"200 slov"

Když se řekne „Ekne“ – na písku v Norsku

18.08.2015, Katka Kolská

Po pár letech v kanceláři jsme se rozhodli všechno opustit, žít v obytce, cestovat, lízt, chodit, jezdit na kole, relaxovat… Už to jsou víc než dva měsíce, co jsme na cestě. Vyrazili jsme do Norska, bez plánu a bez průvodců. Na lezecké oblasti se ptáme místních. A funguje to perfektně.

Na místě známém jako „Ekne“ mělo jít o pískovec a to nás lákalo. V Ekne ovšem nebyla ani skalka, natož písek – místní nás poslali devět kilometrů dál do osady Kristivika a odtud 40 minut pěšky po pobřeží ke skalám. Ponaučení: pro Nory je všechno „tady“, i když je to třeba 60 kilometrů.

Nejsem typ lezkyně, co by potřebovala zaparkovat pod skálou, a tak se mi to zamlouvalo. Po menším průzkumu jsme se rozhodli vyrazit hned večer. Přespali jsme na útesech nad fjordem, pozorovali vydru, kochali se západem Slunce a vychutnali zakázaný ohýnek.

Písek tu opravdu byl. Na omak je o hodně tvrdší než u nás a je prý jediný ve Skandinávii! Lezení začíná odhadem na pětkách a, jak jsem se později dočetla, Adam Ondra tu dal své první skandinávské 8b+.

Špatná předpověď se nevyplnila, a tak jsme si bez bouřky druhý den užili ve stejném duchu – jen my, skály a zapomenutý kus země v divočině. V tu chvíli člověk zapomene na všechno ostatní a přesně ví, proč se vydal touhle cestou.

Katčin blog najdeš tady.

Romantický ohýnek u fjordu nedaleko Kristiviky (f: Katka Kolská)
reklamní banner

Zvládl to sám – vítěz Outdoortrophy Michal Krysta

16.08.2015, Standa "Sany" Mitáč, Jakub Freiwald

Normálně je Outdoortrophy týmová hra – běh do vrchu, paraglide, kajak a horské kolo. Každý borec má jeden úkol.

Michalovi Krystovi bylo líto závodit jen v jedné disciplíně (umí toho víc), a tak se přihlásil do šílené kategorie SÓLO – “všechno zvládnu sám”.

A vyhrál. Včera byl rakouském Lingenau nejrychlejší ze všech sólistů-čtyřbojařů a vydělal si na pokutu za telefonování po cestě na závody.

Při první disciplíně – běhu do vrchu, byl nejprve druhý, potom se společně se soupeři na chvíli ztratili v husté mlze, kde se Michal zorientoval nejlépe a dostal se na první místo. Kvůli špatnému počasí se nelétalo, a tak pokračoval rovnou na kajak, který zvládl v pohodě. Nejdrsnější bylo přežít kilometrové převýšení do horského krupobití: “Byla mi v tom tílku strašná zima, úplně mě to rozklepalo – dvakrát jsem při sjezdu spadnul z kola,” popisuje s pokračujícím svalovým třesem v cíli.

Michala jsme odchytili přímo po závodech, povídali si o extrémních přeletech Pyrenejí, Dolomitenmannovi, jeho veganské stravě nebo o nejsilnějších zážitcích při pokusu o prvovýstup na Changabang (6864 m) v indickém Himálaji.

Rozhovor najdeš na eMontaně, až se nám povede ho trochu zkrátit – Michal ještě plave, jezdí na silničce, leze, zakládá pivovar a k tomu hraje hokej…

O něco víc fotek najdeš u nás na Facebooku.

Michal při první disciplíně, běhu do vrchu (f: Markus Gmeiner)

Před deštěm se schovej do stropní spáry – mladíci v Orcu

13.08.2015, Standa "Sany" Mitáč

V italském údolí Orco tenhle týden řádí mladí čeští lezci, kteří tu sbírají alpinistické zkušenosti od Honzy Zbranka, Šatavise, Stračese a Stoupy. “Vydrží ten frend odsednutí?” báli se ze začátku. Včera už do vlastního jištění padali jako do nýtů, zdomácnili hodně rychle.

První dva dny jim hodně pršelo, ale lezlo se – většinou po vlastním jištění. Například Matěj Svojitka pokosil na první pokus stropovou spáru Legoland za 7b+. Jinde než ve stropech a převisech se lézt nedalo. Od úterý už bylo slunečno, takže se lezlo a fotilo až do noci. “Musíme vylézt aspoň deset cest,” hlásil každé ráno namotivovaný Denis Pail.

Dnes odpoledne má do údolí přijít další déšť, a tak se skupina nejspíš přesune pod sportovní převisy u švýcarské Bellinzony.

Autor příspěvku zavírá počítač a jde se zase někam pověsit…

Těšte se brzy na větší článek s fotkami na eMontaně.

Rychlou ukázku fotek do té doby najdeš u nás na Facebooku.

Stoupa v Ceste Cannabis 7b (f: Standa Mitáč)

Denis Pail vylezl své první 8b+ a soustředí se společně s juniory

10.08.2015, Standa "Sany" Mitáč

Denisovi je osmnáct, studuje v Ostravě a chce být profesionálním hasičem.

Vzhledem k tomu, jaké nám poslal fotky do eMontany, možná se mu pracovní plány vymknou z rukou a stane se spíš profesionálním lezcem. Denis Pail ve španělském Rodellaru před několika dny vylezl svoje první 8b+ (UIAA 10+, pozn. aut.).

Prožil si během toho 35 stupňů vedra, 35 stupňů převislosti a laktát mu do předloktí tekl dlouhých 40 metrů. Cesta se jmenuje Ixea a je to vytrvalostní záležitost se dvěma bouldery. Na jeden z nich si musel vzít chránič kolene, aby nepřišel o všechnu kůži.

V sobotu Denis vyrazil společně s dalšími juniory na horolezecké soustředění v Alpách, které vedou Honza Zbranek, Dušan „Stoupa“ Janák, Vašek „Šatavis“ Šatava a Jan „Stračes“ Straka. V terénu je i eMontana, takže se můžeš těšit na fotky mladých i „starých“ v akci

Denis Pail leze na Rodellaru (f: Radmil Schneider)

Lonely Planet: „Pojď se mnou mimo cesty.“ Cože, s tebou?!

03.08.2015, Lucie Trojanová

Kam se ještě v létě chystáš? Potěšíš se pohledem na Grand Canyon, Machu Picchu nebo Taj Mahal? A neštve tě, že to chtějí všichni?

V poslední době čím dál častěji slýchám a čtu, jak lidi rádi jezdí do míst, kde na turisty nenarazí. “Turistika vyšla z módy.” A to tak hodně, že i turistický (!) průvodce Lonely Planet zve své čtenáře, aby se s ním „vydali mimo vyšlapané cesty“. Což zní trochu absurdně, když uvážíme, kolik lidí si ho koupí a prošoupe podrážky právě v místech, která mu Lonely Planet doporučil.

A co zbude všem, kteří se vyhýbají oblastem, kde to v létě vře přítomností tisíců? Můžou vidět Yosemity? Ani náhodou, jsou tam davy! Mayské pyramidy? Vyškrtnout. Nepál? Radši taky ne. Důsledně aplikovat antituristickou strategii znamená o mnohé se připravovat. Myslí to ti lidé doopravdy, nebo se jim jen líbí, jak to zní: „Nejsem turista…“

Na pováženou je i to, že ti, kteří nadávají na turisty, často zapomínají, že jsou jimi také. Možná cestují nezávisleji a možná je jejich cílem co nejvíc splynout s domorodým davem, ale jejich prvotní tužba je stejná jako tužba toho nejprůměrnějšího turisty – vidět a zažít něco nového.

Navrhuji smířlivost. Cestovatelé i turisti jsou nakonec stejně jedna velká parta. Jen se nějak stalo, že slovo cestovatel má příchuť nevšednosti a schopnosti vidět za obzor, zatímco označit někoho jako turistu hraničí a nadávkou.

Těžko říci, kde je hranice. Přeji hezký zbytek léta bez zbytečné pózy.

"Pojď se mnou mimo vyšlapané cesty." (f: Standa Mitáč)

Můj první víkend “ve skalách”

28.07.2015, Jakub Freiwald

Vstáváme brzy ráno. Zatímco voda na čaj pomalu pobublává pod plechovou pokličkou ešusu, prohrabávám se hromadou karabin a přemýšlím, co kam patří. Hrdým majitelem sedáku jsem teprve od včerejška, ale už jsme si k sobě stihli najít cestu. Myslím, že si budeme rozumět.

V nohách máme prvních 1200 výškových metrů. V barevných helmách s karabinama u pasu vypadáme jako banda horníků. Co naplat. Konečně stojíme před začátkem cesty na Persailhorn (obtížnost C). Co mě na tom baví nejvíc? Nikde ani noha. V pohodovém tempu postupujeme k vrcholu. Holky vynechávají poslední, nejexponovanější úsek cesty, a přicházejí tak o pomyslnou třešničku. Já si ji dal – první zářez na pažbě. Super!

Celou noc s přestávkama prší. Vybíráme proto na pohled jednodušší s’Schuasta Gangl (B/C) na Steinplatte. Klestíme si cestu po úzké pěšince mezi borůvčím a po zhruba hodinovém výstupu zalamujeme krky před kolmou stěnou. Lezu první. Z ptačí perspektivy pozoruju barevné helmy parťáků pod sebou. Na prakticky holé stěně o pár desítek metrů výš poprvé pociťuju zvláštní šimrání v žaludku. Něco mezi strachem a nadšením. Cvakám odsedku a ještě ten pocit umocňuju. Pomalu začínám chápat, co na tom lezení všichni vidí. Poslední metry k vrcholu jsou jen takovou milou povinností. Nejlepší je totiž zážitek z cesty samotné. Přichází pořádná průtrž. Pláštěnku nemám a za chvilku si připadám jako chodící cedník. Vysmátý od ucha k uchu.

Je zvláštní, jak ten pocit graduje. Zatímco únava třetí den ráno je větší a větší, něco uvnitř mojí hlavy ji záměrně vytěsňuje. Míříme lanovkou k vrcholu Alberfeldkogel u Ebensee. Nástup na ferratu HTL Wels (C+) je docela brutální sešup dolů po kluzké pěšině. Párkrát mám co dělat, abych nesletěl dolů. Během výstupu občas ručkuju po laně – chyty pro ruce nejsou. “Když to zvládne dvanáctiletá holka přede mnou, já taky,” říkám si. Výšek se nebojím, před strmým srázem dolů mám ale respekt. Stejně jako před nadšenci, co tyhle cesty vytvářejí.

Dokážu si představit, že velká část lezců může brát tuhle horskou turistiku jako hyzdění skal a hor, já v tom ale vidím něco trochu jiného. Možnost, jak si k tomu všemu přičichnout. A důvod, proč začít plánovat další dny ve skalách bez uvozovek.

Persailhorn – láska k ferratám? Těžko říct. (f: Jakub Freiwald)

“Cestování sbližuje a boří bariéry”

22.07.2015, Anča a Petr @ (z)cesty

Anča a Petr – dvojka, která miluje cestování. Žádní extremisti – divoké řeky nesjíždějí, na osmitisícovkách je taky nejspíš nenajdeš. Prostě jenom rádi nezávisle cestují a jsou ukázkovým příkladem, že kde je vůle, nejsou překážky. Stačí chtít.

“Před deseti měsíci, v září 2014, jsme vyrazili na časově neomezenou výpravu z Čech na Nový Zéland. Proč? Po zhruba 20 procestovaných zemích jsme konečně chtěli zažít pocit, kdy nemusíme nikam spěchat, můžeme si užívat přítomnost bez obav o blízkou budoucnost a hodit trable hektického evropského života za hlavu. Zatím jsme projeli Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Gruzii, Arménii, Írán, SAE, Omán, Indii, Thajsko, Barmu a Kambodžu. Nyní pokračujeme Vietnamem, v pořadí už 15. zemí. Co je hlavní – jsme stále nadšeni.

K nejlepším a nejsilnějším zážitkům (v duchu hesla, že zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný) určitě patří ty, které jsou spojené s lidmi. Často nás překvapí, jak hodní a pohostinní lidé ve světě žijí. Váží si základních životních hodnot, které v našem stylu života bohužel už ztratily na důležitosti. Pomineme-li nespočet autostopů, zajímavých setkání a drobných obdarování, můžeme uvést pár příkladů, které nám nejvíc utkvěly v paměti. Hovězí zabíjačka ze zásob na zimu v Arménii; třídenní “all-inclusive” pobyt u íránské rodiny bez znalosti angličtiny, která si nás tak oblíbila, že nám dokonce zatajila odjezd našeho autobusu; v bohatém Ománu zase naprosto nechápou stopování nebo spaní pod stanem, tak nám radši zaplatili hotel; nebo pozvání na hostinu oslavující prostě a jenom pátek, které nás mile překvapilo v malé lesní svatyni v Kambodže (dokonce uvažujeme o zavedení podobné tradice u nás :).

A vysloveně negativní zkušenost? Ta byla zatím naštěstí jen jedna. Pod tureckým Araratem na nás dva mladíci vytáhli nůž a dožadovali se peněz. Vyvázli jsme jen díky ochotnému Turkovi, který jel náhodou okolo, nechal nás naskočit do auta a odjel.

Pokaždé, když se k nám někdo zachová hezky, pomůže, obdaruje, pozve, nebo se jen zeptá, jestli něco nepotřebujeme, si říkáme, kolik lidí by se tak asi zachovalo k cizincům v Čechách? To je podle nás jedno z největších kouzel cestování – sbližuje a boří jazykové i jiné bariéry. Tak proč by i stydlivý Čech nemohl projednou odhodit zábrany a tím nejjednodušším způsobem – projevením zájmu – nemohl pomoct bezradnému cizinci?”

Cestu Anči a Petra můžeš sledovat na jejich Facebooku nebo na webu

Nečekaná hostina - oslava pátku v Kambodže (f: Anča a Petr @ (z)cesty)

Procitnutí ze spánku

14.07.2015, Mikuláš Heger

Je tomu pět roků, co jsem začal tahat a byl poprvé okouzlen „kváky“ (malými skalními oblastmi) mého rodného Hořovicka – Dehetník, Mrtnická, Jindřichova skála, Žďár a mnohé další…

Jak se člověk zlepšoval a poznával nové lidi, leccos se od nich dozvěděl: „Musíš do Srbska (Český kras), to ti dá techniku a je to úplně jiná liga,“ říkali mi pořád.

Nechtělo se mi, ale kluci asi věděli, co říkají, a tak jsem poprvé lezl na vápně. Časem jsme do Srbska začali opravdu jezdit a přelézat postupně další a další „klasiky“ – Ivanovu dolní, Duely, Zlobivé dítě, úžasné lištovačky na „Vlastě“, boulderový Osp 88 – a spolu s rostoucí formou zavítali i do dalších sportovních oblastí a začali taky pískařit.

Nikdy jsem nechápal, proč všichni průměrní lezci jezdí lézt jednodélkové, sportovní cesty do zahraničí. K čemu, když „sedmiček“ a „osmiček“, popř. „devítek“ máme i u nás mraky. Např. na divoké vodě je to horší, to člověk skutečně musí někam za hranice, jelikož u nás se sveze tak maximálně za jarního tání. Když jsem ale letos na začátku své páté sezony zavítal poprvé do „Jury“, byl jsem překvapen charakterem tamních skal. Neskutečně mi „natékalo“. Většina cest převislých, po dobrých dirkách, kde člověk prsty nezalomí a vše musí oddřít jeho flexory předloktí. A jak mi zase potvrdili nadneseně zkušenější kamarádi: „Jo Miki, takový lezení jako v Juře, je na většině skalách po světě.“ Holt budu taky asi muset za hranice…

Těsně po procitnutí... (f: Mikuláš Heger)

Rytíř toproper

06.07.2015, Mikuláš Heger

„Jsem ten nejdůležitější,“ zní z úst druholezce. Každej blbec umí lézt na prvním laně a vytáhnout nějakou „vraždu“, ale vždycky potřebuje jističe – mě!

