"200 slov"

Jak jsem si taky mávla (na heli)

06.08.2016, Alena Čepelková

„Hahaha, Bačo, co to vyvádíš s těma babama ve stěně, že si pak musíš mávnout na helikoptéru, to kvůli vysílení?“ škodolibě si ho dobírám poté, co vyjde najevo, že se nechal zachránit od horské služby. Chudák cítí potřebu vysvětlovat, nač teda zbytečně riskovat, když…

Začátkem července vyrážím do Alp odškrtnout si jeden ze svých restů: „Jak mám v klidu zemřít, když jsem ještě nebyla na Eigeru?“ Za parťáka mám vášnivého lovce alpských čtyřtisícovek Romana. V Grindelwaldu je klid: „Chata Mittelegi je zavřená, nikdo po hřebenu ještě nešel, před 14 dny tu napadlo hodně sněhu, podmínky jsou špatné,“ zní informace od horských vůdců. Mračím se, odjakživa jsem nebyla schopna lehce opustit nějakou myšlenku. Jelikož chceme Eiger přejít a pokračovat na Mnicha, bude rozumné tentokrát kapitulovat.
„Pojeďme do Saas Fee, tam to znám, něco vylezeme tam,“ dí Roman.

Udobřuje mě krásná vícedélka v Grimselpassu cestou a vražedné stoupání na chatu Mischabelhutte již absolvuji s úsměvem. Nenechám se rozhodit ani vstáváním v půl třetí ráno, pro jednou to zas přežiju. Všichni ostatní z chaty razí na severní stěnu Lenzspitze, což je stráň o sklonu nějakých 50 stupňů. Lézt v zástupu mne nikdy nebavilo, tak si libuju, že na hřebeni budeme sami. Roman ho lezl předloni – v pohodě (obtížnost D-, úseky IV UIAA, pozn. red.).

Máme jen šedesátimetrové lano, pár smyček a pro jistotu dva frendy. No, fakt jsme tady sami, nádhera, akorát skálu zakrývá sníh o konzistenci, která má k přívětivému nosnému firnu opravdu daleko. Nestydím se pár místeček ostrého hřebene absolvovat popojížděním jako na koni místo odvážných kroků po příliš měkkém ostří a raději ani nekomentuji svoji blbost nad volbou bot, ze kterých mi teď v těžko odhadnutelných intervalech padají mačky.
Délky přibývají a přibývají, ovšem hřeben jaksi neubývá – a to nás čeká ještě traverz z Lenzspitze na Nadelhorn, ten naštěstí bude už prošlapaný.

Pokročilé slunné odpoledne nás zastihuje na hřebínku těsně pod vrcholovou partií, kam jsme se dopracovali lezením přes lokry a žlabem vyplněným tajícím ledem bez jakéhokoli jištění. „Tam už to bude dobrý,“ usuzujeme z pohledu na závěrečný vysněžený svah naproti nám. Stojím u smyčky přehozené přes jediný skalní hrot se zde vyskytující a spolulezec mizí za vyvýšeninou hřebínku. Lano se přestane hýbat.

„Jsem v prdeli“.
„Tak se vrať.“

Od dosažení vrcholu nás dělí maličkost – museli bychom absolvovat asi stometrový úsek současně, přes ostrý hřebínek s krajně nedůvěryhodnou převějí, než by se zas naskytla možnost dalšího jištění. Ani jednomu se nám nechce tolik riskovat. Chudák moje lano už nemá ani těch šedesát metrů kvůli tomu, že se seklo při slanění z jedné věžičky cestou, a musela jsem si vypomoci pár údery cepínem (ano, jde to snadno). Na jednu stranu strmá kamenná šluchta, na druhou svah končící v okrajové trhlině nad ledovcem.

„Máš telefon?“
„Jo, ale nemám signál.“
„Hm, tak to budeme muset počkat do rána, až ten sníh trochu ztvrdne.“
„A hele, signál.“
„Tak co?“
„Tak joo!“

K narozeninám si dopřávám nádherný výlet helikoptérou.
Při pozdější oslavě doma mi gratulují synci: „To jsme rádi, mami, že jsi už rozumná!“

Lenzspitze – malý člověk a velký hřeben (f: Alena Čepelková)
reklamní banner

Životní energii si dobíjím v Jizerkách nad Libercem

25.07.2016, Ondra Šnopl

Lidi mají rádi různé druhy lezení, někdo spáry, druhý stěny, odvážné nebo odjištěné sportovky, písek nebo vápno. Dnes jsou v módě umělky, lezení po barvách, bezpečný adrenalin. Já začínal v Jizerkách a doteď mě to baví. První cestu, kterou jsem kdy lezl a tahal, byla „Západní Hrana“ na Homoli Cukru.

Auto nebylo, takže vlakem do Jizerek to bylo spíš o víkendu. Ale člověk chtěl vypadnout do skal i po škole. Naštěstí, pár kilometrů od baráku jsme měli Kateřinky a Rudolfov. Okrajové části Liberce s krásnými lesy a spoustou kamenů. Na kole tam byl člověk za půl hodinky, pěšky za hodinku. První zkušenosti k nezaplacení – obří uzel při slanění, který se rozmotal a pád skoro až na zem, nejištěné plotny, první pivo ve skalách, kamarádství na celý život.

Strejda Gůgl ještě v plenkách a já byl rád, že umím vůbec použít disketu. I tak se mi podařilo sehnat jediného průvodce, který na tyto oblasti byl, samizdatový od Jirky Doubravy. Za poslední prachy na svačinu jsem si ho ve školní tiskárně nechal vytisknout a o hodinách češtiny, místo vybrané literatury studoval nákresy a přemýšlel, kudy se k jaké skále asi jde.

Tenkrát žádné GPS nebyly a hledání podle popisku: „U patníku na vrcholu stoupání zahni doleva, po lesní cestě asi 300 m, až uvidíš mýtinu, na ní to je.“ Během těch pár let mýtiny zarostly, lesní cesty taky, a tak bylo hledání leckdy mnohem složitější než celé lezení. Najít Borůvku, Ropuchu nebo třeba Žihadlo, to byl úspěch sám o sobě.

Skalky v Rudolfově nejsou nijak vysoké, naopak, spousta z nich jsou spíš bouldry a dají se lézt bez lana. U spousty z nich je i dost bídný materiál, krystaly se lámou, často se leze v mechu, dolézá do borůvčí nebo je směr už tak zarostlý, že si člověk během cesty musí nějaký ten krystal vydolovat z pod mechu. Lezl jsem všude možně po Evropě, v Americe, sportovky, písky, vícedýlky… Ale zbroušený kartáče, odřený klouby a kolena z ulomených krystalů, hlína a mech za ušima – tohle mi vyčistí hlavu vždycky. Pro někoho bezvýznamný kvak, zbytečná práce. Pro mě dobíjení životní energie.

