"200 slov"

Vzpomínka na zničený Moonwalk

31.05.2016, Standa "Sany" MItáč

Elegantní tvar a čerstvá zelená louka okolo. Vzpomínka na boulder Moonwalk v rakouském Zillertalu, který před pár dny někdo zničil ohněm.
Byl to určitě jeden z nejkrásnějších kamenů v Evropě…
Na fotkách jsou Jakub “Miki” Měkota (bílé triko), Filip Zaoral (bez trika) a Martin Válek.

Moonwalk IMG_0666

Moonwalk IMG_0669

Lezení na boulderu Moonwalk v rakouském Zillertalu (f: Standa Mitáč)
reklamní banner

Akrojóga: Vezmi svoji holku na vyhlídkový let

23.05.2016, Michal Mang

Cože? Akrojóga – jak to souvisí s lezením? Dalo by se říci, že je to jedna z mnoha „alternativních“ disciplín, kterou lze praktikovat ve dvou pod skálou a nejen pod ní. Akrojóga spojuje párovou akrobacii, jógu a jistou část terapie známou třeba z thajských masáží.

Mně na ní nejzáživnější připadá právě párová akrobacie, která dodává důvěru v sebe ale i v parťáka, což je docela fajn, ať už je člověk na zemi nebo na jakémkoliv konci lana.

Pravda, pro zvládnutí některých pozic je třeba troška toho morálu a pružnosti. Podobně jako na některé cesty. Tuhle stránku zase parádně doplňuje jógová část, kde lze natrénovat sílu ale i uvolněnost.

Když už je člověk unavený, nemá morál nebo se nudí, může zkusit některou z velkého množství protahovaček a uvolnění zahrnující např. terapeutické létání – jeden si visí hlavou dolů a druhý ho pěkně protáhne.

"Pro zvládnutí některých pozic je třeba troška toho morálu a pružnosti"

“Pro zvládnutí některých pozic je třeba troška morálu a pružnosti”

 

V akrojóze má každý svoji roli:
Báze (base) je dole. Rozhodně si do začátku ulehčíte práci, pokud to bude ten silnější.
Letec (flyer) je nahoře a létá. Ze začátku je snadnější, když bude nahoře ta (ten), co je lehčí, pružnější a míň se bojí být zrovna hlavou dolů.
Plus spotter, neboli záchrana (v ideálním případě). Taková šedá eminence, co se snaží při tréninku nových prvků zabránit pádu letce na ústa.

Na akrojógu budeš potřebovat
– Alespoň dva lezce/nelezce
– Podložku, bouldermatku, nebo karimatku pro větší pohodlí báze
– Špetku nadšení

Varování
Silně návykové.
Rychlé pokroky motivují k dalšímu cvičení.
Testováno na lidech.

Pražská „Urban Boulder Race“ – naočkuj se na příští rok (tetanovkou)

16.05.2016, Marek Jedlička

Na Urban Boulder Race (UBR) jsme s bráchou šli vlastně dost náhodou, předpověď na víkend nevypadala nic moc, a tak jsme se v pátek narychlo rozhodli, že nebudou žádný skály. „Budou domy.“

Myslím, že každýho kdo trochu leze, vždycky lákalo vylízt si po nějaký cihlový zídce na nějakej ten dům a to je přesně věc, kterou nám UBR umožnil. Ale nelezlo se jenom po cihlách, ba spíš naopak. Většina bouldrů připomínala prolejzačky ze školky, až na to, že aby je člověk vylezl, musel trochu něco umět. Ať už držet matky, jako kdyby chtěl někomu uštípnout cecík, a nebo lízt po tak malinkých lištách na výloze, že žiletky z Petráče jsou proti tomu madla. Ta různorodost městskýho hřiště byla fakt obrovská – závodilo se třeba na Strahově, ČVUTu nebo Jatkách78.

Viděl jsem pár holek, co si na rezavejch trubkách v jednom bouldru strhaly mozoly na krev a někdo na to řekl: „V ceně startovnýho by měla bejt i tetanovka.“ Do finále jsem se nedostal, ale bylo pro diváka (mě) jenom velká šou a zábava, tak třeba dvojnásobné ušlápnutí startovního chytu jsem ještě nikdy neviděl: „Drbič, jsem ti řikal že seš moc tlustej,“ ozvalo se z publika.

Akce to byla mega super nejvíc a klobouk dolů před Karinou a Jurášem, jak to hezky všechno šlapalo. Příští rok stopro zas. A afterparty… O tý radši až někdy jindy. (Závod vyhráli Honza Jeliga a Domča Dupalová, pozn. red.)

Bouldering na Strahově (f: Mára Jedlička)

Fotky z druhého kola ČP v boulderingu

11.05.2016, Standa "Sany" Mitáč

Jeden “film” = 36 snímků z druhého kola Českého poháru v boulderingu na pražském Výstavišti ze 7. května.

Závod dospělých vyhrála letos už podruhé Eliška Vlčková a Martin Stráník, který jako jediný topoval šestý finálový boulder (viz foto).

Kompletní výsledky najdeš tady.

