Fakta a nýty

perex

„Podívejte, děti, támhle pán leze po skále!”
„Jůů, a jak se to dělá?”
„No, on tam teďka zatluče skobu, pak do ní zavěsí lano a po něm vyšplhá nahoru.”
„A to se nebojí, že spadne?”
„Bojí se. Hazarduje se svým životem. Asi trénuje na Everest.”
Také SIS myslel, že tak nějak to na skalách chodí?
Tak na to zapomeň!

Kredity

T: Aleš Procházka, F: A. Procházka a Standa Mitáč | únor 2014 (koláž R. Uzla)

basnicka

Když si počkáš chviličku,
uvidíš jak horolezec,
klepi klep, ťuki ťuk,
tluče další skobičku.

V životě má jeden rest,
ví to jeho spolulezec,
šlapi šlap, dupi dup,
pokořit Mount Everest.

Text 1

Skoby se ve skalách, ke kterým běžný turista dojde pěšky, používají zhruba tak často, jako dvouvrstvý toaletní papír v Číně (téměř vůbec). A na Everestu už byl i slepý a beznohý. Kdo má peníze, toho tam vytáhnou, a většinu lezců to zrovna moc nebere. Tlačit se v davu obklopen komerčními expedicemi a ještě si vyvrtnout kotník o jednu z tisícovky pohozených prázdných kyslíkových lahví? Ne, děkuji.

Slovo horolezec sice samo vzbuzuje dojem, že se poleze v horách, ale chyba lávky, nesmí se to brát tak doslova. To je jako kdybych si myslel, že se spolu obyvaté Podkrkonoší od prosince do února nebaví, protože jsem u silnice zahlédl ceduli: „komunikace se v zimě neudržuje”. Snad vhodnější a přesnější je tedy univerzální slovo “lezec”.

Celý lezecký slang je vlastně plný různých dvojsmyslů a jinotajů.

Co si představíš, když uslyšíte že:
Cesta je známá tím, že tam jsou těžké traverzy?
Pepa je dobrý spárař?
Někdo má hodně magi?
V jednom místě dal desítku do kruhu?
Aby ses tam nezrakvil, radím uzel?
Probůh, pod vrcholem jsou jen osolené misky?

fotky

Předěl / Citace


„Z výšky připomíná bouldermatka svojí velikostí rozložený kapesník.“

Text 2

Lezení má mnoho různých forem a disciplín. Od boulderingu, přes jednodélkové „skalní cesty” s lanem a vícedélkové cesty až po hory a velehory, lezení ledů, mixů, lezení na rychlost…


Bouldering – na první pohled může působit úsměvně, jak se týpci snaží celé dopoledne zvednout zadek ze země. A kolikrát se jim to ani nepodaří. Bouldery (z anglického boulder = šutr) bývají vysoké sotva několik metrů, vlastně může jít jen o pár kroků, ale na samé hranici možností. Lezou se bez lana, při dobrém odhadu se padá na speciální měkkou matračku – bouldermatku, při špatném na kořeny vedle ní. Některé vyhlášené oblasti nabízejí i desetimetrové problémy, to pak z výšky připomíná bouldermatka svojí velikostí rozložený kapesník. A tvrdostí dopadu téměř také.

Lezení s lanem se podle způsobu jištění dělí na sportovní a tradiční. Laicky řečeno – v první skupině kovová oka (nýty, borháky nebo kruhy), do kterých se cvakají karabiny, už trčí ze skály a navíc v příjemné vzdálenosti od sebe.

Ve druhé skupině cest ze skály netrčí nic, lezec má vlastní kovová hejblátka (anebo smyčky), které do struktury skály umisťuje, a navíc dost často v nepříjemné vzdálenosti od sebe. Jeho spolulezec vše opět vyndá a skála zůstává čistá. Za povšimnutí stojí, že o skobě nepadlo ani slovo. S lehkou nadsázkou lze konstatovat, že ryze sportovní lezci neumí zakládat vlastní jištění, v tradiční cestě by se zabili a tak raději tvrdí, že je baví plně se soustředit jen na lezecké obtíže a že vylézt těžkou sportovní cestu v kuse je „o hlavě”. Ryze tradiční lezci pro změnu nemají sílu, aby vylezli těžkou sportovní cestu, a tak raději tvrdí, že je baví řešit kombinaci lezeckých a psychických obtíží. A že vylézt pořádnou pecku po vlastním jištění je „o hlavě”. Ale jedno je spojuje – všichni to dělají s láskou a vášní. A smekám před těmi, kteří dokáží vylézt vše.

