"200 slov"

Svátek australské pospolitosti

25.04.2015, Martina Jiříčková

Ve čtyři ráno odjíždím ze studeného domu do ještě chladnějšího rána. Všude panuje tma, ale rozhodně ne klid. Je totiž 25. dubna. Před sto lety tekla u Evropy australská a novozélandská krev.

Provoz je neuvěřitelně hustý. Ulicemi se blíží slavnostní průvod veteránů, dobově oděných bojovníků, na pláži jsou připravena děla k mohutné salvě. Všude postávají tisíce lidí. Australanů, Novozélanďanů i zvědavých cizinců. Pomalu se blíží východ slunce. Na vrcholku skály, kam vede stezka plná červených vlčích máků, symbolu válečných veteránů, se střídají hráči na dudy, trumpety i digeridoo.

Proč to všechno? Nově vzniklý australský stát se po boku Britského společenství národů zapojil do první světové války. Stovky dobrovolníků z Autrálie a Nového Zélandu vytvořily jednotky “Australian and New Zealand Army Corps” (ANZAC). Spolu se spojeneckými jednotkami se ANZAC zapojily do bitvy u Gallipolského poloostrova. Z původně plánované bleskové operace se stal masakr. 25. dubna 1915 (osmý den bojů) na bojišti padlo 751 australských vojáků. Boje u Gallipoli trvaly osm měsíců a vyžádaly si na 40 000 lidských životů. „Anzac day” dnes symbolizuje vzpomínku na všechny australské a novozélandské oběti válek.

Nad Currumbinskou pláží vychází slunce. Končí vzpomínání. Zpívá dětský sbor a tisíce hlasů se přidávají k australské hymně. Ve vzduchu se objevují vlajky. Ztracených životů je škoda. Neoslavujeme vítězství, oslavujeme ochotu těch, kteří bojovali. Ne z radosti z války, ale kvůli svobodě. Kvůli vidině světa, kde bude svoboda pro všechny. Kde si lidé nebudou ubližovat a budou se respektovat,” hlásá s magickou silou poslední mluvčí.

Co si z toho odnáším já? Kvůli poselství, které stojí za tímto významným australským svátkem, se vyplatí jednou v roce oželet spánek. Zablokovat dopravu v ulicích a tísnit se před východem slunce v dlouhých zástupech na pláži. „Anzac day” totiž není jenom o truchlení. Oslavuje taky krásu země, o kterou se Australané dělí se všemi příchozími. Happy Anzac day!

Anzac day, Currimbinská pláž (f: Martina Jiříčková)
reklamní banner

Jaké jsou perly letošního Padání?

23.04.2015, Standa Mitáč

V pátek večer začíná Petrohradské padání, největší boulderingový závod v Čechách. Na jaké linky se můžeš těšit? Zeptal jsem se Petra Resche, který celou akci připravuje.

Poslal krátký seznam, ze kterého jsme vybrali čtyři TOP směry.

„Marvin“ 3
Tohle je krásný čtyřmetrový sokolík. Co dopad? Pokud lezec spadne, je pod ním úplná rovina, takže se to dá lézt i bez bouldermatky. Ideální cesta pro děti (pro ně radši s bouldermatkou).

Boulderistovo srdce“ 6B
Moc pěkná hladká hladká stěna, uprostřed které je díra. Na první pohled se nám zdálo, že to vůbec nepůjde lézt. Nakonec nás stěnka pustila poměrně jednoduše, tak jsme tomu dali 6B.

„Srdce ze zlata“ 7A
Shybařina v převisu. To na Petrohradě taky máte? Jo, jsou tam dobrý chyty a taky nějaký stupy. (směje se) Kupodivu tam letos podobných převislých cest, které vyžadují sílu, máme víc.

Fangorn“ 8B
Jednoznačně jedna z nějtěžších věcí. Kdo už to přelezl? Hele, Padání dělám prakticky sám s dětma, takže zatím nic moc. Video z přelezu je tady.

