"200 slov"

Leze jako chlap a vypadá jak holka. Velký rozhovor s Alenou Čepelkovou v M5

08.10.2016, Jakub Freiwald

Stromy žloutnou, teploty padají strmě dolů, vyšla nová Montana. Takže vem útokem nejbližší trafikusplň svoji občanskou povinnost. Najdeš v ní kromě dalšího nabitého obsahu taky velký rozhovor s holkou magor – Alenou Čepelkovou.

V několikastránkové zpovědi Alena do detailů rozpitvává svůj život. Od lezeckých začátků se Zuzkou Hofmannovou v 80. letech, až po současnost. Začínala přitom u juda, kde ji ale víc než samotné závody bavily tréninky.

Se Zuzkou se řídily mottem: “Lézt jako chlapi a vypadat jako holky”. Třeba na výstup alpským stylem na nádherný pilíř Talung v Nepálu tak Alča vzpomíná dodnes: “Mám se rozbrečet, nebo nemám. Pod tu stěnu přece nemůžu ani dojít. To byly fakt docela drsný pocity.” Neztratí se ale ani v Tatrách nebo na našem písku, kde to má moc ráda.

A co si myslí o lezení s moderní technikou? “Není na škodu si zkusit, jaké to je, kdybys ji neměl. Člověk si hrozně snadno zvykne na to snadnější a lehčí a může ztratit dovednosti, které do té doby měl.” Vždycky se ale nezadaří, jak nám sama nedávno přiznala.

Celý rozhovor o životě, lezení, skloubení mateřských povinností nebo třeba o rozdílu mezi bivakem a obývákem najdeš v Montaně č.5/2016.

V "Sawického depresi", Vysoké Tatry
reklamní banner

Martin Stráník a Verča Šimková. To jsou vítězové MČR v boulderingu

26.09.2016, Jakub Freiwald

Narvané náměstí ve Slaném bylo v sobotu 24. září svědkem posledního kola Českého poháru v boulderingu, respektive Mistrovství České republiky ve stejné disciplíně. Jak to dopadlo?

Se čtyřmi finálovými bouldery se nejlépe vypořádal Martin Stráník, mezi ženami pak Verča Šimková.

Kopletní výsledky najdeš tady.

Fotky si můžeš prohlédnout o kousek níž ve velké fotogalerii.

 

Pro vstup do galerie KLIKNI na tuhle fotku. (chvíli se načítá)

Martin Dvorský v semifinálové cestě. (f: Jakub Freiwald)

Z Olomouce na Triglav vlastní silou – autem to bylo moc blízko

16.09.2016, Lukáš Ondrášek

Cítit volnost pohybu, kam mne mysl zanese a tělo pustí. Určit směr a vyrazit do nepoznaných zemí jen vlastními silami. Je to tak jednoduché – sbalit věci na kolo a nespoléhat se na nikoho.

Každou akci musí provázet pocit cíle, kterým je většinou vrcholek osamocené hory bez lidí. Tentokrát jsem měl v merku Triglav jako nejvyšší horu Slovinska. Cesta mi bude sloužit pro rozhýbání těla před dlouhými prázdninami. Vlakem je to moc daleko a autem blízko. Takže jsem se po zkušenosti loňské švýcarské tryzny rozhodl jet na kole.

Při balení věcí mi běží v mozkovně, co jsem měl minule navíc. Takže: „Jeden dres, spacák a karimatka budou až příliš, jo, a hlavně dostatek opalováku, protože rakouské slunce je potvora.“

Ranní běsy a průjezd Vídní v lijáku – lahůdka. Marně si vzpomínám, jestli jsem si to užíval, ale mávající řidiče si pamatuji dobře. Já blázen snažící se projet na červenou na padesátém semaforu v městské džungli. Nemám rád velká města! Jsem v úniku a ujíždím jim co nejdál. Po dvou a půl dnech zakempuju ve Slovinsku v lese u Aljaževa domu.

Sotva jsem se probudil, už stojím u přerostlé karabiny z mého snu. Moje pravá běžecká bota protestuje při vstupu do sněhového pole a levé koleno na tom není o moc lépe po 520 kilometrech. Odkládám svůj vehement – celoodpružené kolo se zátěží, a užívám si předbíhání českých turistů obtěžkaných cepíny. Prý očekávají nad dva a půl sníh. (Triglav má 2 864 m n. m., pozn. red.) Lehké boty, dvě tyčinky v kapse a pokřikující Ital: „Ležéééro, come on,“ mě ženou za sněhem. Horské koze obsazuji ferratu. Dáváme selfie a každý běžíme svoji cestou. Ferrata “Pot čez Prag” je v ranních hodinách pěkná rozehřívačka bez turistů. Letos je tady prý více sněhu, ale to mi vůbec nevadí a pádluju sněhem k Triglavskému domu.

Ferrátku na vrchol vidím z dálky a s chutí se do ní pouštím. Tahání za hromosvod je v módě, tak jdu s dobou, ale co to? Najednou mne předbíhá Ital oděn do ještě lehčího oděvu, než mám já. „Asi nějaký skyrunner,“ čekám, kdy poběží po hřebínku a pozoruji dobrodruhy třískající se ferratou nahoru. Jsem kousíček pod vrcholem a borec už běží nazpět. Vrchol mám za chvíli pod nohami. Plán byl dojít na Triglav a ještě výš. Výš než kdykoliv jindy, protože sníh je skupenství pevné a dá se na něm stát dva výškové metry nad vrcholem kousek od plechového bunkru. Je teplo a užívám si vzácnou samotu té chvíle na vrcholku. Běžně je tu plno – fotky ferratistů lžou, když okolo stojí dav lidí čekající na fotku na stejném místě.

Čtyři a půl hodiny šlapání do kopce bylo v pohodě pro mé koleno, ale dolů nastává tryzna umocněná rozbředlým sněhem. Na chatě je živo a můj plán je jít dolů jinou trasou přes Tominškov pot. Potkávám české obrněnce navlečené v bundách na začátku sněhu. Pokynu, ať se daří a běžím k mému stroji do údolí. Nasedám a po hodinách hltání prachu prskám, jak je to na nic.

Druhý den koleno reaguje špatně a otupující prášek také nepomáhá. Čtyři dny na kole a 650 kilometrů mi stačí. Hej, ale co šťastný konec? Říkám si, že vrchol byl nejsilnější zážitek, ale italská pizza bude zážitek pro vysušený žaludek a pěkný závěr v mé oblíbené Itálii. Jižané umí ty cyklostezky pěkně a údolí od Podkorenu do Tarvisia je cyklo ráj. Elektro kola mne předhánějí a já jim to nedaruji. Odpadám další den v plánovaném vlaku z Villachu do Olomouce.

Jsou to bizardní zážitky při apokalyptických západech slunce pod širým nebem v tenkém hvězdářském spacáku. Mocnost těch chvil poznávání vlastních pocitů je nekonečná a je dobré vyzkoušet si, kam až jsem schopen zajít na hranici svých možností. Hrdinství se potom ale hůře prodává, protože není moc svědků a selfie tyč nemám. Dělám to ale pro to, že mám rád pohyb v horách a jdu si za svým cílem.

Selfie tyč nemám. Tak aspoň fotka s kozou.

Jenda Šolc o svěťákovém formátu ve Slaném: Nebudeme lezce (násilně) shazovat

09.09.2016, Standa "Sany" Mitáč

„Bouldering“ a „Slaný“ – klíčová slova, jejichž spojení se v blízké době moc nevyhneš.
24. září se ve Slaném odehraje poslední kolo Českého poháru v boulderingu, které bude zároveň Mistrovstvím České republiky. Příští rok tu proběhne Mistrovství Evropy juniorů a v roce 2018 ještě prestižnější akce… Jaká? Čti rozhovor se stavěčem Jendou Šolcem:

Závody letos poprvé proběhnou v tzv. světákovém formátu. V čem je jiný pro lezce?
V Čechách je docela dost lidí, kteří už se někdy podívali do finále, ale klasicky se jich tam dostane jenom 12. Ve Slaném se může vyprofilovat 20 lidí, kteří postoupí do semifinále před plným náměstím. (Loni přišlo 3500 lidí, pozn. red.) Je to větší výzva. Kvalifikace navíc probíhá den před finále, takže lezci mají čas rozložit síly.