Předěl / Citace 2


„Ryze tradiční lezci pro změnu nemají sílu, a tak raději tvrdí, že je baví řešit kombinaci lezeckých a psychických obtíží.”

Text 3

Technické lezení je jediná disciplína, při které se k postupu používají háčky, skoby a různé „udělátory“ a „pochystátory“, které drží na skále mnohdy zázrakem. Ale nepatří to mezi poslední výkřiky módy a u nás se s nimi moc často nesetkáte. Zkrátka dnes je „in“ držet se a lézt pouze vlastní silou.

horského lezení je princip stejný, jako u předminulé kategorie, jen ty skály jsou vyšší, cesty delší a lezci zodpovědnější. Plus je tu pár drobností, které dokáží zaručené zkazit náladu uprostřed kilometrové stěny, např. nečekaná chumelenice, dvacetimetrový pád dvoutunového skalního bloku na parťáka, zabloudění z hezkého dobře jištěného lezení v pevném materiálu do ošklivého nezajištěného v nepevném, dvacetimetrový pád parťáka na dvoutunový skalní blok, rozbité jediné dva lahváče v baťohu, případně (v době mobilů) telefonát nevrlé manželky, či nedejbože tchýně.

Velehory? Ještě vyšší. Cesty jsou ještě delší a pokažení nálady v mančaftu je vysloveně snadné. Kdo rád útrapy ve sněhu, ledu, případně omrzlé skále, nechť zavítá. Ale pro ty z nás, kteří se 24 hodin denně pohybují v pětiminutové dojezdové vzdálenosti od nejbližšího automatu na espresso, to asi nebude.

Lezení ledů vypadá, okem laika, jako když se v zimě motykou oklepávají rampouchy z chalupy. Ovšem když toho nateče a zamrzne tři sta metrů, má to svoje kouzlo. V mixech se leze místy po ledu, místy po skále, stále s pěkně nabroušenýma cepínama a mačkama, takže pády, pokud k nějakým dojde, docela stojí za to.

Každá disciplína má jistá specifika a příznivce, svůj pomyslný šálek čaje si může najít zasloužilá matka po čtyřech dětech i výkonnostně zaměřený chrt.


PODTRŽENO A SEČTENO

Někdo dosáhne nirvány spojením klíčové desetikrokové sekvence s milimetrovou přesností ve vysněném boulderu, jiný praktikuje zenové cvičení ve chvíli, když v osolené převislé spáře (ke které dva roky s respektem vzhlížel) patnáct metrů nad nástupovými šutry začne kvedlat ruka a pořád chybí jednou tolik k prvnímu jištění.

Někdo rád potrápí pojivový aparát ruky v ostrých jednoprstových dírkách převislého vápence, či se nad jediným mikrovklíněncem v cestě radostně rozkmihává k dvoumetrovému dynamu, popřípadě s lehkostí hladí oblé tvary pískovcových věží, tak jemně, jako boky půvabné ženy.

Někomu stačí ke štěstí pohled na západ slunce a malebnou krajinu z bezvýznamného kopečku, jiný si rád masíruje ego a omrzlé prsty nohou, když se několik dní boří sněhem do kopce kdesi v dálavách, kde se navíc ještě špatně dýchá…

Ale mimo technického lezení fakt nikdo netluče skoby, aby pak šplhal po laně upevněném do nich.
A s tím Mount Everestem už je to snad také jasné, ne?

 

 

 

Pokud chceš vědět o našem dalším článku, sleduj eMontanu na Facebooku.

 

Facebook

Související

Aleš "Alešák" Procházka Odhalená duše a holky – BIG WALL
"Alešák" Procházka, "Sany" Mitáč Milníky lezce
"Alešák" Procházka, "Sany" Mitáč Vlasta – číslo o ženách