"200 slov"

Noční strach a netopýři. V Macoše jsem lezla svou první hákovačku

19.12.2016, Lenka Hubáčková

(Od 7. do 11. prosince se lezcům otevřel největší převis v naší zemi – klenba Macochy v Moravském krase… Vyrazila na něj i Lenka Hubáčková.)

Zachumlám se do bundy a zlehka povolím lano. Šeří se a nám zbývají ještě dvě délky. Několik desítek metrů pod námi se zrcadlí dvě jezírka, v stinných skalních stěnách rostou endemické kruhatky a ve spárách se pomalu probouzí netopýři. Ve vzduchu je cítit prach a vlhkost, ticho narušuje jen kapání vody. Atmosféra by se dala krájet. Občas vzduchem zazní pronikavý svist a balvan nemalých rozměrů se s tupou ránou zavrtá do dna. Akustika je tu ohromná. Hlavou mi bleskne, jak asi znělo, když na dno dopadala těla těch, co se rozhodli najít v zdejších hlubinách vykoupení ze svých strastí. Na to se rozezní varhany.

O hodinu později slaňuju nocí. Netopýři už jsou na lovu a „Klenbu“ ozařuje světlo halogenů. Stoupa se Stračenou krokují druhou délku „Příklepáče“ a já právě dolezla svou první cestu v největším Moravském Bigwólu – v Macoše. Žebříčky ale zůstaly dole. Asu na rozjezd vybral „Spodek Macochy“ od Franty Plška, jedinou (prozatím) volně lezenou cestu ze dna. Údajně opakování po 25 letech. Klasa za 6-, ale i to stačilo, abych se s šutrem v ruce trochu proletěla a následně si zopákla jumarovací techniky. Tím ale zábava nekončí. Mám natáhnout část první délky „Klenby“ (celkem 150 m, V, A2, pozn.), že to Asu zkusí na top rope volně. Jako na zavolanou se objeví i sám Pán Macochy (Pavel Weisser, pozn. red.). Ověšuju si sedák všemožným harampádím a nahlas přemítám o tom, že jsem ve svým friendu seděla asi tak celkem jednou v životě. To je jak nahrávka na smeč Pavlovi, který mi uděluje pár informačně zcela bezcenných, za to veselých rad. Někdo pronáší, že nechápe, jaktože se po všech těch poznámkách ještě furt oblíkám do sedáku.

Nakonec se pomalu ale jistě probojuju k nýtu. Na pár metrů vystřílím asi deset friendů a zatluču jednu skobu. Ta sice mému tělocviku na žebříčkách odolala, ale za to s Jonym, kterej cestu lezl chvíli po mně, vypadla… (Promiň!) Považuju za zázrak, že se mnou nic nevylítlo a jsem vděčná Asuovi, že mě k tahání první hákovačky i přes mou značnou připosranost dotlačil.

O den později vylezeme „Zimní království“ (120 m, V, A2, pozn.). Asu až na krátkej úsek volně, já hákuju. O další den později Stoupa se Stračenou zkrokují komplet „Příklepáč“ (150 m, původně V+, A3, foto dole, pozn.)…

Já ležím doma ve vaně, cítím se, jak kdyby mě někdo opakovaně zmlátil, a vím, že příští rok jedu zas!

"Příklepový strop", jistí Honza "Stračes" Straka, leze Dušan "Stoupa" Janák. (f: Anna Tomanová)
reklamní banner

Umrtvujeme svoje ego. Bez kyslíku – šedesát metrů pod hladinou

16.12.2016, Jakub Freiwald

Už se ti to možná stalo. Nechceš a ani nemůžeš myslet na to, co je pod tebou. Soustředíš se jenom na sebe, svoji hlavu a přítomný okamžik. Pak cvakneš první kruh. V osmnácti metrech, mizerné smyčky. Z dálky to vypadá brutálně, v reálu jsi ale úplně v pohodě. Podobný je i freediving.

„Včera jsem zadržel dech na pět minut.”
„Byl jsem ve dvaceti metrech kouknout na želvy.”
„Když jsem dole u vraku poklepal na rameno potápěči s přístroji, vypadal, jako kdyby měl dostat infarkt.”

Na první poslech to vždycky zní hodně neuvěřitelně, realita je ale trochu jiná.

Díky freedivingu se můžeš podívat na místa, kam by ses s lahví nevešel. Třeba do útrob vraku USS Liberty v Tulambenu na severu ostrova Bali (f: Honza Bareš)

Díky freedivingu se můžeš podívat na místa, kam by ses s lahví nevešel. Třeba do útrob vraku USS Liberty v Tulambenu na severu ostrova Bali (f: Honza Bareš)

K freedivingu jsem poprvé přičichl před rokem v Indonésii. Letos na stejném místě jsem mu věnoval dalších pár hodin. Výsledek? Minuta a půl pod vodou a „cvaknutý kruh” v osmnácti metrech u vraku americké válečné lodi USS Liberty.

Nejlepší na tom je, že nepotřebuješ skoro žádný trénink. Všechno si nosíš s sebou v hlavě. Stačí na chvíli vypnout, vygumovat nikdy nekončící proud myšlenek a vnímat své tělo a dech. Když pak zanoříš hlavu pod vodu a ukrajuješ první metry, už na nic nemyslíš. Jenom vnímáš tu krásu kolem sebe. Tady nejde o zářezy na pažbě. Někdy to cítíš a jedeš dál a dál, jindy radši hodíš zpátečku. Vítězem jsi vždycky, když se vynoříš s úsměvem na tváři.

Freediving ale zdaleka není jenom o potápění.

Jeden z průplavů u vraku USS Liberty, ležící v hloubce zhruba 12–20metrů. (f: Honza Bareš)

Jeden z průplavů u vraku USS Liberty, ležící v hloubce zhruba 12–20metrů. (f: Honza Bareš)


Wildor Di Novo
 > instruktor freedivingu, nejhlubší ponor 64 metrů!

„Freediving pro mě znamená klid, sebeuvědomění, pocit svobody a spojení s přírodou. Někdy taky zkoušení vlastních limitů, překonávání sebe sama při objevování větších a větších hloubek. Podle toho, jak k freedivingu přistupuješ, může být nástrojem k potlačení a umrtvení ega. Můžeš najít sebe sama, ale taky o sebe můžeš přijít. Když mám pocit, že se moc soustředím na čísla a méně na požitek a klid, snažím se neustále si připomínat, proč jsem s freedivingem začínal. Freediving je pro mě velké dobrodružství, hlavně ve chvílích, kdy se nepotápím s lanem, ale objevuji nová místa pouze s potápěčskou maskou a ploutvemi.

Freediving pro mě znamená klid, sebeuvědomění, pocit svobody a spojení s přírodou. (f: Wildor Di Novo)

Freediving pro mě znamená klid, sebeuvědomění, pocit svobody a spojení s přírodou. (f: Wildor Di Novo)

Co činí freediving hluboce psychologickou a možná dokonce spirutální záležitostí? Poznání sebe sama. To je to pravé dobrodružství. Vnitřní divokost našeho těla a mysli. Byli jsme zrozeni z oceánu a tímhle se vlastně vracíme zpátky ke zdroji. Když jsem ve vodě, nejde jenom o potápění. Potápím se vlastně v sám sobě. Může to být neuvěřitelně terapeutické a objevné.“

freediving_4

Honza Bareš při potápění na Thajském ostrově Koh Haa (f: James Hoyland)


Jan Bareš
(už jsme o něm psali) > instruktor freedivingu, nejhlubší ponor 44 metrů

„Freediving pro mě znamená vstupenku do ráje: Zdravý životní styl, prostředí tropických ostrovů i korálových útesů a práci, která mě baví a umožňuje mi dlouhodobě cestovat. Hluboko pod hladinou zažívám většinou klid. V podmořském světě bez mobilů a diářů se cítím hluboce ponořený v přítomnosti a v kontaktu sám se sebou i s oceánem.

Někdy mívám ale i strach. Tam dole na tebe čekají tvoji démoni. A jako malí rarášci-našeptávači se vynořují a posílají do myšlenek pochybnosti a nejistotu. Tam dole pod hladinou je aréna, ve které člověk může zvítězit a vrátit se zpátky do světa nad hladinou silnější, sebejistější, znovuzrozený. Cesta do hlubiny je ale zároveň cestou do vlastního nitra. A každá cesta do hlubiny vlastního nitra je dobrodružná.“

V podmořském světě bez mobilů a diářů se cítím hluboce ponořený v přítomnosti a v kontaktu sám se sebou i s oceánem. (f: James Hoyland)

Mám v krvi ARTrenalin. Okolí nechápe. Co ty?

12.12.2016, Lukáš Ondrášek

Už osm let se snažím spojit zdánlivě nespojitelné…
Na základní škole pokreslené sešity.
Neustálé napomínání učitelem: „Lukáši, nedívej se zase z okna!“

Tyto příznaky byly indikací čehosi, co jsem nazýval „potřeba venčení se“. Už tehdy jsem si o sobě myslel, že nejsem normální a ve třídním kolektivu jsem byl častokrát nepochopený. Někdo by řekl ADHD čili hyperkinetická porucha při neustálém houpání se na židli. Nedostatkem adrenalinu v krvi jsem trpěl hlavně při odpoledním vyučování. Tyto znaky na sobě pozoruji i nyní (ve větší míře) také na vysoké škole.
_

lukas-ondracek-5

Skialp Jeseníky

_

„A co vlastně studuješ?“

Hmmm, dobrá inspirativní otázka a právě tahle věta mne přiměla napsat tento příspěvek.
Nedávno jsem viděl článek o lezeckých umělcích. Pořád nic? Nebo mne také nadchla nová obálka tištěné Montany. Nevadí, nezoufej a mrkni na názornou ukázku modelového rozhovoru.

A: Co studuješ? Rekreologii?
B: NE! Výtvarku.
A: To je jako jednoobor?
B: Ano.
A: A k čemu je to dobrý?

Výtvarné umění, lezení, skialpy, kiting a další aktivity mne naplno pohltily. Rád bych tímto vhledem dal pár rad začínajícím ARTrenalinistům, které jsem nabyl po čas mé elaborace s těmito živly. Ve výtvarném umění se projevuje osobnost tvůrce díla více než u jakékoliv jiné profese a zaměření. Po návratu ze školních prázdnin se při zadání práce objevily na papíře horolezci, lezecký materiál a jiné zážitky posledních týdnů. „Stále kreslím vysmáté skialpinisty, ale v promyšlenější formě.“ Poznamenalo to i moji bakalářku.

lukas-ondracek-7

Lezecké ilustrace

Pár rad pro inspiraci

> Před rukodělným úkolem do typografie si běž zalézt: můj přístup před hodinou ručně psaného písma s názvem Česká bastarda byl profesionální. Během hodinové pauzy jsem byl boulderovat a písmo tím získalo žádaný švih.

> Opálenou tvář po skialpovém víkendu je nutné perfektně zamaskovat. Odpověď na otázku zkoušejícího: „A co jste dělal, když to neumíte?“ je těžko obhajitelná. „No, přece jsem poctivě memoroval v knihovně.“

> Odměňuj se. Zvláště během zkoušek nastává okamžik odměňování se krásným lezeckým vybavením.

> Pátky na vysoké škole jsou vyhrazeny prodlouženým víkendům.

> Nemačkej posilovací kroužek pod lavicí, protože to během nudné přednášky nepůsobí reprezentativně.

> Hledej pěkné okamžiky, které se dají využít k tvorbě.

> Odměnou za pěkně prožitý den v přírodě jsou krásné vzpomínky. Nejlépe chutnají při jednotvárném výkladu vyučujícího.
.

Rozuzlení
Jak to vlastně celé funguje? Mám občas nutkání vybít energii. Dobře, skoro pořád, ale často na jiné úrovni. Tento přístup mám společný se čmáraly jako jsem já. Malujeme obrazy jen tak. Je to další způsob, kromě sportu, jak otevřít ventil a relaxovat. Pro focení a grafiku jsou mi venkovní záliby nekonečným zdrojem inspirace.

Tak kresli, skákej z věže na věž a kombinuj.
_

Kiting Jeseníky

Déšť se mění v kroupy a kolem hlavy ti létají blesky. Lezení v Tatrách bych za nic nevyměnil

11.12.2016, Jakub Freiwald

Co by kamenem dohodil. Možná trochu blíž. Většina lezců se radši sbalí a ukrajuje volné dny v Rakousku nebo ve Švýcarku. Za rohem v Tatrách přitom čekají takové poklady. Michal „Kuža“ Kužela je velkým tatranským vlastencem, nikde jinde vlastně neleze. Třeba se při čtení rozhovoru s ním inspiruješ pro příští sezónu.

Kolik času jsi letos strávil v Tatrách?
No, jestli je to o nějakých číslech, tak odhadem deset letních dnů a dvacet zimních. Letos to bylo slabší, ale do konce roku tam ještě nejaké hodiny přibudou. To je jasné, jelikož Tatry jsou už krásně pocukrované!

Čím tě Tatry pořád přitahují?
Nechci tím nikoho urazit, ale beru to tak, že ty hory jsou stále ještě i naše! Je to už takový můj druhý domov.

tatry_protivetru_11

Letní Tatry (f: Michal “Kuža” Kužela)

Hrotíš to, nebo jsi spíš požitkář?
Na rovinu, nejsme žádní práskači. Řešíme hlavně zimu, splitboard. Toto je takový letní doplňek, ale krásný! Nás na překlížce či skalkách moc nepotkáš. Nám jde hlavně o ten pocit být tam venku, bez davů – bivak, kámoši, hvězdy, kávička na čerstvým vzduchu atd.

Jakých letošních přelezů si nejvíc ceníš?
Určitě všech! Prostě je to o tom tam být a užít si to! Vybrat si vrchol nebo cestu s nějakým příběhem, historií atd.

tatry_protivetru_10

Parta Hic – Široká věž (f: Michal “Kuža” Kužela)

Co už jsi vylezl?

JAVOROVÝ ŠŤÍT (2417 m) – Rebrom na V vrchol
OSTRÝ ŠŤÍT (2360 m) – Häberleinova cesta
STRELECKÁ VEŽA (2130 m) – Ľavý pilier
SNĚHOVÉMU HRBU (2400 m) – Ĺavým pilierom
BARANIE ROHY (2536 m) – Šádkova cesta
ŠIROKÁ VEŽA (2461 m) – Klasická cesta
ŽLTÁ STENA (2169 m) –  Korosadowiczova cesta
LOMNICKÝ ŠŤÍT (2633 m) – Puškova cesta/Stanislawski
STĚNA POD SKOKOM – Den svišťa

tatry_protivetru_5

Na štandu v západní stěně Lomnického štítu (f: Michal “Kuža” Kužela)

Máš v Tatrách nějaké další projekty?
No plánů na lezení je spousty, ale pro příští rok bych si chtěl vybrat nějakou legendu a jít celý rok v jejích stopách. Láká mě Stanisław Motyka, tak uvidíme.

Kolik kámošů většinou zlanaříš, ať jedou s tebou?
Jak se říká… Šťestí je jen tehdy skutečné, jen je-li sdílené! Takže čím více, tím lépe. Jeden nebo jedna je ale stále na lezení základ!

tatry_protivetru_8

Ranní čekání na Slunce (f: Michal “Kuža” Kužela)

Máš rád delší tatranské nástupy?
Miluji to. Čím dál, tím větší praděpodobnost, že tam budeš sám. Ale většinou zalezeme na tři čtyři dny někde v dolince a tam to obrážíme…

Nějaká letošní špatná zkušenost?
Jojo. Čtvrtý den lezení v Malé Studené. Nechce se ti už nikam moc ráno spěchat. Do cesty nalezeš po obědě a víš, že za hodinku má něco přiletět. A ono to přiletí a je to větší, než sis myslel, a ty to máš ještě jednu délku nahoru. Déšť se mění v kroupy. Blesky lítají kolem hlavy a ty musíš na vrchol přímo proti větru! Zajímavá zkušenost…

Jaké místo bys v Tatrách doporučil?
Asi každý dle svého pohledu. Mně se Tatry líbí prostě všude. Ale Zlomysková či Batizovská je na bivak a lezbu v okolí krasná.

tatry_protivetru_2

Zrnda krmí lišku bystroušku (f: Michal “Kuža” Kužela)

Pokud chceš partu „Proti větru“ sledovat pravidelně, mrkni na jejich Facebook.

Západní stěna Lomnického štítu (f: Michal „Kuža“ Kužela)

V Labáku vyjede nový přívoz. Svezeš se i za sucha

06.12.2016, Standa "Sany" Mitáč

Dopoledne zalézt ve stínu na Pravém břehu, odpoledne se schovat na Levý a večer zajít do hospody. Minulá dvě suchá léta to moc nešlo. V Labi bylo tak málo vody, že nemohl jezdit přívoz a obě oblasti zůstaly od sebe odříznuté.

Ale bude líp, už příští týden. Město Děčín investovalo do své správní části Dolní Žleb 3,5 milionu korun a pořídilo nové plavidlo, které uveze čtyři auta (dříve tři), má větší vztlak, tunáž a hlavně dokáže jezdit i za nízkého stavu vody. „Převozník bude mít k dispozici samostatný motorek, který překoná ten mrtvý úsek na kraji, kde voda stojí,“ říká lezec a Dolnožleban Zbyněk Homola.

Nový přívoz naváže na používání geniálního systému starého přívozu. Loď v podstatě „visí“ na laně, které je ukotvené zhruba 300 metrů proti proudu, a přívoz se tak pohybuje od kraje ke kraji díky síle proudu jako kyvadlo. „Bez tohohle nápadu by nový vyšel odhadem na 20 milionů,“ doplňuje Zbyněk, autor fotky dole.

„A co uděláme s tím starým přívozem?“ „Odřízneme lano a pošleme ho do Německa,“ zaznělo (v dobré náladě) nedávno v hospodě „U Kosti“.

_________

Převozníci dostali nový služební mobil. Pro info, kdy se jezdí, můžeš volat na: 775 866 527.

Převozník vyhlíží oběť na nové lodi. (f: Zbyněk Homola)

Vychází tištěná Montana 6 – číslo, které se bude prodávat samo

05.12.2016, Standa "Sany" Mitáč

Kam se hrabou fotografové. Starší ségra eMontany – tištěná Montana jim to prosincovou titulkou, kterou nakreslil Jakub Novák, docela nandala.

Nandala to i ostatním tištěným lezeckým časopisům (obsahem). Během týdne čekej ve své schránce 120 stránkovou bichli (prý nejtlustší v historii). Najdeš v ní třeba exkluzivní článek, který napsal sám Adam Ondra – o svém výstupu cestou „the Nose“ na El Capa s tátou, nebo zamyšlení Petra Bláhy o tom, jaké to je, když se nepovede rok. Dál můžeš číst text od Máry Holečka a jeho čtvrtém bodu G, prozkoumat odlehlý trek v Nepálu, zkouknout nejlepší fotky z letošních Boulderzávodů…

„Ty blázne, kolik jsi tomu číslu věnoval času?“ zeptal jsem se šéfredaktora Martina Stolárika.
„To se nedá spočítat. Ale touhle Montanou jsem si splnil sen,“ odpověděl.

Předplatné objednávej tady.

 

Obálka M6 v podání Jakuba Nováka

Co tě nezabije, to tě posílí. Jeden den na nekonečném trailu

01.12.2016, Kristýna Fleišmanová

Máme rádi masochistické traily a nestydíme se za to. Kristýna Fleišmanová s přítelem letos přešla legendární americký Pacific Crest Trail a podělila se o své každodenní pocity.

Obuj si aspoň na chvíli imaginární trekové boty, vyčisti hlavu a vžij se do toho. Na cestě jsi už víc než dva měsíce a v nohách máš přes dva tisíce kilometrů. Co se ti asi honí hlavou?

Den 68 (20. června 2016)

Dneska se vstávalo opět ztuha. Kvůli včerejšímu brodění pozdě večer nám přes noc nestihly uschnout boty, takže po obvyklé snídani v podobě ovesné kaše, kterou jsme si dopřáli ještě v teple svých spacáků, nás čeká další lahůdka, rozejít mrazem ztuhlé boty. Není nad to hned od rána necítit nohy od kotníků po konečky prstů, obzvlášť když nás čeká výstup na jeden z dalších průsmyků, ležící ve výšce 4000 metrů nad mořem. Ach jo. Ještěže má stále omílaná mantra – co tě nezabije, to tě posílí, dnes celkem rychle zabírá. Přispívá k tomu i fakt, že je obloha jako vymetená a dechberoucí výhledy na pohoří Sierry Nevady se nabízí prakticky odkudkoli.

Z Čech jsem zvyklá, že když zahlédnu veverku či datla, mám jistotu, že je to to nejlepší, co mě na výletě mohlo potkat a že se taková náhoda určitě nezopakuje. Nenapadlo by mě, že existuje země, kde k tobě přijde jelen či laň téměř na dosah ruky, drze si tě očichá a zůstane tak dlouho, jak chce. Kromě takových návštěv si užíváme spousty chipmanků, svišťů, překrásných motýlů a rozličných druhů ptáků. Pokud jde o lidi, je to naopak, během našeho putování často nepotkáme ani nohu. Tak to mám ráda. Člověk skoro hmatatelně vnímá sepjetí s přírodou. Slunce, vítr, dokonale svěží průzračný vzduch, který nám prostupuje každou buňkou v těle.

Pravda, občas mě napadá, že jednoduchým stylem života máme skoro blíž ke čtyřnohému zvířeti, než ke druhu Homo sapiens. Náš denní program na treku je stále stejný, cyklicky se opakuje a smrsknul se na zcela základní záležitosti. Řešíme jen obživu (vlčí hlad nás provází dnem i nocí), vylučování (aneb zahrab si svou jamku) a hledání vhodného místa pro nocleh (usínání při západu Slunce a procitnutí při první známce úsvitu). A i když se snažím mýt se a prát každý den, ledová voda, která neúprosně bodá a vhání slzy do očí, prach a špínu nesmyje dostatečně. Pocit z horké sprchy, kterou jsem si dopřála naposledy před 16 dny už si téměř nedokážu vybavit. A to nemluvím o našem pachu. Mám ale čím dál větší pocit, že jsme okolním obyvatelstvem lesa kvůli němu plně respektováni.

Celé dopoledne se škrábeme nahoru. Tenhle model praktikujeme už 12 dní. Vstávání v 5:30, abychom stihli dosáhnout vrcholu v době, kdy je sněhová krusta dostatečně ztuhlá (rozuměj kluzká), v poledne se pokocháme neuvěřitelným výhledem do všech světových stran, poplácáme se po ramenou, zakřičíme si a políbíme se. Jsme šťastní, překonali jsme další náročný bod z dlouhého seznamu. Plahočíme se nahoru s vidinou, že slézání už musí být snazší. Škoda, je to většinou naopak. Sníh už díky paprskům červnového Slunce dávno změnil konzistenci, takže každý krok bývá propad o třicet, čtyřicet, někdy i osmdesát centimetrů pod povrch.

Mívám toho po krk. Chce se mi brečet a chci pryč. Jedno kam. Stačí mi málo. Představuju si, že se přede mnou zčistajasna objeví chatička, dveře se otevřou a my přijmeme pozvání ke krbu. Můžeme se usušit, osprchovat a dát si horkou domácí polévku. Taková „maličkost“ a hned by se pokračovalo lépe. Chaloupka nikde a já se díky tomu cítím zase silnější. Vždyť o to vlastně celou dobu jde. Najít svoje limity. Jsem spokojená. Už několik dní se budím s pocitem, že nic není nemožné. Stačí málo. Rozhodnout se. Sbalit. Vyrazit. Zatnout zuby. A jít.

O Pacific Crest Trailu jsme na eMontaně už párkrát psali. Třeba ve dvou velkých článcích od Petra Koska – tady a tady

Na trailu zkusíš téměř všechno - od pouště až po zasněžené vrcholky hor (f: Kristýna Fleišmanová)

„Petr a Pavel“ a Vilém – první desítka mlaďase z Prachova

24.11.2016, Matěj Pohorský

Dnešní generace lezců, kterou odkojily umělé stěny a sportovky, se už příliš na tradiční pískovcové lezení neorientuje. Proto je dobré vidět, že se najdou i výjimky. Lezecký kroužek Prachov (LKP) se svou více než stoletou tradicí stále plodí nové mladé talenty nadšené do pískovcového lezení. Jeho členem je i Vilém Doskočil.

Tenhle patnáctiletý Jičíňák, který teprve dokončuje základní školu, trénuje sice na sportovkách, ale v pískovcových klasikách vidí výzvu. Po třech sezónách soustavnějšího tréninku letos vylezl svou první desítku, cestu „Petr a Pavel“.

Jak ses dostal zrovna k cestě „Petr a Pavel“?
Moc těžkých cest na písku vylezených nemám, ale minulý rok jsem se rozlezl a na podzim jsem na Prachově přelezl v jeden den „San Bambino“ a „Requiem“ (Obojí za IXa), byly to zároveň první devítky, co jsem vylezl. Vítek Lachman, se kterým jsem to lezl, mi potom doporučil abych zkusil „Petra a Pavla“, on sám to už přelezené měl. Tak jsem to hned na začátku další sezóny zkusil.

Můžeš nám tu cestu trochu popsat?
Vede přes šest kruhů, největší problém je hned mezi prvním a druhým, tam je sekvence tří těžkých kroků. Potom utíkáš po docela dobrejch chytech tak za VIIIc, až přijde finální boulder nad posledním kruhem. Metr holé stěny, zvedáš se za dvojprdu na článek a z toho plácneš vršek skály.

Jak dlouho jsi na ni trénoval?
Já ji ani moc netrénoval, dal jsem tam dva pokusy hned na jaře, a poprvé jsem se v tom ani nehnul, skončil jsem u prvního kruhu, znovu jsem to zkusil s Vítkem, a zkrokoval si to. Přes prázdniny jsem se k lezení skoro nedostal, takže jsem pomalu ztrácel naději, že to letos zvládnu. Pak jsme ale v září s mamkou a Zdendou jeli do Chorvatska, kde jsem se rozlezl, a hned po příjezdu domů na konci září jsem dal další dva pokusy, nejdřív se mi nepodařil nejtěžší krok na vršku, ale dva dny na to jsem to konečně dal.

Takže žádný velký boj. To vypadá, že máš ještě rezervy? Co tvé další projekty?
Láká mě prachovská „Rebélie“, taky za Xa a na vápně bych chtěl příští rok prolomit hranici 8a.

Tvá nejtěžší cesta na vápně?
Nějaká 7b+/7c.

Bojíš se na písku?
No trochu jo, snažím se nedívat pod nohy a soustředit se na cestu. Hlavně si ale vybírám cesty, co jsou rozumně odjištěný, radši polezu těžší cestu než osmičku s dlouhejma odlezama. Taky lezu zásadně s přilbou – protože se o mě mamka bojí. (smích)

Je podstatný zmínit, že jsi to lezl bez mága, vnímal jsi to jako samozřejmost? Nebo jakej máš na tuhle „problematiku” názor?
Spíš jsem to bral jako určitou výzvu, mí kamarádi z LKP, kteří už to mají vylezené, to lezli taky bez mága. S ním to vylezlo docela dost lidí, ale já to chtěl zkusit tou těžší variantou. Jinak žádnej vyhraněnej názor na jeho používání nemám. Ale osobně jsem na Prachově nikdy nemágoval. Když si chci zkusit něco těžkého s mágem, jedu na Panťák nebo na vápno.

Nazval bys písek svou domovskou oblastí?
No vlastně ani ne, i když to mám za barákem (asi pět kilometrů daleko), lezu spíš na vápně – Finále, Arco, Jura. Na Prachově jsem byl letos dohromady třeba desetkrát, občas zajedeme na Panťák nebo do Saska.

Takže natrénuješ na sportovkách a pak to jdeš poslat na písek.
Jo, tak nějak to bude. (smích)

Kolik uděláš shybů?
Já nevím, tak 13, možná patnáct, ale ne úplně poctivě.

Začala nám překližkářská sezóna, už trénuješ?
Snažím se o to, letos chci zařadit nějakej systematičtější trénink, začal jsem i trochu posilovat, což jsem před tím moc nedělal.

Na jaře pošleš XI?
No, bylo by to dobrý, ale uvidíme. (smích)

____________

Cesta „Petr a Pavel“ (1986, Xa) je jedním z nejvýznamnějších projektů Petra “Bobuláče” Čermáka. Stala se první cestou v X. stupni obtížnosti na Prachově.
Je logickou přímou linií středem severní stěny Smítkovy věže a se svými 35 metry a šesti kruhy tvoří jednu z nejhezčích a nejvyzývavějších cest pro místní lezce.

Vilém Doskočil ve své první desítce (f: Vladimír Šoltys – geo-icon.cz)

Wide Boy Pete Whittaker se potil v Sasku

18.11.2016, Standa "Sany" Mitáč

Už je to pár měsíců, takže pro uvedení do děje: Po tom, co si dvojka britských spárařů „Wide Boyz“ zalezla v Ádru (tam vznikl i velký rozhovor pro eMontanu a film Honzy Šimánka, pozn.), se oba borci na čas rozdělili. Tom Randall jel domů a Pete Whittaker pokračoval v poznávacím zájezdu. Ještě jeden týden strávil v sousedním Sasku.

Fotograf Andrew Burr, který tam Peta doprovázel, poslal před několika dny eMontaně slíbené fotky, které provokativně připomněly léto.

Jak na lezení v Sasku vzpomíná Pete Whittaker? (odpovědi poslal z Yosemit – tam jsou teď snad všichni, pozn.)

Kdybys měl porovnat Sasko a Adršpach, co bys řekl a kam by ses raději vrátil?
Zdálo se mi, že v Adršpachu bylo víc spár a v Sasku víc stěnového lezení. Skalní formace byly různé – v Adršpachu je větší množství malých věží. Přestože obě místa mě ohromila, víc se mi líbily křivky a tvary Adršpachu. V obou oblastech jem lezl velkolepé linie, takže by bylo těžké vybírat, kam se příště vrátit. Obojí bylo strašidelné, těžké a bezmaglajzové.

Zaznamenal jsi nějaké rozdíly mezi českou a německou „lezeckou kulturou“?
Myslím, že jsem něco vypozoroval. Němci mi přišli víc vypočítaví. Plánovali si postup už na zemi. Češi byli víc řízní a odvážní. Obojí byli schopni vylézt úchvatné a těžké cesty. Čeští lezci se mi určitě zdáli lepší ve spárách a Němci zase vypadali, že zvládají lépe téměř hladké stěny.

Pete ve Westwand VIIIb na Meurerturm, f: Andrew Burr

Pete ve „Westwand“ VIIIb na Meurerturm, f: Andrew Burr

_
Jaká byla tahle cesta? (legendární „Westwand“ VIIIb na Meurerturm) Věřil jsi té červené smyčce?
Tahle cesta byla jedna z mých oblíbených z celého tripu. Úžasný headwall. Místňáci mi říkali, že ta červená smyčka je „bomber“. Já jsem si ale nemyslel, že je nějak moc dobrá…

 

pete-sasko-burr083016_133

Pete v „Regulatoru“ IXb na Teufelsturm, f: A. Burr

_
Co tahle cesta na věž Teufelsturm? („Regulator“ IXb (!) )
To byla zrovna první cesta, kterou jsem v Sasku lezl. Bylo zatracené vedro, úplně jsme se vařili. Ždímal jsem tam oblé lišty a cítil ten dlouhý odlez od kruhu. Lokál Felix, co mě tam doprovázel, na to vletěl pěkně zhurta. Můj pokus dopadl dost zoufale! Hrozně mi nateklo. Nahoře jsem navíc nemohl najít slaňák, tak jsem musel skočit do posledního kruhu v hloubce pode mnou. Vážně docela vtipný!

pete-sasko-burr083016_173

Jištění je omezené. (f: A. Burr)

_
Tohle je odlez, nebo co?

Jo, to je odlez. Lezení té hrany je lehké, ale jištění je omezené!

Co tě v Sasku nejvíc překvapilo?
Myslím si, že na mě nejvíc zapůsobila úroveň cest v téhle oblasti s ohledem na dobu jejich vzniku. Odspoda a bez maglajzu. Myslím si, že jsem nikdy v životě nebyl na žádném místě na světě, kde by byl lezecký standard na starých cestách takhle vysoko.

Kde ses nejvíc bál?
Jak už jsem říkal předtím, ti Němci jsou dost vypočítaví i ohledně jištění, což znamená, že jsem se tam cítil docela v bezpečí. Nikde jsem se doopravdy nevybál.

pete-sasko-burr090216_426

Bambuli jsem znal, ještě než jsem vyrazil do Saska… (f: A. Burr)

_
Umíš si uplést vlastní „Kinderkopf“ (bambuli do spáry, pozn.)?
Učil jsem se to před mnoha lety, když jsem byl ještě dítě. Někdo mi to náhodně ukázal, přišlo mi to jako frajeřina, a tak jsem si jich několik uvázal. Uměl jsem tedy bambuli uvázat, ještě než jsem vyrazil do Saska. Akorát jsem nevěděl, že ji tam lidé používají jako jištění!

Marek „Regan“ Raganowicz: „Když spadneš, vyzipuješ celou délku“

15.11.2016, Standa "Sany" Mitáč

Sbalil se a vylezl si El Capitana sám. To je trochu úlet, ale ještě se dá pochopit. Co už se chápe hůř, je cesta, kterou si k tomu polský bigwallista Marek „Regan“ Raganowicz koncem října vybral: „Plastic Surgery Disaster“ – hákovačka za A5. První sólo-opakování. (Definici této obtížnosti najdeš níže, pozn.) Ve zkratce to znamená: technické lezení s pomocí háčků a skob, kdy v délce nejsou žádná důvěryhodná jištění, která by zachytila tvůj pád.
Odpovídal „Regan“.

Kolik dní jsi cestu lezl? Víc, než jsi čekal?
Dohromady 15 dní. Celou dobu jsem visel ve stěně – nepoužíval jsem fixy k tomu, abych si občas sjel do údolí. Plánoval jsem to na 10 dní, ale byl jsem pomalejší a zastihla mě slušná bouřka, která mě zastavila pod jednou střechou. Trochu ve vodopádu. Musel jsem čekat více než den, než to přejde.
_

regan-7941

Marek “Regan” Raganowicz čeká pod střechou. (f: archiv MR)

_
To byl i nejhorší moment výstupu?

Spíš lezení A5. To bylo trochu stresující. Druhá délka za A5 byla těžká, co si pamatuju. Ty ostatní byly hodně podobné, ale s důležitým rozdílem – pád by nebyl tak hrozný.

Spadl jsi?
Jo, spadl jsem z jedné A4 délky. Vytrhl jsem dva copperheady. (Asi nejslabší druh jištění vůbec, viz foto, pozn. aut.) Zastavil mě ten třetí, což mě překvapilo – byl to slabý copperhead č. 1. (Tloušťka kolem 2 mm, pozn.) Docela těžký moment. Ale jinak bych řekl, že většina mého strachu pocházela jenom z bujné představivosti.
_

regan-7317

“Většina mého strachu pocházela jenom z bujné představivosti.” (f: archiv MR)

_
Volal jsi z terénu svému psychiatrovi podobně jako ze stěny Trollů v Norsku? (viz velký rozhovor v Montaně, pozn.)

Tentokrát ne. Minule mi totiž řekl: „Regane, už mi nikdy nevolej! Jsi ztracený medicínský případ, já tě nedokážu vyléčit.“ (směje se)

Můžeš prosím popsat obtížnost A5 lezeckému smrtelníkovi?
Použiju k tomu moji oblíbenou definici, kterou formuloval Russ Welling:
„A5 – Zhasni světlo. Počítej s nějakým časem v každé délce – normou je 6-10 hodin. Nikdo tu nepadá, protože tady spadneš jen jednou. Nic pro „rookies“. Každý kus jištění je na hovno. Celá skála je špatná. Vždy se o něco praštíš. Pádový potenciál? Vytáhni znova celou délku. Příklady? „Sheep Ranch“ (A5-), „Get Whacked“, „Plastic Surgery Disaster“.”
Ale abych byl upřímný, souhlasím s ostatními lezci, kteří říkají, že opravdová vlastně A5 neexistuje.
_

regan-1

Marek “Regan” Raganowicz na hraně El Capa (f: archiv MR)

 

Měl jsi s sebou celkem dost matroše. Zapomněl sis něco vzít?
Nevzal jsem si žádné „pointed hooks“, což udělalo mé lezení zbytečně obtížnějším. Byl to i důvod mého jediného pádu, kdy skyhook smekl z chytu. Nikdy víc…

Potkal jsi v Yosemitech Adama?
Osobně ne, už jsem byl ve stěně. Dělá na „Dawn Wall“ skvělou práci. Všichni v Campu 4 se celou dobu zajímali o jeho postup a komentáře. Neviděl jsem tu ale žádná mainstreamová média jako loni při pokusu Tommyho Caldwella. Adamův výstup je spíše důležitý pro lezeckou komunitu.

Co plánuješ na příští rok?
Nadcházející rok je plný snů, které čekají, abych je uvedl k životu. Dám o sobě určitě vědět, ale teď je příliš brzy… Nebo možná to prozradím na festivalu Banff v Praze, když se mě někdo zeptá…

Nějaké lezení v Česku na písku by tě nelákalo?
Možná si myslíš, že jsem blázen. Ale já nejsem až takový blázen. Když se dívám na lezení jako na aktivitu s mnoha disciplínami, česká pískovcová etika je výjimečná. Slyšel jsem tolik příběhů, že mám velký respekt pro všechny pískovcové lezce – speciálně pro generaci, která u vás lezla před druhou světovou válkou.

____________

Pokud chceš „Regana“ vidět naživo, doraž 22. 11. do kina Aero na pražském Žižkově.
Lístky můžeš koupit tady.

+ SOUTĚŽ: Kdo první správně vysvětlí zelené vytučněné termíny „rookies“ a „pointed hooks“, vyhraje vstupenku na Banff festival včetně „Reganovy“ přednášky od 18:50. Odpovídej na: [email protected] Vstupenek máme více, soutěž platí do odvolání!!!

"Regan" přelézá střechu v cestě „Plastic Surgery Disaster“. (f: Tom Evans)

Adam zotavil zbitý tělo a zítra půjde dát pokus (rozhovor)

13.11.2016, Standa "Sany" Mitáč

AKTUALIZACE: Půjdou na to dnes (v pondělí 14. 11.) ve tři ráno jejich času – kvůli horku. Začnou, až bude v Česku poledne. Původně chtěli „final push (pokus o druhý volný přelez „Dawn Wall“ na El Capitanu, pozn.) s parťákem Pavlem Blažkem trochu odložit. Do Yosemit mělo konečně přijít chladnější počasí, a tak přemýšleli, zda takticky nepřidat jeden dva restdaye navíc, aby si na něj počkali. Odpovídal Adam Ondra.

Jak probíhají restdaye před pokusem – co nejnáročnějšího děláš?
Občas si jdu v průběhu normálního restdeje třeba zaběhat, ale to tady nepřipadá v úvahu. Z normálních sportovek jsou většinou zbitý hlavně ruce, ale tady je z pobytu v bigwallu zbitý celý tělo, a to včetně nohou. Jedna z klíčových věcí na těžké a dlouhé délky je mít čerstvé nohy, hlavně lýtka. Jakmile jsou unavená, tak se klepou a ty mikrostupy neustojím. A to se týká hlavně sokolíků, který jsou tu hned tři za 8b+. Takže zdejší restdaye jsou spíše pasivní – strečink nebo maximálně zajet na masáž…

Jak se ti leze s parťákem Pavlem Blažkem – je to bigwallista?
Byli jsme oba dost velcí amatéři, Pavel v bigwallu nikdy nebyl a já o tom věděl taky pěkný kulový. Ale Pavel je úžasnej, že si téměř na všechno přišel sám a teď šlape vše jak po másle. Rozhodně bych asi lepčího parťáka nenašel, nevadí mu táhnout dlouho do noci a navíc vypadá, že ho to baví. (směje se) Sedíme si – je pracovitej a nadšenej.

Kolikatery a jaké bereš na pokus lezečky?
Všechno lezu v Katánách Laces a na push si budu brát tak čtvery. Stojí se celou vahou na takových sračkách, že pár pokusů v nejtěžších délkách zničí pár lezeček. Ale Tommy mi poradil fintu – žiletkou se dá snadno lezečka znovu „naostřit“ a pak smirglpapírem zabrousit. Důležité je také je střídat. Za pár délek si lezky propotím a jsou moc měkké – hlavně v těchto vedrech (v půlce týdne bylo 22 °C ve stínu, teď se má začít ochlazovat, pozn. red.).

Vezmeš nahoru nějakou zbytečnost? (Knížku, kartáček na zuby, mobil…)
Mobil si rozhodně beru, na Dawn Wallu je nejlepší signál v údolí a na portaledgi máme i solární panel na dobíjení. Kartáček jsem tam už měl, ale ještě jsem jej nepoužil. Knížka by se hodila, ale tu jedinou, kterou jsem měl, jsem už přečetl.

Kdy vyrazíte?
Plán byl jít v pondělí, ale teď se trochu zlepšila předpověď, takže uvažujeme i o tom, že bychom vyrazili o pár dní později kvůli chladnějším podmínkám. (AKTUALIZACE: Nakonec jdou rovnou zítra – v pondělí, pozn. red.)

Jaký je plán ideálního průběhu v tvé hlavě – na kolik dní to vidíš?
Snad za 5-6 dní by se to mělo dát zvládnout. Na původní plán tři dny by to chtělo víc času na přípravu a hlavně lepší podmínky – je takový vedro, že kůže se prolézá příliš rychle.

Adam na portaledgi (závěsné posteli), foto: Pavel Blažek

Norská příroda tě donutí změnit plány. Ber to s úsměvem

10.11.2016, Jakub Freiwald

„Nechceš ten dron nechat doma? Budeš mít lehčí batoh a víc si to užiješ,“ přemlouval mě Standa těsně před odletem. „To radši nikam nepoletím, než abych s sebou nevzal dron,“ kontroval jsem rozhodně. Už několik týdnů jsem se těšil na momenty, kdy budu moct pozorovat dechberoucí norskou přírodní scenérii z ptačí perspektivy. Tahle možnost proto nepřicházela v úvahu.

Je pozdní odpoledne, druhá půlka září, a s krosnou na zádech se pomalu sápeme k jednomu ze splazů největšího ledovcového giganta v Evropě – Jostedalsbreen. Tisíc výškových metrů na pár kilometrech nám dává dost zabrat. Úsměv nám nekazí mlžné počasí, ani klesající teplota. Možná by ale měla. Chybami se člověk učí, bleskne mi hlavou letmá myšlenka další den ráno, když pozoruji třívteřinový volný pád mého čtyřvrtulového společníka. V dalším okamžiku jenom zahlédnu strohé vysvětlení na displeji telefonu. Nízká teplota baterie. Z temně modrého ledu sbírám kousky bílé skládačky a už v ten moment tuším, že jsem dolétal. Hned druhý den po příletu.

„Norové jsou strašně konzervativní. Počítej s tím, že stopem to nebude jednoduchý,“ říkal mi zase další kámoš, když jsem mu představil smělý plán, postrádající jiný způsob dopravy než nahodilé postávání vedle krajnice s palcem vztyčeným vzhůru. Jelikož si ale od málokoho nechám diktovat svůj život, i tuhle námitku jsem rychle hodil za hlavu.

Hokejovou terminologií to nakonec skončilo remízou 1:1. Norové se ukázali jako neskutečně vstřícní a ve chvílích, kdy nám náhodou nechtěli zastavit, jejich roli obstojně suplovali řidiči snad všech evropských národností. Stovky kilometrů na sedadlech aut a kamionů jsou důkazem, že nemáš věřit všem předsudkům a doporučením.

A dron? Po zbytek cesty odpočíval v batohu (Kubovy přítelkyně, pozn. editora). Asi to tak mělo být. Při několikadenních cestách mimo civilizaci by nejspíš tenhle malý čmelák akorát rušil magickou atmosféru nespoutané přírody, hrající všemi barvami svou podzimní hru. Stejně tak by asi nikdy nevzniklo mé první větší časosběrné video. Všechno má svá pozitiva, jenom se nesmíš bát je hledat i ve chvílích, kdy ti zrovna není do zpěvu.

 

 

Na ledovci Jostedalsbreen přistál dron naposledy. (f: J. Freiwald)

Český „Strach zo smrti“

08.11.2016, Jirka Švácha

Ondra Tůma s Jirkou Šváchou přelezli v září těžkou tatranskou vícedélku „Strach zo smrti“ 9+ na Galerii Ostrvy (video z prvního volného přelezu Mira Peťa, pozn. red.) Na zřejmě první český volný přelez zavzpomínal pro eMontanu Jirka Švácha.

„Projíždím jako vždy předpověď a koukám, kde bude nejlépe. Ještě před rokem by seznam čítal klasické bouldrové destinace. Priority se za tu dobu změnily a mě to zase táhne na lano a hlavně do hor. Tatry vypadají jako jasná volba. Horší je sehnat parťáka do stěny – hned od zítřka. Náhoda přihrává Ondru Tůmu. Výběr cesty necháváme do nočního vlaku. Ondra, jako mladší a zkušenější, dává pár tipů dopředu. Jedna věc mě zaujala hned. „Strach zo života a smrti“ na Ostrvu za 9+. První volný přelez se povedl až Miro Peťovi v roce 2012. Českým přelezem se nikdo veřejně nepochlubil. Cesta má čtyři délky. První dvě jsou lehké, třetí je nejištěná osma, poslední devětpluska přes tři stropy a stejný počet nýtů. Pro boulderistu jasná volba.

V úzkokolejce směr Popradské pleso si maluju, jak v devět ráno nastoupíme do cesty. Od nádraží k plesu je to sice kus, ale slovenský traktorista a Ondrova nelíná huba zachraňují moji pověst plánovače a my přesně v 9:01 nastupujeme do první délky Strachu. Zorientovat se je trochu problém, ale potkávám pár nýtů a vypadá to dobře. Druhou délku už tahá Ondra. Místy nám cestou teče, což dělá ze sedmy zajímavou morálovku, ale dá se. Konečně jsme na štandu na začátku třetí délky, kde konečně začíná „Strach zo smrti“.

Má to být, jak Miro ve videu říká, takový yosemitský sokolíček. Lezení asi za osm. K němu má vést žlábek, sice lehký, ovšem hodně rozchrastaný. Jako bonus v délce není jediné fixní jištění. Ondra do toho odvážně nalézá, ze žlábku trochu uhne a zabloudí. Musím ho spustit kousek zpátky, aby zkusil spodnější variantu žlabu, a tím už to jde. Je to ale opravdu o hubu. Občas by šel založit slušný friend, ty ale budou potřeba hlavně na ten těžší sokolíček. Takže po asi dvacetimetrovém odlezu Ondra konečně něco cvaká a nalézá do sokola. Vcelku rychle a hlavně bez pádu ho přelézá, a tak je řada na mě s báglem. Odspodu vypadá sokolíček menší a lehčí. Ve skutečnosti je to docela těžké, hlavně na nohy. Úplně hladká žulová stěna a převislý sokolíček umí potrápit.

Konečně jsme pod poslední a klíčovou délkou cesty. Tři střechovité převisy oddělené víceméně hladkýma plotnama. Tři nýty. První hned u nástupu je vlastně starý štand. Druhý nýt až za druhou střechou a třetí naopak ještě pod tou poslední. Do prvního a třetího člověk padat nechce. Mezi tím vidíme pár skob, které tu nechal Miro. Jelikož Ondra je mladší a nadějnější, vysílám ho na průzkum a nacvakání. Ten kluk se toho nebojí a přelézá postupně jednu střechu za druhou. Někde sedne, ladí a čistí, ale celé to vypadá moc dobře. Skoby vypadaj skvěle (akorát jedna sama vypadává při zatížení lana ve stropu). Ondra nakonec dává i třetí převis, kde si vymyslí trochu jiný program než Miro Peťo. Při spouštění ještě vše pročistí a přichází řada na mě. Úkol zní jasně: „Zkus to flashnout!“

Ještě z nástupové police cvakám první nýt pod prvním převisem. V případě pádu z převisu by šel člověk trochu nešikovně (pěkně blbě) na hranu stěny, kterou dělá převislý sokolík ve třetí délce. V převise jsou ještě asi tři skoby, ale kdo tomu má věřit. Nakonec, ač jsem si myslel, že na tom jsem psychicky slušně, mě takový malý strach zo smrti posílá zpět. Možná i proto, že na jaře budu poprvé táta. Přenechávám tak další působení mladší generaci. Ondra mě naštěstí chápe a jde si cestu ještě jednou prolézt. No, a jak pořád nepadá ani nesedá, najednou je na vršku Galerie Ostrvy a nahoře i dole u mě panuje velká radost. Už nic neřeším, balím všechen matroš a s několika kily na zádech si dávám na druhým s pár odsedy parádní děvětplusku. Cestou mimochodem vytahuju rukou skobu, do které Ondra při nacvičování spadl.

Euforii přerušuje Ondra, když poznamenává, že třetí délku vlastně nemáme volně přelezenou. Domlouváme se, že ji přelezu já, aby bylo týmovosti učiněno zadost. Zpátky ve štandu pod třetí délkou stahujeme lana, ty se však po pár metrech totálně zaseknou. V téhle situaci hodnotím Ondru jako vhodnějšího pro přelez a sám si dávám šedesátimetrovou fušku prusíkování na volně visících lanech. Úplně hotový slaňuju zpět k Ondrovi a ten dává volně i třetí délku. Dole jsme ještě za světla.

Máme ohromnou radost. Je to možná první volný český přelez a možná i jeden z mála volných vůbec. Každopádně to byl skvělý zážitek a parádní den ve stěně. Druhý den ještě narovnáváme diretku na Žltou stěnu do superdiretky týmovým onsajtem. V nejištěné (a to včetně štandů) osmě prožívám určitě větší strach ze smrti, ale to už je jiný příběh. Naše další působení v Tatrách pro tentokrát zastavuje přezrálý guláš na Térynce. Těším se na další rychlovýjezd.“

Jirka Švácha a Ondra Tůma (vpravo)

Poslední rok života

06.11.2016, Michal Gargulák

Před pár dny se do Čech vrátil lajner a horal Michal Gargulák. Strávil rok v Kanadě a tohle zamyšlení v hrabalovském stylu napsal ještě tam…

„Tak už jsem přišel na to, proč se mi tady ve Vancouveru líbí. Má to dva důvody, které po aristotelovsku můžu klidně rozdělit na poddůvody a podpoddůvody.

Prvním, a naprosto zásadním důvodem, je omezená doba bytí tu. Vědomí toho, že mám jenom rok, se mnou dělá divy. Když váhám, jestli něco podniknu nebo nepodniknu, tak skončím u toho, že tu mám docela málo času a že to může být taky první a poslední šance. Díky tomu pak překonávám únavu a lenost a podnikám věci, a to mi dělá radost. Příklad – když mi kamarád navrhne dvoudenní výlet na kánoi a je únor a předpověď je hnusná a jsem unavený z práce a nevyspalý a nemám nic navařeno a vím, že pokud chci jet, tak budu muset hned po práci balit a vařit a ráno brzy vstávat a vrátím se pozdě a zase si neodpočinu a nevyspím a možná na té vodě totálně promoknu, protože bude hnusně. Kdybych tu žil nastálo, třeba bych odmítl. Řekl bych: „Pojedu příště.“ Jenže tenhle přístup nakonec může způsobit to, že nepojedu nikdy.

Dalším důvodem je rozhodně opravdu pěkná příroda a nespočet možností, co dělat. Nenapadá mě nic moc, co se tady nedá dělat. Dá se tu dokonce i potápět a něco zajímavého vidět. Prostě tím chci říct, že aktivnímu stylu života to tady hodně nahrává. A když mě přestane bavit jedna věc, můžu dělat druhou a pak třetí. Třeba v Torontu by to nebylo asi to samé.

Pořád ale platí, že naprosto zásadní je ta omezená doba. I proto, že mě nutí poznávat nové lidi. Nikoho tu neznám a pokud nechci všechno dělat sám nebo s přítelkyní, tak se musím s někým seznámit, jinak tu prostě budu totálně sám (respektive sami dva). Maximálně sami. Takže, když někdo navrhne v práci, že se půjde ven, když se naskytne jakákoliv příležitost se s někým seznámit, tak se snažím mnohem víc překonat a využít příležitosti.

Tohle byl kámen úrazu v během mých studií v Brně, kde jsem necítil důležitost seznamování se s jinými lidmi. Říkal jsem si, že se nemusím snažit, že se to nějak vyvrbí. Ale nevyvrbí. Necítil jsem tam tu časovou omezenost. „Pché! Pět let je dlouhá doba,“ říkal jsem si. Ale nebyla. Výborně se to dá ilustrovat na slackline.

Za celých těch pět let jsem ani jednou nešel v Brně na longline s někým jiným. Občas se někdo přidal náhodně, ale nikdy jsem se s nikým nedomluvil dopředu. To mi teď přijde úplně neuvěřitelné a hloupé. V Kanadě jsem neměl pořádnou slackline, takže pokud jsem chtěl chodit, musel jsem někomu napsat nebo se k někomu přidat. Ze začátku to bylo trochu nepříjemné – samí noví lidi, že jo. Nejprve jsem razil stejný přístup jak v Brně, a když už jsem šel, tak většinou sám.

Pak jsem si na Havaji uvědomil, že už zbývá jen půl roku, a že toho musím využít. Začal jsem se snažit a heleho, byl jsem čtyřikrát na highline během nějakých deseti týdnů a nespočetněkrát na longline.

Doufám, že tenhle přístup si budu udržovat i po návratu. Mohla by to být jedna z nejdůležitějších věcí, ke které jsem v Kanadě došel. Místo zprofanovaného přístupu: „Žiju, jako by tohle byl můj poslední den“, mi přijde smysluplnější žít, „jako by mi zbýval rok“. Stejně toho moc nestihnu za jeden den. Ale za rok už se dají udělat mnohem pořádnější věci.”

Lajnování na Chiefovi, Kanada (f: Michal Gargulák)

Haramosh II – Osudová hora Diny Štěrbové

03.11.2016, Standa "Sany" Mitáč

Žádné dlouhé průpovídky, dnes odpovídala Dina Štěrbová. První dáma českého himálajského horolezectví.