Jak se liší svěťákové finále od těch klasických, co už letos diváci viděli?
Postoupí do něj jen nejlepších šest lidí. Nejdřív se vystřídá všech šest závodníků na prvním bouldru. Pak na druhém a tak dále. Lezec má na každý bouldr čtyři minuty. Oproti klasickým závodům tu platí pravidlo, že když nastoupí do bouldru před koncem časového limitu, může ho lézt jak dlouho chce. Když by tam našel nějaký nohand (odpočinek bez použitá rukou, pozn. red.), tak tam teoreticky může vydržet třeba hodinu. Nebudeme ho shazovat dolů.

V čem to bude jiné pro diváky?
Ve Slaném bude nová, 30 metrů široká stěna, takže holky a kluci budou závodit vedle sebe. Lidi budou mít okamžité porovnání, jak se komu daří na jakém bouldru.

Jaký je to rozdíl pro tebe – stavět klasický český pohár a český pohár ve svěťákovém stylu?
Musíme (s Honzou Zbrankem, pozn. red.) postavit víc bouldrů, místo 20 stavíme 30. A ve finále už rozřazujeme jen šest lidí, takže ho můžeme udělat divácky atraktivnější. Bude tam víc skoků, hezčích kroků… Každopádně zase budeme chtít, aby byl jeden nejlepší se čtyřmi topy a ostatní se řadili za něj…

Proč je vlastně teď Slaný „hlavní město českého boulderingu“?
To je zásluha Jirky Žáka a Romana Kozelky, oni to tam rozjeli. V roce 2012 tam udělali první závod, ten byl ještě schovaný v tělocvičně. O rok později zorganizovali závod na náměstí, kterej už byl slušnej, větší. No, a pak už se snažili kluci každej rok vždycky trošku přidat. Mají jasnej cíl – udělat tam světák, což vypadá, že se jim povede v roce 2018. Už to mají přiklepnuté.

Info pro diváky: To hlavní vypukne v sobotu 24. září odpoledne a večer na náměstí ve Slaném. Finále je od 20 hodin. Přijď fandit!

Info pro lezce a lezkyně: Už je zabráno přes 50 míst cca z 90, takže dej pozor, ať ti někdo nevyfoukne účast v kvalifikaci.

Více se dozvíš na webu www.boulderzavody.cz a fotky z loňska najdeš tady.

Jenda Šolc připravuje finálové bouldry v Teplicích nad Metují (f: SM)

Tatranští hrdinové nebo lůzři. Záleží na tom?

01.09.2016, Mišo

S Mirom Méďom Medvecom sme urobili štvordňový prechod v Tatrách. Mysleli sme, že nás roztrhne od šťastia!

Kamarát
„Kamže, kam ste sa chlapci vybrali?“ prihovára sa pán ochranár šoférovi auta, ktoré odstavil na krajnicu cestou na Popradské pleso. „No teraz už dopiči, keď ste nás chytili!“ odpovedá mu popravde Méďo za volnatom. Pán na chvíľku onemie, vytreští oči, no potom sa rozosmeje. Otočí ho bez pokuty. Za ani nie dvadsať minút pán ochranár odstavuje ďalšie auto. Za volantom je dievča. A dokonca má povolenie, brigáduje totiž na chate. „No vidíš, ja som Ti hovoril, že sa hore autom dostanem.“ Oznamuje pánovi ochranárovi zo zadného sedadla Méďo, ktorý sa tam krčí i s batohom.

Odvaha
Stojíme na suti a vypliešťame oči pred seba. Mali by som sa pozerať na Galériu Ganku a našu cestu v nej, no pozeráme do mokrej hmly. Je všade naokolo a Poliaci nám ju posielajú už od polnoci. Keď sa niečo poserie, budeme za hlupákov čo sa pustili do nesprávnej steny v nesprávnej podmienke. Ak ju prelezieme, pre komentátorov to nebude vôbec ťažká cesta. Len my budeme i po rokoch vedieť, ako sme ju liezli za mokra a preto v teniskách a zbalení na štyri dni. Víťazi a lúzri. Kým budeme my? Je to vôbec dôležité? Dívam sa do hmly a myslím na tých, čo spravili v tejto stene svoje veľké výstupy. Svoje veľké prvovýstupy. Niekoľkí z nich i svoje posledné. Myslím na ich veľkú odvahu. Rozhodli sme sa Galérku preliezť už ráno, keď sa začali hmly v sedle Váha trhať. Veríme, že na to máme. Veríme, že príde predpovedaná dobrá perióda. Veríme si navzájom. Hmly sa trhajú a my naliezame.

Nadšenie
To včera bol slnečný deň. A prvý deň dobrodružstva. Hurááááá a ranná káva. Budí ma očakávanie. Zbalení sme od večera. Karabíny, frendy, čoky, skoby, smyčky, laná, spacák, karimatka, varič, jonťák, žrádlo, bla blá bla blá… Upaľujeme z električky pod Žabieho koňa a naľahko preliezame cestu na Koňa za hodinu. Ultraklasika. Zlaňák a zostup a sme späť v sedle. Pôvodne sme uvažovali o severe Rysov, no po daždivej perióde ma nikto na mokré trávy na nástupe nedostane. A tak vychutnávame zo sedla slnečný západný hrebeň na Rysy a sledujeme davy putujúce z Poľska na svoj najvyšší vrchol. Na chate partia, rodina s deckami čo pochodili temer všetky hory Slovenska. A niektoré talianské. A francúzske. Spievame si s nimi pri gitare pesničky.

Pohoda
Noc na Chate pod Rysmi nestála za veľa. Fleky som mali síce protekčné, ja na peci a Méďo na zemi, no každú chvíľu nás budili turisti vychádzajúci čúrať. Spali sme po tri hodiny a v noci si i pokecali. Keď sme sa nasledujúci deň odpoludnia prehupli z tmavej Galérky do slnečnej Zlomiskovej doliny bolo nám obom jasné, že odpoludnie dáme poriadny rest. Vyzuli sme sa na brehu plesa. Navarili jonťák a večeru. A kávičku. A sledovali zapadajúce slnko za Dračí hrebeň a len tak si debatovali. Spíme tvrdo do rána.

Makačka
Zlomisková dolina a v nej Ostrva, Ošarpance, Železná brána aj Dračí hrebeň. Všade pevná skala a čoraz viac nitov. My lezieme súčasne s priebežným zakladaním istení v tej istej doline, no na opačnej strane horolezeckého sveta. Pilier na masív Končistej je parádny kameňolom. „Tak toto, ujček, pred nami určite nikto neliezol dvadsať rokov,“ oznamuje mi nadšene Méďo. „A dvadsať rokov po nás veru ani nikto nepolezie.“ Dopĺňam si sám pre seba. Lezieme tretí deň a dobre sa pri lezení s batohom a v teniskách bavím. Ak stúpim na tento kameň, tak nepovolí, lebo ho podpiera tamten šuter ktorý je zaklínený o hentú šupinu. Ak chyt zaťažím na tlak, nevypadne. Logické. Rozbitý terén mi spestruje hru, vyžaduje si pozornosť a mení mi klasické zaužívané schémy. Má zmysel liezť rýchlo a súčasne. Má zmysel nad lezením aj istením premýšľať.

Čihulov pilier na Batizák je naopak prekrásne lezenie vo vodou vymodelovaných chytoch a stupoch. Výrazná a smelá línia na krásny kopec. Pevná skala. Voľné lezenie. Lezečky. Skoby aj občas štand v ceste. Pod Batizák sme zbehli cez sedlo pod Drúkom a po krátkom oddychu vyliezame na ľahko na vrchol. A zlaňujeme cez Kuttove platne po nitoch. Dobre sa bavíme. A tá záverečná Gipsyho cesta Gerlach je podľa mňa ešte väčší skvost. Som v nej skutočne šťastný.

Výstupy
Žabí kôň – V hrebeň, III
Rysy – Hlavným hrebeňom zo Žabieho sedla, III
Galéria Ganku – Puškášov pilier, V
Končistá (Veža nad ľadovým plesom) – Pilier, kameňolom IV
Batizovský štít – Čihulov pilier, V+
Gerlachovský štít – Prostredný pilier, V

Štýl
OS team, v teniskách i lezečkách, s batohom i bez batohu, na mokrej i suchej skale

Čtyřdenní přechod tatranských klasik (f: Mišo)
Čtyřdenní přechod tatranských klasik (f: Mišo)

V 11 letech vytáhnul Starostu. Film “První sedma” od Karla Vlčka

22.08.2016, Standa "Sany" Mitáč

Fotograf a kameraman Karel Vlček pokračuje v digitalizaci svého archivu. Jan “Drobek” Krch včera zveřejnil video z roku 1983, na kterém ho Karel s Vlastou Žánem z ČT točí během výstupu na Starostu v Adršpachu. Hlavní pozornost na sebe ale ve videu poutá druhý z lezecké dvojky – Dan Stránský, syn známých pískařů v Ádru, kterému bylo v době natáčení 11 let.

Jaké to je, když malý klučina tahá sedmičku na legendární věž? Podívej se na video dole.

Co o filmu říká Karel Vlček?
„Je to příběh malého Daniela Stránského, který o prázdninách roku 1983 hledá spolulezce, aby si mohl vylézt svoji první cestu obtížnosti VII. Na zahradě u Karla Krecbacha v Adršpachu ráno snídá tehdejší extrémní lezec a dvoumetrový chlap Jan “Drobek” Krch (tehdy 36 let, pozn. red.) a marně vyhlíží své spolulezce.
Dan se snaží přesvědčit Drobka, že na normálku na Starostu obtížnosti VII je on tím nejlepším spolulezcem. Problémem je však to, že kdyby stokilový Drobek pětatřicetikilovému Danovi spadl, tak ten by ho nezachytil a pro oba by to mohlo skončit tragicky.
Nakonec Drobka přesvědčí, že Dan už si vyvedl některé Páleničkovy šestky, což by ho mělo bohatě kvalifikovat, aby si vyvedl svoji první sedmu.
Drobek většinu cesty lezl bos, Dan už používal tehdejší lezeckou obuv – bačkory.
Film jsme natočili během víkendu roku 1983 na diapozitivní Agfa film o citlivosti 200 ASA.
Největší díl práce udělal Vlasta Žán, kameraman ČT. Bez něj by film nevznikl. Já jsem točil vrchní partie a komandoval Dana, ať nemůže najít chyt. To byla hlavní zápletka.
V roce 1986 na Mezinárodním horolezeckém festivalu v Grazu v Rakousku získal film jednu ze tří hlavních cen – Cenu poroty. (Důkaz zde, pozn. red.)

Znal jsi oba účastníky už předtím, jak jsi je vybral?
Oba účastníky natáčení jsem znal. U starého myslivce Karla jsem byl na chaloupce často a účastnil jsem se spolu s Drobkem gulášových žranic. Ten tam často jezdil a znal jsem ho jako extrémního lezce v Alpách s výstupy roku. Brňák Drobek byl naprosto výjimečný. Byl to obr. Ten kontrast jsem musel využít. Rozhodovalo se mezi Ondrou Krecbachem a Danem Stránským. Myslím, že Dan měl zrovna čas a byl nejmladší. Pro mne textově byly zásadní ty Páleníčkovy šestky, kterými se holedbal Dan. Tím na svoji první sedmu měl s prstem v nose… Ty šestky byly většinou velké prásky. Do scénaře jsem musel dát zápletku, že nemůže najít chyt, což zahráli oba dobře.“

Skvělé povídání o “Drobkovi” najdeš tady (blog Petra “Poka” Pokorného, pozn. red.).

 

"Klepeš se jak nasolenej skokan!" Screenshot z videa.

Angela Soper v 75 letech tahá cesty po vlastním. A píská si u toho

15.08.2016, Alena Čepelková

Když to spočítám, kouzlo severního Walesu mne sem přitáhlo už poosmé v životě. Krásná zádumčivá krajina, vřesoviště a pastviny rozdělené kamennými zídkami, burácející moře pod útesy, tradice lezení po vlastním. Tahle láska vznikla přesně před čtyřiceti lety, kdy jsem sem ještě jako studentka dorazila stopem z Londýna, abych si vyšlápla na horu Snowdon. Proč jsem po tom zatoužila, přesně nevím, ale to u správné lásky jeden neví nikdy, že…

Snowdon, na který jezdí vláček, má také severní stěnu vyhrazenou drsným horolezcům. Mimochodem, matice pocházející z kolejí železniční trati jim posloužily jako první hexentry. Dnes už je vyrábí místní továrna DMM.

O nějakých patnáct let později jsem už na vrchol dolezla. Zvolila jsem jednu z vyhlášených cest „White Slab“ (7-/7 UIAA, pozn. red.) a spolulezkyní mi byla Angela Soper, bývalá předsedkyně BMC (British Mountaineering Council, pozn. red.) a jeho čestná členka. Žena, které bylo 45 let, když se začínalo závodit na umělých stěnách. Ji věk ale neomezoval, v padesáti vyhrála svoji první soutěž.

V roce 1984 zorganizovala Angela ve Walesu vůbec první mezinárodní setkání špičkových lezkyň WICM (Women’s International Climbing Meet, pozn. red.) a letos přijela na jeho závěr jako vysoce vážená celebrita. Byl to týden nabitý zážitky, dokonale zorganizovaný Pinnacle Clubem (Angela ho svého času vedla, pozn. red.) s podporou BMC. O každou z nás 22 pozvaných účastnic bylo všemožně postaráno včetně místních hostesek jako spolulezkyň a nám zbývalo jediné – lézt jak je libo.

Mně bylo neobyčejně libo se zase jednou navázat na lano s Angelou. Když byla u nás v Tatrách, nabídla jsem jí na oplátku taky plotny – ty Arnoldovy v západní Lomnici. Trochu se tam nad četností jištění divila. Jejímu umění se zase divili naši předlezci, které jsme zajistily zahraničním účastnicím, když na nás vyšlo pořadatelství každoročních srazů „Randes-vous Hautes Montagnes“. Na českém písku byla schopna tahat cesty jen Angela a ještě si při tom tak zvláštně pohvizdovala.

Zvláštní je i to, že od dob našeho prvního setkání v roce 1989 vypadá se svými šedými vlasy a útlou postavou pořád prakticky stejně, takže bylo a je o to těžší uvěřit tomu, co na skalách předvádí. Ani letos to nebylo jiné. S grácií a pohvizdováním si vyvedla cestu britské obtížnosti VS 4c (5- UIAA, pozn. red.), což sice nepatří k extrémním výkonům, ale ani k běžným činnostem pětasedmdesátnice.

Rychle jsem spočítala roky, které mi zbývají na lezení v případě, že bych se jí chtěla vyrovnat, a nad tou inspirací jsem zajásala.

Zakládám její fanklub!

Angela Soper v Gogarthu, (Castle Helen), f: Alena Čepelková

V Meziříčí lezci padali do vody

, Standa Mitáč, Matěj Pohorský – foto a video

“Jsem rád, že závody jsou konečně tady. Denně mi sem chodily davy turistů a ptali se:
Na co máte nad koupalištěm tu zeď?
Proč tam máte ty úchyty?”

V sobotu do Velkého Meziříčí přijeli lezci, kterým Milan Salaš, jeden z pořadatelů, nemusel vysvětlovat vůbec nic.

Závodili v rychlolezení nad vodou. Kvalifikace měla obtížnost cca 7- kvalifikace, „play-off“ (vyřazovací pavouk) byl za 8- a v grand finále museli borci a borkyně co nejrychleji vylézt cesty obtížnosti 8 UIAA.

Holky vyhrála Domča Dupalová, letos snad specialistka na bláznivé lezecké závody – vyhrála už pražskou Urban Boulder Race. Z kluků byl první Rishat Khaibullin z Kazachstánu. Nejkrásnější skok do vody předvedl porotě Olin Klapal, zároveň hlavní organizátor akce.

Pro ilustraci atmosféry závodů se podívej na video Matěje Pohorského. Fotky jsou tady.

Vítězka Domča Dupalová

Člověk míní a Dolomity ho drtí

10.08.2016, Marek Stehlík

Úvod 17denního lezeckého tripu po Evropě v podání Máry Stehlíka (redakčně kráceno):

Dolomity. Nádherné skály, odjištěné vícedélkové cesty, super počasí, nádherná příroda a pevné vápno. No, alespoň to byla představa. Po celonoční jízdě jsme konečně dojeli na místo. Spali dvě hodinky a natěšení jsme se vydali pod nástup cesty.

Vše připraveno jako nikdy, vytištěné cesty a vidina toho, jak na rozlez dáme 350 metrů.
Došli jsme pod Lavaredo a hledali nástup. Díky bohu, že jsem tam měl Toma, jinak bych nalezl z jiné strany. (směje se) Našli jsme to a s vervou jsme se vydali vstříc Lavaredu.
„První délka by měla být za sedm a má tři borháky,“ čtu v průvodci.
„Super, tak to půjdu první!“
„OK, tak já půjdu tu 8+.“

Sotva Tom nalezl, už po mně házel kameny, měl jsem co dělat, abych uhýbal. Něco málo založil, ale nebylo to nic tutového. Párkrát mu zůstal i 30kilový chyt v ruce a skoro letěl. Ze štandu na mně křičí:
„Hej, člověče, kde byly ty borháky?“
„Mno nevím, asi se stala někde chybka.“
„Chybka? Tě zabiju!“
Dolezl jsem za ním. Naštěstí v další délce nějaké borháky byly. Vydal jsem se nahoru s tím, že to už bude pohoda. No, docela jsem se mýlil.

Rozchrast osmičkovým terénem s docela nepříjemnými boulderovými kroky. Sice se většinou nebojím, ale zažil jsem pár dost nepříjemných pocitů, když jsem odlézal osm metrů a drtil jsem malé lištičky, které se mi pod rukama i nohama drolily. S vypětím sil jsem dolezl k dalšímu štandu. Dobral jsem Toma. V tom začal obrovský slejvák. Nezbylo než jít dolů.

Po pár hodinách déšť ustal a my jsme měli ještě hromady času.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Tom.
„Mno nevím, šel bych se kouknout na tu 800metrovou cestu a zítra ji zkusíme.“
„OK.“
U hospody byla mapka, kde jsme horu našli. Odhadem tak půl hodinka cesty.

Nadšeni jsme vyrazili. Půl hodinka byla za námi a před námi obrovské údolí. „Za tím údolím to určitě bude!“ „OK tak jdeme!“ Údolí bylo daleko větší, než jsme si mysleli. Byli jsme navíc úplně vyprahlí a bez vody.

Uplynula další hodina kopců a suťovisk. Došli jsme na místo.
„Jo, to bude asi ta hora…”
„Ale bohužel jsme na jejím vrcholu,“ smáli jsme se.
„Kámo, to nechceš!“ dodal Tom a vyrazili jsme vstříc dalšímu dešti. K autu jsme došli totálně zmáčení a zničení.

Další den ráno bylo pěkně, a tak jsme se vydali za další stěnou. Po náročné chůzi jsme konečně došli pod horu, ale nemohli jsme najít nástup. Zeptali jsme se místních lezců, zda neví, kde se začíná.
„Víme. Musíte jít z druhé strany hory.“
S Tomem jsme se na sebe podívali a začali se smát.
„OK, děkujeme.“ Dali jsme oběd a vrátili jsme se zpět ke včerejší první cestě. Pod nástupem jsme zjistili, že jsme včera nalezli do nějakého projektu, který ani nebyl v průvodci.

Konečně jsme začali lézt cestu, kterou jsme původně chtěli. První dvě délky byly v pohodě, menší odlezy, konečně se skála tak nelámala. Když jsem vyrážel na třetí délku, začalo pršet. S Tomem jsme se na sebe nevěřícně koukli a jednohlasně řekli:

„To nechceš, kámo!“
Chvíli jsme počkali, skála nebyla durch mokrá, tak jsme se rozhodli pokračovat. Na mě konečně čekala “včerejší” 8+ délka. V klíči jsem nedosáhl a musel skákat. Popravdě, byly to nejnepříjemnější pády v mým životě. Sto metrů nad zemí – to jsem opravdu nechtěl, ale nakonec se povedlo. Na štandech jsme strašlivě mrzli a po mokré skále jsme vybojovali dvě délky. Pak jsme se museli znovu vzdát.

Ještě toho večera jsme se rozhodli přejet do další oblasti.

"Dnes dáme tohle a tohle... A tohle na dolez." (f: archiv Máry Stehlíka)

Jak jsem si taky mávla (na heli)

06.08.2016, Alena Čepelková

„Hahaha, Bačo, co to vyvádíš s těma babama ve stěně, že si pak musíš mávnout na helikoptéru, to kvůli vysílení?“ škodolibě si ho dobírám poté, co vyjde najevo, že se nechal zachránit od horské služby. Chudák cítí potřebu vysvětlovat, nač teda zbytečně riskovat, když…

Začátkem července vyrážím do Alp odškrtnout si jeden ze svých restů: „Jak mám v klidu zemřít, když jsem ještě nebyla na Eigeru?“ Za parťáka mám vášnivého lovce alpských čtyřtisícovek Romana. V Grindelwaldu je klid: „Chata Mittelegi je zavřená, nikdo po hřebenu ještě nešel, před 14 dny tu napadlo hodně sněhu, podmínky jsou špatné,“ zní informace od horských vůdců. Mračím se, odjakživa jsem nebyla schopna lehce opustit nějakou myšlenku. Jelikož chceme Eiger přejít a pokračovat na Mnicha, bude rozumné tentokrát kapitulovat.
„Pojeďme do Saas Fee, tam to znám, něco vylezeme tam,“ dí Roman.

Udobřuje mě krásná vícedélka v Grimselpassu cestou a vražedné stoupání na chatu Mischabelhutte již absolvuji s úsměvem. Nenechám se rozhodit ani vstáváním v půl třetí ráno, pro jednou to zas přežiju. Všichni ostatní z chaty razí na severní stěnu Lenzspitze, což je stráň o sklonu nějakých 50 stupňů. Lézt v zástupu mne nikdy nebavilo, tak si libuju, že na hřebeni budeme sami. Roman ho lezl předloni – v pohodě (obtížnost D-, úseky IV UIAA, pozn. red.).

Máme jen šedesátimetrové lano, pár smyček a pro jistotu dva frendy. No, fakt jsme tady sami, nádhera, akorát skálu zakrývá sníh o konzistenci, která má k přívětivému nosnému firnu opravdu daleko. Nestydím se pár místeček ostrého hřebene absolvovat popojížděním jako na koni místo odvážných kroků po příliš měkkém ostří a raději ani nekomentuji svoji blbost nad volbou bot, ze kterých mi teď v těžko odhadnutelných intervalech padají mačky.
Délky přibývají a přibývají, ovšem hřeben jaksi neubývá – a to nás čeká ještě traverz z Lenzspitze na Nadelhorn, ten naštěstí bude už prošlapaný.

Pokročilé slunné odpoledne nás zastihuje na hřebínku těsně pod vrcholovou partií, kam jsme se dopracovali lezením přes lokry a žlabem vyplněným tajícím ledem bez jakéhokoli jištění. „Tam už to bude dobrý,“ usuzujeme z pohledu na závěrečný vysněžený svah naproti nám. Stojím u smyčky přehozené přes jediný skalní hrot se zde vyskytující a spolulezec mizí za vyvýšeninou hřebínku. Lano se přestane hýbat.

„Jsem v prdeli“.
„Tak se vrať.“

Od dosažení vrcholu nás dělí maličkost – museli bychom absolvovat asi stometrový úsek současně, přes ostrý hřebínek s krajně nedůvěryhodnou převějí, než by se zas naskytla možnost dalšího jištění. Ani jednomu se nám nechce tolik riskovat. Chudák moje lano už nemá ani těch šedesát metrů kvůli tomu, že se seklo při slanění z jedné věžičky cestou, a musela jsem si vypomoci pár údery cepínem (ano, jde to snadno). Na jednu stranu strmá kamenná šluchta, na druhou svah končící v okrajové trhlině nad ledovcem.

„Máš telefon?“
„Jo, ale nemám signál.“
„Hm, tak to budeme muset počkat do rána, až ten sníh trochu ztvrdne.“
„A hele, signál.“
„Tak co?“
„Tak joo!“

K narozeninám si dopřávám nádherný výlet helikoptérou.
Při pozdější oslavě doma mi gratulují synci: „To jsme rádi, mami, že jsi už rozumná!“

Lenzspitze – malý člověk a velký hřeben (f: Alena Čepelková)

Životní energii si dobíjím v Jizerkách nad Libercem

25.07.2016, Ondra Šnopl

Lidi mají rádi různé druhy lezení, někdo spáry, druhý stěny, odvážné nebo odjištěné sportovky, písek nebo vápno. Dnes jsou v módě umělky, lezení po barvách, bezpečný adrenalin. Já začínal v Jizerkách a doteď mě to baví. První cestu, kterou jsem kdy lezl a tahal, byla „Západní Hrana“ na Homoli Cukru.

Auto nebylo, takže vlakem do Jizerek to bylo spíš o víkendu. Ale člověk chtěl vypadnout do skal i po škole. Naštěstí, pár kilometrů od baráku jsme měli Kateřinky a Rudolfov. Okrajové části Liberce s krásnými lesy a spoustou kamenů. Na kole tam byl člověk za půl hodinky, pěšky za hodinku. První zkušenosti k nezaplacení – obří uzel při slanění, který se rozmotal a pád skoro až na zem, nejištěné plotny, první pivo ve skalách, kamarádství na celý život.

Strejda Gůgl ještě v plenkách a já byl rád, že umím vůbec použít disketu. I tak se mi podařilo sehnat jediného průvodce, který na tyto oblasti byl, samizdatový od Jirky Doubravy. Za poslední prachy na svačinu jsem si ho ve školní tiskárně nechal vytisknout a o hodinách češtiny, místo vybrané literatury studoval nákresy a přemýšlel, kudy se k jaké skále asi jde.

Tenkrát žádné GPS nebyly a hledání podle popisku: „U patníku na vrcholu stoupání zahni doleva, po lesní cestě asi 300 m, až uvidíš mýtinu, na ní to je.“ Během těch pár let mýtiny zarostly, lesní cesty taky, a tak bylo hledání leckdy mnohem složitější než celé lezení. Najít Borůvku, Ropuchu nebo třeba Žihadlo, to byl úspěch sám o sobě.

Skalky v Rudolfově nejsou nijak vysoké, naopak, spousta z nich jsou spíš bouldry a dají se lézt bez lana. U spousty z nich je i dost bídný materiál, krystaly se lámou, často se leze v mechu, dolézá do borůvčí nebo je směr už tak zarostlý, že si člověk během cesty musí nějaký ten krystal vydolovat z pod mechu. Lezl jsem všude možně po Evropě, v Americe, sportovky, písky, vícedýlky… Ale zbroušený kartáče, odřený klouby a kolena z ulomených krystalů, hlína a mech za ušima – tohle mi vyčistí hlavu vždycky. Pro někoho bezvýznamný kvak, zbytečná práce. Pro mě dobíjení životní energie.

Stále zde vznikají nové cesty, ať už kvaky nebo významnější směry s borhákem, tak i sportovky v místních lomech. Pro číslo si sem člověk nepojede, ale jestli v tobě ještě zůstalo trochu toho lezce romantika, samotáře, dobrodruha, tohle je to, co hledáš.

Rudolfovský lom, cesta "Neoklasicismus", prvovýstup. Pouze vlastní jištění.

Nedůvěřivý bouldrista Dan Maixner: “Hodil by se mi slovníček horolezeckého slangu”

18.07.2016, Jakub Freiwald, Standa "Sany" Mitáč

„Ne, že bych ti věřil, že jsem 4000. fanoušek,“ vpálí mi do obličeje Dan Maixner hned po úvodní oťukávací zprávě, „ale vaše články a rozhovory se mi moc líbí, takže si na tvůj dotazníček chvilku udělám,“ dodává hned vzápětí další jubilejní příznivec na našem Facebooku.

Jsme rádi rádi, že naši čtenáři nevěří všemu, co jim kdo nakuká, a radši posíláme na zlepšení vztahů důkaz v podobě screenshotu. Dan je tvrďák, co má rád bouldery.

Kdy jsi byl naposledy lézt a jaké to bylo?
Naposledy jsem byl na boulderu asi před dvaceti minutama a bolelo to, ale jinak parádní. Na stěně naposledy ve čtvrtek. Jsem po dlouhý pauze, takže to bylo rovnež celkem intenzivní, ale o to víc uspokojující. Venku už jsem nebyl pár měsíců.

Kam se chystáš v létě?
V létě pojedu se školou na sporťák, který bude plný lezení kolem údolí Doubravky a bikingu.

Jak jsi se dozvěděl o eMontaně?
eMontanu měli lajknutou snad všichni moji dobrodružní kamarádi, takže mi vaše články vyskakovaly často. Vzhledem k tomu, že obecně věci na Fb moc nesleduju, tak mi to chvíli trvalo, ale vy za to stojíte.

Co se ti na eM líbí/nelíbí?
Mám vás lajknutý jen chvíli, takže je na nějaký hodnocení brzy, ale zatím snad můžu říct, že vaše rozhovory a články jsou skvělý. Snad jenom, že horolezecký slang je mi stále často záhadným, takže pro mě by se hodil nějaký slovníček. (Něco málo je v článku Fakta a nýty – Radím uzel, pozn. red.)

Jaká je tvoje definice dobrodružství?
Dobrodružství? Asi prostě když nevíš, co bude, a ono to nakonec dopadne dobře.

Děkujeme za přízeň a důvěru 3999 fanouškům, kteří byli před Danem a i těm po něm. Vážíme si vás, jste nejlepší. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 5000. Kdo to bude? Dočkáme se zase nějaké slečny?

Dan Maixner – fanoušek eMontany na facebooku č. 4000

Na hřebeni Peuterey jsem visela na vláscích jádra

13.07.2016, Standa "Sany" Mitáč, Lenka Hubáčková

Lenka Hubáčková s Pavlem „Bačou“ Vrtíkem vylezli na začátku července legendární klasický hřeben Peuterey na Mt Blanc. Jak na „pět dní nahoře“ a 4500 metrů lezení vzpomíná sama Lenka?

“Po skoro třiceti hodinách skoro nonstop akce se konečně ukládám mezi odpadky a chystám se ke spánku. Hodiny ukazují dvě ráno a jsme uvnitř asi nejdražší popelnice na světě, uvnitř Vallotky (bivaková chata ve výšce 4362 m, pozn. red.). Zatímco Bača venku vaří ionťák, věnuju se pro mě v tu chvíli nadlidsky obtížné výzvě – vyzutí bot. Úkol zvládám jen z poloviny. Sedím v bohaté nadílce smetí a zoufale hypnotizuju zip své Scarpy. Je ticho, všichni spí, nikdo nezvrací, tmu prořezává červený světlo čelovky a odráží se od roztrhaných alu folií. Po několika minutách se vzdávám, nohu i s botou zastrčím do spacáku a usínám.

Peuterey Integral je nejdelší hřeben v Alpách, takže celou akci je třeba pojmout „fast & light“. Proto máme jen jeden spacák, který aktuálně okupuju. Proto už jsem víc jak 30 hodin nic pořádnýho nejedla. Po sladkých třech a půl hodinách bezesného kóma vstávám a s ryzí závistí pozoruju skupinku Rusů cpoucích se sýrem a čokoládou. Polknu sliny, sežvýkám polovinu tyčinky a spolu s Bačíkem „seběhneme“ 2800 metrů dolů, do Val Veny.

Hechtel a Kittelman v červenci 1953 přelezli Peuterey Integral za tři dny, Ueli Steck v srpnu 2013 za 16 hodin a 9 min. Já s Bačou, i přes veškeré fast & light snahy, jsme byli nahoře pět dní. Na rozjezd si dáváme jižní hřeben Aiguille Noire de Peuterey (první část výstupu, pozn. red.). Po 16 hodinách rozjezd přerušujeme bivakem. Další den po poledni jsme na Noir, odkud nás čeká asi 12 slanění. U čtvrtýho se seká lano. Konec se nedostupně houpe tři metry v prostoru, stahovací repka se nehne ani o píď. Když už pomalu vytáčíme 112, lano zázračně povolí a jede se dál. U pátýho slanění se lano přetrhne. Respektive se přetrhne oplet a já zůstávám uprostřed prázdna viset na vlásku, nebo spíš několika vláscích jádra.

S pocitem, že teď jednoznačně umřu, se v adrenalinovém opojení chytám skály. Když si uvědomím, že jsem furt živá, slaním na štand, kde přetržený konce svážeme. Od teď už se lano zasekává s železnou pravidelností. Ve dvě ráno zapadneme do nejvýš položenýho secondhandu s lezečkama na světě (na výběr jsou čtyři páry). Jsme v bivaku Craveri. Počasí nás na pár hodin zadrží, a tak jsme on the road až v devět večer následujícího dne. Dopracovávám se k sebepoznání, že noční lezení souběžně s batohem, v pohorkách a rukavicích po mokré lámavé skále nebude úplně má nejsilnější stránka.

Bača mistrně prokličkuje temnou hradbou převisů a ráno stojíme na Aig Blanche de Peuterey (4112 m n. m., pozn. red.). Slunce se neúprosně zařezává do ledovce, proto do kuloáru Eccles na Courmayeur nastupujeme až za šera. S padající tmou na mě padá těžká únava. Mám pocit, jako bych byla za zrcadlem, za oponou, v nějaké surrealitě mimo tento svět. Pak rána a zatmění před očima. Naštěstí má polystyrenová helma náraz menší dlažební kostky do lebky hezky odpružila. Bača hlásí, že je v pi*** místě. Po chvíli jsem v pi*** místě i já a je to fakt hodně na pi**. Zasekávám turistickej cepín do černýho ledu, mačky kloužou po tenké glazuře. Volám na Baču: „Zajisti!“ Ale není kde.

Nevyhnutelnost okamžiku, kdy nás, dvě malý smítka spojený šňůrkou, ze sebe stěna Courmayeuru smete jak zrnka prachu, se mi zdá skoro hmatatelná. Pak hážu nohu k pasu, zakopnu hrot a jsem z toho venku. Nekonečná dupačka, pálení stehen, vítr, zima, tma, Blanc a Vallotka.”

Bača na čelbě během druhého dne lezení Peuterey Integral na Mt Blanc. Asi miliontá délka. (f: Lenka Hubáčková)

Jirka “Taxis” Svoboda bude vystavovat a vyprávět v Ústí

11.07.2016, Standa "Sany" Mitáč

Nedávno pro eMontanu popisoval, jak vypadá jeho obyčejný den – pohoda v Ostrově. Pokud se chceš o Taxisovi dozvědět něco víc, přijď se podívat 19. 7. do muzea v Ústí nad Labem. Beseda s Taxisem začíná v 17 hodin. Budeš si tu moci prohlédnout také jeho fotky, chystá se i výstava.

“Podle hlasu ještě čtyři metry!” Slanění, na které nezapomenu

06.07.2016, Matěj Pohorský

Nad Prachovem se pomalu stmívá: „Ještě poslední cestu. Vylezeme si tady ten komín na Mnicha a pak půjdeme.“
„Ok, ale jdeš první,“ přitaká mi parťák, který je v lezení stejně zběhlý jako já.
Jsme poprvé na písku bez zkušenějšího doprovodu. Doteď jsme lezli všechno, co mělo v názvu „stará cesta“ a nebylo to vyšší než pár metrů.

Mnich byl jiný, byl ohromný, ale cesta nahoru nevypadala těžce. Máme lano z fesťáku (bylo ve slevě), máme sedáky a pár ocelovek, karabiny a asi pět smyček, které ani jeden z nás neumí zakládat.
V tomhle případě to ovšem nevadí, v celé cestě nenacházím jediné zajistitelné místo, takže lezu v duchu hesla „z komína se nepadá“ (založitelných smyček je v té cestě zhruba 20, pozn.), lehce vyděšen, ale úspěšně, se doplazím na vrchol možná nejdominatnější věže v celém skalním městě, doberu, zapíšeme se do vrcholovky a začneme se rozhlížet po slaňáku.

„Na týhle skále prostě není slaňák, vidíš ho snad někde?“
„Přes co se teda slaňuje?“
„Možná přes tuhle pásovinu?“ (hvězdice na dobírání, pozn.)
„Hele, to je hovadina.“
„Máš lepší nápad? Za chvíli je tma.“

….

Sjíždím opatrně kolmou, zhruba dvacet metrů vysokou skalní stěnu, dole na sebe s parťákem kývnem, jdeme stáhnout lano.
Teda, mysleli jsme si, že jdeme stáhnout lano, hrana díry vrtaná do železného čtyřhranu se krásně zakousne do lana a nepustí.
„Ty vole, já věděl že je blbost to tím provlíkat… Co teď?“
„No, lano tady nenecháme, někdo musíme nahoru a najít ten blbej slaňák.“
„A jak to jako chceš udělat?“
(Technická vsuvka – víš, co je to prusík? My dva nemáme nejmenší tušení, že něco jako prusík existuje.)
Kamarád se tedy „vytáhl“ těch dvacet metrů za pomocí odrážení se od stěny a dobírání osmy.

„TAK COO, JE TAM NĚKDE TEN SLAŇÁK?“
„Kulový tady je.“
„COO?“
„ŽE NIC NEVIDÍM.“
„TAK CO TEĎ?“

Parťák cvaká do jistící hvězdice jednu ze svých ocelovek, s vědomím, že ji obětuje za možnost konečně odsud vypadnout.

„ZKUS TAHAT LANO.“
„JOO, JDE TO BLBĚ, ALE JDE.“
„KONEČNĚ, JDU DOLŮ.“

Směsici emocí, které se v nás perou, lze popsat jako frustraci, vztek, fyzické vypětí. Samozřejmě, že ocelovka si mezitím pěkně sedla a lano se přes hranu skály opět ani nehlo.

„No, tak teď jdeš teda ty, já už ti na to…“

Jdu.

Zhruba o čtvrt hodiny později, stojím na vrcholku skály ozářeném jen tisícem hvězd. Všechno mě bolí, nic nevidím, k tomu tady nahoře dost fouká, takže ani nic neslyším. Někde tady do háje musí bejt ten zatracenej slaňák.
Pochopitelně. O metr níž, přesně na druhé straně skály, než kde jsme celou dobu šaškovali. Vlastně netuším, jak jsme ho mohli přehlédnout. Konečně zakládám slanění, a celkem svižně začínám sjíždět do hloubi noci.
(Technická poznámka číslo dvě – Naše lano má asi 55 metrů, slanění na téhle straně skály má 30 metrů, a je tedy pro jistotu rozdělené na dvě délky, což já pochopitelně přehlížím.)