Také krásné, ale skončily pod čarou:
„Alza“ 5A, oblá technická hrana
„Miss bouldering“ 6C+, oblá technická hrana
„Tvaroh“ 7A, velký převis, velké chyty
„Zafod“ 7A+, lištovačka v převisu

Petrohradské padání (f: Standa Mitáč)

Na velšských kopcích je pohoda, s lesy zacházej opatrně

22.04.2015, Adéla Matejová

Pokud se někdy budeš chystat do Walesu, určitě navštiv vršek Cadair Idris v oblasti Gwynedd ve Snowdonii. S tímhle místem, pojmenovaným po obrovi, se pojí několik legend. Obr měl prý horu používat jako křeslo při pozorování hvězd a tohle místo má prostě jedinečnou atmosféru. Zejména za soumraku (foto).

Tady je pár postřehů pro lidi, co by chtěli vyrazit na pěší výlety po Walesu:

1. Wales je ale v dubnu vybarvený do krásných odstínů hnědé, žluté a zelené. Vyšlo nám počasí, takže výstup na Snowdon nás stál dva spálené obličeje a po celou tu dobu jsme si užívali takřka letních teplot a slunce, byť k večeru a přes noc bylo chladněji. Ani jednou nám nezapršelo.

2. Bez map se ve Walesu naviguje po těch méně prošláplých trasách obtížně kvůli zjednodušenému značení. Pro naše oblasti jsme si tak dopředu objednali dvě parádní mapky přímo z Velké Británie.

3. Při vyslovování velšských názvů si často zamotáte jazyk. S moderní angličtinou to nemá nic společného, ale tou se zde dorozumíte samozřejmě taky.

4. Stanování není ve velšských národních parcích dovoleno, ale zároveň není zakázáno. Jak nám řekli v jednom informačním centru: „Oficiálně ne, ale neoficiálně je to v pohodě.“ Hlavně po sobě nechat pořádek v lese – to je ve Velké Británii mimořádně chráněné místo.

5. Velšani i Angličani jsou moc sympatičtí a ochotní lidé, bez problémů poradí a leckde si s vámi rádi popovídají. Nekoukají při tom na hodinky.

Adéla Matejová na vršku Cadair Idris (f: Vlastimil Matej)

U kluků z pouště

17.04.2015, Jakub Freiwald

(zápisník z cesty severní Indií)

Děravá asfaltka, na kterou se stěží vejde jedno auto, se pomalu mění v prašnou pouštní cestu. Rozvrzaným jeepem zdoláváme přívaly písku a vjíždíme mezi první stavení vesnice Tej Malta na severu Indie.

Stařenka v červených šatech důsledně uplácává hroudy kravího trusu do jednolité plochy. Zatím to tak nevypadá, ale během pár dní na ostrém pouštním slunci se hmota změní v pevnou podlahu. K tomu obvodové zdi a střecha ze suchých větví a je hotovo. Takhle se tu staví domy. Vydrží to? Ptám se našeho kamaráda Hamwatha. “Neboj, tohle nás všechny přežije,” odpovídá s úsměvem.

Kontakt s místními je obtížný. Bělocha většina z nich nikdy neviděla. Hamwathova rozvětvená rodina tvoří asi třetinu populace celé vesnice. “Tady je to v pohodě. U ostatních ale moc vřelé přijetí nečekejte,” udílí nám pokyny Honey, náš couchsurfingový hostitel.

Jeho děda měl mezi zdejšími Indy velké jméno. Nebyl ani doktor, ani obchodník nebo učitel. V celém kraji platil za obávaného zloděje. Jeho opuštěný dům dnes stojí v centru vesnice a ani roky po jeho smrti na jeho konto nikdo neřekne nic špatného.

Všichni obyvatelé se celý den připravují na velkou událost. Zítra se koná svatba. Z celého kraje se proto sjeli ti nejlepší hudebníci. “To jsem ani já ještě neviděl. A to jsem kluk z pouště. Važ si toho a všechno natoč. Ať o nás všichni ví,” hlásí Honey. Byl bych radši, kdyby o vás nikdo nevěděl. Ignoruju jeho pokyn a po druhé písničce schovávám foťák.

