toho nejhezčího, nejunikátnějšího, a zároveň nejkřehčího, co u nás máme. Lidé občas nerozumí, jak lajny taháme, nebo neví, jaké jsou v highline tahy. Pak vznikají mylné představy, že kotvíme highline za kruhy či slaňáky a natahujeme je na dvě tuny. Výjimkou je pár směrů, kde jsou dobíráky vrtané tak, aby se daly použít k přelanění. Takovéto dobíráky se na některých skalách dříve dělaly, jsou tedy určeny k zatížení v tomto směru (případ highline „Shangrila“ ve Skaláku). Většinu lajn na písku kotvíme za obhozy (někdy i celých věží) a tahy v lajnách se pohybují okolo 50–150 kilogramů. Při pádu do odsedky jde tah ke 300 kilogramům (3 kN).

Tahání highline na písku je celkem náročné na materiál, jelikož obhozy věží spolykají spoustu kotvících smyček. A kombinuje několik dovedností – člověk musí vědět, co dělá, a musí se na samotné věže dostat. Úspěch je vůbec lajnu napnout. A to je to, co mě osobně baví, jelikož samotný přechod je jen třešnička na dortu. U nás to zvládá jen pár lidí a myslím, že se to nezmění. Díky tomu se z highline na písku nikdy nestane masová záležitost. Takových lajn se během roku natáhne jen pár.

A jak rychle takovou highline napneš?
Záleží na zkušenostech tahačů a taky na tom, co taháš. Ty jednodušší se dají natáhnout za půl hodiny. V průměru trvá natáhnutí highline dvě až tři hodiny. Pokud jde o highline v horách, může trvat i několik dní.

– DANNY MENŠÍK, LAJNA „THREE MUSKETEERS“, DOLOMITY 2020 (f: L. Černý) –

DOLOMITSKÉ LINKY

Jak se tahají lajny tak vysoko v horách?
U delších highline, kde není možné kotvící body spojit spodem, a ani tím, že to obejdeš, používáme dron. Na něj navážeme vlasec, uděláme propojení, a poté nejdříve přetáhneme tenkou repku, pak tlustší a poté teprve samotnou lajnu.

Když jsme se spolu naposledy bavili o napínání první dolomitské lajny, popisoval jsi, jak jste předem kontaktovali horskou službu o vašich plánech. Na co nesmíš zapomenout, když chceš napnout lajnu v horách?
Kontaktovali jsme lokální záchrannou službu přes Dannyho italské kamarády, aby věděli, že tam bude překážka, a nestalo se, že tímto směrem poletí s helikoptérou. Samotná lajna v prostoru totiž není moc vidět. Švýcaři to ještě řeší tak, že vedle samotné higline napnou reep šňůru, na kterou pověsí reflexní wind bagy. Já ty své už mám doma a příště je určitě vezmeme s sebou. No, a jinak nesmíš zapomenout na pojištění.

Horská služba zkontaktována, terén pro natažení lajny už máš taky vybraný, teď je řada na samotnou realizaci akce. Co všechno si sbalíš do batohu, když se chceš vydat na takovou highline expedici do zimních hor, třeba Dolomit?
Když vezmu highline, kterou jsme tahali na podzim v Dolomitech na Brentě z věže Campanile Basso, tahali jsme ve čtyřech lidech 550 metrů popruhu, 180 metrů lan, 300 metrů reepek, jídlo na tři dny, věci na lezení, spoustu smyc a 50 metrů dyneema lana na vyvazování, spaní a oblečení i do nepříznivějšího počasí. Vybavení dohromady vážilo zhruba 100 kilo, tedy 25 kg na jednoho.

No a pak nás čekala vynáška 1700 výškových metrů, po které následovalo 250 metrů lezení. Takhle zpětně nechápu, jak jsme to zvládli. A budu na to dlouho vzpomínat, bylo to hodně intenzivní a samotné natažení lajny byl ten největší úspěch.

Kolik highline už lajneři v Dolomitech natáhli? Jsou tam ještě volné směry?
Dolomity jsou ráj a směrů by tam šlo hodně. Zatím není tolik lajnerů, kteří by tam highline tahali. Je jich jen pár a žádné zatím nebyly takové, jako jsme tahali my na podzim.

Je tam dost faktorů, které z tahání highline v horách dělají složitější proces. Jedním z nich je přístup s těžkým batohem, poté schopnost a vybavení na pohyb v horách – lezení, počasí a také poměr zábavy a dřiny. Pokud tě baví jen chodit lajny, asi tě to neosloví. Pokud si člověk rád dává do těla, a dva dny dřiny mu stojí za 30 minut na lajně, pak asi bude spokojený.

Jak ukazuje i poslední highline článek na eMontaně, taháte lajny taky v zimě. To chodíte naboso, nebo používáte nějaké speciální boty?
V drtivé většině případů na boso, někdy v botech s hladkou podrážkou. Dá se taky v ponožkách, ale nic se nevyrovná kontrole při chůzi na boso.

Ještě prosím pověz, jaké lajnerské akce se chystají na letošní léto a podzim.
Největší akcí roku bude určitě festival „WoodSlack“, kde lidé v parku natahují spoustu různě dlouhých slackline. Ten se bude konat 17.–20. září ve Světlé nad Sázavou. Potom proběhne několik závodů v trickline, například na Fesťáku v Teplicích nad Metují, nebo „Slack on the Beach“ na Lipně. Na podzim se pak bude konat klasická session v Srbsku u Berouna.

– „ČESKÁ CESTA“ V DOLOMITECH. KDO SI RÁD DÁVÁ DO TĚLA, BUDE TU SPOKOJENÝ (f: L. Černý) –

Terka Ševečková

Autorka

Nevydrží na místě a pořád má hlavu v oblacích. To jsou důvody, proč leze a proč ji baví psaní o lezení a cestování. Pokud zrovna nepíše, ani neleze nějakou skvělou cestu, tak si povídá s lidmi a brnká si na kytaru – s hudbou je na světě veselo. 

Jakub Freiwald

Editor

Před mnoha lety propadl cestování a v Čechách ho od té doby potkáš jenom v létě. Zbytek roku rád kámoše udržuje v nejistotě, ve kterém časovém pásmu se zrovna nachází. I když miluje hory, poslední dobou dává přednost spíš tropickým oceánům a surfování.

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvaknutím přispíváš eMontaně na další tvorbu