"200 slov"

Péťa Růžičková: Tunel, co nás spojuje, a vzkaz Elišce Vlčkové

24.04.2016, Standa "Sany" Mitáč

Péťa Růžičková z Prostějova je jedna z nejlepších českých bouldristek a zároveň holka, která to umí i s lanem – v italském Arcu má vylezené 8a+/b. Loni celkově vyhrála Český pohár v boulderingu. Letos ji v prvním kole (19. 3. v Plzni) porazila o devět let mladší Eliška Vlčková.

V Plzni ti unikla bedna. Čím to bylo?
Nemám pocit, že by mi v Plzni něco uniklo. Mým hlavním cílem je dostat se do „topu“, což se mi podařilo. Avšak hodně pokusů mě posunulo na páté místo. Při závodech hraje roli spousta faktorů, jako například aktuální forma, únava, nervozita, zda nám sedí styl bouldrů, správná technika, strategie, celkové psychické rozpoložení a spousta dalších. Být na bedně znamená mít tyto faktory dokonale zvládnuté, a to během pěti minut. Není snadné vše dokázat v tak krátké chvíli, avšak v tom jsou závody zábavné.

V čem si myslíš, že má Eliška Vlčková převahu nad ostatními?
Eliška má neuvěřitelné nadšení pro lezení, což je základ úspěchu. Má dokonalý cit pro pohyb, líbí se mi, jak ladně a tiše provádí jednotlivé kroky. Naopak její skromnost, ač velmi sympatická, je pro závody nevýhodou. Na bedně může být při každých závodech, proto její vítězství v Plzni není ničím překvapivým. Avšak jak jsem popsala v první otázce, hraje roli tolik faktorů, proto ne vždy se každý závod podaří. Takže posílám vzkaz Elišce: „Začni si víc věřit a teprve poznáš, co všechno v tobě je.“

Jak se připravuješ na příští kolo?
Psaním diplomky. (směje se)

V čem jsou podle tebe závody na Výstavišti v Praze nejlepší?
Každý závod je jiný a něčím zajímavý, proto nejde říct, že by měl být nejlepší. Pražské zázemí a organizaci BB-čka mám ráda, takže se na závody už moc těším. Doufám, že závodníky nevyláká pěkné počasí a všichni se tam uvidíme. Závody jsou totiž především o setkání přátel, které spojuje stejný tunel – „udržet chyt“. (směje se)

Udrží ho, nebo ne? Uvidíš v sobotu 7. května v Praze na Výstavišti, kdy začíná druhé kolo závodů. Přijď lézt, fandit, nebo aspoň pobýt.

eMontana je mediálním partnerem Českého poháru v boulderingu < btw, nové stránky.

Péťa Růžičková, Domča Dupalová a Nelly Kudrová v izolaci na ČP v Plzni (f: SM)
reklamní banner

Ostaš – kde Hradečáci nacházejí útočiště

18.04.2016, Pavlína Palasová

Když vyjíždíme serpentiny na Ostaš, vzpomínám na dny, kdy jsme v sedm ráno odjížděli vlakem z Hradce a pak poctivě pěšky šlapali ze Žďáru vzhůru za skalami a večer ulezení a maximálně spokojení čekali se západem slunce na zpáteční vlak.

Letos zjara už jezdíme pohodlně autem a parkujeme pod kempem “U Malíka”, kde se zatím nevybírá. V sezóně je to horší, to chtějí za místo 100 Kč na den, tak je lepší zaparkovat na louce za Pěkovem – je to sice dál, ale zadarmo.

Tentokrát bereme jen bouldermámu, lezky a míříme “na paseky”, kde nás sluníčko trochu zahřeje. Po dlouhé době je krásně, a tak pod každým šutrem někdo sedí, leží, stojí.
„Ahoj, ahoj.“ „Česť,“ „česť,“ „česť.“
No jo, Poláci to sem mají kousek. Ve vyšším patře konečně nalézáme volný šutr, tak hurá do lezení.

Izolovaná hora Ostaš dosahuje výšky 700 m n. m. Najdeš ji u Police nad Metují. Své jméno dostala podle sv. Eustacha, patrona myslivců a lovců. Na vrcholu žili po několik staletí lidé, kteří tu hledali úkryt před Zikmundovými křižáky nebo Slezany. Ochranu na Ostaši hledali roku 1627 i čeští bratři a jejich skrýš je dnes známá jako Sluj českých bratří. Dnes tu nacházejí útočiště hlavně lezci z Hradce.

Když se chceš po zimě rozlézt na písku, tak stojí za to mířit na Zadní Ostaš, kde najdeš víceméně souvislý pás okrajových stěn s celkem sportovním jištěním. Lezení je v pevné skále, často převislé a většina cest se tu pohybuje okolo obtížnosti VIII.

Na jaře, na podzim a i v zimě se to na Ostaši hemží bouldristy, obzvlášť od té doby, kdy vyšel nový a velice pěkně zpracovaný průvodce – Bouldertopo. Vybere si asi každý, obtížnostně jsou tu bouldry od čtyřek do 8b. Hlavně, když všude je mokro, tak „na pasekách“ skála zaručeně vyschne hodně rychle. V letních měsících se dá schovat na skalách v lese. Na východní straně se vytvořilo skalní bludiště “Horní labyrint”, kde se dají najít nejprapodivnější skalní útvary s pseudokrasovými jeskyněmi.

Většina skalních cest na Ostaši měří 15-20 metrů a lezení je všelijaké – spáry, převisy, komíny, rajbasy… Bohužel, přespolní lanoví lezci mají trochu smůlu – poslední kompletní průvodce vyšel v roce 1996 (dodatky 2003, pozn. aut). Pokud je skála suchá, leze se tu v jakoukoli roční dobu.

Po pár hodinách bouldrování, marných i úspěšných pokusech, máme už slušně prolezené prsty. Holt skála tady žere kůži trochu víc. Balíme věci a vydáváme se zpět přes kemp “U Malíka” k parkovišti. Od jara v kempu funguje i kiosek a bez místního domácího koláče prostě nemůžeš odjet. Mají ho výborný.

Světelný rok 8A, leze Kuba Jedla, fotil Radek Jedlička

Catherine Destivelle – “Jsi nejlepší alpinistka na světě?” – rozhovor v M2

12.04.2016, Standa "Sany" Mitáč

Její plakáty visely snad v každé francouzské domácnosti, která vlastnila lano. I u nás měla od konce  80. let spoustu lezeckých obdivovatelů. Catherine Destivelle jako první žena vylezla 8a (“Fleur de Rocaille”, bylo později shozeno na 7c+, pozn. red.) a ve stejné době byla i ve své nejlepší závodní formě – společně s Američankou Lynn Hill vyhrávaly závody v lezení na obtížnost.

Catherine ale soutěžní lezení a tlak sponzorů neměla ráda: “Nebyla jsem tak motivovaná jako Lynn Hill. Ona zůstávala na stěně klidně do deseti večer, ale mně se chtělo jít domu a dělat něco jiného. Ale zase je pravda, že jsem mohla být na skalách v sedm ráno, kdy byl ještě čerstvý vzduch a nebylo horko.”

Na začátku devadesátých se závoděním přestala a dala se na alpinismus. O Catherine začalo být slyšet snad ještě víc a existuje o ní i skvěle natočený film, o kterém jsme nedávno psali. Sólově udělala po jedenácti bivacích novou cestu na Petit Dru. Tři alpské severní stěny v zimě – Grandes Jorasses, Eiger a Matterhorn? “Nejsou tak strmé, jak vypadají. Musíš mít dobrý cit pro skálu, být jako kamzík nebo horská koza,” zlehčuje Catherine v původním rozhovoru, který s ní pro Montanu udělala Martina Čufar Potard.

Jak se sympatická Francouzka popere s otázkou: “Můžu říct, že jsi nejlepší alpinistka na světě?” Dočteš se v tištěné Montaně – kde ji sehnat?

"Nikdy jsem se necítila dobře v lycře, ale fotky měly úspěch a to bylo hlavní." (f: archiv C. Destivelle)

Gabča Vráblíková poprvé a Adam Ondra o chyt a půl

10.04.2016, Standa "Sany" Mitáč

Malá fotogalerie ze včerejších závodů Českého poháru na pražské SmíchOFFce.

Kdo vyhrál?

HOLKY

1. Gabča Vráblíková (vyhrála ČP poprvé v životě | HO Železný Brod)
2. Lenka Slezáková (ročník 2000! | Zlín)
3. Verča Šimková (ve finále zalezla stejně jako Lenka, akorát byla pomalejší (každopádně rozhoduje výkon v kvalifikaci, pozn. red.) | Brno)

KLUCI

1. Adam Ondra (oproti loňsku už to nebylo o parník, ale jen o chyt a půl | Brno)
2. Jakub Konečný (AO: “Má neskutečnou sílu. V ručkování na žebříku mě udělá dvakrát.” | Lipník nad Bečvou)
3. Martin Jech (ve finále měl pech | Chomutov)

Kompletní výsledky najdeš na Lezci.

Více fotek najdeš na facebooku stěny.

 

 

Gabča Vráblíková ve finálové cestě (všechny fotky: Standa Mitáč)

Adam Ondra Beneš. Každý den se něco děje

07.04.2016, Standa "Sany" Mitáč

Pokud v sobotu nevyrazíš na skály – má trochu pršet, můžeš přijít zafandit nejlepším českým sportovním lezcům na pražskou Smíchoffku. Stavěči Jenda Šolc a Honza Zbranek, o kterém jsme natočili video, už pár dní připravují cesty pro sobotní závody Českého poháru. Bude tady zase Adam Ondra, takže je na co se těšit. Loni ve finálovce Adam spadnul. Nechá ho letos Honza topovat?

V sobotu se na Smíchoffce bude vyhlašovat také Výstup roku ČHS. Čestné uznání letos mimo jiné dostal Petr „Špek“ Slanina. Dostaví se pískař a svéráz z Čekého ráje na indoorové pódium? Těžko říct.

V neděli 17. 4.  je pak na stejné stěně soutěž v lezení (nejen) nevidomých – pozvánka. „Budou závodit tříčlenné týmy složené z nevidomých, dospělých bez zrakového hendikepu a dětí,“ upřesňuje organizátor Jan Švehla. Vstupné na oba dny pro nelezce zdarma.

Pokud jsi z Moravy, další vertikální session proběhne v pondělí  11. 4. na stěně Flash Wall v Olomouci. Ondra Beneš sem přijede vyprávět o letošním lezení v Ománu. Na vrchol Jabal Mishit tam s kamarády udělal kilometrový big wall za 7c+. My jsme mu po návratu položili čtyři otázky. V Olomouci toho určitě řekne mnohem víc. Vstupné 80 Kč. Více info tady.

AKTUALIZACE:
Kulturní akce se v sobotu uděje taky na severu Čech. Od osmi hodin se bude křtít nový průvodce na Drábské světničky. Kde přesně? V restauraci “Pod hrady” na Olšině u Mnichova Hradiště.

V sobotu Adam, v pondělí Ondra (f: archiv Standy Mitáče a O. Beneše)

Adam Ondra odpoví čtenářům eMontany

30.03.2016, Standa "Sany" Mitáč

Na co se Adama Ondry ještě nikdo neptal? Co zajímá tebe?

Napiš nám svoji otázku na Adama mailem na adresu [email protected] nebo do komentářů na facebooku.

Adam slíbil, že na zaslané otázky odpoví v rámci nového rozhovoru, který budeme dělat 9. dubna v Praze.

Loňský rozhovor s Adamem “Ani slovo o lezení” najdeš tady. Letos je slovo “lezení” dovolené, takže žádný stress.

