"200 slov"

Placák roku 2017 – lezci závodili na koupáku. Vyhrála Domča a Rishat

24.07.2017, Matěj Pohorský

(V sobotu 22.7. se ve Velkém Meziříčí odehrál třetí ročník akce Water Boulder Games a Matěj Pohorský z něj připravil původní videoreportáž, pozn. red.)

Organizátoři Milan Salaš a Olin Klapal přichystali ještě vyšší stěnu a těžší závodní cesty než minule, ale ani to nezabránilo Domče Dupalové a Rishatovi Khaibullinovi obhájit svá loňské vítězství.

Pěkné počasí přilákalo spolu s desítkami lezců i Péťu Růžičkovou a Martina Stráníka, oba se však museli spokojit s druhým místem. Na místě třetím skončila Míša Matúšová za ženy a Michal Běhounek v mužské kategorii.

Třetímu ročníku předcházelo minulý týden předkolo dětských závodů a probíhal tu i metalový festival „FajtFest“, jehož diváci excelovali v tradičním závodu ve skocích do vody, kde si první místo za svůj fenomenální placák z devíti metrů vysloužil Dorian.

.
.

Výšplechy komentátora Brťáka:

„Zájemci o lanovku nad vodou jsou povinni udělat před startem alespoň tři shyby, prvních pět metrů se totiž fakt nesmíte pustit – nemáme tady dostatek pytlů na mrtvoly.“

„Hele Martine, jakej to je pocit stát na druhým? Už jsi tam někdy byl?“

„Rishate, fakt sorry, ale zase budeš muset startovat znova, máme tady nějaké technické komplikace…“
(Rishat naštvaně mávne rukou.)
„Okey, tuším, že letos si dovolenou do Kazachstánu neudělám.“

(Kuba Skočdopole uklouzne a padá hned ze třetího chytu.)
„Co to bylo? Tohle kdyby se ti stalo v posteli, tak by to byl fakt trapas.“

Vítězka ročníku 2017 Domča Dupalová (f: Matěj Pohorský)
reklamní banner

Neobyčejně obyčejný Vrabinec

23.07.2017, Veronika Kyselková

Hned mi bylo jasné, o čem budu psát. Tohle místo totiž fakt mám za barákem. Dokonce na něj vidím z ložnice. Je teda pravda, že minulou neděli vidět nebylo, protože mlha skryla naprosto všechno, co bylo dál než naše zahrada. Jako kdyby nám ten Vrabinec někdo prostě vzal a z ranního romantického pohledu udělal poloprázdné nic.

Ano, přesně tak, není to žádný Labák ani Sasko. Psát budu o neobyčejně obyčejném čedičovém Vrabinci, zřícenině strážního hradu v obci Těchlovice, mezi Děčínem a Ústím nad Labem. Bydlím pod ním prakticky pátým rokem. Jenže. Jak už to tak bývá, pod svícnem je největší tma a kovářova kobyla chodí bosa. A v tomto trendu šel i můj vztah s Vrabincem.

Člověk pár let trajdá kolem, do kopce, z kopce. Funí kudy chodí, protože, ač ten krpál je celkem krátký, furt je to krpál. Ještě, že jsou po cestě dvě lavičky. A takhle to těch pár let bylo. Říkáš si, že támhle by to šlo a támhle je vrcholová kniha. Jenže pak si vzpomeneš, že na lezečky a sedák se už nějaký ten pátek pěkně práší a myšlenka, která se s trochou nostalgie namlsaného a věčného začátečníka z dob minulých zrodila, stejnou rychlostí i zhyne. Život plynul dál a dál.

Jak se časem člověk utváří, tak se s ním utváří i jeho okolí. Takže se dost často stává, že ti do života vstoupí někdo nový, anebo někdo starý se z něj zase vytratí. Tak to prostě je. No a když se k tobě přichomýtne někdo, koho si vědomě pamatovat rozhodně nemůžeš, ale on s tebou ležel v porodnici přesně před více než 26 lety, tak je více než jasné, že takové shledání se prostě mělo z nějakého důvodu uskutečnit. A jeden z těch důvodu byl pravděpodobně i Vrabinec.

Ale zpět k lezbě. Nebo lesbě? Nutno podotknout, že v těchto řádcích, je to vlastně o obou. A obě jsou trvale udržitelné. Každá krapet jinak, ale obě jsou šetrné k přírodě. Uznávám, že Vrabinec asi nepoužívá bio prací prášek, nevypíná vodu při čištění zubů, ani netřídí odpad. Tu udržitelnost tak nějak asi vytváříme my, ne? Takže jistě stojí za to (když se parta lidí rozhodne dorazit), že každý z vlastní pohodlnosti nepřijede svým autem a nezapíchne to někam podél cesty. Jde to i jinak, a o dost šetrněji.

Takže, když se prostě vydáš vlakmo, pěšmo, běžmo, busmo či zapřáhneš svého psa (který ovšem musí milovat běhání do kopce a neřeší, že ty máš plnou polní), tak se ti naskytne fajn místo k lezení. Tam nahoře najdeš spoustu cest, náročnosti končí někde kolem úrovně 6-7, ale i tak se dost vyřádíš a najdeš tam jistě i nějakou výzvu. Fakt ale nečekej pískovec a mysli na to, že se ti místy může i lámat pod rukama. Takže dostatek opatrnosti a vědomého pohybu je více než žádoucí. Jenže co bychom chtěli víc? Vždyť co člověk sám sobě může dát víc než to, že bude žít v přítomném okamžiku tady a teď? A celou svou bytostí si to lezení prostě užije?

Tož, pokud bydlíš v okolí, nebo dokonce v těsné blízkosti, tak neváhej a jednoduše to zkus. Je to odevšud kousek. Jasně, já vím. Bydlím pod kopcem, a dostala jsem se tam až teď (!). Všechno má svůj čas, takže to, že se k nám nevydáš hned, ještě neznamená, že tvoje ruce jednou neokusí vrabincový čedič a že tvoje oči neuvidí ten skvělý výhled, který tě tam nahoře čeká. Protože večerní výstup a pohled na Labe, když se okolím rozlije zlatá sluneční zář prostě stojí za to a horko těžko omrzí.

Jo a počítej s tím, že pod kopcem na tebe nečeká hospoda. Pokud si chceš něco vzít s sebou, tak si to s sebou i odnes. Dík! Za odměnu si tam můžeš něco opéct, jelikož je tam fajn pergolka s ohništěm a menším grilem. (možná i příbor tam bude, ale co najdeš, tam zase nech – pač tam je trvalá udržitelnost pěkně zaběhnutá už místními)

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)

Vrabinec. Koukám na něj přímo z Ložnice (f: Veronika Kyselková)

Uplynulo 50 let od československého úspěchu na Tirič Miru 7 708 m n. m.

19.07.2017, Standa Mitáč

Dole na fotce vidíš velkou československou chvíli na vrcholku Tirič Miru v Pákistánu. Přesně před padesáti lety Vlastimil Šmída, Jan Červinka, Ivan Urbanovič a Miroslav Jaškovský vystoupili po pozemní cestě na tuhle odlehlou sedmitisícovku a vytvořili tehdejší československý výškový rekord – 7 708 m n. m.

Expedici Hindúkuš 1967 se plánujeme věnovat v příštích dvou tištěných Montanách – těš se na vzpomínkový text od Vlastíka Šmídy a rozhovor s Honzou Červinkou.

Na expedici byli tehdy chlapi: Jan Červinka, Ivan Gálfy, Miroslav Jaškovský, Radovan Kuchař, Miloš Matras, Jozef Psotka, Ivan Urbanovič st., Vlastimil Šmída, Zdeněk Vlč a Jiří Mašek.

V těchto dnech probíhá také vzpomínková akce pamětníků ve Starém Smokovci. Více čti tady.

V Karákóramu jsou teď Honza Haráč a Martin Ksandr z expedice Pakoš 2017, dnes psali ze satelitního telefonu, že pozítří jdou zkusit prvovýstup severním pilířem na Sugulu (6102 m) a další cíl expedice by pak měl být prvovýstup na Alchori Sar (6248 m). Držíme palce!

Na fotce Jan Červinka a Vlastimil Šmída na hlavním vrcholu Tirič Mir dne 19. července 1967. Na východním obzoru vyčnívají z mraků vrcholky Karakorumu. (foto: archiv J. Červinky)

Střet civilizací v Ádr Valley: tůristi vs. lezci

17.07.2017, Martin Veselý

Vypadá to, že lezecká sezóna je v plným proudu. Jseš-li adršpašskej lezec, pravděpodobně znáš každou skálu, nově nabušený kruhy ve stěnách, víš, v jakým místě je nejteplejší jezírko a taky znáš úhel, kterým to máš seknout přes louku, abys měl nejkratší cestu do hospody.

Taky tě nejspíš iritujou fronty polských autobusů a vůbec všechna ta komerce kolem. Největší peklo – to je skalní vstup. Čtyři čínský bistra, dva kebaby? Hodinky nejsou potřeba, čas se dá odhadnout podle smradu z přepálenýho oleje, kterej bublá už od rána. Placený záchody, kde vybírá paní se šrajtoflí tak nabitou, že kdyby ji nedejbože ztratila, tak musí ČNB zasahovat proti měnový deflaci. A vůbec spousta těch lidí…

A co vztah lezec-tůrista? Je sranda, když se potkávaj tyhle dvě skupiny lidí s jinou náplní dne a života celkově. Čtyři pohledy na jednu věc = čtyři světy.

Kdo je kdo? (f: S. Mitáč)

SVĚT LEZCE
„Ádr je posvátný místo. Úžasný skály, večerní 360stupňová nudapláž kolem jezírka, spaní na louce pod Křižákem, místňácký knajpy a lidi, co žijou lezením. Takový český Yosemity.“

SVĚT TŮRISTY
„Adršpach je posvátný místo. Fakt nádherný. Ještě, že tam mají ty schůdky a žebříky na tý dlouhý cestě. Hlavně nezapomenout foťák a deštník, kdyby na projížďce lodičkou sprchlo. A třeba tam budou zase vidět nějaký ty horolezci.“

Kde jsou ti horolezci? (f: SM)

SVĚT, KDE LEZEC VIDÍ TŮRISTU
„Jestli na mě zas budou řvát, ať spadnu, pošlu je do hajzlu.“
„A taky začnu vybírat poplatek za to, že si mě pořád někdo fotí.“

SVĚT, KDE TŮRISTA VIDÍ LEZCE
„Tati, proč tam lezou?“ „Asi trénujou na Everest!“
„Nechápu, jak těm skobám můžou věřit, když šplhaj nahoru. Hazard. Jsou to blázni. Nevážej si života a jednou blbě dopadnou.“

 

…přicházejí ke skalám. (f: SM)

.
Jak z toho ven? A je to vůbec možný?

Skály jsou tu přece pro všechny.

Tohle není žádnej žalozpěv, jen obraz krutý komerce.
Hezký místa zkrátka přitahujou lidi.
Adršpach, Sněžka, Matterhorn, Yosemity? A nebude to jinak…

Já už se zase těšim na ten svůj svět.

A co ty?
.

Tůristé pozorují Peta Whittakera v cestě "Tenké psaní" VIIIb na Pošťáka (f: Standa Mitáč)

Mých pět dní v Bermúdském trojúhelníku Ádr-Teplice-Křížák

16.07.2017, Mikuláš Zubec

„Úplně z tebe cejtím písek, voníš spárou,“ řekla Smolovi jednou jeho žena. Je to sice jen sedm slov, ale každý pískař si pod tím musí představit nespočet emocí, zážitků a dobrodružství. Já tu vůni moc dobře znám. Do „trojúhelníku Ádr-Teplice-Křížák“ jezdím už šestým rokem. Zažil jsem zde snad všechny své milníky, ať už první skála vůbec, první vytažená věž, první velký pád, obrovský strach, ale i totální euforie, která nahradila mé primární lidské potřeby na dva následující dny.

Většinou sem přijedeš, rozlezeš se a musíš domů. Tentokrát to ale bylo jiné. Pět dní pískovcového porna. Ač je to k nevíře, bylo to snad jediné suché místo v Čechách, což je základní předpoklad úspěchu. To se nedá říct o hospodě Kalírna, kde to teklo proudem skoro nonstop. Směsice zbídačených spárařů s navoněnýma sportovkářema tu vytváří neopakovatelnou atmosféru, kam budu chtít vždy utíkat od svých všedních problémů.

Ale zpět do skal. Pět dní je dost na to přesvědčit sám sebe na cesty, do kterých bych se jinak nepustil. OS „Dařbuján a Pandrhola“ VIIIa na Vřesovou jsem slupl jak malinu, Marťas se hned vedle pustil do „Kapitána Kořaly“ IXc a polovinu cesty jsme úspěšně zkrokovali. Přišel také čas sundat společný pytel ze „Skalácké pětky“ VIIIa (RP IXa) na Větrnou. Hřebem výjezdu měla být Marťasova vysněná „Hrana Kalamárky“, pod kterou dlouho chodí. Říká, že to byla ta přeháňka, která rozhodla za něj, ale ruku na srdce, stát pod tou hranou budí opravdu respekt. Chuť jsme si spravili na „Stroboskobu“ za VIIIc, což je impozantní 55 metrů dlouhá linie na Martinské stěny. Na střídačku se nám podařilo vylézt na vrchol a já si ji v hlavě zapsal jako další mezník mé amatérské pískovcové kariéry.

A pokud jste minulou neděli slyšeli vrtulník, kamarádka potřebovala nabrat cenné hodiny cestování, které omylem ztratila ve vlaku při cestě z Brna za námi, respektive do Teplic v severních Čechách. (směje se) Vše ale s dobrým koncem!

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)

Marťas v cestě „Stroboskop“ VIIIc na Martinské stěny v Teplicích nad Metují (f: Mikuláš Zubec)

Když hvězdy tančí, kde stupnice nestačí

12.07.2017, Matěj Pohorský, Standa Mitáč

Nejspíš už se k tobě dostaly nejnovější zprávy, že Adam Ondra je zpátky ve své jeskyni na Flatangeru a ladí poslední sekvenci, která ho ještě dělí od zkrokování zřejmě prvního 9c na světě s pracovním názvem „Project Hard”. Konkrétně jde o pětimetrový úsek, kdy dává v 45stupňovém převise nohu vysoko nad sebe, kterou špičkuje ve spáře a celý se za ní záhy protáčí zpátky do sokola. „Všechny zbylé cruxy už relativně přeběhne,“ říká jeho kamarád Pavel Blažek.

V úterý 11. 7. Adam přelezl variantu cesty bez těžkého místa, pojmenoval ji „Move Hard“ a ohodnotil 9b. Brzy zřejmě půjde na ostré pokusy. Přelezu maximálně podřídil i svůj kalendář – do odvolání platí cykly: 14 dní na Flatangeru, 14 dní doma, 14 dní na Flatangeru… „Project Hard“ se stal po přelezu Dawn Wallu (rozhovor čti tady, pozn. red.) Adamovým největším cílem.

 

„Všechny zbylé cruxy už relativně přeběhne“ (f: Pavel Blažek, www.adamondra.com)

.
„Zpátky ve Flatangeru, zpátky v projektu. Člověk si to musí udělat pěkný a pohodlný, žádná portaledge ve stěně – ovšem tady mi visí lavička na přezouvání a ta je rozhodující, jelikož tu mám nespočet párů lezeček, a pořád je střídám, abych viděl, které fungují nejlépe v tom šíleném footjamu*,“ komentuje Adam přípravu na nejtěžší krok cesty. *(Foot jamming je technika, kdy místo stupu používáš spáru tak, že v ní rozpíráš chodilo pomocí rotace, pozn. aut.)

 

POZOR NA BLONĎÁKA

Znělo by to moc jednoduše – nejlepší lezec planety si v klidu norské jeskyně vymýšlí projekt, o kterém se nám smrtelníkům může jen zdát, a v jeho prvenství ho nemůže nikdo zastavit. Ale pozor, tahle „9c“ scéna má dva hráče a i druhý je ve střehu.

Chris Sharma v Olianě už nějaký ten měsíc trénuje ve svém vlastním možném 9c, projektu „Le Blond”. Nedaleko od jeho slavné cesty „La Dura Dura”, ve které Adam s Chrisem před lety „soutěžili“ o prvenství v přelezu cesty za 9b+. Nakonec se první cestou za 9b+ stala Adamova „Change“ – také na Flatangeru v Norsku.

„Během zkoušení svého projektu „La Dura Dura“, jsem nemohl odtrhnout oči od logické linky hned vedle. Jednoho dne jsem se rozhodl ji vynýtovat a nalézt do ní. Ten samý den zemřel Patrick Edlinger a mým logickým krokem bylo věnovat projekt právě jeho památce – Le Blond bylo Patrickovo přízvisko,“ popisuje Chris Sharma na svém instagramovém účtu.

„Je to vlastně hodně podobný styl jako „La Dura Dura“ – velice malé chyty a dlouhé, těžké pasáže. To co dělá „Le Blond” ještě těžší než byla „La Dura Dura”, je fakt, že v ní není žádné místo pro odpočinek – sekvence za sekvencí jsou plné těžkých kroků. Právě proto si myslím, že by to mohl být krok výše oproti cestě „La Dura Dura”, mohlo by to být 9c. A je to poměrně vtipné, že další stupínek v obtížnosti se ve skutečnosti nachází hned vedle toho původního,” píše Chris.

Jenže, Adam doma poctivě trénoval, na bouldrovce si postavil simulaci nejtěžších kroků svého projektu a učil se nové techniky a způsoby jak efektivně používat svoje tělo. Do jeho přípravy vstoupili dva špičkoví fyzioterapeuti, Jiří Čumpelík a Klaus Isel. Klaus dokonce na Flatanger na dva týdny vyrazil i s rodinou, aby byl Adamovi k ruce a mohl mu pomáhat. Klaus si Adama natáčí a po večerech spolu záznamy detailně studují.

„Třeba způsob jakým používáš chyty je velmi důležitý. Pokud chytáš lišty pokaždé stejným způsobem, přetěžuješ tím pořád ta stejná místa v předloktí. Nedávno jsem si uvědomil extrémní důležitost malíčků. Díky tomu, že mi zesílily, mohu je v některých případech používat místo ukazováčků, čímž šetřím sílu i kůži právě na důležitějším ukazováčku,” píše Adam.

Z Adamova pokusu o OS 9a na Smíchoffce, f: Lukáš Bíba

.
Chris má ovšem v rukávu také jedno eso, na svůj projekt trénuje ve spolupráci s Patxim Usobiagou, španělským lezcem známým pro svůj naprosto masochistický tréninkový plán, (Patxi dříve trénoval i Adama, pozn. aut.).

Který lezec tedy posune klasu zase o stupínek výš? Zdá se, že Adam do svého projektu dává maximum, zatímco Chris věnuje velkou část svého času své nově narozené dceři, deep water soloingu a poměrně nově postavené horolezecké stěně v Barceloně. Jak sám říká: „Jsem stále nadšený do práce na svých projektech, ale už nejsem tak posedlý jako dříve.”

„Chris je přirozeně velmi silným lezcem, ale jedině pokud budeme trénovat jeho odolnost a pokud bude ochotný trpět o trochu víc než dosud, teprve potom se zlepší – a to je důvod, proč jsem tu já. On i jeho projekt jsou teď v mých rukou a to je pro mě obrovská výzva,” říka Patxi o trénování Chrise ve videu od Epic TV.

Bude prvním 9c „Blonďák“ nebo „Těžkej projekt“?
Kdo na světlo světa pošle první -dvanáctku- (!), co myslíš ty?

V redakci trochu nadržujeme Adamovi a budeme tě o jeho snažení dál informovat.

Adam Ondra a Chris Sharma (uprostřed), foto: Jan Novák

Fotovýstava, která 9. září skončí položením základního kamene muzea lezení

27.06.2017, Standa Mitáč, David Marek

Pokud pojedeš kolem Turnova, určitě se zastav v Muzeu Českého ráje (mapa), kde do 9. 9. probíhá výstava fotek z písků. Otevřeno je od 9 h do 17  h každý den kromě pondělí. Detaily píše David Marek, její kurátor:

„Na konci června jsme zahájili výstavu horolezeckých fotografií od řady lezců-fotografů z obou stran naší hranice. Zapojili jsme také naše partnery z Bad Schandau, se kterými v turnovském muzeu spolupracujeme na vybudování trvalé horolezecké expozice. Výstavu jsme zahájili v drsném období, kdy zároveň probíhá demolice staré části muzea. Na její přípravě se podílelo 11 fotografů z obou stran hranice, kteří nám zaslali velké množství fotografií a my měli skutečně z čeho vybírat. Přijď se podívat, jak se nám to povedlo a pokochat se detaily, které je schopen zachytit pouze objektiv fotoaparátu.
.

Výstava z písků v hlavním městě českých písků…

.
KONEC I ZAČÁTEK V JEDEN DEN – 9. 9. 2017

Závěrem bych chtěl všechny pozvat do areálu turnovského letního kina (hned vedle muzea), kde se v sobotu 9. září 2017 bude konat Horolezecký festival a kde, krom hudby a občerstvení, slavnostně zakončíme výstavu, dáme prostor přednáškám, projekci vybraných filmů s horolezeckou tematikou a společně položíme základní kámen plánovaného horolezeckého muzea, které chceme otevřít v červnu 2019.”

eMontana je mediální partner výstavy

Nezapomenutelná veselka. Po hajlajně do společného života

20.06.2017, Pepa Horák

Ostrov zažil veselku, na kterou se jen tak nezapomene. Protože když se berou dva neobyčejní lidé, tak se dá očekávat i neobyčejná veselka.

V pátek 9. června si řekli své ANO Anička „Anče“ Kuchařová a Jakub „Kwjeták“ Hanuš. A řekli si ho hned dvakrát. Nejdřív v lese u kempu Pod Císařem proběhla formální část pro rodiny, pak se ale velký svatební průvod vypravil do Tisé na Dogu.

 

„Farář nazul lezečky a vylezl náhorkou na Dogu.“ (f: Pepa Horák)

 

Farář i svědek si obuli lezečky a vylezli náhorkou k vrcholu. A novomanželé si vzali sedáky a společně vykročili po dvou highlajnách do nové části společného života…

Sakra, když to píšu, tak to zní jako strašné klišé.

Každopádně to byla Veselka s velkým V a slavilo se dlouho a bujaře. A podle lunárního kalendáře bude manželství uzavřené v tento den založené na harmonii.

Tak ať vám to klape, kamarádi.

Veselka s velkým V (f: Pepa Horák)

Víkend uvnitř lezecké hlavy

19.06.2017, Eva Trnková

Sedmá. Zvoní budík.
Nahazuješ tu našláplou těžkou krosnu s lanem a vším tím matrošem a vydáváš se směr nádraží. Procházíš narvaný vlak a na konci chodbičky máš vidinu skal.

Když konečně dorazíš na místo, triko máš zpocené a hodíš do sebe kousek nějaký komprimovaný věci, co výrobci nazývají jídlo. Je skoro před polednem, a ty nadáváš, že je zas skoro půlka dne pryč.

Pak nastává chvíle lezeckých výmluv typu: „Dneska jsem fakt unavenej.“ „Neměl jsem teď vůbec čas trénovat.“ „Je vedro, prsty budou klouzat.“

Nazuješ ty o dvě čísla menší lezečky na svoje opuchlý nohy a snažíš se jak baletka se zlomeným kotníkem dobalancovat ke stěně.

Nastoupíš do vybrané cesty. A už na začátku si říkáš: „Proč proboha v tomhle vedru zase někde lezu a potím se, abych zůstal na živu?”

Bolej tě prsty, kopneš se do kolene a začíná to hezky modrat. Ruka ti uvízla ve spáře a kůže na hřbetu ruky je tak trochu pryč… Nevadí.

Jednu cestu pytlíš, a tak v hodinách necháváš smyčku – jak to leze do peněz, říkáš si! To je furt něco… Sedák má už taky hodně přes deset let, lano začíná být dost oškubaný. Pár karabin navíc by se taky hodilo. Ještě, že lezeš tady na písku, představa, že někde v Alpách necháš frenda za litra…

Jseš nahoře. Dýcháš jako závislák, kape z tebe krev a triko se ti na záda dávno přilepilo.

A najednou ti to všechno přišlo děsně lehký! Po cestě samý madla a vůbec nechápeš, proč to kámošovi tak trvá…

Nahoře je neuvěřitelně nádherně! Lehneš si na skálu a čumíš do nebe.

A víš, že tohle všechno vlastně stejně miluješ!

Bylo vedro. Písek solil. A z tvojí hlavy v práci padal celý týden.