Ve vesnici Tej Malta (f: Jakub Freiwald)

Horolezci opravili schody u Myší díry ve Skaláku

16.04.2015, Jiřina Dienstbierová

Několik let byly mezi Hrubou Skálou a Sedmihorkami na začátku Myší díry vyvrácené a rozlámané schody. Orgány státní správy (kraj, obce, Lesy a další majitelé…) se nemohly rozhodnout, kdo je vlastně opraví. Do čí kompetence to spadá? – Hádali se mezi sebou.

Nakonec se horolezci rozhodli tento odstrašující příklad správy naší krajiny vyřešit sami. Sehnali sponzora a schody opravili. Dnes se po nich dá chodit bez rizika podvrtnutí kotníku.

Díky tomu se trochu můžeme přihlásit k průvodci Hrubá skála a okolí, který vydal nakladatel Pavel Körber v roce 1906. V něm píše:

„Nejen v naší, Tvůrcem tak bohatě obmyšlené vlasti, ale i v cizích zemích sotva bychom nalezli kraje, v němž by bylo na poměrně malém prostoru nakupeno tolik krásy, lahody a něhy, jako na Turnovsku, jež nazváno bylo „českým rájem“. Rozhlížíme-li se s některé výšiny, na něž je zdejší zákoutí tak bohato, po tom Bohem tak požehnaném kraji, pociťujeme, jak jsme tu nebi blíže, mysl se povznáší a zapomíná ne všecky starosti a útrapy, oko noří se v krásy před ním tu rozprostřené a vše to připadá nám, ak krásný, luzný sen, z něhož se bojíme se býti probuzeni. Připadá nám vše jako v pohádce a ani nám nenapadne pomýšleti na to, že z těch hor, jež obzor daleko ohraničují, přivalilo se do tohoto ráje a do té naší drahé země tolik běd a pohrom. (…)

Kéž bychom byli toho stále pomětlivi a zařídili veškeré své počínání tak, abychom dědictví svých otců mohli řádně odevzdati nezkrácené potomkům!“

Otevírání Skaláku proběhlo 11. dubna a dorazilo přes 160 lidí. Brigádníci sbírali odpadky po celém Skalním městě, zametali schody, čistili lázeňské prameny, uklízeli po polomech kolem Kapelníka, opravovali zábradlí a zpevňovali cesty, které trpí obrovskou erozí.

Schody do Myší díry před a po opravě (f: nahoře Miroslav Homolka, dole Jana F. Rosslová)

Dušan “Stoupa” Janák: Vybírat jeden výstup je nesmysl

13.04.2015, Stanislav Mitáč

Zlatý cepín Piolet d´Or získali o víkendu dva Američané – Alex Honnold a Tommy Caldwell za traverz masivu Fitz Roy. Oba dva jsou spíše bigwalloví specialisté než tradiční alpinisté (Alex měl na noze mačky párkrát a s cepínem se učil loni.) Ukazuje to nějakou změnu trendu? Zeptal jsem se zkušeného českého alpinisty Dušana „Stoupy“ Janáka.

Pro koho z nominovaných bys hlasoval ty?
Hmm, tos mě trochu zaskočil. Možná tě to překvapí, ale kromě toho, že v širší nominaci byl jeden český výstup (Bača + Stračena), nevím o letošních soutěžních výstupech vůbec nic. Mám na tu soutěž svůj kritický názor, i když to neznamená, že bych se bránil oceněním nebo je zavrhoval. Své hlasování bych mohl říct ve chvíli, až bych měl před sebou informace o všech nominacích, což nemám. Neznám větší nesmysl v oceňování horolezeckých výkonů, než urputnou snahu vybrat jeden výstup, o kterém prohlásíme, že je nejlepší. To lze říci pouze výjimečně. Většinou jsme schopni vybrat skupinu top výstupů, ale mezi nimi už srovnáváme nesrovnatelné.

Co se ti na výstupu Alexe a Tommyho líbí nejvíc?
Perfektní žula.

Lákala by tě podobná věc v Patagonii nebo Alpách?
Ano, třeba ta Patagonie. V Alpách vlastně nevím o podobném hřebenu, který by byl skutečně lezecký a ne z větší části chodecký. Jednou jako veterán bych rád zkusil přechod Tater.

Myslíš si, že je to náznak směru, jak se bude alpinismus v budoucnu hodnotit? Místo jedné extrémní cesty raději rychlé pospojování několika klasik?
Je to do určité míry módní vlna a teprve uvidíme, jestli z ní zůstane něco trvalejšího než několik vyhlášených závodních tratí, na kterých si budou alpinisté testovat svoji momentální kondici. Nepochybně se zde hlásí o slovo jedna disciplína – rychlostní lezení. Nepůjde v ní ale o to pospojovat klasiky, nýbrž pospojovat poměrně těžké cesty. Lezení na obtížnost ale rychlosti jen tak neustoupí.

Patagonie (f: Jan Leníček)

Brambůrky z osmi pytlíků a výstup roku

12.04.2015, Stanislav Mitáč

Tommy Caldwell a Alex Honnold dostali o víkendu v Chamonix ocenění za nejlepší výstup loňského roku, kdy v únoru přelezli za pět dní masiv patagonského Fitz Roye (foto). Ptal jsem se Tommyho Caldwella:

Jaké jsou tvoje tipy pro lidi, co by chtěli následovat váš „light style“. Co nechat doma?
Speciálně pro traverz Fitz Roye musíš osekat všechno. Bylo by milé mít druhý spacák, ale neměli jsme ho… Nicméně tohle bylo kvůli Alexovi, on nemá lehký spacák, tak jsme vzali jeden teplý kilový dohromady. Raději bych ale příště vzal dva půlkilové. Nebrali jsme si karimatky, izolovali jsme se lanem.

Jak bylo v noci?
Celkem zima, kolem minus deseti stupňů. Ale celou dobu téměř nefoukalo, takže to bylo úžasný. Na počasí jsme měli vážně štěstí.

Co jištění, voda a další materiál?
Hodí se mít hodně zkušeností s lezením širočin, aby sis na ně nemusel brát žádné těžké jištění. Náš největší frend byl Camalot 2 a ten jsme měli jen jeden. Vzali jsme si s sebou tři plynové bomby a vařič Reactor. Taky jsme si vzali brčka, abychom mohli pít tající vodu ze skály. Kdykoli jsme přes den viděli tekoucí vodu, tak jsme se jimi maximálně napili. Vody jsme na zádech nosili maximálně 1,5 litru dohromady. To není moc, takže jsme museli lézt rychle, abychom se včas dostali k dalšímu zdroji vody.
Taky jsme si vzali First Light stan, který váží jedno kilo. Batoh pro prvolezce vážil na začátku asi 11 kg a druholezcův 15 kg. Nebrali jsme jűmary, jelikož jsme lezli souběžně. Na výstup po laně jsme používali Micro Traxion a podobné malé vychytávky. Na druhou stranu jsme měli celkem dost jídla. Sesypali jsme si třeba brambůrky z osmi pytlíků.

Úryvek z rozhovoru s Tommy Caldwellem, který vyšel v tištěné Montaně 3/2014. Kompletní rozhovor o přechodu Fitz Roye najdeš tady (v angličtině).

Fitz Roy (f: Todor Bozhino, licence Creative commons)

Pomohli tisícovkám zvířat

11.04.2015, Jakub Freiwald

Otvíráme barevnou branku a vítá nás prošedivělý sympaťák Jim. Se svojí ženou a dcerou Claire se před 15 lety odstěhovali do Indie a založili tu léčebnou stanici pro opuštěná zvířata, která se v hrozivém stavu bezradně potulují ulicemi měst v Rádžastánu na severu Indie.

Vpravo jsou psi, vlevo ostatní zvířata. Mezi nimi vidím krávy, kozy, osli, prasata nebo opice. Taková malá zoo. Padesáti dobrovolníkům každý měsíc projde rukama až 400 zvířat. Když je vyléčí, musí je bohužel pustit zpátky na ulici. I když by chtěli, nemůžou si nechat všechny. Za dobu existence stanice jejich rukama prošlo více než 15 000 zvířat.