Stále zde vznikají nové cesty, ať už kvaky nebo významnější směry s borhákem, tak i sportovky v místních lomech. Pro číslo si sem člověk nepojede, ale jestli v tobě ještě zůstalo trochu toho lezce romantika, samotáře, dobrodruha, tohle je to, co hledáš.

Rudolfovský lom, cesta "Neoklasicismus", prvovýstup. Pouze vlastní jištění.

Nedůvěřivý bouldrista Dan Maixner: “Hodil by se mi slovníček horolezeckého slangu”

18.07.2016, Jakub Freiwald, Standa "Sany" Mitáč

„Ne, že bych ti věřil, že jsem 4000. fanoušek,“ vpálí mi do obličeje Dan Maixner hned po úvodní oťukávací zprávě, „ale vaše články a rozhovory se mi moc líbí, takže si na tvůj dotazníček chvilku udělám,“ dodává hned vzápětí další jubilejní příznivec na našem Facebooku.

Jsme rádi rádi, že naši čtenáři nevěří všemu, co jim kdo nakuká, a radši posíláme na zlepšení vztahů důkaz v podobě screenshotu. Dan je tvrďák, co má rád bouldery.

Kdy jsi byl naposledy lézt a jaké to bylo?
Naposledy jsem byl na boulderu asi před dvaceti minutama a bolelo to, ale jinak parádní. Na stěně naposledy ve čtvrtek. Jsem po dlouhý pauze, takže to bylo rovnež celkem intenzivní, ale o to víc uspokojující. Venku už jsem nebyl pár měsíců.

Kam se chystáš v létě?
V létě pojedu se školou na sporťák, který bude plný lezení kolem údolí Doubravky a bikingu.

Jak jsi se dozvěděl o eMontaně?
eMontanu měli lajknutou snad všichni moji dobrodružní kamarádi, takže mi vaše články vyskakovaly často. Vzhledem k tomu, že obecně věci na Fb moc nesleduju, tak mi to chvíli trvalo, ale vy za to stojíte.

Co se ti na eM líbí/nelíbí?
Mám vás lajknutý jen chvíli, takže je na nějaký hodnocení brzy, ale zatím snad můžu říct, že vaše rozhovory a články jsou skvělý. Snad jenom, že horolezecký slang je mi stále často záhadným, takže pro mě by se hodil nějaký slovníček. (Něco málo je v článku Fakta a nýty – Radím uzel, pozn. red.)

Jaká je tvoje definice dobrodružství?
Dobrodružství? Asi prostě když nevíš, co bude, a ono to nakonec dopadne dobře.

Děkujeme za přízeň a důvěru 3999 fanouškům, kteří byli před Danem a i těm po něm. Vážíme si vás, jste nejlepší. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 5000. Kdo to bude? Dočkáme se zase nějaké slečny?

Dan Maixner – fanoušek eMontany na facebooku č. 4000

Na hřebeni Peuterey jsem visela na vláscích jádra

13.07.2016, Standa "Sany" Mitáč, Lenka Hubáčková

Lenka Hubáčková s Pavlem „Bačou“ Vrtíkem vylezli na začátku července legendární klasický hřeben Peuterey na Mt Blanc. Jak na „pět dní nahoře“ a 4500 metrů lezení vzpomíná sama Lenka?

“Po skoro třiceti hodinách skoro nonstop akce se konečně ukládám mezi odpadky a chystám se ke spánku. Hodiny ukazují dvě ráno a jsme uvnitř asi nejdražší popelnice na světě, uvnitř Vallotky (bivaková chata ve výšce 4362 m, pozn. red.). Zatímco Bača venku vaří ionťák, věnuju se pro mě v tu chvíli nadlidsky obtížné výzvě – vyzutí bot. Úkol zvládám jen z poloviny. Sedím v bohaté nadílce smetí a zoufale hypnotizuju zip své Scarpy. Je ticho, všichni spí, nikdo nezvrací, tmu prořezává červený světlo čelovky a odráží se od roztrhaných alu folií. Po několika minutách se vzdávám, nohu i s botou zastrčím do spacáku a usínám.

Peuterey Integral je nejdelší hřeben v Alpách, takže celou akci je třeba pojmout „fast & light“. Proto máme jen jeden spacák, který aktuálně okupuju. Proto už jsem víc jak 30 hodin nic pořádnýho nejedla. Po sladkých třech a půl hodinách bezesného kóma vstávám a s ryzí závistí pozoruju skupinku Rusů cpoucích se sýrem a čokoládou. Polknu sliny, sežvýkám polovinu tyčinky a spolu s Bačíkem „seběhneme“ 2800 metrů dolů, do Val Veny.

Hechtel a Kittelman v červenci 1953 přelezli Peuterey Integral za tři dny, Ueli Steck v srpnu 2013 za 16 hodin a 9 min. Já s Bačou, i přes veškeré fast & light snahy, jsme byli nahoře pět dní. Na rozjezd si dáváme jižní hřeben Aiguille Noire de Peuterey (první část výstupu, pozn. red.). Po 16 hodinách rozjezd přerušujeme bivakem. Další den po poledni jsme na Noir, odkud nás čeká asi 12 slanění. U čtvrtýho se seká lano. Konec se nedostupně houpe tři metry v prostoru, stahovací repka se nehne ani o píď. Když už pomalu vytáčíme 112, lano zázračně povolí a jede se dál. U pátýho slanění se lano přetrhne. Respektive se přetrhne oplet a já zůstávám uprostřed prázdna viset na vlásku, nebo spíš několika vláscích jádra.

S pocitem, že teď jednoznačně umřu, se v adrenalinovém opojení chytám skály. Když si uvědomím, že jsem furt živá, slaním na štand, kde přetržený konce svážeme. Od teď už se lano zasekává s železnou pravidelností. Ve dvě ráno zapadneme do nejvýš položenýho secondhandu s lezečkama na světě (na výběr jsou čtyři páry). Jsme v bivaku Craveri. Počasí nás na pár hodin zadrží, a tak jsme on the road až v devět večer následujícího dne. Dopracovávám se k sebepoznání, že noční lezení souběžně s batohem, v pohorkách a rukavicích po mokré lámavé skále nebude úplně má nejsilnější stránka.

Bača mistrně prokličkuje temnou hradbou převisů a ráno stojíme na Aig Blanche de Peuterey (4112 m n. m., pozn. red.). Slunce se neúprosně zařezává do ledovce, proto do kuloáru Eccles na Courmayeur nastupujeme až za šera. S padající tmou na mě padá těžká únava. Mám pocit, jako bych byla za zrcadlem, za oponou, v nějaké surrealitě mimo tento svět. Pak rána a zatmění před očima. Naštěstí má polystyrenová helma náraz menší dlažební kostky do lebky hezky odpružila. Bača hlásí, že je v pi*** místě. Po chvíli jsem v pi*** místě i já a je to fakt hodně na pi**. Zasekávám turistickej cepín do černýho ledu, mačky kloužou po tenké glazuře. Volám na Baču: „Zajisti!“ Ale není kde.

Nevyhnutelnost okamžiku, kdy nás, dvě malý smítka spojený šňůrkou, ze sebe stěna Courmayeuru smete jak zrnka prachu, se mi zdá skoro hmatatelná. Pak hážu nohu k pasu, zakopnu hrot a jsem z toho venku. Nekonečná dupačka, pálení stehen, vítr, zima, tma, Blanc a Vallotka.”

Bača na čelbě během druhého dne lezení Peuterey Integral na Mt Blanc. Asi miliontá délka. (f: Lenka Hubáčková)

Jirka “Taxis” Svoboda bude vystavovat a vyprávět v Ústí

11.07.2016, Standa "Sany" Mitáč

Nedávno pro eMontanu popisoval, jak vypadá jeho obyčejný den – pohoda v Ostrově. Pokud se chceš o Taxisovi dozvědět něco víc, přijď se podívat 19. 7. do muzea v Ústí nad Labem. Beseda s Taxisem začíná v 17 hodin. Budeš si tu moci prohlédnout také jeho fotky, chystá se i výstava.

“Podle hlasu ještě čtyři metry!” Slanění, na které nezapomenu

06.07.2016, Matěj Pohorský

Nad Prachovem se pomalu stmívá: „Ještě poslední cestu. Vylezeme si tady ten komín na Mnicha a pak půjdeme.“
„Ok, ale jdeš první,“ přitaká mi parťák, který je v lezení stejně zběhlý jako já.
Jsme poprvé na písku bez zkušenějšího doprovodu. Doteď jsme lezli všechno, co mělo v názvu „stará cesta“ a nebylo to vyšší než pár metrů.

Mnich byl jiný, byl ohromný, ale cesta nahoru nevypadala těžce. Máme lano z fesťáku (bylo ve slevě), máme sedáky a pár ocelovek, karabiny a asi pět smyček, které ani jeden z nás neumí zakládat.
V tomhle případě to ovšem nevadí, v celé cestě nenacházím jediné zajistitelné místo, takže lezu v duchu hesla „z komína se nepadá“ (založitelných smyček je v té cestě zhruba 20, pozn.), lehce vyděšen, ale úspěšně, se doplazím na vrchol možná nejdominatnější věže v celém skalním městě, doberu, zapíšeme se do vrcholovky a začneme se rozhlížet po slaňáku.

„Na týhle skále prostě není slaňák, vidíš ho snad někde?“
„Přes co se teda slaňuje?“
„Možná přes tuhle pásovinu?“ (hvězdice na dobírání, pozn.)
„Hele, to je hovadina.“
„Máš lepší nápad? Za chvíli je tma.“

….

Sjíždím opatrně kolmou, zhruba dvacet metrů vysokou skalní stěnu, dole na sebe s parťákem kývnem, jdeme stáhnout lano.
Teda, mysleli jsme si, že jdeme stáhnout lano, hrana díry vrtaná do železného čtyřhranu se krásně zakousne do lana a nepustí.
„Ty vole, já věděl že je blbost to tím provlíkat… Co teď?“
„No, lano tady nenecháme, někdo musíme nahoru a najít ten blbej slaňák.“
„A jak to jako chceš udělat?“
(Technická vsuvka – víš, co je to prusík? My dva nemáme nejmenší tušení, že něco jako prusík existuje.)
Kamarád se tedy „vytáhl“ těch dvacet metrů za pomocí odrážení se od stěny a dobírání osmy.

„TAK COO, JE TAM NĚKDE TEN SLAŇÁK?“
„Kulový tady je.“
„COO?“
„ŽE NIC NEVIDÍM.“
„TAK CO TEĎ?“

Parťák cvaká do jistící hvězdice jednu ze svých ocelovek, s vědomím, že ji obětuje za možnost konečně odsud vypadnout.

„ZKUS TAHAT LANO.“
„JOO, JDE TO BLBĚ, ALE JDE.“
„KONEČNĚ, JDU DOLŮ.“

Směsici emocí, které se v nás perou, lze popsat jako frustraci, vztek, fyzické vypětí. Samozřejmě, že ocelovka si mezitím pěkně sedla a lano se přes hranu skály opět ani nehlo.

„No, tak teď jdeš teda ty, já už ti na to…“

Jdu.

Zhruba o čtvrt hodiny později, stojím na vrcholku skály ozářeném jen tisícem hvězd. Všechno mě bolí, nic nevidím, k tomu tady nahoře dost fouká, takže ani nic neslyším. Někde tady do háje musí bejt ten zatracenej slaňák.
Pochopitelně. O metr níž, přesně na druhé straně skály, než kde jsme celou dobu šaškovali. Vlastně netuším, jak jsme ho mohli přehlédnout. Konečně zakládám slanění, a celkem svižně začínám sjíždět do hloubi noci.
(Technická poznámka číslo dvě – Naše lano má asi 55 metrů, slanění na téhle straně skály má 30 metrů, a je tedy pro jistotu rozdělené na dvě délky, což já pochopitelně přehlížím.)

„Hele, zpomal, nikde tady dole nevidím lano.“
„To mě fakt překvapuje, je tma jak v p…“
„Ne, fakt, podle mě nemáš konce na zemi.“
Citelně zpomaluju, nohama si kontroluju neznatelné obrysy lana pod sebou, najednou promáchnu naprázdno, okamžitě zastavuju, pěvně svíraje konce lana.

„Sakra, měls pravdu!“
„Jak jsem vysoko?“

„Těžko říct, podle hlasu tak 4-5 metrů“
„Ale je tu komín, když se zkusíš rozepřít, mohl bys to slízt.“

Mohl.

Zkoušel jsi někdy slézat neznámým rozpěrným komínem, nejištěn, poslepu a s jedním koncem lana v zubech?
Stojíme pod skálou, zcela mlčky motám lano, nikdo si netroufne nic říct, po chvíli se však začneme oba nahlas smát.

"Na tohle slanění nezapomenu." (fotomontáž: Standa Mitáč)

Mýty o Drábkách vs. skvělá lezenice

29.06.2016, Standa "Sany" Mitáč

Ulomíš, čeho se dotkneš, a místo výhledu do krajiny tě nahoře čeká dálnice D10. Drábské světničky v Českém ráji. Nebo je to celé jen předsudek a lezci ví, proč tam jezdí? (Obzvlášť po vydání nového průvodce.) Některé mýty vyvracel Jakub Křovák, autor fotek.

„Je to tam lámavý.“
Jasně, některý cesty jsou horší, ale najdeš tady spoustu cest v super skále po dobrejch chytech nebo dírkách. Na názvy jsem docela dřevo, ale třeba cesta “Ždímání citrónu” je betonová a hrana vlevo vedle je taky v pohodě. Trochu solí, ale je pevná. Obecně, hlavně cesty za devět a výš jsou na Drábkách v parádní skále.

“Těžší cesty vedou v super skále.”


„Ruší tě hluk z dálnice.“

Trochu slyšet je, ale při lezení to nevnímáš. Když zajdeš do levý části, do Škalandu (sektor s cestami převážně od místního aktivního prvovýstupce Jardy “Šakala” Štumpfa, pozn. red), tak tam už dálnici vůbec neslyšíš. Už je to schovaný za hranou, směrem na Příhrazy.

Drabky_IMG_9960

“Ždímání citrónu” IXb

„Žlutý šlem nedrží.“
Ale jo, po něm se normálně leze – všechny chyty jsou čistý, takže šlem tě vůbec netrápí. Musíš akorát dávat pozor na nohy, ty jsou trochu jemný. (směje se)

„Odpoledne tam je vedro.“
Do skal sice odpoledne svítí, ale co jsem pochytil místní etiku, tak od devítek výš se tu práší (oficiálně se tu Mg používat nesmí, pokud si ho vezmeš, vyčisti po lezení chyty kartáčkem, prosba red.). A nových devítek a desítek jsou na Drábkách mraky.

Drabky_IMG_0009

V cestě “Skok v čase” IXa

„Jištění je málo a cesty jsou nevýrazný.“
To není vůbec pravda. Na Drábkách to není tak tupý lezení jako třeba v Labáku – lišta, lišta, lišta. Tady se struktura skály během cesty často mění, je to hodně technický – střídají se tu různý druhy chytů a pohybů. Nový cesty jsou zpravidla rozumně jištěný. Navíc je tady spousta sedmiček, který se dají výborně odjistit smyčkama a vedou na krásný věže. 

"Svijanský doping" VIIIc

Naladit se na vlnovou délku Daily Ojedy

23.06.2016, Standa "Sany" Mitáč

Starší sestra eMontany – tištěná Montana má ve svém aktuálním čísle článek, který rozhodně nesmíš minout. Rozhovor s krásnou španělskou lezkyní Dailou Ojedou ještě žádný český časopis neměl. O tenhle se zasloužil Honza Novák, který žije ve francouzském regionu Hautes-Alpes, kam se nedávno přestěhovala i Daila.

Honzo, jak dlouho vznikal materiál o Daile, kde všude jste byli fotit?
Jak dlouho ani nevím, jelikož to vše vznikalo tak nějak nenásilně a přirozeně. Bydlíme kousek od sebe, a tak chodíme občas společně lozit a přitom někdy vytáhnu foťák, když je Daila v nějaké hezké cestě. Fotili jsme hlavně u nás doma u Briançonu, něco ve Verdonu a také v Katalánsku.

Na jaký zážitek s Dailou nejraději vzpomínáš?
No, my se všemu tak nějak průběžně tlemíme, konkrétně mě nic nenapadá. Ale určitě jeden z nejsilnějších společných zářitků máme ze St. Léger, kdy na jednom poklidném večírku začali nejmenovaní francouszští lezci z Nice (iniciály EO a KA) házet plynové bomby na vaření do ohně, které samozřejmě vybuchovaly, střepiny lítaly na všechny strany a my schovávající se za dodávkou jsme se z ničeho nic ocitli ve druhé světové válce. Borci vyčerpali celý svůj arzenál, nikdo nebyl naštěstí zraněm, přijeli hodní policajti, místní sedláci vůbec nic nepochopili a těm nejmenovaným výrostkům, jsme pak ráno vařili kávu, bo neměli na čem uvařit. Takový francouzský paradox. Daile jsme pak museli tento “Error v Matrixu“ dlouho vysvětlovat a ujišťovat jí, aby nám neodjela zpátky do Španělska.

V čem tě inspirovala?
Takovým tím jejím zenovým přístupem k životu jako takovému. Že když se jí zalíbí nějaká cesta, tak jí zkouší tak dlouho, až jí vyleze. Že se ve skalách dokáže s každým bavit a navázat stejnou vlnovou délku. Že má odvahu se na stará kolena učit jezdit na snowboardu a lyžovat.

Na vztah s Chrisem Sharmou ses zeptal schválně až nakonec? Překvapila tě ta odpověď?
K tomu, abych se zeptal na Chrise mě tlačil francouzský časopis Grimper, který vydával interview jako první. Já se jinak do osobních věcí moc nepletu. Odpověď mě nepřekvapila a myslím, že z toho docela elegantně vybruslila, né?

Rozhovor Honzy s Dailou čti v Montaně č.3/2016.

Daila Ojeda (f: Jannovak photography)

Cesta z města – vhozená rukavice talentovaného alergika

21.06.2016, Jakub Freiwald

Přesně před třemi týdny jsme vyhlásili velkou letní videosoutěž. Čas se krátí a atmosféra začíná houstnout. Parádní kousek nám poslal třeba Pepa Horák, kterého jsme při té příležitosti trochu vyzpovídali.

Jak dlouho ti trvala realizace videa?
Natáčení trvalo zhruba od devíti ráno do tří odpoledne a jelikož jsem lempl, tak jsem na videu makal od úterý (kdy se natáčelo) až do neděle. Čistého času to moc nezabralo, ale bylo hezky, takže se mi nechtělo sedět doma u počítače a raději jsem byl venku, takže jsem to dával dohromady po nocích. Původní myšlenka byla udělat video čistě s originálním zvukem, jenže to nebylo ono, tak jsem si nakonec vybral z repertoáru mojí oblíbené laponské zpěvačky Sofie Jannok a to, co šlo do světa, je asi čtvrtá verze videa..

Máš nějakou (vtipnou) historku z natáčení?
Vtipná historka z natáčení je třeba ta, že ač si to nehodlám přiznat, mám alergii na trávy a pyly, takže během toho co holky chodily nad krásným zeleným pažitem, já se tak trochu dusil, kýchal, smrkal a tvrdil, že mě to jen dojímá a že to jistojistě alergie není, páč já přece alergii nemám… A pak jsem se proklínal při poslouchání zvuku, protože tam to moje funění a zadržování kýchnutí bylo setsakramentsky slyšet. (směje se)

Přežila to Čuki?
Čuki přežila, dokonce jsme pak i točili, jak jí krásně modrá našlehnutý nárt, ale bohužel “doba je uspěchaná” a formát vyžaduje jen a pouze 90 s, takže se to nevešlo…

Co bys vzkázal ostatním soutěžícím?
Ostatním bych vzkázal, že by se mi docela dost šikl ten špagát, helmou nepohrdnu, kaťata se hodí vždycky a poukázka na dvě tisícovky do Hanibalu taky neurazí… A jelikož není nikde napsaná podmínka, že se může poslat jen jedno video, tak já budu točit dál a doufám, že se porvu s ostatníma o nějakou hezkou cenu. (směje se)

Inspiruješ se, nebo necháš všechny ceny Pepovi? Velká letní video soutěž trvá až do 31. července. Víc informací najdeš tady.

Anče Kuchařová kouzlí na lajně (f: Pepa Horák)

Report z fronty – Češi a Němci zalezli společně do krytů…

19.06.2016, Matěj Pohorský s přispěním Standy Mitáče

Když po šesté hodině ráno vstáváme za doprovodu slunečních paprsků a jasné oblohy, obavy ze špatné předpovědi nás opouští a sedáme do auta na dvouhodinovou pouť k Děčínu na Boulder Cup. Teplota okolo patnácti stupňů a lehký vánek naši dobrou náladu ještě podpoří. Kolem desáté popadáme matice, nově nabytého průvodce a vrháme se do čerstvě pokřtěné oblasti East Side…

Je zhruba poledne, už deset minut stojíme pod převisem, krytí bouldřicí. Čekáme, až přejde déšť, vylezli jsme sotva pár boulderů, když se od Krušných hor přihnaly bouřkové mraky. Nevadí, průtrž po chvilce ustává a sluneční paprsky rychle suší všechny problémy. Vyhýbáme se plotnám a hledáme kolmé nebo převislé linie kryté před nebeským živlem.

Přicházejí další mraky a s nimi další kolo hry na schovávanou a tentokrát nás mokro odstaví o chvilku déle. Sběračům doslova odplouvají vyhlédnuté lehké směry a drtiči se uchylují do nejpřevislejších převisů (hlavně pod kámen Švajc, pozn.) a berou zavděk čemukoliv, co nespláchla voda.

Odpoledne se krátí a čísla moc nepřibývají, zato probíhá přátelské sbližování v improvizovaných česko-německých krytech z převisů, bouldermatek, deštníků a stromů. Hodně lezců přijelo pod kameny posedět až z Berlína. Probírají se oblíbené lezecké lokality, řeší se plány na léto. A co je hlavní, nálada zůstává pozitivní, protože ostřílené bouldristy nějaký ten metr krychlový vody nerozhází: „Hej Ondro, může se lízt v gumových rukavicích?“

O půl páté se na Sněžníku nachází asi poslední čtyři suché bouldry (když se nepočítají výlezy, pozn.). Na kameni Kostka odolávají dvě linky – jsou přikryté velkou plachtou. Za doprovodu bubnu tu začíná velké finále, do kterého se probojovali předně bráchové Stráníci, Honza Jeligů a triumfálně první Martin Spilka. Schází se tu kompletní boulderová špička našich luhů a hvozdů i s kormidelníky akce Ondrou Benešem, Zdendou Suchým a Martinem „Džanglím“ Junglingem. Leze se na čas, lépe řečeno – tak rychle jak jen to půjde, protože déšť se pomalu mění na kompletní výplach všech dutin.

Finále, i přes velkou snahu pořadatelů a diváků, končí předčasně, protože bouřkový mrak zaleje úplně všechno (bubny, foťáky, lezečky, kamery, maglajzáky…) a všechny. Pořadí si tak finalisti dělí podle výsledků z kvalifikace, která proběhla stylem: „Cos stihl, tos stihl.“

Boulder Cup 2016 tak byl ve znamení front, jednak studených a jednak těch u samotných boulderů, které postupem času vytvořila početná účast závodníků českých i německých – lidí bylo víc než dost, ale boulderů čím dál tím méně. Počasí uchránilo stovky linií před okamžitým rozebráním, a všichni tak máme o důvod víc, proč se do nově otevřené oblasti co možná nejdříve vrátit a posbírat si své „mokré pytle“.

 

Pro vstup do galerie KLIKNI na tuhle fotku. (f: Standa “Sany” Mitáč)

 

Běžný den „Taxise“ z Ostrova? Sóluje, bilancuje a večer nabízí knížku

14.06.2016, Pavlína Palasová

Bílé vlasy a vousy, batůžek, trekové hole a trochu tulácký vzhled. V Ostrově (Labské pískovce, pozn. red.) ho můžeš vídat doslova celé léto. Jirka „Taxis“ Svoboda přichází do kempu „Pod Císařem“ s prvním jarními paprsky a odchází z něj s podzimními mrazíky. Jak vypadá „Taxisův“ běžný den?

„Začíná poměrně pozdě. Ráno to trvá, než si najdu ucho (naslouchadlo), nalepím zuby a najdu hodinky. Před desátou hodinou rozhodně nevylezu. Navíc si jako Dominikán musím udělat ranní chvály. Po snídani vylezu a pomalu se odšourám s teleskopickýma holema do skal. Co snídám? Zrovna, co mám. Nebo co zrovna dostanu v hospodě od Pepína (Josef Nežerka mladší, syn stejnojmenného horolezce, pozn. red.).

Šourám se tedy do skal. Většinou lezu sólo nebo se samojištěním, takže mám vytipované čtyři oblasti, kde jsou skály menší, aby mi síly vydržely až nahoru. Lezu kolem III, IV, maximálně s krokem za V, ne nic těžšího. Pokud cest udělám za den deset, najednou zjistím, že jsem příšerně unavenej a tak nějak přes tu únavu se šourám zpátky k hospodě. Vedle hospody mám díky Pepínovi ubytování, což je obrovská výhoda. Dřív jsem tady osm let žil v bývalým pionýrském táboře, což rozhodně nebylo tak pohodlný.

A co dělám navečer a večer? Loni se mi přes jednoho bohatšího kamaráda, Cikána neboli Stanislava Lukavského, podařilo vydat „Paměti“. Takže večer přijdu do hospody a koukám, kdo má tak nějak lezecký ranec a jdu se ho zeptat, jestli už má moje „Paměti“. Pokud je nemá, tak se mu je snažím prodat, samozřejmě s autorským podpisem. Za loňský rok se mi jich podařilo prodat 300 a ještě mi jich pár na letošní rok zbylo.