 

Pro vstup do galerie KLIKNI na tuhle fotku. (chvíli se načítá)

 

Eliška Vlčková ve finále

Aplikace Melloblocco: největší boulderingový závod jde s dobou

09.05.2016, Lucie Trojanová

Rozhodli se přijmout výzvy informačního věku a dát pobytu v přírodě nový rozměr. Pořadatelé italského Melloblocca, největšího boulderového závodu na světě, pro letošní 13. ročník připravili novinku – aplikaci pro smartphony, díky níž si závodníci měli zapisovat svoje topy online a ihned sledovat svoji pozici v žebříčku.

Aby tak mohli činit i ti, kteří nejsou zvyklí za internet pro svůj chytrý telefon platit, bylo v údolí zřízeno několik wifi hotspotů. Dopadlo to nakonec tak, že wifi fungovala dost špatně a většina boulderistů si nezapisovala nic nikam a offline si užívali super počasí.

Naštěstí se strůjci Mella zároveň nerozhodli opustit starý model organizace závodu a u všech finálových boulderů byli přítomni rozhodčí, kteří úspěšné přelezy zapisovali pěkně postaru analogově tužkou na papír.

A tak všichni pokusovali, čistili chyty a křičeli na sebe “Alé!” (což mi google zarputile překládá ne jako “pojď”, nýbrž jako “pivo” – ale co my víme, jak se italští drtiči motivují). Celou akci doprovázel zvuk kravských zvonců, které dělají alpskou přírodu tím, za co ji máme rádi.

Na Mellu o tomhle víkendu lezl i Ondra Beneš, který se čtyřmi topy z dvanácti finálových boulderů skončil dvanáctý. Byl to výlet na otočku, ale stál za to: „Líbilo se mi tu moc. Zavzpomínal jsem, jaký to bylo před deseti lety, když jsem tu byl s Andrejem, Jirousem a Hlaváčkovcema z Prahy. A i za ten den lezení jsem se zničil perfektně.“ (První skončil Stefano Ghisolfi a mezi ženami Jenny Lavarda, pozn. red.)

Ondra Beneš v jednom z dvanácti finálových boulderů (f: Martin Sedlák)

Když děti bouldrují, má to šťávu…

, Standa "Sany" Mitáč

Malá fotogalerie z pátečních závodů dětí v boulderingu na pražském Výstavišti ze 6. 5. 2016

Takhle to vypadá, když bouldrují ti nejmladší draci.

 

Pro vstup do galerie KLIKNI na tuhle fotku.

 

Tomáš “Krkavec” staví bouldery jako umělec

05.05.2016, Standa "Sany" Mitáč

Když člověk dělá, co ho baví, nápady přicházejí samy. Tom „Krkavec“ Doubravský ze Šumperka je jeden z našich nejzkušenějších stavěčů. Poprvé připravoval cesty na závodech v roce 1997 a do dneška stavěl asi 30 závodů Českého poháru.

Jaký je rozdíl mezi stavění cest na lano a boulderů?
Boulder je taková hravější forma… Cesta pro lano má nějakou svojí logiku pohybu, kterou se na bouldrech snažím nabourávat. Vložit do toho nějaký „tajemství“. Lezec na to musí několika pokusy přijít a každý to vymysli trochu jinak. Tohle mě na stavění boulderů přitahuje.

Kde bereš inspiraci?
Asi z prožitku přítomného okamžiku a radosti z pohybu. (směje se) Baví mě to hrozně moc a nápady přichází samy. Zabývám se výtvarnými věcmi, takže někdy dokonce stavím bouldery od prostředka. Dám zajímavý chyt na zajímavý místo a kolem něho rozmístím nějakou strukturu. Něco v tom vidím a pak začnu přihazovat chyty, zkoušet to, pootáčet si to… Spíš si tak hraju a zkouším různý postupy. Škála, jak to uchopit, je nekonečná a hlavně je pro mě důležitá ta komunita okolo.

Tomáš "Krkavec" Doubravský při práci na Fesťáku v Teplicích nad Metují

Tomáš “Krkavec” Doubravský připravuje venkovní boulder.

Teď připravuješ velký boulderový závody v Olomouci (21. 5.). Jaká je komunita tam?
Komunita tam je taková uzavřenější… Spíš to jsou takový skupinky jednotlivců. Tam vidím ještě prostor k tomu, aby se víc stmelila. Kolem roku 2010 tam na bouldrovce proběhl i Český pohár, ale skoro nikdo nepřišel podpořit. To mě tehdy celkem zklamalo. Všichni jeli do Krasu. Teď to vypadá líp, přicházejí noví mladí lidi a doufám, že je třeba květnové venkovní závody nalákají.

V čem budou tyhle závody jiné než ostatní?
Že si na nich zalezou všichni. Dohodli jsme se, že v kvalifikaci bude asi 20 boulderů od obtížnosti 5C/6A do 7C. Lidi budou mít i dost času je zkoušet. Obtížnosti budou jasně předem daný, takže každý bude moct odhadnout, jak rozložit svoje síly. Navíc si myslím, že lezce vždycky přitáhne kvalita cest a na ni budeme pracovat.

_____

Nejen Tomášovy cesty si můžeš vyzkoušet na závodech “Flash Open” v Olomouci.
Budou se konat 21. 5. na stěně Flash Wall. Více info najdeš tady.

eMontana je mediálním partnerem závodů.

Jakub Konečný leze na prvním zkušebním ročníku závodů Flash Open v roce 2015. (f: archiv FW)

Devítka “Epita” – znám ji víc než svoji holku

29.04.2016, Marek Stehlík

Každý kdo leze v Krase (Moravský kras píšeme na eMontaně s velkým „K“, pozn. red.), ví, o jaké cestě je řeč – nejjednodušší a zároveň nejtěžší 7c tady.

