"200 slov"

Ondra Růžek – tréninkovou dřinu odměňuji extrémními závody. Zkus taky jeden.

23.04.2017, Jakub Freiwald

Kolo, běh, lezení, kánoe… Máš rád od každého trochu a rád pokoušíš svoje limity? Nebo chceš jenom strávit čas s kámoši a trochu si zamakat? Zkus EPO Survival.

Ondra Růžek už má za sebou kolem dvacítky závodů, „kde jde o přežití“. Tenhle borec závodil ve španělských Pyrenejích, švýcarských Alpách nebo ve francouzském Auvergne.

Co tě na podobných závodech láká?
Skupina. Vybízí ke komunikaci, k vzájemné pomoci, k povzbuzení. 30 hodin v promočeném oblečení jednoho nerozesměje, ale když se o ty nuzné chvíle můžeš podělit s druhými, stejně trpícími, je to vlastně legrace. Rovněž velmi rád vystupuji ze své komfortní zóny, protože právě to je cesta, jak lépe poznat sebe sama. Letošní Krkonošský survival mě na dlouhých 14 dní poslal do kytek, ale zároveň mi nabídl dvě vteřiny, které mě posunuly o roky dále. Je to děsně rajcovní, jedinečné.

Co se stalo?
Nebyl jsem v dobré kondici, ale nechtěl jsem zklamat kolegu, kterého jsem do závodu naverboval. Po první časovce a cirka pěti hodinách závodu jsem na kopci zažil takovou zimnici, že by mě mohl Lada namalovat. Prosil jsem vše okolo, ať je mi alespoň trošililinku teplo. Ve Velké Úpě došlo při pauze na lámání chleba – buď pokračuji, nebo volám odvoz. Zvedl jsem se a šel.

Bereš survival závody jako výzvu?
Vůbec je neberu jako výzvu. Jsem při nich šťastný (pokud zrovna nepátrám zrakem po sanitce), a i když při nich přichází nejedna krize, kterou je třeba překonat, člověk se vždy kousne (nebo si něčeho kousne) a užívá si je dál. U této otázky mě napadlo, že mi survivaly umožňují být zase klukem a hrát si. Jsou pro mě hrou, a proto mě děsně baví. Výsledek je pomíjivý, zážitek trvá, a proto je samotná cesta cílem.

Ondra pohledem loví břeh při plavecké části EPO Survivalu (f: Ondra Růžek)

Jak se dá na tak různororodý závod připravit?
Primárně výběrem parťáků. Pro mě jsou lidé jako třeba Péťa Ťulda Nováková zárukou, že když je v týmu, bude se makat a bude i zábava. Je taky dobře se adekvátně vybavit. Jasně, dáš to i ve vlněném svetru a Prestižích, ale když chceš desítky hodin trošku dřít, je komfortní oblečení a vybavení cenným benefitem. A fyzická příprava? Vypustíš ze života auto a hromadnou dopravu. Všude se dopravuješ po svých, či na kole, koloběžce, bruslích, občas zajdeš na bazén, na boulder nebo na lezeckou stěnu, na orienťák, abys potrénoval na vložené disciplíny a šup, forma je na světě.  Já osobně trénuji dvoufázově, někdy i tří, no a někdy i nulafázově. Chce to disciplínu a sebekázeň. Kdo kvalitně a dostatečně trénuje, ten nebere závod jako výzvu, ale právě jako odměnu za tu dřinu.

Jak vypadají tvoje tři dny po závodě?
Tak zpravidla se startujte v pátek, čímž dozávodíš v sobotu nebo neděli a první tři dny po závodě se tak převážná většina startovního pole zotavuje u pracovního stolu (smích). Jistá je vždy jen první noc po závodě – tu vždy probdím. Pro regeneraci v prvních dnech volím kryoterapii, saunu s dlouhým zachlazením, kompenzační cviky, skládající se primárně z dechové gymnastiky a prvků jógy. Má osobní zkušenost říká zachlazovat a zachlazovat a jakmile ti to umožní bolestivost schránky, nastoupit do neintenzivních výklusů. Jistě se na zotavení po závodě podílí příprava. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Počítáš i s možností, že bys závod nepřežil? (přece jenom má v názvu „survival“)
Ještě v únoru bych ti tvrdil, že „survival je jen zábava“, ale jak už jsem zmínil, po letošním krkonošském survivalu se přikláním ke kladné odpovědi. Zmítala mnou zimnice, třásly se mi i kosti a v hlavě jsem měl jen myšlenky na rychlý transport do tepla. Podcenil jsem svůj zdravotní stav a to významně. Ptáš se proč? Protože jsem nechtěl přijít o možnost trávit tak jedinečné chvíle s těmi nejlepšími parťáky, s jakými jsem kdy byl v týmu.

6. ročník EPO Survivalu se koná 12.-13. května 2017. Startuje se ve 3:00 ráno a do cíle to musíš stihnout nejpozději za 13 hodin. Více informací najdeš na stránkách závodu

eMontana je mediálním partnerem závodu.

Jednomu z toho kape na maják. 4. den závodu v Pyrenejích (f: Ondra Růžek)
reklamní banner

Buddha na vrcholu. Jak jsem tahala svoji první cestu na písku

22.04.2017, Eva Trnková

VIIIc, IXa, „Neuropatolog“, „Krvavá spára“, „Chlapošrot“…

Tohle je jiný příběh.
Tohle příběh mé III (trojky) a mám na ni ty nejnádhernější vzpomínky.

Začalo to nevinně jednoho krásného slunného letního dne na Teplickém festivalu. Jak bychom mohli vynechat skály, když jsme u nich tak blízko!
Vyrazili jsme tedy směr Bišík.

„Co kdyby sis dneska zkusila něco vytáhnout?“ zeptal se kamarád Pavel.
„Jo! Super nápad!“ překvapila jsem ho.
„Počkeej… Vždyť ani neví, co má nahoře dělat!“
„Ale pohoda, to ti tady ukážeme a budeš vědět.“

Po druhém pokusu vysvětlení, jak budu připravovat jištění z dobíráku, Pavel i já tušíme, že spíš pořád nevím než vím.

„Ale já chci fakt zkusit něco konečně vytáhnout…“ přemlouvám je.
„A musíš rovnou na písku?“ ptají se a nevědí, o čem zrovna přemýšlím.

Vím, že musím na písku. Podlehla jsem těmhle kouzelným skalám už jako malá holka, a tak vím, že „první vytažená“ musí být Písek.

„Tady máš všechen matroš a chvíli počkej.“
Pavel vyleze bez jištění v modrých adidaskách do půlky mé připravované cesty – „Severozápadní stěny“ na Růži, posadí se na balkónu do turečáku a hlásí: „Po cestě jsem viděl asi čtvery hodiny, tak se ukaž!“

Jak to dopadlo?
Hodiny jsem našla jen jedny – ty největší. Padat bych do nich ale stejně nechtěla. Pokračovala jsem nahoru, Pavel mezitím dolezl v těch keckách free sólo až ke knížce a tam na mě vsedě čekal. A já mu od té doby neřekla jinak než Pavel „Buddha“.
.
.

Pavel leze maso.
Eva má trojku.
Písek solí.
Ó, my se máme.
.
.