Lidi v mým věku se většinou sami sebe ptají: co jsi vlastně tady na tom světě za svůj život udělal? A je smutný, když si řeknou: „No jo, vlastně nic moc.“ Hodně mých známých – Bělina, Cikán, Mocek jsou navždy zvěčněni v lezeckých průvodcích, kde téměř na každé stránce mají zápis. Na ně se nezapomene. Oni odejdou a jejich cesty tady zůstanou. Já jsem podstatně větší lenoch jak oni, takže cest mám velice málo, nějakých 30. A tak když jsem v létě v Mnichově, kam jsem emigroval roku 1980, hodně marodil, neměl žádný melouch a sám seděl ve svým sklepním bytě, tak jsem hodně tesknil. Vzpomněl jsem si na kámoše, na Tatry, na Skalák a z tý nostalgie jsem projížděl celej svůj život a najednou mě to trklo: „Vždyť já mám krásné vzpomínky, bylo by škoda je nikomu nesdělit.“ Tak jsem sedl a všechno to sepsal. Tak vznikly ty moje „Paměti“.

Abych nezapomněl, jako Dominikán nikdy nevynechám breviář. Mám tři modlitby denně, kdy prosím za všechny ty moje lidi z lezení, aby se jim nic nestalo, což koukám, docela funguje. Pokud se mi tedy nepodaří udělat nějakou volovinu, tak budu i nadále žít duševně vyrovnanej, klidnej a spokojenej život….“

Taxis u prvního kruhu "Západní hrany" VIIb na Prachovskou jehlu, 1968 (f: Karel Vlček)

Švajc. Kámen, který Džanglímu nedá spát

09.06.2016, Standa "Sany" MItáč

Když o tomhle kameni Martin „Džanglí“ Jungling mluvil v Praze na umělce, padala z něj slova jako „nejkrásnější pískovcový boulder v Česku.“
Obrovský, převislý a fotogenický kus kamene, který leží ve svazích Děčínského Sněžníku. Jmenuje se Švajc.

Džanglí, kdo vlastně tenhle boulder objevil a kdo na něj udělal první směry?
Tenhle kámen a vlastně celou oblast objevili bouldristi z Děčína a Ústí pěkných pár let zpátky. Něco tam po sobě zanechali a pak se na tenhle sektor tak trochu zapomnělo. Před dvěma lety mě tam vzal Ondra Beneš a ukázal mi neskutečný potenciál, který v oblasti je. Samozřejmě se veškerá pozornost obrátila k tomu nejlepšímu kameni. První linie na něj začaly vznikat loni.
Pokud se dobře pamatuju, tak úplně prvním bouldrem, který se podařilo vylézt, byla „První kráska“ za 7A. Autorem je Ondra Beneš.

V čem se ti nejvíc líbí – proč si myslíš, je je to jeden z top pískovcových boulderů ČR?
Kdo neuvidí, neuvěří. Na sedm metrů výšky je tam pět metrů převisu. Něco takového u nás jen tak nenajdeš.

Co na Švajc máš už vylezené a jaké to bylo?
Kromě jednoho bouldru mám vylezené vše, co bylo do teď reálné.
Asi největším zážitkem byly přelezy „Helvétského kříže“ (8A+/8B pozn.) a „Švajcu“ (8B pozn.). To jsou linie, který si prostě zapamatuješ. A tu radost na vršku také… (směje se)

Jaké jsou výlezy – neříkají si o jeden kruh/BH? (směje se)
Naštěstí ne. Obecně u nás písek má strukturovanější povrch než třeba Fontáč, takže výlezy jsou lehčí. Platí to i tady.

Co bys na něj ještě rád vylezl?
Mám tam už dlouho rozlezený projekt. V podstatě diagonála zleva doprava celým převisem. Leze se „Helvétským křížem“ a pak se odpojuje dál doprava. Nádherná, logická linie. Nějakých 18 kroků a nejtěžší je úplně ten poslední – psycho skok do hrany v sedmi metrech.
To je boulder, který mi nedá spát. (směje se)

Je tam i nějaká linka pro slabší bouldristy (kolem 7A)?
Jasně, že je. A ne jedna. Další výhoda tohohle kamene je, že si na něm může zalézt skutečně každý. V levé části je krásná hranka za 6C a již zmiňovaná „První kráska“ za 7A. Vpravo v centrálním převisu je boží trhlina za 6C+ a ještě víc vpravo jsou pak dva bouldříky za 7A+ a dvě 6B.

________________

Pokud tě nějaký z bouldrů na Švajc láká a vyhovuje ti větší množství bouldermatek a chytačů, zkus se na něj vypravit 18. 6., kdy na Sněžníku proběhne OCÚN Boulder Cup. S velkou pravděpodobností se dozvíš, kudy co vede, za kolik a s jakým programem…

Přihlásit se můžeš tady.

eMontana je mediální partner závodů.

Martin „Džanglí“ Jungling v boulderu „Švajc“ 8B (f: Ondra Beneš)

Vzpomínka na zničený Moonwalk

31.05.2016, Standa "Sany" MItáč

Elegantní tvar a čerstvá zelená louka okolo. Vzpomínka na boulder Moonwalk v rakouském Zillertalu, který před pár dny někdo zničil ohněm.
Byl to určitě jeden z nejkrásnějších kamenů v Evropě…
Na fotkách jsou Jakub “Miki” Měkota (bílé triko), Filip Zaoral (bez trika) a Martin Válek.

Moonwalk IMG_0666

Moonwalk IMG_0669

Lezení na boulderu Moonwalk v rakouském Zillertalu (f: Standa Mitáč)

Akrojóga: Vezmi svoji holku na vyhlídkový let

23.05.2016, Michal Mang

Cože? Akrojóga – jak to souvisí s lezením? Dalo by se říci, že je to jedna z mnoha „alternativních“ disciplín, kterou lze praktikovat ve dvou pod skálou a nejen pod ní. Akrojóga spojuje párovou akrobacii, jógu a jistou část terapie známou třeba z thajských masáží.

Mně na ní nejzáživnější připadá právě párová akrobacie, která dodává důvěru v sebe ale i v parťáka, což je docela fajn, ať už je člověk na zemi nebo na jakémkoliv konci lana.

Pravda, pro zvládnutí některých pozic je třeba troška toho morálu a pružnosti. Podobně jako na některé cesty. Tuhle stránku zase parádně doplňuje jógová část, kde lze natrénovat sílu ale i uvolněnost.

