„200 slov“

Cestování sbližuje a boří bariéry

22. 07. 2015, Anča a Petr @ (z)cesty

AnčaPetr – dvojka, která miluje cestování. Žádní extremisti – divoké řeky nesjíždějí, na osmitisícovkách je taky nejspíš nenajdeš. Prostě jenom rádi nezávisle cestují a jsou ukázkovým příkladem, že kde je vůle, nejsou překážky. Stačí chtít.

“Před deseti měsíci, v září 2014, jsme vyrazili na časově neomezenou výpravu z Čech na Nový Zéland. Proč? Po zhruba 20 procestovaných zemích jsme konečně chtěli zažít pocit, kdy nemusíme nikam spěchat, můžeme si užívat přítomnost bez obav o blízkou budoucnost a hodit trable hektického evropského života za hlavu. Zatím jsme projeli Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Gruzii, Arménii, Írán, SAE, Omán, Indii, Thajsko, Barmu a Kambodžu. Nyní pokračujeme Vietnamem, v pořadí už 15. zemí. Co je hlavní – jsme stále nadšeni.

K nejlepším a nejsilnějším zážitkům (v duchu hesla, že zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný) určitě patří ty, které jsou spojené s lidmi. Často nás překvapí, jak hodní a pohostinní lidé ve světě žijí. Váží si základních životních hodnot, které v našem stylu života bohužel už ztratily na důležitosti. Pomineme-li nespočet autostopů, zajímavých setkání a drobných obdarování, můžeme uvést pár příkladů, které nám nejvíc utkvěly v paměti. Hovězí zabíjačka ze zásob na zimu v Arménii; třídenní “all-inclusive” pobyt u íránské rodiny bez znalosti angličtiny, která si nás tak oblíbila, že nám dokonce zatajila odjezd našeho autobusu; v bohatém Ománu zase naprosto nechápou stopování nebo spaní pod stanem, tak nám radši zaplatili hotel; nebo pozvání na hostinu oslavující prostě a jenom pátek, které nás mile překvapilo v malé lesní svatyni v Kambodže (dokonce uvažujeme o zavedení podobné tradice u nás :).

A vysloveně negativní zkušenost? Ta byla zatím naštěstí jen jedna. Pod tureckým Araratem na nás dva mladíci vytáhli nůž a dožadovali se peněz. Vyvázli jsme jen díky ochotnému Turkovi, který jel náhodou okolo, nechal nás naskočit do auta a odjel.

Pokaždé, když se k nám někdo zachová hezky, pomůže, obdaruje, pozve, nebo se jen zeptá, jestli něco nepotřebujeme, si říkáme, kolik lidí by se tak asi zachovalo k cizincům v Čechách? To je podle nás jedno z největších kouzel cestování – sbližuje a boří jazykové i jiné bariéry. Tak proč by i stydlivý Čech nemohl projednou odhodit zábrany a tím nejjednodušším způsobem – projevením zájmu – nemohl pomoct bezradnému cizinci?”

Cestu Anči a Petra můžeš sledovat na jejich Facebooku nebo na webu

Nečekaná hostina — oslava pátku v Kambodže (f: Anča a Petr @ (z)cesty)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu