„200 slov“

Haramosh II – Osudová hora Diny Štěrbové

03. 11. 2016, Standa "Sany" Mitáč

Žádné dlouhé průpovídky, dnes odpovídala Dina Štěrbová. První dáma českého himálajského horolezectví.

O tvém výstupu na Cho Oyu se toho napsalo hodně – i v Montaně nedávno vyšel úryvek z tvé knihy „Touhy a úděl“. Mně zajímá, jak vzpomínáš na svoji vůbec první výpravu do Asie – v roce 1970 po zemi do Karákóramu.
Je to sice už dávno, ale nikdy na to nezapomenu. Moje první výprava a jedno velké fantastické zjevení. Trvala čtyři měsíce, z čeho jen samotná cesta tam a zpět zabrala dva a půl. Čelili jsme obrovským potížím i fyzickému nepohodlí, ale vůbec mi to vlastně nevadilo. Byla to kromě jiného první československá výprava do Karákóramu vůbec…

Jak probíhala samotná cesta tam?
10 000 kilometrů přes tehdejší Sovětský svaz, království Írán a taktéž ještě království Afghánistán. „Zgenerálkovaná“ Vé3eska od armády se zadřela poprvé už na Bumbálce (ČR/SR hranice, pozn. red.), pak ještě několikrát. Nakonec také odešlo ojniční ložisko, či jak se to jmenuje. V Sovětském svazu nás několikrát zatkli, naposledy v oblasti Nachičevan, která sousedí s Íránem – tam v poušti měli Sověti atomovou střelnici. Pak nám dali ozbrojený doprovod. Myslím, že jsme byli jediní cizinci, kteří tam tehdy nakonec projeli. Prvenství jsme měli i jako zkušební cizinci, které Pákistánci pustili po tenkrát rozestavěné Karákóram Highway. Těžko si představit více adrenalinový zážitek. Mzda strachu v totálně nestabilním terénu, obrovské padající bloky, sesuvy půdy, pneumatiky napůl ve vzduchu nad jícnem Indu. Infernální atmosféra. Neustále jsem byla připravena z korby skákat, jednou jsem tak učinila a pěkně jsem si poranila nohu. Z Islámábádu do Gilgitu to trvalo týden. Strašné, ale nádherné a neopakovatelné.

Jak se jmenovala tvá první šestka a jaký byl nejhlubší zážitek z téhle výpravy?
Právě na této výpravě se mi podařilo vystoupit spolu s některými dalšími členy výpravy na Haramosh II, zvaný také Mani Peak, 6700 m n. m. Byl pro mě klíčový, protože jsem se přesvědčila, že mám pro výšku docela dobré předpoklady. Tenkrát panoval předsudek, že ženský organismus na vysoké hory není stavěný. Bylo to čtyři toky předtím, než ženy vystoupily poprvé na osmitisícovku a vnímání ženského horolezectví bylo silně ovlivněno tragedií na Čo Oju v roce 1959, kdy dvě hlavní aktérky (Claude Koganová a Claudine Van der Straatenová) zahynuly. Namísto výškového horolezectví všichni ženám doporučovali pověstnou vařečku.
Nejhlubším zážitkem byla pro mě šokující bída, ve které žili místní horalé. Zhusta se vyskytovala kostní TBC a lidé chodili za námi se svými nemocnými dětmi až do BC. Zažili jsme ale i „zázračná“ uzdravení, kdy jsme použitím antibiotik bleskově vyléčili růzmé infekční choroby.

Říkala jsi mi doslova, že sobotní přednáška v Praze bude o věcech z „minulého“ i „současného“ života. Nastal u tebe nějaký předěl směrem k jinému myšlení – „životu“?
Nemyslím, že by u mě nastal nějaký rázný předěl v myšlení, spíše to byla pomalá evoluce. Jsem vděčná za to, co mi život umožnil zažít, i za to, že jsem všechna svoje dobrodružství přežila. A chtěla bych se za to všechno odvděčit – nějak to alespoň trochu někomu vrátit.

To byl důvod pro založení nemocnice v Baltistánu? Jak to probíhalo?
Založení v roce 2007 a posléze i trvalé provozování nemocnice v Baltistánu – ve vesnici Arandu s Viťou Dokoupilem bylo v podstatě souhrou náhod. Náhodu ale využije jen připravený člověk.
Tou přípravou mi byly právě moje dobrodružné výpravy i cesty, kdy jsem se snažila pochopit fungování lidí pod Himálájem, jejich filosofii i náboženství. Vesnice Arandu se nachází pod ledovcem Čhogo-Lungma, jehož jedním zdrojem je i ledovec Haramosh, spadající z masivu Haramoshe. Jednou jsme se byli z Arandu podívat do sedla, odkud jsem skoro po 40 letech uviděla Haramosh II. Z druhé strany jsem si prohlížela celou naší výstupovou trasu roku 1970. Tím se vlastně pro mě uzavřel jakýsi osudový kruh.
Původně v mládí jsem chtěla studovat medicínu, ale neměla jsem ten správný původ. Jeden semestr jsem absolvovala načerno, ale pak mě neodvolatelně vyhodili a už nikdy nepřijali. Obrečela jsem to se vší důsledností mládí. Charitativní práce mi ten nesplněný sen po letech vlastně vynahrazuje.

Jaké jsou tvé největší úspěchy spojené s charitou?
Dovezli jsme z ČR, postavili jsme a provozujeme malou horskou nemocnici, kterých je v celém Himálají hrstka. V Karákóramu jsou jen tři, z toho ta naše je zároveň jediná česká nemocnice tohoto druhu vůbec. Zachránili jsme už hodně životů, hlavně těch dětských, když se nám prakticky na sto procent daří díky antibiotikům léčit zápaly plic. Předtím na něj umíralo v Arandu v zimě průměrně 10–15 dětí ročně. Těch odhadem sto padesát dětských životů je asi náš největší úspěch za těch deset let, co nemocnici provozujeme. Podařilo se nám i mnoho jiných věcí, byl by to dlouhý seznam. Vše je zdokumentováno na našich webových stránkách www.czechhospital.cz.

Dá se říct, „jakého života“ si ceníš víc?
Na tuto otázku moc neumím odpovědět. Život minulý i současný a snad ještě i nějaký budoucí beru jako šanci naplňovat motivace, které se prozatím objevily a snad se ještě nějaké objeví. Za dar života jsem moc vděčná.

Dina Štěrbová bude o svých životech přednášet v sobotu 5. 11. od 15 h v rámci festivalu Sherpafest. Bližší info o lístcích najdeš tady.

eMontana je mediální partner festivalu.

“Za těch 150 dětských životů to stálo.” (f: archiv DŠ)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu