"200 slov"

“Překreslovat a překreslovat…” Věnovali stovky hodin práce pro ostatní

01.12.2015, Standa "Sany" Mitáč

Nový lezecký kalendář od Climber’s Fingers je od dnešního rána zdarma ke stažení.
Povídali jsme si s Radimem z Opavy, jedním ze dvou autorů.

Co vás pohání, když je kalendář zadarmo?
Je to náš koníček, který děláme jen tak při práci, po nocích, víkendech, prostě když je troška času. Zatím v tom máme jen hromadu času a už i peněz, ale prostě nás to oba strašně baví a baví to dneska už i lezce po celém světě, což nás žene pořád dále.

Kam chodíte na nápady?
Nápady se rodí různě, vše vymýšlíme sami. Některý fórek byl přímo ze života, co jsme zažili nebo viděli třeba ve skalách nebo na stěně. Typický příklad je jistič, který místo toho, aby tě jistil, kouká vedle na sexy lezkyni a lano je prověšené až na zem. Je to strašně těžké pořád vymýšlet nové a nové fórky. Zatím jsme se snažili o to, aby fórek nemusel obsahovat žádný text, abychom se vyhnuli překladům do jednotlivých jazyků, ale časem se asi bez bublin s textem neobejdeme.

Jak to funguje ve vašem týmu?
Jsme dva, takže se musíme domluvit, co z těch všech nápadů tam dáme, a může se začít tvořit. Veškerou naší grafiku dělá Ferro, já se starám spíše o marketing, programování, a tak dále.

Kreslíte na papír a pak scanujete?
Vše se kreslí přímo přes grafické programy, v poslední době jsme ale z důvodu úspory času přešli ještě na prvotní náčrtek fórku na papír, ať si to oba odsouhlasíme a nemusí se pak zbytečně tolik překreslovat. A pak už Ferro kreslí a kreslí, až je první verze fórku hotová, pak na to mrkneme spolu a většinou se překresluje a překresluje, dokud nejsme s výsledkem oba spokojeni. Často se pak překresluje ještě za čas znova, protože když se nakreslí další čtyři fórky, většinou už se nám ten první nelíbí a zase dotahujeme k dokonalosti ten poslední.

A kolik zabere jedna stránka v kalendáři?
To si vůbec netroufám říct, možná některý fórek vznikl i za den, když nebylo třeba nic upravovat, ale jindy to je několik dní, vždycky najdeš něco, co jde ještě zlepšit… Nebo tě napadne, že když ta situace bude trošku jinak, bude mnohem vtipnější, ale musíš to překreslit skoro celé.

Kalendář 2016 najdeš tady.

"Trénovat se dá všude" by: Climbers Fingers
reklamní banner

VIP Honza “Karešák” Kareš je všude

30.11.2015, Standa "Sany" Mitáč

V sobotu vyhlašoval Honza Kareš vítěze Českého slavíka a po víkendu se objevil na titulce Montany. Slušná lezecká VIP.

Držitel světového rekordu v počtech shybů (6 800 ks za 24 hodin, pozn. red.) a především vynikající lezec v novém čísle Montany zaplnil přes deset stránek. Dočteš se, jak v devadesátých letech na českém písku vznikaly ty nejtěžší cesty, a jaká je vlastně Honzova filosofie.

Co dělá Honza Kareš v roce 2015?
„Nejvíce volného času teď trá­ví děláním nových cest na Sardinii, kde udělal sto padesát prvo­výstupů a stále tam má vytipované dal­ší těžké projekty i celé sektory. V Praze je pak známý především svým vlastním fit centrem, čímž se mu podařilo sklou­bit koníčka se zaměstnáním. Lezení pak propaguje menšími show v lezení cest po rukách s absencí použití nohou, nahoru, dolů, nahoru, dolů, dokud neuhnije,“ píše Míša Sládková v jednom z mnoha povedených článků M6.

Nová Montana má 96 stran. „Vydupal jsem si to u šéfa – chtěl jsem lezcům dát takový vánoční dárek… Materiály na tohle číslo sbírám od února,“ říká Martin Stolárik, zodpovědná osoba za obsah tištěné Montany.

Na jeho sběr se můžeš rozhodně těšit!

foto: archiv Honzy Kareše

Odpadkový hrdina řádí na plážích JV Asie a místní začínají chápat

25.11.2015, Jakub Freiwald

S pytlem plným odpadků se tenhle kluk ve žlutém triku na idylickou pláž na severu Bali prostě nehodí. Nehodí se sem ale ani hory odpadků, které se válí všude okolo.

“Rok jsme si o tom povídali – co kdybychom prostě v pondělí jeli a vyčistili jednu z pláží. Tak jsme jeli a měli z toho radost. A příští pondělí jsme jeli znovu a nikdy jsme nepřestali. Už to trvá skoro dva roky,” líčí začátky projektu Trash Hero Indonesia jeho spoluzakladatel Honza Bareš.

S dalšími 38 dobrovolníky dnes vyčistili z pláže skoro 180 kilo odpadků. Schází se tu každé pondělí stejně jako na dalších místech v Indonésii, Thajsku a brzy i na Filipínách. “V Indonésii jsme nejvíc sesbírali na ostrově Flores, na pláži v hlavním městě Labuan Baju. Druhého listopadu jsme společně s dalšími 25 lidmi za dvě hodiny vysbírali 500 kilo odpadků. Smutný rekord drží Thajsko. Na pláži Loak Bay v národním parku jsme za čtyři měsíce posbírali 40 000 kilo odpadků – včetně 80 000 pet láhví, 60 000 pantoflí, hory polystyrenu, spousty skla nebo několika barelů zapalovačů,” vyjmenovává na krátko ostříhaný kluk těžko uvěřitelná čísla.

Dobrovolníci pochází ze všech koutů světa, z Austrálie, Německa, Španělska, České republiky a mnoha dalších zemí. Postupně a pomalu se začínají zapojovat i místní. “Dostat dospělé, obzvlášť ne moc vzdělané lidi, aby s námi čistili pláže, je strašně těžký. My jsme jim dali tu báječnou plastovou technologii, ale nepřipravili jsme je na to, že se to nebude rozkládat stejně jako banánový slupky,” říká Honza na pláži v Amedu a dodává: “Někdy jsem jim třeba říkal – možná není úplně dobrý nápad pálit ty plasty, protože je to toxický. Jenomže oni to nechápou. Když přijdou deště, tak se pak smetí dostane do řek a odtud na pláže a do moře.“

Honza a další dobrovolníci z Trash Hero mají za sebou po dvou letech několik pozitivních milníků. “Z rezervace v Kolipe se stal nejčistší národní park v jihovýchodní Asii. Už dvakrát jsme získali nejprestižnější thajskou ekologickou cenu. Dosáhli jsme i toho, že si o tom lidi začali víc povídat. A to mě osobně strašně těší,” uzavírá “odpadkový hrdina”.

O Trash Heru připravujeme obsáhlejší článek. Těšit se můžeš v roce 2016.

Trash Hero v akci (f: Honza Bareš)

Líbilo se mi lezení v Číně? Ano i ne

, Kuba Novotný

Mám rád tu dobu po návratu z cest, kdy člověk sumíruje, porovnává a loví perly v paměti.
Při vzpomínkách na říši středu se mi vybavuje přehršel vjemů – snová krajina kolem Yangshua, spousta několik set metrů vysokých vrcholků strmě trčících z roviny – jeden vedle druhého, až oči přechází.

Výhled kazí věčný opar a smog, který je přítomný všude v hustě obydlených oblastech Číny. Ze smogu probleskují vzpomínky na věčně usměvavé a milé lidi na vesnicích, na kýčovitost stád vodních buvolů procházejících rýžovými poli spolu s pasáčky v typických špičatých slaměných kloboucích.

Vizuální obrazy doplňuje několik čichových vjemů – vůně umně připravovaného lilku spojená s delikátní chutí, zakouřené vlakové a autobusové čekárny, smrad ze spousty odpadků povalujících se často přímo pod skalou u nástupu, vůně durianu (tropické ovoce s charakteristickým zápachem, většina druhů durianu je nejedlá, pozn. red.) plnícího náš autobus. Už alespoň chápu, proč je zakázané jíst ho ve veřejných prostředcích.

Taky nikdy nezapomenu na vlhkost vzduchu dělající z lidí stroje na pocení a na neustálé chrchlání místního mužského pokolení, když lovili chrchel až z paty.

Ať se snažím vjemy utřídit sebelíp, nejde mi ze střípků poskládat ucelený dojem. Nedokážu říct, jestli se mi tam líbilo. Vím ale, že jsem moc rád, že jsem tu zemi mohl poznat. To nejlepší, co můžeš udělat, je vydat se tam sám a poskládat si svoje střípky po svém. Třeba uspěješ.

Pak mi pověz, jestli se ti líbila.

(Více fotek je tady, pozn. red.)

Lezení v Číně (f: Kuba Novotný)

Čeští kluci v Indonésii trénují „zákon přitažlivosti“

22.11.2015, Jakub Freiwald

Tihle tři kluci žijí v magickém městě Ubud uprostřed ostrova Bali v Indonésii. „Lidi mají buď otevřenou mysl nebo nás považují za absolutní blázny. Nic mezi. A to nás těší,“ sype ze sebe nenápadný klučina Ondra bez jakékoli záště. Ještě před dvěma roky bydlel v Šumperku a teď je tady. „Prostě jsem si to přál. Neustále jsem na to myslel a opakoval v hlavě pořád dokola. A nakonec se to stalo,“ říká.

Všude po stěnách vily, kterou si kluci nedávno pronajali, visí motivační hesla a “vision boardy”. Když si něco přejí, prostě to hodí na papír a ono se to časem splní. Stačí na to jenom myslet. „Nedávno tu byl festival zaměřený na spisovatele a čtenáře. Strašně jsem tam chtěl jít, ale vstupenka stála čtyři miliony rupií (necelých osm tisíc korun, pozn. red.). Tak jsem si přál, aby mi ji někdo dal zadarmo. A ono se to fakt splnilo,“ líčí svoji nedávnou zkušenost Tomáš – další z trojice kluků. „Neznamená to ale, že ty věci člověku spadnou do klína. Musíš tomu jít naproti a věřit,“ dodává.

Ve vile není prostor pro negativní myšlenky. Kluci jsou neustále vysmátí a očividně spokojení. Praktikují takzvaný “zákon přitažlivosti” (popsaný v knize Tajemství, pozn. red.), který v zásadě říká, že přitahujeme věci, po kterých toužíme a kterých se naopak bojíme. „Systém v Evropě nás učí jít si za materiálními věcmi. Velké auto, krásný dům, hodně peněz. Máme potřebu všechno vlastnit. Dřív jsem se soustředil hlavně na věci, které mi v životě chyběly. Teď jsem to úplně otočil a jsem vděčný za všechno, co mám,“ vysvětluje Ondra.

Podobných lidí, kteří si jdou za svými sny, je tady v Indonésii spousta. Ještě si o nich na eMontaně budeš moct přečíst.

Kluci z města Ubud (f: Jakub Freiwald)

Martin Stráník poslal svoje druhé 8C – rozhovor

18.11.2015, Lucka Trojanová

Krutý boulder od Davida Grahama odolával pět dní. Nakonec se Martinovi Stráníkovi v Crescianu zadařilo a přelezl problém s názvem „The Story of Two Worlds“ za 8C. Takovýhle výkon je i v kontextu světového boulderingu slušná událost, stupnice obtížnosti končí na 8C+.

Zdá se, že 8Céčka přelézáš výhradně o státních svátcích („Practice of the Wild“ 28/10/2014, “The Story of Two Worlds” 17/11/2015). Máš pro to nějaké vysvětlení?
Tyjo, to sem si ani neuvědomil. Spíš je to náhoda, svátků vždy využíváme k výjezdům do skal a to že se to povedlo přesně v ten den je teda vtipný, kdy je další svátek? (směje se)

Jaké to bylo, věřil jsi, že to pošleš? Co přelezové pocity?
Se Story to byla celkem těžká dřina, dva dny mně trvalo, než jsem se probil kratší verzí „The Dagger“ 8B/B+ a další tři dny trvalo přidání “jen” třech kroků. Původně jsem si věřil, že boulder proběhnu rychleji, ale podmínka byla proti – celý výjezd jsme měli celkem teplo a ani ranní vstávání o půl šesté nepomohlo. Na poslední den odjezdu byla předpověď taková, že bude ráno podmínka, vsadil jsem na to a vyplatilo se.

Za chladna šly kroky najednou snadněji a řešil jsem to, že mně v boulderu došlo, a nebo jsem udělal chybu. V jednom z pokusů, kdy už jsem si říkal, že to zabalím, vše klaplo. Velká radost a úleva, vyplatilo se to nevzdat. Ony i ty pokusy ve dnech, kdy nebyla podmínka, k něčemu byly, aspoň se člověk kroky učil a přicházel na mikro zlepšováky.

Martin v "the Story of Two Worlds", f: Lukáš Bíba

Kritérium dodávky

17.11.2015, Lucka Trojanová

Jela jsem onehdy sama autem. Nestává se mi to často a pocit je to opojný – širá krajina, ubíhající cesta, nekonečná svoboda. Zhruba tak mi to vždycky připadá. V rádiu právě někdo erudovaný hovořil o tom, proč se cítíme nešťastní.

Prý proto, že aktuální nastavení západní mysli je „přesvědčení, že máme nárok na absolutní štěstí.“ A to, jak ho nedosahujeme, nás vede k hlubšímu smutku, než jaký bychom pociťovali, kdybychom od života chtěli míň.

Zajímavé. Crux v cestě ke štěstí je tedy CHTÍT MÍŇ. Zní to dost zenově, ale ne nesmyslně. Vychází mi jednoduchá věc – mám být ráda, že každý víkend lezu v Juře, na Sněžníku nebo v Labáku. Prostě za humny. A nezávidět Honnoldovi, že má i měsíce, kdy leze na třech různých kontinentech.

Což mě přivádí k jeho jinak veskrze asketickému mediálnímu obrazu. V posledním Reel Rocku vypadá jako týpek, který nosí trička, dokud se na něm nerozpadnou. A na facebooku sdílí články o tom, že čím víc věcí máme, tím jsme náchylnější nechat se jimi zotročit. Vlastnictví je totiž zodpovědnost. A zodpovědnost zmenšuje svobodu. Alex navrhuje následující řešení – co se ti nevejde do jedné dodávky, nepotřebuješ.

Zkusila bych to. Jenže nemám dodávku.

"Co se ti nevejde do dodávky, nepotřebuješ." (foto: freepik.com)

V Labáku lezci zpevňovali svahy a opravovali pěšiny

15.11.2015, Standa "Sany" Mitáč

Moc odpadků v lese nenašli. Je pozitivní vidět, že většina lezců si po sobě obaly od sušenek a PET láhve odnáší. Přes dvacet dobrovolníků se tak věnovalo hlavně zpevňování svahů pod skalami a obnově pěšin, které čekaly, než se pod nimi prolomí hnijící trám.

Většinu času se o víkendu pracovalo pod Tváří a Ďáblovou stěnou, což jsou oblíbené masivy na levém břehu Labáku. Na jaře tě tu čekají nově vyztužené přístupové cesty – “pěknej choďák” ke skalám. U Mariáše pod Indiánkou najdeš nové schůdky z bukového dřeva. Oproti těm starým rozpadlým jsou širší a elegantnější. “To je pro ten můj invalidní krok,” komentuje Jirka “Prcas” Slavík, který se o ně s kamarády postaral.

– Fotky najdeš TADY –

Labští lezci vědí, jak se zabavit v hnusném počasí. (f: SM)

Lezkyně Jana Červenková schytala výstřel mezi čtenáře eMontany

12.11.2015, Standa "Sany" Mitáč

Je zvláštní dělat rozhovor, když vůbec nevíš, s kým se bavíš. Naslepo jsme oslovili fanynku č. 2000 z fb eMontany a vzniklo překvapivé povídání.

Zjistili jsme, že Jana Červenková je vlastně holka z naší rodiny – zná Prcase Slavíka, vylezla na yosemitského El Capitana a loni vyhrála v Irsku soutěž v lezení na obtížnost.

Kdy jsi byla naposledy lézt a jaké to bylo?
Naposledy venku jsem byla lézt tradiční cesty v Mourne Mountains, neboť jiné v okolí Belfastu, kde bydlím, ani nejsou. Dnes jsem byla v Dublinu potrénovat před obhajobou zlata z loňského mistrovství Irska ve vyvádění cest v master kategorii.

Jak jsi se dozvěděla o eMontaně?
Znova se mi připomněla článkem o Jirkovi Slavíkovi, který moji kamarádi sdíleli na FB. Jirku Prcase Slavíka znám od roku 1987 ze Sloupu v Čechách z akce “Strom”. Simču (autorka článku o Prcasovi, pozn. red.) jsem poprvé potkala v roce 1993 ve Frankenjuře, mohlo jí být tak 16 let a přivezl ji tam právě Prcas. Oba jsem pak léta potkávala a lezli jsme spolu zejména v Labáku, což je moje domovská oblast.

Co se ti na eMontaně líbí a nelíbí?
Libí se mi, že máte původní zajímavé články a fotky. Také formát vašich článků je zajímavý. Nemohu říci nic záporného.

O čem čteš nejraději?
O přátelích, o lidech, které baví lezení nebo kteří něco dokázali i v jiném sportu. Také ráda čtu o oblastech, kam se chystáme vyrazit lézt.

Co by měl podle tebe umět průměrný čtenář eMontany?
Měl by se umět radovat ze zajímavých informací vážit si toho, a že je vůbec někdo ochoten své soukromí sdílet v mediálním prostoru.

Kolik Irů čte eMontanu?
Možná bych mohla pár vašich článků sdílet mezi místními přáteli a tím tento počet rozšířit… Adam je populární všude a bude to jistě všechny zajímat. Na závěr rozhovoru bychom s manželem Martinem (mimochodem spolulezec Prcase z filmu Ostrov čarodějů, pozn. red.) chtěli pozdravit všechny naše kamarády do Čech. Už nepadejte a dávejte na sebe pozor.

Děkujeme za přízeň a důvěru 1999 fanouškům, kteří byli před Janou a i těm po ní. Vážíme si toho. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 3000. Kdo to bude?

Jana v cestě "The Nose" na El Capa v Yosemitech (f: Martin Červenka)

Tommy Caldwell se objeví v Česku

09.11.2015, Standa "Sany" Mitáč

Tommy Caldwell bude v Čechách už příští týden!
Potkat ho můžeš na filmovém festivalu Banff, který proběhne ve čtvrtek 19. 11. v pražském kině Aero.
Tommy s největší pravděpodobností přichystá přednášku o svém dlouholetém projektu – volném přelezení Dawn Wall na El Capitana v Yosemitech.

O konci velkého snu jsme se bavili loni…

Nebude tě mrzet, až to konečně vylezeš a bude po všem?
Současné odhodlání je to dokončit, to je jasný. Ale chápu, že jestli se to povede, v mém životě vznikne mezera, kterou budu muset nějak zaplnit.

Takže nebudeš smutný, že něco ztratíš?
Ne, budu „super happy“! Ale vím, že mě po tom čeká krize středního věku. (smích)

Přemýšlel jsi, jak zaplnit tu mezeru?
Určitě budu pokračovat v lezení. Asi už nebudu zakládat podobný dlouholetý projekt jako Dawn Wall. Nicméně vím, že pro svůj život potřebuji velké cíle. Jednoho dne bych chtěl napsat knihu, rád bych založil školu lezení pro děti nebo tak něco…

eMontana je mediálním partnerem filmového festivalu Banff 2015.

Tommy v cestě "První vráska" IXc, Labák, foto: Standa Mitáč

Noční Kapelník a vzpomínka na “Jeschkeho”

07.11.2015, Vojta Zikmunda

Letos byly skály skvěle nasvícené měsícem. Tahle fotka vznikla o minulém víkendu. Do Skaláku jezdíme každý rok na podzimní soustředění s “Ateliérem aplikované a reklamní fotografie” na UJEPu, kde studuju. V noci chodíme na vyhlídku nad Bivakovou pozorovat nádhernou scenérii skalního města – už se z toho stala tradice.

Uprostřed fotky z lesa trčí Kapelník – „Kápl“. Na něm jsme byli s kamarádem Honzou na začátku léta, lezli jsme ho „Jeschkeho stěnou“. Dolezli jsme oba k druhému kruhu, Honza pak strefil blbej směr a drtil to tam půl hodiny. Předtím si koupil helmu a měl jí na sobě ten den snad poprvý. Začali jsme nad ránem, ale v tu dobu už byl hroznej hic. Jak to tam drtil a byl v tom zaseknutej, tak se z údolí ozval nezaměnitelnej hlas. Dole si jde Prachtel s nějakou mladou kočkou. Já ho viděl a slyšel podruhý v životě – on fakt pořád vypráví a jeho hlas je výraznej. Ze zdola na Honzu volá: „Jak ti to jde? Netryská ti pod tou helmou vodopád?“

Honza tam spustil vodopád slušnej, půl hodiny přešlapoval na místě a teklo to z něj proudem. Nakonec jsme cestu nějak natrefili a vylezli na vrchol. Nejhezčí je asi ten vrchní traverz – kamarád to od hrany ke hraně nezajistil žádnou smyčkou. Ani nevím, jestli by nějaká šla najít. Sice je to pěkný pohodový lezení, ale kyvadlo při pádu by bylo velkolepý.

Noční pohled na Kapelníka, na horizontu Maják (foto Petr Bača, retuš: Vojta Zikmunda)

Tisícovka v kapse a obličej od šípků

03.11.2015, Standa "Sany" Mitáč

Každý, kdo někdy jistil Filipa Zaorala z Olomouce, to zná. Venku se začíná smrákat, ty hlady nevidíš a těšíš se do spacáku. „Pójď! Dáme ještě jednu. Na drsoně!“ přemlouvá tě Fil k poslednímu kousku. Většinou tě udolá, a tak slaňujete klasicky při světle čelovky. „Super, máme deset cest,“ přikyvuje a ještě před večeří si je odškrtá v průvodci.

Filip si minulý týden splnil svůj sběračský cíl. Nasbíral 1000 cest v Moravském Krase. Pro představu, když vylezeš pět cest za každý víkend v roce, bude ti to trvat 3,6 let.

Jak to probíhalo?

„Nápad vylézt tisíc cest v mé domovské oblasti se ve mě zrodil už dávno. Hned od začátku jsem věděl, že jsem si vybral nelehký úkol, se kterým se budu potýkat nejednu sezónu. Věděl jsem, že z celkových 1 315 cest s lanem a 265 bouldrů jsem schopen vylézt něco málo přes dvě třetiny, takže tu jistá šance na úspěch byla.

Musel jsem však svému questu obětovat poměrně hodně krve a potu. Celý proces mě však nesmírně bavil, a když se ohlédnu zpět, ani jedné cesty nelituji. Mnohdy jsem jezdil sám pouze bouldrovat, párkrát jsem vyrazil za sběrem lehkých věcí bez lana a často jsem jezdil za nejistého počasí.

Dík patří také mým ochotným spolulezcům, kteří mne nesčetněkrát jistili dlouhé minuty kdesi na okrajových kvacích a byli zvyklí na mou ,,opravdu poslední cestu dne“. Mnohokrát jsem si říkal, jestli mi to za to stojí. Zejména, když člověk balancuje čtyři metry nad frendem, do kterého by si pomalu ani neodsedl nebo když je celý špinavý od hlíny a lišejníků a dodřený od šípků. Na konci každé cesty jsem si však uvědomil, že v sobě skrývala kus čistého lezeckého dobrodružství a štěstí, kvůli kterému to všechno dělám.

Zajímavé také bylo zjištění, když jsem dolez svou tisícátou cestu. Čekal jsem, že přijde pocit obrovské radosti a satisfakce. Uvědomil jsem si však, že nic podobného se nedostavilo, a že jsem přelezl jen další cestu z mnoha. Dále jsem zjistil, že šťastným mě neudělá žádný počet přelezených linií, ale pouze samotné lezení v mém oblíbeném Krase. A tak jsem vlastně rád, že jsem ,,teprve“ ve dvou třetinách a že mi toho stále spousta chybí.“

Filip Zaoral a Michal Daniel v „Příklepovém stropě“ 5+, A2 v klenbě Macochy, Moravský kras

Ondra Beneš vylezl “Černou perlu” – projekt za XIIa

26.10.2015, Standa "Sany" Mitáč

Ondra Beneš před pár dny dokončil jeden z nejkrásnějších směrů v Labáku. Neobyčejně převislá stěna Kormidelníka skoro přepadává do Labe. Uprostřed ní se Ondrovi od jara houpaly expresky. Svěsil je dolů za XIIa.

Kolik času a pokusů jsi projektu věnoval?
Cestu jsem navrtal na jaře. Už tehdy jsem tak trochu tušil, že to bude záludný oříšek. V září jsem začal s pokusama, no a vlastně až teď na konci října se zadařilo. Během dvou měsíců jsem cestu navštívil asi 15krát a pokaždé jsem dal 2-3 průlezy, takže na mě celkem dost pokusů.

Slyšel jsem, že má být za XIIa labských. Podle čeho tak usuzuješ?
Je dost obtížné oklasifikovat v podstatě jedno bouldrové místo, kde jsem stále padal. Viděl bych to asi tak, že desítkou dolezeš do boulderu cca za 8A a pak okolo Xb-c vytrvalostní dolez s psycho krokem na závěr s minimálníma místama na odpočinek, celkem 40 m. Cesta mi dala zabrat mnohem víc než jiná XIc (8c), tak proto jsem se rozhodl pro toto magické číslo XIIa (8c+). Pokud se cesta poleze a klasa se upřesní, tak budu jenom rád. Každopádně se jedná o dokonalou linii, která prostě musela být vylezena, obtížnost u této Perly je podle mě druhořadá.

Jak dlouho jsi měl směr vyhlédnutý? Zespoda vypadá, že tamtudy nemůže nic vést.
Kdysi jsme na to koukali s Tomajdou a říkali si, že tam možná něco časem půjde. Do projektu jsem nakoukl poprvé až letos časně z jara. V podstatě se jednalo o velmi starý projekt od Červajze, takže šlo o to, dokončit jeho započatou práci.

Věděl jsi ten den, že to padne? Jak jsi pracoval s psychikou?
O tom, že to padne, jsem si myslel už několik dní předem, vždy to ale nějak nevyšlo. Den před přelezem jsem tam byl s Musadem za celkem slušný humidity a poprvé jsem se dostal přes boulder. Spadl jsem ale ve vytrvalostním dolezu, kde mi došlo a trochu to i jelo. Věděl jsem, že jsem konečně dostatečně silný, takže další den, za dobré podmínky, s Džanglím, opět pokus a kupodivu to za velkého boje vyšlo.

Asi nejdůležitější pro mě bylo dát si na deset dní od cesty pauzu a jít lézt něco jiného, jít bouldrovat, trénovat, pracovat. Bylo to pro mě dost obtížné padat v jednom místě a doufat, že když ho konečně udělám, tak dále už nesmím spadnout. Na druhou stranu to pro mě byla opět velká škola trpělivosti a důvěry v sebe sama. Ty myšlenky při přelezovém pokuse, když jsem byl za bouldrem, na to se nezapomíná. (směje se)

S kým jsi cestu dělal a jak se jmenuje?
Vrtal jsem sám s kamarády jističi. (směje se) Dal jsem ji jméno “Černá perla”.

Zkoušela to Edita a kdy přijede Adam?
Nezkoušela. Jo, tak to se budeš muset Adama zeptat sám. Od té doby, co byl v Labáku naposledy, mu pár cest na OS přibylo.

Ondra Beneš ve svém projektu na Kormidelníka. Klik pro zvětšení. (f: Zdeněk Suchý)

Jak vtěsnat eMontanu do 15 vteřin?

25.10.2015, Jakub Freiwald, Standa Mitáč

Šílená touha lézt

15.10.2015, Lucka Trojanová

Kdysi jsem četla knihu půvabného názvu. Něčím mě štvala. Snad to bylo autorovo pojetí romantických vztahů, co mě popuzovalo, nevím už jistě. Ale pojmenoval ji pěkně – Šílená touha tančit. Matně si vzpomínám, že byla o starém muži, který si na poslední chvíli uvědomil, koho v životě opravdu chce. Přitom pořád vzpomínal na všechny minulé vztahy a bilancoval. A do toho byl žid a žil v diaspoře. Komplikovaný osud.

Letos mám pocit, že můj deníček vypráví příběh zraněný lezkyně, která si na poslední chvíli pořídila na boulderovce obstojnou (jenom na svoje poměry, samozřejmě) formu a konečně ví, který slaňáky by ještě v říjnu a v listopadu ráda cvakla. Přitom pořád vzpomíná na chuť loňských letních dní a do toho je oddaná svýmu sportu a žije v (lezecké) diaspoře. Komplikovaný osud.

Má teď zkrátka šílenou touhu lézt. Co nejvíc, co nejčastěji. Vydat se ze všech sil, zakřičet si v cestě, když má pocit, že balancuje na hranici pádu, a radovat se, když slaňuje po posledním úspěšným pokusu a kolem ní se podzimní mlha mění ve tmu.

S nástupem sychravýho října podstatně zbytněla její chuť dohnat ztracenou sezónu:

Každej víkend jsem v Juře, v sobotu lezu, v noci nastydnu, v týdnu se léčím, v pátek jsem jakž takž zdravá a scénář se opakuje. V sobotu lezu, v noci nastydnu, v týdnu se léčím…

Podzimní touha lézt (f: Vláďa Šauli)

Datça: chuť pravého tureckého čaje od Honzy Nováka

06.10.2015, Standa "Sany" Mitáč

„Je podzimní úplňková noc a já přijíždím do kempu na tureckém poloostrově Datça. Unaven z cestování se natáhnu pod širým nebem u kmene košatého stromu a za krátkou chvíli se nechávám ukolébat spánkem a pohltit říší snů. Brzy ráno dopadá na má oční víčka jemný paprsek slunce prostupující listovím a se vší něhou mě probouzí do nového dne.

Pomalu se vzpamatovávám ze snů a ocitám se pod velkým olivovníkem, obklopen třemi spokojeně předoucími kočkami přitulenými k mé přikrývce. Slabě zaslechnu zpěv modlitby vycházející z mešity kdesi dole na samém konci údolí. Vidím zvláštní bílé stany podivných tvarů, formou připomínající křížence mezi týpím a jurtou. Zabere to trochu času, než se pořádně rozkoukám a vzpomenu si, kam a proč jsem to přijel.“

Klidně a filosoficky začíná článek Honzy Nováka, který se vydal za lezením na turecký poloostrov Datça. Nachází se kousek vedle Kalymnosu, kterého je plný internet. Datça působí na první dojem trochu jinak… A co teprve, až Honza začne vyprávět příběhy místních lezců. Zítra už se snad nová Montana objeví ve schránce a ruce lezcovy požmoulají v ruce jeho fotky.

Mimochodem, o Honzovi Novákovi se více dočteš v Montaně 6/2014. V 18 letech se rozhodl, že nebude žít normální život, odjel do Maroka na kole a od té doby žije na své cestě.

Lezení v Datçe (f: Jan Novák)

PETkový kapitán vypluje směr Afrika

04.10.2015, Albert Fikáček

Občas si říkám, co nás žene, že dokážeme zkousnout tolik rizika, námahy, mrazu a nepohody při cestě za “vrcholem hory”?  Proč dáváme přednost adrenalinu namísto válení se u televize? Abych byl upřímný, sám někdy nevím, co mě motivuje a nenechá mě to vzdát. Teď mám před sebou výzvu, kterou se mi za pět let nepodařilo dostat z hlavy. Nedá se nic dělat, musel jsem se do ní pustit…

Ta výzva není tentokrát ze světa horských velikánu, jde o plachetnici z PET lahví. Mám s ní totiž v plánu plavbu do Alžírska. Ale začněme pěkně popořádku.

V roce 2009 jsem stál na mostě a koukal do řeky, jak v ní plují pet-flašky. V tom přišel ten výborný nápad. Když tak dobře plavou, šla by z nich postavit loď. A nejlíp plachetnice a nejlíp s ní rovnou na moře. Pár statusů na Facebooku, hromada liků, pár pomocníků a začalo se stavět.

První verze byla trošku rozpačitá. Druhá už byla životaschopnější a mohl jsem vyplout na moře směr Afrika. Za bouře jsem ale ztroskotal u břehů Korsiky. Né ani tak kvůli špatné konstrukci, jako spíš kvůli chybě meteorologa, nezralosti “kapitána” a nefunkčnímu motoru (kdo měl tušit, že motor na loď není vodotěsný?!).

Byl to sice dost úděsný zážitek, ale nechci se spokojit s neúspěchem. Nedá mi to spát, a proto jsem se rozhodl loď z PET lahví postavit znovu a lépe. Druhý, jak doufám, vítězný pokus, dostat se na nich přes Středozemní moře do Alžírska bude na větší a kvalitnější lodi. Na stavbě se podílejí odborníci. Já (jako petkový kapitán) jsem prošel pětiletým výcvikem na moři v závodním jachtingu.

Možná to nemusí dopadnout podle představ, ale musíme se o to pokusit. Prosím, drž našemu týmu i mě palce. Jak nám jde projekt od ruky, se můžeš podívat na www.vichr.org, kde najdeš i video, rozpracovanost lodě, nebo způsob, jak plavbu podpořit. Ty to pochopíš: “Lepší být mrtvej frajer, než živej sráč!“

Albert Fikáček před svojí plachetnicí (f: vichr.org)

Tělo je na cestě do práce, ale hlava zůstala ve skalách – Sherpafest 2015

26.09.2015, Standa "Sany" Mitáč

Už ani ne za měsíc se v pražském kině Aero sejdou lezci na oblíbeném Sherpafestu.
Jeho organizátoři nedávno ukázali letošní plakát. Povídali jsme si o něm s Pavlem Trnkou, který má na starosti vizuální stránku akce.

Jak probíhalo focení v metru?
V ranní špičce ve všední den na Andělu jsme působili pozdvižení – zvlášť když se Ondřej Řípa, coby „kluk z plakátu“, nerozpakoval převlíkat na plným nástupišti. Kromě focení jsme hlavně natáčeli znělku. Jezdili jsme po eskalátorech nahoru a dolu, překáželi se stativem, schovávali jsme se před bezpečnostníma kamerama a čekali kdo nás vyhodí, ale nikdo se neobtěžoval.

Čí to byl nápad, co to má symbolizovat?
Určitě to znáš. O víkendu si báječně zalezeš a pak v pondělí jedeš do práce nebo do školy a ještě se ti v hlavě přehrávají obrazy z víkendu: medvědí funění, rozklepaný cvičky vysoko nad kruhem, drolící se chyty, opojnej pocit z výlezovýho madla, pohoda na vrcholu, třeskot půllitrů v hospodě… Tak to je přesně tenhle plakát. Není to žádnej: „Climbing is my life“. Symbolizuje stav, kdy je tělo na cestě do všedního dne, ale hlava je ještě pořád zaseklá ve skalách. Obrazově to zapadne až dohromady se znělkou. Měli jsme připravenej ještě jeden takovej sladkej alternativní plakát: borec na Milencích v Adršpachu pomáhá fešný kopretině za ruku při zdolávání posledního metru a vůkol skalních věží les, ale to neprošlo přes komisi pro zachování punkového duchu festivalu.

V jakém stylu bude letošní Sherpafest?
Žádnej evidentní styl se letos nenabízí, ale nějakou taškařici na poslední blok určitě připravíme. Obávám se, že ji opět budeme dolaďovat pět minut předem v koutě za oponou, ale obecenstvo nám to určitě promine, pokud budeme do sálu rozdávat tekutý úplatky jako v posledních dvou letech.

Na co se nejvíc těšíš?
Upřímně na after party, ale jinak na vystupující hosty. Letos nejsou tak známý jako Adam Ondra nebo Radek Jaroš, ale rozhodně mají co říct o lezení v horách nebo na písku. Jsem hodně zvědavej na ženskou perspektivu zkušený horolezkyně Aleny Čepelkový a na povídání Pavla Bači Vrtíka, kterej “o víkendech” předvádí světovej alpinismus. Jistotou pak bude premiéra filmů Reel Rock. Sice to má všechno takovej jednotnej americky přehnanej grandiózní styl, ale patří to každoročně k tomu nejlepšímu z lezeckejch filmů.

eMontana je mediálním partnerem Sherpafestu.

"Čekali jsme, kdo nás vyhodí, ale nikdo se neobtěžoval." foto Pavel Trnka

S východem slunce přichází nirvána

23.09.2015, Jakub Freiwald

Je půl jedenácté večer. Opuštěnou lesní cestu prozařují stovky metrů před nás ostré světlomety auta. Na místě je klid. Jenom venku u stolu klábosí nad pivem prvních pár odvážlivců. O chvilku později se tu těsná skoro dvacet nedočkavců. “To je nějakej plaveckej kroužek?” drmolí ze sebe místní štamgast, který po náročném večeru sotva stojí na nohách a přidržuje se futer u dveří. Něco na ten způsob – jsem tu se skromným štábem a máme za úkol natočit reklamní spot pro americkou firmu.

Východy slunce ve skalách mě vždycky strašně bavily. Rychle zjištuju, že i noci mají něco do sebe. Kromě nás široko daleko nikdo není. Ze všech stran se ozývají táhlé neidentifikovatelné zvuky. Podle mě to musí být minimálně smečka vlků na lovu, v reálu jde spíš o jeleny v říji. Stoupáme vzhůru neprostupnou buší. S kamerou v ruce si nemůžu moc stěžovat, kluci za mnou jsou ověšení nejrůznější technikou vážící minimálně o deset kilo víc.

Každou chvilku zastavujeme. Buď absolutně netušíme, kde jsme nebo se nám líbí spadlý strom nebo husté kapradí. “Tady to natočíme. Jedno světlo proti skále, druhý na obličej z boku. Tutová imitace měsíce,” udílí pokyny kameraman Pavel, zatímco já měním objektivy a připravuju techniku.

Z protějšího kopce naši “malou” halogenovou tečku dvěma objektivy sleduje druhá část štábu. Celonoční časosběr, který mají kluci na starost, nikdo z nás nikdy netočil a ani moc nevíme, jak na to. Viděli jsme ho zatím jenom na fotce. “Musí to bejt každopádně světový. Toho se držte,” zní jediný pokyn od režiséra Petra Juračky.

V pět ráno konečně stojíme pod třímetrovým komínem vedoucím na vrchol. Na únavu nemáme ani čas, ani pomyšlení. Všem v žilách koluje směs adrenalinu ředěná velkou dávkou redbullu. Jeřáb, stativy, světla, činky, dron. Technika za stovky tisíc putuje vzduchem z ruky do ruky. Sluneční kotouč už je jenom malý kousek pod obzorem, když rejža konečně hlásí: “Všechno připraveno!”

Je dost pravděpodobné, že jsme na dlouho jediní magoři, kteří na tohle místo vynesou desítky kilo nákladu kvůli jedinému záběru z jeřábu. A i když je z naší výbavy silně cítit technologický boom 21. století, tohle se pořád musí nosit hezky po staru. Stejně jako magické východy slunce po ránu ve skalách. Ty se taky naštěstí moc nemění…

S "plnou polní" čekáme na východ slunce... (f: Vojta Kosobud)

“Hmatová hygiena” – chtěl jsem jít na stěnu v USA

19.09.2015, Vojta Pezlar

„Neboj, všechno tě naučím, až tam budeme. Je to brnkačka,“ tohle jsem říkal svému kamarádovi v Americe před návštěvou jedné z místních lezeckých stěn. Chtěl jsem mu prostě ukázat lezení na laně. Bohužel, moc se to nepovedlo.

Po příjezdu na stěnu v Richmondu jsem očekával rutinu – vyzvednutí klíčků, šatna, krátké protáhnutí a jde se na věc. Jenže to jsem se nemohl více zmýlit. První věc, co nás čekala, bylo třístránkové lejstro: „Vůbec za nic neručíme, kdežto vy ručíte úplně za všechno,“ projít text bylo ještě snesitelné, přeci jenom jsme v Americe. Pak to ale přišlo.

Chlapík za pultem se nás zeptal, jestli už jsme někdy lezli ve státech. Naneštěstí ne, a tak začalo školení, které tě přesvědčí, že jistit neumíš a asi nikdy nebudeš. Ptáš se proč? Zalézt si tady totiž vyžaduje vícestupňovou prověrku hodnou agenta CIA.

Náš den začíná půlhodinovým videem o mašince, co sama jistí. Pak o ní následuje písemný test pro “Lezce na jisticím zařízení”. Ten naštěstí zvládne i nemluvně, což ti dodá sebevědomí, a tak s optimismem pokračuješ na další zkoušku – „Lezec na TR“.

Tohle kolo probíhá pod dozorem instruktora a tady končí legrace. Zjistíš, že osmičku uvážeš, ale to jest vše. Neumíš předepsané signály lezec-jistič a už se vezeš. Když tím s odřenýma ušima projdeš a už se nemůžeš dočkat lezení, čeká tě zvládnutí dalšího stupně – „Jistič na TR“.

Tady musíš dokázat, že dokonale dodržuješ, takzvanou „hmatovou hygienu“– bravurně zacházíš s jistítkem, na jehož používání zrovna děláš kvalifikaci. Křečovitě dodržuješ předepsané pohyby pro dotáhnutí a povolení, které zaručí, že nikdy nepustíš lano pravou rukou – to platí i pro leváky!

Když tohle vše jako většina nedáš na první pokus, instruktor se usměje a poví ti, že to můžeš zkusit znovu za 72 hodin. Smutně obejdeš hrstku boulderů, co tam mají, abys nevyplýtval 15 dolarů za tříhodinový vstup. Během toho z dálky pozoruješ těch pár hvězd místní tělocvičny, co to dotáhli až na „Jističe prvolezců“ – na sedáku se jim jako důkaz houpe pět předešlých hodností. Pomocí těchto lístečků personál zjišťuje, na co má dotyčný kvalifikaci.

Tobě se dnes houpou jenom dva.

S kyblíkem si budeš v USA připadat jako nemluvně. (ilustrační foto: Standa Mitáč)