Ondra Smíšek se smaží v cestě Goldmarie RP VIIIa, Lehnriff, Sasko (f: S. Mitáč)

Vychází hutná M3 s Eliškou Adamovskou na obálce

16.06.2017, Standa Mitáč

Proč na víkend do batohu hodit i novou Montanu?
Mezi nejlepší kousky v ní určitě patří text výborné lezkyně a trenérky Saši Gendové, která vzpomíná na začátek spolupráce s Eliškou Adamovskou: „Tyhle protivné holčičky se zapletenými copánky úplně nesnáším!“ (…) Pískaře určitě potěší článek od Alešáka o smekavé pískovcové hraně, kde se zazmatkování v určitých místech nevyplácí… (…) A pro čtenáře, co mají rádi hory, je tu rozhovor s Olgou Novákovou a Pavlem Matouškem – každý vylezl na dvě osmitisícovky. (…) Nakonec si určitě přečti text o zarputilci, který se narodil v roce 1840 a který jako první stál na Matterhornu – Edward Whymper, legenda rozbřesku alpinismu.

Více o tomhle povedením čísle najdeš tady.

M3, 2017.

Bajerka – skalka pro fajnšmekry, které už nebaví krasové klasiky

14.06.2017, Filip Zaoral

Na Bajerku? To fakt né, File. Na Holštejn nebo do Slópa, to bych jel, ale na Bajerku se mnou nepočítej…“ Takovýto začátek rozhovoru jsem poslední dobou slýchával poměrně často. Mě už ale omrzely všechny ty „Číny“ a „Epity“. Vždyť Kras může nabídnout mnohem víc než jen tyhle cesty.

Někoho jsem naštěstí vždycky ukecal a několik výjezdů na onen zapomenutý kousek skály hned u Brna podnikl. Vždy mě přivítal stinný a tichý les a na Kras docela neoklouzaná skála. Zdejší lezení nabízí všechny obtížnostní stupně, od položených trojek až po jedenáctku s dírkami za poslední článek malíčku. Zalezou si všichni, ale musí se vědět co. Některé lehké cesty jsou totiž poměrně vypečené. Například taková „Bílá šipka“ (dříve psaná za 6), je bouldrový kotel za malé až žádné chyty. Nebo nástup do jinak krásné cesty „Podzimní“ také neviděl šestku ani z rychlíku.

Na druhou stranu se zde nacházejí jedny z nejlezitelnějších osmiček na jižní Moravě. Technickou „Přeříznutou“ nebo silovou „Stromovou“ a „Povolávák“ stojí jistě za to nevynechat. Lezeš-li do obtížnosti 5 UIAA, nezoufej. I pro tebe se tu najde pěkných pár cest. V sektoru U kříže můžeš vyzkoušet například „Plotničku“ 5- nebo „Levé kouty“ 5-. Za navštívení, nebo spíše pro pobavení jistě poslouží sektor Poslední. Zhruba 20 metrů dlouhá a čtyři metry vysoká skála nabízí pěkné technické ladičky většinou přes jeden borhák („Aprílové počasí“ 6, „Pravý kout“ 5+).

Moji pozornost však upoutal zejména dolní sektor se svými čtyřmi krátkými a údernými cestami. Loni se mi povedlo přelézt „Rozpětí kondora“ 9-/9, u kterého je klíčová hybnost v kyčlích. Druhá na řadu přišla „Jednonýtová“ 9+, o které se říká, že je to cesta za jeden krok. Jelikož jsem nenarostl a nemám potřebné rozpětí, nepřipadal pro mě onen krok/skok v úvahu. A to jsem to zkoušel dokonce s levou nohou v tenisce, abych byl o pár centimetrů výš než v lezečce. Musel jsem si tedy vymyslet jiný program přes zprvu naprosto neberoucí oblinu.

Další linii jsem vybral „Červeného trpaslíka“ 9+. Klíčový krok mi naštěstí vyšel na milimetry, musel jsem však při dynamickém šáhu vydechnout, čímž se mi zmenšil hrudník, já se víc přilepil na skálu a byl jsem schopen dosáhnout na chyt. Čtyřlístek se uzavřel přelezem cesty „Zloprásk“ 9, která mi přišla ze všech výše zmíněných cest nejtěžší. Dva dlouhé tahy ze špatného spoďáčku, kam se mi málem nevešly prsty, jsou prostě peklo a noční můra v jednom. A to nemluvím o posledním kroku do malé lištičky.

Tak co? Nalákal jsem tě na tuto opomíjenou oblast Moravského Krasu? Doufám, že se tam příště potkáme a třeba se i začnou stát fronty na cesty jako je tomu na hřišti ve Sloupu nebo na Lidomorně.

„Na Bajerku? To fakt né, File“ (f: Filip Zaoral)

Závodní bouldering se vrací tam, kde v roce 2002 začínal. Do Prahy

13.06.2017, Matin Veselý, s přispěním S. Mitáče

Kdyby tam ještě stál Stalin, dost by se divil. Otevírat pusu budeš i ty. Do Prahy se opět vrací špičkový bouldering  – „Rock Point Mistrovství České republiky 2017“ se odehraje 23.-25. června u kyvadla na Letné. Na finále doraž s kamarády v sobotu od 18 h.

Pamatuješ na bouldrové závody na Václaváku? (Konaly se v letech 2003, 2004 a 2005, kdy autor článku ještě neuměl pořádně počítat, pozn. red.) Tehdy to byla mega akce s hektickým pozadím. Přípravy proběhly v jednom dni – ráno postavit střechu, v závěsu profily, nakonec navrtat cesty. A druhý den už se závodilo! To už dneska není myslitelné.

Mimochodem, vůbec první MČR v boulderingu se uskutečnilo ve starém Boulder Baru „V Jámě“ v roce 2002. Prvním mistrem a následně i reprezentantem navždy zůstane Tomáš „Krkavec“ Doubravský: „Představ si poměrně komorní prostor, něco jako brněnskou Kotelnu. Lidi byli namačkaní všude a kousek místa byl akorát u dopadu. První závody v Praze organizoval Jirka „Oliváč“ Oliva a první pohár proběhl v Třinci v roce 2001 – měl ho na svědomí Rosťa Tomanec. Tohle undergroundový období bylo hrozně radostný – na baru hrála živá kapela a lidi těšilo, že se závodům konečně dala nějaká forma…“

Čas letí a ze závodníků se postupně stali stavěči, tátové, maminky. A někdo svůj obličej ukazuje na závodech dodnes. Třeba Vilda Chejn začal sbírat zkušenosti jako závodník na MČR před 15 lety a letos v Praze prověří připravenost všech bouldristů společně s Honzou Zbrankem, který také jedno „václavácké“ MČR vyhrál.

Bouldrové mistrovství se tedy několikrát ukázalo v Praze, na fesťáku v Teplicích nad Metují nebo ve Slaném. Do budoucna organizátoři vzhlíží k letošnímu Mistrovství Evropy juniorů ve Slaném nebo až k dubnu 2018 – to bude Ostrava hostit svěťák!

Přítomností je ale blížící se Letná. Obří boulder stage a šest pětimetrových profilů. Opět nebude chybět česká lezecká špička. Koukni na program a doraž na bouldrovou událost roku.

eMontana je mediální partner závodů

Bude atmosféra jako na Fesťáku? Doraž do Prahy a uděláme kotel. (f: Standa Mitáč)

Alex Honnold nám zastavil tep a zajistil si místo v historii

06.06.2017, Standa "Sany" Mitáč

Tuhneš a všechno kolem se zpomalí. Při čtení textů a prohlížení fotek z Alexova sobotního výstupu běhá mráz po zádech. Ještě, že už je po všem! Nejen Alexovi, ale všem ostatním lidem se hodně ulevilo. Uf.

Alex nosil tenhle nápad v hlavě několik let a očekávala ho i lezecká komunita – jako další zřejmý milník v historii lezení. Žádná z hlavních cest na legendárního El Capitana v Yosemitech totiž doposud nebyla vylezena stylem free sólo. Všichni zároveň věděli, že Alex Honnold je jediný, kdo tuhle výzvu dokáže přijmout – pokusit se volně a bez lana vylézt cestu „Freerider“ (5.13a, 9+ UIAA, 7c+ fr., 33 délek, pozn.).

„Když jsme se bavili o sólování ‘Freeridera’, vždycky vyjadřoval pochybnosti. V některých místech je cesta docela dost nebezpečná a příliš mnoho lidí vytvářelo na Alexe tlak, že by ji měl vylézt. On ji ale chtěl sólovat pro sebe, ne kvůli očekávání ostatních,“ vysvětluje yosemitský Tommy Caldwell, proč Alexovi trvalo několik let, než se do ostrého pokusu pustil. Alex do cesty nalezl stylem free sólo už loni v listopadu, ale už ve spodní části zjistil, že se necítí dobře. Naštěstí byl schopný vrátit se dolů po fixech.