Proč to vlastně děláš? Ptám se nenápadné zrzky. „Neuvěřitelně mě to naplňuje,“ odpovídá bez rozmyslu a rychle dodává: „Navíc si myslím, že to má smysl.“ Během toho krmí kojeneckou lahví desetidenní telátko. Přijela sem z Anglie na tři měsíce. Spolu s ní tu pracují dobrovolníci ze všech koutů světa. Díky nim a příspěvkům dárců se snad i indickým zvířatům začíná blýskat na lepší časy.

V útulku poblíž Udaipuru (f: J. Freiwald)

Arnold v Ádru

10.04.2015, Stanislav Mitáč

Na článek o Berndovi Arnoldovi v Adršpachu (foto) se vážně těším. O tom, že má nahraný rozhovor s pískovcovým polobohem, mluvil Alešák už někdy před rokem. Vyzpovídal Arnolda o jeho cestách v Adršpachu. Moc se toho o těchto linkách neví a hlavně je asi moc lidí neleze. Co je na tom nejlepší? Autor článku Alešák v rámci přípravy textu všechny tyhle cesty přelezl, aby se s nimi seznámil osobně. Díky tomu s Arnoldem pokecal skutečně na úrovni.

Skvěle vypadá taky článek, který se dá pracovně nazvat “U Adama Ondry doma”. Campus u vstupních dvěří, boulderovka v obýváku, posilovací gumy v pokojíku… Super dokumentární fotky od Pepeho Piechowicze.

Tištěná Montana jde do oběhu dnes. Jak znám rychlost pošty na Drsném Severu, budu marně obhlížet schránku do příští středy. Dnes jsem s obhlídkou pro jistotu začal. Přestože si jarní číslo můžu přečíst teď hned v pédéefku, rád si těch pár dní počkám.

Arnold v Ádru (f: Alešák, koláž: Sany, tělo: Makak)

Dobrodružství na Caminitu se přesouvá za zábradlí

08.04.2015, Standa "Sany" Mitáč

Ve španělské Andalusii, v lezecké oblasti El Chorro před Velikonoci slavnostně otevřeli 25 let zavřenou stezku Caminito del Rey. Skvělá zpráva? Jak pro koho.

Přestože byla exponovaná stezka oficiálně zavřená, vedly podél ní ocelová lana a lezci ji běžně využívali jako via ferratu. Místní lidé a policisté to tolerovali. I autor článku po visutých traverzách s kamarády chodil ze skal pro rohlíky do vesnice El Chorro. Stezka sloužila jako přístup do vzdálenějších sektorů, např. Makinodromo.

Pro spoustu lidí byl průchod napůl rozbitou stezkou zážitek na celý život. Po opravě za 55 milionů Kč (v přepočtu) to bude jinak. Pokud si chceš projít Caminito dnes, musíš se zaregistrovat na internetu. Na chodník se zábradlím se bude pouštět až 600 lidí za den. V budoucnosti Španělé chtějí za průchod vybírat peníze… Kudy se pak dostanou lezci ke skalám?

Více informací najdeš tady.

Matěj Hodoušek balancuje na Caminitu (f: SM)

Rozjíždějí se dvě nové linky

06.04.2015, Stanislav Mitáč

Praha, Česká republika a potažmo i Slovensko dnes zažily velký den. Odpoledne se rozjely soupravy s cestujícími do nových stanic metra, po devíti letech od minulé úpravy zelené linky. Na místě byly i důležité ruce, které stříhaly nasvícené pásky…

Ten samý den, trochu v ústraní, odstartovala také eMontana – dlouho očekávaná stránka, zelená informační tepna, která bude sloužit lezcům a dobrodruhům. I tento projekt všem nabídne bezbariérový přístup, přestože byl zhruba o 22,5 miliardy levnější.

Co popřát eMontaně a jejím čtenářům? Ať důsledky našich aktivit nevedou do nemocnice Motol.

Dočkají se? (f: z otevřených zdrojů, creative commons)