„Hele, zpomal, nikde tady dole nevidím lano.“
„To mě fakt překvapuje, je tma jak v p…“
„Ne, fakt, podle mě nemáš konce na zemi.“
Citelně zpomaluju, nohama si kontroluju neznatelné obrysy lana pod sebou, najednou promáchnu naprázdno, okamžitě zastavuju, pěvně svíraje konce lana.

„Sakra, měls pravdu!“
„Jak jsem vysoko?“

„Těžko říct, podle hlasu tak 4-5 metrů“
„Ale je tu komín, když se zkusíš rozepřít, mohl bys to slízt.“

Mohl.

Zkoušel jsi někdy slézat neznámým rozpěrným komínem, nejištěn, poslepu a s jedním koncem lana v zubech?
Stojíme pod skálou, zcela mlčky motám lano, nikdo si netroufne nic říct, po chvíli se však začneme oba nahlas smát.

"Na tohle slanění nezapomenu." (fotomontáž: Standa Mitáč)

Mýty o Drábkách vs. skvělá lezenice

29.06.2016, Standa "Sany" Mitáč

Ulomíš, čeho se dotkneš, a místo výhledu do krajiny tě nahoře čeká dálnice D10. Drábské světničky v Českém ráji. Nebo je to celé jen předsudek a lezci ví, proč tam jezdí? (Obzvlášť po vydání nového průvodce.) Některé mýty vyvracel Jakub Křovák, autor fotek.

„Je to tam lámavý.“
Jasně, některý cesty jsou horší, ale najdeš tady spoustu cest v super skále po dobrejch chytech nebo dírkách. Na názvy jsem docela dřevo, ale třeba cesta “Ždímání citrónu” je betonová a hrana vlevo vedle je taky v pohodě. Trochu solí, ale je pevná. Obecně, hlavně cesty za devět a výš jsou na Drábkách v parádní skále.

“Těžší cesty vedou v super skále.”


„Ruší tě hluk z dálnice.“

Trochu slyšet je, ale při lezení to nevnímáš. Když zajdeš do levý části, do Škalandu (sektor s cestami převážně od místního aktivního prvovýstupce Jardy “Šakala” Štumpfa, pozn. red), tak tam už dálnici vůbec neslyšíš. Už je to schovaný za hranou, směrem na Příhrazy.

Drabky_IMG_9960

“Ždímání citrónu” IXb

„Žlutý šlem nedrží.“
Ale jo, po něm se normálně leze – všechny chyty jsou čistý, takže šlem tě vůbec netrápí. Musíš akorát dávat pozor na nohy, ty jsou trochu jemný. (směje se)

„Odpoledne tam je vedro.“
Do skal sice odpoledne svítí, ale co jsem pochytil místní etiku, tak od devítek výš se tu práší (oficiálně se tu Mg používat nesmí, pokud si ho vezmeš, vyčisti po lezení chyty kartáčkem, prosba red.). A nových devítek a desítek jsou na Drábkách mraky.

Drabky_IMG_0009

V cestě “Skok v čase” IXa

„Jištění je málo a cesty jsou nevýrazný.“
To není vůbec pravda. Na Drábkách to není tak tupý lezení jako třeba v Labáku – lišta, lišta, lišta. Tady se struktura skály během cesty často mění, je to hodně technický – střídají se tu různý druhy chytů a pohybů. Nový cesty jsou zpravidla rozumně jištěný. Navíc je tady spousta sedmiček, který se dají výborně odjistit smyčkama a vedou na krásný věže. 

"Svijanský doping" VIIIc

Naladit se na vlnovou délku Daily Ojedy

23.06.2016, Standa "Sany" Mitáč

Starší sestra eMontany – tištěná Montana má ve svém aktuálním čísle článek, který rozhodně nesmíš minout. Rozhovor s krásnou španělskou lezkyní Dailou Ojedou ještě žádný český časopis neměl. O tenhle se zasloužil Honza Novák, který žije ve francouzském regionu Hautes-Alpes, kam se nedávno přestěhovala i Daila.

Honzo, jak dlouho vznikal materiál o Daile, kde všude jste byli fotit?
Jak dlouho ani nevím, jelikož to vše vznikalo tak nějak nenásilně a přirozeně. Bydlíme kousek od sebe, a tak chodíme občas společně lozit a přitom někdy vytáhnu foťák, když je Daila v nějaké hezké cestě. Fotili jsme hlavně u nás doma u Briançonu, něco ve Verdonu a také v Katalánsku.

Na jaký zážitek s Dailou nejraději vzpomínáš?
No, my se všemu tak nějak průběžně tlemíme, konkrétně mě nic nenapadá. Ale určitě jeden z nejsilnějších společných zářitků máme ze St. Léger, kdy na jednom poklidném večírku začali nejmenovaní francouszští lezci z Nice (iniciály EO a KA) házet plynové bomby na vaření do ohně, které samozřejmě vybuchovaly, střepiny lítaly na všechny strany a my schovávající se za dodávkou jsme se z ničeho nic ocitli ve druhé světové válce. Borci vyčerpali celý svůj arzenál, nikdo nebyl naštěstí zraněm, přijeli hodní policajti, místní sedláci vůbec nic nepochopili a těm nejmenovaným výrostkům, jsme pak ráno vařili kávu, bo neměli na čem uvařit. Takový francouzský paradox. Daile jsme pak museli tento “Error v Matrixu“ dlouho vysvětlovat a ujišťovat jí, aby nám neodjela zpátky do Španělska.

V čem tě inspirovala?
Takovým tím jejím zenovým přístupem k životu jako takovému. Že když se jí zalíbí nějaká cesta, tak jí zkouší tak dlouho, až jí vyleze. Že se ve skalách dokáže s každým bavit a navázat stejnou vlnovou délku. Že má odvahu se na stará kolena učit jezdit na snowboardu a lyžovat.

Na vztah s Chrisem Sharmou ses zeptal schválně až nakonec? Překvapila tě ta odpověď?
K tomu, abych se zeptal na Chrise mě tlačil francouzský časopis Grimper, který vydával interview jako první. Já se jinak do osobních věcí moc nepletu. Odpověď mě nepřekvapila a myslím, že z toho docela elegantně vybruslila, né?

Rozhovor Honzy s Dailou čti v Montaně č.3/2016.

Daila Ojeda (f: Jannovak photography)

Cesta z města – vhozená rukavice talentovaného alergika

21.06.2016, Jakub Freiwald

Přesně před třemi týdny jsme vyhlásili velkou letní videosoutěž. Čas se krátí a atmosféra začíná houstnout. Parádní kousek nám poslal třeba Pepa Horák, kterého jsme při té příležitosti trochu vyzpovídali.

Jak dlouho ti trvala realizace videa?
Natáčení trvalo zhruba od devíti ráno do tří odpoledne a jelikož jsem lempl, tak jsem na videu makal od úterý (kdy se natáčelo) až do neděle. Čistého času to moc nezabralo, ale bylo hezky, takže se mi nechtělo sedět doma u počítače a raději jsem byl venku, takže jsem to dával dohromady po nocích. Původní myšlenka byla udělat video čistě s originálním zvukem, jenže to nebylo ono, tak jsem si nakonec vybral z repertoáru mojí oblíbené laponské zpěvačky Sofie Jannok a to, co šlo do světa, je asi čtvrtá verze videa..