O tvém výstupu na Cho Oyu se toho napsalo hodně – i v Montaně nedávno vyšel úryvek z tvé knihy „Touhy a úděl“. Mně zajímá, jak vzpomínáš na svoji vůbec první výpravu do Asie – v roce 1970 po zemi do Karákóramu.
Je to sice už dávno, ale nikdy na to nezapomenu. Moje první výprava a jedno velké fantastické zjevení. Trvala čtyři měsíce, z čeho jen samotná cesta tam a zpět zabrala dva a půl. Čelili jsme obrovským potížím i fyzickému nepohodlí, ale vůbec mi to vlastně nevadilo. Byla to kromě jiného první československá výprava do Karákóramu vůbec…

Jak probíhala samotná cesta tam?
10 000 kilometrů přes tehdejší Sovětský svaz, království Írán a taktéž ještě království Afghánistán. „Zgenerálkovaná“ Vé3eska od armády se zadřela poprvé už na Bumbálce (ČR/SR hranice, pozn. red.), pak ještě několikrát. Nakonec také odešlo ojniční ložisko, či jak se to jmenuje. V Sovětském svazu nás několikrát zatkli, naposledy v oblasti Nachičevan, která sousedí s Íránem – tam v poušti měli Sověti atomovou střelnici. Pak nám dali ozbrojený doprovod. Myslím, že jsme byli jediní cizinci, kteří tam tehdy nakonec projeli. Prvenství jsme měli i jako zkušební cizinci, které Pákistánci pustili po tenkrát rozestavěné Karákóram Highway. Těžko si představit více adrenalinový zážitek. Mzda strachu v totálně nestabilním terénu, obrovské padající bloky, sesuvy půdy, pneumatiky napůl ve vzduchu nad jícnem Indu. Infernální atmosféra. Neustále jsem byla připravena z korby skákat, jednou jsem tak učinila a pěkně jsem si poranila nohu. Z Islámábádu do Gilgitu to trvalo týden. Strašné, ale nádherné a neopakovatelné.

Jak se jmenovala tvá první šestka a jaký byl nejhlubší zážitek z téhle výpravy?
Právě na této výpravě se mi podařilo vystoupit spolu s některými dalšími členy výpravy na Haramosh II, zvaný také Mani Peak, 6700 m n. m. Byl pro mě klíčový, protože jsem se přesvědčila, že mám pro výšku docela dobré předpoklady. Tenkrát panoval předsudek, že ženský organismus na vysoké hory není stavěný. Bylo to čtyři toky předtím, než ženy vystoupily poprvé na osmitisícovku a vnímání ženského horolezectví bylo silně ovlivněno tragedií na Čo Oju v roce 1959, kdy dvě hlavní aktérky (Claude Koganová a Claudine Van der Straatenová) zahynuly. Namísto výškového horolezectví všichni ženám doporučovali pověstnou vařečku.
Nejhlubším zážitkem byla pro mě šokující bída, ve které žili místní horalé. Zhusta se vyskytovala kostní TBC a lidé chodili za námi se svými nemocnými dětmi až do BC. Zažili jsme ale i „zázračná“ uzdravení, kdy jsme použitím antibiotik bleskově vyléčili růzmé infekční choroby.

Říkala jsi mi doslova, že sobotní přednáška v Praze bude o věcech z „minulého“ i „současného“ života. Nastal u tebe nějaký předěl směrem k jinému myšlení – „životu“?
Nemyslím, že by u mě nastal nějaký rázný předěl v myšlení, spíše to byla pomalá evoluce. Jsem vděčná za to, co mi život umožnil zažít, i za to, že jsem všechna svoje dobrodružství přežila. A chtěla bych se za to všechno odvděčit – nějak to alespoň trochu někomu vrátit.

To byl důvod pro založení nemocnice v Baltistánu? Jak to probíhalo?
Založení v roce 2007 a posléze i trvalé provozování nemocnice v Baltistánu – ve vesnici Arandu s Viťou Dokoupilem bylo v podstatě souhrou náhod. Náhodu ale využije jen připravený člověk.
Tou přípravou mi byly právě moje dobrodružné výpravy i cesty, kdy jsem se snažila pochopit fungování lidí pod Himálájem, jejich filosofii i náboženství. Vesnice Arandu se nachází pod ledovcem Čhogo-Lungma, jehož jedním zdrojem je i ledovec Haramosh, spadající z masivu Haramoshe. Jednou jsme se byli z Arandu podívat do sedla, odkud jsem skoro po 40 letech uviděla Haramosh II. Z druhé strany jsem si prohlížela celou naší výstupovou trasu roku 1970. Tím se vlastně pro mě uzavřel jakýsi osudový kruh.
Původně v mládí jsem chtěla studovat medicínu, ale neměla jsem ten správný původ. Jeden semestr jsem absolvovala načerno, ale pak mě neodvolatelně vyhodili a už nikdy nepřijali. Obrečela jsem to se vší důsledností mládí. Charitativní práce mi ten nesplněný sen po letech vlastně vynahrazuje.

Jaké jsou tvé největší úspěchy spojené s charitou?
Dovezli jsme z ČR, postavili jsme a provozujeme malou horskou nemocnici, kterých je v celém Himálají hrstka. V Karákóramu jsou jen tři, z toho ta naše je zároveň jediná česká nemocnice tohoto druhu vůbec. Zachránili jsme už hodně životů, hlavně těch dětských, když se nám prakticky na sto procent daří díky antibiotikům léčit zápaly plic. Předtím na něj umíralo v Arandu v zimě průměrně 10-15 dětí ročně. Těch odhadem sto padesát dětských životů je asi náš největší úspěch za těch deset let, co nemocnici provozujeme. Podařilo se nám i mnoho jiných věcí, byl by to dlouhý seznam. Vše je zdokumentováno na našich webových stránkách www.czechhospital.cz.

Dá se říct, „jakého života“ si ceníš víc?
Na tuto otázku moc neumím odpovědět. Život minulý i současný a snad ještě i nějaký budoucí beru jako šanci naplňovat motivace, které se prozatím objevily a snad se ještě nějaké objeví. Za dar života jsem moc vděčná.

Dina Štěrbová bude o svých životech přednášet v sobotu 5. 11. od 15 h v rámci festivalu Sherpafest. Bližší info o lístcích najdeš tady.

eMontana je mediální partner festivalu.

"Za těch 150 dětských životů to stálo." (f: archiv DŠ)

Radek Podsedek je 5000. fanouškem eMontany. Překvapil nás svým altruismem

29.10.2016, Standa "Sany" Mitáč, Jakub Freiwald

Dělat rozhovory s našimi fanoušky nás baví. Dokonce si myslíme, že o každém z nich by šel po společné chvíli v hospodě napsat originální „článek měsíce“. Díky za to, že vás máme.

Tentokrát odpovídal Radek Podsedek.

Jak jsi se dozvěděl o eMontaně?
O stránkách jsem se dozvěděl přes kamaráda na sociální síti. Zaujal mne zde rozhovor s Matějem Balgou, který jsem přečetl jedním dechem, úžasný.

Co se ti na eM líbí a co bys naopak zlepšil?
Zatím Vaše stránky objevuji, ale líbí se mi „Příběhy cest“, jak je to psané a proložené fotkami. Hned máš nutkání někam vyrazit!

Lezeš? Kdy jsi byl naposledy lézt a jaké to bylo?
V našem malém městečku je úžasná lezecká stěna. Bydlím ve Velkém Meziříčí a mimochodem doporučuji letní akci water boulder games (článek na eMontaně, pozn. red.) na Fajtově kopci! Občas zajdu na boulder, ale poslední dobu jsem dost lajdačil.

Kam se chystáš v zimě?
Cestuji většinou jaro/léto/podzim, ale začátkem příštího roku se chystám navštívit nějaké hory v Rakousku.

Jaká je tvoje definice dobrodružství?
Jak bych definoval dobrodružství? Pro mne je to asi každá cesta tam, kde to neznám.

O čem čteš nejraději?
Z literatury mám nejraději beatnickou generaci. Na internetu většinou čtu články o focení a fotografech. Pak různé články, rozhovory a blogy o cestování… A občas taky, jaké bude počasí. (směje se)

Vzhledem k tomu, že jsi náš kulatý fanoušek č. 5000, napadlo nás udělat ti radost a nabídnout velkoformátový tisk fotky z eMontany, kterou si sám vybereš…
Fotky máte úžasný! Velmi si cením možnosti získat od Vás perfektní fotku na velkém formátu, ale… Napadla mě jedna věc, jelikož tisk fotky je také nějaký náklad, jestli by nešlo místo tisku fotky touto částkou podpořit na cestách právě Matěje? (směje se)

Určitě šlo, poslali jsme mu pětikilo na účet 43-1857080227/0100, ať se trochu nají. Díky.

Děkujeme za přízeň a důvěru 4999 fanouškům, kteří byli před Danem a i těm po něm. Vážíme si vás, jste nejlepší. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 6000. Kdo to bude? Dočkáme se zase nějaké slečny?

Radek Podsedek v Norsku (f: Jára Sijka)

„Memento mori“ – prolezli jsme trychtýřem Piz Badile

26.10.2016, Karel Nováček

Petr „Jony“ John a Karel Nováček koncem srpna vylezli odvážnou 900metrovou cestu „Memento mori“ na Piz Badile v Alpách. Nebezpečný trychtýř jako první prostoupili Joska Rybička, Láďa Škalda a Honza Šimon v roce 1980. Jak na letošní zážitek s odstupem vzpomíná Karel Nováček?

Piz Badile, „Memento mori“ – pojem, možná mýtus, který vnímám už od svých lezeckých začátků. Postupem času, poznáváním dalších počinů prvovýstupců respekt k cestě spíše roste, spolu s pokušením se do ní podívat. Na tom se s Jonym shodujeme.

Ačkoli bylo o cestě „Memento mori“ napsáno mnoho, o nic z toho se nemůže případný adept opřít. „Středem severovýchodní stěny vzhůru,“ čáry popisující směr výstupu se zdroj od zdroje liší. Sázíme tedy na jistotu, pokusíme se držet linie, kterou do neostré fotky fixou nakreslil Joska Rybička. Všechny zdroje se shodují v tom, že cesta leží ve spádnici vrcholového trychtýře a veškeré letící kameny se dole potkají ve stejné dráze. Člověk má aspoň po nocích o čem přemýšlet.

