Zážitky
ti neukradnou
Gerhard Tschunko

perex

Byly doby, kdy šlo o to dostat se pod nástup. Doby, kdy se GERT TSCHUNKO ke svým oblíbeným věžím musel prostříhat plotem železné opony, poprášit se pepřem a nenechat chytit hlídkou… Přijmi pozvání k elegánovi, který žije pod Krušnými horami.

Kredity

T: STANDA „SANY“ MITÁČ F: archiv Gerta Tschunka, S. Mitáč
| říjen 2017

Text 1

Než odešel na vojnu, dostal od maminky Puškášův průvodce na Vysoké Tatry. Během povinné služby si ho po večerech pročítal a zatrhával cesty, které by jednou chtěl lézt.

Vábily ho také Alpy – měl štěstí, že tatínek byl Rakušan a mohl ho jezdit navštěvovat. Jenže, kvůli né úplně skvělému kádrovému posudku dostával povolení jen jednou ročně.

A tak se stalo, že své nejtěžší výstupy udělal na Kavkaze – lezl v trojici, které se povedl legendární a bláznivý výstup severní stěnou Šchary (5 193 m n. m.), který v roce 1965 posunul sovětskou stupnici na 6A.

Gertovi je 82 let a do skal chodí bez přestávky. Leze 75 let, což svádí k lacinému titulku „Nejstarší aktivní lezec Česka“. Gert je ale mnohem víc a hlavně, ve své mysli je daleko mladší než mnozí čtyřicátnící… Ti si ho občas najímají, aby jim byl ve skalách průvodcem.
.

UZEL ZA ZÁDY

Když dovolíš, začal bych „materiálně“. Jak se jezdilo do skal před padesáti lety?
V té době bylo málo aut. Takže jsme jezdili vlakem nebo na motorce. Jednou jsme byli lézt s celou partou v Jetřichovicích a zpátky do Děčína jsme se chtěli vrátit autobusem, který jede v neděli ve čtyři. Jenže, zrovna nejel. Tak jsme šli do Děčína za deště pěšky a tenkrát jsme si všichni přísahali, že do měsíce budeme mít každý motorku. A většina z nás to taky dodržela.

To jste byli schopni na ni za ten měsíc našetřit?
No, řekli jsme „za měsíc“, ale ono se to protáhlo na dělší dobu. Já jsem si kolem roku 1960 koupil skútra ČZ – daly se na něj naložit věci a byl jsi na něm chráněný. Takže jsem mohl řídit třeba i v obleku a jet do divadla. Výborný stroj. Kamarád si koupil pionýra pro dva, další kamarád byl movitý instalatér, tak si koupil Spartaka, a postupně jsme se motorizovali. To byl dost velký zlom, protože v tom okamžiku se nám otevřely Příhrazy, Skalák, Adršpach a podobné oblasti, kam jsme se dříve složitě dostávali vlakem.
.

Skútr ČZ 175 kubíků (f: archiv ČZ)

.

Co jste s sebou do skal vozili?
V té době byl s materiálem trošku problém. Nebyla lana. Sice se u nás nějaká horolezecká vyráběla, ale ta nebyla moc vhodná, dal se tu sehnat jen kruťas – to bylo kroucené konopné lano, velice tuhé a pevné. Dva moji kamarádi si nechali uplést 40metrové lano od lanaře, kolem 22 milimetrů silné – těžké jako blbec. Měli to lano společné, pak se kvůli ženské pohádali a to lano přešmikli v půli. Každému zbyla dvacítka. No, a pak se zase udobřili a lano bylo v prdeli. (směje se)

Jaké byly další druhy lan?
Později se přes hranice pašovala lana z NDR. Němci měli tři druhy lan – pletené licnery, potom silnější perlonová lana, kterým jsme říkali gumáky – když jsi do nich spadl, tak jsi byl jako jojo a ne vždycky to bylo dobré. Nakonec dělali lana kernmantel, první, která měla obalené jádro – to lano bylo tuhé a rád jsem ho bral do hor. Sice bylo nepoddajné, ale mělo jednu výhodu – dobře procházelo karabinami. Ty jsme na písku používali ocelové – buď naše hasičské nebo takzvané haseneyky, které dělal vynikající extrémní lezec Hasse (Dietrich Hasse, spoluautor cesty „Hasse-Brandler“ na Tre Cime, u nás třeba „Údolní cesty“ na Velký Pravčický kužel, pozn. aut.). Tyhle karabiny se dělaly ve velkém a malém provedení, ale pořád byly těžké. Na písku to ještě šlo, ale když jsi jich na sebe v horách potřeboval navěsit 15, tak tě to táhlo.
.

Hasseneyka (f: creative commons)

BANNER I SE ČTVERCEM

Text 2

Jak jste se navazovali?
Napřed se navazovalo s uzlem vzadu na zádech. Ale jak se začaly lézt těžší cesty, tak hrozilo, že když spadneš, tak drkneš hlavou o skálu. Začalo se tedy navazovat vepředu na prsou, což mělo určitou nevýhodu – lano se prvolezci pletlo pod nohama. Když jsi ho měl vzadu, tak ti nepřekáželo. Slaňování bylo Dülferem přes krk a přes stehno (velký článek čti tady, pozn. aut.) a používali jsme na to různá slaňovátka – tak jsme dřív říkali ochraným vrstvám, které jsme si šili na kalhoty. Později přišly pletené hrudní úvazky – ty už byly širší a už tě tolik nestahovaly.
.

Vzadu uzel nevadil… Lezení v Ostrově na Popravčím kameni.

.
Co oblečení a boty?

Lezlo se v hadrech – každý vzal, co měl. Úplně zezačátku se lezlo naboso, což ve spárách nebylo zrovna moc elegantní. Lezečky byly buďto čínské kecky, které měly mechovou podešev. Později kopačky, na kterých se uřezávaly špunty a nalepovala mechovka… Pak se z Německa začaly pašovat lezečky z měkké kůže, které už byly na úrovni a jako podrážku měly zase tu pórovitou mechovku, která výborně držela. Já jsem třeba získal lezečky, které mi byly moc velké, tak jsem si špičky vycpával ponožkou. To už byl pokrok. Největší pokrok pak byl, když přišly sedáky, hlavně pro holky.

Lezly s vámi holky často?
Samozřejmě. A lezly dobře. Když přišly nějaké mladé adeptky, tak jsme je rádi navazovali (směje se) a ukazovali, co a kde provléknout.
.

Lezly s námi a šlo jim to!

Galerie 1

Text 3

TISÁ SE TŘEMI KRUHY

Jak se na lezce v období tvých začátků dívala společnost? Jako na blázny?
Ne, tak to nebylo. Řekl bych, že horolezci tehdy byli docela ctění a bylo na ně pohlíženo s obdivem. Když lidi v Tisé viděli, co tam lezeme, tak se zastavovali, zajímali se o lanové techniky, navazování… V tisku byly zmínky velice sporé, tam se spíš objevovaly zprávy, když se stal nějaký průser. Ale u nás na Teplicku to bylo vždy lepší, protože tady jsme trochu mezi horami. O našich výstupech, které byly na mezinárodní úrovni, se tu docela psalo. Teplický oddíl byl svého času na dost vysoké úrovni.

Tvoji rodiče lezli?
Ano, otec byl Rakušan a chodili jsme na skály v Rakousku. Strýc taky lezl. Vím, že můj první výstup byl na Bořeň, to mi byly tři roky.
.

Malý Gert s maminkou a tatínkem rok před svým výstupem na Bořeň

.
Skalní?

Né, tenhle byl ještě po cestičce, ale byl to můj první vrchol, kterého si považuju. (směje se) V době války, kdy mi bylo osm let, jsme byli v Alpách a už jsme trochu lezli v okolí Dachsteinu. Pak mi někdo v jednom baru řekl: „My vám dáme lano. Když vylezete někam, odkud nepůjde slézt.“ A dali nám 16metrové lano, což na slanění nebylo nic moc. Řešili jsme to velkou hasičskou karabinou, která se společně s lanem zasekla do slaňovacího kruhu a pomocí prádelní šňury jsme to stáhli z druhé strany dolů. To bylo perfektní. Akorát jednou se nám stalo na Neuberce (věž, která se v roce 1981 celá zřítila, pozn. aut.), že nám ani těch 16 metrů nestačilo. Zkoušeli jsme pendlovat k jednomu kruhu, kde bychom přesedli a v tom zespoda někdo další: „Kluci, co tam blbnete?“ Nakonec nás vzali do party a dali nám už normální lano.