Prvolezec se chce vytáhnout před zbytkem skupiny, hlavně před tou dámskou částí. Má to tak jednoduchý, prostě dá na chvíli svůj život do božích rukou, pořádně se dole nadechne a vydechne až na vrcholu.

„Toproper“ je naproti tomu skromný, nemá zapotřebí machrovat nad ostatními, je jako rytíř, který přijde, rád odjistí a nikdy „není“ tak „blbej“, aby riskoval kvůli holce. To ji radši pozve na „pívo“, až bude prvolezec spát, jelikož ten je po celodenní „lezbě“ velmi „unavený“ po fyzické i morální stránce. Prostě nastoupí, když už je to na prvolezce moc, a stará se mu večer o jeho společnice. Ještě navíc je takový charakter, že se „tahačovi“ ráno ani nechlubí svým skalpem ze stanu, aby měl dotyčný čistou hlavu a mohl vyvádět nové extrémně náročné „morálovky“ na hranici svých možností.

Ten chudák ani netuší, že zatímco spal, jeho vysněná láska začala patřit jinému, který ji teď balí svými vtipy, zatímco on tráví hodiny ve stěně, kde se potí na hranici pádu. V práscích, kde kruhy jsou v nedohlednu a smyčku nezaložíš.

Takže kámo, příště až přijdeš pod věž, neváhej a zaujmi své místo hrdě u „grigriny“, ostatní už půjde samo!

Rytíř toproper v tureckém Olymposu (f: SM)

Problémy na Monte Rose a létající Ueli

29.06.2015, Standa Mitáč

Tady je pár slov jako reakce na diskutovaný článek ohledně problémů na nejvyšší hoře Švýcarska Monte Rose. Shodou okolností jsme byli minulý týden na vrcholu Dufourspitze (4634 m n. m.), tak se sluší podělit o aktuální podmínky.

Podle Jirky Chamráda je spaní nad chatou Monte Rosa úplně zakázáno. Možná to tak je, ale pokud stanuješ u kamenné ohrádky cca ve 3100 m n. m., Švýcaři to nadále tolerují. Přímo u chaty ne – pokud nemáš zrovna 5 000 euro v kapse.

Chatař na Monte Rosa Hutte je skutečně zvláštní člověk. Když byl kamarád na chatě pro razítko do deníku, dozvěděl se tohle: „Razítko je pouze pro hosty, kteří tu přespávají.“ Noc stojí 30 franků, když ukážeš kartičku Alpenverein.

Podmínky na kopci jsou v pohodě – typické pro začátek léta. Na hřebeni normálky od sedla Sattel je perfektní firn, nahoře na skalním hřebeni zpomalí jen krátký ledový traverz při oblézání jedné věžičky. Žádné velké převěje, nad 4000 m n. m. leželo 26. 6. odhadem 20 cm čerstvého sněhu.

Pokud budeš sestupovat ledovcovým kotlem mezi Dufourspitze a Nordendem, hodí se vzít šroub na abalakovy hodiny – v diskusi zmíněná komplikovaná pasáž mezi trhlinami se za ně dá slanit. Nahoru k fixním lanům (ty jsou na kopci od roku 2005) to ledovcovým kotlem letos skutečně průchozí není. Možná tak v obtížnosti WI 4 a víc.

Také jsme si přáli vidět Ueliho Stecka, který právě teď v Alpách sbírá jednu čtyřtisícovku za druhou. Byli jsme na Monte Rose týden, takže pravděpodobnost byla sakra veliká…
A pak najednou uprostřed jasného večera:
„Podívej! Támhle na Lyskammu, vidíš to? Na hřebeni se pohybuje světýlko.“
„Jo, vidím to! Fakt tam je! (…) Akorát teď už je to světýlko ve vzduchu.“
„Vždyť Ueli je přece hvězda a má s sebou padák!“

Traverz z Dufourspitze (skály nad horizontem) na Nordend (f: SM)

Olomouc dohání umělý spánek

19.06.2015, Standa Mitáč

Ještě před pár lety to bylo s umělkami v Olomouci docela bídné. Zatrénovat sis mohl na školní stěně základky Heyrovského nebo na boulderu U Pajka, kde se lezci s lanem museli vtěsnat do 60 m2. Po otevření stěny Flash Wall (1 200 m2) se lezecká nabídka rozšířila a zvětšuje se dál.
V Olomouci budou příští víkend, v rámci závodu Flash Wall Open, otevírat novou boulderovku. (odpovídá Alena Zelená z Flash Wallu)

Jak velká bude?
Bouldrová stěna, kterou jsme vybudovali, je mobilní a variabilní. V současné chvíli ji máme pod širým nebem v areálu Flash Wallu, ale chceme ji vozit na různé akce. Momentálně nabízí lezeckou plochu necelých 100 m2 a počítáme s postupným rozšířením až na 200 m2. Pod všemi profily máme samozřejmě žíněnku.

Kolik vůbec bouldrovek v Olomouci teď je?
Momentálně se jedná o jedinou venkovní bouldrovou stěnu v Olomouci.

Bude mít otevřeno i na podzim nebo v zimě?
Stěna je určena pro celoroční provoz. Na zimu ji pouze přemístíme do vnitřních prostor Flash Wallu.