Před třemi lety jsem do ní poprvé nalezl. Hned se mi ji podařilo zkrokovat, a tak započal můj tříletý projekt. První rok jsem cestě obětoval ještě dva výjezdy, které čítaly asi dvacet pokusů. Uvědomil jsem si, že na Epitu ještě nemám. Cesta je pro vyšší lidi o dvou dlouhých nátazích, ale více méně madlovačka. Pro ty nižší o dvou skocích, nebo jednom skoku a bouldru přes mikrolištičky.

Další rok jsem přijel natěšen hned zjara. „Přece jsem celou zimu trénoval a musí padnout jako nic!“ V prním výjezdu se nepodařilo. I když jsem ze začátku dával první skok, tak při druhém boulderu, mně vystřelila ruka nebo ujela noha.

V hlavě mně neustále hlodala myšlenka že, cesta je vlastně lehká. „Ani mi nenateče, pokus pokaždé skončí jen zpocením ruky, nebo uklouznutím lezky. Mám na to ji vylézt!“ A tak to pokračovalo celé jaro. Vždy jsem jel vylézt Epitu a odcházel se staženým ocasem mezi nohama. Nevím, zda jsem cestu začal nenávidět, nebo milovat, každopádně jsem už v ní znal každý krok, každý chyt i vstup. Epitu jsem znal daleko lépe než svou, nyní již ex, což bylo asi trochu zvláštní. Vždy večer před výjezdem jsem si krokoval v hlavě cestu. Dokonce se mi o ni i zdálo.

Stejně to pokračovalo celé léto.

A pak to přišlo, byl podzim, dobrá podmínka a výborný kolektiv. Opět jsem dal pár pokusů, cítil jsem se v tom silně, dal jsem dlouhý odpočinek a přišla ta chvíle. Zavtipkoval jsem před kamarádem: „To by byla sranda, kdybych spadl z toho madla u topu.“ Mírně naštvaně se na mě kouknul: „Takové věci neříkej!“ Šel jsem do ni! První skok jsem dal jako nic, téměř staticky, pokračoval jsem dál, zlehka jsem sklepl a namádžoval, v hlavě jsem si prošel další kroky a šel jsem do toho. Zalomil lištu, další lišta na bekend, zvedl jsem nohu, přechytl jsem mikro kostečku a přepadl do madla. „Je to moje,“ zaradoval jsem se. Teď už to jen nepokazit a dolézt – v pohodě jsem cvakl třetí preso, šel jsem do obliny a poprvé jsem v této cestě ucítil předloktí – šel jsem do menší přídrže pod madlem a … netrefil jsem ji!

Ten rok už jsem z Epity měl respekt a nedal jsem ji.

Další rok jsem hned první výjezd obětoval opět Epitě. Síla byla, dával jsem si kroky úplně na pohodu, ale skrze děravý lezky mně sjela noha. Šel jsem na třetí pokus. Opět pohodička, ale cítil jsem, že síly ubylo, chytl jsem kostečku a taktak jsem přepadl do madla, jenže jsem ho netrefil. Nevím, jak se mi to podařilo udržet, ale držel jsem se na konečcích dvou prstů, zařval jsem jako zvíře, nebo jako kdybych rodil! Přepadl jsem do madla druhou rukou. Dolezl jsem až k místu, kde jsem minulý rok pohořel.

V hlavě jsem si zopakoval: kašli na přídrž a jdi přímo do madla. Chytil jsem madlo, udělal ještě dva kroky a cvakl top. Ani už nevím, co jsem řval, ale museli mě slyšet až v Brně. (směje se) Nedokážu popsat tu radost, že cesta konečně padla. Objímal jsem spolulezkyni a házel ji do vzduchu. Ani nevím, kolik pokusů do této cesty padlo, ale obávám se, že mám v Krase rekord, protože pár stovek to bylo určitě. (směje se)

Mára Stehlík v Epitě, f: Václav Jarolík

Péťa Růžičková: Tunel, co nás spojuje, a vzkaz Elišce Vlčkové

24.04.2016, Standa "Sany" Mitáč

Péťa Růžičková z Prostějova je jedna z nejlepších českých bouldristek a zároveň holka, která to umí i s lanem – v italském Arcu má vylezené 8a+/b. Loni celkově vyhrála Český pohár v boulderingu. Letos ji v prvním kole (19. 3. v Plzni) porazila o devět let mladší Eliška Vlčková.

V Plzni ti unikla bedna. Čím to bylo?
Nemám pocit, že by mi v Plzni něco uniklo. Mým hlavním cílem je dostat se do „topu“, což se mi podařilo. Avšak hodně pokusů mě posunulo na páté místo. Při závodech hraje roli spousta faktorů, jako například aktuální forma, únava, nervozita, zda nám sedí styl bouldrů, správná technika, strategie, celkové psychické rozpoložení a spousta dalších. Být na bedně znamená mít tyto faktory dokonale zvládnuté, a to během pěti minut. Není snadné vše dokázat v tak krátké chvíli, avšak v tom jsou závody zábavné.