Jaké byly tvoje první cesty na písku?
První byla normálka na Umíněnce v Rájci a druhá byla hned dost těžká sedma – „Stará cesta“ na Mravenčí věž, kde jsem už lezl jako prvolezec a byl jsem jištěný přes švébe – lanem přehozeným vedle přes strom.. Tenkrát to švébe bylo dost obvyklé, protože kruhů bylo minimum. Například v celé Tisé byly pouze tři kruhy.

Kdy a na kterých věžích?
To bylo koncem 50. let a kruhy byly na Jánusově hlavě v té přední spáře („SV cesta“ VI, 1920, pozn.), potom na Trůnu v Údolce (pravděpodovně „Východní cesta“ V, 1931, pozn.) … (Gert dlouho vzpomíná a přemýšlí) A Dietrichova cesta na Kurtovy věže (V průvodci jako „Severní cesta“ VIIa, 1925, pozn.). To byly myslím ty tři původní stěnové kruhy.

FULL WIDTH fotka

– VYDATNÉ STAVĚNÍ –

Text 4 PISEK HRANICE PLOTY

K VĚŽÍM SKRZ OPONU

Mohlo se vůbec jezdit do Saska?
Do roku 1958 bylo jednoduché emigrovat. Když bys v lese přešel hranice do NDR, koupil si lístek na vlak do Berlína, tam jsi nastoupil do U-Bahn (metro, pozn.), v pohodě by ses dostal na Západ. Náš režim to samozřejmě nechtěl, takže v Ostrově a v Rájci byly zátarasy, ploty a hlídalo se tam… Hraniční pásmo bylo už v Himmelreichu (údolíčko mezi Tisou a Ostrovem, pozn. aut.).

Takže dostat se přes zábrany asi nebylo moc jednoduché…
Ano, to pásmo bylo úplně uzavřené, to se hlídalo ve dne v noci. Samozřejmě jsme se pokoušeli šidit a přecházet. Pamatuju si, že jsme chtěli vylézt na Sokolí věž v Rájci, která byla v tom střeženém pásmu. Ráno ve tři hodiny jsme leželi před tím zátarasem. Poprášili jsme se pepřem, aby nás nevyčuchali psi. Když přešla hlídka, tak jsme prostřihli dráty a přelezli jsme… Kdyby nás byli chytili, tak by to bylo kruté. Ale co, vylezli jsme tu sedmu na Sokola, a když jsme byli nahoře, tak jsme viděli, že nás hlídka zmerčila a vyběhla s pejskama. Slanili jsme a místo toho, abychom seběhli dolů, tak jsme vylezli na masiv, popoběhli po masivu dopředu, zase slanili a seběhli na silnici. Oni doběhli pod věž, pes to neucítil a my jsme se jim ztratili.

Problémy byly v tom Himmelreichu. Pravou stranu zavřeli a levou nechali otevřenou. Když jsme chtěli lézt v té uzavřené, někdy to skončilo i bitkou s pohraničníky. Tehdy se ještě pracovalo v sobotu, tak se chodilo lézt v sobotu odpoledne. Něco se vylezlo v Tisé a pak se za tmy šlo do Ostrova, do hospody U Lébla, kde jsme většinou přebývali a spali. Ti vojáci nás párkrát vyplašili a u Malé Tovární věže vykoukli: „Kontrola, průkazy!“ Jednou mi Franta Kodeš říká: „Hele, ti už mě srát nebudou.“ Šel vepředu, ne po cestě, ale zadem skalama. Když na nás vybafli, tak přiběhl zezadu, takhle jim ty samopaly vzal, každému vrazil pár facek a bylo. No, a bez těch samopalů proti nám byli bezmocní. (směje se) Říkali jsme jim: „Hošánci, to vás stojí flašku rumu! Jestli chcete zpátky ty samopaly…“ Další den přišli a vyplatili se. Co jim zbývalo – přeci nemohli přijít na služebnu a nahlásit to. To by měli průser jako barák. (směje se) Od té doby byl klid. My proti těm klukům nic neměli, ale občas jsme se s nima takhle servali.