Sice jenom za III, ale radost jsem z ní měla za tři. (f: Ondřej Janata)

Táta a syn. Dětské hlavy změnily můj pohled na lezení

16.04.2017, Petr Smil

Existuje jeden horolezecký uzel zvaný „dětská hlava“ (kinderkopf), který se občas dává jako jediné možné jištění do širších spár. Dříve jsem chodil do skal a v batohu jsem měl kromě jiného lezeckého vercajku i dva vlastnoručně pletené kinderkopfy – jeden větší a jeden menší.

Dnes jsem vyrazil do skal po dlouhé době opět, tentokrát už nikoliv s batohem plným karabin a šedesáti metry lana, ale pouze se dvěma „kinderkopfy”. Jeden – menší – v nosítku zepředu a druhý – větší – povlávající v krosničce to jistí zezadu.

Supím si to nahoru do Teplickejch skal (mineme odbočku do Vlčí rokle a Adršpachu), na sobě mám v součtu asi 25 kilo živých bytostí, propocený triko a v ruce studentskou pečeť narychlo koupenou dole u kasy, neb tuším že to dnes nebude úplně zadarmo.

Menší hlava spí a s druhou vedu duchaplné intervju. „Koukej, Honzíku, vidíš ten kruh na konci tý spárky?“ a ukazuju prstem na orezlý kroužek ve stěně zpola zarostlé mechem. „Tak tam si při lezení cvakne lezec karabinu, procvakne lano a leze dál nahoru,” dávám rady a užívám si pocitu, jaký má asi každý otec, který zasvěcuje synka do mužského světa.

„A když ten kroužek cvakne, oddychne si, protože kdyby teď spadnul, už to nebude až na zem. Možná,” pokračuju s významnou dikcí. A pak to přijde. „A proč tam leze, když může spadnout až na zem?,“ zeptá se nechápavě velká hlava. Hm, trefa do černého. Tak na to jsem si pořádně neuměl odpovědět ani v dobách, když jsem ještě lezl a dramata pod prvním (druhým, třetím,…) kruhem jsem prožíval za víkend mnohokrát.

„Někteří kluci lezou po skalách, někteří se potápí v moři a jiní třeba létají s letadlem anebo z něj skáčou,“ tak to občas bývá. „Tohle všechno dělají, aby překonávali strach a víc si pak vážili toho, když jsou živí … ehm … u maminky,“ vypravím ze sebe a přitom vím, jakou říkám hovadinu.

Jenže, jak vysvětlit tříletému špuntovi cosi o iniciaci do mužského světa, která byla vždy spojována s bolestí, s pocitem že smrt stojí opodál a se zodpovědností vůči kmeni (anebo parťákovi na druhém konci lana). A také o tom, že uvnitř člověka tepe absolutno a tím pádem i nejasný pocit, že existuje-li čas a prostor, pak musí existovat i negace obojího. A že dnes namísto expanze vlastního vědomí spíš expandujeme do prostoru kolem nás, protože tam ta potřeba přesahu sebe sama prostě je. S tím nic nenaděláš. A tak jeden leze po skalách, další ukusuje kilometry na kole, na motorce anebo jen tak při běhu. Někdo sbírá pivní tácky, další loví čím dál větší kapry, jiný holky. Dále, výše, rychleji. Intenzivněji.

Muži a naše rituály, závislosti, útěky, návraty, cesty tam a zase zpátky, případně cesty v kruhu. Možná, že jsme dnes už na lecjakou moudrost zapomněli a tak ty mužské iniciace probíhají tak nějak nevědomě. Ale naštěstí stále ještě probíhají, i když někdy má člověk pocit – při pohledu na dnešní kluky – že těch pomyslných odřených kolen, zlomených nohou či naražených žeber už pomalu ubývá. Možná, že k radosti maminek (?), ale určitě k ostudě nás, mužů a otců. Ale snad se pletu…

„Aha?!“ odpoví malá hlava a zdá se, že pro tento moment víc vědět nepotřebuje.

Ještě chvíli v podobné konverzaci pokračujeme. Navzájem si slíbíme, že spolu co nejdřív na nějakou pískovcovou věž vylezeme a zapíšeme se do vrcholové knížky. Už se na to těším. Napíšu tam hrdě „táta & syn“ a i když to bude asi zpočátku nízká věžička v nějaké zapomenuté rokli, budu z toho mít dozajista větší radost, než kdyby to byl nějaký vyhlášený prásk, o kterém by se dalo vyprávět chlapům u piva.

To by mě zajímalo možná tak před deseti lety. Jó. Časy se mění.

„Moje dva kinderkopfy. Jeden v nosítku zepředu a druhý v krosničce na zádech.” (f: Petr Smil)

Z Tater jsme se vrátili s koledou v igelitce

13.04.2017, Pavel Motal

(Tenhle příběh se stal minulé Velikonoce, pozn. red.)

Původně jsme do Tater přijeli za cestou „Ženy 2011“, u níž nás zaujalo svůdné topo, ale počasí nám nepřálo, tak jsme se vydali na dvoudélkový Lomnický ledopád:

U nástupu jsme si vyšlapali plošinu, kde jsme nechali své věci a udělali trochu pohodlí na jištění. Na prváka se mi lézt nechtělo, tak jsem to nechal Matějovi a poctivě mu fandil. Bylo vidět, že to už není taková sranda jako na Zahrádkách, ale popasoval se s tím skvěle. Ve druhé délce sice vyzkoušel odolnost svého jištění, když mu vyjel cepín a visel ve změti všeho vybavení jako pavouk. Ale dostal pěkné dynamické jištění, šrouby vydržely, trochu se oklepal, jelo se dál a led jsme zvládli…

Slanili jsme a byli jsme zase u svých batohů. Pomalu se balíme, zavíráme své batohy a říkáme si, že máme další lezení úspěšně za sebou. Hned nato jsem ale uslyšel velký rachot a pocítil tlak na helmu. Byla to lavina, která na nás spadla z ledopádu. Neudrželi jsme se ani chvíli a hned nás strhla s sebou. Sníh si s námi dělal, co chtěl. Házeli jsme salta, váleli kotouly a nemohli jsme nic dělat. Zajímavé je, že jsem dokázal stále smysluplně přemýšlet – říkal jsem si, že jsme asi v pěkném průseru. Ani nevím jak, ale vzpomněl jsem si, že jsem kdysi slyšel, že se mají dát před obličej ruce a vytvořit si vzduchovou kapsu. Jak jsem ji začal dělat, uviděl jsem světlo. Rychle jsem zakvedlal rukama a dostal hlavu s pupkem ven. Nohy naštěstí šly dobře vyhrabat. „Žiješ?“ sotva jsem si uvědomil, že mě zasypala lavina, slyšel jsem, jak na mě Matěj volá. Byl naštěstí také v pohodě. Rychle jsme šli na stranu svahu.

Samozřejmě jsme přišli o kompletní výbavu, kterou jsme ještě neměli na sobě – ta zůstala u nástupu. Můj mobil jsem měl také v batohu, tak mi Matěj dal svůj s připravenou aplikací pro přivolání Horské služby – kdyby se stalo ještě něco horšího. I přes můj nesouhlas pak šel pro výbavu. Za dobu, kdy jsem na něho čekal, spadly na okolních svazích ještě asi další dvě menší laviny, ale ty šly naštěstí bokem. Vrátil se s mými cepíny a jeho lanem. Všechno ostatní si vzala s sebou lavina. Sedáky jsme měli už také v batohu, tak jsme se provizorně navázali lanem kolem pasu a šli jsme v rozestupech co nejrychleji pryč. Cestou jsme ještě našli Matějovu péřovku. Jenom pro představu síly, kterou lavina působila na batoh – péřovka byla původně sbalena v obale a za poutko připevněna k batohu. Našla se jenom sbalená péřovka s utrhnutým poutkem. Když jsme se dostali do bezpečí, uvědomili jsme si, že jsme se podruhé narodili. Oba dva jsme přišli o výbavu v hodnotě desítek tisíc korun, ale bylo nám to úplně jedno. Byli jsme šťastní, že jsme v pořádku a sami jsme se z toho dokázali dostat. Bylo zajímavé, že i přes všelijaké kotouly byla celá jízda měkká a „pohodlná“. Člověk by přitom čekal tvrdé nárazy, jak pojede mezi jednotlivými kusy odtrhnutého sněhu.

______

Když jsme se vrátili na chatu, dali jsme si dobrou večeři a pár panáků na naše zdraví. Večer, než jsme se odebrali do postele, nás jedna rodina ještě pozvala na domácí pálenku, která přišla také vhod. Říkali jsme si, co můžeme dělat zbytek dovolené. Všude v okolí nádherné ledy, výstupy na vrcholy krásných hor a v tom všem dva horolezci bez vybavení. Dokážeš si představit, co může být horší?

Před chatou stál nateklý led, tak jsme si říkali, jak by se chataři dívali, kdybychom se zeptali, jestli by nám půjčili cepíny. Nakonec jsme druhý den šli na Téryho chatu a před Sedielkom jsme se vraceli a šli zpět. Bylo zamračeno, ale občas se mraky protrhaly a byly krásné výhledy. Jak na Téryho chatě, tak i Zámkovského jsme řekli o našich ztracených batozích.
Chatařka nám dala malý batoh, který tam zapomněli turisté, a šli jsme na vlak zpět domů, jako správní cepři – s městským batohem a nákupními igelitkami.

Ve Smokovci jsme šli pro jistotu ještě na Horskou službu a řekli jsme jim také o našich batozích. Říkali jsme si, kdyby je někdo našel, tak aby nás nehledali pod lavinou také.
Já jsem zatím čekal před stanicí Horské služby a připadal jsem si, jako z těch vtipných povídek o lezcích, kteří se vrací na chatu celí otrhaní. Kolem procházela rodinka, a když paní viděla batoh s pozůstatky naši výbavy, řekla svému manželovi: „Vidíš? Tak se chodí do hor, to jsou borci!“ Konečně nám někdo zvedl sebevědomí.

______

Od naší dovolené utekl týden a ozvali se nám z Horské služby, že lavinový pes našel můj batoh. Říkal jsem si, že to určitě cítil můj vynikající chleba, na který jsem se tak těšil. Z batohu mi dokonce vyndali věci a nechali je vysušit. Cennosti mi dali do trezoru. S Matějem jsme se domluvili, že jim koupíme dobrá Moravská vína – u mě jako poděkování a u Matěje jako malou pobídku, aby hledali dále. Jeho batoh ale bohužel nenašli (našel ho sám až v létě). Pokud jim někdy budeš chtít přivézt podobný dárek, nezapomeň ještě na domácí buchty – ty jim udělaly radost asi nejvíce.

______

Jaké jsou závěry? Minulou zimu panovaly v Tatrách vynikající podmínky na lezení ledů. Byly nateklé i takové ledy, které se už několik let nemohly lézt. I přesto, že se může zdát, že je dobré počasí na lezení v horách, je zapotřebí být neustále ostražitý a být připravený na každou situaci. Musím poděkovat svému parťákovi Matějovi, že mě nenechal ve štychu, lidem ze Zámkovského chaty a v neposlední řadě Horské službě, která nad námi drží ochrannou ruku. Abych tento článek ukončil vesele, přikládám fotku vysmátého Matěje při cestě zpět do Starého Smokovce.

„Tak se chodí do hor, to jsou borci!“ foto: Pavel Motal

eMontana dostala k narozeninám dárek od čtenářů

12.04.2017, Standa „Sany“ Mitáč, Jakub Freiwald

eMontana začátkem dubna oslavila dva roky. A největší dárek jste jí dali vy, protože jste nejlepší čtenáři.

Pokud ses někdy ptal nebo ptala, proč to vlastně všechno děláme, tak NA TÉHLE STRÁNCE nově najdeš naši hlavní odpověď a zdroj motivace…

Děkujeme všem, co nás jakkoliv podporují. Jestli chceš taky něco napsat, vytvoříme ti tam vlastní chlívek, to je jasná věc.

Dva roky webu a 78 velkých článků...

V Montaně č. 2 najdeš text od Alexe Hubera a fotky od Heinze Zaka

11.04.2017, Standa „Sany“ Mitáč

Druhá letošní tištěná Montana už obíhá mezi schránkami předplatitelů. Co k tomuhle číslu říká šéfredaktor Martin Stolárik – proč si ji máš pořídit?

„Chceš vědět, jak se měl Adam Ondra z kraje roku ve Špáňu? Chceš vidět Alexe Hubera stále ve skvělé formě? Zajímá tě, jak žije ve Francii bývalá slovinská reprezentantka Martina Čufar Potard? Tak potom si kup právě vycházející druhé číslo Montany!“

A kdo rád potěší svoje oko mistrovskými fotkami, určitě se mu bude líbit reportáž z bouldrování v Indii s fotkami od Reye Demského na straně 14 až 21. Skvělá je taky fotka na straně 11 – mistr Heinz Zak si prostě umí počkat na to pravé boční světlo.

Předplatné Montany si můžeš zařídit tady.

Bouldrování v indickém Himálaji (f: Rey Demski)

Nejlepší lanoví lezci v sobotu rozhýbou Brno

06.04.2017, Standa "Sany" Mitáč

Možná ti to dodá trochu motivace do přelézání jarních projektů. Obzvlášť pokud jsi z Brna a okolí. Pokud ještě nemáš plán na sobotu, přijď se podívat na závod Českého poháru v lezení na obtížnost.

Proč dorazit?
Uvidíš v akci Adama Ondru, což je sama o sobě inspirace jako hrom.
Cesty staví Honza Zbranek a Jenda Šolc – ti rádi i Adama sundají kus pod topem. Povede se jim to jako minule?
Poleze se na úplně nových chytech, které závodníci ještě nikdy neviděli. Takže čisté onsajty.
Kromě Dospělých polezou i kategorie Mládež A a B, Junioři a Veteráni. Chceš startovat? Info máš tady.
Po celý den si můžeš zkoušet různé druhy lezeček a vůbec doplnit lezecký matroš na menším trhu.
Do arény v centru Brna dýchne také vůně hor – budou se tu vyhlašovat „Výstupy roku ČHS“ za minulou sezónu s promítnutím fotek.

Každopádně, finále začíná v 17.30 na Hudy stěně (Vídeňská 297/99), tak pojďme vytvořit kotel!

Adam Ondra a Honza Zbranek. Exekutor a dirigent (f: Standa Mitáč)

Eliška Adamovská: „Vysněný projekt padl rychle, tak jsem šla na 8c“

04.04.2017, Standa "Sany" Mitáč

Zprávu, že Eliška Adamovská 18. března poslala 8c, už máš asi přečtenou z jiných zdrojů (třeba bb, pozn.). Ale jelikož je to fakt super výkon (Elišce je 15 let a 8c má z našich holek vylezené jen Edita Vopatová, pozn. red.), pojďme si na Katalánsko ještě trochu zavzpomínat.

Jak ses vlastně dostala do Oliany a jak výjezd probíhal?
Do Oliany jsem se v podstatě dostala úplnou náhodou, měla jsem jet do Arca s rodinou a trenérkou Sašou Gendovou, ale klukům (Jirkovi Olivovi, Denisovi Pailovi a Ondrovi Ďoubalovi) se uvolnilo místo, takže jsem se rychle rozhodla a asi za týden už seděla v letadle směr Španělsko.

První dny jsem se chtěla hlavně rozlézat, ale lezlo se mi dobře, tak jsem hned zkusila i těžší cesty. Většinu jsem vylezla hodně rychle. Pak jsem se pustila do vysněného projektu „Gorilas en la niebla“ 8b+. Čekala jsem, že se s tím budu prát dlouho, ale druhý den jsem to vylezla. Měla jsem strašnou radost.

Když se mi cíl splnil, nevěděla jsem, co polezu. Kluci zrovna lezli „Fish eye“, což je 50 metrů dlouhá cesta obtížnosti 8c. Je vytrvalostní a má tři bouldry, po kterých je vždy docela dobré místo na vyklepání. Když jsem na to koukala, přišlo mi to nereálné, ale už když jsem to poprvé prolezla, poznala jsem, že mi pohyby sedí. V dalších pokusech jsem do toho dala všechno a další den, v tom největším vedru, se mi podařilo cestu vylézt. Byl to jeden z nejlepších zážitků v životě, myslím, že ho nikdy nezapomenu.

Můžeš ještě s menším odstupem popsat pocity po cvaknutí řetězu? Co se pak dělo?
Když jsem cvakla slaňák a dokonce ani když jsem se nechala spustit na zem, jsem pořád nemohla uvěřit, co se stalo. Byla jsem tak nadšená a zároveň vysílená, že jsem se rozplakala štěstím. Hned jsem samozřejmě volala mojí mamce a trenérce, abychom si mohly pobrečet společně.
.

Nemohla jsem uvěřit, co se stalo

.
Jak jsi vnímala rozdíl mezi tímhle 8c a 8b+ cestami, které už jsi vylezla?

Tyto dvě cesty byly obě moje první této obtížnosti, takže zatím moc srovnávat nemůžu. Doufám, že už brzo něco dalšího přelezu a pak budu moct porovnávat. (směje se) Určitě ale vím, že „Fish eye“ byla nejtěžší cesta, jakou jsem kdy lezla. (směje se)

Seznam cest, které Eliška v Olianě vylezla
3x 7c+,
2x 8a („Mishi“, „Happy hour“),
3x 8a+ („Redbull extension“, „Mon Dieu“, „Humildes pa’arriba“)
1x 8b („La maroncita“),
1x 8b+ („Gorilas en la niebla“),
1x 8c („Fish eye“).

Jaké máš plány na jaro a vůbec letošek?
Letos se chci hodně věnovat lezení na skalách, na druhou stranu bych se chtěla nominovat do repre. Jak do juniorské, tak do dospělé a podívat se na některé velké zahraniční závody. Největší přání pro tento rok je ale vyhnout se zraněním, trénovat, poznávat nová místa a lezení si užívat jako vždy.

Oliana > Eliada! (koláž: SM)

Hlavní města písku shání tvoje fotky

31.03.2017, Standa "Sany" Mitáč

Sušíš si na disku nějaký povedený záběr lezecké akce z Českého ráje nebo Saského Švýcarska? Lidé z turnovského muzea do konce dubna sbírají nejlepší momenty na velkou výstavu, která bude mít vernisáž 22. června 2017. Šanci, že tvoji fotku vystaví, máš velkou: „Chceme dát prostor co největšímu množství autorů, minimálně dvaceti lidem z Česka a dvaceti z Německa,“ říká kurátor David Marek, „máme zájem o samotné lezení a lidi v konkrétních cestách. Krajinky a skalní zátiší tisknout nebudeme.“

Až výstava 10. září 2017 skončí, převezou ji na podzim do centra saského lezení – lázeňského města Bad Schandau. Pokud se dostaneš mezi vybrané autory, tak tě čekají pozvánky na dvě vernisáže (Turnov a Bad Schandau), kde se sejde banda českých a saských lezců-fotografů. Při sklence dobrého vína a pohledu na epické obrazy pak půjde jazyková bariéra stranou… Za hlavní myšlenku těchto dvou kulturních akci, snažit se obě komunity trochu více propojit, dáváme palec nahoru.

Výstavy chápej jako rozjezd projektu „Pro horolezce neexistují hranice“, který vygraduje slavnostním otevřením stálé horolezecké expozice v turnovském muzeu za dva roky a kousek – v červnu 2019. Horolezci tak budou mít vlastní objekt s vitrínami a už se jim nebude prášit na matroš.

Ale zpátky k věci – fotky z oblastí Český ráj a Saské Švýcarsko (klidně i historické) posílej na: [email protected] (a jestli se chceš pochlubit i nám, do kopie dej: [email protected]).
Těšíme se.

eMontana je mediální partner výstavy

Tři obři, Adršpach (f: J. Frič)

První kolo Boulderzávodů – výstavní pohyby na výstavišti v Pardubicích

30.03.2017, Standa Mitáč

„Není to o tom někoho porazit nebo shodit na zem.“
„Je to spíš setkání s kámošema, který jsi půl zimy neviděl.”

Mrkni na čerstvé video z první zastávky letošních Boulderzávodů, které o víkendu proběhly v Pardubicích. Fotky najdeš tady.

PÁR STŘÍPKŮ
> Do kvalifikace nastoupilo 32 holek, což je super číslo. Loni v Pardubicích jich bylo 17.
> Martin Stráník utekl ve finále borcům o dva topy. Měl tři a ostatní maximálně jeden.
> Holky vyhrála podruhé v životě Verča Šimková – ročník narození 1998.
> Zúčastnil se i portugalský lezec, který tam vyhrává závody. V Česku skončil 23.
> Stavěči se začínají snažit, aby vyhrávali pružnější a „hravější“, co si dokáží vizualizovat pohyb.
> V neděli závodilo 199 dětí. „To je brutální raketa,“ říká organizátor Honza Zozulák.

Kdo stál na bedně?

KLUCI
1. Martin Stráník
2. Honza Chvála
3. Štěpán Stráník

HOLKY
1. Verča Šimková
2. Peťa Růžičková
3. Danča Kotrbová
.
.

eMontana je mediální partner závodů

Verča Šimková, vítězka prvního kola. (f: Standa Mitáč)

Po kolena v Gruzii – na začátek roku jsme si střihli ultimátní skialpy

19.03.2017, Michal "Kuža" Kužela

Pamatuješ na rozhovor s Michalem „Kuža“ Kuželou? Tenhle vlastenec sice tráví většinu volného času u sousedů v Tatrách, na začátku roku ale udělal malou výjimku a s kamarády vyrazili provětrat skialpy a splitboardy do Gruzie. Přečti si jeho report.

Tak kam se letos poletíme rozjezdit? Honí se nám hlavou před začátkem sezony. Z rovnice „levně ∧ vysoko ∧ hluboko“ nám vychází jasná odpověď. Do Gruzie. Odlétáme na začátku ledna.

Po prašanových orgiích na konci roku v Tatrách se nám moc nechce opouštět domov, než si to ale stihneme uvědomit, přistáváme na letišti v Kutaisi. Na uvítanou všichni dostáváme od celníka kromě razítka do pasu i flašku vína, takže si rozhodně nemáme na co stěžovat.

 

Kavkazké Chamonix (f: Michal “Kuža” Kužela)

 

Už doma jsme rozjímali, jakým směrem se vlastně vydáme. Na jih do Goderzi, východním směrem do Gudauri nebo na sever do oblasti Mestia. Vítězem se nakonec stala třetí možnost a my vyrazili směr Velký Kavzaz, do oblasti Svanetie.

Vzhledem k objemu našeho materiálu bereme rovnou dva taxíky a v ranních hodinách vyrážíme. Ještě v polospánku poprvé ochutnáváme místní luxusní kuchyni – chačapuri nebo chinkali. S prvními ranními paprsky otvíráme oči do plna. Vjíždíme do údolí, nalevo se pomalu nasvěcuje Ushba a naproti nám Tetnuldi. Rohlíky tak velké, že i na Labské boudě by záviděli.

 

Každodenní šlapání na hřeben (f: Michal “Kuža” Kužela)

 

Zdejší středisko funguje od minulého roku. Začíná ve 2265 metrech nad mořem a vrchní stanice leží o skoro kilometr výš, v 3165 metrech. Je víkend a všehovšudy tu je asi padesátka lidi. Takže plno. Kvůli sjezdovkám tu sice nejsme, na rozježdění každopádně dobrý.

 

Nově otevřené středisko praskalo ve švech. Ve špičce nás tu bylo 50. V akci Karel Beton (f: Michal “Kuža” Kužela)

 

Zbytek týdne je jak přes kopírák. Po bohaté snídani vyrážíme prvním lanem v deset hodin nahoru. Brzy ráno teploty sahají k mínusovým hodnotám, stejně ale jeden den přemluvíme šéfa střediska Anatolije, aby nás vzal nahoru rolbou už v osm ráno.

Pokračování je jasné. Neustálé slunce s vymetenou modrou oblohou střídá jen na jeden den decentní oblačnost. První skupina prošlapuje prašan, aby to měl zbytek bandy jednodušší. Teprve tady začínají naše každodenní příběhy. Hned vedle Kotle je krásný hřeben s několika žlaby. Dál po hřebeni se můžeš vydat na druhou stranu, do Amfiteátru, jak jsme ho trefně pojmenovali, kde kromě zaručeného mrazu najdeš i další super žlaby.

 

Po kolena v prašanu, jak to máme nejradši (f: Michal “Kuža” Kužela)

 

Další možnosti jsou hned za vrchní stanicí, občas je někdo vyzve, ale většinou jsme tam sami. Kdo chce úplnou samotu, může zamířít na dosah ledovce Tetnuldii. Baví nás i sjezd od vrchní stanice před západem slunce do Adishi, s jednou podmínkou – určitě si předem domluv auto na odvoz. Nějaké, které to vážně projede.

 

Majestátní hora Ushba (f: Michal “Kuža” Kužela)

 

Gruzie je krásná země, která nemá díky poloze u moře a vysokým horám moc velký problém se sněhem. Lidé tu jsou stále srdeční a hlavně je na ně spoleh. Co slíbí, to dodrží a zítra je vážně zítra, ne za tři dny. Přistupuj k nim s respektem, ať to tady takhle zůstane i po další roky.

Pokud chceš Michala a jeho partu „Proti větru“ sledovat pravidelně, mrkni na jejich Facebook.

Na tyhle pohledy si lehce zvykneš (f: Michal "Kuža" Kužela)

Zbouraly mě spáry. Strávil jsem v nich devět hodin

16.03.2017, Vojta Pezlar

Jakožto lezec se značným odporem k soutěžení jsem se nezvykle dostavil na sobotní závody v lezení spár s názvem „Holé spáry”. Pozval mě kamarád a nechtělo se mi… Ale nějak se mi nepodařilo ho odmítnout.

Na místě se moje pocity zlepšily díky skvělé atmosféře a kamarádskému přístupu všech lezců, co dorazili. Opadla ze mě nervozita z poměřování sil, ale také rychle přišla nervozita nová.

Nervozita z toho znovu si způsobovat další a další bolest. Po pár vylezených spárách na písku, vetšinou na druhém, jsem se považoval za alespoň lehce pokročilého spáraře, ale nemohl jsem se více mýlit.

Nejenže mi cesty nešly technicky, což se dalo čekat, ale pravděpodobně jsem si svojí nešikovností způsoboval více bolesti, než bylo potřeba. To, plus celková délka závodu – lezli jsme devět hodin – způsobila, že před koncem akce už jsme se i na nejlehčí cestu dívali s parťákem se strachem a nechutí: „To si máme jít znova mučit ruce?“

Po vylezení celkem 19 cest (s názvy například „Pseudokomín“, „Uvolněná žába“, nebo „Tlustá Berta“) ale nakonec přišla euforie a radost, že jsem závody dokončil a k mému údivu se dostavila také masochistická touha zúčastnit se dalšího ročníku. Můj tréninkový stereotyp proto pravděpodobně nabourá občasný trénink spár. Na nějaké přední umístění si ale naděje nedělám, spíše na méně utrpení.

(Pořadí vítězů se oficiálně neurčovalo, rozdávály se jen diplomy s dosaženým počtem bodů. Nejvíce jich měl Lionel Burgr – neuvěřitelných 324. Více fotek najdeš tady, pozn. red.)

Celá sobota ve spárách – posekáno (f: David "Bobr" Obročník)

Mladí alpinisti táhli pouští – rozlouskli český i mezinárodní problém

10.03.2017, Standa "Sany" Mitáč

„Když to na někoho hodíte, exploduje to?“ Po několikanásobné letištní kontrole všech nádob na benzín, vařičů nebo frendů se jim po pěti hodinách zdržení povedlo opustit Izrael. Dnes nad ránem se z pouštního tažení vrátila skupinka českých juniorských alpinistů.