NEMOHL SE NA TO DÍVAT
„Z nacvičování jsem věděl, že v té cestě je tolik citlivých míst, kde jsem se vždy oklepal hrůzou: ‘Sakra, to je nepříjemný!’ V průběhu let se mi ale povedlo zvětšit svoji komfortní zónu a získat nad nimi větší převahu. Překážky, které se mi kdysi zdály totálně šílené, najednou začaly spadat do sféry možného,“ psal Alex Honnold, který se v sobotu 3. 6. 2017 dopoledne zjevil několika kamarádům na vrcholku El Capa.

Tommyho Caldwella a Kevina Jorgesona tam v lednu 2015 vítaly televizní štáby a jejich první volný výstup cestou „Dawn Wall“ živě pokrývaly desítky světových médií. Alex Honnold ze svého sóla nechtěl dělat spektákl a o jeho sobotním pokusu věděli jen jeho nejbližší. Tommy Caldwell ho na vrcholu nevítal – raději odjel z Yosemit i s rodinou, aby se na to „nemusel dívat“. Pár dní před ostrým pokusem totiž „Freeridera“ s Alexem společně lezli a Tommy si stále nedokázal představit, jaké to bude bez lana. Alexův výkon pak přirovnal k přistání na měsíci.

Podle fotografa Jimmyho China, který roky příprav i samotné sólo dokumentoval, byl Alex poslední dny před červnovým „dnem D“ neuvěřitelně klidný. To se mu podařilo přenést i do samotného lezení. „Bylo to historické. Bylo to něco, co se nedá popsat,“ píše Jimmy. A první slova, která mu řekl Alex na vrcholu? ‘Docela si věřím na to, že bych mohl jít dolů a dát si to hned znova.’ Těžko říct, jestli to myslel vážně.

Takovýhle přístup, dát si něco znova pro radost, dříve vyznával yosemitský sólolezec Peter Croft. Ten o Alexovu sólu tvrdí: „Bylo jasné, že tohle sólo bude další krok v historii lezení. Ale co teď dál? Jaké jsou další budoucí cíle? Nemám vůbec tušení.“
.

Instagram fotografa Jimmyho China

.
Na otázku vzdálenější budoucnosti a jestli bude sólovat do nekonečna, odpovídal autorovi článku Alex Honnold před čtyřmi lety při návštěvě Česka:
„Asi budu lézt bez lana pořád, ale už to nebude to nejtěžší „hardcore“ sólování. Moc rád bych jednou měl domek, rodinu a takovýhle ty věci. Uvidíme. Člověk nikdy neví, třeba potkám tu pravou ženskou a řeknu si: ‘Peču na lezení! Chci mít rodinu.’“
.

Co si o Alexově sólu myslí ti, co měli El Capa v ruce?
.

DUŠAN „STOUPA“ JANÁK

Společně s Jirkou Šrůtkem udělali v roce 2006 první český přelez „Freeridera“ – za tři dny stylem PP (cca v šesti nejtěžších délkách stáhli lano, ale friendy nechali založené ve spáře, pozn.)

„Přijde mi to hrozně hustý, určitě to na mě udělalo největší dojem ze všech věcí, co jsem kdy o Honnoldovi slyšel. Je to dlouhý a strmý… Není moc co dodat. Jednodenní přelezy téhle cesty mě nepřekvapujou, ale tohle…

Vzpomínám si třeba na jednu délku 5.12 pod vrcholovou hlavou, kde se odpojuje „Freerider“ od „Salathé“ – to byl pěkně jedovatej koutek, kde ti to může smeknout jak nic. Obtížnostně mi to přišlo lehčí než 9+ v Krase, ale tady ty délky hrneš třeba 60 metrů. A to nejtěžší přijde až po 25 délkách!

Občas tam jsou závěsný štandy v koutech, kde se dá nějak blbě rozkročit a trochu spočnout. Každopádně nestojíš na polici a nedáš si cigáro.

Dole máš hladkou umytou skálu. Je to takovej rajbas s nýtama po dvou metrech, ale bez nich? Ty vole! Celý je to na tření. Výš potom třeba 5.11 trhlina, že tam nedáš žábu. Nebo dáš, ale vyjíždí. Pak se leze přes prsteníček, je to hodně jedovatý. Po 28 délkách tě čeká velmi vzdušný traverz – sice na jistotu, ale jsou to pumpy úplně bez nohou… Často tam lezeš koutky, kde jedna strana je kolmá, jedna ukloněná a ty tam šmatláš rukama i nohama… Samotnej dolez je pak extrémně vzdušnej – spáry do převisu, po hraně headwallu.

Čekal jsem, že se do toho někdo někdy pustí, ale takhle brzo? To bychom mu asi měli udělit čestný členství v ČHS a dát Výstup roku s hvězdičkou. (směje se)“
.

ONDRA BENEŠ

S Richarden Niekim vylezli „Freeridera“ v roce 2012, stylem RP, čtyři dny ve stěně.

„Pro mě to je nepředstavitelný. Kdyby šlo jen o spárový lezení, tak můžeš bejt silnej a všude zaklemovat prsty… Ale tady je několik pasáží fakt po malejch – jemný technický věci, třeba ta spodní část Freeblast – položená vyleštěná nejistá plotna za 5.11d. To mi přijde hustý.

Pro mě byly v roce 2012 nejtěžší spáry. Tam se Alex určitě cítil jako doma, ale já jsem tam hodně bojoval. Celkem jsme v tom strávili tři noci a lezli jsme pomalu i kvůli lidem v cestě. Bylo v ní asi 15 dvojic – většina to hákovala. Zajímalo by mě, kolika lidem se musel vyhýbat Alex.

Tu nejtěžší délku – Huberovu variantu bych přirovnal k lezitelnému Xb v Labáku, 7c+ sedí. Je tam nejistý krok z oblýho odtalku doleva do spáry. Někdo to dokonce skáče obouruč. Je to fakt hodně nejistý. Nevím, jak to šel Alex, ale je to pro mě nepředstavitelný. Beru to jako obrovskej výkon, co asi nebude mít nikdy opakování.“
.

ADAM ONDRA

Loni na El Capitanu udělal první volné opakování cesty „Dawn Wall“. Psali jsme tady.

„Mně to bylo jasný, že „Freerider“ byl jeho cíl. Ptal jsem se ho na to, když jsme se na podzim potkali, ale byl tajemnej jako hrad v Karpatech. ‘Nějakej projekt mám,’ řekl mi. V listopadu z toho vycouval – ten den jsem ho asi viděl, měl tam nějaký fixy. V sobotu to údajně neměl přifixovaný (aby nemohl ze stěny utéct, pozn. red.) – nejtěžší délku natáčeli ze statických kamer, u kterých nebyli lidi, aby ho nikdo nemohl ovlivňovat.

Je to určitě největší výkon ve free sólo lezení, je to neuveřitelný. Nechápu to. Můžeme se dohadovat, jestli je free sólo dobré nebo ne, jestli o tom psát nebo ne… Každopádně, vysólovat „Freeridera“ – to chce neskutečnou odvahu. Z mýho pohledu je lehčí vysólovat 9a sportovní cestu než tohle.

Širočiny pro Alexe nejsou problém – to je stejné jako když jde po chodníku. Ale ty plotny dole za 7a jsou prý hodně nepříjemný, pak Enduro corner – dokážu si představit, jak strašně to klouže. Navíc, při free sólo to máš náročnější – vynecháváš štandy, takže kolem Enduro corner lezeš čtyři délky dohromady asi 100 metrů vkuse a obtížnost může být kolem 8a.

Osobně jsem si myslel, že Alex počká na podzim. Červen jsem nečkal. Ale zase to souvisí s tím, že nemá příliš rád zimu. Má rád přijemnou teplotu. Kroky v tom nejsou zas tak těžký, takže se může občas zastavit a mágovat. Hlavně potřebuje sucho. Když je hodně velká zima, tak to střílí. A během free sóla nechceš, aby ti to ustřelilo.“

.
Zdroje a doporučené čtení
(v angličtině)
National Geographic (článek, rozhovor s Alexem), UK Climbing, Outside (článek Tommyho Caldwella), Instagram Jimmyho China.

Alex Honnold (f: Standa Mitáč)

Putování pod Minya Konku – upadal jsem do hlubokého snu

27.05.2017, Lukáš Ondrášek

Po příjezdu na studijní pobyt do Chengdu, hlavního města provincie Sečuán, jsem věděl, že to tady bude kruté. Měsíc v metropoli je nad moje síly. Třicetipatrová budova a čtyřproudá silnice pod okny je pro mě až moc zážitků najednou. Myslím pořád na to samé – tiché prostředí bez lidí a jen Ona. Tato kráska mě lákála ještě před příletem do Číny. Musím jí vidět! Že nevíš, o čem mluvím? Mrkni na Standovo povídání a hned ti to bude jasné. Bílá hora, nejvyšší hora Sečuánu – Minya Konka (7556 m).

