"200 slov"

Nezapomenutelná veselka. Po hajlajně do společného života

20.06.2017, Pepa Horák

Ostrov zažil veselku, na kterou se jen tak nezapomene. Protože když se berou dva neobyčejní lidé, tak se dá očekávat i neobyčejná veselka.

V pátek 9. června si řekli své ANO Anička „Anče“ Kuchařová a Jakub „Kwjeták“ Hanuš. A řekli si ho hned dvakrát. Nejdřív v lese u kempu Pod Císařem proběhla formální část pro rodiny, pak se ale velký svatební průvod vypravil do Tisé na Dogu.

 

„Farář nazul lezečky a vylezl náhorkou na Dogu.“ (f: Pepa Horák)

 

Farář i svědek si obuli lezečky a vylezli náhorkou k vrcholu. A novomanželé si vzali sedáky a společně vykročili po dvou highlajnách do nové části společného života…

Sakra, když to píšu, tak to zní jako strašné klišé.

Každopádně to byla Veselka s velkým V a slavilo se dlouho a bujaře. A podle lunárního kalendáře bude manželství uzavřené v tento den založené na harmonii.

Tak ať vám to klape, kamarádi.

Veselka s velkým V (f: Pepa Horák)
reklamní banner

Víkend uvnitř lezecké hlavy

19.06.2017, Eva Trnková

Sedmá. Zvoní budík.
Nahazuješ tu našláplou těžkou krosnu s lanem a vším tím matrošem a vydáváš se směr nádraží. Procházíš narvaný vlak a na konci chodbičky máš vidinu skal.

Když konečně dorazíš na místo, triko máš zpocené a hodíš do sebe kousek nějaký komprimovaný věci, co výrobci nazývají jídlo. Je skoro před polednem, a ty nadáváš, že je zas skoro půlka dne pryč.

Pak nastává chvíle lezeckých výmluv typu: „Dneska jsem fakt unavenej.“ „Neměl jsem teď vůbec čas trénovat.“ „Je vedro, prsty budou klouzat.“

Nazuješ ty o dvě čísla menší lezečky na svoje opuchlý nohy a snažíš se jak baletka se zlomeným kotníkem dobalancovat ke stěně.

Nastoupíš do vybrané cesty. A už na začátku si říkáš: „Proč proboha v tomhle vedru zase někde lezu a potím se, abych zůstal na živu?”

Bolej tě prsty, kopneš se do kolene a začíná to hezky modrat. Ruka ti uvízla ve spáře a kůže na hřbetu ruky je tak trochu pryč… Nevadí.

Jednu cestu pytlíš, a tak v hodinách necháváš smyčku – jak to leze do peněz, říkáš si! To je furt něco… Sedák má už taky hodně přes deset let, lano začíná být dost oškubaný. Pár karabin navíc by se taky hodilo. Ještě, že lezeš tady na písku, představa, že někde v Alpách necháš frenda za litra…

Jseš nahoře. Dýcháš jako závislák, kape z tebe krev a triko se ti na záda dávno přilepilo.

A najednou ti to všechno přišlo děsně lehký! Po cestě samý madla a vůbec nechápeš, proč to kámošovi tak trvá…

Nahoře je neuvěřitelně nádherně! Lehneš si na skálu a čumíš do nebe.

A víš, že tohle všechno vlastně stejně miluješ!

Bylo vedro. Písek solil. A z tvojí hlavy v práci padal celý týden.

Ondra Smíšek se smaží v cestě Goldmarie RP VIIIa, Lehnriff, Sasko (f: S. Mitáč)

Vychází hutná M3 s Eliškou Adamovskou na obálce

16.06.2017, Standa Mitáč

Proč na víkend do batohu hodit i novou Montanu?
Mezi nejlepší kousky v ní určitě patří text výborné lezkyně a trenérky Saši Gendové, která vzpomíná na začátek spolupráce s Eliškou Adamovskou: „Tyhle protivné holčičky se zapletenými copánky úplně nesnáším!“ (…) Pískaře určitě potěší článek od Alešáka o smekavé pískovcové hraně, kde se zazmatkování v určitých místech nevyplácí… (…) A pro čtenáře, co mají rádi hory, je tu rozhovor s Olgou Novákovou a Pavlem Matouškem – každý vylezl na dvě osmitisícovky. (…) Nakonec si určitě přečti text o zarputilci, který se narodil v roce 1840 a který jako první stál na Matterhornu – Edward Whymper, legenda rozbřesku alpinismu.

Více o tomhle povedením čísle najdeš tady.

M3, 2017.

Bajerka – skalka pro fajnšmekry, které už nebaví krasové klasiky

14.06.2017, Filip Zaoral

Na Bajerku? To fakt né, File. Na Holštejn nebo do Slópa, to bych jel, ale na Bajerku se mnou nepočítej…“ Takovýto začátek rozhovoru jsem poslední dobou slýchával poměrně často. Mě už ale omrzely všechny ty „Číny“ a „Epity“. Vždyť Kras může nabídnout mnohem víc než jen tyhle cesty.

Někoho jsem naštěstí vždycky ukecal a několik výjezdů na onen zapomenutý kousek skály hned u Brna podnikl. Vždy mě přivítal stinný a tichý les a na Kras docela neoklouzaná skála. Zdejší lezení nabízí všechny obtížnostní stupně, od položených trojek až po jedenáctku s dírkami za poslední článek malíčku. Zalezou si všichni, ale musí se vědět co. Některé lehké cesty jsou totiž poměrně vypečené. Například taková „Bílá šipka“ (dříve psaná za 6), je bouldrový kotel za malé až žádné chyty. Nebo nástup do jinak krásné cesty „Podzimní“ také neviděl šestku ani z rychlíku.

Na druhou stranu se zde nacházejí jedny z nejlezitelnějších osmiček na jižní Moravě. Technickou „Přeříznutou“ nebo silovou „Stromovou“ a „Povolávák“ stojí jistě za to nevynechat. Lezeš-li do obtížnosti 5 UIAA, nezoufej. I pro tebe se tu najde pěkných pár cest. V sektoru U kříže můžeš vyzkoušet například „Plotničku“ 5- nebo „Levé kouty“ 5-. Za navštívení, nebo spíše pro pobavení jistě poslouží sektor Poslední. Zhruba 20 metrů dlouhá a čtyři metry vysoká skála nabízí pěkné technické ladičky většinou přes jeden borhák („Aprílové počasí“ 6, „Pravý kout“ 5+).

Moji pozornost však upoutal zejména dolní sektor se svými čtyřmi krátkými a údernými cestami. Loni se mi povedlo přelézt „Rozpětí kondora“ 9-/9, u kterého je klíčová hybnost v kyčlích. Druhá na řadu přišla „Jednonýtová“ 9+, o které se říká, že je to cesta za jeden krok. Jelikož jsem nenarostl a nemám potřebné rozpětí, nepřipadal pro mě onen krok/skok v úvahu. A to jsem to zkoušel dokonce s levou nohou v tenisce, abych byl o pár centimetrů výš než v lezečce. Musel jsem si tedy vymyslet jiný program přes zprvu naprosto neberoucí oblinu.

Další linii jsem vybral „Červeného trpaslíka“ 9+. Klíčový krok mi naštěstí vyšel na milimetry, musel jsem však při dynamickém šáhu vydechnout, čímž se mi zmenšil hrudník, já se víc přilepil na skálu a byl jsem schopen dosáhnout na chyt. Čtyřlístek se uzavřel přelezem cesty „Zloprásk“ 9, která mi přišla ze všech výše zmíněných cest nejtěžší. Dva dlouhé tahy ze špatného spoďáčku, kam se mi málem nevešly prsty, jsou prostě peklo a noční můra v jednom. A to nemluvím o posledním kroku do malé lištičky.

Tak co? Nalákal jsem tě na tuto opomíjenou oblast Moravského Krasu? Doufám, že se tam příště potkáme a třeba se i začnou stát fronty na cesty jako je tomu na hřišti ve Sloupu nebo na Lidomorně.

„Na Bajerku? To fakt né, File“ (f: Filip Zaoral)

Závodní bouldering se vrací tam, kde v roce 2002 začínal. Do Prahy

13.06.2017, Matin Veselý, s přispěním S. Mitáče

Kdyby tam ještě stál Stalin, dost by se divil. Otevírat pusu budeš i ty. Do Prahy se opět vrací špičkový bouldering  – „Rock Point Mistrovství České republiky 2017“ se odehraje 23.-25. června u kyvadla na Letné. Na finále doraž s kamarády v sobotu od 18 h.

Pamatuješ na bouldrové závody na Václaváku? (Konaly se v letech 2003, 2004 a 2005, kdy autor článku ještě neuměl pořádně počítat, pozn. red.) Tehdy to byla mega akce s hektickým pozadím. Přípravy proběhly v jednom dni – ráno postavit střechu, v závěsu profily, nakonec navrtat cesty. A druhý den už se závodilo! To už dneska není myslitelné.

Mimochodem, vůbec první MČR v boulderingu se uskutečnilo ve starém Boulder Baru „V Jámě“ v roce 2002. Prvním mistrem a následně i reprezentantem navždy zůstane Tomáš „Krkavec“ Doubravský: „Představ si poměrně komorní prostor, něco jako brněnskou Kotelnu. Lidi byli namačkaní všude a kousek místa byl akorát u dopadu. První závody v Praze organizoval Jirka „Oliváč“ Oliva a první pohár proběhl v Třinci v roce 2001 – měl ho na svědomí Rosťa Tomanec. Tohle undergroundový období bylo hrozně radostný – na baru hrála živá kapela a lidi těšilo, že se závodům konečně dala nějaká forma…“

Čas letí a ze závodníků se postupně stali stavěči, tátové, maminky. A někdo svůj obličej ukazuje na závodech dodnes. Třeba Vilda Chejn začal sbírat zkušenosti jako závodník na MČR před 15 lety a letos v Praze prověří připravenost všech bouldristů společně s Honzou Zbrankem, který také jedno „václavácké“ MČR vyhrál.

