"Začínám se vymotávat"
aneb 100 let po Dülferovi

perex

„Sakra, zapomněl jsem si osmu.“
„Já kýbl!“ „A já karabinu.“ „A já taky…“
Jasně, tahle situace je trochu sci-fi, ale i tak:
Umíš se ještě zamotat do Dülfera?

Kredity

T: Zdeněk Petráň, Standa Mitáč F: Vilém Heckel, B. Svatoš, J. Freiwald, S. Mitáč, Z. Petráň
| ZÁŘÍ 2015

Text 1

Na Slovensku se mu říká cepr. Je to člověk, který se pohybuje po zemi pouze horizontálně. Když s ním zavedeš hovor na horolezectví, často nemá strach ze samotného výstupu. Mnohem více se obává výšky, hloubky a především následného slézání dolů. Často ho taky překvapíš informací, že dolů se až na výjimky neleze, nýbrž se k sestupu používá lano, po kterém se lezci spouštějí dolů.

Současná generace to v našich pískovcových oblastech předvádí turistům ladně a efektně. Umožňují jí to všelijaké výdobytky vědeckotechnické revoluce, která se do tohoto sportu vždycky velmi rychle promítala. Jo, když jde o zdraví, tak dokáží chytré hlavičky vymyslet ledacos. Ale nebylo tomu tak vždy.

 

DOLŮ BEZ OSMY A KÝBLU

Na konci 70. let pronikly do lezecké výzbroje slaňovací osmy nejrůznějších tvarů a později se začaly objevovat slaňovací a jistící kyblíky. Jim se tenhle článek věnovat nebude, to je současnost, kterou zná každý lezec.

Po laně se sjíždělo z vrcholků na zem i před vynálezem těchto instrumentů. Tehdy se využívalo pouhé lano a ke zpomalení – vlastní tělo. Tato finta, kterou už občas mlaďoši ani neznají, a která je pro nás „rakváče” doposud samozřejmostí, se nazývá Dülferův sed.

Kdo byl onen pan Dülfer, co onen způsob spouštění po laně dolů na přelomu 19. a 20. století vymyslel, už dnes ví málokdo. A přitom šlo ve své době o velmi významného lezce.

 

Hans Dülfer předvádí svoji techniku v roce 1910 (f: Cr. commons)

Hans Dülfer předvádí svoji techniku v roce 1910 (f: Cr. commons)

Text 2

OTEVÍRAL PRÁSKY V ALPÁCH A VYNALEZL SOKOLÍKA

Hans Johannes Emil Dülfer se narodil v roce 1892 v německém severním Porýní-Vestfálsku ve městě Barmen-Elberfel, které bylo vyhlášené svým tradičním farmaceutickým průmyslem. Dokonce tu kdysi objevili jeden z doposud nejslavnějších léků proti horečce i bolesti – aspirin. (autor článku je doktor, pozn. ed.)

Hans Dülfer začal v roce 1911 studovat v Mnichově medicínu, později přešel na studia práv a skončil na filosofii. Blízkost Alp záhy způsobila, že se později začal intenzivně věnovat horolezectví. Postupně uskutečnil více jak padesát hodnotných prvovýstupů, hlavně v pohoří Wilder Kaiser a v Dolomitech v oblasti Rosengarten. K jeho nejznámějším výstupům patří Dülferův komín na Totenkirchl (5+, A0, 120 m), Východní stěna Fleischbanku (5, A0, 400 m)Dülferova spára na Fleischbank (6-, 250 m, „na svoji obtížnost náročná,“ stojí v průvodci, Dülfer ji v roce 1913 přelezl sólo, pozn. editora).

Právě Hansi Dülferovi se přisuzuje vynález způsobu slaňování dodnes známého jako Dülferův sed. Tento lezec také údajně „vynalezl“ způsob lezení „na sokolíka“, i když v této technice spíše skvěle vynikal. Dülfer zemřel v pouhých 23 letech, padl už v první světové válce dne 15. 7. 1915 u Arrasu. Od jeho smrti letos uběhlo přesně 100 let.

BANNER

Text 3

NOSTALGICKÉ SPÁLENINY V ROZKROKU

Dülferův sed byl velmi dlouho nejběžnějším způsobem slaňování a naše generace si jej stále připomíná především nostalgickými vzpomínkami na krásné spáleniny na pravé straně krku a rameni a pak už daleko méně příjemné těsně vlevo u genitálií.