Adam Ondra (f: Standa Mitáč)

Trocha kultůry ve velikonočním Fontainebleau

28.03.2016, Marek Jedlička

Než jedeš poprvé do Fontu, tak si myslíš, že jsou to samý obliny, průtlaky, plotýnky, parádní hrany… Po pěti dnech lezení ti dojde, že ti všichni kecali – Font jsou hlavně díry. Ve tvých prstech! No a co s tím pak, když máš prsty jako cedník a k lezení potřebuješ víc než cokoliv jinýho hlavně dostatek tenký tejpky k mumifikaci bříšek. Odpověď je jasná a nikdo, kdo leze, to asi neslyší rád: „Restday!“

Font jsou hlavně díry. Ve tvých prstech (f: Marek Jedlička)

Font jsou hlavně díry. Ve tvých prstech (f: Marek Jedlička)

XXX
S restama je ale problém. Co dělat? Chodit někde po městech se ti moc nechce, když je všude toliko lezení. Do města vyrazíš jedině tak do lezeckýho obchůdku, a když ti ještě cestu poradí Melissa Le Neve, vypadá to, že to snad nějak půjde zvládnout. Teď už jen rest proměnit ve smysluplný den nějakou pomocí druhým. Ve Fontainbleau jsme moc bezdomovců a žebráků nepotkali, tudíž se naše charitativní úmysly musí ubírat jiným směrem. „Co jet do Isatisu, je tam Chasing the Rubbish (akce na čištění skal, pozn. red.) od Black Diamondu? Třeba tam bude i Fred Nicole.“ (švýcarský bouldrista, co dal první 8B+ vůbec, pozn red.)

A tak se z rest daye nakonec stal jeden z nejvíc nejlepších dní – ráno do obchodu pro croissant, pak procházka po Chateu d´Fontainbleau, nákup božích kartáčků (mají dlouhé hlavičky s kančíma štětinama, tudíž božsky čistí), šáhnutí na Melissu (na lopatku tak trochu), odpolední úklid a zektoring a jako třešnička na dortu (zektoring je výraz Slováků pro procházení sektorů a očumování bouldrů, co by chtěli lézt, pozn red.) Úplně nakonec pak potykání a fotka s Fredem NicolemNico Favressem (bigwallový specialista z Belgie, pozn. red.). Borci by prý rádi vyrazili do Čech na písek a dali si tu nějakou pěknou spárku.

Fred Nicole, Tomáš Jedlička, Marek Baran, Nico Favresse a Marek Jedlička (f: náhodný kolemjdoucí)

Nefér výhoda strašpytlů a holka, co se přitulí i k smraďochovi – VÝSLEDKY SOUTĚŽE

23.03.2016, Jakub Freiwald, Standa "Sany" Mitáč

Jaká je tvá definice dobrodružství? Na tuhle otázku jsme se ptali v soutěži o tři poukazy na knihu Travel Bible v hodnotě 3x 390 Kč. Ze všech zaslaných fotek a textů nás nejvíc zaujaly tři následující.

Míša Haluzová (+ koláž dole)
Dobrodružství je vzít batoh a letenku a vyrazit kamkoli. Nevědět, kde večer skončím a co budu jíst. Procházet krajinou pod rozpáleným sluncem přes vesnice , města, řeky, pole , louky, vyšplhat do hor až nad oblaka a užívat si samotu. Houpat se ve vlnách rozbouřeného moře. Vidět z hory východ slunce nad vulkánem. Nastoupit do autobusu, který byl starý už před dvaceti lety. Poznávat zvyky a tradice. Ochutnávat to, co jedí místní. Bavit se s lidmi i když nemluví stejnou řečí. Žít…

Michal Guzi
Dobrodružství podle mě je, když jedeš na místa, který jsi neviděl na fotkách; když jedeš v počasí, ve kterym bys byl za normálních okolností zalezlej u filmu; když jíš věci, o kterých si nikdy neslyšel; když spoléháš na lidi, který si nikdy neviděl a když už je i tvý holce jedno, že si neměl několik dní sprchu a stejně se k tobě večer ve stanu přitulí.

Helena Dvořáková
Dobrodružství? Nemusí to být rovnou cesta na druhý konec světa. Pro mě je dobrodružství částečně o překonávání strachu a sama sebe – a je jedno, jestli člověk zdolá velehoru, nebo si s šíleným strachem z výšek troufne vylézt na posed. V tomhle máme my strašpytlové nefér výhodu. 🙂 Když se bojíte skoro všeho, čekají na vás malá dobrodružství na každém kroku.

Ale hlavně podle mě jde o objevování nového. Ten pocit novosti, úžasu a radosti z neznámého, je to, co člověka žene i do věcí, ze kterých má hrůzu – jen aby ze sebe shodil nános všednosti a cítil se naplno přítomný v každém okamžiku. Tehdy jsme totiž nejvíc naživu.

Já tohle nejvíc zažívám na cestách. Tehdy je nejsnadnější dívat se na svět novýma očima. Ale myslím si, že pokud by se člověk uměl dívat správně, nemusel by nutně kvůli hledání toho pocitu přemísťovat svoji tělesnou schránku z místa na místo nebo dělat jiné psí kusy. (Ne že by to teda nebyla zábava. :))

Když jsme byli malí, bylo všecko nové a zajímavé, a pamatujete si, jak byla velkým dobrodružstvím každá maličkost? Někdy je mi líto, že si tenhle pohled na svět nejde snadno udržet. Postupem času člověk už skoro všechno někdy zažil, a tak hledá nové výzvy, nové vjemy… Někdy ale stačí právě ten nový pohled. A proto se snažím naučit zas na všechno dívat, jako bych to viděla poprvé. A ono to vlastně poprvé je – všichni jsme cestovatelé, z jedné vteřiny do další, a žádná nikdy není stejná jako ta předchozí…

Nikdy nevíte, na co narazíte za dalším rohem. Čím vás překvapí nový den, když ráno otevřete oči. Dobrodružství začíná každým okamžikem, nádechem. Dobrodružství začíná ve vaší hlavě.

Za dárky do soutěže děkujeme autorům Travel Bible Motouši Vinšovi a Petru Novákovi.

Jaká je tvoje definice dobrodružství? (f: Míša Haluzová)

Eliška Adamovská – holka z Ostravy, co má ráda jeskyně

19.03.2016, Standa "Sany" Mitáč

Ani Martin Stráník ani Péťa Růžičková. Nikdo z nich dnes na Českém poháru v boulderingu nevyhrál svoji kvalifikaci s takovou převahou jako Eliška Adamovská (roč. 2001, kategorie Dívky B). „Porazila by i chlapy, kdyby závodila s nima,“ komentoval její výkon pořadatel Jirka Žák.

Jak to dělá, že je v takové formě? Eliško, jak vypadá tvůj trénink?
Lezu většinou čtyřikrát do týdne a pak mám ještě campusování, taky plavu, běhám a cvičím TRX. Snažím se, aby to bylo všestranné.