Jak dlouho to trvalo?
Jakmile postavili tu nesmyslnou Berlínskou zeď (1961, pozn. aut.), tak se to tady u nás uvolnilo. Postupně se ty zábrany odstranily, takže se mohlo téměř až k hranicím. Kolem roku 1963 jsme začali dělat v Ostrově nové cesty. Bohužel ale nebylo moc času, protože v té době jsme jezdili také hodně do Tater, letních i zimních. Takže na písek moc času nezbývalo, ale pořád je to moje srdeční záležitost.

Mimochodem, prý jsi jako první vylezl na Jeptišku v Labáku bez stavění.
Jo, protože jsem tu cestu znal. Dovedl jsem si nasadit smyčku a byl jsem vždycky spíš na sílu – spáry a převisy mi šly. Tak jsem to přelezl. Naproti na masivu špízoval a seděl Karlik Krombholz, vynikající spárař a pískař. „Já jsem tě viděl, jak jsi to vylezl,“ říká. „Tak to je dobře, aspoň to můžeš dosvědčit.“

Audio

Text 5

KAVKAZ – SPÍŠ SE LEZLO NEŽ JISTILO

V roce 1964 jste poprvé vyrazili na Kavkaz. Jakou výbavu jste brali tam?
Tam jsme měli už východoněmecké duralové karabiny. I když, můžu ti říct, že toho materiálu jsme tam zase moc netáhli. Potřebovali jsme být lehcí a rychlí. Spíš se lezlo než jistilo. Nebrali jsme ani spacáky. Vystačili jsme si jen se žďárákem.

I na přechodu Ušby?
Vážně, já spacák neměl. Byl těžký. Ale měli jsme stan, který se nám naštěstí vždycky podařilo někde postavit, třeba i na hřebeni. Když se tam nacpalo šest lidí, tak tam bylo teplo. (směje se) Bylo to normální malé áčko pro tři a poskytovalo nám ochranu.
.

Gert Tschunko na prvním Kavkaze, 1964

.
Co se ti vybaví dnes, když se řekne Kavkaz?

Jak byla složitá řeč s těmi Rusáky. Měli jsme s nimi rozepři hned v úvodu. „Heleďte, já jsem sem nepřijel na nějakou tréninkovku, já jsem přijel vylízt Ušbu,“ říkal jsem jim. Nechtěli nás tam pustit, tak jsem to tvrdě prosazoval. Dělali jsme nějaké tréninkové výstupy a pak zasedla jejich rada starších. Vidím to jako dnes – jeden blonďatý mistr sportu z Vilniusu vstal a pravil: „Dobře, když Ušbu, tak traverz!“ Se sestupem do Gruzie. To bylo tenkrát hodnocené jako těžké. Tak jsme šli v šesti. Vepředu jsme se střídali a starší chlapi s proviantem lezli za námi ruským způsobem – šplhali volně po lanech. Nebylo to tak těžké lezení. Pamatuju si hlavně ten hřeben mezi oběma vrcholy ve výšče čtyř a půl kilometrů. To je něco fantastického! Jdeš po ledovém hřebenu s převějemi…

Znal někdo z vás ten sestup do Gruzie?
Ne, spíš jsme to tak trefovali. Používali jsme ruské ledovcové skoby, které se bežně tlučou do ledu a pak se vytáčí. My je tloukli do skály a nechávali je tam. (směje se) Sestoupili jsme celkem v pohodě do Svanetie k nějaké usedlosti. Měli jsme strašný hlad. Jejich ženské toužebně koukaly na ta naše silonová lana. „Na co je potřebujete?“ ptali jsme se. „Rozpleteme si je a uděláme z toho punčochy,“ říkaly. Šmik. Za to nám přinesly velkou mísu mléka, ve které plavalo máslo.

No vidíš, dnes kdybys přešel přes hory do Gruzie, tak tě zavřou…
Dřív to bylo jiné, ale ta nevraživost už tam byla. Když jsme se vraceli do tábora, tak na nás místní kluci házeli kameny, protože si mysleli, že jsme Rusáci. Když zjistili, že nejsme Rusáci, najednou bylo všechno v pohodě. Pak jsme přešli přes sedlo Bečo a teď si představ to překvapení. U silnice stál malý autobus alplágru Baksan a čekal na nás, až přijdeme. Řidič tam čekal šest dní! Měl rozkaz: „Přivez cizince zpátky.“

Jak na vás tehdy Rusko působilo?
Do politiky jsme se s nimi moc nepouštěli. Říkali jsme si, že jsou pitomí. Pamatuju si na jednoho, co se vytahoval: „Já jsem kombajnér a nikdo na světě se nemá tak dobře jako já! Já vydělávám 120 rublů měsíčně!“ Říkám mu: „120 rublů, ty vole? Tady v kapse mám 500 rublů a nevím, co s nima!“ (směje se) Musím ale uznat, že ti Rusáci uměli být i vstřícní. Když jsme pak vylezli Šcharu, tak nám dali k dispozici letadlo a deset dní u moře v hotelu na jejich náklady.

Co jejich ranní nástupy v alplágrech?
To jsme si vyříkali hned první den. Když přišla děžurnaja, že máme jít na rozcvičku, tak dostala botou. Nešli jsme nikam. (směje se)

FULL WIDTH FOTKA

– STŘEDNÍ PASÁŽ SEVERNÍ STĚNY ŠCHARY, 1965 –

Text 6

ŽIVOTNÍ MOMENT NA HŘEBENI ŠCHARY

V roce 1965 jste si na Kavkaze vymysleli smělý podnik – prvovýstup dvoukilometrovou stěnou Šchary… (5 193 m n. m.)
Rok předtím tam byl Ľudovít Záhoranský a Ivan Kluvánek, kteří tu stěnu zkoumali. „Našli jsme možnost,“ říkali. A my ji vyrazili bez povolení zkusit ve třech. Trojka má někdy výhodu – dá se nést víc materiálu, dobře se štanduje a ty čtyřkové úseky jsme lezli stejně současně. Vynikající lezec Ján Ďurana přelezl ve skále všechno – za ním jsme vláli, já jsem byl zase do strmého ledu a Záhoranský byla zase všestranná duše podniku. To lezení není těžké, ale ta stěna má nahoře 120metrů vysoký pás seraků, který se pravidelně odlamuje dolů. A oni vymysleli, že nenastoupíme žlaby, ale ve skále, čímž to bude bezpečnější. Ale těžší – byli jsme to my, kdo zavedl šestkové lezení na Kavkaze. Ale uznávám, nejtěžší skalní věci lezl Ďurana. Já byl pořád na vypadnutí. (směje se)

Jak výstup probíhal?
Zase – hodně nalehko. Jen dva ždáráky, vařič a minimální jídlo – Rusáci kroutili hlavou. Měli jsme štěstí, že dva dny předtím spadla velká lavina a nestabilní věci odjely dolů. Šli jsme tedy ve třech, jen kluci bez rodin. Pro ostatní bylo riziko moc velké. Tak jsme lezli, jeden bivak, druhý bivak… Jednou jsme lezli i v noci – takovou spáru, která nebrala konce. Už mi docházelo lano i morál a nevěděl jsem, co dál… Zespoda se ozvala jeho památná věta: „Gerte lez, někde musí být konec!“ A když jsme se dostali nad úroveň toho séraku, Záhoranský vytáhl vařič. „A teď si uvaříme kafe! Teď už se nemůže nic posrat a odsud už přelezeme všechno!“ To bylo fajn.
.

Topo české cesty (č. 4) z roku 1965, Šchara (5 193 m n. m.)

.
Dolezli jsme na vrchol, kde proběhlo něco fantastického, co považuju za jedinečnou věc – začali jsme sestupovat a cestou jsme potkali naše kamarády, kteří nám přišli naproti hřebenem a zajistili nám sestup. My byli dost vycmrndlí a sestup je pořád 5A, takže to není žádná sranda. S jejich pomocí a jejich lany na těžkých místech jsme to v pořádku zvládli. Tohle považuju za jeden z nejsilnějších momentů v mém horolezeckém životě (lesknou se mu oči). Oni šli na takový nebezpečný kopec – bez cíle, jenom pomoct kamarádům… To byl asi můj životní zážitek. Rusáci nám později tu cestu nechtěli uznat, že nebyla ohlášená… No nic.

