"200 slov"

Wide Boy Pete Whittaker se potil v Sasku

18.11.2016, Standa "Sany" Mitáč

Už je to pár měsíců, takže pro uvedení do děje: Po tom, co si dvojka britských spárařů „Wide Boyz“ zalezla v Ádru (tam vznikl i velký rozhovor pro eMontanu a film Honzy Šimánka, pozn.), se oba borci na čas rozdělili. Tom Randall jel domů a Pete Whittaker pokračoval v poznávacím zájezdu. Ještě jeden týden strávil v sousedním Sasku.

Fotograf Andrew Burr, který tam Peta doprovázel, poslal před několika dny eMontaně slíbené fotky, které provokativně připomněly léto.

Jak na lezení v Sasku vzpomíná Pete Whittaker? (odpovědi poslal z Yosemit – tam jsou teď snad všichni, pozn.)

Kdybys měl porovnat Sasko a Adršpach, co bys řekl a kam by ses raději vrátil?
Zdálo se mi, že v Adršpachu bylo víc spár a v Sasku víc stěnového lezení. Skalní formace byly různé – v Adršpachu je větší množství malých věží. Přestože obě místa mě ohromila, víc se mi líbily křivky a tvary Adršpachu. V obou oblastech jem lezl velkolepé linie, takže by bylo těžké vybírat, kam se příště vrátit. Obojí bylo strašidelné, těžké a bezmaglajzové.

Zaznamenal jsi nějaké rozdíly mezi českou a německou „lezeckou kulturou“?
Myslím, že jsem něco vypozoroval. Němci mi přišli víc vypočítaví. Plánovali si postup už na zemi. Češi byli víc řízní a odvážní. Obojí byli schopni vylézt úchvatné a těžké cesty. Čeští lezci se mi určitě zdáli lepší ve spárách a Němci zase vypadali, že zvládají lépe téměř hladké stěny.

Pete ve Westwand VIIIb na Meurerturm, f: Andrew Burr

Pete ve „Westwand“ VIIIb na Meurerturm, f: Andrew Burr

_
Jaká byla tahle cesta? (legendární „Westwand“ VIIIb na Meurerturm) Věřil jsi té červené smyčce?
Tahle cesta byla jedna z mých oblíbených z celého tripu. Úžasný headwall. Místňáci mi říkali, že ta červená smyčka je „bomber“. Já jsem si ale nemyslel, že je nějak moc dobrá…

 

pete-sasko-burr083016_133

Pete v „Regulatoru“ IXb na Teufelsturm, f: A. Burr

_
Co tahle cesta na věž Teufelsturm? („Regulator“ IXb (!) )
To byla zrovna první cesta, kterou jsem v Sasku lezl. Bylo zatracené vedro, úplně jsme se vařili. Ždímal jsem tam oblé lišty a cítil ten dlouhý odlez od kruhu. Lokál Felix, co mě tam doprovázel, na to vletěl pěkně zhurta. Můj pokus dopadl dost zoufale! Hrozně mi nateklo. Nahoře jsem navíc nemohl najít slaňák, tak jsem musel skočit do posledního kruhu v hloubce pode mnou. Vážně docela vtipný!

pete-sasko-burr083016_173

Jištění je omezené. (f: A. Burr)

_
Tohle je odlez, nebo co?

Jo, to je odlez. Lezení té hrany je lehké, ale jištění je omezené!

Co tě v Sasku nejvíc překvapilo?
Myslím si, že na mě nejvíc zapůsobila úroveň cest v téhle oblasti s ohledem na dobu jejich vzniku. Odspoda a bez maglajzu. Myslím si, že jsem nikdy v životě nebyl na žádném místě na světě, kde by byl lezecký standard na starých cestách takhle vysoko.

Kde ses nejvíc bál?
Jak už jsem říkal předtím, ti Němci jsou dost vypočítaví i ohledně jištění, což znamená, že jsem se tam cítil docela v bezpečí. Nikde jsem se doopravdy nevybál.

pete-sasko-burr090216_426

Bambuli jsem znal, ještě než jsem vyrazil do Saska… (f: A. Burr)

_
Umíš si uplést vlastní „Kinderkopf“ (bambuli do spáry, pozn.)?
Učil jsem se to před mnoha lety, když jsem byl ještě dítě. Někdo mi to náhodně ukázal, přišlo mi to jako frajeřina, a tak jsem si jich několik uvázal. Uměl jsem tedy bambuli uvázat, ještě než jsem vyrazil do Saska. Akorát jsem nevěděl, že ji tam lidé používají jako jištění!

reklamní banner

Marek „Regan“ Raganowicz: „Když spadneš, vyzipuješ celou délku“

15.11.2016, Standa "Sany" Mitáč

Sbalil se a vylezl si El Capitana sám. To je trochu úlet, ale ještě se dá pochopit. Co už se chápe hůř, je cesta, kterou si k tomu polský bigwallista Marek „Regan“ Raganowicz koncem října vybral: „Plastic Surgery Disaster“ – hákovačka za A5. První sólo-opakování. (Definici této obtížnosti najdeš níže, pozn.) Ve zkratce to znamená: technické lezení s pomocí háčků a skob, kdy v délce nejsou žádná důvěryhodná jištění, která by zachytila tvůj pád.
Odpovídal „Regan“.

Kolik dní jsi cestu lezl? Víc, než jsi čekal?
Dohromady 15 dní. Celou dobu jsem visel ve stěně – nepoužíval jsem fixy k tomu, abych si občas sjel do údolí. Plánoval jsem to na 10 dní, ale byl jsem pomalejší a zastihla mě slušná bouřka, která mě zastavila pod jednou střechou. Trochu ve vodopádu. Musel jsem čekat více než den, než to přejde.
_

regan-7941

Marek “Regan” Raganowicz čeká pod střechou. (f: archiv MR)

_
To byl i nejhorší moment výstupu?

Spíš lezení A5. To bylo trochu stresující. Druhá délka za A5 byla těžká, co si pamatuju. Ty ostatní byly hodně podobné, ale s důležitým rozdílem – pád by nebyl tak hrozný.

Spadl jsi?
Jo, spadl jsem z jedné A4 délky. Vytrhl jsem dva copperheady. (Asi nejslabší druh jištění vůbec, viz foto, pozn. aut.) Zastavil mě ten třetí, což mě překvapilo – byl to slabý copperhead č. 1. (Tloušťka kolem 2 mm, pozn.) Docela těžký moment. Ale jinak bych řekl, že většina mého strachu pocházela jenom z bujné představivosti.
_

regan-7317

“Většina mého strachu pocházela jenom z bujné představivosti.” (f: archiv MR)

_
Volal jsi z terénu svému psychiatrovi podobně jako ze stěny Trollů v Norsku? (viz velký rozhovor v Montaně, pozn.)

Tentokrát ne. Minule mi totiž řekl: „Regane, už mi nikdy nevolej! Jsi ztracený medicínský případ, já tě nedokážu vyléčit.“ (směje se)

Můžeš prosím popsat obtížnost A5 lezeckému smrtelníkovi?
Použiju k tomu moji oblíbenou definici, kterou formuloval Russ Welling:
„A5 – Zhasni světlo. Počítej s nějakým časem v každé délce – normou je 6-10 hodin. Nikdo tu nepadá, protože tady spadneš jen jednou. Nic pro „rookies“. Každý kus jištění je na hovno. Celá skála je špatná. Vždy se o něco praštíš. Pádový potenciál? Vytáhni znova celou délku. Příklady? „Sheep Ranch“ (A5-), „Get Whacked“, „Plastic Surgery Disaster“.”
Ale abych byl upřímný, souhlasím s ostatními lezci, kteří říkají, že opravdová vlastně A5 neexistuje.
_

regan-1

Marek “Regan” Raganowicz na hraně El Capa (f: archiv MR)

 

Měl jsi s sebou celkem dost matroše. Zapomněl sis něco vzít?
Nevzal jsem si žádné „pointed hooks“, což udělalo mé lezení zbytečně obtížnějším. Byl to i důvod mého jediného pádu, kdy skyhook smekl z chytu. Nikdy víc…

Potkal jsi v Yosemitech Adama?
Osobně ne, už jsem byl ve stěně. Dělá na „Dawn Wall“ skvělou práci. Všichni v Campu 4 se celou dobu zajímali o jeho postup a komentáře. Neviděl jsem tu ale žádná mainstreamová média jako loni při pokusu Tommyho Caldwella. Adamův výstup je spíše důležitý pro lezeckou komunitu.

Co plánuješ na příští rok?
Nadcházející rok je plný snů, které čekají, abych je uvedl k životu. Dám o sobě určitě vědět, ale teď je příliš brzy… Nebo možná to prozradím na festivalu Banff v Praze, když se mě někdo zeptá…

Nějaké lezení v Česku na písku by tě nelákalo?
Možná si myslíš, že jsem blázen. Ale já nejsem až takový blázen. Když se dívám na lezení jako na aktivitu s mnoha disciplínami, česká pískovcová etika je výjimečná. Slyšel jsem tolik příběhů, že mám velký respekt pro všechny pískovcové lezce – speciálně pro generaci, která u vás lezla před druhou světovou válkou.

____________

Pokud chceš „Regana“ vidět naživo, doraž 22. 11. do kina Aero na pražském Žižkově.
Lístky můžeš koupit tady.

+ SOUTĚŽ: Kdo první správně vysvětlí zelené vytučněné termíny „rookies“ a „pointed hooks“, vyhraje vstupenku na Banff festival včetně „Reganovy“ přednášky od 18:50. Odpovídej na: [email protected] Vstupenek máme více, soutěž platí do odvolání!!!

"Regan" přelézá střechu v cestě „Plastic Surgery Disaster“. (f: Tom Evans)

Adam zotavil zbitý tělo a zítra půjde dát pokus (rozhovor)

13.11.2016, Standa "Sany" Mitáč

AKTUALIZACE: Půjdou na to dnes (v pondělí 14. 11.) ve tři ráno jejich času – kvůli horku. Začnou, až bude v Česku poledne. Původně chtěli „final push (pokus o druhý volný přelez „Dawn Wall“ na El Capitanu, pozn.) s parťákem Pavlem Blažkem trochu odložit. Do Yosemit mělo konečně přijít chladnější počasí, a tak přemýšleli, zda takticky nepřidat jeden dva restdaye navíc, aby si na něj počkali. Odpovídal Adam Ondra.

Jak probíhají restdaye před pokusem – co nejnáročnějšího děláš?
Občas si jdu v průběhu normálního restdeje třeba zaběhat, ale to tady nepřipadá v úvahu. Z normálních sportovek jsou většinou zbitý hlavně ruce, ale tady je z pobytu v bigwallu zbitý celý tělo, a to včetně nohou. Jedna z klíčových věcí na těžké a dlouhé délky je mít čerstvé nohy, hlavně lýtka. Jakmile jsou unavená, tak se klepou a ty mikrostupy neustojím. A to se týká hlavně sokolíků, který jsou tu hned tři za 8b+. Takže zdejší restdaye jsou spíše pasivní – strečink nebo maximálně zajet na masáž…

Jak se ti leze s parťákem Pavlem Blažkem – je to bigwallista?
Byli jsme oba dost velcí amatéři, Pavel v bigwallu nikdy nebyl a já o tom věděl taky pěkný kulový. Ale Pavel je úžasnej, že si téměř na všechno přišel sám a teď šlape vše jak po másle. Rozhodně bych asi lepčího parťáka nenašel, nevadí mu táhnout dlouho do noci a navíc vypadá, že ho to baví. (směje se) Sedíme si – je pracovitej a nadšenej.

Kolikatery a jaké bereš na pokus lezečky?
Všechno lezu v Katánách Laces a na push si budu brát tak čtvery. Stojí se celou vahou na takových sračkách, že pár pokusů v nejtěžších délkách zničí pár lezeček. Ale Tommy mi poradil fintu – žiletkou se dá snadno lezečka znovu „naostřit“ a pak smirglpapírem zabrousit. Důležité je také je střídat. Za pár délek si lezky propotím a jsou moc měkké – hlavně v těchto vedrech (v půlce týdne bylo 22 °C ve stínu, teď se má začít ochlazovat, pozn. red.).

Vezmeš nahoru nějakou zbytečnost? (Knížku, kartáček na zuby, mobil…)
Mobil si rozhodně beru, na Dawn Wallu je nejlepší signál v údolí a na portaledgi máme i solární panel na dobíjení. Kartáček jsem tam už měl, ale ještě jsem jej nepoužil. Knížka by se hodila, ale tu jedinou, kterou jsem měl, jsem už přečetl.

Kdy vyrazíte?
Plán byl jít v pondělí, ale teď se trochu zlepšila předpověď, takže uvažujeme i o tom, že bychom vyrazili o pár dní později kvůli chladnějším podmínkám. (AKTUALIZACE: Nakonec jdou rovnou zítra – v pondělí, pozn. red.)

Jaký je plán ideálního průběhu v tvé hlavě – na kolik dní to vidíš?
Snad za 5-6 dní by se to mělo dát zvládnout. Na původní plán tři dny by to chtělo víc času na přípravu a hlavně lepší podmínky – je takový vedro, že kůže se prolézá příliš rychle.

Adam na portaledgi (závěsné posteli), foto: Pavel Blažek

Norská příroda tě donutí změnit plány. Ber to s úsměvem

10.11.2016, Jakub Freiwald

„Nechceš ten dron nechat doma? Budeš mít lehčí batoh a víc si to užiješ,“ přemlouval mě Standa těsně před odletem. „To radši nikam nepoletím, než abych s sebou nevzal dron,“ kontroval jsem rozhodně. Už několik týdnů jsem se těšil na momenty, kdy budu moct pozorovat dechberoucí norskou přírodní scenérii z ptačí perspektivy. Tahle možnost proto nepřicházela v úvahu.

Je pozdní odpoledne, druhá půlka září, a s krosnou na zádech se pomalu sápeme k jednomu ze splazů největšího ledovcového giganta v Evropě – Jostedalsbreen. Tisíc výškových metrů na pár kilometrech nám dává dost zabrat. Úsměv nám nekazí mlžné počasí, ani klesající teplota. Možná by ale měla. Chybami se člověk učí, bleskne mi hlavou letmá myšlenka další den ráno, když pozoruji třívteřinový volný pád mého čtyřvrtulového společníka. V dalším okamžiku jenom zahlédnu strohé vysvětlení na displeji telefonu. Nízká teplota baterie. Z temně modrého ledu sbírám kousky bílé skládačky a už v ten moment tuším, že jsem dolétal. Hned druhý den po příletu.

„Norové jsou strašně konzervativní. Počítej s tím, že stopem to nebude jednoduchý,“ říkal mi zase další kámoš, když jsem mu představil smělý plán, postrádající jiný způsob dopravy než nahodilé postávání vedle krajnice s palcem vztyčeným vzhůru. Jelikož si ale od málokoho nechám diktovat svůj život, i tuhle námitku jsem rychle hodil za hlavu.

Hokejovou terminologií to nakonec skončilo remízou 1:1. Norové se ukázali jako neskutečně vstřícní a ve chvílích, kdy nám náhodou nechtěli zastavit, jejich roli obstojně suplovali řidiči snad všech evropských národností. Stovky kilometrů na sedadlech aut a kamionů jsou důkazem, že nemáš věřit všem předsudkům a doporučením.

A dron? Po zbytek cesty odpočíval v batohu (Kubovy přítelkyně, pozn. editora). Asi to tak mělo být. Při několikadenních cestách mimo civilizaci by nejspíš tenhle malý čmelák akorát rušil magickou atmosféru nespoutané přírody, hrající všemi barvami svou podzimní hru. Stejně tak by asi nikdy nevzniklo mé první větší časosběrné video. Všechno má svá pozitiva, jenom se nesmíš bát je hledat i ve chvílích, kdy ti zrovna není do zpěvu.

 

 

Na ledovci Jostedalsbreen přistál dron naposledy. (f: J. Freiwald)

Český „Strach zo smrti“

08.11.2016, Jirka Švácha

Ondra Tůma s Jirkou Šváchou přelezli v září těžkou tatranskou vícedélku „Strach zo smrti“ 9+ na Galerii Ostrvy (video z prvního volného přelezu Mira Peťa, pozn. red.) Na zřejmě první český volný přelez zavzpomínal pro eMontanu Jirka Švácha.

„Projíždím jako vždy předpověď a koukám, kde bude nejlépe. Ještě před rokem by seznam čítal klasické bouldrové destinace. Priority se za tu dobu změnily a mě to zase táhne na lano a hlavně do hor. Tatry vypadají jako jasná volba. Horší je sehnat parťáka do stěny – hned od zítřka. Náhoda přihrává Ondru Tůmu. Výběr cesty necháváme do nočního vlaku. Ondra, jako mladší a zkušenější, dává pár tipů dopředu. Jedna věc mě zaujala hned. „Strach zo života a smrti“ na Ostrvu za 9+. První volný přelez se povedl až Miro Peťovi v roce 2012. Českým přelezem se nikdo veřejně nepochlubil. Cesta má čtyři délky. První dvě jsou lehké, třetí je nejištěná osma, poslední devětpluska přes tři stropy a stejný počet nýtů. Pro boulderistu jasná volba.

V úzkokolejce směr Popradské pleso si maluju, jak v devět ráno nastoupíme do cesty. Od nádraží k plesu je to sice kus, ale slovenský traktorista a Ondrova nelíná huba zachraňují moji pověst plánovače a my přesně v 9:01 nastupujeme do první délky Strachu. Zorientovat se je trochu problém, ale potkávám pár nýtů a vypadá to dobře. Druhou délku už tahá Ondra. Místy nám cestou teče, což dělá ze sedmy zajímavou morálovku, ale dá se. Konečně jsme na štandu na začátku třetí délky, kde konečně začíná „Strach zo smrti“.

Má to být, jak Miro ve videu říká, takový yosemitský sokolíček. Lezení asi za osm. K němu má vést žlábek, sice lehký, ovšem hodně rozchrastaný. Jako bonus v délce není jediné fixní jištění. Ondra do toho odvážně nalézá, ze žlábku trochu uhne a zabloudí. Musím ho spustit kousek zpátky, aby zkusil spodnější variantu žlabu, a tím už to jde. Je to ale opravdu o hubu. Občas by šel založit slušný friend, ty ale budou potřeba hlavně na ten těžší sokolíček. Takže po asi dvacetimetrovém odlezu Ondra konečně něco cvaká a nalézá do sokola. Vcelku rychle a hlavně bez pádu ho přelézá, a tak je řada na mě s báglem. Odspodu vypadá sokolíček menší a lehčí. Ve skutečnosti je to docela těžké, hlavně na nohy. Úplně hladká žulová stěna a převislý sokolíček umí potrápit.

Konečně jsme pod poslední a klíčovou délkou cesty. Tři střechovité převisy oddělené víceméně hladkýma plotnama. Tři nýty. První hned u nástupu je vlastně starý štand. Druhý nýt až za druhou střechou a třetí naopak ještě pod tou poslední. Do prvního a třetího člověk padat nechce. Mezi tím vidíme pár skob, které tu nechal Miro. Jelikož Ondra je mladší a nadějnější, vysílám ho na průzkum a nacvakání. Ten kluk se toho nebojí a přelézá postupně jednu střechu za druhou. Někde sedne, ladí a čistí, ale celé to vypadá moc dobře. Skoby vypadaj skvěle (akorát jedna sama vypadává při zatížení lana ve stropu). Ondra nakonec dává i třetí převis, kde si vymyslí trochu jiný program než Miro Peťo. Při spouštění ještě vše pročistí a přichází řada na mě. Úkol zní jasně: „Zkus to flashnout!“

Ještě z nástupové police cvakám první nýt pod prvním převisem. V případě pádu z převisu by šel člověk trochu nešikovně (pěkně blbě) na hranu stěny, kterou dělá převislý sokolík ve třetí délce. V převise jsou ještě asi tři skoby, ale kdo tomu má věřit. Nakonec, ač jsem si myslel, že na tom jsem psychicky slušně, mě takový malý strach zo smrti posílá zpět. Možná i proto, že na jaře budu poprvé táta. Přenechávám tak další působení mladší generaci. Ondra mě naštěstí chápe a jde si cestu ještě jednou prolézt. No, a jak pořád nepadá ani nesedá, najednou je na vršku Galerie Ostrvy a nahoře i dole u mě panuje velká radost. Už nic neřeším, balím všechen matroš a s několika kily na zádech si dávám na druhým s pár odsedy parádní děvětplusku. Cestou mimochodem vytahuju rukou skobu, do které Ondra při nacvičování spadl.

Euforii přerušuje Ondra, když poznamenává, že třetí délku vlastně nemáme volně přelezenou. Domlouváme se, že ji přelezu já, aby bylo týmovosti učiněno zadost. Zpátky ve štandu pod třetí délkou stahujeme lana, ty se však po pár metrech totálně zaseknou. V téhle situaci hodnotím Ondru jako vhodnějšího pro přelez a sám si dávám šedesátimetrovou fušku prusíkování na volně visících lanech. Úplně hotový slaňuju zpět k Ondrovi a ten dává volně i třetí délku. Dole jsme ještě za světla.

Máme ohromnou radost. Je to možná první volný český přelez a možná i jeden z mála volných vůbec. Každopádně to byl skvělý zážitek a parádní den ve stěně. Druhý den ještě narovnáváme diretku na Žltou stěnu do superdiretky týmovým onsajtem. V nejištěné (a to včetně štandů) osmě prožívám určitě větší strach ze smrti, ale to už je jiný příběh. Naše další působení v Tatrách pro tentokrát zastavuje přezrálý guláš na Térynce. Těším se na další rychlovýjezd.“

Jirka Švácha a Ondra Tůma (vpravo)

Poslední rok života

06.11.2016, Michal Gargulák

Před pár dny se do Čech vrátil lajner a horal Michal Gargulák. Strávil rok v Kanadě a tohle zamyšlení v hrabalovském stylu napsal ještě tam…

„Tak už jsem přišel na to, proč se mi tady ve Vancouveru líbí. Má to dva důvody, které po aristotelovsku můžu klidně rozdělit na poddůvody a podpoddůvody.

Prvním, a naprosto zásadním důvodem, je omezená doba bytí tu. Vědomí toho, že mám jenom rok, se mnou dělá divy. Když váhám, jestli něco podniknu nebo nepodniknu, tak skončím u toho, že tu mám docela málo času a že to může být taky první a poslední šance. Díky tomu pak překonávám únavu a lenost a podnikám věci, a to mi dělá radost. Příklad – když mi kamarád navrhne dvoudenní výlet na kánoi a je únor a předpověď je hnusná a jsem unavený z práce a nevyspalý a nemám nic navařeno a vím, že pokud chci jet, tak budu muset hned po práci balit a vařit a ráno brzy vstávat a vrátím se pozdě a zase si neodpočinu a nevyspím a možná na té vodě totálně promoknu, protože bude hnusně. Kdybych tu žil nastálo, třeba bych odmítl. Řekl bych: „Pojedu příště.“ Jenže tenhle přístup nakonec může způsobit to, že nepojedu nikdy.

Dalším důvodem je rozhodně opravdu pěkná příroda a nespočet možností, co dělat. Nenapadá mě nic moc, co se tady nedá dělat. Dá se tu dokonce i potápět a něco zajímavého vidět. Prostě tím chci říct, že aktivnímu stylu života to tady hodně nahrává. A když mě přestane bavit jedna věc, můžu dělat druhou a pak třetí. Třeba v Torontu by to nebylo asi to samé.

Pořád ale platí, že naprosto zásadní je ta omezená doba. I proto, že mě nutí poznávat nové lidi. Nikoho tu neznám a pokud nechci všechno dělat sám nebo s přítelkyní, tak se musím s někým seznámit, jinak tu prostě budu totálně sám (respektive sami dva). Maximálně sami. Takže, když někdo navrhne v práci, že se půjde ven, když se naskytne jakákoliv příležitost se s někým seznámit, tak se snažím mnohem víc překonat a využít příležitosti.

Tohle byl kámen úrazu v během mých studií v Brně, kde jsem necítil důležitost seznamování se s jinými lidmi. Říkal jsem si, že se nemusím snažit, že se to nějak vyvrbí. Ale nevyvrbí. Necítil jsem tam tu časovou omezenost. „Pché! Pět let je dlouhá doba,“ říkal jsem si. Ale nebyla. Výborně se to dá ilustrovat na slackline.

Za celých těch pět let jsem ani jednou nešel v Brně na longline s někým jiným. Občas se někdo přidal náhodně, ale nikdy jsem se s nikým nedomluvil dopředu. To mi teď přijde úplně neuvěřitelné a hloupé. V Kanadě jsem neměl pořádnou slackline, takže pokud jsem chtěl chodit, musel jsem někomu napsat nebo se k někomu přidat. Ze začátku to bylo trochu nepříjemné – samí noví lidi, že jo. Nejprve jsem razil stejný přístup jak v Brně, a když už jsem šel, tak většinou sám.

Pak jsem si na Havaji uvědomil, že už zbývá jen půl roku, a že toho musím využít. Začal jsem se snažit a heleho, byl jsem čtyřikrát na highline během nějakých deseti týdnů a nespočetněkrát na longline.

Doufám, že tenhle přístup si budu udržovat i po návratu. Mohla by to být jedna z nejdůležitějších věcí, ke které jsem v Kanadě došel. Místo zprofanovaného přístupu: „Žiju, jako by tohle byl můj poslední den“, mi přijde smysluplnější žít, „jako by mi zbýval rok“. Stejně toho moc nestihnu za jeden den. Ale za rok už se dají udělat mnohem pořádnější věci.”

Lajnování na Chiefovi, Kanada (f: Michal Gargulák)

Haramosh II – Osudová hora Diny Štěrbové

03.11.2016, Standa "Sany" Mitáč

Žádné dlouhé průpovídky, dnes odpovídala Dina Štěrbová. První dáma českého himálajského horolezectví.

O tvém výstupu na Cho Oyu se toho napsalo hodně – i v Montaně nedávno vyšel úryvek z tvé knihy „Touhy a úděl“. Mně zajímá, jak vzpomínáš na svoji vůbec první výpravu do Asie – v roce 1970 po zemi do Karákóramu.
Je to sice už dávno, ale nikdy na to nezapomenu. Moje první výprava a jedno velké fantastické zjevení. Trvala čtyři měsíce, z čeho jen samotná cesta tam a zpět zabrala dva a půl. Čelili jsme obrovským potížím i fyzickému nepohodlí, ale vůbec mi to vlastně nevadilo. Byla to kromě jiného první československá výprava do Karákóramu vůbec…

Jak probíhala samotná cesta tam?
10 000 kilometrů přes tehdejší Sovětský svaz, království Írán a taktéž ještě království Afghánistán. „Zgenerálkovaná“ Vé3eska od armády se zadřela poprvé už na Bumbálce (ČR/SR hranice, pozn. red.), pak ještě několikrát. Nakonec také odešlo ojniční ložisko, či jak se to jmenuje. V Sovětském svazu nás několikrát zatkli, naposledy v oblasti Nachičevan, která sousedí s Íránem – tam v poušti měli Sověti atomovou střelnici. Pak nám dali ozbrojený doprovod. Myslím, že jsme byli jediní cizinci, kteří tam tehdy nakonec projeli. Prvenství jsme měli i jako zkušební cizinci, které Pákistánci pustili po tenkrát rozestavěné Karákóram Highway. Těžko si představit více adrenalinový zážitek. Mzda strachu v totálně nestabilním terénu, obrovské padající bloky, sesuvy půdy, pneumatiky napůl ve vzduchu nad jícnem Indu. Infernální atmosféra. Neustále jsem byla připravena z korby skákat, jednou jsem tak učinila a pěkně jsem si poranila nohu. Z Islámábádu do Gilgitu to trvalo týden. Strašné, ale nádherné a neopakovatelné.