V čem si myslíš, že má Eliška Vlčková převahu nad ostatními?
Eliška má neuvěřitelné nadšení pro lezení, což je základ úspěchu. Má dokonalý cit pro pohyb, líbí se mi, jak ladně a tiše provádí jednotlivé kroky. Naopak její skromnost, ač velmi sympatická, je pro závody nevýhodou. Na bedně může být při každých závodech, proto její vítězství v Plzni není ničím překvapivým. Avšak jak jsem popsala v první otázce, hraje roli tolik faktorů, proto ne vždy se každý závod podaří. Takže posílám vzkaz Elišce: „Začni si víc věřit a teprve poznáš, co všechno v tobě je.“

Jak se připravuješ na příští kolo?
Psaním diplomky. (směje se)

V čem jsou podle tebe závody na Výstavišti v Praze nejlepší?
Každý závod je jiný a něčím zajímavý, proto nejde říct, že by měl být nejlepší. Pražské zázemí a organizaci BB-čka mám ráda, takže se na závody už moc těším. Doufám, že závodníky nevyláká pěkné počasí a všichni se tam uvidíme. Závody jsou totiž především o setkání přátel, které spojuje stejný tunel – „udržet chyt“. (směje se)

Udrží ho, nebo ne? Uvidíš v sobotu 7. května v Praze na Výstavišti, kdy začíná druhé kolo závodů. Přijď lézt, fandit, nebo aspoň pobýt.

eMontana je mediálním partnerem Českého poháru v boulderingu < btw, nové stránky.

Péťa Růžičková, Domča Dupalová a Nelly Kudrová v izolaci na ČP v Plzni (f: SM)

Ostaš – kde Hradečáci nacházejí útočiště

18.04.2016, Pavlína Palasová

Když vyjíždíme serpentiny na Ostaš, vzpomínám na dny, kdy jsme v sedm ráno odjížděli vlakem z Hradce a pak poctivě pěšky šlapali ze Žďáru vzhůru za skalami a večer ulezení a maximálně spokojení čekali se západem slunce na zpáteční vlak.

Letos zjara už jezdíme pohodlně autem a parkujeme pod kempem “U Malíka”, kde se zatím nevybírá. V sezóně je to horší, to chtějí za místo 100 Kč na den, tak je lepší zaparkovat na louce za Pěkovem – je to sice dál, ale zadarmo.

Tentokrát bereme jen bouldermámu, lezky a míříme “na paseky”, kde nás sluníčko trochu zahřeje. Po dlouhé době je krásně, a tak pod každým šutrem někdo sedí, leží, stojí.
„Ahoj, ahoj.“ „Česť,“ „česť,“ „česť.“
No jo, Poláci to sem mají kousek. Ve vyšším patře konečně nalézáme volný šutr, tak hurá do lezení.

Izolovaná hora Ostaš dosahuje výšky 700 m n. m. Najdeš ji u Police nad Metují. Své jméno dostala podle sv. Eustacha, patrona myslivců a lovců. Na vrcholu žili po několik staletí lidé, kteří tu hledali úkryt před Zikmundovými křižáky nebo Slezany. Ochranu na Ostaši hledali roku 1627 i čeští bratři a jejich skrýš je dnes známá jako Sluj českých bratří. Dnes tu nacházejí útočiště hlavně lezci z Hradce.

Když se chceš po zimě rozlézt na písku, tak stojí za to mířit na Zadní Ostaš, kde najdeš víceméně souvislý pás okrajových stěn s celkem sportovním jištěním. Lezení je v pevné skále, často převislé a většina cest se tu pohybuje okolo obtížnosti VIII.

Na jaře, na podzim a i v zimě se to na Ostaši hemží bouldristy, obzvlášť od té doby, kdy vyšel nový a velice pěkně zpracovaný průvodce – Bouldertopo. Vybere si asi každý, obtížnostně jsou tu bouldry od čtyřek do 8b. Hlavně, když všude je mokro, tak „na pasekách“ skála zaručeně vyschne hodně rychle. V letních měsících se dá schovat na skalách v lese. Na východní straně se vytvořilo skalní bludiště “Horní labyrint”, kde se dají najít nejprapodivnější skalní útvary s pseudokrasovými jeskyněmi.

Většina skalních cest na Ostaši měří 15-20 metrů a lezení je všelijaké – spáry, převisy, komíny, rajbasy… Bohužel, přespolní lanoví lezci mají trochu smůlu – poslední kompletní průvodce vyšel v roce 1996 (dodatky 2003, pozn. aut). Pokud je skála suchá, leze se tu v jakoukoli roční dobu.

Po pár hodinách bouldrování, marných i úspěšných pokusech, máme už slušně prolezené prsty. Holt skála tady žere kůži trochu víc. Balíme věci a vydáváme se zpět přes kemp “U Malíka” k parkovišti. Od jara v kempu funguje i kiosek a bez místního domácího koláče prostě nemůžeš odjet. Mají ho výborný.

Světelný rok 8A, leze Kuba Jedla, fotil Radek Jedlička

Catherine Destivelle – “Jsi nejlepší alpinistka na světě?” – rozhovor v M2

12.04.2016, Standa "Sany" Mitáč

Její plakáty visely snad v každé francouzské domácnosti, která vlastnila lano. I u nás měla od konce  80. let spoustu lezeckých obdivovatelů. Catherine Destivelle jako první žena vylezla 8a (“Fleur de Rocaille”, bylo později shozeno na 7c+, pozn. red.) a ve stejné době byla i ve své nejlepší závodní formě – společně s Američankou Lynn Hill vyhrávaly závody v lezení na obtížnost.