V jordánském pískovcovém království Wadi Rum se jim dost dařilo. Na úvod dvě největší bomby:

Terka SvobodováPeťa Růžičková přelezly jako první holky cestu „Rock Empire“ 8a, 500 m od Ondry Beneše a Tomáše Sobotky, kteří ji v oblasti, co připomíná planetu Mars, navrtali před 12 lety. Zřejmě půjde o nejtěžší bigwallovou cestu v Jordánsku vylezenou ženami. (fotka dole)

Mezinárodní problém rozlouskli Matěj SvojtkaJáchymem Srbem – povedl se jim první volný přelez cesty „Sultan Al Mujahidin“ 8b, 500 m od izraelského lezce Elada Omera. V tomhle případě se určitě jedná o nejtěžší vícedélku Jordánska, možná i nejtěžší cestu s lanem téhle zěmě. Pro úplnost – klíčovou délku zvládl čistě Matěj, Jáchym si na ní sice důsledně ničil prsty, ale dal ji “jen” stylem AF. Větší článek čti tady.
_

Matěj Svojtka v klíčové délce za 8b, foto: Standa Mitáč

.
V redakci eMontany právě hučí počítač a stahují se do něj další gigabajty fotek videí, třeba z beduínské svatby. Máš se na co těšit – připravujeme příběh cesty „Rock Empire.“

Pouštní výpravu alpinistů podpořili Horosvaz, Tendon a Rock Empire.

Terka Svobodová v nejtěžší délce „Rock Empire“ 8a , foto: Standa Mitáč

Danny Menšík: „Na lajnách v horách zažívám vrchol blaha“

09.03.2017, Danny Menšík

Člověk se musí umět odměnit. Já se třeba nedávno odměnil za úspěšný semestr třítýdenním výletem do Francie.

Nejedu na jih za teplem, nýbrž do horního Savojska za zimou a za mým kámošem slacklinerem Nathanem. Teplo je sice super, ale já rád v zimě mrznu. A taky mám rád, když to bílý svinstvo občas padá za límec. To si pak člověk těch dnů na rozpálený pískovcový věži v Ádru víc váží.

V plánu je hodně skialpů, paraglidu a hlavně highline. Nathan bydlí v jedné horské vesničce v masivu Aravis, což je vápencový soused žulového masivu Mt. Blancu. Už z údolí si vyhlížíme krásnou linku na vrcholu Carmelite a jen co se lavinovka trochu ustálí, vyražíme nahoru. Krok sun krok a po 1500 výškových metrech a čtyřech hodinách jsme nahoře i s těžkýma báglama. Zlatý nástupy jen s lezeckým matrošem, říkám si v duchu.

 

Highline s luxusním výhledem na celé Chamonix (f: Danny Menšík)

 

Nahoře hodně fučí, přihnal se totiž fén. Trochu nám to komplikuje natahování. Přetažení lajny z jedné strany na druhou sice vyžaduje trochu toho ozajstného alpinismu v přeskáčích, ale k večeru je hotovo a nová náherná 140 metrová lajna s výškou asi 400 metrů je na světě. A k tomu ten výhled na celé Chamonix. Přespáváme o kousek níž na chatě, kde nám dělá společnost banda z Paříže a jejich životem ostřílený vůdce, který nám při svíčkách vypráví neskutečný lezecký historky. Nechybí sýry, bagety ani víno.

Druhý den ráno přicházíme k lajnám a jsme odměněni naprosto vymetenou oblohou a bezvětřím. Opalovačky, highline bez trika a někonečné výhledy na Mt. Blanc. Škoda, že jsme si nevzali nahoru naše paraglidy, to bychom si mohli rovnou sletět dolů. Ani sestupová lyžovačka ale nebyla špatná.

 

Highline of Aravis

~ A little teaser of our highline adventure in the french Alps last week. Nathan Paulin, Jason Schmitt and I rigged a 140m long and 400m high highline in Aravis Range, which gave us an incredible view of Mont Blanc and its whole massife. Skitouring approach which took about 4h and 1500m height difference rised the value of the this line for us even more. We had a lot of fun with a strong "Foehn wind" during the rigging day but the other day the weather went just perfect and we had a perfect slacksession. In the end it was just a pitty that we didn't bring our paraglides up, but the skiing with a backpack was a fun too. At least you can go faster 🙂 . Anyway there is much more to show you so the longer video coming soon. Enjoy <3~ Tady je malá upoutávka na naše highline dobrodružství ve francouzských Alpách z minulého týdne. Nathan, Jason a Já jsme nátáhli 140m dlouhou a 400m vysokou hajlajnu na masivu Aravis, který nám tak poskytl neskutečné výhledy na Mont Blanc a celý jeho masiv. Čtyřhodinový přístup na skialpech s převýšením 1500m jenom umocňuje hodnotu, kterou tahle lajna pro nás má. Zažili jsme spoustu srandy v silném Fénu při napínání, ale na druhý den počasí vyšlo nejlíp jak mohlo, a tak jsme si pěkně zablbli na lajně i mimo ní. Nakonec jsme jen trochu litovali, že jsme si nahoru nevzali naše paraglajdy, ale sjezd na lyžích s těžkym báglem na sobě byla tak sranda, alespoň to jede rychlec 🙂 . Nicméně je toho ještě hodně co ukázat, a tak delší videjko kejming sůn kámo. Doudám, že se ti to bude líbit. Pac a pusu. DHanibal.cz I lifefood.cz I Equilibrium Slacklines

Zveřejnil(a) Danny Mensik dne 21. únor 2017

Krátká upoutávka na delší video, které Danny z Francie chystá

 

Lajny v horách jsou top. Nezáleží na délce. Celý ten náročný proces, obohacený o dlouhý přístup, skialpy, lezení a nejisté podmínky tomu dávají jakousi vyšší hodnotu. Jako když si k hlavnímu jídlu dáš ještě předkrm, polévku, potom dezert, aperitiv a masáž nohou. Vrchol blaha.

 

Odměna za úspěšný semestr. Parádní hajlajny kousek od Mt. Blancu (f: Danny Menšík)

Být zodpovědný sám za sebe – civilizační abstinence v moravském Kotli

07.03.2017, Lukáš Ondrášek

Trend objevování a cestování světem mne také pohltil a brát svět jako atrakci je zcela normální. Pro cirkusové horské fajnšmekry, jako jsem já, je jesenická krajina jako stvořená. Nabízí mnoho zajímavých představení. V tomto zimním reportu budu recenzovat pódium s názvem Hrubý Jeseník. Pojď se mnou nakouknout pod pokličku a objevit místa, kam chodím relaxovat.

Krtinec, čnící nad Rýmařovem, se nemůže rovnat velehorám. Nejvyšší hora sahá jen k patnácti stům metrům. V zimě dokáže ale mlha principála Praděda pěkně potrápit. Billboardy hlásají reklamu: „Jeseníky, poslední ostrov svobody.“ Něco na tom bude, ale pořád je to jen marketing. Jak to teda doopravdy je? Nejlépe to pochopíš na ukázce, jak vypadá takový den nabitý zážitky. Možný Playlist aktivit začíná ledolezením, pokračuje drytoolingem nebo kitingem a končí u skialpinismu.

Podívám se z okna, jak je venku, popadnu skialpy a jdu do akce. Jesenické hřiště mám kousek od domu. Pomyslná statistika v autobuse ukazuje super poměr dva skialpinisté ku osmi překližkářům (rozuměj běžkařům). Vystupuji na Ovčárně a nechám se unášet davem. „Hej, nežduchejte se!“ Místa je tu sice už málo, ale ještě to něco snese. Sezónní návštěvníci dokáží hory pěkně zaplnit.