Bouldrové mistrovství se tedy několikrát ukázalo v Praze, na fesťáku v Teplicích nad Metují nebo ve Slaném. Do budoucna organizátoři vzhlíží k letošnímu Mistrovství Evropy juniorů ve Slaném nebo až k dubnu 2018 – to bude Ostrava hostit svěťák!

Přítomností je ale blížící se Letná. Obří boulder stage a šest pětimetrových profilů. Opět nebude chybět česká lezecká špička. Koukni na program a doraž na bouldrovou událost roku.

eMontana je mediální partner závodů

Bude atmosféra jako na Fesťáku? Doraž do Prahy a uděláme kotel. (f: Standa Mitáč)

Alex Honnold nám zastavil tep a zajistil si místo v historii

06.06.2017, Standa "Sany" Mitáč

Tuhneš a všechno kolem se zpomalí. Při čtení textů a prohlížení fotek z Alexova sobotního výstupu běhá mráz po zádech. Ještě, že už je po všem! Nejen Alexovi, ale všem ostatním lidem se hodně ulevilo. Uf.

Alex nosil tenhle nápad v hlavě několik let a očekávala ho i lezecká komunita – jako další zřejmý milník v historii lezení. Žádná z hlavních cest na legendárního El Capitana v Yosemitech totiž doposud nebyla vylezena stylem free sólo. Všichni zároveň věděli, že Alex Honnold je jediný, kdo tuhle výzvu dokáže přijmout – pokusit se volně a bez lana vylézt cestu „Freerider“ (5.13a, 9+ UIAA, 7c+ fr., 33 délek, pozn.).

„Když jsme se bavili o sólování ‘Freeridera’, vždycky vyjadřoval pochybnosti. V některých místech je cesta docela dost nebezpečná a příliš mnoho lidí vytvářelo na Alexe tlak, že by ji měl vylézt. On ji ale chtěl sólovat pro sebe, ne kvůli očekávání ostatních,“ vysvětluje yosemitský Tommy Caldwell, proč Alexovi trvalo několik let, než se do ostrého pokusu pustil. Alex do cesty nalezl stylem free sólo už loni v listopadu, ale už ve spodní části zjistil, že se necítí dobře. Naštěstí byl schopný vrátit se dolů po fixech.

NEMOHL SE NA TO DÍVAT
„Z nacvičování jsem věděl, že v té cestě je tolik citlivých míst, kde jsem se vždy oklepal hrůzou: ‘Sakra, to je nepříjemný!’ V průběhu let se mi ale povedlo zvětšit svoji komfortní zónu a získat nad nimi větší převahu. Překážky, které se mi kdysi zdály totálně šílené, najednou začaly spadat do sféry možného,“ psal Alex Honnold, který se v sobotu 3. 6. 2017 dopoledne zjevil několika kamarádům na vrcholku El Capa.

Tommyho Caldwella a Kevina Jorgesona tam v lednu 2015 vítaly televizní štáby a jejich první volný výstup cestou „Dawn Wall“ živě pokrývaly desítky světových médií. Alex Honnold ze svého sóla nechtěl dělat spektákl a o jeho sobotním pokusu věděli jen jeho nejbližší. Tommy Caldwell ho na vrcholu nevítal – raději odjel z Yosemit i s rodinou, aby se na to „nemusel dívat“. Pár dní před ostrým pokusem totiž „Freeridera“ s Alexem společně lezli a Tommy si stále nedokázal představit, jaké to bude bez lana. Alexův výkon pak přirovnal k přistání na měsíci.

Podle fotografa Jimmyho China, který roky příprav i samotné sólo dokumentoval, byl Alex poslední dny před červnovým „dnem D“ neuvěřitelně klidný. To se mu podařilo přenést i do samotného lezení. „Bylo to historické. Bylo to něco, co se nedá popsat,“ píše Jimmy. A první slova, která mu řekl Alex na vrcholu? ‘Docela si věřím na to, že bych mohl jít dolů a dát si to hned znova.’ Těžko říct, jestli to myslel vážně.

Takovýhle přístup, dát si něco znova pro radost, dříve vyznával yosemitský sólolezec Peter Croft. Ten o Alexovu sólu tvrdí: „Bylo jasné, že tohle sólo bude další krok v historii lezení. Ale co teď dál? Jaké jsou další budoucí cíle? Nemám vůbec tušení.“
.

Instagram fotografa Jimmyho China

.
Na otázku vzdálenější budoucnosti a jestli bude sólovat do nekonečna, odpovídal autorovi článku Alex Honnold před čtyřmi lety při návštěvě Česka:
„Asi budu lézt bez lana pořád, ale už to nebude to nejtěžší „hardcore“ sólování. Moc rád bych jednou měl domek, rodinu a takovýhle ty věci. Uvidíme. Člověk nikdy neví, třeba potkám tu pravou ženskou a řeknu si: ‘Peču na lezení! Chci mít rodinu.’“
.

Co si o Alexově sólu myslí ti, co měli El Capa v ruce?
.

DUŠAN „STOUPA“ JANÁK

Společně s Jirkou Šrůtkem udělali v roce 2006 první český přelez „Freeridera“ – za tři dny stylem PP (cca v šesti nejtěžších délkách stáhli lano, ale friendy nechali založené ve spáře, pozn.)

„Přijde mi to hrozně hustý, určitě to na mě udělalo největší dojem ze všech věcí, co jsem kdy o Honnoldovi slyšel. Je to dlouhý a strmý… Není moc co dodat. Jednodenní přelezy téhle cesty mě nepřekvapujou, ale tohle…

Vzpomínám si třeba na jednu délku 5.12 pod vrcholovou hlavou, kde se odpojuje „Freerider“ od „Salathé“ – to byl pěkně jedovatej koutek, kde ti to může smeknout jak nic. Obtížnostně mi to přišlo lehčí než 9+ v Krase, ale tady ty délky hrneš třeba 60 metrů. A to nejtěžší přijde až po 25 délkách!

Občas tam jsou závěsný štandy v koutech, kde se dá nějak blbě rozkročit a trochu spočnout. Každopádně nestojíš na polici a nedáš si cigáro.

Dole máš hladkou umytou skálu. Je to takovej rajbas s nýtama po dvou metrech, ale bez nich? Ty vole! Celý je to na tření. Výš potom třeba 5.11 trhlina, že tam nedáš žábu. Nebo dáš, ale vyjíždí. Pak se leze přes prsteníček, je to hodně jedovatý. Po 28 délkách tě čeká velmi vzdušný traverz – sice na jistotu, ale jsou to pumpy úplně bez nohou… Často tam lezeš koutky, kde jedna strana je kolmá, jedna ukloněná a ty tam šmatláš rukama i nohama… Samotnej dolez je pak extrémně vzdušnej – spáry do převisu, po hraně headwallu.

Čekal jsem, že se do toho někdo někdy pustí, ale takhle brzo? To bychom mu asi měli udělit čestný členství v ČHS a dát Výstup roku s hvězdičkou. (směje se)“
.

ONDRA BENEŠ

S Richarden Niekim vylezli „Freeridera“ v roce 2012, stylem RP, čtyři dny ve stěně.

„Pro mě to je nepředstavitelný. Kdyby šlo jen o spárový lezení, tak můžeš bejt silnej a všude zaklemovat prsty… Ale tady je několik pasáží fakt po malejch – jemný technický věci, třeba ta spodní část Freeblast – položená vyleštěná nejistá plotna za 5.11d. To mi přijde hustý.

Pro mě byly v roce 2012 nejtěžší spáry. Tam se Alex určitě cítil jako doma, ale já jsem tam hodně bojoval. Celkem jsme v tom strávili tři noci a lezli jsme pomalu i kvůli lidem v cestě. Bylo v ní asi 15 dvojic – většina to hákovala. Zajímalo by mě, kolika lidem se musel vyhýbat Alex.

Tu nejtěžší délku – Huberovu variantu bych přirovnal k lezitelnému Xb v Labáku, 7c+ sedí. Je tam nejistý krok z oblýho odtalku doleva do spáry. Někdo to dokonce skáče obouruč. Je to fakt hodně nejistý. Nevím, jak to šel Alex, ale je to pro mě nepředstavitelný. Beru to jako obrovskej výkon, co asi nebude mít nikdy opakování.“
.

ADAM ONDRA

Loni na El Capitanu udělal první volné opakování cesty „Dawn Wall“. Psali jsme tady.

„Mně to bylo jasný, že „Freerider“ byl jeho cíl. Ptal jsem se ho na to, když jsme se na podzim potkali, ale byl tajemnej jako hrad v Karpatech. ‘Nějakej projekt mám,’ řekl mi. V listopadu z toho vycouval – ten den jsem ho asi viděl, měl tam nějaký fixy. V sobotu to údajně neměl přifixovaný (aby nemohl ze stěny utéct, pozn. red.) – nejtěžší délku natáčeli ze statických kamer, u kterých nebyli lidi, aby ho nikdo nemohl ovlivňovat.

Je to určitě největší výkon ve free sólo lezení, je to neuveřitelný. Nechápu to. Můžeme se dohadovat, jestli je free sólo dobré nebo ne, jestli o tom psát nebo ne… Každopádně, vysólovat „Freeridera“ – to chce neskutečnou odvahu. Z mýho pohledu je lehčí vysólovat 9a sportovní cestu než tohle.

Širočiny pro Alexe nejsou problém – to je stejné jako když jde po chodníku. Ale ty plotny dole za 7a jsou prý hodně nepříjemný, pak Enduro corner – dokážu si představit, jak strašně to klouže. Navíc, při free sólo to máš náročnější – vynecháváš štandy, takže kolem Enduro corner lezeš čtyři délky dohromady asi 100 metrů vkuse a obtížnost může být kolem 8a.

Osobně jsem si myslel, že Alex počká na podzim. Červen jsem nečkal. Ale zase to souvisí s tím, že nemá příliš rád zimu. Má rád přijemnou teplotu. Kroky v tom nejsou zas tak těžký, takže se může občas zastavit a mágovat. Hlavně potřebuje sucho. Když je hodně velká zima, tak to střílí. A během free sóla nechceš, aby ti to ustřelilo.“

.
Zdroje a doporučené čtení
(v angličtině)
National Geographic (článek, rozhovor s Alexem), UK Climbing, Outside (článek Tommyho Caldwella), Instagram Jimmyho China.

Alex Honnold (f: Standa Mitáč)

Putování pod Minya Konku – upadal jsem do hlubokého snu

27.05.2017, Lukáš Ondrášek

Po příjezdu na studijní pobyt do Chengdu, hlavního města provincie Sečuán, jsem věděl, že to tady bude kruté. Měsíc v metropoli je nad moje síly. Třicetipatrová budova a čtyřproudá silnice pod okny je pro mě až moc zážitků najednou. Myslím pořád na to samé – tiché prostředí bez lidí a jen Ona. Tato kráska mě lákála ještě před příletem do Číny. Musím jí vidět! Že nevíš, o čem mluvím? Mrkni na Standovo povídání a hned ti to bude jasné. Bílá hora, nejvyšší hora Sečuánu – Minya Konka (7556 m).

Po devítihodinové jízdě autobusem do Kangdingu, centra tibetské prefektury, jsem na začátku mého dobrodružství. Slyším v uších jen obavy Číňanů z města a stále se opakující věty: „Mountains are dangerous, take care Lukas, take care.“ Souhlasím, že výměna hotelového pokoje za čínský stan je trochu drastická. Stan šitý pro postavu Číňana měřícího do 165 centimetrů mi dělá ze začátku problémy při mých 190 centimetrech. Každý večer zaujímám polohu plodu a zahřívá mne pocit, že může být ještě hůř. Místo karimatky mám batoh a místo polštáře ešus.
.

Konečně v horách. (f: LO)

.
První ráno treku se probouzím do mlhavého ticha. Kráčím smutným údolím v mlze, které obývají místní domorodci jen pár měsíců v roce. Stanové městečko obývá asi třicet lidí a sbírají léčivé byliny. Zastavuje mne místní borec Kelsan. Jeho angličtina je na místní poměry jedinečná a přepínám se z obrázkového módu zpátky do jazyka, kterému rozumím. Studoval v Indii a radí mi cestu dál. Prý do sedla Riwuqie (4950 m) nemám šanci dnes dojít. Cestou potkávám dva Číňany, kteří také míří stejným směrem ke klášteru Konka. Pro jednoho je to první dobrodružství v horách. Nový batoh se mu začíná párat a tenisky mají oba dva hned promočené. Nálada je bojová, s úsměvem a ostrým sluncem v zádech. Zahajujeme společný útok směr sedlo, který vedu za pomoci gps ve sněhové kaši. Zakončení dne je zpestřeno sněhovou nadílkou, která otestovala bojeschopnost Číňanů s novým stanem.

Druhý den vyrážím sám, protože kamarádi ještě odpočívají po včerejším náročném dni. Tempem zběsilým zakončuji tuto část výletu v klášteře, kde mne přivítá chrámový děda, strážce pokladny. Dostávám termosku s horkou vodou a věším si jídlo na hřebík nad okno kvůli myším.
.

V klášteře předávám Standovy fotky z loňska. (f: LO)

.
Ráno vyrážím za zvuku modlitebního bubnu a vůně ohně směr Nochma (5588 m). Je to sněhový vrchol, odkud je Minya Konka vidět v celé svojí kráse. Hora, na kterou jsem se přišel podívat, se pomalu odhaluje a dělá mi společnost po celý den. Cosi červené v dálce na mě mává. Nedokáži to zaostřit, ale postupně rozeznávám obrys mnicha, který sedí u řeky. Sedíme chvíli spolu a sledujeme svahy Konky. Hora žije vlastním životem a dokázal bych se na to ohlušující divadlo lavin dívat celý den. Makám do kopce a vyhlížím místo pro stan, který chci postavit co nejvýše. Luxusní plácek s výhledy čeká jen na mě a ještě večer stihnu vyběhnout na hřeben. Pohled na kopec Nochma je pěkný a zítra se těším na výhledy z něj. Den zakončuji návratem z aklimatizačního výšlapu ke stanu, který hledám v husté mlze za pomoci gps (Lukášovu trasu s dalšími fotkami najdeš TADY, pozn. red.). Padesát metrů od stanu a stále ho nemůžu najít. Internety nelhaly a počasí je zde opravdu nevyzpytatelné. Zalehám do stanu a těším se na ranní pohodový výstup.

.

Pohled na Nochmu ze severovýchodu. (f: LO)

 (f: LO).
Najednou slyším zrychlený dech. Upadám zpět do hlubokého snu a vidím před sebou zítřejší vrchol s výhledy. Cosi mne zase vyruší a lapám po dechu. „Sakra, už musím být aklimatizovaný po včerejší noci v této výšce, co se děje?“ Otvírám zip a vidím závěje sněhu, které pokrývají stan utěsňující vrstvou, kvůli které nebylo slyšet sněžení. Právě jsem podstoupil nedobrovolnou aklimatizaci na vrchol Konky – dušením se ve stanu. Odhazuji sníh a snažím se usnout. Nejde to! Slyším v dálce padající laviny a hluk se blíží. Uvědomuji si, že stan mám postavený pod příkrým svahem a přemýšlím, jaké je to být ve stanu pod lavinou – je lepší otevřít zip? Další lahodné myšlenky o horolezcích pod lavinou zaháním čokoládou. Terapie zabírá, ale čekání na světlo doprovázené odhrabáváním stanu je nekonečné. (Podobně dopadl i pokus o Nochmu Standy a Nikči vloni na podzim, pozn. red)
.
.
ÚSTUP A NÁHODNÉ SETKÁNÍ

Ranní snídaňový rituál zkracuji po neúspěšném zapálení vařiče a balím stan ještě za šera. Řítím se přes kameny zpět do údolí k řece. Mlha a sněhová vánice umocňují zážitky, které bez spánku vnímám ještě intenzivněji. „To jsme se ale vybáli,“ běží mi hlavou známá věta. Překonávám kamenné moře a spatřuji stan u pramenu, který jsem míjel včera. Je to předsunutý meditační camp. Dostávám pozvání od mnicha na snídani. Odhrnujeme společně nově napadlý sníh z igelitového přístřešku a za odměnu mi podává dvě černá vajíčka tzv. Pei Dan a instantní polévku. Kecáme, jak jde život, a za zvuku ranní modlitby odcházím překonávat kamenné bludiště pokryté sněhem.
.

Pojď mezi nás. (f: LO)

.
Směrem ke klášteru potkávám místní průvodce v jejich basecampu. Příjemní lidé mne přijmou mezi sebe a ptají se na můj plán. Chtěl bych ještě dnes jet do města. Podle nich to prý nedám a postupně zjišťuji, že měli pravdu. Procházím okolo kláštera a směřuji k vesnici v údolí. Další výstup do sedla vzdávám a vracím se promočený až na kost do vesnice. Potkávám známé tváře. Guidi z Chengdu mne zvou na jejich základnu. „Počasí je děsné, takže jedeme zítra zpět do města, jedeš s námi?“ No jasně! Nebýt této náhody, tak jsem tam ještě dnes. Přijímám s radostí nabídku a po dobré večeři v tibetské domácnosti spřádáme plány na zítřejší odjezd.

Zasněžené ráno zaplácneme jačím jogurtem a čerstvě upečeným chlebem. Vyrážíme terénním autem podél řeky. Co to? Silnice na dvacet kilometrů končí – jdeme zase po svých. Po přičichnutí k pohodlí auta se vracím do reality těžkého batohu a promočených pohorek. Náš výlet pokračuje trekem k telefonu, odkud voláme další auto. Přijíždí vysmátý pupkatý Číňan. Jeho řidičský projev bych si za rámeček nedal. Valí s námi z kopce a za zběsilého troubení zastavuje u občerstvení. „Most famous“ vařená slepice s bambusem zakončuje naši pouť po prašných cestách.

Třináct hodin v autě a sedím na hotelovém pokoji v Chengdu. Odér kouře z tibetských obydlí si nesu s sebou. Dívám se na zácpu pod okny. Jsem v pohodlí městské džungle, kde se o nic nemusím starat. Spadnout do stereotypu každodenního života je lákavé.

Odér kouře z tibetských obydlí si nesu s sebou. (f: LO)

Tajemství ticha Marka Raganowicze

23.05.2017, Jakub Freiwald, Marek Raganowicz

Když jsme s Markem „Reganem“ Raganowiczem dělali vloni na podzim rozhovor, měl spoustu plánů a slíbil nám, že o něm brzy zase uslyšíme. Slib každopádně splnil. Před pár dny se vrátil z Kanady, konkrétně z Baffinova ostrova, kde udělal dvě nové cesty „MantraMandala“ VI, A3+, 450 m a „Secret of Silence“ VI, A4, 600 m. K oběma výstupům nám poslal krátký komentář.

„Třetího března jsem společně s parťákem Marcinem Tomaszewskim dorazil do Sam Ford Fjordu s jasným cílem vytvořit novou linii. Extrémně studené podmínky (pocitově kolem -50 °C) a silný vítr nás ale donutily to hned na začátku vzdát. Marcin se vrátil do Polska a já odjel dál na sever do tábora u severní stěny Ship’s Prow na Scottově ostrově. 

Základní tábor pod severní stěnou Ship’s Prow (f: Marek Raganowicz)

Několik dní jsem strávil zkoumáním okolí a pokukováním po místech, kde by mohly vést nové linie. Když jsem objevil svoji perfektní cestu, byla pořád moc velká zima na lezení. Při čekání jsem zjistil, že ve východní straně byly několik hodin denně, když zrovna svítilo Slunce, přijatelné podmínky a zima se dala zvládnout. Chtěl jsem původně lézt severní stěnu, která je vyšší a strmější, ale na dobré podmínky bych musel čekat moc dlouho. Proto jsem se sbalil, neztrácel dál čas a vyrazil do východní stěny.

Hlavně bez vrtání (f: Marek Raganowicz)

Hlavním cílem bylo lézt bez vrtání. Chtěl jsem zachovat původní charakter svých cest. Po 17 dnech ve východní stěně jsem nakonec vylezl novou cestu, kterou jsem pojmenoval „MantraMandala“ (VI, A3+).

Po týdenním odpočinku jsem opět vyrazil zkusit štěstí do severní stěny a vylezl první délku nové cesty. Vítr se opět začal zvedat a lezení hodně ztěžklo. Na vrchol jsem se dostal 1. května 2017 a cestu pojmenoval „Secret of Silence“ (VI, A4). Poslední den se podmínky výrazně zhoršily a napadlo hodně čerstvého sněhu. Společně s extrémně silným větrem mě donutily sestoupit zpátky dolů – a to hodně riskantním způsobem.

Po 17 dnech namaloval do fotky Mandalu (f: Marek Raganovicz)

 

„MantraMandala“, VI, A3+, 450 m, východní stěna Ship’s Prow, Scottův ostrov.
6 bathooků, žádné nýty, žádné kruhy, přírodní jištění.

„MantraMandala“, VI, A3+

„Secret of Silence“, VI, A4, 600 m, severní stěna Ship’s Prow, Scottův ostrov.
Žádné vrtání, 4 délky zafixovány.

 

„Secret of Silence“, VI, A4 (červeně), „Hinayama“ (Mike Libecki, 1999) (zeleně)

Marek „Regan“ Raganowicz v cestě Tajemství ticha (f: Marek Raganowicz)

Melloblocco 2017 – jak jsem lovil hvězdy

20.05.2017, Matěj Pohorský

Benvenuti a Melloblocco, i tradizionali giganti incontro Boulder. Se si capisce questo testo, mi scuso per gli errori.

Nerozumíš? Nevadí, přikládám seznam důležitých slovíček.

Non parlo inglese – Neumím anglicky
Alé – Dávej!
Ciao – Ahoj, dobrý den, nashle, měj se, vítej, rád tě vidím…
Mello – obec v Lombardii, na předělu Itálie a Švýcarska
Blocco – blok/kvádr, boulder
Melloblocco – tradiční boulderové klání v údolí Val Masina
Adam – mezinárodní uznání obrovské síly

Letošní, 14. ročník, přilákal minulý víkend téměr 2 700 registrovaných závodníků a stovky dalších, ať už z řad lezců nebo nadšených diváků. I když se slunečné počasí střídalo s bouřkami, tisíce lidí to neodradilo a závodnický duch se v údolí držel až do neděle.
.

Masovka – zalezeš si i s oteklou nohou. f: Anna Faltová

.
„Tohle počasí je tady normální?”
„Vlastně ani ne, většinou prší víc, za posledních pár let bylo hezky jen vloni, a všichni z toho byli hrozně překvapení.”

Součástí závodů byl italský pohár v boulderingu, kontest v Zlagboardu a prezentace světových značek, mezi kterými bylo i silné české zastoupení.

„Jdu si zkusit zaviset, mají tam výhru – 5 000 euro, když uvisíš 2 min a 45 s.”
„Tak to je fajn, jak jsi zatím na tom?”
„Už mi chybějí jen ty dvě minuty.”

Na startovce se objevila i některá světová jména. Z nichž nejlépe se nakonec umístil Jorg Verhoeven, který celý závod vyhrál společně s Anthony Gullstenem s 11 topy z celkových 12 soutěžních boulderů. Vítězkou v ženské kategorii se stala Rakušanka Barbara Zangerl se shodným počtem topů.

Já jel na Melloblocco primárně z několika důvodů – zálezt si, užít zdejší atmosféru, a pokud možno udělat pěkné fotky a možná i vyjednat rozhovor s nějakým známým lezcem.

Byl jsem informován, že tu bude Jorg Verhoeven, Alex Megos a Alban Levier. Takže jsem od začátku vyhlížel, zda některého z nich zahlédnu.

Když jsme se už druhý den motali po údolí a po nikom z nich ani slechu, potkali jsme alespoň přátelskou skupinku Němců, se kterými jsme pak celé odpoledne lezli a dělali fotky. Nejvýraznější z nich byl takový typicky německý, šlachovitý chlápek.
.

„Copak je to za chlápka?” f: Anna Faltová

.
Večer téhož dne měl skvělou přednášku Alban Levier. Seděli jsme sice úplně vzadu místnosti a skoro nic neviděli, ale poslech to byl příjemný.

Dalšího dne ráno jsme si byli pokecat ve stánku Ocúnu, to už jsem tak nějak tušil, že žádnou „celebritu” prostě neuženu. Postával tam takový tmavovlasý kluk, od hlavy až k patě v téhle značce. Říkám mu s úsměvem: „Co trenky, ty máš taky od Ocúnu?”
„Trenky bohužel zatím nevyrábí,” opáčí se smíchem.
„Víš doufám, že je to Alban Levier?” (ambasador Ocúnu, pozn. red.) dloubne do mě loktem Áňa.

… Nevěděl jsem, ale myšlenkou udělat rozhovor souhlasil.

No a fotky?

„Koukám, že máš na fotce alpinistickou star Roberta Jaspera! To by byl taky super týpek na rozhovor,” píše mi Standa (editor eM, pozn.), když mu posílám report s fotkami.

Vzpomínáš na toho sympatického chlápka, se kterým jsme strávili a lezli půl dne?

„Kam si to zas saháš?" f: Anna Faltová

„Chce to ještě počkat.“ Setkání se Špekem na Suškách

16.05.2017, Tomáš Růžička

Zima je konečně pryč, cepíny měníme za smyčky a můžeme vyrazit do skal – ukázat, co v nás je, a zjistit, zda jsme to díky té umělce někam posunuli. Počasí úplně nepřeje, takže s parťákem míříme směr Malá Skála zjistit, zda se tam bude dát alespoň trošku zablbnout.

Parkujeme a razíme si cestu voňavým lesem rovnou ke skále. Žádné zdržování a vzhůru do vertikálního směru veškerého dění. Smyčka, hodinky, kruh, vrchol a takhle několikrát dokola. Je fakt, že vršky všech skal jsou trochu zelenější, ale všude okolo se to lezci jenom hemží. Zvuky karabin jsou rájem pro uši. Cítíš se zkrátka jako v ráji.

Po odpolední svačince a pár hezkých cestách se bavím s místními borci. Řešíme cestu na Čihulku. Jak to asi vypadalo, když se tam uloupnul ten drobný kousek toho kamene a hlavně jak dopadnul ten borec, co mu to zůstalo v náručí. Když se ptám kam dál, dostávám tip na takové to typické VIIc na Suškách. Koukám do starého průvodce a úplně to cítím. Hvězdičková východní stěna s kruhem. Koukám vzhůru, měřím si to pohledem – už už se vidím nahoře. Nač čekat, navazuju se a po zuby vyzbrojen svými smyčkami vyrážím vstříc dobrodružství.

Jedno jištění, druhé, tutovka. Trochu natéká, ale to nevadí, mám přece namakáno ze stěny přes tu zimu, ne. Dolézám k sokolíku pod kruhem a ejhle, přichází prozření. Sokolík klouže. Nějak mi v těch rukách nedrží. Zkouším to zleva zprava, furt ne a ne pustit mě to nahoru. Vykláním se za hranu a hledám tam něco, co by mi vytáhlo trn z paty. Lištu, kapsu… nic. Jenom urputné sluníčko mi dává najevo, že nic tu nenajdu. Dojde mi.

Sedím ve své smyčce kapku níže pod tím místem a říkám si, kde jsem udělal chybu. Že by moc piva v zimní přípravě? Nějakou tu výmluvu pro mé zdrcené ego si najít musím. Jedu proto dolů a řeším, co udělat příště lépe. U nástupu, když ze sebe sundavám ty svoje cajky, stojí takovej malej, šlachovitej s cigárem v puse.

„Jaké je to tam v tom sokolíku?“ ptá se. Říkám mu, že mi tam došlo… „Asi to pořád není ono, rosí to,“ říká a bere si sedák. Dochází mi, že je to Špek. Koukám na něj s obdivem a ptám se ho: „Chceš v tom odjistit?“ „Ne ne, já si v tom nějak poradím.“

Balím si svoje věci a koukám na to, jak si to razí vzhůru jako ledoborec na pól. Pět, deset, dvanáct, žádná smyčka – proč taky, vždyť leze sólo a lano za sebou táhne, jen aby si ho pak hodil někde jinde. Dolézá k tomu sokolíku, kde jsem zkapal. Jeden krok, druhý a je u kruhu. Koukám na to jako na zjevení. Vždyť jsem ten krok neudělal. Jak se mu to tam povedlo?! Pocit méněcennosti? Zklamání? Nic takového necítím.