Když už je člověk unavený, nemá morál nebo se nudí, může zkusit některou z velkého množství protahovaček a uvolnění zahrnující např. terapeutické létání – jeden si visí hlavou dolů a druhý ho pěkně protáhne.

"Pro zvládnutí některých pozic je třeba troška toho morálu a pružnosti"

“Pro zvládnutí některých pozic je třeba troška morálu a pružnosti”

 

V akrojóze má každý svoji roli:
Báze (base) je dole. Rozhodně si do začátku ulehčíte práci, pokud to bude ten silnější.
Letec (flyer) je nahoře a létá. Ze začátku je snadnější, když bude nahoře ta (ten), co je lehčí, pružnější a míň se bojí být zrovna hlavou dolů.
Plus spotter, neboli záchrana (v ideálním případě). Taková šedá eminence, co se snaží při tréninku nových prvků zabránit pádu letce na ústa.

Na akrojógu budeš potřebovat
– Alespoň dva lezce/nelezce
– Podložku, bouldermatku, nebo karimatku pro větší pohodlí báze
– Špetku nadšení

Varování
Silně návykové.
Rychlé pokroky motivují k dalšímu cvičení.
Testováno na lidech.

Pražská „Urban Boulder Race“ – naočkuj se na příští rok (tetanovkou)

16.05.2016, Marek Jedlička

Na Urban Boulder Race (UBR) jsme s bráchou šli vlastně dost náhodou, předpověď na víkend nevypadala nic moc, a tak jsme se v pátek narychlo rozhodli, že nebudou žádný skály. „Budou domy.“

Myslím, že každýho kdo trochu leze, vždycky lákalo vylízt si po nějaký cihlový zídce na nějakej ten dům a to je přesně věc, kterou nám UBR umožnil. Ale nelezlo se jenom po cihlách, ba spíš naopak. Většina bouldrů připomínala prolejzačky ze školky, až na to, že aby je člověk vylezl, musel trochu něco umět. Ať už držet matky, jako kdyby chtěl někomu uštípnout cecík, a nebo lízt po tak malinkých lištách na výloze, že žiletky z Petráče jsou proti tomu madla. Ta různorodost městskýho hřiště byla fakt obrovská – závodilo se třeba na Strahově, ČVUTu nebo Jatkách78.

Viděl jsem pár holek, co si na rezavejch trubkách v jednom bouldru strhaly mozoly na krev a někdo na to řekl: „V ceně startovnýho by měla bejt i tetanovka.“ Do finále jsem se nedostal, ale bylo pro diváka (mě) jenom velká šou a zábava, tak třeba dvojnásobné ušlápnutí startovního chytu jsem ještě nikdy neviděl: „Drbič, jsem ti řikal že seš moc tlustej,“ ozvalo se z publika.

Akce to byla mega super nejvíc a klobouk dolů před Karinou a Jurášem, jak to hezky všechno šlapalo. Příští rok stopro zas. A afterparty… O tý radši až někdy jindy. (Závod vyhráli Honza Jeliga a Domča Dupalová, pozn. red.)

Bouldering na Strahově (f: Mára Jedlička)

Fotky z druhého kola ČP v boulderingu

11.05.2016, Standa "Sany" Mitáč

Jeden “film” = 36 snímků z druhého kola Českého poháru v boulderingu na pražském Výstavišti ze 7. května.

Závod dospělých vyhrála letos už podruhé Eliška Vlčková a Martin Stráník, který jako jediný topoval šestý finálový boulder (viz foto).

Kompletní výsledky najdeš tady.

 

Pro vstup do galerie KLIKNI na tuhle fotku. (chvíli se načítá)

 

Eliška Vlčková ve finále

Aplikace Melloblocco: největší boulderingový závod jde s dobou

09.05.2016, Lucie Trojanová

Rozhodli se přijmout výzvy informačního věku a dát pobytu v přírodě nový rozměr. Pořadatelé italského Melloblocca, největšího boulderového závodu na světě, pro letošní 13. ročník připravili novinku – aplikaci pro smartphony, díky níž si závodníci měli zapisovat svoje topy online a ihned sledovat svoji pozici v žebříčku.

Aby tak mohli činit i ti, kteří nejsou zvyklí za internet pro svůj chytrý telefon platit, bylo v údolí zřízeno několik wifi hotspotů. Dopadlo to nakonec tak, že wifi fungovala dost špatně a většina boulderistů si nezapisovala nic nikam a offline si užívali super počasí.

Naštěstí se strůjci Mella zároveň nerozhodli opustit starý model organizace závodu a u všech finálových boulderů byli přítomni rozhodčí, kteří úspěšné přelezy zapisovali pěkně postaru analogově tužkou na papír.

A tak všichni pokusovali, čistili chyty a křičeli na sebe “Alé!” (což mi google zarputile překládá ne jako “pojď”, nýbrž jako “pivo” – ale co my víme, jak se italští drtiči motivují). Celou akci doprovázel zvuk kravských zvonců, které dělají alpskou přírodu tím, za co ji máme rádi.

Na Mellu o tomhle víkendu lezl i Ondra Beneš, který se čtyřmi topy z dvanácti finálových boulderů skončil dvanáctý. Byl to výlet na otočku, ale stál za to: „Líbilo se mi tu moc. Zavzpomínal jsem, jaký to bylo před deseti lety, když jsem tu byl s Andrejem, Jirousem a Hlaváčkovcema z Prahy. A i za ten den lezení jsem se zničil perfektně.“ (První skončil Stefano Ghisolfi a mezi ženami Jenny Lavarda, pozn. red.)

Ondra Beneš v jednom z dvanácti finálových boulderů (f: Martin Sedlák)

Když děti bouldrují, má to šťávu…

, Standa "Sany" Mitáč

Malá fotogalerie z pátečních závodů dětí v boulderingu na pražském Výstavišti ze 6. 5. 2016

Takhle to vypadá, když bouldrují ti nejmladší draci.

 

Pro vstup do galerie KLIKNI na tuhle fotku.

 

Tomáš “Krkavec” staví bouldery jako umělec

05.05.2016, Standa "Sany" Mitáč

Když člověk dělá, co ho baví, nápady přicházejí samy. Tom „Krkavec“ Doubravský ze Šumperka je jeden z našich nejzkušenějších stavěčů. Poprvé připravoval cesty na závodech v roce 1997 a do dneška stavěl asi 30 závodů Českého poháru.