Kde jsi začínala?
Nejdříve jsem byla v oddíle za Orlovou, ale teď už jsem tam dlouho nebyla, protože jejich stěna už mi moc nevyhovuje. (směje se) Teď trénuju nejvíc v Ostravě na Tendon bloku. Máme tam úplně super partu, Ostraváci jsou podle mě jedna z nejlepších lezeckých skupin… Moje trenérka Saša Gendová je úplně super, kdysi lezla závodně a bere nás hodně do skal.

Čeho si ve skalách vážíš nejvíc?
Vylezla jsem „Mrtvaški ples“ – název znamená ples mrtvol (směje se), je to za 8b (10 UIAA, pozn. red.), takže zatím asi moje nejtěžší cesta. Mám ráda převislé cesty, nejvíc mi sedí jeskyně – třeba cesta „Corto“ 8a je můj styl.

Lezla jsi už v horách?
Byli jsme zatím jen v Tatrách. Hlavní vzpomínka – osmidélková cesta. To bylo hustý. Překvapilo mě, jak rychle se měnilo počasí. Na začátku jsme lezli v kraťasech, pak se udělala zima a navíc jsme nevěděli, kde jsme. Vlastně si ani nepamatuju, jak se to tam jmenovalo. Vůbec nevím.

Do lezení prý hodně šlapeš…
Jo, občas mě kamarádi musí trochu brzdit. Často bych chtěla lézt víc než oni. (směje se)

Další fotky ze závodu najdeš tady.

UPDATE – KONEČNÉ VÝSLEDKY:
1. Martin Stráník // Eliška Vlčková
2. Štěpán Stráník // Gabriela Vráblíková
3. Roman Kučera // Lenka Slezáková

eMontana je mediální partner Českého poháru v boulderingu.
O výsledcích dnešního závodu budeme informovat.

Eliška Adamovská na závodě ČP v boulderingu, Plzeň 2016 (f: Standa Mitáč)

Český pohár v boulderingu vyjíždí v sobotu z Depa

17.03.2016, Standa "Sany" Mitáč

Která lezkyně a lezec letos ukáže největší přebytek síly? V sobotu začíná v Plzni nový ročník Českého poháru v boulderingu. Proč se vydat do Depa 2015 (Presslova 14) a co tě čeká nového? Odpovídá do telefonu přímo z plošiny pořadatel Roman Kozelka:

Vezmu to stručně – nový místo, úplně nová stěna s pódiem i dopadištěm, nový chyty. (rozhlíží se kolem) Dál máme nově “prize money” – kdo vyhraje, bere 3 000 Kč na místě, druhý dva, třetí jeden. Budeme točit super videa a máme novýho fotografa. (“Sakra, teď se mi kousla plošina.”)

Novou stěnu pak budete převážet i do dalších měst?
Jo, je to tak, na každém dalším kole bude tahle nová – čerstvě napískovaná a nabrandovaná. Budou se jen měnit profily, na kterých se staví bouldery. Mimochodem, kvalifikačních boulderů je šest a jsou drsný, ale to tam nepiš, to by nikdo další nepřijel. (směje se)

Dříve býval v Plzni pohár na Borských polích…
Teď je to nově v Depu – tady je to takový komornější. Půlku haly zabere samotná stěna. Pořádají se tu koncerty a je to super místo.

Tvoji hlavní favoriti závodu?
Mezi chlapama mám favorita – Martina Stráníka. Honza Chvála asi nebude, protože má utržené poutko. A z holek bych chtěl fandit nějaké mladší, která by mohla konečně natrhnout zadek Pétě Růžičkový, ale obávám se, že se to nestane. (směje se) Uvidíme, je tam pár nových jmen a mezi nimi třeba kluk z Kazachstánu.

Jaký je doprovodný program?
Napli jsme jednu hajlajnu, budou tu stánky partnerů a hlavně si to tady užijí děti, které můžou zkouknout digitální výstavu TRIK, což je fakt zajímavý i pro ty nejmenší. Rodiče si můžou dát preso v dobrý kavárně v Depu. Samostatné dětské závody jsou v neděli a jsou „open“ – pro všechny děti.

eMontana je mediálním partnerem ČP v boulderingu 2016

Loňská vítězka Péťa Růžičková (f: Standa Mitáč)

Chceš přestat lízt? Pořiď si štěně!

15.03.2016, Pavlína Palasová

Mít psa bude naprosto super. Budeme ho brát do skal. Bude nám pod skalou hlídat batohy. Budeme s ním chodit běhat. Bude poslouchat na slovo…
Cha – jak jsme mohli být tak naivní?!

Jak tedy přestat lézt?

1, Pořiď si štěně, pokud možná co nejmenší, nejlépe na podzim. Říkáš si, že do léta krásně vyroste a bude s tebou chodit do skal. Jenže trochu zapomínáš, že lízt chceš i na podzim, kdy je nejlepší podmínka.

2, První čtyři měsíce se moc nevyspíš, jelikož štěně dvakrát za noc potřebuje čůrat, a když kňučí nebo se mele v pelechu a dělá ukrutný randál, tak ho prostě nejde ignorovat.

3, Raduješ se, že máš pro štěně super hračku – starýho bambuláka. Brzo tě ale nadšení přejde, když zjistíš, že ze psa lezou šňůrky horem i dolem.

4, Jsi přijat sektou pejskařů. Tím pádem tě čekají každodenní velice povznášející rozhovory o vašich miláčcích. Nejčastěji s důchodcemi.

5, Zpočátku ti přijde roztomilé, jak štěně není schopno ujít tři kilometry a ty ho musíš nosit. Brzy na to s nostalgií vzpomínáš, když po 25 kilácích je štěně stále fit, ale ty jsi na další tři dny odrovnaný.

6, Pod stromečkem na Štědrý den na tebe nečeká nové lano, ale 12kilový pytel granulí.

7, Jako poloviční mrtvola se vrátíš z práce/školy a chceš si jít alespoň na chvíli zalízt na stěnu. To těžko, štěně ještě dneska nebylo venku a pokud nebude, tak to vypadá, že zboří barák. Sebereš poslední síly a necháš se jím dvě hodiny vláčet po lese.

8, Až dosud tě vůbec nezajímalo, kolik odpadků se válí po ulicích. Nyní máš přehled o všech ohryzcích, vajglech, obalech, kapesnících a brzy nabudeš dojmu, že jsi si nepořídil psa, ale vysavač. Někdy máš pocit, že je postižený – neustále žere tymián.

9, Závislost tvého psa na vajglech se mění v závislost na koňských, psích a bohužel i lidských výkalech. A to s ním chceš jezdit lízt do Ádru? (Kouřící hromádky jsou téměř pod každým nástupem, pozn.) 

10, Najednou je jaro, jezdíš do skal a zjistíš, že tvůj pes je naprosto mazlící a místo klidného hlídání batohů a odhánění zlodějů se potřebuje s každým pomazlit a olízat ho. A klidně si i odejít, pokud má dotyčný alespoň kus mrkve.

Beník (dole) a Stejkoun v Labáku (f: Standa Mitáč)

Spící růže. Oblast, kam by se mělo jezdit, ale nejezdí…

11.03.2016, Standa "Sany" Mitáč

Představ si údolí, kde máš půlkilometrové stěny přímo za kempem. Za půl hodinky jsi u nástupu a můžeš v klidu lézt až do tmy. Změna počasí tě tu nepřekvapí, to by byla vyloženě smůla – prší tu průměrně dvakrát v roce. Jednou v lednu a jednou v prosinci. Přesto se díky suchému vzduchu nepotíš.

Wadi Rum v Jordánsku.

Tištěný průvodce má 240 stran a ty tu za celý pobyt potkáš dva lezce. Celé masivy členitého a zároveň pevného pískovce, za jehož výšku by se nestyděli ani v Yosemitech, máš jen pro sebe. Vezmi svoje frendy a vyraž, letenky do Akaby jsou zatím za slušnou cenu.

„Ještě kolem roku 2008 se do kempu Rest House nevešly stany. Pak začalo Arabské jaro v Egyptě a lezci se začali zdráhat. Teď je tu kvůli problémům v Sýrii úplně prázdno… Další slabá sezóna. Rádi bychom si procvičili angličtinu – stavíš se večer, prosím?” říká mladší Beduín Tejsir, který tu dříve dělal turistického průvodce.

Co názor někoho “nestranného”? Mike je chlapík s dlouhými šedivými vlasy, který se do Wadi Rumu natrvalo přestěhoval z rodné Kanady: „Žiju ve vesnici dva roky a za ten čas jsem neřešil žádný problém s bezpečností. Připadám si jako v oku hurikánu. Je tu úplný klid, přestože všude kolem to bouří – Sýrie, Turecko, Irák, Izrael…”

Ty mezitím sedíš v pouští pod převisem, posloucháš praskání ohně a zpěv dvou Beduínů. Místo raket vidíš ze spacáku padat hvězdy. Zítra ráno budeš zase lézt nějakou tradiční cestu (sportovních tu je asi šest) nebo se jen toulat po oranžových písečných dunách.

Pozn. Tady je Alešákův článek o Wadi Rum na eMontaně.

Klikni pro vstup do fotogalerie

Slanění z cesty Les Rumeurs de la Pluie

Dva prvovýstupy a důstojná reprezentace na „Jizerském člověku“

29.02.2016, Pavlína Palasová

Přípravu na Jizerského člověka jsme letos pojaly zodpovědně – už o půlnoci jsme byly v posteli a v krvi neměly ani promile alkoholu.

„Potřebovala bych být ale ještě ten večer doma. Tak vezmu auto, jo?“
„Tak jo, ale já budu řídit, pít nebudu.“
„Já ale taky nechci pít!“
„Tak to budem nejspíš jediná abstinující dvojka.“

Tenhle plán vzal brzy za své. „Kolik termosek grogu ze slivovice by nám mohlo stačit?” Priority jsme si stanovili jasně (v tomhle pořadí): Přežít – vrátit se domů v reprezentativním stavu – něco vylézt.

Jelikož se kluci tentokrát rozhodli jít na stranu ke Zvonu, řekly jsme si, že nebudeme trhat partu a půjdeme s nimi. Záhy jsme zjistily, že to nebyla dobrá strategie. Daleká štreka a pro nás těžký cesty.

Ukázalo se, že dát si na rozlez cestu za V, kde na polici leží sníh a pod druhým kruhem je totální rajbák, navíc s minimem vypitého grogu, je velká smělost. Zatímco kluci drtili jednu šestku za druhou, já z vesela slanila od prvního kruhu a první pytel byl na světě.

Nenechaly jsme se odradit prvním nezdarem a vymrskly jeden spárokomín a jeden vnitřní komín. Honem dál! Orientace podle průvodce se nám bohužel úplně nezdařila a brzy jsme vůbec netušily, kde jsme nebo kde jsou ty skály, na který jsme chtěly lézt.

Udělaly jsme pár dalších pytlů (v cestách co možná ani cesty nebyly), dva prvovýstupy, který jsme podle toho, jak jsme v nich bojovaly, ohodnotily minimálně za III a nachodily spoustu kilometrů. Zkonstatovaly jsme, že to dnes pojmeme spíš jako turistický zájezd. Když nemáme body za lezení, tak aspoň za kulturní účast.

Už bylo pokročilé odpoledne, začal foukat studený vítr a my se rozhodly, že zkusíme najít naše kluky. Třeba by nám mohli poradit aspoň jednu hezkou cestu. Našly jsme je na Homoli cukru a Sedle (moc závratnou rychlostí se teda neposunovali).

„Tak jak vám to jde, klucí?“
„Bídně. Máme teprve 3 cesty.“ 
„To my už 4! Ale v součtu asi tak 7 bodů.“
„Cha, my s našima 18 body jsme na tom oproti vám naprosto luxusně!“

Doporučili nám jednu plotnu za VI, která je prý „v poho“. Přemohly jsme lenost a v dobrém tempu cestu vylezly. Kluci nás ihned hecovali do další délky, ale my jsme usoudily, že to byla sladká tečka na závěr. Ať už jsme v bodování nakonec skončily jakkoli, řekla bych, že jsme reprezentovaly důstojně!

jizersky clovek_2

Poctivá příprava na Jizerského člověka (f: Pavlína Palasová)

Jak mě kamarád navezl do „Rulety“ v Jizerkách

24.02.2016, Tereza Hauznerová

Den předtím, než jsme na Zahradní stěnu vyrazili, trochu pršelo, Jizerky tudíž byly jedna z mála možností, kam se dalo vyjet na lezení. Mám to tam moc ráda a navíc jsme byli rozlezení z dovolené v Orcu. Takže plotny a spárky – jasná volba.

Po rozlezení mě vedou ke Spárové plotně na něco, co se mi prý bude moc líbit. „Ale to vypadá docela těžce, myslíš, že to vůbec vylezu?” ptám se. „Běž do toho, máš na to,“ odpovídá mi můj spolulezec.

Naštěstí jsem nevěděla, co je to za cestu, a ani jsem po tom raději moc nepátrala. A tak mě tahle odpověď nakopla k tomu, abych si na sebe pověsila pár frendů a zanořila ruce do širší spárky, která se táhne přes půlku stěny.

Ze začátku to šlo docela dobře. Akorát jsem stále neměla tu správnou velikost frendů, a tudíž pořád nebyla možnost zajistit. Raději jsem se nedívala dolů pod sebe a po chvíli jsem konečně dolezla k místu, kam už šel jeden z těch mých „kámošů“ dát. Uf. Vedle nás lezli nějací kluci a bedlivě sledovali mé počínání. Pak následovalo ještě pár kroků a přišla největší úleva – cvakání prvního kruhu.

Pokračuji dál a kluci se začínají pouštět do konverzace. „Jojo, Ruletu jsme taky zkoušeli, ale tam výš je to takové, no já nevím, nic moc, takové trochu mokré. Docela jsem se tam vybál, tak to kámoš radši oběhnul a hodil mi lano.“ Volám na něj, ať mi to raději ani neříká, že takové věci teď vůbec nechci slyšet. Jenže v tu chvíli nejspíš dolézám k onomu místu. Spárka zmizela, stupy se zmenšily, kruh pode mnou někde vpravo. Plotýnka začíná být nějaká lesklá. „Sakra, je to tu vlhký, co mám dělat, já chci taky lano!“ Myslím na to, jestli se mám vrátit ke kruhu, nebo ne. Chvíli „stepuju“ na dvou krystalech a dalších dvou se přidržuji. Jenže stupy k návratu nejsou, chyty také ne.

No nic, musím jít dál.

Už ani nevím jak, ale povedlo se to. Najednou jsem seděla nahoře a tak trochu se mi ulevilo. Pocity nezapomenutelné. Hurá, vylezla jsem to! A co to tedy bylo za cestu? („Ruleta“ za VII jizerských, morálová cesta s jedním kruhem, pozn. red.)

Ten den se mi ještě podařilo vylézt krásnou linku s názvem „Babí léto“ (přes 2 K za VIIc jizerských, pozn. red.) Cesta se nachází na Jeskynní stěně a měla by být o maličko těžší než „Ruleta“. Dle mého o to krásnější. Každého, kdo si ji chce vylézt, čeká technické lezení v plotně po krystalech, kterým člověk svěřuje svůj život. A hlavně, každý kdo byl v Jizerkách někdy lézt, tak ví, že to tam není jenom o lezení.

Tereza Hauznerová v "Ruletě", Jizerky

Alex H. bude v úterý přednášet v Plzni

21.02.2016, Standa "Sany" Mitáč

Alex H. je přední světový alpinista a sólolezec. Vylezl těžké prásky v Patagonii a překonal rychlostní rekord na El Capitanu v Yosemitech. Kdo tě napadá?

Tuhle charakteristiku splňují dva. A jeden z nich bude v úterý přednášet v Plzni. Přijď se mrknout.

Co Hubera odlišuje od Honnolda? Na první pohled je to vzhled – Arragorn a uličník… A v lezení? Alex Huber jako první člověk na světě přelezl obtížnost 9a+, udělal prvovýstup na Antarktidě nebo se zvládl bez lana dostat na slavnou věž El Capucin v Alpách.

Vyprávět bude ale třeba úplně o něčem jiném. Má, co předávat.

Show začíná v 19 h v hotelu Courtyard – Marriott (Sady 5. května 57, Plzeň).

Vstupenky můžeš rezervovat tady. V neděli ve 14 h zbývalo ještě 39 volných míst.

Na vrcholu Fitz Roye člověk nespí každý den – rozhovor s Janko Smoleněm

17.02.2016, Standa "Sany" Mitáč, Mišo Žilka

Ján „Smolo“ Smoleň a Mišo Sabovčík udělali po 32 letech novou slovenskou cestu na Fitz Roy v Argentině. („Asado“, M8, 7a+, A2, 605 metrů nového lezení, pozn. aut.)

Podařilo se jim trefit tři týdny lezeckého počasí, což bývala v Patagonii hodně vzácná záležitost. Dnes se tam počasí rok od roku zlepšuje a času na oblíbené zevlování v El Chalténu pod horami už lezci nemají tolik co dřív.

Odpovídal Janko „Smolo“ Smoleň.

Co je to za Patagonii, když je tam pořád hezky?
Počasí se každou sezónu lepší, to je pravda, ale i tak to byla výjimka. Fotky trochu klamou – když jsou silné mlhy, tak někde čekáš a nefotíš. Nebylo to úplně tak, že by bylo tři týdny v kuse každý den jasno. Nicméně mohli jsme pořád lézt s krátkými přestávkami.

Jaká je vlastně první slovenská cesta, co vede na Fitz Roy?
Tu udělali tatranci Gálfy, Orolín a Petrík v roce 1983. Jmenuje se „Slovenská cesta“, je za 6c a měří 900 metrů. Jiná slovenská cesta tam není. Zolo Demján tam kdysi opakoval „Kalifornii“ (400 m, 6a+) za jeden den. Takže jsme byli pravděpodobně třetí Slováci, co vylezli Fitz Roy.

Lezli jste jižní stěnu – na jižní polokouli tedy vlastně stinnou severku. Jaké to bylo?
Jo, bylo to jako kdyby opačně. Slunko nám tam svítilo hodinku ráno a hodinku večer, když zapadalo. Ve stěně byla celkem sranda se skvělým parťákem Mišem. Hodně emocí jsme zažívali po vylezení na vrchol. Dolezli jsme na něj večer a trávili tam celou noc. Ráno nás chytil východ Slunka na Fitz Royi, což nezažiješ každý den… Jinak cesta byla celkem bitka, hlavně dole to hned začalo vážnými mixovými délkami až za M8. Od čtvté délky jsme lezli v lezečkách a tam nás potrápili hlavně převislé širočiny. Byli jsme rádi, že jsme se nahoru probojovali.