Spíš pocit uznání a motivace – to je to, co mě naplňuje, když s ním pak stojím dole a povídáme si. „Bylo to tam mokrý, chce to ještě počkat, než to vyschne,“ říká vyklidněný mistr. „Koupíte si někdo všechny moje cajky? Kašlu na to,“ nabízím v nadsázce kamarádům. Vím ale, že budu pokračovat dál – nemiluj to, když vidíš, kam až se to dá posunout.

Man at work – Špek (f: Standa Mitáč)

Hanibal shání brigádníky -PR-

14.05.2017, Ondřej Vacek

Hanibal hledá nové brigádníky. Takové, kteří milují hory a čas v nich strávený. Takové, kteří lezou, běhají, trekují, lyžují… Takové, pro které je outdoorové vybavení hračkami, se kterými si chtějí hrát.

Co bychom od Tebe chtěli:
– Souznění s hodnotami Hanibalu: zákazník na prvním místě | prodáváme jen to, co bychom si sami koupili | pracujeme jako tým | nebojíme se změny a odlišení.
– Chuť učit se novým věcem, práci se smyslem pro odpovědnost.
– Předchozí zkušenosti z outdooru jsou výhodou.

Náplň práce:
– Tvorba spokojených zákazníků – tedy: kompletní servis zákazníkům na prodejně,
odborné poradenstvíé založené na znalostech a zkušenostech.
– V našich očích nejde o prodej. Jde o pomoc zákazníkovi se správným výběrem.

Co nabízíme:
– Práci s lidmi, pro které jsou hory životním stylem, se kterými rád půjdeš na hory i na pivo.
– Práci, která stojí na principech svobodné, slušné a zodpovědné firmy.
– Odměnu v rozmezí 90 až 120 Kč/hod.
– Možnost vybavit se a testovat vybavení za super podmínek.
– Dvakrát do roka hanibalí trip na hory a dál.
a možná i něco navíc…

Máš zájem?
– Pošli strukturovaný životopis na: [email protected]

Hanibal – brigáda v týmu nadšenců

Dvě holky v italské vertikální buši. Obhazovaly jsme opuncie

12.05.2017, Alča Čepelková

Sicilský klan, mafie, Palermo, Syrakusy, Etna, Stromboli. Jih Itálie mě jaksi vždycky fascinoval a tak nastal čas se tam konečně podívat. Sportovky na Kalymnosu mne zatím nechávaly chladnou, ale na vyprávění o San Vito lo Capo jsem se chytla hned.

Jihu si vyrážíme užít v dámské sestavě quattro ragazze, z toho jedna blond, kdyby nastaly potíže s mafiány. Ty nastaly hned na letišti v Trapani a ani blondýnka nepomohla. Vyplázly jsme dalších dvě stě euro za nechtěné duplicitní pojištění a byly rády, když jsme se po čtyřhodinové anabázi konečně poskládaly do Fiatu a letiště nechaly za zády.

Dál už šlo ale všechno jako na drátku. Lezecký ráj, cest všech možných obtížností i tvarů v pásu skal kolem pobřeží kam ráčí oko dohlídnout, slunce, moře, víno, dokonce i muži – ti nejlepší, čeští.

Pro dobrodruhy, které by ta pohodička trochu nudila, se tyčí nad San Vitem kopec zvaný Monte Monaco. Na ten před pěti lety udělali cestu „Via fratelli Titt“ místní mágové Jim a Scott Tittové, prý že 18 délek, 5c, 645 metrů lezení. Prvních osm délek vynýtovaných, dál po vlastním. Vybaveny preskami a pár kousky „vlastního“ vyrážíme s Janou na zteč. Nástup a první nýt, další nejty, odsejpačka, trochu si zanadávat na sluníčko, co nás dostihlo.

Zalézám do stínu jeskyňky a bavím se tvary krápníků, které tu pro mne příroda uchystala, zatímco chudák Jana se potí cestou ke mně a plynule pokračuje dál doleva, kam láká nýt. Kamsi traverzuje, lano se přestává hýbat, pak konečně dobírá. „Našla jsem štand,“ chlubí se. Oprávněně, posledních třicet metrů vede jakousi buší. Lezení v avizované obtížnosti tu pořád existuje, ale známky civilizace nejdřív úplně mizí, aby jich vzápětí naopak začalo přibývat. Jedna smyčka, druhá smyčka, pak smyce s preskou, pak friend s preskou… Poslední smyce nad ním utvrdí podezření v jistotu: tady nelezl někdo s Alzhaimerem, tady se slaňovalo, a ne jednou.

Morálka padá. Nahoru ještě pěkných pár délek zbývá, a kdo ví jakých? Vypadá to, že v cestě nejsme. Naštěstí jsem ve věku, kdy ještě udržím myšlenku, už ji ale moc nedokážu opustit. „Hele zkusím vylézt ještě jednu délku a uvidíme,“ říkám si. Cestou omotávám kmínek opuncie smyčkou, vztekám se, když se mi lano seká do všudypřítomného křoví a nejde dobírat, a opakuji si mantru: zážitek nemusí být krásný, hlavně když je silný. A tu najednou – zázrak. Zčistajasna, kde se vzaly, tu se vzaly, choulí se tu na skále dva nýty. „Mám štand, polez!“

A přesně stejným postupem a zázračným výskytem vždy jednoho fixního jištění v pravý čas jsme se buší proklestily na vrchol. Vypadáme sice, jak když nás cestou napadl řezník, ale zážitek stál za to. Byl silný i krásný!

Na vršku Monte Monaco (f: archiv AČ)

S Otou Pavlem na hajlajnách v Norsku

10.05.2017, Pepa Horák

Tenhle příběh začíná telefonem: „Pepo, sháníme fotografa, chceš jet?”
„To se ví že jo, počítej se mnou… A kam že to vlastně jedem?”

A než jsem se nadál, tak mě sympatická Norka šacuje na letišti a kouká i do foťáku pod baterku, jestli s sebou nepašuju trávu – fórek o tom, že jedu nad fjordy na lajnu jsem si raději nechal pro sebe…

Norský fjordy jsou super věc, místní tomu tady říkají hory, ale v podstatě je to kolmá žulová stěna, co se tyčí 1000 metrů nad vodou a nahoře se to spíš jen tak lehce vlní… No, a na kraji týdle nesmírný vejšky, na jediným plácku, kde byla tráva a potůček, jsme rozložili stany a na skoro dva týdny jsme tomuhle místu říkali domov.

Celá sranda spočívala v tom, že jsme chytli to nejhorší počasí, co tu panovalo za posledních 20 let, takže na to, že bylo léto, šla teplota často hodně blízko nule, nebylo vidět od stanu ke stanu a veškerá aktivita spočívala v hraní karet, předčítání povídek Oty Pavla a čekání na okno v mlze, který přišlo třeba v 11 večer – naštěstí si tady místní pořídili polární den, takže je celkem šumák, kolik je, a prostě vylezeš ze stanu a jdeš chodit, protože je zrovna hezky.

Po dvou týdnech na Kjeragu jsme se spakovali a odjeli do nížin, pak ještě na další místa a tak, ale tohle se jmenuje „200 slov“ a já už přetahuju. Takže co všechno jsme zažili a jak to nakonec dopadlo, se dozvíš ve videu dole.

Zatím si pusť trailer, pak vypni počítač a jeď si do skal užít den, venku je totiž parádně.

 

 

Co je vlastně kýč? (f: Pepa Horák)

„Mozaika zážitků, na které se nezapomíná.“ Dobrodružství podle fanouška eMontany Franty Urbana

08.05.2017, Jakub Freiwald, Standa Mitáč

Vždycky, když se počítadlo fanoušků na našem Facebooku začne blížit dalšímu kulatému milníku (teď číslu 7000), jsme mírně nervózní a zvědaví zároveň.

„Jaký bude náš další ‘kulatý’ fanoušek? Stejně super jako ti před ním?“ honí se nám v redakci hlavou, protože s každým tisícím děláme malý rozhovor.

Tady je další a názor si udělej sám. Franta Urban.

Franto, jak jsi se dozvěděl o eMontaně?
Na eMontanu jsem se poprvé dostal díky cestovateli Matěji Balgovi. Už delší dobu sleduji jeho ohromné cesty po světě a vždycky, když zveřejní nějaký další kousek svého dobrodružného příběhu, si ho hned s nadšením přečtu. Nedávno se na jeho stránce objevil článek, který Matěj sepsal právě pro eMontanu. Ten se pro mne stal směrovkou, která mne přivedla i sem.

Co se ti na eMontaně líbí a co bys naopak zlepšil?
Líbí se mi články o výpravách a expedicích, ke kterým jsou vždycky připojené i pěkné fotky. Protože jsem spíš cestovatel než horolezec, nejvíce mne nadchly příběhy v rubrice Horizont. Taky se mi líbí tematické citáty na hlavní stránce.

O čem čteš nejraději?
O velkých cestách. O lidech, ve kterých hoří touha poznávat nové kraje; o těch, kdo dokážou s odvahou a odhodláním jít za svými sny.

Koukám, že rád cestuješ. Kam tě to láká nejvíc?
Mou vysněnou zemí je Gruzie, malá zemička, sevřená pod horskými štíty Velkého Kavkazu. Na první letmý pohled se vedle jiných světových lákadel může zdát nezajímavá, ale potom otevřeš mapu a uvidíš obrovské zasněžené vrcholky kavkazských hor, osamocené vesničky s kamennými strážními věžemi, dravé horské řeky i prastaré kostelíky. O něco dál zase najdeš skalní města, mohutné pevnosti a širé lesy. Tahle země se pro mě stala opravdovým cestovatelským snem.