Kdo u vás bude stavět bouldery?
Bouldery by měly být velmi různorodé, proto i stavěčů bude velká řada. V současné době dobře vypadají bouldry od Krkavce (Tomáš Doubravský) a Korby (Richard Budínský). Každopádně do budoucna si zalezete na problémech od stavěčů z celé republiky.

Jaké bude vstupné jen na bouldrovku?
Vstup na bouldrovku bude zdarma ke vstupence na stěnu s lanem. V případě vstupu pouze na boulder bude základní vstupné 80 korun s dalšími slevami pro studenty, držitele permanentek, atd.

eMontana je mediálním partnerem závodů Flash Wall Open, které se budou konat ve dnech 27.-28. června 2015.

Další prostor pro kroucení těla se otevře v Olomouci (f: Standa MItáč)

Vyšla nová tištěná Montana

17.06.2015, redakce

Jak jsem fotil Silbergeier 8b+ v Rätikonu

15.06.2015, Stefan Kürzi

Silbergeier znají skoro všichni lezci. Tuhle cestu (240metrová 8b+ od Beata Kammerlandera, součást tzv. Alpské trilogie, pozn. red.) dokumentovalo za poslední roky mnoho různých fotografů. Proto to pro mě byla výzva. Snažil jsem se najít nové ohromující perspektivy, které ještě v časopisech nikdo neotiskl. Navíc jsem ve švýcarském Rätikonu několik let nelezl, takže jsem se na to moc těšil.

Nefotili jsme klasicky odspodu, ale rozhodli jsme se začít nahoře. To znamená, že jsme se nejdříve museli dostat na vrchol Vierte Kirchlispitze. Dobrodružsví v Rätikonu pro nás začalo už na zemi – vyjet autem nahoru v téhle oblasti není úplně jednoduché. Cesta je ve špatném stavu, hodně ji poničily silné deště v minulém létě. Krajnicím v zatáčkách jsme moc nevěřili. Často byl v autě jenom řidič a ostatní, zčásti ze strachu, šli vedle pěšky. Džíp by se nám hodil…

Aby ses dostal k výlezu Silbergeieru, čeká tě alespoň dvouhodinový pochod. Nám to zabralo víc jak tři hodiny, protože nikdo neznal cestu na vrchol. Zní to hloupě, ale nikdo z nás jsme na “nelezecké straně” Rätikonu nikdy nebyli. Neměli jsme ani mapu a signál, takže se všechno docela vleklo. Také jsme museli táhnout spoustu fotovybavení a lan. Výhled z vrcholu byl úplně čistý – na každou stranu jenom hory.

Celkem dlouho nám trvalo focení poslední délky, 7c+ se závratnými pohledy do hloubky. Lezení se mi zdálo velmi technické. Vyžaduje velké sebevědomí a precizní techniku nohou. Vzdálenosti mezi jištěním dráždí mysl a to bylo přesně místo, kde jsem chtěl fotit. Fabian má neuvěřitelný morál, a tak jsme tyhle sekvence mohli fotit několikrát a čekat na nejlepší světlo. Později jsme také fotili 8b+ délku. Používal jsem 100metrové statické lano, abych mohl vyzkoušet spoustu nových úhlů pohledu.

Vzpomínám si na šťastnou chvíli, kdy jsme odpočívali na malém kousku zelené trávy vedle štandu nad pátou délkou. Jak útulné místo uprostřed masivní skalní stěny. Má i šťastné umístnění – v jednu chvíli padající kameny jen o kousek naši zahrádku minuly.

Po přestávce jsme slaňovali dolů, než přišla noc. Z poslední délky už jsme jeli za světla čelovek. Do auta jsme se vrátili pozdě, ale všichni jsme měli úsměv na tváři. Takovýhle úsměv máš vždycky, když naplníš svůj den. Náš měl dvacet hodin.

Stefanovy fotky ze Silbergeieru najdeš v tištěné Montaně č. 3. Jak ji seženu?

Na cestě pod Silbergeier (f: Stefan Kuerzi)

Solím, solíš, solíme – hlavně v Mézlovce

11.06.2015, Mikuláš Heger

Nedalo se prostě odolat předpovědi, a tak jsme v pátek na noc vyrazili směr Turnov. V sobotu ráno jsme na rozlez vybrali napřímení „údolky“ na majestátní Blatník. Nejhezčí a zároveň i nejtěžší mi přišlo právě ono „napřímení“ v horní partii, kde se pokračuje koutovou dvouspárou. Ta je z tvrdšího materiálu a díky železitým příměsím tudíž není vyšlapaná. Celá cesta se dá dobře zajistit a je oklasována za VII.

Jako další cestu lezeme sportovně zajištěnou VIII, Pivrncovy děti, vedoucí na nedalekou Poslední věž. Cesta vede po hraně, celkem přes dva kruhy, co kruh, to boulder, v závěru okořeněná pekelným rajbasem.

Vyrážíme k Majáku, kde zkoušíme Gotickou hranu (VIIc). Cesta začíná k mému překvapení nepříjemným sokolíkem, kde po druhé „podlaze“ zanechávám pytel a stěhujeme se k Podmokelské a její nepříliš známé Mézlově spáře. Klasifikována je za VI, ale vypadá moc pěkně, zvláště v úvodu, kde tě čeká na první pohled hladký, desetimetrový koutek završený převískem.