Jakým stylem tehdy lezli Rusové?
V alplágru Baksan, kde měli i začátečníky, vyráželi na túru třeba v patnácti lidech. Vždycky byl jeden lezec, jeden jistič a ty ostatní byli nosiči. Jeden nesl dříví, druhej nesl hrnec, třetí nesl kapustu. (směje se) Jo, nesměj se, viděl jsem to. Nesli si železnou třínožku s hrncem a vařili boršč.

Vařili pod nástupem?
I během cesty! Fantastické. Prvolezec s jističem za sebou nechávali viset lana a ostatní jenom šplhali – to trénují v táboře – pořád jenom šplhali po laně. Žádný jumary. Tenkrát navíc hodnotili obtížnost cesty podle toho, jak dlouho trvá. Čím déle trvá, tím je těžší. Proto už to skupiny v poledne zapíchli a šli vařit boršč. Kdežto my lezli s lehkým francouzským kletrákem a oni jen kroutili hlavou. Nechci je odsuzovat, zase se díky nim na hory dostali třeba lidi z nížin na Ukrajině.
.

Konec rozcvičky. Rusové jdou na výpravu.

Galerie 2

Text 7

REPRE ZA 600

Od roku 1966 jsi byl v Československé horolezecké reprezentaci… Jaké to mělo výhody?
Dostávali jsme například tréninkové volno z práce a 600 korun měsíčně na jídlo. Jednou za rok zahraniční zájezd a jednou ročně zimní a letní soustředění v Tatrách. Byl jsem hodně pryč a z toho důvodu jsem se taky rozvedl. Žena byla pořád sama. Teď mám ženu, která taky lezla a hlavně se jí líbilo lezení v ledu, jako mně. „Já tam nemusím hledat stupy a chyty,“ říkala. Lezla výborně. Občas si někde zabrečela, ale jinak to šlo.

Jezdil jsi v té době i do Alp?
Mohl jsem tam občas díky tomu tátovi a šikovnosti pana Kořána, který byl vedoucí banky v Duchcově – ten nám přihrával stodolarovky, prostě šméčka. Platili jsme mu to z peněz za výškovky. Za tu stodolarovku jsme pak vyjeli třeba na dva týdny do Francie. Takhle jsem se dostal například na Mt Blanc v zimě.

Audio 2 letadlo

FULL WIDTH 2 letadlo

Text 8 spicberky 1

ŠPICBERKY 68 – SNY A NÁVRAT

V roce 1968 jste zorganizovali první lezeckou expedici na Špicberky. Můžeš popsat, jak to probíhalo?
Parta kolem Matrase a Ponocného vydělávala dobré peníze výškovkami a byli jsme zároveň v reprezentaci, takže nebyly problémy s volnem – vypadli jsme na pět měsíců. Smozřejmě, pozvání do Norska bylo fingované jako všechno ostatní. Na Himálaj jsme neměli finance, tak jsme vybrali neprobádané Špicberky. Koupili jsme Barkase a vyrazili. Rád na ten pobyt na ledovci vzpomínám – neměli jsme tam žádné spojení. Jen jednou za týden nám rádio Norsk vysílalo o půlnoci předpověď počasí a občas jsme na VKV (velmi krátkých vlnách, pozn. aut.) chytali vysílání Československého rozhlasu pro Jižní Ameriku. Můžu ti říct, že když už v tom sněhu a ledu vegetuješ tři měsíce, rád si poslechneš českou hudbu. Přiznávám, když zpívala Vondráčková, byli jsme naměkko. (směje se) Pak došly baterky. (směje se)
.