Catherine ale soutěžní lezení a tlak sponzorů neměla ráda: “Nebyla jsem tak motivovaná jako Lynn Hill. Ona zůstávala na stěně klidně do deseti večer, ale mně se chtělo jít domu a dělat něco jiného. Ale zase je pravda, že jsem mohla být na skalách v sedm ráno, kdy byl ještě čerstvý vzduch a nebylo horko.”

Na začátku devadesátých se závoděním přestala a dala se na alpinismus. O Catherine začalo být slyšet snad ještě víc a existuje o ní i skvěle natočený film, o kterém jsme nedávno psali. Sólově udělala po jedenácti bivacích novou cestu na Petit Dru. Tři alpské severní stěny v zimě – Grandes Jorasses, Eiger a Matterhorn? “Nejsou tak strmé, jak vypadají. Musíš mít dobrý cit pro skálu, být jako kamzík nebo horská koza,” zlehčuje Catherine v původním rozhovoru, který s ní pro Montanu udělala Martina Čufar Potard.

Jak se sympatická Francouzka popere s otázkou: “Můžu říct, že jsi nejlepší alpinistka na světě?” Dočteš se v tištěné Montaně – kde ji sehnat?

"Nikdy jsem se necítila dobře v lycře, ale fotky měly úspěch a to bylo hlavní." (f: archiv C. Destivelle)

Gabča Vráblíková poprvé a Adam Ondra o chyt a půl

10.04.2016, Standa "Sany" Mitáč

Malá fotogalerie ze včerejších závodů Českého poháru na pražské SmíchOFFce.

Kdo vyhrál?

HOLKY

1. Gabča Vráblíková (vyhrála ČP poprvé v životě | HO Železný Brod)
2. Lenka Slezáková (ročník 2000! | Zlín)
3. Verča Šimková (ve finále zalezla stejně jako Lenka, akorát byla pomalejší (každopádně rozhoduje výkon v kvalifikaci, pozn. red.) | Brno)

KLUCI

1. Adam Ondra (oproti loňsku už to nebylo o parník, ale jen o chyt a půl | Brno)
2. Jakub Konečný (AO: “Má neskutečnou sílu. V ručkování na žebříku mě udělá dvakrát.” | Lipník nad Bečvou)
3. Martin Jech (ve finále měl pech | Chomutov)

Kompletní výsledky najdeš na Lezci.

Více fotek najdeš na facebooku stěny.

 

 

Gabča Vráblíková ve finálové cestě (všechny fotky: Standa Mitáč)

Adam Ondra Beneš. Každý den se něco děje

07.04.2016, Standa "Sany" Mitáč

Pokud v sobotu nevyrazíš na skály – má trochu pršet, můžeš přijít zafandit nejlepším českým sportovním lezcům na pražskou Smíchoffku. Stavěči Jenda Šolc a Honza Zbranek, o kterém jsme natočili video, už pár dní připravují cesty pro sobotní závody Českého poháru. Bude tady zase Adam Ondra, takže je na co se těšit. Loni ve finálovce Adam spadnul. Nechá ho letos Honza topovat?

V sobotu se na Smíchoffce bude vyhlašovat také Výstup roku ČHS. Čestné uznání letos mimo jiné dostal Petr „Špek“ Slanina. Dostaví se pískař a svéráz z Čekého ráje na indoorové pódium? Těžko říct.

V neděli 17. 4.  je pak na stejné stěně soutěž v lezení (nejen) nevidomých – pozvánka. „Budou závodit tříčlenné týmy složené z nevidomých, dospělých bez zrakového hendikepu a dětí,“ upřesňuje organizátor Jan Švehla. Vstupné na oba dny pro nelezce zdarma.

Pokud jsi z Moravy, další vertikální session proběhne v pondělí  11. 4. na stěně Flash Wall v Olomouci. Ondra Beneš sem přijede vyprávět o letošním lezení v Ománu. Na vrchol Jabal Mishit tam s kamarády udělal kilometrový big wall za 7c+. My jsme mu po návratu položili čtyři otázky. V Olomouci toho určitě řekne mnohem víc. Vstupné 80 Kč. Více info tady.

AKTUALIZACE:
Kulturní akce se v sobotu uděje taky na severu Čech. Od osmi hodin se bude křtít nový průvodce na Drábské světničky. Kde přesně? V restauraci “Pod hrady” na Olšině u Mnichova Hradiště.

V sobotu Adam, v pondělí Ondra (f: archiv Standy Mitáče a O. Beneše)

Adam Ondra odpoví čtenářům eMontany

30.03.2016, Standa "Sany" Mitáč

Na co se Adama Ondry ještě nikdo neptal? Co zajímá tebe?

Napiš nám svoji otázku na Adama mailem na adresu [email protected] nebo do komentářů na facebooku.

Adam slíbil, že na zaslané otázky odpoví v rámci nového rozhovoru, který budeme dělat 9. dubna v Praze.

Loňský rozhovor s Adamem “Ani slovo o lezení” najdeš tady. Letos je slovo “lezení” dovolené, takže žádný stress.