Jaký je rozdíl mezi stavění cest na lano a boulderů?
Boulder je taková hravější forma… Cesta pro lano má nějakou svojí logiku pohybu, kterou se na bouldrech snažím nabourávat. Vložit do toho nějaký „tajemství“. Lezec na to musí několika pokusy přijít a každý to vymysli trochu jinak. Tohle mě na stavění boulderů přitahuje.

Kde bereš inspiraci?
Asi z prožitku přítomného okamžiku a radosti z pohybu. (směje se) Baví mě to hrozně moc a nápady přichází samy. Zabývám se výtvarnými věcmi, takže někdy dokonce stavím bouldery od prostředka. Dám zajímavý chyt na zajímavý místo a kolem něho rozmístím nějakou strukturu. Něco v tom vidím a pak začnu přihazovat chyty, zkoušet to, pootáčet si to… Spíš si tak hraju a zkouším různý postupy. Škála, jak to uchopit, je nekonečná a hlavně je pro mě důležitá ta komunita okolo.

Tomáš "Krkavec" Doubravský při práci na Fesťáku v Teplicích nad Metují

Tomáš “Krkavec” Doubravský připravuje venkovní boulder.

Teď připravuješ velký boulderový závody v Olomouci (21. 5.). Jaká je komunita tam?
Komunita tam je taková uzavřenější… Spíš to jsou takový skupinky jednotlivců. Tam vidím ještě prostor k tomu, aby se víc stmelila. Kolem roku 2010 tam na bouldrovce proběhl i Český pohár, ale skoro nikdo nepřišel podpořit. To mě tehdy celkem zklamalo. Všichni jeli do Krasu. Teď to vypadá líp, přicházejí noví mladí lidi a doufám, že je třeba květnové venkovní závody nalákají.

V čem budou tyhle závody jiné než ostatní?
Že si na nich zalezou všichni. Dohodli jsme se, že v kvalifikaci bude asi 20 boulderů od obtížnosti 5C/6A do 7C. Lidi budou mít i dost času je zkoušet. Obtížnosti budou jasně předem daný, takže každý bude moct odhadnout, jak rozložit svoje síly. Navíc si myslím, že lezce vždycky přitáhne kvalita cest a na ni budeme pracovat.

_____

Nejen Tomášovy cesty si můžeš vyzkoušet na závodech “Flash Open” v Olomouci.
Budou se konat 21. 5. na stěně Flash Wall. Více info najdeš tady.

eMontana je mediálním partnerem závodů.

Jakub Konečný leze na prvním zkušebním ročníku závodů Flash Open v roce 2015. (f: archiv FW)

Devítka “Epita” – znám ji víc než svoji holku

29.04.2016, Marek Stehlík

Každý kdo leze v Krase (Moravský kras píšeme na eMontaně s velkým „K“, pozn. red.), ví, o jaké cestě je řeč – nejjednodušší a zároveň nejtěžší 7c tady.

Před třemi lety jsem do ní poprvé nalezl. Hned se mi ji podařilo zkrokovat, a tak započal můj tříletý projekt. První rok jsem cestě obětoval ještě dva výjezdy, které čítaly asi dvacet pokusů. Uvědomil jsem si, že na Epitu ještě nemám. Cesta je pro vyšší lidi o dvou dlouhých nátazích, ale více méně madlovačka. Pro ty nižší o dvou skocích, nebo jednom skoku a bouldru přes mikrolištičky.

Další rok jsem přijel natěšen hned zjara. „Přece jsem celou zimu trénoval a musí padnout jako nic!“ V prním výjezdu se nepodařilo. I když jsem ze začátku dával první skok, tak při druhém boulderu, mně vystřelila ruka nebo ujela noha.

V hlavě mně neustále hlodala myšlenka že, cesta je vlastně lehká. „Ani mi nenateče, pokus pokaždé skončí jen zpocením ruky, nebo uklouznutím lezky. Mám na to ji vylézt!“ A tak to pokračovalo celé jaro. Vždy jsem jel vylézt Epitu a odcházel se staženým ocasem mezi nohama. Nevím, zda jsem cestu začal nenávidět, nebo milovat, každopádně jsem už v ní znal každý krok, každý chyt i vstup. Epitu jsem znal daleko lépe než svou, nyní již ex, což bylo asi trochu zvláštní. Vždy večer před výjezdem jsem si krokoval v hlavě cestu. Dokonce se mi o ni i zdálo.

Stejně to pokračovalo celé léto.

A pak to přišlo, byl podzim, dobrá podmínka a výborný kolektiv. Opět jsem dal pár pokusů, cítil jsem se v tom silně, dal jsem dlouhý odpočinek a přišla ta chvíle. Zavtipkoval jsem před kamarádem: „To by byla sranda, kdybych spadl z toho madla u topu.“ Mírně naštvaně se na mě kouknul: „Takové věci neříkej!“ Šel jsem do ni! První skok jsem dal jako nic, téměř staticky, pokračoval jsem dál, zlehka jsem sklepl a namádžoval, v hlavě jsem si prošel další kroky a šel jsem do toho. Zalomil lištu, další lišta na bekend, zvedl jsem nohu, přechytl jsem mikro kostečku a přepadl do madla. „Je to moje,“ zaradoval jsem se. Teď už to jen nepokazit a dolézt – v pohodě jsem cvakl třetí preso, šel jsem do obliny a poprvé jsem v této cestě ucítil předloktí – šel jsem do menší přídrže pod madlem a … netrefil jsem ji!

Ten rok už jsem z Epity měl respekt a nedal jsem ji.

Další rok jsem hned první výjezd obětoval opět Epitě. Síla byla, dával jsem si kroky úplně na pohodu, ale skrze děravý lezky mně sjela noha. Šel jsem na třetí pokus. Opět pohodička, ale cítil jsem, že síly ubylo, chytl jsem kostečku a taktak jsem přepadl do madla, jenže jsem ho netrefil. Nevím, jak se mi to podařilo udržet, ale držel jsem se na konečcích dvou prstů, zařval jsem jako zvíře, nebo jako kdybych rodil! Přepadl jsem do madla druhou rukou. Dolezl jsem až k místu, kde jsem minulý rok pohořel.

V hlavě jsem si zopakoval: kašli na přídrž a jdi přímo do madla. Chytil jsem madlo, udělal ještě dva kroky a cvakl top. Ani už nevím, co jsem řval, ale museli mě slyšet až v Brně. (směje se) Nedokážu popsat tu radost, že cesta konečně padla. Objímal jsem spolulezkyni a házel ji do vzduchu. Ani nevím, kolik pokusů do této cesty padlo, ale obávám se, že mám v Krase rekord, protože pár stovek to bylo určitě. (směje se)

Mára Stehlík v Epitě, f: Václav Jarolík