Jak se jmenovala tvá první šestka a jaký byl nejhlubší zážitek z téhle výpravy?
Právě na této výpravě se mi podařilo vystoupit spolu s některými dalšími členy výpravy na Haramosh II, zvaný také Mani Peak, 6700 m n. m. Byl pro mě klíčový, protože jsem se přesvědčila, že mám pro výšku docela dobré předpoklady. Tenkrát panoval předsudek, že ženský organismus na vysoké hory není stavěný. Bylo to čtyři toky předtím, než ženy vystoupily poprvé na osmitisícovku a vnímání ženského horolezectví bylo silně ovlivněno tragedií na Čo Oju v roce 1959, kdy dvě hlavní aktérky (Claude Koganová a Claudine Van der Straatenová) zahynuly. Namísto výškového horolezectví všichni ženám doporučovali pověstnou vařečku.
Nejhlubším zážitkem byla pro mě šokující bída, ve které žili místní horalé. Zhusta se vyskytovala kostní TBC a lidé chodili za námi se svými nemocnými dětmi až do BC. Zažili jsme ale i „zázračná“ uzdravení, kdy jsme použitím antibiotik bleskově vyléčili růzmé infekční choroby.

Říkala jsi mi doslova, že sobotní přednáška v Praze bude o věcech z „minulého“ i „současného“ života. Nastal u tebe nějaký předěl směrem k jinému myšlení – „životu“?
Nemyslím, že by u mě nastal nějaký rázný předěl v myšlení, spíše to byla pomalá evoluce. Jsem vděčná za to, co mi život umožnil zažít, i za to, že jsem všechna svoje dobrodružství přežila. A chtěla bych se za to všechno odvděčit – nějak to alespoň trochu někomu vrátit.

To byl důvod pro založení nemocnice v Baltistánu? Jak to probíhalo?
Založení v roce 2007 a posléze i trvalé provozování nemocnice v Baltistánu – ve vesnici Arandu s Viťou Dokoupilem bylo v podstatě souhrou náhod. Náhodu ale využije jen připravený člověk.
Tou přípravou mi byly právě moje dobrodružné výpravy i cesty, kdy jsem se snažila pochopit fungování lidí pod Himálájem, jejich filosofii i náboženství. Vesnice Arandu se nachází pod ledovcem Čhogo-Lungma, jehož jedním zdrojem je i ledovec Haramosh, spadající z masivu Haramoshe. Jednou jsme se byli z Arandu podívat do sedla, odkud jsem skoro po 40 letech uviděla Haramosh II. Z druhé strany jsem si prohlížela celou naší výstupovou trasu roku 1970. Tím se vlastně pro mě uzavřel jakýsi osudový kruh.
Původně v mládí jsem chtěla studovat medicínu, ale neměla jsem ten správný původ. Jeden semestr jsem absolvovala načerno, ale pak mě neodvolatelně vyhodili a už nikdy nepřijali. Obrečela jsem to se vší důsledností mládí. Charitativní práce mi ten nesplněný sen po letech vlastně vynahrazuje.

Jaké jsou tvé největší úspěchy spojené s charitou?
Dovezli jsme z ČR, postavili jsme a provozujeme malou horskou nemocnici, kterých je v celém Himálají hrstka. V Karákóramu jsou jen tři, z toho ta naše je zároveň jediná česká nemocnice tohoto druhu vůbec. Zachránili jsme už hodně životů, hlavně těch dětských, když se nám prakticky na sto procent daří díky antibiotikům léčit zápaly plic. Předtím na něj umíralo v Arandu v zimě průměrně 10-15 dětí ročně. Těch odhadem sto padesát dětských životů je asi náš největší úspěch za těch deset let, co nemocnici provozujeme. Podařilo se nám i mnoho jiných věcí, byl by to dlouhý seznam. Vše je zdokumentováno na našich webových stránkách www.czechhospital.cz.

Dá se říct, „jakého života“ si ceníš víc?
Na tuto otázku moc neumím odpovědět. Život minulý i současný a snad ještě i nějaký budoucí beru jako šanci naplňovat motivace, které se prozatím objevily a snad se ještě nějaké objeví. Za dar života jsem moc vděčná.

Dina Štěrbová bude o svých životech přednášet v sobotu 5. 11. od 15 h v rámci festivalu Sherpafest. Bližší info o lístcích najdeš tady.

eMontana je mediální partner festivalu.

"Za těch 150 dětských životů to stálo." (f: archiv DŠ)

Radek Podsedek je 5000. fanouškem eMontany. Překvapil nás svým altruismem

29.10.2016, Standa "Sany" Mitáč, Jakub Freiwald

Dělat rozhovory s našimi fanoušky nás baví. Dokonce si myslíme, že o každém z nich by šel po společné chvíli v hospodě napsat originální „článek měsíce“. Díky za to, že vás máme.

Tentokrát odpovídal Radek Podsedek.

Jak jsi se dozvěděl o eMontaně?
O stránkách jsem se dozvěděl přes kamaráda na sociální síti. Zaujal mne zde rozhovor s Matějem Balgou, který jsem přečetl jedním dechem, úžasný.

Co se ti na eM líbí a co bys naopak zlepšil?
Zatím Vaše stránky objevuji, ale líbí se mi „Příběhy cest“, jak je to psané a proložené fotkami. Hned máš nutkání někam vyrazit!

Lezeš? Kdy jsi byl naposledy lézt a jaké to bylo?
V našem malém městečku je úžasná lezecká stěna. Bydlím ve Velkém Meziříčí a mimochodem doporučuji letní akci water boulder games (článek na eMontaně, pozn. red.) na Fajtově kopci! Občas zajdu na boulder, ale poslední dobu jsem dost lajdačil.

Kam se chystáš v zimě?
Cestuji většinou jaro/léto/podzim, ale začátkem příštího roku se chystám navštívit nějaké hory v Rakousku.

Jaká je tvoje definice dobrodružství?
Jak bych definoval dobrodružství? Pro mne je to asi každá cesta tam, kde to neznám.

O čem čteš nejraději?
Z literatury mám nejraději beatnickou generaci. Na internetu většinou čtu články o focení a fotografech. Pak různé články, rozhovory a blogy o cestování… A občas taky, jaké bude počasí. (směje se)

Vzhledem k tomu, že jsi náš kulatý fanoušek č. 5000, napadlo nás udělat ti radost a nabídnout velkoformátový tisk fotky z eMontany, kterou si sám vybereš…
Fotky máte úžasný! Velmi si cením možnosti získat od Vás perfektní fotku na velkém formátu, ale… Napadla mě jedna věc, jelikož tisk fotky je také nějaký náklad, jestli by nešlo místo tisku fotky touto částkou podpořit na cestách právě Matěje? (směje se)

Určitě šlo, poslali jsme mu pětikilo na účet 43-1857080227/0100, ať se trochu nají. Díky.

Děkujeme za přízeň a důvěru 4999 fanouškům, kteří byli před Danem a i těm po něm. Vážíme si vás, jste nejlepší. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 6000. Kdo to bude? Dočkáme se zase nějaké slečny?

Radek Podsedek v Norsku (f: Jára Sijka)

„Memento mori“ – prolezli jsme trychtýřem Piz Badile

26.10.2016, Karel Nováček

Petr „Jony“ John a Karel Nováček koncem srpna vylezli odvážnou 900metrovou cestu „Memento mori“ na Piz Badile v Alpách. Nebezpečný trychtýř jako první prostoupili Joska Rybička, Láďa Škalda a Honza Šimon v roce 1980. Jak na letošní zážitek s odstupem vzpomíná Karel Nováček?

Piz Badile, „Memento mori“ – pojem, možná mýtus, který vnímám už od svých lezeckých začátků. Postupem času, poznáváním dalších počinů prvovýstupců respekt k cestě spíše roste, spolu s pokušením se do ní podívat. Na tom se s Jonym shodujeme.

Ačkoli bylo o cestě „Memento mori“ napsáno mnoho, o nic z toho se nemůže případný adept opřít. „Středem severovýchodní stěny vzhůru,“ čáry popisující směr výstupu se zdroj od zdroje liší. Sázíme tedy na jistotu, pokusíme se držet linie, kterou do neostré fotky fixou nakreslil Joska Rybička. Všechny zdroje se shodují v tom, že cesta leží ve spádnici vrcholového trychtýře a veškeré letící kameny se dole potkají ve stejné dráze. Člověk má aspoň po nocích o čem přemýšlet.

Čekání na počasí, jedeme. Časný budíček, v šest nástup, směr je jasný. Soustava převislých mokrých zářezů a koutů mizí za obzorem. Péťa nastupuje, obtíže jsou od počátku větší, než se zdálo na pohled. Následuje nepříjemné lezení v mokrých převisech. V jednom místě je vrstva šlemu taková, že to čistě nedáváme – dvě potažení za frenda problém řeší. Další nevinně vyhlížející délka začíná krátkým traverzem, následuje levitování v koutku za dunivé chyty i stupy s jištěním-nejištěním. Po patnácti metrech zakládám slušný mikráč, uf.

Při dalším kroku se letmo dotknu bloku nade mnou a už jen sleduji, jak se dává do pohybu. Rána do prsou, vrata, dilatace času… Spousta času, abych sáhl po lanech cvaknutých do karabiny, rachot šutrů řítících se stěnou…

Rozdýchat vyražený dech a zvesela vzhůru. Příští délka probíhá v podobném duchu s tím rozdílem, že nezačíná traverzem. Přemlouvám volné almary k setrvání na svém místě přímo nad Péťou. Žasnu nad schopností mozku velice rychle vytěsnit hrůzné zážitky a fungovat dál. Obtíže tohoto druhu naštěstí polevují, i sklon stěny se zmenšuje. Už jenom prodrkotaný bivak a docela hezké lezení na vrchol.

Od výstupu uběhly dva měsíce a já jsem jej dosud nezpracoval. Přetrvává matný dojem prožití něčeho silného, neuchopitelného, nesdělitelný pocit. Pocit, kvůli kterému to všechno stojí za to.

Petr "Jony" John a Karel Nováček v "Memento mori" (f: Éfa)

Bezedný omáčkovník v Kameni je na prodej. Díky za všechny výborné porce

24.10.2016, Standa "Sany" Mitáč

Tenhle podnik lezci milovali. Pro mnohé z nich to byla tradice – vyhladovět v Labáku a po cestě domů povečeřet ve vesnici Kámen v hospodě „U Lexů“. K prasknutí si pochutnat na nějaké zvěřině.

Hospoda, která byla vyhlášená obrovskými porcemi, se od listopadu prodává.

„Budou mi chybět i historky paní Kosový, třeba o tom, jak v noci nosili mrtvýho kance po lesích,“ vzpomíná na hospodskou lezec Ondra Horáček. Společně s Jirkou Huškem popisují některé gastrozážitky z Kamene: „Ten obrovskej omáčkovník, nekonečný přídavky, brutální porce knedlíků, na talíři napsáno hořčicí: DOBROU CHUŤ! To tam bylo pokaždý.“

„Pamatuju si, když jsme sem poprvé vzali Alešáka.“
„Čtu, že ty plněný knedlíky jsou jenom tři. Najím se z toho?“ obával se.
Paní Kosová se na něj lišácky podívala: (…) „Neboj.“

Jednou přišla a rovnou hlásila:
„Dnes máme guláš jenom od dna,“ omlouvala se hostinská, která přes týden pracuje jako školnice ve školce. Hospodu provozovala s maminkou – výbornou kuchařkou paní Lexovou od pátku do neděle. „Když jsme byli na finančáku, říkali nám, že tolik hospod co letos už dlouhou dobu neskončilo,“ prohazuje po placení paní Kosová, loučí se a přesto si uchovává úsměv na tváři.

Jirka Hušek, paní Kosová, Ondra Horáček a Eva Kyselová (f: SM)

4300 km dlouhý Continental Divide Trail. Těžká zkouška pro tělo, vybavení i partnerství

14.10.2016, Petr Kosek

Je to za námi. Podle zápisků 4300 km a 156 dní úžasného života. Pěšky od Mexika po Kanadu. Po nejvyšších horách. Neskutečná krajina, divočina a osamění, kterému se v Evropě nemůže nic rovnat. Taky ale každodenní hodiny a hodiny pochodu, bez ohledu na počasí, bolístky nebo zranění. Pro tělo i vybavení těžká zkouška. A taky pro hlavu. Když jdeš ve dvou, tak i solidní prověrka partnerství.

Na tomhle trailu jsme se naučili, že nemá cenu fňukat nad těžkou situací, protože vždycky může být hůř… a vždycky nakonec je hůř! V pouštích a náhorních planinách Nového Mexika to byl nedostatek vody, chřestýši a vítr. Poznali jsme, že trail nemusí být nutně pěšina, a už vůbec ne značená. Někdy je to prostě jen čára v mapě a cestu si musíš najít. Vysoko v horách Colorada téměř každodenní bouřky s blesky, klidně dva týdny v kuse nad 3000 metry nadmořské výšky. I když jsme tam byli v červnu, některé etapy byly spíš o zimním horolezectví než o trekingu. Metry sněhu, propadání se po pás, jinde zase celé dny v mačkách s cepínem v ruce. A vítr.

Hory jsme v jižním Wyomingu vyměnili za totálně vyprahlou Great Divide Basin, bez kouska stínu po několik dní. Na severu nás zase čekala nejtežší, ale i nejhezčí sedla v pohoří Wind River Range a jen co to skončilo, zavřeli před námi trail kvůli rozsáhlému požáru a my museli složitě okolo, přes revír medvědů grizzly. Normálně člověka nijak neohrožují, musíš ale dodržovat přísná pravidla nakládání s jídlem, spaním, děláním hluku nebo nošením spreje na medvědy… a psychicky se vypořádat se zprávami, kde kdy koho grizzly napadl, zabil.

Po složitém papírování kvůli permitu na průchod národním parkem Yellowstone jsme přešli hodně fyzicky náročnou hranici Idaha a Montany. Většinou jen tak krajinou, bez značek i trailu. No a pak nás zasypal sníh. Jen na pár dní, ale vysoko v horách to moc nepomáhá. Na severu Montany procházíme největším a nejodlehlejším chráněným územím v US. Mají tu 900 medvědů grizzly a 400 km přes tyhle hory nám trochu zatápí kvůli zásobování. A zase ten vítr, nebo nevím jak se tomu říká, když tě to i s hůlkama shodí na zem, když se to opře a orve ti to z batohu všechno, co je přidělané zvenku. Posledních pár kilometrů před kanadskou hranicí skrz národní park Glacier je potom takovou perličkou na závěr. Dokonce je hezky! Dáváme se dokupy s Gregem a poprvé od startu nejdeme sami. Líp snášíme, že některá místa jsou zavřená kvůli nenechavým grizzly a že správa parku sundala visuté mosty přes řeky na naší trase… tohle je prostě CDT a my už jsme skoro v cíli.

Přesto je to ale nesmírně jednoduché – máš cíl, směr a víš, jak se tam dostat. Všechno rozhodování je jednoduché, všechno co děláš má jeden cíl – posunout se aspoň kousek na sever, blíž ke Kanadě. Jsme na to sami a všechno co zažíváme je intenzivní. Po každé bouřce a vichřici vždycky přijde slunce a hezký den s dechberoucími výhledy. Radost, čirá radost jako nikdy jindy. Stačí hodina slunce. A to za to stojí. Nedělá to každý, a když už někoho potkáš, je to někdo inspirující.

A teď je to za námi. Člověka to změní. Život se najednou rozdělil na dobu před trailem a po trailu. Problém je, že ty jsi se změnil, ale svět zůstal stejný a ty už do něj úplně nepasuješ. Všechny výdobytky civilizace jsou moc příjemné, ale stejně už dva dny po návratu přemýšlíš, kam povede další cesta. A další sen začíná nabírat reálné obrysy.

CDT - Continental Divide Trail v podání Petra a Oli (f: Petr Kosek)

Leze jako chlap a vypadá jak holka. Velký rozhovor s Alenou Čepelkovou v M5

08.10.2016, Jakub Freiwald

Stromy žloutnou, teploty padají strmě dolů, vyšla nová Montana. Takže vem útokem nejbližší trafikusplň svoji občanskou povinnost. Najdeš v ní kromě dalšího nabitého obsahu taky velký rozhovor s holkou magor – Alenou Čepelkovou.

V několikastránkové zpovědi Alena do detailů rozpitvává svůj život. Od lezeckých začátků se Zuzkou Hofmannovou v 80. letech, až po současnost. Začínala přitom u juda, kde ji ale víc než samotné závody bavily tréninky.

Se Zuzkou se řídily mottem: “Lézt jako chlapi a vypadat jako holky”. Třeba na výstup alpským stylem na nádherný pilíř Talung v Nepálu tak Alča vzpomíná dodnes: “Mám se rozbrečet, nebo nemám. Pod tu stěnu přece nemůžu ani dojít. To byly fakt docela drsný pocity.” Neztratí se ale ani v Tatrách nebo na našem písku, kde to má moc ráda.

A co si myslí o lezení s moderní technikou? “Není na škodu si zkusit, jaké to je, kdybys ji neměl. Člověk si hrozně snadno zvykne na to snadnější a lehčí a může ztratit dovednosti, které do té doby měl.” Vždycky se ale nezadaří, jak nám sama nedávno přiznala.

Celý rozhovor o životě, lezení, skloubení mateřských povinností nebo třeba o rozdílu mezi bivakem a obývákem najdeš v Montaně č.5/2016.

V "Sawického depresi", Vysoké Tatry

Martin Stráník a Verča Šimková. To jsou vítězové MČR v boulderingu

26.09.2016, Jakub Freiwald

Narvané náměstí ve Slaném bylo v sobotu 24. září svědkem posledního kola Českého poháru v boulderingu, respektive Mistrovství České republiky ve stejné disciplíně. Jak to dopadlo?

Se čtyřmi finálovými bouldery se nejlépe vypořádal Martin Stráník, mezi ženami pak Verča Šimková.

Kopletní výsledky najdeš tady.

Fotky si můžeš prohlédnout o kousek níž ve velké fotogalerii.

 

Pro vstup do galerie KLIKNI na tuhle fotku. (chvíli se načítá)

Martin Dvorský v semifinálové cestě. (f: Jakub Freiwald)

Z Olomouce na Triglav vlastní silou – autem to bylo moc blízko

16.09.2016, Lukáš Ondrášek

Cítit volnost pohybu, kam mne mysl zanese a tělo pustí. Určit směr a vyrazit do nepoznaných zemí jen vlastními silami. Je to tak jednoduché – sbalit věci na kolo a nespoléhat se na nikoho.

Každou akci musí provázet pocit cíle, kterým je většinou vrcholek osamocené hory bez lidí. Tentokrát jsem měl v merku Triglav jako nejvyšší horu Slovinska. Cesta mi bude sloužit pro rozhýbání těla před dlouhými prázdninami. Vlakem je to moc daleko a autem blízko. Takže jsem se po zkušenosti loňské švýcarské tryzny rozhodl jet na kole.

Při balení věcí mi běží v mozkovně, co jsem měl minule navíc. Takže: „Jeden dres, spacák a karimatka budou až příliš, jo, a hlavně dostatek opalováku, protože rakouské slunce je potvora.“

Ranní běsy a průjezd Vídní v lijáku – lahůdka. Marně si vzpomínám, jestli jsem si to užíval, ale mávající řidiče si pamatuji dobře. Já blázen snažící se projet na červenou na padesátém semaforu v městské džungli. Nemám rád velká města! Jsem v úniku a ujíždím jim co nejdál. Po dvou a půl dnech zakempuju ve Slovinsku v lese u Aljaževa domu.

Sotva jsem se probudil, už stojím u přerostlé karabiny z mého snu. Moje pravá běžecká bota protestuje při vstupu do sněhového pole a levé koleno na tom není o moc lépe po 520 kilometrech. Odkládám svůj vehement – celoodpružené kolo se zátěží, a užívám si předbíhání českých turistů obtěžkaných cepíny. Prý očekávají nad dva a půl sníh. (Triglav má 2 864 m n. m., pozn. red.) Lehké boty, dvě tyčinky v kapse a pokřikující Ital: „Ležéééro, come on,“ mě ženou za sněhem. Horské koze obsazuji ferratu. Dáváme selfie a každý běžíme svoji cestou. Ferrata “Pot čez Prag” je v ranních hodinách pěkná rozehřívačka bez turistů. Letos je tady prý více sněhu, ale to mi vůbec nevadí a pádluju sněhem k Triglavskému domu.

Ferrátku na vrchol vidím z dálky a s chutí se do ní pouštím. Tahání za hromosvod je v módě, tak jdu s dobou, ale co to? Najednou mne předbíhá Ital oděn do ještě lehčího oděvu, než mám já. „Asi nějaký skyrunner,“ čekám, kdy poběží po hřebínku a pozoruji dobrodruhy třískající se ferratou nahoru. Jsem kousíček pod vrcholem a borec už běží nazpět. Vrchol mám za chvíli pod nohami. Plán byl dojít na Triglav a ještě výš. Výš než kdykoliv jindy, protože sníh je skupenství pevné a dá se na něm stát dva výškové metry nad vrcholem kousek od plechového bunkru. Je teplo a užívám si vzácnou samotu té chvíle na vrcholku. Běžně je tu plno – fotky ferratistů lžou, když okolo stojí dav lidí čekající na fotku na stejném místě.

Čtyři a půl hodiny šlapání do kopce bylo v pohodě pro mé koleno, ale dolů nastává tryzna umocněná rozbředlým sněhem. Na chatě je živo a můj plán je jít dolů jinou trasou přes Tominškov pot. Potkávám české obrněnce navlečené v bundách na začátku sněhu. Pokynu, ať se daří a běžím k mému stroji do údolí. Nasedám a po hodinách hltání prachu prskám, jak je to na nic.

Druhý den koleno reaguje špatně a otupující prášek také nepomáhá. Čtyři dny na kole a 650 kilometrů mi stačí. Hej, ale co šťastný konec? Říkám si, že vrchol byl nejsilnější zážitek, ale italská pizza bude zážitek pro vysušený žaludek a pěkný závěr v mé oblíbené Itálii. Jižané umí ty cyklostezky pěkně a údolí od Podkorenu do Tarvisia je cyklo ráj. Elektro kola mne předhánějí a já jim to nedaruji. Odpadám další den v plánovaném vlaku z Villachu do Olomouce.

Jsou to bizardní zážitky při apokalyptických západech slunce pod širým nebem v tenkém hvězdářském spacáku. Mocnost těch chvil poznávání vlastních pocitů je nekonečná a je dobré vyzkoušet si, kam až jsem schopen zajít na hranici svých možností. Hrdinství se potom ale hůře prodává, protože není moc svědků a selfie tyč nemám. Dělám to ale pro to, že mám rád pohyb v horách a jdu si za svým cílem.

Selfie tyč nemám. Tak aspoň fotka s kozou.

Jenda Šolc o svěťákovém formátu ve Slaném: Nebudeme lezce (násilně) shazovat

09.09.2016, Standa "Sany" Mitáč

„Bouldering“ a „Slaný“ – klíčová slova, jejichž spojení se v blízké době moc nevyhneš.
24. září se ve Slaném odehraje poslední kolo Českého poháru v boulderingu, které bude zároveň Mistrovstvím České republiky. Příští rok tu proběhne Mistrovství Evropy juniorů a v roce 2018 ještě prestižnější akce… Jaká? Čti rozhovor se stavěčem Jendou Šolcem:

Závody letos poprvé proběhnou v tzv. světákovém formátu. V čem je jiný pro lezce?
V Čechách je docela dost lidí, kteří už se někdy podívali do finále, ale klasicky se jich tam dostane jenom 12. Ve Slaném se může vyprofilovat 20 lidí, kteří postoupí do semifinále před plným náměstím. (Loni přišlo 3500 lidí, pozn. red.) Je to větší výzva. Kvalifikace navíc probíhá den před finále, takže lezci mají čas rozložit síly.

Jak se liší svěťákové finále od těch klasických, co už letos diváci viděli?
Postoupí do něj jen nejlepších šest lidí. Nejdřív se vystřídá všech šest závodníků na prvním bouldru. Pak na druhém a tak dále. Lezec má na každý bouldr čtyři minuty. Oproti klasickým závodům tu platí pravidlo, že když nastoupí do bouldru před koncem časového limitu, může ho lézt jak dlouho chce. Když by tam našel nějaký nohand (odpočinek bez použitá rukou, pozn. red.), tak tam teoreticky může vydržet třeba hodinu. Nebudeme ho shazovat dolů.

V čem to bude jiné pro diváky?
Ve Slaném bude nová, 30 metrů široká stěna, takže holky a kluci budou závodit vedle sebe. Lidi budou mít okamžité porovnání, jak se komu daří na jakém bouldru.

Jaký je to rozdíl pro tebe – stavět klasický český pohár a český pohár ve svěťákovém stylu?
Musíme (s Honzou Zbrankem, pozn. red.) postavit víc bouldrů, místo 20 stavíme 30. A ve finále už rozřazujeme jen šest lidí, takže ho můžeme udělat divácky atraktivnější. Bude tam víc skoků, hezčích kroků… Každopádně zase budeme chtít, aby byl jeden nejlepší se čtyřmi topy a ostatní se řadili za něj…

Proč je vlastně teď Slaný „hlavní město českého boulderingu“?
To je zásluha Jirky Žáka a Romana Kozelky, oni to tam rozjeli. V roce 2012 tam udělali první závod, ten byl ještě schovaný v tělocvičně. O rok později zorganizovali závod na náměstí, kterej už byl slušnej, větší. No, a pak už se snažili kluci každej rok vždycky trošku přidat. Mají jasnej cíl – udělat tam světák, což vypadá, že se jim povede v roce 2018. Už to mají přiklepnuté.

Info pro diváky: To hlavní vypukne v sobotu 24. září odpoledne a večer na náměstí ve Slaném. Finále je od 20 hodin. Přijď fandit!

Info pro lezce a lezkyně: Už je zabráno přes 50 míst cca z 90, takže dej pozor, ať ti někdo nevyfoukne účast v kvalifikaci.

Více se dozvíš na webu www.boulderzavody.cz a fotky z loňska najdeš tady.