Lezeš? Jestli ano, kdy jsi byl naposledy a jaké to bylo?
Občas slaňuju nebo vyrazím na ferraty. Naposledy jsem byl na podzim v rakouském Hohe Wandu. Ačkoliv už byla polovina října, počasí nám přálo, a tak jsme stoupali na hory s modrou oblohou nad hlavou i širokými výhledy do okolního kraje.

Jaká je tvoje definice dobrodružství?
Dobrodružství jsou chvíle, které vnímáš všemi smysly a naplno je prožíváš. Chvíle, kdy myslíš jen na přítomnost, jež se vymyká obyčejnému každodennímu světu. Pro mě to byla například bouře na nízkotatranském hřebeni; pozorování ohnivého západu Slunce z vrcholku rozhledny; setkání se zmijí či orlem. Každý z těchto okamžiků zůstane navždy vyrytý do mé paměti, kde dohromady vytvoří mozaiku zážitků, na něž se nezapomíná.

Děkujeme za přízeň a důvěru 6999 fanouškům, kteří byli před Františkem a i těm po něm. Vážíme si vás, protože jste nejlepší. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 8000. Kdo to bude? Dočkáme se zase nějaké slečny?

Franta Urban na ferratách v rakouském Hohe Wandu (f: Franta Urban)

Pralesní rozjímání Matěje Balgy – pohlcen nekonečnou Amazonií

01.05.2017, Jakub Freiwald

Matěje Balgu už nejspíš znáš – na cestě kolem světa je se svým kolem přes dva roky. Spojil se s námi z Jižní Ameriky a podělil se o několik zápisků ze svého deníku.

 

21. únor | Vesnice říčních dětí

1

Takovéhle rána bych s tebou chtěl sdílet. Probudíš se dřív než ptáci. Protože ještě nezpívají, pustíš si Debussyho Clair de la lune a zmizíš v mlžném oparu džungle, svěže zelené jako nikdy. Na varhanovitými mraky poseté obloze jsou rozprostřené všechny tóny spektrální světelné symfonie a dírou v oblacích spatříš skrz to božské oko duši světa a v ní jiskru zažehávající oheň nového dne.

2

Snažím se zlomit rekord, pádlovat a moc neodpočívat, ale řeka Napo je teď přes dva kilometry široká, se stovkama ostrůvků a proud citelně zpomalil. Navíc se začala kroutit a vzhledem k tomu, že kilometry počítám vzdušnou čarou, jsem docela demoralizovaný. Vlastně docela dost.

Včera jsem překonal půlku, to jest, vzdušnou čarou je to teď do Iquitosu blíž než zpátky do Orellany. Je to už jedenáct dní – a prvotní nadšení opadá. Jedenáct dní, kdy ráno vstaneš, uvaříš kafe a rýži, sbalíš tábor. Jedenáct dní pádluješ a skoro vůbec nikam se neblížíš. Jedenáct dní a je tu pořád jenom řeka. Pořád ta stejná řeka. Můžeš být kdekoliv a je to úplně jedno, protože za tímhle záhybem tě čeká jenom další záhyb. Ať popluju jak chci dlouho, neuvidím skoro nic, co bych už neviděl. Stejné vesničky, stejné loďky, stejný jazyk. Stejné stromy, stejné barvy. Tisíce a tisíce kilometrů zdánlivě nekonečné džungle. Kontempluju nad vytočením čísla doktora Chocholouška.

„Tisíce a tisíce kilometrů zdánlivě nekonečné džungle. Kontempluju nad vytočením čísla doktora Chocholouška.“ (f: Matěj Balga)

3

Kolem oběda, snad protože mě Cesta chtěla jako své ubručené rozmazlené dítě ukonejšit nějakým vyjímečným pamlskem, jsem dostal důvod to přehodnotit: z džungle na pravém břehu se vynořilo několik domorodců a volají na mě, ať se jdu napít chichy (alkoholický nápoj starých Inků, pozn. red). Zapluju mezi naplavené kmeny, které chrání jejich provizorní pralesní přístav a s námahou vyšplhám po rozbahněné strmé stěně břehu k nim.

Chicha kterou pijí, usazeni na mýtince u doutnajícího ohně na palmových listech, tu poprvé neznamená pálenku, ale jenom zlehka (den a něco, ale v tom horku to stačí) fermentovaný nápoj, který mají jako první chod skromného oběda.

4

Vždycky, když někoho potkám, jak žije takhle uprostřed ničeho, nedokážu pochopit, co tam tak celý život může dělat, ale je to samozřejmě ani nenapadne, protože život vnímají na úplně jiných základech, možná racionálnějších než náš konzumeristický závod k nule.

My žijeme v blahobytné společnosti, která nás učí si toho blahobytu nevšímat, být nespokojení, neúspěšně se snažit dosáhnout nějaké absolutní mety a tím ho pomáhat vytvářet. TO je zvláštní.

Chicha nesmí při setkání s domorodci chybět (f: Matěj Balga)

5

Odpoledne se ranní oblačné nebe úplně vyjasní a Slunce do mě pere vším, co má. Přepadla mě nesnesitelná únava. Pádluju minutu dvě a pak se ve svém sedátku zase sesunu do polohy vleže, kde zůstanu, až mě probudí předspánkový tik, který mě skoro převrátí a já si uvědomím, že už chrápu. Snažím se s tím bojovat tak, že rozproudím krev zběsilým pádlováním, ale opakuje se to ještě asi třikrát a já už prostě nemůžu dál. Všude kolem je ale jenom hustá džungle a vysoký břeh, takže se nemůžu zastavit a vleže jenom koriguju směr a vyhýbám se naplaveným kmenům. Až hrozba blížíci se bouřky a vzdálená osada na pravém břehu mě vybičují k akci: už jenom hodinu a budeš tam, možná se ti povede sehnat colu, a až přejde déšť, budeš jako znovuzrozený…

6

Když konečně přistanu v Puerto Elbira, je šílené předbouřkové dusno. Uvážu člun, vyšplhám na břeh (břehy jsou tu teď všude vysoké) a jdu hledat obchůdek s vysněnou colou. Jenomže v osadě vůbec nikdo není. Kolem prázdných, křivých domů na dřevěných kůlech, jejichž prázdnotu prozrazují a podtrhují chybějící stěny, pobíhají slepice a na chodníku se vyhřívají dva psi. Až na samém konci chodníku, jež domky na břehu spojuje, najdu asi patnáct dětí, které mi ale jsou schopné říct jenom to, že majitel obchůdku tu taky není, stejně jako celý zbytek vesnice. Je to scéna jako vystřižená z nějaké magické pasáže Marquézovy knihy. Vesnice, kde žijou jenom děti.

Zkroušeně jdu v tom obrovském dusnu asi kilometr zpátky k místu, kde jsem uvázal člun, pletou se mi nohy, mám vyplazený jazyk a přemýšlím, jestli bych za tu Coca-Colu byl schopen zabít. Asi jo. Ach není tu, není.

Po cestě zpátky si všimnu v jednom domě beze stěn staré svraštělé ženy, sedící pod bílou moskytiérou v pozici lotosu a pozdravím ji. Pohnou se jenom její oči a její výraz zůstává apatický, jakoby byla golemem čekajícím až konečně někdo najde správný šém.

Téměř u lodi, z dalšího domu vyběhnou dva kluci a nabídnou se přinést mi alespoň vodu, protože já už jsem tak slabý (snad to není malárie), že těch pět minut k nádrži sám nedojdu. Když se asi dvanáctiletý Jesús Papá (to jméno je naprosto neuvěřitelné, ale našel jsem ho i na jeho školních sešitech), vrací s hrncem dešťovky (které na posezení vypiju přes litr), nabídne mi, ať si uvážu hamaku v jeho domě a přespím tam. S radostí souhlasím, a když opatrně našlapuju mezi kuřaty pobíhajícími všude okolo a otevírám primitivní dřevěné vrátka, všimnu si, že na nich opravdu stojí (dětským písmem): Bienvenido a la casa de Jesús… Magický realismus.

Na návštěvě u obyvatel Amazonie (f: Matěj Balga)

7

Mimochodem, otázka odkud přicházíš je zásadní, ale její smysl tady trochu uniká. Jak chceš vysvětlit, že jsi sem přijel po dvou a půl letech cesty z nějakého Česka a že Evropa, kterou se to snažíš zachránit, není název státu… Vysvětluješ to někomu, kdo hrdě vystavuje na svojí nástěnce fotografie (visící hned nad stolkem s posvátně nazdobenou Pannou Marií ve skleněné vitríně), jak jednou, když byl mladý (prý bratr), byl až ve tři sta kilometrů a dva dny vzdáleném Iquitosu?

8

Džungle chodí spát brzy a bez elektřiny, takže se klimbající babička nakonec přece jenom probere k životu a v sousední světnici vypráví dětem před usnutím klidným kolébajícím hlasem příběhy z Velkého světa.

„Snažím se zlomit rekord, pádlovat a moc neodpočívat, ale Napo je teď přes dva kilometry široká.“ (f: Matěj Balga)

Ondra Beneš a „To tu ještě nebylo XIIb“ – V září to nepadlo, což bylo dobře

27.04.2017, Standa Mitáč, Jakub Freiwald

Ze stinného koutu Labáku se v pondělí začala šířit zpráva, která šla těžko minout. Jak už zřejmě víš, Ondra Beneš vylezl svůj několikaletý projekt „To tu ještě nebylo“ XIIb (9a) – cestu kousek nad Dolním Žlebem, do které se pořádně zakousl loni v létě.

Hodně nadějný pokus dal už na podzim, ale dnes sám říká, že je rád, že se mohl na nejtěžší sportovně laděné cestě na českém písku vyřádit ještě o půl roku déle.