Adam Ondra (f: Standa Mitáč)

Trocha kultůry ve velikonočním Fontainebleau

28.03.2016, Marek Jedlička

Než jedeš poprvé do Fontu, tak si myslíš, že jsou to samý obliny, průtlaky, plotýnky, parádní hrany… Po pěti dnech lezení ti dojde, že ti všichni kecali – Font jsou hlavně díry. Ve tvých prstech! No a co s tím pak, když máš prsty jako cedník a k lezení potřebuješ víc než cokoliv jinýho hlavně dostatek tenký tejpky k mumifikaci bříšek. Odpověď je jasná a nikdo, kdo leze, to asi neslyší rád: „Restday!“

Font jsou hlavně díry. Ve tvých prstech (f: Marek Jedlička)

Font jsou hlavně díry. Ve tvých prstech (f: Marek Jedlička)

XXX
S restama je ale problém. Co dělat? Chodit někde po městech se ti moc nechce, když je všude toliko lezení. Do města vyrazíš jedině tak do lezeckýho obchůdku, a když ti ještě cestu poradí Melissa Le Neve, vypadá to, že to snad nějak půjde zvládnout. Teď už jen rest proměnit ve smysluplný den nějakou pomocí druhým. Ve Fontainbleau jsme moc bezdomovců a žebráků nepotkali, tudíž se naše charitativní úmysly musí ubírat jiným směrem. „Co jet do Isatisu, je tam Chasing the Rubbish (akce na čištění skal, pozn. red.) od Black Diamondu? Třeba tam bude i Fred Nicole.“ (švýcarský bouldrista, co dal první 8B+ vůbec, pozn red.)

A tak se z rest daye nakonec stal jeden z nejvíc nejlepších dní – ráno do obchodu pro croissant, pak procházka po Chateu d´Fontainbleau, nákup božích kartáčků (mají dlouhé hlavičky s kančíma štětinama, tudíž božsky čistí), šáhnutí na Melissu (na lopatku tak trochu), odpolední úklid a zektoring a jako třešnička na dortu (zektoring je výraz Slováků pro procházení sektorů a očumování bouldrů, co by chtěli lézt, pozn red.) Úplně nakonec pak potykání a fotka s Fredem NicolemNico Favressem (bigwallový specialista z Belgie, pozn. red.). Borci by prý rádi vyrazili do Čech na písek a dali si tu nějakou pěknou spárku.

Fred Nicole, Tomáš Jedlička, Marek Baran, Nico Favresse a Marek Jedlička (f: náhodný kolemjdoucí)

Nefér výhoda strašpytlů a holka, co se přitulí i k smraďochovi – VÝSLEDKY SOUTĚŽE

23.03.2016, Jakub Freiwald, Standa "Sany" Mitáč

Jaká je tvá definice dobrodružství? Na tuhle otázku jsme se ptali v soutěži o tři poukazy na knihu Travel Bible v hodnotě 3x 390 Kč. Ze všech zaslaných fotek a textů nás nejvíc zaujaly tři následující.

Míša Haluzová (+ koláž dole)
Dobrodružství je vzít batoh a letenku a vyrazit kamkoli. Nevědět, kde večer skončím a co budu jíst. Procházet krajinou pod rozpáleným sluncem přes vesnice , města, řeky, pole , louky, vyšplhat do hor až nad oblaka a užívat si samotu. Houpat se ve vlnách rozbouřeného moře. Vidět z hory východ slunce nad vulkánem. Nastoupit do autobusu, který byl starý už před dvaceti lety. Poznávat zvyky a tradice. Ochutnávat to, co jedí místní. Bavit se s lidmi i když nemluví stejnou řečí. Žít…

Michal Guzi
Dobrodružství podle mě je, když jedeš na místa, který jsi neviděl na fotkách; když jedeš v počasí, ve kterym bys byl za normálních okolností zalezlej u filmu; když jíš věci, o kterých si nikdy neslyšel; když spoléháš na lidi, který si nikdy neviděl a když už je i tvý holce jedno, že si neměl několik dní sprchu a stejně se k tobě večer ve stanu přitulí.

Helena Dvořáková
Dobrodružství? Nemusí to být rovnou cesta na druhý konec světa. Pro mě je dobrodružství částečně o překonávání strachu a sama sebe – a je jedno, jestli člověk zdolá velehoru, nebo si s šíleným strachem z výšek troufne vylézt na posed. V tomhle máme my strašpytlové nefér výhodu. 🙂 Když se bojíte skoro všeho, čekají na vás malá dobrodružství na každém kroku.

Ale hlavně podle mě jde o objevování nového. Ten pocit novosti, úžasu a radosti z neznámého, je to, co člověka žene i do věcí, ze kterých má hrůzu – jen aby ze sebe shodil nános všednosti a cítil se naplno přítomný v každém okamžiku. Tehdy jsme totiž nejvíc naživu.

Já tohle nejvíc zažívám na cestách. Tehdy je nejsnadnější dívat se na svět novýma očima. Ale myslím si, že pokud by se člověk uměl dívat správně, nemusel by nutně kvůli hledání toho pocitu přemísťovat svoji tělesnou schránku z místa na místo nebo dělat jiné psí kusy. (Ne že by to teda nebyla zábava. :))

Když jsme byli malí, bylo všecko nové a zajímavé, a pamatujete si, jak byla velkým dobrodružstvím každá maličkost? Někdy je mi líto, že si tenhle pohled na svět nejde snadno udržet. Postupem času člověk už skoro všechno někdy zažil, a tak hledá nové výzvy, nové vjemy… Někdy ale stačí právě ten nový pohled. A proto se snažím naučit zas na všechno dívat, jako bych to viděla poprvé. A ono to vlastně poprvé je – všichni jsme cestovatelé, z jedné vteřiny do další, a žádná nikdy není stejná jako ta předchozí…

Nikdy nevíte, na co narazíte za dalším rohem. Čím vás překvapí nový den, když ráno otevřete oči. Dobrodružství začíná každým okamžikem, nádechem. Dobrodružství začíná ve vaší hlavě.