Jenda Šolc připravuje finálové bouldry v Teplicích nad Metují (f: SM)

Tatranští hrdinové nebo lůzři. Záleží na tom?

01.09.2016, Mišo

S Mirom Méďom Medvecom sme urobili štvordňový prechod v Tatrách. Mysleli sme, že nás roztrhne od šťastia!

Kamarát
„Kamže, kam ste sa chlapci vybrali?“ prihovára sa pán ochranár šoférovi auta, ktoré odstavil na krajnicu cestou na Popradské pleso. „No teraz už dopiči, keď ste nás chytili!“ odpovedá mu popravde Méďo za volnatom. Pán na chvíľku onemie, vytreští oči, no potom sa rozosmeje. Otočí ho bez pokuty. Za ani nie dvadsať minút pán ochranár odstavuje ďalšie auto. Za volantom je dievča. A dokonca má povolenie, brigáduje totiž na chate. „No vidíš, ja som Ti hovoril, že sa hore autom dostanem.“ Oznamuje pánovi ochranárovi zo zadného sedadla Méďo, ktorý sa tam krčí i s batohom.

Odvaha
Stojíme na suti a vypliešťame oči pred seba. Mali by som sa pozerať na Galériu Ganku a našu cestu v nej, no pozeráme do mokrej hmly. Je všade naokolo a Poliaci nám ju posielajú už od polnoci. Keď sa niečo poserie, budeme za hlupákov čo sa pustili do nesprávnej steny v nesprávnej podmienke. Ak ju prelezieme, pre komentátorov to nebude vôbec ťažká cesta. Len my budeme i po rokoch vedieť, ako sme ju liezli za mokra a preto v teniskách a zbalení na štyri dni. Víťazi a lúzri. Kým budeme my? Je to vôbec dôležité? Dívam sa do hmly a myslím na tých, čo spravili v tejto stene svoje veľké výstupy. Svoje veľké prvovýstupy. Niekoľkí z nich i svoje posledné. Myslím na ich veľkú odvahu. Rozhodli sme sa Galérku preliezť už ráno, keď sa začali hmly v sedle Váha trhať. Veríme, že na to máme. Veríme, že príde predpovedaná dobrá perióda. Veríme si navzájom. Hmly sa trhajú a my naliezame.

Nadšenie
To včera bol slnečný deň. A prvý deň dobrodružstva. Hurááááá a ranná káva. Budí ma očakávanie. Zbalení sme od večera. Karabíny, frendy, čoky, skoby, smyčky, laná, spacák, karimatka, varič, jonťák, žrádlo, bla blá bla blá… Upaľujeme z električky pod Žabieho koňa a naľahko preliezame cestu na Koňa za hodinu. Ultraklasika. Zlaňák a zostup a sme späť v sedle. Pôvodne sme uvažovali o severe Rysov, no po daždivej perióde ma nikto na mokré trávy na nástupe nedostane. A tak vychutnávame zo sedla slnečný západný hrebeň na Rysy a sledujeme davy putujúce z Poľska na svoj najvyšší vrchol. Na chate partia, rodina s deckami čo pochodili temer všetky hory Slovenska. A niektoré talianské. A francúzske. Spievame si s nimi pri gitare pesničky.

Pohoda
Noc na Chate pod Rysmi nestála za veľa. Fleky som mali síce protekčné, ja na peci a Méďo na zemi, no každú chvíľu nás budili turisti vychádzajúci čúrať. Spali sme po tri hodiny a v noci si i pokecali. Keď sme sa nasledujúci deň odpoludnia prehupli z tmavej Galérky do slnečnej Zlomiskovej doliny bolo nám obom jasné, že odpoludnie dáme poriadny rest. Vyzuli sme sa na brehu plesa. Navarili jonťák a večeru. A kávičku. A sledovali zapadajúce slnko za Dračí hrebeň a len tak si debatovali. Spíme tvrdo do rána.

Makačka
Zlomisková dolina a v nej Ostrva, Ošarpance, Železná brána aj Dračí hrebeň. Všade pevná skala a čoraz viac nitov. My lezieme súčasne s priebežným zakladaním istení v tej istej doline, no na opačnej strane horolezeckého sveta. Pilier na masív Končistej je parádny kameňolom. „Tak toto, ujček, pred nami určite nikto neliezol dvadsať rokov,“ oznamuje mi nadšene Méďo. „A dvadsať rokov po nás veru ani nikto nepolezie.“ Dopĺňam si sám pre seba. Lezieme tretí deň a dobre sa pri lezení s batohom a v teniskách bavím. Ak stúpim na tento kameň, tak nepovolí, lebo ho podpiera tamten šuter ktorý je zaklínený o hentú šupinu. Ak chyt zaťažím na tlak, nevypadne. Logické. Rozbitý terén mi spestruje hru, vyžaduje si pozornosť a mení mi klasické zaužívané schémy. Má zmysel liezť rýchlo a súčasne. Má zmysel nad lezením aj istením premýšľať.

Čihulov pilier na Batizák je naopak prekrásne lezenie vo vodou vymodelovaných chytoch a stupoch. Výrazná a smelá línia na krásny kopec. Pevná skala. Voľné lezenie. Lezečky. Skoby aj občas štand v ceste. Pod Batizák sme zbehli cez sedlo pod Drúkom a po krátkom oddychu vyliezame na ľahko na vrchol. A zlaňujeme cez Kuttove platne po nitoch. Dobre sa bavíme. A tá záverečná Gipsyho cesta Gerlach je podľa mňa ešte väčší skvost. Som v nej skutočne šťastný.

Výstupy
Žabí kôň – V hrebeň, III
Rysy – Hlavným hrebeňom zo Žabieho sedla, III
Galéria Ganku – Puškášov pilier, V
Končistá (Veža nad ľadovým plesom) – Pilier, kameňolom IV
Batizovský štít – Čihulov pilier, V+
Gerlachovský štít – Prostredný pilier, V

Štýl
OS team, v teniskách i lezečkách, s batohom i bez batohu, na mokrej i suchej skale

Čtyřdenní přechod tatranských klasik (f: Mišo)
Čtyřdenní přechod tatranských klasik (f: Mišo)

V 11 letech vytáhnul Starostu. Film “První sedma” od Karla Vlčka

22.08.2016, Standa "Sany" Mitáč

Fotograf a kameraman Karel Vlček pokračuje v digitalizaci svého archivu. Jan “Drobek” Krch včera zveřejnil video z roku 1983, na kterém ho Karel s Vlastou Žánem z ČT točí během výstupu na Starostu v Adršpachu. Hlavní pozornost na sebe ale ve videu poutá druhý z lezecké dvojky – Dan Stránský, syn známých pískařů v Ádru, kterému bylo v době natáčení 11 let.

Jaké to je, když malý klučina tahá sedmičku na legendární věž? Podívej se na video dole.

Co o filmu říká Karel Vlček?
„Je to příběh malého Daniela Stránského, který o prázdninách roku 1983 hledá spolulezce, aby si mohl vylézt svoji první cestu obtížnosti VII. Na zahradě u Karla Krecbacha v Adršpachu ráno snídá tehdejší extrémní lezec a dvoumetrový chlap Jan “Drobek” Krch (tehdy 36 let, pozn. red.) a marně vyhlíží své spolulezce.
Dan se snaží přesvědčit Drobka, že na normálku na Starostu obtížnosti VII je on tím nejlepším spolulezcem. Problémem je však to, že kdyby stokilový Drobek pětatřicetikilovému Danovi spadl, tak ten by ho nezachytil a pro oba by to mohlo skončit tragicky.
Nakonec Drobka přesvědčí, že Dan už si vyvedl některé Páleničkovy šestky, což by ho mělo bohatě kvalifikovat, aby si vyvedl svoji první sedmu.
Drobek většinu cesty lezl bos, Dan už používal tehdejší lezeckou obuv – bačkory.
Film jsme natočili během víkendu roku 1983 na diapozitivní Agfa film o citlivosti 200 ASA.
Největší díl práce udělal Vlasta Žán, kameraman ČT. Bez něj by film nevznikl. Já jsem točil vrchní partie a komandoval Dana, ať nemůže najít chyt. To byla hlavní zápletka.
V roce 1986 na Mezinárodním horolezeckém festivalu v Grazu v Rakousku získal film jednu ze tří hlavních cen – Cenu poroty. (Důkaz zde, pozn. red.)

Znal jsi oba účastníky už předtím, jak jsi je vybral?
Oba účastníky natáčení jsem znal. U starého myslivce Karla jsem byl na chaloupce často a účastnil jsem se spolu s Drobkem gulášových žranic. Ten tam často jezdil a znal jsem ho jako extrémního lezce v Alpách s výstupy roku. Brňák Drobek byl naprosto výjimečný. Byl to obr. Ten kontrast jsem musel využít. Rozhodovalo se mezi Ondrou Krecbachem a Danem Stránským. Myslím, že Dan měl zrovna čas a byl nejmladší. Pro mne textově byly zásadní ty Páleníčkovy šestky, kterými se holedbal Dan. Tím na svoji první sedmu měl s prstem v nose… Ty šestky byly většinou velké prásky. Do scénaře jsem musel dát zápletku, že nemůže najít chyt, což zahráli oba dobře.“

Skvělé povídání o “Drobkovi” najdeš tady (blog Petra “Poka” Pokorného, pozn. red.).