Pokračování od Mišo Žilky:

Ako ste našli smer prvovýstupu a kedy ste sa preň rozhodli?
Ten smer na Fitz Roy bola vlastne taká naša záloha. Do Patagónie sme išli skúsiť vyliezť prváč na Cerro Torre, ale kvôli veľkému teplu a nebezpečenstvu pádu veľkého seraku a snehových hríbov nad líniou sme sa rozhodli pre Fitz Roy. Pred rokom sme vyliezli na Poincenot a keď sme sedeli na vrchole všimli sme si výraznú líniu v južnej stene Fitz Roya. Nakoniec sa ukázalo, že sú to všetko ťažké širočiny a tak sme priamo pod stenou vybrali líniu viac vpravo, ktorá vyzerala trochu ľahšie.

Takže tam je viac voľných línií?
No nejaké tam ešte sú. (lišiacky úsmev)

Ako dlho ste to liezli?
Dva dni. Prvý deň sme vyliezli osem dĺžok, prespali po sediačky na dosť nepohodlnom ôsmom štande (Ale vďaka bohu zaň! Lepšie po sediačky ako v slučkách.) A druhý deň sme to doliezli na vrchol. Predpoveď bola dobrá aj na ďalší deň a tak sme vypustili nočné zlaňovanie a užili si pohodlnú noc a krásny východ slnka na vrchole. Ráno sme dali raňajky a zlanili dole.

Čo štýl a istenie? Nity, skoby, friendy?
Ostalo tam po nás asi šesť skôb a nejaká slučka. Nity sme nemali. Čo sa dalo, sme liezli voľne a na čo nebola sila alebo morál sme hákovali. Prvý liezol naľahko a druhý žumaroval a ťahal sviňu.

Mrzel ťa voľný prelez?
Vtedy nie. Proste sme valili hore. Niektoré dĺžky by boli voľne naozaj ťažké. Máš zmrznuté ruky aj nohy. A v niektorých previsnutých širočinách by som asi aj dušu vypustil a stálo by nás to veľa času. Až teraz s odstupom času ma to trochu žerie, že som mohol viac zabojovať.

Ako jsi na tom s odvahou?
Neviem. Myslím si, že odvaha prichádza s rokmi a so skúsenosťami. Čím dlhšie lezieš, tým sú tvoje plány odvážnejšie. Na druhú stranu keď lezieš dvadsať rokov tak sa vieš pohybovať v horách lepšie, rýchlejšie a bezpečnejšie. Takže to nie je odvaha, ale skúsenosť.

Pripravoval si sa na to nejako špeciálne, trénoval si na Patagóniu?
V rámci možností som chodil behať. Na jeseň som liezol na piesku, najmä v Teplických skalách, dlhé cesty. A hodne som liezol na OS. V zime stena s lanom. V Chaltén Massif sú dlhé a náročné nástupy, takže silné nohy a dobrá fyzička sa určite hodia. (smiech)

Sláva a pýcha?
Ešte budem musieť veľa prváčov vyliezť aby som bol slávny (smiech). No a s tou pýchou? Mám obrovskú radosť z tohoto prvovýstupu a som hrdý, že po 32 rokoch tam vznikla nová slovenská cesta. Každý deň predsa na Fitz Roy cestu nespravíš. (smiech) Pre mňa to bol veľký lezecký sen, ktorý sa mi splnil. Ale s pýchou to má veľmi málo spoločné.

Galerie Fitz

Klik pro vstup do fotogalerie

Bivak na osmém štandě cesty "Asado". Nahoře Smolo, dole Mišo.

Dobrodružství pro dobrou věc

14.02.2016, Standa "Sany" Mitáč

Slovenský filmař Pavol Barabáš opět podnikl dobrodružství “ve veřejném zájmu”. S kamarádem Ivanem Bulíkem riskovali svoji vlastní svobodu a vydali se na místa, za jejichž návštěvu hrozí cizincům vězení. Rozhodli se tak proto, aby poukázali na počínající vysídlování kmene Suri, který žije stovky let na jihu Etiopie – skrytě, skromně a bez materiálních nároků.

Pod územím afrických domorodců se našla ložiska ropy a etiopská vláda jejich zemi pronajala nadnárodním korporacím. Chystá se tu těžba a výsadba plantáží. Také pravěká řeka Omo má být přehrazena obřím vodním dílem.

UKÁZKA FILMU (celý ke stažení je ZDE)

Na příběh kmene Suri a na další silná dobrodružná témata se můžeš těšit během festivalu Expediční kamera, který bude probíhat od příštího týdne. Promítat se začíná 16. 2. v Peci pod Sněžkou a další projekce jsou například 18. 2. v Praze (kino Aero) nebo 22. 2. v Brně (Klub cestovatelů). Seznam dalších z celkem 221 míst v ČR a SR najdeš tady.

Lezci se asi nejvíc budou těšit na film “82 vrcholů” o prázdninovém výletě Ueli Stecka nebo na “I-view” – příběh italského výškového horolezce. Simone Moro si v něm plní svůj sen, učí se pilotovat helikoptéru a zakládá první záchrannou službu v Himálaji. I-view je ale jen doplňkový film a nebude se promítat na všech místech, takže pozor na program.

Žena z kmene Suri (f: Pavol Barabáš)

Trojka, tři nuly a “jasný like” od Ivo Petra

11.02.2016, Jakub Freiwald

Stala se z toho už tak trochu tradice. Počítadlo fanoušků eMontany na Facebooku s příchodem Ivo Petra překročilo další symbolický milník – 3000. A tak jsme Iva přivítali několika otázkami.

Jak jsi se dozvěděl o eMontaně?
O eMontaně jsem se dozvěděl zcela jednoduše. Prostě tady na mě na FB vyskočilo okénko s jasným „rozkazem“ – označte jako To se mi líbí. Já jsem dané stránky proběhl a prostě se mi líbily, takže jasný „like“.

V čem se ti konkrétně líbí/nelíbí?
Zatím se mi zdá, že eMontana je zaměřena především na lezce (i když článek o cestě borce na lehokole mě dostal). Ale je to přirozené, klasický časopis Montana je stejného zaměření. Takže bych asi více přivítal nějaké treky (a prosím bez drastických záběrů na odřené končetiny jako tomu bylo u Pacific Crest Trail!), případně tipy na opuštěná místa na této planetě. Osobně vím, že jich je až až. Jinak dobré, vtipné, přehledné.