Barkas (f: creative commons)

Četl jsem, že jste si vyrobili i motorové sáně.
Udělali jsme si skládací z trubek – sanice měly ze starých skoček, které jsme vepředu zesílili. V Krušných horách jsme je zkoušeli a vozili na nich sud piva. Lidé se nám smáli. Já jsem měl starou motorku se stovkou motorem a Stránský přidělal motor držadlem za saně a vyrobil velký převod na kolo z pionýrka, na kterém byly navařené hroty. To se přitlačilo do ledu a už to jelo. Můžu ti říct, že to táhlo 600 kilo bez problémů. Akorát sis vzadu připadal jako Přemysl Oráč. (směje se)

S jakými problémy jste se tam potýkali?
Největší problém byl odhadnout jídlo pro šest lidí na pět měsíců. A taky palivo. Na místě jsme potom při pobřeží stříleli kachny a chytali ryby. Systém byl jednoduchý, každý den měla službu jedna dvojka. Když měl službu Matras s Budínem, tak to byla vždy sladká rýže a rybičky k večeři. Když byl Ponocný s Bruchem, tak už třeba vařili noky s vepřovkou. Když jsem měl já se Stránským, tak to byly těstoviny. (směje se)

Galerie 4

Text 10 + FACEBOOK PODPORUJ, SDÍLEJ

Co lezení? Nebyla to spíš taková záminka pro to vydat se na odlehlé místo a vyzkoušet si život v Arktidě?
Ne, lezení byl jedním ze tří cílů. Ty cíle byly: geologický průzkum a malování map pro Nory, přechod ostrova a hledání pevninské cesty do jednoho fjordu, kde občas zamrzli rybáři, no a pak to lezení – prvovýstupy na místní hory. Udělali jsme například vrcholy Teplitztoppen nebo Lokomotivfjellet – podle našeho oddílu. Bylo to pěkný, akorát, když jsme se vrátili zpátky…

Chápu…
Už když jsme jeli na Špicberky, tak Matras říká: „Hele, až se vrátíme, tak tu budou Rusáci!“ „Nestraš, neblbni,“ my na to… Cestou zpátky jsme pospíchali, tak jsme se ani nestihli oholit a měli jsme dlouhé vlasy… Tady za Drážďanama najednou Němci: „Halt! Nemůžete dál, je tam vojenská operace.“ Internovali nás do jednoho hotelu. My jsme protestovali a chtěli utíkat… Pak jsme zahájili hladovku, že se chceme dostat domů. Na to přišel zástupce českého velvyslance a ubezpečil nás, že až to bude možné, tak nás propustí. Mezitím nás pět dní krmili a pouštěli naše rádio. Když hrála česká hymna, tak i Němci vstali – ač byli členové Varšavské smlouvy, tak s okupanty moc nepekli, chovali se korektně. To bylo vidět i na vojácích. Pak přišla zpráva, že můžeme jet domů, ale přes Rumburk. „My máme benzín jen do Teplic,“ říkali jsme. Tak jsme natankovali za státní útraty a jeli jsme. (směje se) Vepředu před námi Němec na motorce, za námi taky nějaké vozidlo… Na hranicích nás už pustili. Každopádně, ten návrat domů jsme si představovali trochu veselejší… V Teplicích jsme se pak zapletli do nějakých bouří, kde se zapalovaly tanky. Nikdo nevěděl, co vlastně bude… Pamatuju si, co říkal Budín: „Vidíte, vy jste pořád pospíchali za těma vašima maminama… Kdybychom byli zůstali ve Švédsku, tak jsme tam žrali koňský vejce.“ (směje se)

Jak jsi dopadl doma?
Komunisti mě vyhodili z práce, kde jsem dělal technika, a během prověrek (zač. 70. let. pozn. aut) jsem jim vzkázal, že mi můžou vylízat pr*el. Tou dobou mě trochu živila žena a šel jsem pracovat do lesa. Les má výhodu – nikdo nevidí, jestli tam seš, nebo ne. Tak jsem třeba odjel na dva měsíce do Tater. Nosil jsem na chatu a lezl jsem. Zažil jsem tam ještě partu těch pravých nosičů kolem Puškáše, kteří vůbec nekoukali na výdělek. Mezitím jsem vylezl většinu cest, které jsem si kdysi zaškrtl v průvodci. Když nic nemáš, nemůžou ti nic vzít.
.