Po devítihodinové jízdě autobusem do Kangdingu, centra tibetské prefektury, jsem na začátku mého dobrodružství. Slyším v uších jen obavy Číňanů z města a stále se opakující věty: „Mountains are dangerous, take care Lukas, take care.“ Souhlasím, že výměna hotelového pokoje za čínský stan je trochu drastická. Stan šitý pro postavu Číňana měřícího do 165 centimetrů mi dělá ze začátku problémy při mých 190 centimetrech. Každý večer zaujímám polohu plodu a zahřívá mne pocit, že může být ještě hůř. Místo karimatky mám batoh a místo polštáře ešus.
.

Konečně v horách. (f: LO)

.
První ráno treku se probouzím do mlhavého ticha. Kráčím smutným údolím v mlze, které obývají místní domorodci jen pár měsíců v roce. Stanové městečko obývá asi třicet lidí a sbírají léčivé byliny. Zastavuje mne místní borec Kelsan. Jeho angličtina je na místní poměry jedinečná a přepínám se z obrázkového módu zpátky do jazyka, kterému rozumím. Studoval v Indii a radí mi cestu dál. Prý do sedla Riwuqie (4950 m) nemám šanci dnes dojít. Cestou potkávám dva Číňany, kteří také míří stejným směrem ke klášteru Konka. Pro jednoho je to první dobrodružství v horách. Nový batoh se mu začíná párat a tenisky mají oba dva hned promočené. Nálada je bojová, s úsměvem a ostrým sluncem v zádech. Zahajujeme společný útok směr sedlo, který vedu za pomoci gps ve sněhové kaši. Zakončení dne je zpestřeno sněhovou nadílkou, která otestovala bojeschopnost Číňanů s novým stanem.

Druhý den vyrážím sám, protože kamarádi ještě odpočívají po včerejším náročném dni. Tempem zběsilým zakončuji tuto část výletu v klášteře, kde mne přivítá chrámový děda, strážce pokladny. Dostávám termosku s horkou vodou a věším si jídlo na hřebík nad okno kvůli myším.
.

V klášteře předávám Standovy fotky z loňska. (f: LO)

.
Ráno vyrážím za zvuku modlitebního bubnu a vůně ohně směr Nochma (5588 m). Je to sněhový vrchol, odkud je Minya Konka vidět v celé svojí kráse. Hora, na kterou jsem se přišel podívat, se pomalu odhaluje a dělá mi společnost po celý den. Cosi červené v dálce na mě mává. Nedokáži to zaostřit, ale postupně rozeznávám obrys mnicha, který sedí u řeky. Sedíme chvíli spolu a sledujeme svahy Konky. Hora žije vlastním životem a dokázal bych se na to ohlušující divadlo lavin dívat celý den. Makám do kopce a vyhlížím místo pro stan, který chci postavit co nejvýše. Luxusní plácek s výhledy čeká jen na mě a ještě večer stihnu vyběhnout na hřeben. Pohled na kopec Nochma je pěkný a zítra se těším na výhledy z něj. Den zakončuji návratem z aklimatizačního výšlapu ke stanu, který hledám v husté mlze za pomoci gps (Lukášovu trasu s dalšími fotkami najdeš TADY, pozn. red.). Padesát metrů od stanu a stále ho nemůžu najít. Internety nelhaly a počasí je zde opravdu nevyzpytatelné. Zalehám do stanu a těším se na ranní pohodový výstup.

.

Pohled na Nochmu ze severovýchodu. (f: LO)

 (f: LO).
Najednou slyším zrychlený dech. Upadám zpět do hlubokého snu a vidím před sebou zítřejší vrchol s výhledy. Cosi mne zase vyruší a lapám po dechu. „Sakra, už musím být aklimatizovaný po včerejší noci v této výšce, co se děje?“ Otvírám zip a vidím závěje sněhu, které pokrývají stan utěsňující vrstvou, kvůli které nebylo slyšet sněžení. Právě jsem podstoupil nedobrovolnou aklimatizaci na vrchol Konky – dušením se ve stanu. Odhazuji sníh a snažím se usnout. Nejde to! Slyším v dálce padající laviny a hluk se blíží. Uvědomuji si, že stan mám postavený pod příkrým svahem a přemýšlím, jaké je to být ve stanu pod lavinou – je lepší otevřít zip? Další lahodné myšlenky o horolezcích pod lavinou zaháním čokoládou. Terapie zabírá, ale čekání na světlo doprovázené odhrabáváním stanu je nekonečné. (Podobně dopadl i pokus o Nochmu Standy a Nikči vloni na podzim, pozn. red)
.
.
ÚSTUP A NÁHODNÉ SETKÁNÍ

Ranní snídaňový rituál zkracuji po neúspěšném zapálení vařiče a balím stan ještě za šera. Řítím se přes kameny zpět do údolí k řece. Mlha a sněhová vánice umocňují zážitky, které bez spánku vnímám ještě intenzivněji. „To jsme se ale vybáli,“ běží mi hlavou známá věta. Překonávám kamenné moře a spatřuji stan u pramenu, který jsem míjel včera. Je to předsunutý meditační camp. Dostávám pozvání od mnicha na snídani. Odhrnujeme společně nově napadlý sníh z igelitového přístřešku a za odměnu mi podává dvě černá vajíčka tzv. Pei Dan a instantní polévku. Kecáme, jak jde život, a za zvuku ranní modlitby odcházím překonávat kamenné bludiště pokryté sněhem.
.

Pojď mezi nás. (f: LO)

.
Směrem ke klášteru potkávám místní průvodce v jejich basecampu. Příjemní lidé mne přijmou mezi sebe a ptají se na můj plán. Chtěl bych ještě dnes jet do města. Podle nich to prý nedám a postupně zjišťuji, že měli pravdu. Procházím okolo kláštera a směřuji k vesnici v údolí. Další výstup do sedla vzdávám a vracím se promočený až na kost do vesnice. Potkávám známé tváře. Guidi z Chengdu mne zvou na jejich základnu. „Počasí je děsné, takže jedeme zítra zpět do města, jedeš s námi?“ No jasně! Nebýt této náhody, tak jsem tam ještě dnes. Přijímám s radostí nabídku a po dobré večeři v tibetské domácnosti spřádáme plány na zítřejší odjezd.

Zasněžené ráno zaplácneme jačím jogurtem a čerstvě upečeným chlebem. Vyrážíme terénním autem podél řeky. Co to? Silnice na dvacet kilometrů končí – jdeme zase po svých. Po přičichnutí k pohodlí auta se vracím do reality těžkého batohu a promočených pohorek. Náš výlet pokračuje trekem k telefonu, odkud voláme další auto. Přijíždí vysmátý pupkatý Číňan. Jeho řidičský projev bych si za rámeček nedal. Valí s námi z kopce a za zběsilého troubení zastavuje u občerstvení. „Most famous“ vařená slepice s bambusem zakončuje naši pouť po prašných cestách.

Třináct hodin v autě a sedím na hotelovém pokoji v Chengdu. Odér kouře z tibetských obydlí si nesu s sebou. Dívám se na zácpu pod okny. Jsem v pohodlí městské džungle, kde se o nic nemusím starat. Spadnout do stereotypu každodenního života je lákavé.

Odér kouře z tibetských obydlí si nesu s sebou. (f: LO)

Tajemství ticha Marka Raganowicze

23.05.2017, Jakub Freiwald, Marek Raganowicz

Když jsme s Markem „Reganem“ Raganowiczem dělali vloni na podzim rozhovor, měl spoustu plánů a slíbil nám, že o něm brzy zase uslyšíme. Slib každopádně splnil. Před pár dny se vrátil z Kanady, konkrétně z Baffinova ostrova, kde udělal dvě nové cesty „MantraMandala“ VI, A3+, 450 m a „Secret of Silence“ VI, A4, 600 m. K oběma výstupům nám poslal krátký komentář.

„Třetího března jsem společně s parťákem Marcinem Tomaszewskim dorazil do Sam Ford Fjordu s jasným cílem vytvořit novou linii. Extrémně studené podmínky (pocitově kolem -50 °C) a silný vítr nás ale donutily to hned na začátku vzdát. Marcin se vrátil do Polska a já odjel dál na sever do tábora u severní stěny Ship’s Prow na Scottově ostrově. 