Snad nejpůsobivěji s romantickým nádechem popisuje klasické slaňování ve své knížečce o Josefu Smítkovi Kamarád ze skal autor Josef Štyrsa. Tuto kdysi oblíbenou drobnou publikaci, známou dnes spíše starším generacím pískařů, vydalo v roce 1958 vydavatelství ÚV KSČ v Brně, a proto zde byly životní osudy Josky Smítky pochopitelně vylíčeny s důrazem na jeho tehdy zcela běžné silně levicové zaměření. Pomineme-li povinný ideologický balast, popisuje se zde poměrně přesně Joskova krátká životní lezecká pouť prožitá především ve stěnách Hruboskalska včetně klasické party kamarádů okolo něho – Chrousta, Fifana a dalších.

Text 4

Takto popisoval Josef Štyrsa pocity horolezce

„První slanění je něco jako první políbení. Je rozechvívající, osudové a poněkud teskné jako vše, co se děje poprvé – protože takové to nebude už nikdy. Kamarádi provlékli lano až do polovičky kruhem a volné konce hodili větru. Lano se krátce zaškube v kruhu. Prásk! Teď tě do něho zamotají tak, že si zoufáš nad svou bezmocností a neobratností. Jsi spoutaný odsouzenec vedený k exekuci. Postavíš se zády k hlubině, která na tebe čeká. Rovnáš lano kolem nohy, přes rameno, přes záda, odkládáš okamžik, který musí nastat. Už se tomu nevyhneš – musí, musí, musí to být.

Zhoupneš se do lana. Jako velký pavouk se snášíš dolů, dolů… Nohy nacházejí opory na skále. Ale běda – stěna je stále kolmější. Natahuješ nohy ke skále. Marně. Zrádná skála ustupuje, vydává tě větru a lanu. Pomalu, pomalu se roztáčíš. Ouvej – už se točíš jako na kolotoči. Točíš se rychleji a rychleji, vzduch je plný žlutých, zelených a šedých skvrn.

Než tě vrátí skutečnosti palčivý pocit provázený objevem, proč mají horolezci vzadu na kalhotách našitou kůži. Přitáhneš dolní konec lana pevněji k zádům. Necháš je pomalu klouzat dlaněmi. Měkké jehličí pod nohama chutná jako víno. Ba věru – jsi opojen. První slanění je počátkem horečky.Večer si natíráš nohu a krk spálené od lana jelením lojem a umiňuješ si, že PŘÍŠTĚ si ohrneš límec a vezmeš si něco silnějšího vespod.“

Text 5 Heckel

No, číst tuto více jak hrůznou „slaňovací“ pasáž jako začátečník, tak se k prvnímu slanění asi nikdy neodhodlám a tento sport rovnou zavrhnu. Naštěstí je skutečnost zpravidla daleko méně dramatická, a tak jsme vesele i s určitým požitkem slaňovali všemožné délky. A když se k tomu přidávalo i efektní odrážení nohama od skály, davy přihlížejících sledovali tuto „akrobatiku“ – pochopitelně určenou především přítomným dívenkám – se zatajeným dechem.

 

Heckel slaneni 3

 

Heckel slaneni 2

 

– Ukázkové dülfery od Viléma Heckela, 50. léta –

full width fotka KOBYLA

 

– “Lézt na Kobylu jsme se báli kvůli slanění, které vedlo 30 metrů ve volném luftu” –

Text 6

“SLANÍŠ Z KOBYLY?”

Příliš dlouhé slanění zas tak velikým požitkem nebylo. Vyhlášená byla příhrazská věž Kobyla. Na ni jsme se často báli ne kvůli obtížnosti cest, ale právě kvůli slanění, které 30 metrů vedlo ve volném luftu. (Dříve byl slaňák více nad vzduchem než dnes, foto nahoře – pokus o rekonstrukci, pozn. ed.) Dostat se dolů z Kobyly vyžadovalo určitý morál. Pokud jsme se špatně namotali do Dülfera, po cestě nebyla žádná záchranná police, kde bychom to mohli opravit. Po tom, co jsme s úlevou přistáli na matičce zemi, jsme si vodou polévali spálenou kůži za krkem.

Projíždějící lano nám nepříjemně spalovalo kůži na určitých místech, proto se časem vymýšlela všemožná ochranná zařízení. Nejprve nám naše maminky našívaly na rameno triček a na zadnici u kalhot nejrůznější mechanicky odolné záplaty, později se z tuhé kůže zhotovovala takzvaná „slaňovátka“ – kus kůže se šňůrkami v rozích, která se převazovala na nohu. Dlouho jsme vzpomínali na zápis z jedné vrcholové knížky: „Až umřu, udělejte z mý kůže slaňovátka“. Někdo také vymyslel další zlepšovák, do skal si bral po délce rozříznutou zahradní hadici na vodu, kterou se nechalo lano při slaňování projíždět.