Když jsem cestu s úctou obdivoval při své první návštěvě před rokem, zjistil jsem ve vrcholovce, že si na ni troufly nějaké dvě dívčiny. „Když holky, tak já taky,“ řekl jsem si tehdy. Cesta je poměrně solivá a trápení nekončí přelezením zmíněného převísku, ale pokračuje až na úplný vrchol, ke kterému je to zatraceně daleko. Kruhy navíc působí dost omšelým dojmem. Vylézt Mézlovku je pěkný zážitek, a pokud si chceš vysloužit obdiv, vřele cestu doporučuju!

Když si pak dáš na zlepšení morálu a uklidnění rozklepaných rukou takovou Egyptskou hranu na monumentální Sfingu, budeš si připadat jako na procházce, ačkoliv jde o VIIbejdo…
To by pro dnešek stačilo, musíme se ještě posilnit v putyce U závory jedním pětipivem ze Svijan.

Skalák na jaře 2015 (f: Mikuláš Heger)

Když je ti dobrodružství na obtíž

04.06.2015, Lukáš "Asu" Abt

Když jsem začínal někdy počátkem milénia lézti, většina oblastí v blízkosti mého bydliště byla na starých skobách. Chtěl-li jsem cos vylézt, musel jsem respektovat fakt, že se nepadá (dost často ani nesedá), protože to stav jištění nedovoloval. Tak jsem se naučil nepadat.

Trochu jsem nabral odvahy a začaly mne lákat nesnadné linie stropů. Nebyl jsem silný, pročež sem propad hákování. Zdokonalil jsem se v umění zatlouct skobu, či věřit háčku. Zjistil jsem, že né každá stará skoba je špatná, ale naopak, že každá má své (netušené) možnosti. Sžil jsem se trochu nejen se skálou, ale i materiálem. Pochopil jsem principy.

Lezení jsem si nikdy nedokázal představit bez parťáka a vzájemného hecu při přelézání cest. Na chatách mne pak bavilo potkávat se s novými lidmi a poslouchat jejich příběhy. Interakce se zkušenějšími mne vnitřně posouvala dál. Otevíraly se mi obzory.

. . .

Na vysoké jsem ale musel propadnout sportovnímu lezení. Zjistil jsem, že bez kvalitních oček to při posouvání limitů nepůjde, protože pády se staly denodenní rutinou. Dříve pro lezení nedosažitelné línie se mi tak stávaly dostupnými a do hákuvek nebylo potřeba hromady skob, ale naopak expresek. Už jsem se s kamarády nebavil o zážitcích ze zimních hor, ale u pivka řešil jednotlivé cruxy a správnou betu.

Byl jsem silnější, však ne vždy naplněný. Trénink na bouldrovce bez lidí mne nejen izoloval, ale bez atmosféry jiných nadšenců ani nenaplňoval. Cesty hluboko pod mým maximem se při jištění lesklými a certifikovanými oky stávaly rutinou a dobrodružství bylo ta tam.

U každé druhé jsem čím dál častěji slýchával: “Tam je to špinavé, zarostlé, rozbité!” Věci, které jsem dříve respektoval, jakoby byly ostatním na obtíž.

Začal jsem sólovat, nejdřív pro radost, později z nutnosti. V určitém směru jsem se izoloval, ale to naplnění po přelezu odvážné linie v horším materiálu mne určitým způsobem konejšilo. Přeci jen překonání strachu způsobí v těle jakousi uspokojující odezvu.

Ostatně nebylo to dobrodružství, kvůli kterému náš sport vznikl?

Možná jsem jen ustrnul a nová doba stejně jako móda káže jiné směry.

Certifikovaný borhák v Krase (f: Standa Mitáč)

Pomoc v Nepálu se pomalu dostává mezi lidi. Brzy přijde monzun

26.05.2015, Tek Magar

Včera jsme rozdávali jídlo lidem, kterých se zemětřesení dotklo nejvíce. Přivezli jsme rýži, olej na vaření, sůl, sušenky a další základní potraviny. Moje rodina byla sice zemětřesením také zasažena, ale rozhodli jsme se, že budeme pomáhat. Tihle lidé pomoc potřebují více než my, žijí v daleko horších podmínkách a myslím si, že je to slušné a lidské.

Když od nás přijímali jídlo, byl to obrovsky silný pocit. Cítili jsme se velmi dobře, zasáhlo to naše srdce – ti lidé byli tak šťastní a dávali nám spoustu požehnání. Viděl jsem v jejich očích i trochu radosti. Pořád tam strádá spousta starých mužů, žen a malých dětí, o které se někdo musí postarat. Teď sháním nějakou nevládní organizaci a sponzory, abych jim byl schopen zajistit dostatečný přístřešek. Monzunová sezóna se silnými dešti začne velmi brzy.

Asi nejhůře, co jsem zatím viděl, dopadla škola ve vesnici Jantarkhani. Je úplně zničená a žáci nemají, kde se učit. Celá vesnice je velmi odlehlá, leží na jižní hranici regionu Solo Khumbu. Rád bych nějak pomohl i škole. Začali jsme s příbuznými a sousedy dávat dohromady sbírku.

(Autor žije v Káthmándú a pochází z regionu Solo Khumbu.)
(eMontana oslovila organizaci Člověk v tísni s žádostí, aby nasměrovala část vybraných peněz na přímou pomoc škole v Jantarkhani.)

Holčička z vesnice Boghara v regionu Dhaulagiri. Jak je na tom asi teď? (f: Standa Mitáč)

Za hranou vlastních možností?