Tatranská parta: zleva František Holický, Jan Pour, Gerhard Tschunko, Stanislav Malý, Vladimír Michálek a Jiří Heptner

.
Jak se s odstupem díváš na socialismus?

Dívám se na to takhle – každá doba má svoje plusy a svoje mínusy. V pozdějších letech jsem vedl montážní partu a dělali jsme vybavení tělocvičen… A svým dělníkům jsem říkal: „Chlapi, vy každou neděli dejte do kostela velkou svíci, aby tu zůstal zachovaný socialismus. V kapitalismu byste byli v prdeli – tam se musí pracovat!“ Takže tak. Nebylo zle. Bylo to jiné. Sice jsi nemohl podnikat a jezdit, kam jsi chtěl…  Dnes zase všechno visí na financích, to je pro dost lidí také určité omezení, i když si myslím, že se u nás nežije špatně a kamarádi dokáží něco našetřit i ze slabého důchodu. Každá doba má svoje omezení. Nejdříve to byly války, pak obsazení, socialismus. V něm sis zase mohl dovolit spoustu věcí, co dnes nemůžeš – například na všechny se vyprdnout a odjet na tři měsíce do Tater. Teď na to musíš mít. Tenkrát se o penězích tolik nemluvilo. Nebylo jich moc, ale stačily. Neměl jsi tolik lákadel jako teď, kdy nakoupíš víc, než potřebuješ.

.

infobox tabulka obyč

Narodil se 31. 4. 1935 v Českých Budějovicích.
Jeho otec byl Rakušan, což byl jeden z důvodů, proč Gerta nepřijali na vysokou školu.

Jeden z nejvýznamnějších českých horolezců 60. let minulého století, byl členem party, která jako první vylezla obtížnost 6A na Kavkaze – prvovýstupem severní stěnou Šchary. Držitel titulu mistr sportu.

Na písku má 188 prvovýstupů.

Deset let předsedal horolezeckému oddílu Lokomotiva Teplice, dnes vede oddíl Climbing Club Dubí, který založil.

Žije v Dubí u Teplic se svou ženou Hankou. Má syna Daniela.

Gert před svým domem v Dubí (f: SM)

„Údolní cesta“ VII (K. Krombholz) na Želvu v Labáku (Pravý břeh)
„Kočičí stěna“ VIIc (R. Zabilka) na Vojtěcha v Labáku (Pravý břeh)
„Údolní cesta“ V (A. Hermann) na Sestry v Bělé
„Budínova cesta“ VIIb na Schůdnou věž v Ostrově
„Vzhůru sokolící“ VIIa (M. Matras) na Vztyčenou věž v Ostrově
.

Vztyčená věž v Ostrově (f: archiv GT)

„Sluneční stěna“ IV na Špičák v Ostrově. Krásné dlouhé lezení s kruhem. Rajbuňk, převísek a spára.

„Cesta Velké lásky“ VI na Velkou Ostrovskou stěnu. Šestka s jedním kruhem. Strašně jsem nadával, že to není sedma. (směje se)

„Kosmická cesta“ VII na Malou Tovární věž v Ostrově. Je to opravdu sedma – musíš tam řešit filigránský nástup. Proč Kosmická? Přelezl jsem ji v den, kdy američtí kosmonauti přistáli na Měsíci.

„Zářez“ IV na Medvídka v Tisé na začátku skal. Čtyřka s kruhem, co se každému moc líbí.

„Východní stěna“ VII na Rajskou věž na Modříně. Krásná tříkruhovka.
.

„Snad moje nejoblíbenější cesta vede na Rajskou věž.“

Kromě lezení stíhá Gert ve svých 82 letech také psát.

Před dvěma lety vydal knížku „Historky ze skal a hor“, během čtrnácti dnů by mu měly vyjít „Povídky od Tiských skal“ a dlouhodobě připravuje knížku „Povídání“, jejíž součástí bude také osm povídek od Gertových kamarádů.

Pro teplický oddíl také zpracovává medailony osobností severočeského regionu.
Najdeš je tady.
.

Gert drží koncept své nové knížky (f: SM)

Audio 3 dobrodruzstvi

Autor

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)