Základní tábor pod severní stěnou Ship’s Prow (f: Marek Raganowicz)

Několik dní jsem strávil zkoumáním okolí a pokukováním po místech, kde by mohly vést nové linie. Když jsem objevil svoji perfektní cestu, byla pořád moc velká zima na lezení. Při čekání jsem zjistil, že ve východní straně byly několik hodin denně, když zrovna svítilo Slunce, přijatelné podmínky a zima se dala zvládnout. Chtěl jsem původně lézt severní stěnu, která je vyšší a strmější, ale na dobré podmínky bych musel čekat moc dlouho. Proto jsem se sbalil, neztrácel dál čas a vyrazil do východní stěny.

Hlavně bez vrtání (f: Marek Raganowicz)

Hlavním cílem bylo lézt bez vrtání. Chtěl jsem zachovat původní charakter svých cest. Po 17 dnech ve východní stěně jsem nakonec vylezl novou cestu, kterou jsem pojmenoval „MantraMandala“ (VI, A3+).

Po týdenním odpočinku jsem opět vyrazil zkusit štěstí do severní stěny a vylezl první délku nové cesty. Vítr se opět začal zvedat a lezení hodně ztěžklo. Na vrchol jsem se dostal 1. května 2017 a cestu pojmenoval „Secret of Silence“ (VI, A4). Poslední den se podmínky výrazně zhoršily a napadlo hodně čerstvého sněhu. Společně s extrémně silným větrem mě donutily sestoupit zpátky dolů – a to hodně riskantním způsobem.

Po 17 dnech namaloval do fotky Mandalu (f: Marek Raganovicz)

 

„MantraMandala“, VI, A3+, 450 m, východní stěna Ship’s Prow, Scottův ostrov.
6 bathooků, žádné nýty, žádné kruhy, přírodní jištění.

„MantraMandala“, VI, A3+

„Secret of Silence“, VI, A4, 600 m, severní stěna Ship’s Prow, Scottův ostrov.
Žádné vrtání, 4 délky zafixovány.

 

„Secret of Silence“, VI, A4 (červeně), „Hinayama“ (Mike Libecki, 1999) (zeleně)

Marek „Regan“ Raganowicz v cestě Tajemství ticha (f: Marek Raganowicz)

Melloblocco 2017 – jak jsem lovil hvězdy

20.05.2017, Matěj Pohorský

Benvenuti a Melloblocco, i tradizionali giganti incontro Boulder. Se si capisce questo testo, mi scuso per gli errori.

Nerozumíš? Nevadí, přikládám seznam důležitých slovíček.

Non parlo inglese – Neumím anglicky
Alé – Dávej!
Ciao – Ahoj, dobrý den, nashle, měj se, vítej, rád tě vidím…
Mello – obec v Lombardii, na předělu Itálie a Švýcarska
Blocco – blok/kvádr, boulder
Melloblocco – tradiční boulderové klání v údolí Val Masina
Adam – mezinárodní uznání obrovské síly

Letošní, 14. ročník, přilákal minulý víkend téměr 2 700 registrovaných závodníků a stovky dalších, ať už z řad lezců nebo nadšených diváků. I když se slunečné počasí střídalo s bouřkami, tisíce lidí to neodradilo a závodnický duch se v údolí držel až do neděle.
.

Masovka – zalezeš si i s oteklou nohou. f: Anna Faltová

.
„Tohle počasí je tady normální?”
„Vlastně ani ne, většinou prší víc, za posledních pár let bylo hezky jen vloni, a všichni z toho byli hrozně překvapení.”

Součástí závodů byl italský pohár v boulderingu, kontest v Zlagboardu a prezentace světových značek, mezi kterými bylo i silné české zastoupení.

„Jdu si zkusit zaviset, mají tam výhru – 5 000 euro, když uvisíš 2 min a 45 s.”
„Tak to je fajn, jak jsi zatím na tom?”
„Už mi chybějí jen ty dvě minuty.”

Na startovce se objevila i některá světová jména. Z nichž nejlépe se nakonec umístil Jorg Verhoeven, který celý závod vyhrál společně s Anthony Gullstenem s 11 topy z celkových 12 soutěžních boulderů. Vítězkou v ženské kategorii se stala Rakušanka Barbara Zangerl se shodným počtem topů.

Já jel na Melloblocco primárně z několika důvodů – zálezt si, užít zdejší atmosféru, a pokud možno udělat pěkné fotky a možná i vyjednat rozhovor s nějakým známým lezcem.

Byl jsem informován, že tu bude Jorg Verhoeven, Alex Megos a Alban Levier. Takže jsem od začátku vyhlížel, zda některého z nich zahlédnu.

Když jsme se už druhý den motali po údolí a po nikom z nich ani slechu, potkali jsme alespoň přátelskou skupinku Němců, se kterými jsme pak celé odpoledne lezli a dělali fotky. Nejvýraznější z nich byl takový typicky německý, šlachovitý chlápek.
.

„Copak je to za chlápka?” f: Anna Faltová

.
Večer téhož dne měl skvělou přednášku Alban Levier. Seděli jsme sice úplně vzadu místnosti a skoro nic neviděli, ale poslech to byl příjemný.

Dalšího dne ráno jsme si byli pokecat ve stánku Ocúnu, to už jsem tak nějak tušil, že žádnou „celebritu” prostě neuženu. Postával tam takový tmavovlasý kluk, od hlavy až k patě v téhle značce. Říkám mu s úsměvem: „Co trenky, ty máš taky od Ocúnu?”
„Trenky bohužel zatím nevyrábí,” opáčí se smíchem.
„Víš doufám, že je to Alban Levier?” (ambasador Ocúnu, pozn. red.) dloubne do mě loktem Áňa.

… Nevěděl jsem, ale myšlenkou udělat rozhovor souhlasil.

No a fotky?

„Koukám, že máš na fotce alpinistickou star Roberta Jaspera! To by byl taky super týpek na rozhovor,” píše mi Standa (editor eM, pozn.), když mu posílám report s fotkami.

Vzpomínáš na toho sympatického chlápka, se kterým jsme strávili a lezli půl dne?

„Kam si to zas saháš?" f: Anna Faltová

„Chce to ještě počkat.“ Setkání se Špekem na Suškách

16.05.2017, Tomáš Růžička

Zima je konečně pryč, cepíny měníme za smyčky a můžeme vyrazit do skal – ukázat, co v nás je, a zjistit, zda jsme to díky té umělce někam posunuli. Počasí úplně nepřeje, takže s parťákem míříme směr Malá Skála zjistit, zda se tam bude dát alespoň trošku zablbnout.

Parkujeme a razíme si cestu voňavým lesem rovnou ke skále. Žádné zdržování a vzhůru do vertikálního směru veškerého dění. Smyčka, hodinky, kruh, vrchol a takhle několikrát dokola. Je fakt, že vršky všech skal jsou trochu zelenější, ale všude okolo se to lezci jenom hemží. Zvuky karabin jsou rájem pro uši. Cítíš se zkrátka jako v ráji.

Po odpolední svačince a pár hezkých cestách se bavím s místními borci. Řešíme cestu na Čihulku. Jak to asi vypadalo, když se tam uloupnul ten drobný kousek toho kamene a hlavně jak dopadnul ten borec, co mu to zůstalo v náručí. Když se ptám kam dál, dostávám tip na takové to typické VIIc na Suškách. Koukám do starého průvodce a úplně to cítím. Hvězdičková východní stěna s kruhem. Koukám vzhůru, měřím si to pohledem – už už se vidím nahoře. Nač čekat, navazuju se a po zuby vyzbrojen svými smyčkami vyrážím vstříc dobrodružství.

Jedno jištění, druhé, tutovka. Trochu natéká, ale to nevadí, mám přece namakáno ze stěny přes tu zimu, ne. Dolézám k sokolíku pod kruhem a ejhle, přichází prozření. Sokolík klouže. Nějak mi v těch rukách nedrží. Zkouším to zleva zprava, furt ne a ne pustit mě to nahoru. Vykláním se za hranu a hledám tam něco, co by mi vytáhlo trn z paty. Lištu, kapsu… nic. Jenom urputné sluníčko mi dává najevo, že nic tu nenajdu. Dojde mi.