24.05.2015, Vojta Bořil

Je sobota dopoledne a spolu s Chadem, couchsurferem z amerického Colorada, kterého jsem na tři dny ubytoval u sebe doma, stojíme na startu bikového maratonu na 55 kilometrů. Kdyby nebylo něj, nejspíš tu ani nejsem a radši se šetřím na běžecké závody. V první lajně společně s dalšími 700 závodníky netrpělivě čekáme na startovní výstřel a naplno si vychutnáváme závodní atmosféru. Zatímco můj parťák je vzhledem ke své bikové kariéře jedním z adeptů na přední umístění, já vůbec netuším, co od sebe čekat.

Od prvních metrů cítím, že mě moje běžecké nohy nezklamou. Jde to i na kole. V terénních pasážích jedu opatrně, na kořenech a kamenech bych se nerad zranil. Na 16. kilometru už mě závod úplně pohlcuje a já propadám euforii. Na obyčejné lesní cestě se řítím dolů strmým sjezdem. Tachometr v tu chvíli ukazuje rychlost něco přes 60 km/h.

Nechávám se unést stoupajícím závodním odhodláním a ztrácím koncentraci. Přichází chyba. Ta vteřina, kdy tělo v rychlosti neovladatelně letí vzduchem a dopad už nemůžete ovlivnit, je bleskurychlá a zároveň nekonečně dlouhá. Hned po tvrdém pádu se poháněn adrenalinem snažím zprovoznit kolo a pokračovat v závodě. Až po několika metrech mi dochází, že jsem pro dnešek skončil.

Vím, že zranění a pády jsou nedílnou součástí hry. Tak to prostě je. Nutí mě to ale zamyslet se nad tím, jestli je skutečně potřeba jít až za hranu svých rychlostních možností. Vždyť pro velkou část závodníků je výzvou už jen samotný start a dokončení závodu ve zdraví. Není potřeba hrotit každou vteřinu.

I přes to, že si kvůli zranění chvíli nezazávodím, uvědomuju si, že jsem měl velké štěstí. Koleno mám hluboko rozseknuté a nějaký čas ho nebudu moct pořádně ohnout. Poranil jsem si i rameno, což kvůli vyplavenému adrenalinu v krvi zjistil až doktor při následné prohlídce.

Řídím se mottem: “Život je od toho, abych něco zažil, a ne svůj čas jen nějak opatrně promarnil.” Každý ale máme hranice – v outdoorových sportech i v “normálním” životě. Občas je důležité si tyhle hranice uvědomovat a nepohybovat se až zbytečně příliš blízko…

Kámoš Chad na trase světového poháru. (f: Vojta Bořil)

“Jednou jsem měla sen, že už jsem doma. To byl fakt horor!”

21.05.2015, Jakub Freiwald

Renáta Géciová je nenápadná holka z Prahy, která převážně stopem objela velkou část světa. Původně chtěla vyjet na půl roku. Teď už jsou to ale roky dva a jí se vůbec nechce domů. Jaký je život na cestě? A co to s člověkem udělá?

Kde všude jsi byla?
Za dva roky jsem stihla navštívit Ukrajinu, Rumunsko, Moldávii, Turecko, Gruzii, Arménii, Náhorní Karabach, Irán, Nový Zéland, Austrálii, Vanuatu, Šalamounovy Ostrovy, Indonésii, Brunej, Nepál, Malajsii, Singapur, Barmu, Laos, Thajsko, Argentinu, Chile a Bolívii. Zbývá Peru a Ekvádor. Jestli se tam dostanu, netuším. Už v Bolívii jsem musela uplatit úředníky na hranici, aby mě tam s provizorním pasem vůbec pustili.

Kde se zrodila myšlenka na tak dlouho odjet?
Chtěla jsem si prostě dát oddych. 15 let práce, konec desetiletého vztahu. Přemýšlela jsem, co mi v životě chybí, co bych chtěla, a proč nechci být tlačená společností někam, kam nechci jen proto, že to všichni očekávají a že je to normální. Pořád mi něco chybělo, a protože ráda cestuji, tak jsem si chtěla prostě odpočinout. Že budu na cestě tak dlouho, jsem sama netušila, ale je hrozně těžké přestat. Jednou jsem měla sen, že jsem se týden před odletem z Thajska do Argentiny vzbudila doma, a to byl fakt horor.

Jakým stylem cestuješ?
Začala jsem stopem a stanováním, děsně mě to baví. Člověk není vázaný na autobusy nebo hotely. Dělá si prostě co chce. V zemích jako Gruzie, Arménie nebo Írán jsou lidé tak pohostinní, že jsem většinu času strávila s jejich rodinami u nich doma. Jedli jsme tradiční jídla dobře se bavili. Zřídka využívám vlaky nebo autobusy. V Bolívii, Peru a Ekvádoru mi asi kvůli bezpečnosti nic jiného nezbyde.

Jaký byl tvůj nejlepší a nejhorší zážitek?
Zážitků mám hrozně moc, je těžké říct, který byl nejlepší a který nejhorší. Spousta jich byla úsměvných. Nejhorší zkušenost byla určitě, když mě okradli. V tu chvíli jsem se o sebe poprvé začala bát. Naštěstí jen tak na dva týdny a pak zase převážila krása krajiny, hory, lidé, jídlo… Ukradli mi i pas a to celé cestování dost zkomplikovalo. V Gruzii jsem se zase i s celou krosnou vykoupala při brodění ledovcové řeky, na turecké dálnici jsem 150 kilometrů řídila kamion, protože řidič byl moc unavený, taky jsem třeba dojila krávu… Hodně zajímavé byly i rozhovory s lidmi v Náhorním Karabachu, kteří zažili válku. Nebo když jsem pomáhala v Chile lidem postiženým povodněmi.