 

"Klepeš se jak nasolenej skokan!" Screenshot z videa.

Angela Soper v 75 letech tahá cesty po vlastním. A píská si u toho

15.08.2016, Alena Čepelková

Když to spočítám, kouzlo severního Walesu mne sem přitáhlo už poosmé v životě. Krásná zádumčivá krajina, vřesoviště a pastviny rozdělené kamennými zídkami, burácející moře pod útesy, tradice lezení po vlastním. Tahle láska vznikla přesně před čtyřiceti lety, kdy jsem sem ještě jako studentka dorazila stopem z Londýna, abych si vyšlápla na horu Snowdon. Proč jsem po tom zatoužila, přesně nevím, ale to u správné lásky jeden neví nikdy, že…

Snowdon, na který jezdí vláček, má také severní stěnu vyhrazenou drsným horolezcům. Mimochodem, matice pocházející z kolejí železniční trati jim posloužily jako první hexentry. Dnes už je vyrábí místní továrna DMM.

O nějakých patnáct let později jsem už na vrchol dolezla. Zvolila jsem jednu z vyhlášených cest „White Slab“ (7-/7 UIAA, pozn. red.) a spolulezkyní mi byla Angela Soper, bývalá předsedkyně BMC (British Mountaineering Council, pozn. red.) a jeho čestná členka. Žena, které bylo 45 let, když se začínalo závodit na umělých stěnách. Ji věk ale neomezoval, v padesáti vyhrála svoji první soutěž.

V roce 1984 zorganizovala Angela ve Walesu vůbec první mezinárodní setkání špičkových lezkyň WICM (Women’s International Climbing Meet, pozn. red.) a letos přijela na jeho závěr jako vysoce vážená celebrita. Byl to týden nabitý zážitky, dokonale zorganizovaný Pinnacle Clubem (Angela ho svého času vedla, pozn. red.) s podporou BMC. O každou z nás 22 pozvaných účastnic bylo všemožně postaráno včetně místních hostesek jako spolulezkyň a nám zbývalo jediné – lézt jak je libo.

Mně bylo neobyčejně libo se zase jednou navázat na lano s Angelou. Když byla u nás v Tatrách, nabídla jsem jí na oplátku taky plotny – ty Arnoldovy v západní Lomnici. Trochu se tam nad četností jištění divila. Jejímu umění se zase divili naši předlezci, které jsme zajistily zahraničním účastnicím, když na nás vyšlo pořadatelství každoročních srazů „Randes-vous Hautes Montagnes“. Na českém písku byla schopna tahat cesty jen Angela a ještě si při tom tak zvláštně pohvizdovala.

Zvláštní je i to, že od dob našeho prvního setkání v roce 1989 vypadá se svými šedými vlasy a útlou postavou pořád prakticky stejně, takže bylo a je o to těžší uvěřit tomu, co na skalách předvádí. Ani letos to nebylo jiné. S grácií a pohvizdováním si vyvedla cestu britské obtížnosti VS 4c (5- UIAA, pozn. red.), což sice nepatří k extrémním výkonům, ale ani k běžným činnostem pětasedmdesátnice.

Rychle jsem spočítala roky, které mi zbývají na lezení v případě, že bych se jí chtěla vyrovnat, a nad tou inspirací jsem zajásala.

Zakládám její fanklub!

Angela Soper v Gogarthu, (Castle Helen), f: Alena Čepelková

V Meziříčí lezci padali do vody

, Standa Mitáč, Matěj Pohorský – foto a video

“Jsem rád, že závody jsou konečně tady. Denně mi sem chodily davy turistů a ptali se:
Na co máte nad koupalištěm tu zeď?
Proč tam máte ty úchyty?”

V sobotu do Velkého Meziříčí přijeli lezci, kterým Milan Salaš, jeden z pořadatelů, nemusel vysvětlovat vůbec nic.

Závodili v rychlolezení nad vodou. Kvalifikace měla obtížnost cca 7- kvalifikace, „play-off“ (vyřazovací pavouk) byl za 8- a v grand finále museli borci a borkyně co nejrychleji vylézt cesty obtížnosti 8 UIAA.

Holky vyhrála Domča Dupalová, letos snad specialistka na bláznivé lezecké závody – vyhrála už pražskou Urban Boulder Race. Z kluků byl první Rishat Khaibullin z Kazachstánu. Nejkrásnější skok do vody předvedl porotě Olin Klapal, zároveň hlavní organizátor akce.

Pro ilustraci atmosféry závodů se podívej na video Matěje Pohorského. Fotky jsou tady.

Vítězka Domča Dupalová

Člověk míní a Dolomity ho drtí

10.08.2016, Marek Stehlík

Úvod 17denního lezeckého tripu po Evropě v podání Máry Stehlíka (redakčně kráceno):

Dolomity. Nádherné skály, odjištěné vícedélkové cesty, super počasí, nádherná příroda a pevné vápno. No, alespoň to byla představa. Po celonoční jízdě jsme konečně dojeli na místo. Spali dvě hodinky a natěšení jsme se vydali pod nástup cesty.

Vše připraveno jako nikdy, vytištěné cesty a vidina toho, jak na rozlez dáme 350 metrů.
Došli jsme pod Lavaredo a hledali nástup. Díky bohu, že jsem tam měl Toma, jinak bych nalezl z jiné strany. (směje se) Našli jsme to a s vervou jsme se vydali vstříc Lavaredu.
„První délka by měla být za sedm a má tři borháky,“ čtu v průvodci.
„Super, tak to půjdu první!“
„OK, tak já půjdu tu 8+.“

Sotva Tom nalezl, už po mně házel kameny, měl jsem co dělat, abych uhýbal. Něco málo založil, ale nebylo to nic tutového. Párkrát mu zůstal i 30kilový chyt v ruce a skoro letěl. Ze štandu na mně křičí:
„Hej, člověče, kde byly ty borháky?“
„Mno nevím, asi se stala někde chybka.“
„Chybka? Tě zabiju!“
Dolezl jsem za ním. Naštěstí v další délce nějaké borháky byly. Vydal jsem se nahoru s tím, že to už bude pohoda. No, docela jsem se mýlil.

Rozchrast osmičkovým terénem s docela nepříjemnými boulderovými kroky. Sice se většinou nebojím, ale zažil jsem pár dost nepříjemných pocitů, když jsem odlézal osm metrů a drtil jsem malé lištičky, které se mi pod rukama i nohama drolily. S vypětím sil jsem dolezl k dalšímu štandu. Dobral jsem Toma. V tom začal obrovský slejvák. Nezbylo než jít dolů.

Po pár hodinách déšť ustal a my jsme měli ještě hromady času.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Tom.
„Mno nevím, šel bych se kouknout na tu 800metrovou cestu a zítra ji zkusíme.“
„OK.“
U hospody byla mapka, kde jsme horu našli. Odhadem tak půl hodinka cesty.

Nadšeni jsme vyrazili. Půl hodinka byla za námi a před námi obrovské údolí. „Za tím údolím to určitě bude!“ „OK tak jdeme!“ Údolí bylo daleko větší, než jsme si mysleli. Byli jsme navíc úplně vyprahlí a bez vody.

Uplynula další hodina kopců a suťovisk. Došli jsme na místo.
„Jo, to bude asi ta hora…”
„Ale bohužel jsme na jejím vrcholu,“ smáli jsme se.
„Kámo, to nechceš!“ dodal Tom a vyrazili jsme vstříc dalšímu dešti. K autu jsme došli totálně zmáčení a zničení.

Další den ráno bylo pěkně, a tak jsme se vydali za další stěnou. Po náročné chůzi jsme konečně došli pod horu, ale nemohli jsme najít nástup. Zeptali jsme se místních lezců, zda neví, kde se začíná.
„Víme. Musíte jít z druhé strany hory.“
S Tomem jsme se na sebe podívali a začali se smát.
„OK, děkujeme.“ Dali jsme oběd a vrátili jsme se zpět ke včerejší první cestě. Pod nástupem jsme zjistili, že jsme včera nalezli do nějakého projektu, který ani nebyl v průvodci.

Konečně jsme začali lézt cestu, kterou jsme původně chtěli. První dvě délky byly v pohodě, menší odlezy, konečně se skála tak nelámala. Když jsem vyrážel na třetí délku, začalo pršet. S Tomem jsme se na sebe nevěřícně koukli a jednohlasně řekli:

„To nechceš, kámo!“
Chvíli jsme počkali, skála nebyla durch mokrá, tak jsme se rozhodli pokračovat. Na mě konečně čekala “včerejší” 8+ délka. V klíči jsem nedosáhl a musel skákat. Popravdě, byly to nejnepříjemnější pády v mým životě. Sto metrů nad zemí – to jsem opravdu nechtěl, ale nakonec se povedlo. Na štandech jsme strašlivě mrzli a po mokré skále jsme vybojovali dvě délky. Pak jsme se museli znovu vzdát.

Ještě toho večera jsme se rozhodli přejet do další oblasti.

"Dnes dáme tohle a tohle... A tohle na dolez." (f: archiv Máry Stehlíka)