Čekání na počasí, jedeme. Časný budíček, v šest nástup, směr je jasný. Soustava převislých mokrých zářezů a koutů mizí za obzorem. Péťa nastupuje, obtíže jsou od počátku větší, než se zdálo na pohled. Následuje nepříjemné lezení v mokrých převisech. V jednom místě je vrstva šlemu taková, že to čistě nedáváme – dvě potažení za frenda problém řeší. Další nevinně vyhlížející délka začíná krátkým traverzem, následuje levitování v koutku za dunivé chyty i stupy s jištěním-nejištěním. Po patnácti metrech zakládám slušný mikráč, uf.

Při dalším kroku se letmo dotknu bloku nade mnou a už jen sleduji, jak se dává do pohybu. Rána do prsou, vrata, dilatace času… Spousta času, abych sáhl po lanech cvaknutých do karabiny, rachot šutrů řítících se stěnou…

Rozdýchat vyražený dech a zvesela vzhůru. Příští délka probíhá v podobném duchu s tím rozdílem, že nezačíná traverzem. Přemlouvám volné almary k setrvání na svém místě přímo nad Péťou. Žasnu nad schopností mozku velice rychle vytěsnit hrůzné zážitky a fungovat dál. Obtíže tohoto druhu naštěstí polevují, i sklon stěny se zmenšuje. Už jenom prodrkotaný bivak a docela hezké lezení na vrchol.

Od výstupu uběhly dva měsíce a já jsem jej dosud nezpracoval. Přetrvává matný dojem prožití něčeho silného, neuchopitelného, nesdělitelný pocit. Pocit, kvůli kterému to všechno stojí za to.

Petr "Jony" John a Karel Nováček v "Memento mori" (f: Éfa)

Bezedný omáčkovník v Kameni je na prodej. Díky za všechny výborné porce

24.10.2016, Standa "Sany" Mitáč

Tenhle podnik lezci milovali. Pro mnohé z nich to byla tradice – vyhladovět v Labáku a po cestě domů povečeřet ve vesnici Kámen v hospodě „U Lexů“. K prasknutí si pochutnat na nějaké zvěřině.

Hospoda, která byla vyhlášená obrovskými porcemi, se od listopadu prodává.

„Budou mi chybět i historky paní Kosový, třeba o tom, jak v noci nosili mrtvýho kance po lesích,“ vzpomíná na hospodskou lezec Ondra Horáček. Společně s Jirkou Huškem popisují některé gastrozážitky z Kamene: „Ten obrovskej omáčkovník, nekonečný přídavky, brutální porce knedlíků, na talíři napsáno hořčicí: DOBROU CHUŤ! To tam bylo pokaždý.“

„Pamatuju si, když jsme sem poprvé vzali Alešáka.“
„Čtu, že ty plněný knedlíky jsou jenom tři. Najím se z toho?“ obával se.
Paní Kosová se na něj lišácky podívala: (…) „Neboj.“

Jednou přišla a rovnou hlásila:
„Dnes máme guláš jenom od dna,“ omlouvala se hostinská, která přes týden pracuje jako školnice ve školce. Hospodu provozovala s maminkou – výbornou kuchařkou paní Lexovou od pátku do neděle. „Když jsme byli na finančáku, říkali nám, že tolik hospod co letos už dlouhou dobu neskončilo,“ prohazuje po placení paní Kosová, loučí se a přesto si uchovává úsměv na tváři.

Jirka Hušek, paní Kosová, Ondra Horáček a Eva Kyselová (f: SM)

4300 km dlouhý Continental Divide Trail. Těžká zkouška pro tělo, vybavení i partnerství

14.10.2016, Petr Kosek

Je to za námi. Podle zápisků 4300 km a 156 dní úžasného života. Pěšky od Mexika po Kanadu. Po nejvyšších horách. Neskutečná krajina, divočina a osamění, kterému se v Evropě nemůže nic rovnat. Taky ale každodenní hodiny a hodiny pochodu, bez ohledu na počasí, bolístky nebo zranění. Pro tělo i vybavení těžká zkouška. A taky pro hlavu. Když jdeš ve dvou, tak i solidní prověrka partnerství.

Na tomhle trailu jsme se naučili, že nemá cenu fňukat nad těžkou situací, protože vždycky může být hůř… a vždycky nakonec je hůř! V pouštích a náhorních planinách Nového Mexika to byl nedostatek vody, chřestýši a vítr. Poznali jsme, že trail nemusí být nutně pěšina, a už vůbec ne značená. Někdy je to prostě jen čára v mapě a cestu si musíš najít. Vysoko v horách Colorada téměř každodenní bouřky s blesky, klidně dva týdny v kuse nad 3000 metry nadmořské výšky. I když jsme tam byli v červnu, některé etapy byly spíš o zimním horolezectví než o trekingu. Metry sněhu, propadání se po pás, jinde zase celé dny v mačkách s cepínem v ruce. A vítr.

Hory jsme v jižním Wyomingu vyměnili za totálně vyprahlou Great Divide Basin, bez kouska stínu po několik dní. Na severu nás zase čekala nejtežší, ale i nejhezčí sedla v pohoří Wind River Range a jen co to skončilo, zavřeli před námi trail kvůli rozsáhlému požáru a my museli složitě okolo, přes revír medvědů grizzly. Normálně člověka nijak neohrožují, musíš ale dodržovat přísná pravidla nakládání s jídlem, spaním, děláním hluku nebo nošením spreje na medvědy… a psychicky se vypořádat se zprávami, kde kdy koho grizzly napadl, zabil.

Po složitém papírování kvůli permitu na průchod národním parkem Yellowstone jsme přešli hodně fyzicky náročnou hranici Idaha a Montany. Většinou jen tak krajinou, bez značek i trailu. No a pak nás zasypal sníh. Jen na pár dní, ale vysoko v horách to moc nepomáhá. Na severu Montany procházíme největším a nejodlehlejším chráněným územím v US. Mají tu 900 medvědů grizzly a 400 km přes tyhle hory nám trochu zatápí kvůli zásobování. A zase ten vítr, nebo nevím jak se tomu říká, když tě to i s hůlkama shodí na zem, když se to opře a orve ti to z batohu všechno, co je přidělané zvenku. Posledních pár kilometrů před kanadskou hranicí skrz národní park Glacier je potom takovou perličkou na závěr. Dokonce je hezky! Dáváme se dokupy s Gregem a poprvé od startu nejdeme sami. Líp snášíme, že některá místa jsou zavřená kvůli nenechavým grizzly a že správa parku sundala visuté mosty přes řeky na naší trase… tohle je prostě CDT a my už jsme skoro v cíli.

Přesto je to ale nesmírně jednoduché – máš cíl, směr a víš, jak se tam dostat. Všechno rozhodování je jednoduché, všechno co děláš má jeden cíl – posunout se aspoň kousek na sever, blíž ke Kanadě. Jsme na to sami a všechno co zažíváme je intenzivní. Po každé bouřce a vichřici vždycky přijde slunce a hezký den s dechberoucími výhledy. Radost, čirá radost jako nikdy jindy. Stačí hodina slunce. A to za to stojí. Nedělá to každý, a když už někoho potkáš, je to někdo inspirující.

A teď je to za námi. Člověka to změní. Život se najednou rozdělil na dobu před trailem a po trailu. Problém je, že ty jsi se změnil, ale svět zůstal stejný a ty už do něj úplně nepasuješ. Všechny výdobytky civilizace jsou moc příjemné, ale stejně už dva dny po návratu přemýšlíš, kam povede další cesta. A další sen začíná nabírat reálné obrysy.

CDT - Continental Divide Trail v podání Petra a Oli (f: Petr Kosek)

Leze jako chlap a vypadá jak holka. Velký rozhovor s Alenou Čepelkovou v M5

08.10.2016, Jakub Freiwald

Stromy žloutnou, teploty padají strmě dolů, vyšla nová Montana. Takže vem útokem nejbližší trafikusplň svoji občanskou povinnost. Najdeš v ní kromě dalšího nabitého obsahu taky velký rozhovor s holkou magor – Alenou Čepelkovou.

V několikastránkové zpovědi Alena do detailů rozpitvává svůj život. Od lezeckých začátků se Zuzkou Hofmannovou v 80. letech, až po současnost. Začínala přitom u juda, kde ji ale víc než samotné závody bavily tréninky.

Se Zuzkou se řídily mottem: “Lézt jako chlapi a vypadat jako holky”. Třeba na výstup alpským stylem na nádherný pilíř Talung v Nepálu tak Alča vzpomíná dodnes: “Mám se rozbrečet, nebo nemám. Pod tu stěnu přece nemůžu ani dojít. To byly fakt docela drsný pocity.” Neztratí se ale ani v Tatrách nebo na našem písku, kde to má moc ráda.

A co si myslí o lezení s moderní technikou? “Není na škodu si zkusit, jaké to je, kdybys ji neměl. Člověk si hrozně snadno zvykne na to snadnější a lehčí a může ztratit dovednosti, které do té doby měl.” Vždycky se ale nezadaří, jak nám sama nedávno přiznala.

Celý rozhovor o životě, lezení, skloubení mateřských povinností nebo třeba o rozdílu mezi bivakem a obývákem najdeš v Montaně č.5/2016.

V "Sawického depresi", Vysoké Tatry