Co by měl podle tebe umět průměrný čtenář eMontany?
Myslím, že čtenář eMontany nemusí umět nic. Je to přece jen čtenář. Ale pokud zde najde inspiraci na nějaký projekt, už jedno jakého směru, pak musí umět vše, co je k tomu požadováno.

Co pro tebe znamená “dobrodružství”?
Dobrodružství je pro mě především odvozeno od slov „dobrý druh“, tedy je to především o přátelství na cestách, vedoucích mnohdy v drsných podmínkách někam na druhou stranu globusu. Jistě – dobrodružství si asi užijeme i jako sólisté, ale pro mě osobně to nemá ten správný „šmak“.

Děkujeme za přízeň a důvěru 2999 fanouškům, kteří byli před Ivem a i těm po něm. Vážíme si toho. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 4000. Kdo to bude, zase něžné pohlaví jako minule?

Ivo Petr – 3000. fanoušek eMontany (f: Ivo Petr)

Ondra Beneš s kamarády vylezli arabského El Capitana

08.02.2016, Pavlína Palasová

Sucho, paláce, pláže, velbloudi, datle, ryby, levný benzín… Co se vybaví tobě, když se řekne Omán? Pro Ondru, Ještěrku, Fida a Jiru tahle země znamená ještě něco jiného – lezení!

Na území sultána Kábúse se vypravili vylézt východní stěnu (rozbřeskovou – anglicky dawn wall, pozn. editora), Jabal Mishtu, která měří přes 1000 metrů. To se jim také povedlo a jako památka na jejich výpravu zůstalo ve stěně 40 nýtů a nová linie s pracovním názvem „Boys do not cry!“ (7c+).

Proč zrovna Omán? A proč Jabal Misht?
O tom, že se v Ománu dá lézt, jsme už věděli delší dobu, ale k realizaci došlo až tento rok. Hlavním lákadlem byl právě Jabal Misht. Největší skalní vápencová stěna na arabském poloostrově. K tomu Omán nabízí spousty dalších lezeckých destinací. Záleží jenom na tobě, jestli vyhledáváš vícedélkové lezení, sportovní lezení nebo bouldering.

Bylo něco, co vás během výstupu překvapilo, zaskočilo? Něco s čím jste nepočítali?
V podstatě šlo vše podle plánu a žádné velké překvapení se nekonalo. Asi největším problémem byla volná skála, která v některých délkách trochu více zvyšovala hladinu adrenalinu. Naštěstí takovýchto délek nebylo moc, a my si tak mohli vychutnat excelentní lezení v panenské skále. No, vlastně na jeden okamžik si vzpomínám. Poslední den, když jsme přelézali klíčové délky RP, tak se poprvé a naposledy objevily mraky a z nich začalo lehce pršet. Naštěstí stál Alláh při nás a těch kapek nebylo zas tolik. Ale nervíky to trochu byly.

Co byl nejsilnější zážitek?
Asi jako u většiny takovýchto výstupů to byl vrchol. Okamžik, kdy jsme si všichni uvědomili, co se nám podařilo vytvořit.

Jak bys novou cestu charakterizoval?
Jako “ozajstný alpinismus” v kilákové stěně. (směje se)

Ondra v osmé délce "Boys do not cry" 7c+ (f: Filip Martínek)

Chata Yetti v Obřím dole – místo, kudy teče štěstí

04.02.2016, Pavlína Palasová

Pět světel prokmitávajících ve tmě odbočuje z hlavní cesty a u kapličky mizí kamsi za závoru, do zóny klidu. Míří na krkonošskou chatu Yetti, Yettici, Yettinku, opředenou nejrůznějšími příběhy a historkami.

Chalupa č. p. 110, dnes patřící Lezeckému kroužku Prachov, zůstala jako jediná stát po přírodní katastrofě z roku 1897 v Obřím dole. Tehdy čtrnáctidenní deště a následné průtrže mračen z 28. až 30. července (kdy za dva dny spadlo 342 mm srážek) započaly dílo zkázy. V Obřím dole se odtrhly vodou nasáklé a ztěžklé bloky hornin, které společně s balvany a stromy sjely v podobě zemních lavin a mur z Růžové a Studniční hory.

První lavina zničila dům čp. 109 patřící Johanu Mitlöhnerovi. „Vrátil se ze stráže na Obří boudě a nenašel doma nic. Manželku, dvě děti, rodiče, statek, zvířata. Prostě vůbec nic,“ popisuje jeho příběh Prachovák a horský vůdce Josef „Šimon“ Šimůnek.

Druhá mura postihla sousední dům Emila Buchbergera. Jako vzpomínku na osm lidí, kteří zde tehdy přišli o život, nechala hraběnka Emma Černínová na místě zničeného domu rodiny Mitlöhnerovy postavit kamenný kříž, který v Obřím dole stojí dodnes.

Jediná Yettice, chata na které vyrůstali horolezci světového formátu – například Mirek Šmíd, síle přírody odolala. „Je postavená na malém hřebínku, a tak ji lavina obtekla,“ říká Šimon. Yettice odolává dodnes. Po nocích tu řádí lezecká zvířata.

Pět světel už je v chalupě. Sudy odvalit do „koupelny“, roztopit kamna v kuchyni, zabrat Goráč, letiště nebo Pokoj lásky. Povinné výbavy do hor v podobě vysokoprocentních destilátů se hromadí na stole. Mandolína, ukulele, kytáry, harmoniky a tamburínka už se zahřívají. Bude to zase divoká jízda až do svítání?

Ani vzdálenost od parkoviště, ani nepřítomnost elektřiny nezabrání tomu, aby ve světnici večer z vynesených hromad potravin mistři vykouzlili nadívanou sekanou, zelňačku, guláš, propečená kuřecí křidýlka, domácí dalamánky nebo palačinky…

Všichni svorně v záři svých čelovek dlabou, mastnýma rukama svírají půllitry a pějí nebo halekají písně.

Jedna z lavin v Obřím dole v roce 1897 (f: se svolením Krkonošského muzea Správy KRNAP ve Vrchlabí)