Změní taková cesta člověka?
Záleží asi v jakém věku se člověk na cestu vydá, co od ní očekává, jaké má životní zkušenosti… Po osobní stránce mě asi moc nezměnila. Samozřejmě mi hodně otevřela obzory. Co se mi dřív zdálo jako sen, je realita. Člověk začne vnímat spoustu věcí jinak, je víc otevřený a nápomocný…

V srpnu se Renáta plánuje nedobrovolně vrátit zpátky do Čech. Až se tu trochu aklimatizuje, můžeš se těšit na hlubší rozhovor z celé cesty.

V Argentině (f: Maria Eugenia de la Vega)

Ako nás Dean Potter presvedčil, že lietanie je úplne bezpečné…

18.05.2015, Nina Kuderjavá

Ešte pred týždňom sa na mňa Dean pri odchode z kancelárie usmial. Fakt sympoš.

Žiaden rodený „speaker“ uchvacujúci davy. Ale aj tak nás všetkých nadchol svojou prednáškou.
Ako sám o sebe povedal: „V čase, keď som uskutočnil najdlhší base jump na svete z Eigeru, nebol som vonkoncom najlepším base jumperom. Ale najinovatívnejším.“

Spolu s vývojárom NASA vyvinul svoj vlastný oblek, ktorý mu takýto zoskok umožnil. Jeho najnovšími projektmi bola spolupráca s Google či Apple. V inováciách videl budúcnosť.

Kľúčom k jeho úspechu bol podľa neho určitý podvedomý „systém“, ktorý mu umožnil uskutočňovať najextrémnejšie akcie. Aj keď jeho športovým „kolegom“ sa v tejto oblasti často veľmi nedarilo a mnoho base jumperov v jeho okolí prišlo o život, on veril, že v jeho „systéme“ je niečo viac. Bezchybný model však ešte nikto nevynašiel, nevyšlo to bohužial’ ani tento krát…

Keď som si prvý krát pozrela video, ako Dean skáče basejump so svojim psíkom v leteckých okuliaroch, mala som chuť obrátiť sa na ochrancov zvierat. Keď nám to video pustil priamo Dean, akosi som uverila, že ten psík je vlastne spokojný.

Rovnako na mňa pôsobil aj Dean – balancujúci na hrane, ale šťastný.

(Nejlepší český rozhovor s Deanem Potterem najdeš tady, pozn. red.)

Dean Potter žil v amerických Yosemitech (f: Tom Evans)

Seznámení: Hledám holku magor

13.05.2015, Alena Čepelková

“Ahoj hledám slečnu která je trošku magor a lehce závislá na lezení (lano) a nedělá ji problém chodit 4x týdně na umělku a o víkendu ještě vyrazit třeba do Jury.” (Inzerát z Lezce, 10. 5. 2015)

Nejsou to přesně takové slečny, co ten kluk hledá, ale…

Znám holku, co se vrhla na lezení, když jí bylo tolik, jako je číslo vyskytující se v názvu jedné cesty na Panťáku – a ještě o dvě víc. Přišla o manžela intelektuála, nemohla se pořád vyhrabat ze smutku, a do toho jí umřel táta, horolezec století. A tak se obrátila ke genům, co od něj dostala. Od intelektuálky k lezkyni přešla plynule. Na umělce je třikrát čtyřikrát týdně a o víkendu vyrazí kam chcete, hlavně když se bude lézt. Všechno je tak krásně nové! Spáry mrská po tatínkovi a snad se naučí zakládat i ty uzly.

Znám holku, kterou při lezení přimáčkl obrovský kus šutru tak, že jí na několikrát zlomil nohu v kotníku a pak jí taky tu nohu několikrát operovali a reoperovali a moc se jim to nepovedlo, takže má chodidlo pořád nakřivo a nemůže bez boty pořádně došlápnout. Zorganizovala holčičí expedici do Číny, na kterou se daly snáz sehnat peníze, když na šestitisícovku lezou invalidi. Vylezla na ni.

Znám holku, co když jí bylo osmdesát, při pietním shromáždění na Symbolickém cintoríně pod Ostrvou bravurně šplhala s kytkou na velký balvan položit ji u tabulky s jedním jí drahým jménem, což neunesl předseda Jamesu a v obavách, že na mokré skále uklouzne, mumlal cosi o „těžké pubertě“. Aktuálně (o tři roky starší) řeší, zda nebude moc trapné, když vyrazí na umělou stěnu. Její vnuk po ní chce, aby ho tam vzala.

A když se tak zamyslím… Před dost lety si jedna sedmnáctiletá holka magor usmyslela, že na Štít (Lomnický) přece nepojede jako turistka lanovkou a donutila kamarádku, aby si na něj s ní vyšlápla pěšky. Kámoška už takový zážitek nechtěla nikdy opakovat, ale ona se o pár let později přihlásila mezi horolezce s cílem nikoli se za některého z nich vdát, ale lézt jako oni. I děti mít chtěla, a tak pak parkovala kočárky u zdí a traverzovala je do zblbnutí tam a zpátky, aby si vytrénovala prsty. Hlavně v zimě, což se pak v sezóně hodilo. Někdy si myslela, že je skoro jediná takový magor.

Ale nebyla a není. Je nás mnoho, holky magoři byly, jsou a budou! A je to pak asi na doživotí.

Holky magoři byly a budou (f: Karel Vlček)