Klid hledám v přítmí lesa, kde jen kamzíci poskakují před lyžemi. Některá kultovní místa jsou v české kotlině unikátní. Každý český freerider o ně jistě zavadil. Šlapu si to okolo Velké Kotliny. Místní ukrutní borci neznají jiný název než kotel. Takové malé alpské dobrodružství na tří stech výškových metrech. Tipů na výšlap je tu hned několik, ale nejlepší je vždy začít pěkně od spodu z údolí. Další varianta je vyvézt se autobusem na Ovčárnu a odtud podnikat túry. Perfektní hřebenovka je z Ovčárny na Skřítek, ale žádné oficiální trasy pro skialpy nečekej.

Začátkem února zaručuje příroda sněhový podklad pro kvalitní lyžovačku. Při ranní návštěvě krajiny pozoruji různobarevné skupinky. Slyším hlasité pípí. Ptáka by do tohoto nečasu nikdo nevyhnal. Přistupuji proto blíže a vidím velitele, jak předvádí práci se svatou trojicí každého skialpinisty (pípák, sonda, lopata). Příkré svahy dopoledne nabízí kvalitní powder, ale také možnost lavin. Tak bacha, je to nářez tyto laviny. Manšestr jako na sjezdovce tady nenajdeš a občas tě načechrá nějaký ten kámen.

Lyžuji dolů příkrým svahem a užívám si samotu a ticho hor. Však to znáš, když se hlava na hlavě tlačí u lanovky a pomyslíš si na neposkvrněný prach na jesenických pláních. Rozvoj skialpinismu diktuje nabídku outdoorových agentur. Také chceš být v přírodě a užívat si jízdu bez hranic.

Přijíždím zpět do údolí, které je zahaleno do tajemné mlhy. Již z dálky slyším zvuk lanovek a ruch pod nimi. Je to opravdu to, co chci? Jedno vím jistě, chci vypadnout z každodenního shonu neřízeným pohybem, bez myšlenek a ochranných rukou, které za nás každý den zodpovídají. V horách je zodpovědný každý sám za sebe. Jen pán řidič v autobuse po cestě zpět mi trochu kazí moje rozjímání, když prudce zakličkuje mezi auty. Uvědomím si, že jsem zpět v realitě.

Rozhlédni se kolem sebe – myší nebo prstem na novějších telefonech
(Pro větší požitek přepni na fullscreen dvoklikem kdekoli v obrázku)

Netradiční pohled na Hrubý Jeseník

Broumovské stěny – v chrámu přibývají lidé. S respektem to půjde zvládnout

04.03.2017, Vašek Krejčí

Na Broumovsku najdeš spoustu lezeckých oblastí. Slavný spárový Ádr, sportovnější a stěnový Křižák, Teplice se svými úžasnými hranami, Bišík s parádním zázemím pro rodiny, Supí skály a Biskup pro samotáře a Ostaš – kapesní Ádr. Pak je tu ještě jedna oblast tak trochu sama pro sebe. Osamocená. Jsou to Broumovské stěny. Písek je tam hrubý, takže lezci po prvním tempu ve spáře stéká krev k loktu a kape na koleno. Stěny mají často krásné pevné kyzy. Leze se zde v podstatě jen tam, kde vyšly nové průvodce, tedy v Zaječí a Třešňové rokli. Některé ostatní obvody vypadají taky hodně zajímavě. Například Kovářova rokle, nebo U Junácké vyhlídky. Tam ale lezou opravdu jen místní znalci.

Zaječí a Třešňová nabízí ohromné možnosti lezení. Zaječí má spíše nižší věže se spoustou choďáků, ale i vážnějších cest. Najdou se zde ale i sportovní prásky, na které se pokaždé znovu chodím koukat s nepochopením. Navíc je zde pěkné ohniště s konstrukcí, přes kterou stačí přehodit celtu a nocležník má luxusní spaní. To vše je potencováno krásnými výhledy do broumovské kotliny. Vedlejší Třešňovka, to je jiný kafe. Celý je to hodně o spárách, ale zase se zde najdou i krásné kyzové stěny. Některé Údolní stěny mají okolo padesáti metrů. Je zde hodně cest střední obtížnosti, kde se vyplatí být kovaný v Ádru. Když jsem začal lézt v Zaječí a Třešňové, byla to láska na první pohled. Horké léto, odřené celé tělo, spousta borůvek.

Loňská sezóna byla podle mě pro Broumovky docela přelomová. Zatímco dříve v nejfrekventovanější dny lezec potkal za celý den tak tři dvojky, letos jsem v Zaječí v jeden prázdninový den viděl čtyřicet až padesát lezců. I když vím, že je to blbost, tak se musím přiznat, že v podvědomí vnímám Broumovky tak trochu jako „moji oblast“. Když tam jsem, cítím se jako v chrámě. Nasávám atmosféru, ze které potom žiju měsíc. Je to pro mě sváteční den. Proto mně bylo velice líto, když jsem viděl, jak se tam zkouší těžké, ale bezpečné cesty na rybu (které lezec snad ani nenacvičuje, protože na RP to teda fakt nevypadá – možná v příštím životě), jak se tam práší tuny mága (vím, že místňáci to tolerují, ale to neznamená, že není slušnost si cestu po sobě očistit) a jak kuřáci zahazujou vajgly jen tak do jehličí.

Rozhodně si nechci stěžovat, že v Broumovkách přibývají lidi. Ostatně znalci můžou namítnout, že pokud mně vadí společnost, ať si jdu lézt třeba do Kovářovy rokle, kde budu sám. Chtěl bych všechny návštěvníky jen poprosit: Až půjdeš na jaře lézt do Broumovek, chovej se prosím slušně. Nenacvičuj těžké cesty na rybu, protože pokud zkoušíš nějakou devítku top rope třeba tři víkendy za sebou, tak jí pěkně dodrbeš (některé cesty, se dokonce staly nelezitelnými). Navíc z toho ani nemůžeš mít takový požitek, jako někdo, kdo si na to počká a pak to dá třeba i OS. Takže poměr požitku/opotřebení cesty je dost mizerný. Pokud máguješ, zkus to s citem a cestu si po sobě prosím očisti. O zahazování odpadků doufám nemusím psát…

Zkus se prosím chovat tak, aby ses tam dál rád vracel a aby si i tvoje děti jednou mohly vylézt třeba ohroženou „Sněhovou Královnu“, nebo zatím odolávající, ale také často rybařený „Šok“. I když to jsou cesty lokálního významu, domnívám se, že to jsou kyzové unikáty, které jen tak někde nenajdeš. Mimochodem: Víš, že v Zaječí rokli je údajně nejhůře dostupná vylezená věž v Čechách? Jedná se o Klášter. Vede na ní jediná cesta. Jmenuje se „Svaté přijímání“, obtížnost IXc. Tady si jen tak nezarybaříš…

Vašek Krejčí tam, kde se cítí nejvíc doma. Věž Rozhledna. (f: Jarmila Havlová)

Naslouchej horám, jinak dostaneš po papuli

02.03.2017, Mišo

Sledujem chalana nad nami ako ukrajuje metre v Stanislawského ceste na Vysokú. „Nemôžem nájsť štánd. Zrúúúš a lez za mnou!” kričí. Stojí po tridsaťmetrovom odleze v snehovom koryte. Druhý chalan váhavo zruší štand a nalieza za ním do strmej stienky. Ak teraz zaváha, pofičia stenou obaja. Som rád, že štandujeme mimo spádnice.