Text 7 Šmarda

PO CESTĚ SE VYMOTAL


Historky ze slaňování dülfrem
má také horolezec Jaroslav Šmarda, nejvíce lezl právě v Příhrazích a pak také v Adršpachu a Tatrách.

“Poprvé se to zkomplikovalo, když jsem s kamarádem Vencou Tichým slaňoval ze Sloupu v Příhrazích. Slanění začíná pětimetrovým převisem, který se musí překonat vzduchem, než člověk dojede do plotny, kde je přesedací kruh. Jel jsem první a zaštandoval pod převisem u kruhu. Venca Tichý se ale špatně namotal do Dülfera, a když začal slaňovat, lano okolo těla se mu uvolnilo a on zůstal viset ve vzduchu jenom za ruce. I když se držel vší silou, pomalu začal sjíždět po laně dolů, což mu zároveň rozdíralo ruce do krve. Začal řvát bolestí, a když už to nemohl vydržet, tak se prostě pustil. Jeho tělo spadlo asi ze tří metrů přímo na smyčku, která byla napnutá mezi štandovacím kruhem a mnou. Nějak se mi podařilo pád trochu zbrzdit a chytit ho – smyčka naštěstí vydržela. Oba jsme pak bezpečně doslaňovali zbytek stěny.

Druhá situace měla podobnou příčinu. Nehoda se stala Jardovi Bydžovskýmu při slaňování na Dülfera z Kobyly. Jarda se opět špatně namotal do slanění, po cestě se vymotal, a to mělo za následek jeho 20metrový – téměř volný pád. Z lana se ale nevymotal úplně, naštěstí se mu zachytilo okolo krku a zastavilo ho těsně nad předskalím. Jako zázrakem mu nezlomilo vaz a přihlížejícím lezcům se ho podařilo vzápětí odříznout. Skončil sice v nemocnici, myslím, že měl zlomená žebra, ale to už si nejsem jistý. Co si ale pamatuju je, že za tři týdny byl na Kobyle znova.”

Text 8

FRAJEŘILI JSME “NA SMRŤÁKA A TURNOVÁKA”

Později se objevily i jiné varianty provlékání lana, například slaňování „na smrťáka“. To se lano provléklo rozkrokem a jen v pase přehodilo dolů. Tření bylo pochopitelně daleko menší, takže se muselo více brzdit ručkování po laně. Jednalo se o jakési frajeření pro přihlížející turisty a slečny, protože tím zdatný jedinec prezentoval svou fyzičku. Spíše se ale tento způsob využíval při krátkých slaněních.

Ve Skaláku se jezdilo také „na turnováka“, což znamenalo mít horní lano nebezpečně mezi nohama, tedy ne klasicky mimo nohy. Turnovák má menší tření než Dülfer, a tak jede trochu rychleji a musíš se pořádně držet. Tak jako u všech stylů pomáhaly tlusté kalhoty a límec kolem krku, jinak jsi na něm měl hned cucfleky. Na fotce od Bohouše Svatoše slaňuje „na turnováka“ Guziš Záhora z Kočky na Drábkách.

Turnovák

Snahy o další vývoj pak přinesly využívání karabin s nejrůznějšímu průvleky lana jako brzdících systémů. A od toho už byl jen krůček k sériové výrobě speciálního fixního zařízení, a tak se narodila slaňovací a jistící osma. Protože byla zprvu obtížně k dostání – „pouze z prohnilého západu“, tak jsme ji porůznu amatérsky vyráběli doma.

Dodnes pietně opatruji krásnou mohutnou osmu pro mě odborně vykovanou z leteckého duralu kamarády v pražské Waltrovce. Protože byli důslední a měli strach o mé bezpečí, tak ji také ve fabrice pro jistotu na trhačce vyzkoušeli. Ani při sedmi tunách nejevila známky poškození!

 

Dnes už všichni běžně slaňujeme na osmách a kyblíkách i dalších moderních instrumentech, ale běda, když si tyto pomocníky omylem necháme v báglu nebo nám nešikovně spadnou z vršku na zem. Pak přijde k dobru osvědčený Dülfer.

Staré známé pálivé horko za krkem a u pytlíku už ale častěji vnímáme více jak nostalgicky.

Pokud chceš vědět o našem dalším článku, sleduj eMontanu na Facebooku.

 

Autor

Zdeněk Petráň

Autor

Vedoucí oddělení endoskopických metod a matador prachovského lezení.
První skalní cestu udělal v roce 1967 a nepřestal. Celkem jich zvládl přes 250 až do obtížnosti IXc.
Do skal ho to táhne pořád.

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)