Za dárky do soutěže děkujeme autorům Travel Bible Motouši Vinšovi a Petru Novákovi.

Jaká je tvoje definice dobrodružství? (f: Míša Haluzová)

Eliška Adamovská – holka z Ostravy, co má ráda jeskyně

19.03.2016, Standa "Sany" Mitáč

Ani Martin Stráník ani Péťa Růžičková. Nikdo z nich dnes na Českém poháru v boulderingu nevyhrál svoji kvalifikaci s takovou převahou jako Eliška Adamovská (roč. 2001, kategorie Dívky B). „Porazila by i chlapy, kdyby závodila s nima,“ komentoval její výkon pořadatel Jirka Žák.

Jak to dělá, že je v takové formě? Eliško, jak vypadá tvůj trénink?
Lezu většinou čtyřikrát do týdne a pak mám ještě campusování, taky plavu, běhám a cvičím TRX. Snažím se, aby to bylo všestranné.

Kde jsi začínala?
Nejdříve jsem byla v oddíle za Orlovou, ale teď už jsem tam dlouho nebyla, protože jejich stěna už mi moc nevyhovuje. (směje se) Teď trénuju nejvíc v Ostravě na Tendon bloku. Máme tam úplně super partu, Ostraváci jsou podle mě jedna z nejlepších lezeckých skupin… Moje trenérka Saša Gendová je úplně super, kdysi lezla závodně a bere nás hodně do skal.

Čeho si ve skalách vážíš nejvíc?
Vylezla jsem „Mrtvaški ples“ – název znamená ples mrtvol (směje se), je to za 8b (10 UIAA, pozn. red.), takže zatím asi moje nejtěžší cesta. Mám ráda převislé cesty, nejvíc mi sedí jeskyně – třeba cesta „Corto“ 8a je můj styl.

Lezla jsi už v horách?
Byli jsme zatím jen v Tatrách. Hlavní vzpomínka – osmidélková cesta. To bylo hustý. Překvapilo mě, jak rychle se měnilo počasí. Na začátku jsme lezli v kraťasech, pak se udělala zima a navíc jsme nevěděli, kde jsme. Vlastně si ani nepamatuju, jak se to tam jmenovalo. Vůbec nevím.

Do lezení prý hodně šlapeš…
Jo, občas mě kamarádi musí trochu brzdit. Často bych chtěla lézt víc než oni. (směje se)

Další fotky ze závodu najdeš tady.

UPDATE – KONEČNÉ VÝSLEDKY:
1. Martin Stráník // Eliška Vlčková
2. Štěpán Stráník // Gabriela Vráblíková
3. Roman Kučera // Lenka Slezáková

eMontana je mediální partner Českého poháru v boulderingu.
O výsledcích dnešního závodu budeme informovat.

Eliška Adamovská na závodě ČP v boulderingu, Plzeň 2016 (f: Standa Mitáč)

Český pohár v boulderingu vyjíždí v sobotu z Depa

17.03.2016, Standa "Sany" Mitáč

Která lezkyně a lezec letos ukáže největší přebytek síly? V sobotu začíná v Plzni nový ročník Českého poháru v boulderingu. Proč se vydat do Depa 2015 (Presslova 14) a co tě čeká nového? Odpovídá do telefonu přímo z plošiny pořadatel Roman Kozelka:

Vezmu to stručně – nový místo, úplně nová stěna s pódiem i dopadištěm, nový chyty. (rozhlíží se kolem) Dál máme nově “prize money” – kdo vyhraje, bere 3 000 Kč na místě, druhý dva, třetí jeden. Budeme točit super videa a máme novýho fotografa. (“Sakra, teď se mi kousla plošina.”)

Novou stěnu pak budete převážet i do dalších měst?
Jo, je to tak, na každém dalším kole bude tahle nová – čerstvě napískovaná a nabrandovaná. Budou se jen měnit profily, na kterých se staví bouldery. Mimochodem, kvalifikačních boulderů je šest a jsou drsný, ale to tam nepiš, to by nikdo další nepřijel. (směje se)

Dříve býval v Plzni pohár na Borských polích…
Teď je to nově v Depu – tady je to takový komornější. Půlku haly zabere samotná stěna. Pořádají se tu koncerty a je to super místo.

Tvoji hlavní favoriti závodu?
Mezi chlapama mám favorita – Martina Stráníka. Honza Chvála asi nebude, protože má utržené poutko. A z holek bych chtěl fandit nějaké mladší, která by mohla konečně natrhnout zadek Pétě Růžičkový, ale obávám se, že se to nestane. (směje se) Uvidíme, je tam pár nových jmen a mezi nimi třeba kluk z Kazachstánu.