Mrzneme a ja viem, že sme nemali do steny nastúpiť. Potvrdili to i kusy ľadu čo mi dali po papuli hneď v prvej dĺžke. Tie, čo padali v šiestej, rozbili Méďovi nos. Po zásahu besne nadáva na romantiku a preklína všetky módne túry sveta.

Zvyčajne totiž počúvame signály hôr. Ako vtedy, keď sme ešte za tmy vystúpili z auta a to nám bez vodiča utieklo po mokrej a ľadovej ceste do priekopy. Teplomer ukazoval nad nulou, no prehlásili sme ho za pokazený. To isté som tvrdil o Méďovi, keď sa o hodinu prepadol do potoka. Prvú dĺžku, kde zurčal vodopádik, by sme tiež prebili. No bola to tretia a jasná výstraha. Tak sme to otočili.

Ak sa dnes stane průser, tak bude to len a len naša vina a hlúposť. Napriek tomu som pokojný a šťastný. Cesta je v ideálnej podmienke a kopec je to prekrásny. Tak prečo si ho nevyliezť.

Čistá radost, zasloužená odměna na vrcholu (f: Mišo)

Byla jsem lapena do spletí Mg-světa

23.02.2017, Eva Trnková

Vyrostla jsem ve světě horomilů. A každý den za to děkuji.
Později jsem zavítala více i do světa indoor lezení. A tu se mi naskytla možnost ocitnout se znenadání ve světě maglajzu!
A že je to specifický vlastní svět…

Nejdřív jsem zjistila, že na umělé stěně přeci nemůžeš být bez maglajzu!
Dokud nemáš svůj maglajz pytlík, tak nejsi lezec.
Odolávala jsem tomuto nepsanému pravidlu docela dlouho.

Nakonec jsem si ale řekla: „Tak proč ne!“

Když jsem se vrátila šťastná pochlubit se, že jsem již zcela vybavena  –  teprve tehdy se mi dostalo dalšího vhledu do situace a složitostí tohoto oboru:

MAGLAJZ PYTLÍK
O maglazpytliku se příliš nehovoří.
Proběhne krátká debata o tom, zda je pytlík dostatečně – veliký, malý, správně tvarovaný, aerodynamický, dobře nebo méně zavíratelný (v případě žen také, zda má správnou barvu).
Ale je to debata krátká…

DRUH MAGLAJZU
Zato, co se týká druhu distribuce maglajzu, debata je dlouhá.
Dalo by se říci až dlouhodobá.
Možná celoživotní.

Tady se nevtipkuje.

Magnézium totiž můžeš sehnat v různých podobách – rozdrcený prášek, gel v lahvičce, kostka, kulička nebo větší balení.

Já si poprvé přinesla kostku.
Po pěti minutách přítomnosti mé nové Kostky na place jsem se dozvěděla, že Kulička je daleko lepší.

„Tolik nepouští mágo, déle vydrží, je skladnější, a když člověk omylem skopne pytlík, tak se nerozsype…“
„Nojo, ale máš málo mága na rukou.“
„Nejlepší je prášek – ale ne moc jemný, aby nezanášel póry.“
„Nejlepší je tuba s gelem, nepotřebuješ maglajz pytlík a vejde se ti všude, je malá.“
„Ale ta je drahá a dlouho nevydrží. A není to echt lezecké, tuby mají jen začátečníci.“
„Nejlepší je nosit si celou krabici mága. Tu jen tak nerozprášíš a máš ji skoro na pořád.“
(…)

Dostala jsem se do „Mg-světa“, kterému vládne RBR – Rituál bílých rukou.
A ještě mi asi chvíli potrvá, než se v něm začnu orientovat.

Maglajz – tady není místo na vtipkování. (f: Standa Mitáč)

Ocenění „Sympaťáci roku“ 2016 získali Jindra Bednář a Michal Plunder

17.02.2017, Standa „Sany“ Mitáč

Jak v horách odlišíš, že dvanáctá délka je 7a nebo 7a+?
Těžko. Tady jde o něco jiného – o to, kolik toho udýcháš a skousneš, jaká je nálada v týmu nebo kolik plynu na vaření ti ještě zbývá… Žádný? Tak to budeš muset vydržet noc na štandu se sušenkou, která už ti leze krkem…

S šéfredaktorem tištěné Montany Martinem Stolárikem každý rok vyhlašujeme ocenění „Sympaťáci roku“ – vybíráme výkon v horách, ze kterého je cítit odhodlání a radost.

Za rok 2016 jsme vybrali dva táty od rodin: Jindru BednářeMichala Plundera. Rozhovor s kamarády, kteří spolu lezou od základky a v létě se jim povedl první český výstup na věž Nameless Trango v Pákistánu, si přečti v nové Montaně, která se v následujících dnech objeví ve schránkách předplatitelů.

Mimochodem, tihle dva borci z Telče se stali předlohou filmové povídky s Miroslavem Donutilem. Mrkni tady, od 49. minuty.

Michal Plunder na věži Nameless Trango, 2016 (f: J. Bednář)

Slova a myšlenky mezi nebem a zemí

14.02.2017, Honza „Polda“ Polášek

Slunce se opírá do jihovýchodních svahů.
Čistí stěny od sněhu. Zůstává holá skála. Pravá, levá. Vítá tě ztichlá, osamocená dolina. Takhle po snídani tady ještě nikdo není. Jsi za to rád. Později tu bude téměř přecpáno. Odbočíš z prošlapané dálnice. Jsi rád, že nemusíš čekat na parťáka. A jsi ještě radši, že se neženeš kvůli tomu druhému. Vítá tě stín. Mírný vánek. Pozoruješ tisíc a jedno sto uskupení vody. Každý metr jiný. Jsou stovky druhů ledu. Rozčepýřené nebo zplihlé štosy drnů. Desítky firnů. Galerie sněhů. Ticho. Přemýšlíš nad blbostmi. Těšíš se, až v sedle nakoukneš přes hranu. Výhled nezklamal.

Zóna.

Zde neplatí lidská práva a povinnosti. Jsi. Začínáš lézt. Pěkná, vyhřátá skála. Mačky skřípou. Nic v hlavě. Intuice. Často zastavuješ. Posloucháš. Nic. Nebe nad tebou. Slunce. Skála. Sníh. Jsi v nebi. Téměř neuhýbáš bokem. Držíš se hřebene. Je to hra. Propasti kolem tebe. Žádný strach. Ale slézání je velmi, velmi opatrné. Už není jen nic. Radost. Nezavazí ti žádné lano. Konec linky. Dál a dál bys neměl. Nedoléčené tělo se silně ohlašuje. Dolů. Sever překvapil. Ledový firn. Hroty ve hře. Trocha poprašku. Úbytek koncentrace. Pár kroků a led. Mačka sjíždí. Prodloužené pařáty fungují automaticky. Ještě hřebínek. Skoro pěšinka. Slunce.

Ráj.

Tatranský hřeben v zimě (f: homo cristalus Ondra Vacek)