Jak probíhal proces zkoušení téhle cesty?
Pro mě bylo dost obtížný tu cestu už vrtat. Jeden hák mi musel pomoct dát Adam (video), protože jsem sám nebyl schopen se tam dostat. Třetí hák jsem dával až na druhou nebo třetí návštěvu, neměl jsem šanci dělat pořád dokola ty kroky a pořád se tam vracet. Takže progres tam určitě k dnešnímu dni nějakej byl.

Poprvé jsem se do cesty vážně podíval, až když jsem tam byl s Felixem (Neumärkerem, pozn.). Oproti dnešnímu stavu tam byly pro mě velký rezervy. Třeba klíčový místo v půlce, takovej krok za patu – ten jsem byl schopen udělat třeba jednou z pěti pokusů a teď už mi ten krok šel pokaždý.

Jak dlouho to trvalo?
To zkoušení, kdy jsem na tu cestu začal vážně myslet, začalo až loňský léto. Začal jsem víc trénovat a strávil jsem v tom část září a října, ale loňskej podzim byl dost špatnej. V září bylo 25 stupňů, pak se to ze dne na den zlomilo, začalo pršet a bylo 10 stupňů. Měl jsem tam jeden hodně dobrej pokus, skoro přelezovej, ale pak jsem ho už nezopakoval. Možná to je dobře, že to nepadlo – musel jsem na sobě ještě víc pracovat a ta cesta mě posunula dál. Proces jsem si užíval.

 

„Možná dobře, že to na podzim nepadlo.“ Ondra sedí pod nástupem. (f: Standa Mitáč)

 

Jak vypadala pondělní ideální podmínka?
Konečně to proschlo, i když to nebylo úplně suchý, jak jsem si představoval. Na podzim to bylo mnohem sušší. V pondělí bylo zhruba 12 stupňů a jenom lehkej vánek, bohužel. Já jsem chtěl trošku víc větru, ale asi kdyby víc foukalo, tak by mi přemrzaly prsty. Byl jsem tam už v sobotu, ale to bylo chladněji a hodně foukalo, jinak u Ďábla celý rok nefouká skoro vůbec. Tam když foukne, tak to je fakt výjimka. Ale v sobotu byla fakt zima, to jsem měl druhej nejlepší pokus, jaký jsem tam kdy měl, ale hrozně mi přemrzly prsty. Takže 12 stupňů, ziminka, lehkej vánek a hlavně mít dobrou, tvrdou kůži, která se tolik nepropocuje. V cestě sice není žádný těžší krok než Xb, ale vůbec nemáš čas mágovat.

Podřizoval si tomuhle projektu i trénink?
Zatím každýmu svýmu projektu, který jsem kdy v Labáku měl, jsem se nějak přizpůsobil. Třeba na „Černou Perlu“ jsem se přitahoval na futrech za bočáky doma, abych měl silnej bok. Tady jsem věděl, že potřebuju mít hodně silný prsty, protože tam je hodně malejch chytů za sebou, takže jsem poprvý zařadil visy se závažím a dělal jsem intervaly, což mě myslím taky posunulo. Doopravdy jsem cítil posun v tom, že prsty jsou ocelový a lepší. Díky tomu se mi sama od sebe zvedla i vytrvalost.

Ondra Beneš při jednom z pokusů v cestě „To tu ještě nebylo“ XIIb (f: Standa Mitáč)

Buddha na vrcholu. Jak jsem tahala svoji první cestu na písku

26.04.2017, Eva Trnková

VIIIc, IXa, „Neuropatolog“, „Krvavá spára“, „Chlapošrot“…

Tohle je jiný příběh.
Tohle je příběh mé III (trojky) a mám na ni ty nejnádhernější vzpomínky.

Začalo to nevinně jednoho krásného slunného letního dne na Teplickém festivalu. Jak bychom mohli vynechat skály, když jsme u nich tak blízko!
Vyrazili jsme tedy směr Bišík.

„Co kdyby sis dneska zkusila něco vytáhnout?“ zeptal se kamarád Pavel.
„Jo! Super nápad!“ překvapila jsem ho.
„Počkeej… Vždyť ani neví, co má nahoře dělat!“
„Ale pohoda, to ti tady ukážeme a budeš vědět.“

Po druhém pokusu vysvětlení, jak budu připravovat jištění z dobíráku, Pavel i já tušíme, že spíš pořád nevím než vím.

„Ale já chci fakt zkusit něco konečně vytáhnout…“ přemlouvám je.
„A musíš rovnou na písku?“ ptají se a nevědí, o čem zrovna přemýšlím.

Vím, že musím na písku. Podlehla jsem těmhle kouzelným skalám už jako malá holka, a tak vím, že „první vytažená“ musí být Písek.

„Tady máš všechen matroš a chvíli počkej.“
Pavel vyleze bez jištění v modrých adidaskách do půlky mé připravované cesty – „Severozápadní stěny“ na Růži, posadí se na balkónu do turečáku a hlásí: „Po cestě jsem viděl asi čtvery hodiny, tak se ukaž!“

Jak to dopadlo?
Hodiny jsem našla jen jedny – ty největší. Padat bych do nich ale stejně nechtěla. Pokračovala jsem nahoru, Pavel mezitím dolezl v těch keckách free sólo až ke knížce a tam na mě vsedě čekal. A já mu od té doby neřekla jinak než Pavel „Buddha“.
.
.

Pavel leze maso.
Eva má trojku.
Písek solí.
Ó, my se máme.
.
.

Sice jenom za III, ale radost jsem z ní měla za tři. (f: Ondřej Janata)

Ondra Růžek – tréninkovou dřinu odměňuji extrémními závody. Zkus taky jeden

23.04.2017, Jakub Freiwald

Kolo, běh, lezení, kánoe… Máš rád od každého trochu a rád pokoušíš svoje limity? Nebo chceš jenom strávit čas s kámoši a trochu si zamakat? Zkus Hannah EPO Survival.

Ondra Růžek už má za sebou kolem dvacítky závodů, „kde jde o přežití“. Tenhle borec závodil ve španělských Pyrenejích, švýcarských Alpách nebo ve francouzském Auvergne.

Co tě na podobných závodech láká?
Skupina. Vybízí ke komunikaci, k vzájemné pomoci, k povzbuzení. 30 hodin v promočeném oblečení jednoho nerozesměje, ale když se o ty nuzné chvíle můžeš podělit s druhými, stejně trpícími, je to vlastně legrace. Rovněž velmi rád vystupuji ze své komfortní zóny, protože právě to je cesta, jak lépe poznat sebe sama. Letošní Krkonošský survival mě na dlouhých 14 dní poslal do kytek, ale zároveň mi nabídl dvě vteřiny, které mě posunuly o roky dále. Je to děsně rajcovní, jedinečné.

Co se stalo?
Nebyl jsem v dobré kondici, ale nechtěl jsem zklamat kolegu, kterého jsem do závodu naverboval. Po první časovce a cirka pěti hodinách závodu jsem na kopci zažil takovou zimnici, že by mě mohl Lada namalovat. Prosil jsem vše okolo, ať je mi alespoň trošililinku teplo. Ve Velké Úpě došlo při pauze na lámání chleba – buď pokračuji, nebo volám odvoz. Zvedl jsem se a šel.

Bereš survival závody jako výzvu?
Vůbec je neberu jako výzvu. Jsem při nich šťastný (pokud zrovna nepátrám zrakem po sanitce), a i když při nich přichází nejedna krize, kterou je třeba překonat, člověk se vždy kousne (nebo si něčeho kousne) a užívá si je dál. U této otázky mě napadlo, že mi survivaly umožňují být zase klukem a hrát si. Jsou pro mě hrou, a proto mě děsně baví. Výsledek je pomíjivý, zážitek trvá, a proto je samotná cesta cílem.

Ondra pohledem loví břeh při plavecké části EPO Survivalu (f: Ondra Růžek)

Jak se dá na tak různororodý závod připravit?
Primárně výběrem parťáků. Pro mě jsou lidé jako třeba Péťa Ťulda Nováková zárukou, že když je v týmu, bude se makat a bude i zábava. Je taky dobře se adekvátně vybavit. Jasně, dáš to i ve vlněném svetru a Prestižích, ale když chceš desítky hodin trošku dřít, je komfortní oblečení a vybavení cenným benefitem. A fyzická příprava? Vypustíš ze života auto a hromadnou dopravu. Všude se dopravuješ po svých, či na kole, koloběžce, bruslích, občas zajdeš na bazén, na boulder nebo na lezeckou stěnu, na orienťák, abys potrénoval na vložené disciplíny a šup, forma je na světě.  Já osobně trénuji dvoufázově, někdy i tří, no a někdy i nulafázově. Chce to disciplínu a sebekázeň. Kdo kvalitně a dostatečně trénuje, ten nebere závod jako výzvu, ale právě jako odměnu za tu dřinu.

Jak vypadají tvoje tři dny po závodě?
Tak zpravidla se startujte v pátek, čímž dozávodíš v sobotu nebo neděli a první tři dny po závodě se tak převážná většina startovního pole zotavuje u pracovního stolu (smích). Jistá je vždy jen první noc po závodě – tu vždy probdím. Pro regeneraci v prvních dnech volím kryoterapii, saunu s dlouhým zachlazením, kompenzační cviky, skládající se primárně z dechové gymnastiky a prvků jógy. Má osobní zkušenost říká zachlazovat a zachlazovat a jakmile ti to umožní bolestivost schránky, nastoupit do neintenzivních výklusů. Jistě se na zotavení po závodě podílí příprava. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Počítáš i s možností, že bys závod nepřežil? (přece jenom má v názvu „survival“)
Ještě v únoru bych ti tvrdil, že „survival je jen zábava“, ale jak už jsem zmínil, po letošním krkonošském survivalu se přikláním ke kladné odpovědi. Zmítala mnou zimnice, třásly se mi i kosti a v hlavě jsem měl jen myšlenky na rychlý transport do tepla. Podcenil jsem svůj zdravotní stav a to významně. Ptáš se proč? Protože jsem nechtěl přijít o možnost trávit tak jedinečné chvíle s těmi nejlepšími parťáky, s jakými jsem kdy byl v týmu.