Jaký je doprovodný program?
Napli jsme jednu hajlajnu, budou tu stánky partnerů a hlavně si to tady užijí děti, které můžou zkouknout digitální výstavu TRIK, což je fakt zajímavý i pro ty nejmenší. Rodiče si můžou dát preso v dobrý kavárně v Depu. Samostatné dětské závody jsou v neděli a jsou „open“ – pro všechny děti.

eMontana je mediálním partnerem ČP v boulderingu 2016

Loňská vítězka Péťa Růžičková (f: Standa Mitáč)

Chceš přestat lízt? Pořiď si štěně!

15.03.2016, Pavlína Palasová

Mít psa bude naprosto super. Budeme ho brát do skal. Bude nám pod skalou hlídat batohy. Budeme s ním chodit běhat. Bude poslouchat na slovo…
Cha – jak jsme mohli být tak naivní?!

Jak tedy přestat lézt?

1, Pořiď si štěně, pokud možná co nejmenší, nejlépe na podzim. Říkáš si, že do léta krásně vyroste a bude s tebou chodit do skal. Jenže trochu zapomínáš, že lízt chceš i na podzim, kdy je nejlepší podmínka.

2, První čtyři měsíce se moc nevyspíš, jelikož štěně dvakrát za noc potřebuje čůrat, a když kňučí nebo se mele v pelechu a dělá ukrutný randál, tak ho prostě nejde ignorovat.

3, Raduješ se, že máš pro štěně super hračku – starýho bambuláka. Brzo tě ale nadšení přejde, když zjistíš, že ze psa lezou šňůrky horem i dolem.

4, Jsi přijat sektou pejskařů. Tím pádem tě čekají každodenní velice povznášející rozhovory o vašich miláčcích. Nejčastěji s důchodcemi.

5, Zpočátku ti přijde roztomilé, jak štěně není schopno ujít tři kilometry a ty ho musíš nosit. Brzy na to s nostalgií vzpomínáš, když po 25 kilácích je štěně stále fit, ale ty jsi na další tři dny odrovnaný.

6, Pod stromečkem na Štědrý den na tebe nečeká nové lano, ale 12kilový pytel granulí.

7, Jako poloviční mrtvola se vrátíš z práce/školy a chceš si jít alespoň na chvíli zalízt na stěnu. To těžko, štěně ještě dneska nebylo venku a pokud nebude, tak to vypadá, že zboří barák. Sebereš poslední síly a necháš se jím dvě hodiny vláčet po lese.

8, Až dosud tě vůbec nezajímalo, kolik odpadků se válí po ulicích. Nyní máš přehled o všech ohryzcích, vajglech, obalech, kapesnících a brzy nabudeš dojmu, že jsi si nepořídil psa, ale vysavač. Někdy máš pocit, že je postižený – neustále žere tymián.

9, Závislost tvého psa na vajglech se mění v závislost na koňských, psích a bohužel i lidských výkalech. A to s ním chceš jezdit lízt do Ádru? (Kouřící hromádky jsou téměř pod každým nástupem, pozn.) 

10, Najednou je jaro, jezdíš do skal a zjistíš, že tvůj pes je naprosto mazlící a místo klidného hlídání batohů a odhánění zlodějů se potřebuje s každým pomazlit a olízat ho. A klidně si i odejít, pokud má dotyčný alespoň kus mrkve.

Beník (dole) a Stejkoun v Labáku (f: Standa Mitáč)

Spící růže. Oblast, kam by se mělo jezdit, ale nejezdí…

11.03.2016, Standa "Sany" Mitáč

Představ si údolí, kde máš půlkilometrové stěny přímo za kempem. Za půl hodinky jsi u nástupu a můžeš v klidu lézt až do tmy. Změna počasí tě tu nepřekvapí, to by byla vyloženě smůla – prší tu průměrně dvakrát v roce. Jednou v lednu a jednou v prosinci. Přesto se díky suchému vzduchu nepotíš.

Wadi Rum v Jordánsku.

Tištěný průvodce má 240 stran a ty tu za celý pobyt potkáš dva lezce. Celé masivy členitého a zároveň pevného pískovce, za jehož výšku by se nestyděli ani v Yosemitech, máš jen pro sebe. Vezmi svoje frendy a vyraž, letenky do Akaby jsou zatím za slušnou cenu.

„Ještě kolem roku 2008 se do kempu Rest House nevešly stany. Pak začalo Arabské jaro v Egyptě a lezci se začali zdráhat. Teď je tu kvůli problémům v Sýrii úplně prázdno… Další slabá sezóna. Rádi bychom si procvičili angličtinu – stavíš se večer, prosím?” říká mladší Beduín Tejsir, který tu dříve dělal turistického průvodce.

Co názor někoho “nestranného”? Mike je chlapík s dlouhými šedivými vlasy, který se do Wadi Rumu natrvalo přestěhoval z rodné Kanady: „Žiju ve vesnici dva roky a za ten čas jsem neřešil žádný problém s bezpečností. Připadám si jako v oku hurikánu. Je tu úplný klid, přestože všude kolem to bouří – Sýrie, Turecko, Irák, Izrael…”

Ty mezitím sedíš v pouští pod převisem, posloucháš praskání ohně a zpěv dvou Beduínů. Místo raket vidíš ze spacáku padat hvězdy. Zítra ráno budeš zase lézt nějakou tradiční cestu (sportovních tu je asi šest) nebo se jen toulat po oranžových písečných dunách.

Pozn. Tady je Alešákův článek o Wadi Rum na eMontaně.

Klikni pro vstup do fotogalerie

Slanění z cesty Les Rumeurs de la Pluie