Sedím ve své smyčce kapku níže pod tím místem a říkám si, kde jsem udělal chybu. Že by moc piva v zimní přípravě? Nějakou tu výmluvu pro mé zdrcené ego si najít musím. Jedu proto dolů a řeším, co udělat příště lépe. U nástupu, když ze sebe sundavám ty svoje cajky, stojí takovej malej, šlachovitej s cigárem v puse.

„Jaké je to tam v tom sokolíku?“ ptá se. Říkám mu, že mi tam došlo… „Asi to pořád není ono, rosí to,“ říká a bere si sedák. Dochází mi, že je to Špek. Koukám na něj s obdivem a ptám se ho: „Chceš v tom odjistit?“ „Ne ne, já si v tom nějak poradím.“

Balím si svoje věci a koukám na to, jak si to razí vzhůru jako ledoborec na pól. Pět, deset, dvanáct, žádná smyčka – proč taky, vždyť leze sólo a lano za sebou táhne, jen aby si ho pak hodil někde jinde. Dolézá k tomu sokolíku, kde jsem zkapal. Jeden krok, druhý a je u kruhu. Koukám na to jako na zjevení. Vždyť jsem ten krok neudělal. Jak se mu to tam povedlo?! Pocit méněcennosti? Zklamání? Nic takového necítím.

Spíš pocit uznání a motivace – to je to, co mě naplňuje, když s ním pak stojím dole a povídáme si. „Bylo to tam mokrý, chce to ještě počkat, než to vyschne,“ říká vyklidněný mistr. „Koupíte si někdo všechny moje cajky? Kašlu na to,“ nabízím v nadsázce kamarádům. Vím ale, že budu pokračovat dál – nemiluj to, když vidíš, kam až se to dá posunout.

Man at work – Špek (f: Standa Mitáč)

Hanibal shání brigádníky -PR-

14.05.2017, Ondřej Vacek

Hanibal hledá nové brigádníky. Takové, kteří milují hory a čas v nich strávený. Takové, kteří lezou, běhají, trekují, lyžují… Takové, pro které je outdoorové vybavení hračkami, se kterými si chtějí hrát.

Co bychom od Tebe chtěli:
– Souznění s hodnotami Hanibalu: zákazník na prvním místě | prodáváme jen to, co bychom si sami koupili | pracujeme jako tým | nebojíme se změny a odlišení.
– Chuť učit se novým věcem, práci se smyslem pro odpovědnost.
– Předchozí zkušenosti z outdooru jsou výhodou.

Náplň práce:
– Tvorba spokojených zákazníků – tedy: kompletní servis zákazníkům na prodejně,
odborné poradenstvíé založené na znalostech a zkušenostech.
– V našich očích nejde o prodej. Jde o pomoc zákazníkovi se správným výběrem.

Co nabízíme:
– Práci s lidmi, pro které jsou hory životním stylem, se kterými rád půjdeš na hory i na pivo.
– Práci, která stojí na principech svobodné, slušné a zodpovědné firmy.
– Odměnu v rozmezí 90 až 120 Kč/hod.
– Možnost vybavit se a testovat vybavení za super podmínek.
– Dvakrát do roka hanibalí trip na hory a dál.
a možná i něco navíc…

Máš zájem?
– Pošli strukturovaný životopis na: [email protected]

Hanibal – brigáda v týmu nadšenců

Dvě holky v italské vertikální buši. Obhazovaly jsme opuncie

12.05.2017, Alča Čepelková

Sicilský klan, mafie, Palermo, Syrakusy, Etna, Stromboli. Jih Itálie mě jaksi vždycky fascinoval a tak nastal čas se tam konečně podívat. Sportovky na Kalymnosu mne zatím nechávaly chladnou, ale na vyprávění o San Vito lo Capo jsem se chytla hned.

Jihu si vyrážíme užít v dámské sestavě quattro ragazze, z toho jedna blond, kdyby nastaly potíže s mafiány. Ty nastaly hned na letišti v Trapani a ani blondýnka nepomohla. Vyplázly jsme dalších dvě stě euro za nechtěné duplicitní pojištění a byly rády, když jsme se po čtyřhodinové anabázi konečně poskládaly do Fiatu a letiště nechaly za zády.

Dál už šlo ale všechno jako na drátku. Lezecký ráj, cest všech možných obtížností i tvarů v pásu skal kolem pobřeží kam ráčí oko dohlídnout, slunce, moře, víno, dokonce i muži – ti nejlepší, čeští.

Pro dobrodruhy, které by ta pohodička trochu nudila, se tyčí nad San Vitem kopec zvaný Monte Monaco. Na ten před pěti lety udělali cestu „Via fratelli Titt“ místní mágové Jim a Scott Tittové, prý že 18 délek, 5c, 645 metrů lezení. Prvních osm délek vynýtovaných, dál po vlastním. Vybaveny preskami a pár kousky „vlastního“ vyrážíme s Janou na zteč. Nástup a první nýt, další nejty, odsejpačka, trochu si zanadávat na sluníčko, co nás dostihlo.

Zalézám do stínu jeskyňky a bavím se tvary krápníků, které tu pro mne příroda uchystala, zatímco chudák Jana se potí cestou ke mně a plynule pokračuje dál doleva, kam láká nýt. Kamsi traverzuje, lano se přestává hýbat, pak konečně dobírá. „Našla jsem štand,“ chlubí se. Oprávněně, posledních třicet metrů vede jakousi buší. Lezení v avizované obtížnosti tu pořád existuje, ale známky civilizace nejdřív úplně mizí, aby jich vzápětí naopak začalo přibývat. Jedna smyčka, druhá smyčka, pak smyce s preskou, pak friend s preskou… Poslední smyce nad ním utvrdí podezření v jistotu: tady nelezl někdo s Alzhaimerem, tady se slaňovalo, a ne jednou.

Morálka padá. Nahoru ještě pěkných pár délek zbývá, a kdo ví jakých? Vypadá to, že v cestě nejsme. Naštěstí jsem ve věku, kdy ještě udržím myšlenku, už ji ale moc nedokážu opustit. „Hele zkusím vylézt ještě jednu délku a uvidíme,“ říkám si. Cestou omotávám kmínek opuncie smyčkou, vztekám se, když se mi lano seká do všudypřítomného křoví a nejde dobírat, a opakuji si mantru: zážitek nemusí být krásný, hlavně když je silný. A tu najednou – zázrak. Zčistajasna, kde se vzaly, tu se vzaly, choulí se tu na skále dva nýty. „Mám štand, polez!“

A přesně stejným postupem a zázračným výskytem vždy jednoho fixního jištění v pravý čas jsme se buší proklestily na vrchol. Vypadáme sice, jak když nás cestou napadl řezník, ale zážitek stál za to. Byl silný i krásný!

Na vršku Monte Monaco (f: archiv AČ)

S Otou Pavlem na hajlajnách v Norsku

10.05.2017, Pepa Horák

Tenhle příběh začíná telefonem: „Pepo, sháníme fotografa, chceš jet?”
„To se ví že jo, počítej se mnou… A kam že to vlastně jedem?”

A než jsem se nadál, tak mě sympatická Norka šacuje na letišti a kouká i do foťáku pod baterku, jestli s sebou nepašuju trávu – fórek o tom, že jedu nad fjordy na lajnu jsem si raději nechal pro sebe…

Norský fjordy jsou super věc, místní tomu tady říkají hory, ale v podstatě je to kolmá žulová stěna, co se tyčí 1000 metrů nad vodou a nahoře se to spíš jen tak lehce vlní… No, a na kraji týdle nesmírný vejšky, na jediným plácku, kde byla tráva a potůček, jsme rozložili stany a na skoro dva týdny jsme tomuhle místu říkali domov.

Celá sranda spočívala v tom, že jsme chytli to nejhorší počasí, co tu panovalo za posledních 20 let, takže na to, že bylo léto, šla teplota často hodně blízko nule, nebylo vidět od stanu ke stanu a veškerá aktivita spočívala v hraní karet, předčítání povídek Oty Pavla a čekání na okno v mlze, který přišlo třeba v 11 večer – naštěstí si tady místní pořídili polární den, takže je celkem šumák, kolik je, a prostě vylezeš ze stanu a jdeš chodit, protože je zrovna hezky.

Po dvou týdnech na Kjeragu jsme se spakovali a odjeli do nížin, pak ještě na další místa a tak, ale tohle se jmenuje „200 slov“ a já už přetahuju. Takže co všechno jsme zažili a jak to nakonec dopadlo, se dozvíš ve videu dole.

Zatím si pusť trailer, pak vypni počítač a jeď si do skal užít den, venku je totiž parádně.

 

 

Co je vlastně kýč? (f: Pepa Horák)