Máš nějakou (vtipnou) historku z natáčení?
Vtipná historka z natáčení je třeba ta, že ač si to nehodlám přiznat, mám alergii na trávy a pyly, takže během toho co holky chodily nad krásným zeleným pažitem, já se tak trochu dusil, kýchal, smrkal a tvrdil, že mě to jen dojímá a že to jistojistě alergie není, páč já přece alergii nemám… A pak jsem se proklínal při poslouchání zvuku, protože tam to moje funění a zadržování kýchnutí bylo setsakramentsky slyšet. (směje se)

Přežila to Čuki?
Čuki přežila, dokonce jsme pak i točili, jak jí krásně modrá našlehnutý nárt, ale bohužel “doba je uspěchaná” a formát vyžaduje jen a pouze 90 s, takže se to nevešlo…

Co bys vzkázal ostatním soutěžícím?
Ostatním bych vzkázal, že by se mi docela dost šikl ten špagát, helmou nepohrdnu, kaťata se hodí vždycky a poukázka na dvě tisícovky do Hanibalu taky neurazí… A jelikož není nikde napsaná podmínka, že se může poslat jen jedno video, tak já budu točit dál a doufám, že se porvu s ostatníma o nějakou hezkou cenu. (směje se)

Inspiruješ se, nebo necháš všechny ceny Pepovi? Velká letní video soutěž trvá až do 31. července. Víc informací najdeš tady.

Anče Kuchařová kouzlí na lajně (f: Pepa Horák)

Report z fronty – Češi a Němci zalezli společně do krytů…

19.06.2016, Matěj Pohorský s přispěním Standy Mitáče

Když po šesté hodině ráno vstáváme za doprovodu slunečních paprsků a jasné oblohy, obavy ze špatné předpovědi nás opouští a sedáme do auta na dvouhodinovou pouť k Děčínu na Boulder Cup. Teplota okolo patnácti stupňů a lehký vánek naši dobrou náladu ještě podpoří. Kolem desáté popadáme matice, nově nabytého průvodce a vrháme se do čerstvě pokřtěné oblasti East Side…

Je zhruba poledne, už deset minut stojíme pod převisem, krytí bouldřicí. Čekáme, až přejde déšť, vylezli jsme sotva pár boulderů, když se od Krušných hor přihnaly bouřkové mraky. Nevadí, průtrž po chvilce ustává a sluneční paprsky rychle suší všechny problémy. Vyhýbáme se plotnám a hledáme kolmé nebo převislé linie kryté před nebeským živlem.

Přicházejí další mraky a s nimi další kolo hry na schovávanou a tentokrát nás mokro odstaví o chvilku déle. Sběračům doslova odplouvají vyhlédnuté lehké směry a drtiči se uchylují do nejpřevislejších převisů (hlavně pod kámen Švajc, pozn.) a berou zavděk čemukoliv, co nespláchla voda.

Odpoledne se krátí a čísla moc nepřibývají, zato probíhá přátelské sbližování v improvizovaných česko-německých krytech z převisů, bouldermatek, deštníků a stromů. Hodně lezců přijelo pod kameny posedět až z Berlína. Probírají se oblíbené lezecké lokality, řeší se plány na léto. A co je hlavní, nálada zůstává pozitivní, protože ostřílené bouldristy nějaký ten metr krychlový vody nerozhází: „Hej Ondro, může se lízt v gumových rukavicích?“

O půl páté se na Sněžníku nachází asi poslední čtyři suché bouldry (když se nepočítají výlezy, pozn.). Na kameni Kostka odolávají dvě linky – jsou přikryté velkou plachtou. Za doprovodu bubnu tu začíná velké finále, do kterého se probojovali předně bráchové Stráníci, Honza Jeligů a triumfálně první Martin Spilka. Schází se tu kompletní boulderová špička našich luhů a hvozdů i s kormidelníky akce Ondrou Benešem, Zdendou Suchým a Martinem „Džanglím“ Junglingem. Leze se na čas, lépe řečeno – tak rychle jak jen to půjde, protože déšť se pomalu mění na kompletní výplach všech dutin.

Finále, i přes velkou snahu pořadatelů a diváků, končí předčasně, protože bouřkový mrak zaleje úplně všechno (bubny, foťáky, lezečky, kamery, maglajzáky…) a všechny. Pořadí si tak finalisti dělí podle výsledků z kvalifikace, která proběhla stylem: „Cos stihl, tos stihl.“

Boulder Cup 2016 tak byl ve znamení front, jednak studených a jednak těch u samotných boulderů, které postupem času vytvořila početná účast závodníků českých i německých – lidí bylo víc než dost, ale boulderů čím dál tím méně. Počasí uchránilo stovky linií před okamžitým rozebráním, a všichni tak máme o důvod víc, proč se do nově otevřené oblasti co možná nejdříve vrátit a posbírat si své „mokré pytle“.

 

Pro vstup do galerie KLIKNI na tuhle fotku. (f: Standa “Sany” Mitáč)

 

Běžný den „Taxise“ z Ostrova? Sóluje, bilancuje a večer nabízí knížku

14.06.2016, Pavlína Palasová

Bílé vlasy a vousy, batůžek, trekové hole a trochu tulácký vzhled. V Ostrově (Labské pískovce, pozn. red.) ho můžeš vídat doslova celé léto. Jirka „Taxis“ Svoboda přichází do kempu „Pod Císařem“ s prvním jarními paprsky a odchází z něj s podzimními mrazíky. Jak vypadá „Taxisův“ běžný den?

„Začíná poměrně pozdě. Ráno to trvá, než si najdu ucho (naslouchadlo), nalepím zuby a najdu hodinky. Před desátou hodinou rozhodně nevylezu. Navíc si jako Dominikán musím udělat ranní chvály. Po snídani vylezu a pomalu se odšourám s teleskopickýma holema do skal. Co snídám? Zrovna, co mám. Nebo co zrovna dostanu v hospodě od Pepína (Josef Nežerka mladší, syn stejnojmenného horolezce, pozn. red.).

Šourám se tedy do skal. Většinou lezu sólo nebo se samojištěním, takže mám vytipované čtyři oblasti, kde jsou skály menší, aby mi síly vydržely až nahoru. Lezu kolem III, IV, maximálně s krokem za V, ne nic těžšího. Pokud cest udělám za den deset, najednou zjistím, že jsem příšerně unavenej a tak nějak přes tu únavu se šourám zpátky k hospodě. Vedle hospody mám díky Pepínovi ubytování, což je obrovská výhoda. Dřív jsem tady osm let žil v bývalým pionýrském táboře, což rozhodně nebylo tak pohodlný.

A co dělám navečer a večer? Loni se mi přes jednoho bohatšího kamaráda, Cikána neboli Stanislava Lukavského, podařilo vydat „Paměti“. Takže večer přijdu do hospody a koukám, kdo má tak nějak lezecký ranec a jdu se ho zeptat, jestli už má moje „Paměti“. Pokud je nemá, tak se mu je snažím prodat, samozřejmě s autorským podpisem. Za loňský rok se mi jich podařilo prodat 300 a ještě mi jich pár na letošní rok zbylo.

Lidi v mým věku se většinou sami sebe ptají: co jsi vlastně tady na tom světě za svůj život udělal? A je smutný, když si řeknou: „No jo, vlastně nic moc.“ Hodně mých známých – Bělina, Cikán, Mocek jsou navždy zvěčněni v lezeckých průvodcích, kde téměř na každé stránce mají zápis. Na ně se nezapomene. Oni odejdou a jejich cesty tady zůstanou. Já jsem podstatně větší lenoch jak oni, takže cest mám velice málo, nějakých 30. A tak když jsem v létě v Mnichově, kam jsem emigroval roku 1980, hodně marodil, neměl žádný melouch a sám seděl ve svým sklepním bytě, tak jsem hodně tesknil. Vzpomněl jsem si na kámoše, na Tatry, na Skalák a z tý nostalgie jsem projížděl celej svůj život a najednou mě to trklo: „Vždyť já mám krásné vzpomínky, bylo by škoda je nikomu nesdělit.“ Tak jsem sedl a všechno to sepsal. Tak vznikly ty moje „Paměti“.

Abych nezapomněl, jako Dominikán nikdy nevynechám breviář. Mám tři modlitby denně, kdy prosím za všechny ty moje lidi z lezení, aby se jim nic nestalo, což koukám, docela funguje. Pokud se mi tedy nepodaří udělat nějakou volovinu, tak budu i nadále žít duševně vyrovnanej, klidnej a spokojenej život….“

Taxis u prvního kruhu "Západní hrany" VIIb na Prachovskou jehlu, 1968 (f: Karel Vlček)