6. ročník Hannah EPO Survivalu se koná 12.-13. května 2017. Startuje se ve 3:00 ráno a do cíle to musíš stihnout nejpozději za 13 hodin. Více informací najdeš na stránkách závodu

eMontana je mediálním partnerem závodu.

Jednomu z toho kape na maják. 4. den závodu v Pyrenejích (f: Ondra Růžek)

Táta a syn. Dětské hlavy změnily můj pohled na lezení

16.04.2017, Petr Smil

Existuje jeden horolezecký uzel zvaný „dětská hlava“ (kinderkopf), který se občas dává jako jediné možné jištění do širších spár. Dříve jsem chodil do skal a v batohu jsem měl kromě jiného lezeckého vercajku i dva vlastnoručně pletené kinderkopfy – jeden větší a jeden menší.

Dnes jsem vyrazil do skal po dlouhé době opět, tentokrát už nikoliv s batohem plným karabin a šedesáti metry lana, ale pouze se dvěma „kinderkopfy”. Jeden – menší – v nosítku zepředu a druhý – větší – povlávající v krosničce to jistí zezadu.

Supím si to nahoru do Teplickejch skal (mineme odbočku do Vlčí rokle a Adršpachu), na sobě mám v součtu asi 25 kilo živých bytostí, propocený triko a v ruce studentskou pečeť narychlo koupenou dole u kasy, neb tuším že to dnes nebude úplně zadarmo.

Menší hlava spí a s druhou vedu duchaplné intervju. „Koukej, Honzíku, vidíš ten kruh na konci tý spárky?“ a ukazuju prstem na orezlý kroužek ve stěně zpola zarostlé mechem. „Tak tam si při lezení cvakne lezec karabinu, procvakne lano a leze dál nahoru,” dávám rady a užívám si pocitu, jaký má asi každý otec, který zasvěcuje synka do mužského světa.

„A když ten kroužek cvakne, oddychne si, protože kdyby teď spadnul, už to nebude až na zem. Možná,” pokračuju s významnou dikcí. A pak to přijde. „A proč tam leze, když může spadnout až na zem?,“ zeptá se nechápavě velká hlava. Hm, trefa do černého. Tak na to jsem si pořádně neuměl odpovědět ani v dobách, když jsem ještě lezl a dramata pod prvním (druhým, třetím,…) kruhem jsem prožíval za víkend mnohokrát.

„Někteří kluci lezou po skalách, někteří se potápí v moři a jiní třeba létají s letadlem anebo z něj skáčou,“ tak to občas bývá. „Tohle všechno dělají, aby překonávali strach a víc si pak vážili toho, když jsou živí … ehm … u maminky,“ vypravím ze sebe a přitom vím, jakou říkám hovadinu.

Jenže, jak vysvětlit tříletému špuntovi cosi o iniciaci do mužského světa, která byla vždy spojována s bolestí, s pocitem že smrt stojí opodál a se zodpovědností vůči kmeni (anebo parťákovi na druhém konci lana). A také o tom, že uvnitř člověka tepe absolutno a tím pádem i nejasný pocit, že existuje-li čas a prostor, pak musí existovat i negace obojího. A že dnes namísto expanze vlastního vědomí spíš expandujeme do prostoru kolem nás, protože tam ta potřeba přesahu sebe sama prostě je. S tím nic nenaděláš. A tak jeden leze po skalách, další ukusuje kilometry na kole, na motorce anebo jen tak při běhu. Někdo sbírá pivní tácky, další loví čím dál větší kapry, jiný holky. Dále, výše, rychleji. Intenzivněji.

Muži a naše rituály, závislosti, útěky, návraty, cesty tam a zase zpátky, případně cesty v kruhu. Možná, že jsme dnes už na lecjakou moudrost zapomněli a tak ty mužské iniciace probíhají tak nějak nevědomě. Ale naštěstí stále ještě probíhají, i když někdy má člověk pocit – při pohledu na dnešní kluky – že těch pomyslných odřených kolen, zlomených nohou či naražených žeber už pomalu ubývá. Možná, že k radosti maminek (?), ale určitě k ostudě nás, mužů a otců. Ale snad se pletu…

„Aha?!“ odpoví malá hlava a zdá se, že pro tento moment víc vědět nepotřebuje.

Ještě chvíli v podobné konverzaci pokračujeme. Navzájem si slíbíme, že spolu co nejdřív na nějakou pískovcovou věž vylezeme a zapíšeme se do vrcholové knížky. Už se na to těším. Napíšu tam hrdě „táta & syn“ a i když to bude asi zpočátku nízká věžička v nějaké zapomenuté rokli, budu z toho mít dozajista větší radost, než kdyby to byl nějaký vyhlášený prásk, o kterém by se dalo vyprávět chlapům u piva.

To by mě zajímalo možná tak před deseti lety. Jó. Časy se mění.

„Moje dva kinderkopfy. Jeden v nosítku zepředu a druhý v krosničce na zádech.” (f: Petr Smil)

Z Tater jsme se vrátili s koledou v igelitce

13.04.2017, Pavel Motal

(Tenhle příběh se stal minulé Velikonoce, pozn. red.)

Původně jsme do Tater přijeli za cestou „Ženy 2011“, u níž nás zaujalo svůdné topo, ale počasí nám nepřálo, tak jsme se vydali na dvoudélkový Lomnický ledopád:

U nástupu jsme si vyšlapali plošinu, kde jsme nechali své věci a udělali trochu pohodlí na jištění. Na prváka se mi lézt nechtělo, tak jsem to nechal Matějovi a poctivě mu fandil. Bylo vidět, že to už není taková sranda jako na Zahrádkách, ale popasoval se s tím skvěle. Ve druhé délce sice vyzkoušel odolnost svého jištění, když mu vyjel cepín a visel ve změti všeho vybavení jako pavouk. Ale dostal pěkné dynamické jištění, šrouby vydržely, trochu se oklepal, jelo se dál a led jsme zvládli…

Slanili jsme a byli jsme zase u svých batohů. Pomalu se balíme, zavíráme své batohy a říkáme si, že máme další lezení úspěšně za sebou. Hned nato jsem ale uslyšel velký rachot a pocítil tlak na helmu. Byla to lavina, která na nás spadla z ledopádu. Neudrželi jsme se ani chvíli a hned nás strhla s sebou. Sníh si s námi dělal, co chtěl. Házeli jsme salta, váleli kotouly a nemohli jsme nic dělat. Zajímavé je, že jsem dokázal stále smysluplně přemýšlet – říkal jsem si, že jsme asi v pěkném průseru. Ani nevím jak, ale vzpomněl jsem si, že jsem kdysi slyšel, že se mají dát před obličej ruce a vytvořit si vzduchovou kapsu. Jak jsem ji začal dělat, uviděl jsem světlo. Rychle jsem zakvedlal rukama a dostal hlavu s pupkem ven. Nohy naštěstí šly dobře vyhrabat. „Žiješ?“ sotva jsem si uvědomil, že mě zasypala lavina, slyšel jsem, jak na mě Matěj volá. Byl naštěstí také v pohodě. Rychle jsme šli na stranu svahu.

Samozřejmě jsme přišli o kompletní výbavu, kterou jsme ještě neměli na sobě – ta zůstala u nástupu. Můj mobil jsem měl také v batohu, tak mi Matěj dal svůj s připravenou aplikací pro přivolání Horské služby – kdyby se stalo ještě něco horšího. I přes můj nesouhlas pak šel pro výbavu. Za dobu, kdy jsem na něho čekal, spadly na okolních svazích ještě asi další dvě menší laviny, ale ty šly naštěstí bokem. Vrátil se s mými cepíny a jeho lanem. Všechno ostatní si vzala s sebou lavina. Sedáky jsme měli už také v batohu, tak jsme se provizorně navázali lanem kolem pasu a šli jsme v rozestupech co nejrychleji pryč. Cestou jsme ještě našli Matějovu péřovku. Jenom pro představu síly, kterou lavina působila na batoh – péřovka byla původně sbalena v obale a za poutko připevněna k batohu. Našla se jenom sbalená péřovka s utrhnutým poutkem. Když jsme se dostali do bezpečí, uvědomili jsme si, že jsme se podruhé narodili. Oba dva jsme přišli o výbavu v hodnotě desítek tisíc korun, ale bylo nám to úplně jedno. Byli jsme šťastní, že jsme v pořádku a sami jsme se z toho dokázali dostat. Bylo zajímavé, že i přes všelijaké kotouly byla celá jízda měkká a „pohodlná“. Člověk by přitom čekal tvrdé nárazy, jak pojede mezi jednotlivými kusy odtrhnutého sněhu.

______

Když jsme se vrátili na chatu, dali jsme si dobrou večeři a pár panáků na naše zdraví. Večer, než jsme se odebrali do postele, nás jedna rodina ještě pozvala na domácí pálenku, která přišla také vhod. Říkali jsme si, co můžeme dělat zbytek dovolené. Všude v okolí nádherné ledy, výstupy na vrcholy krásných hor a v tom všem dva horolezci bez vybavení. Dokážeš si představit, co může být horší?

Před chatou stál nateklý led, tak jsme si říkali, jak by se chataři dívali, kdybychom se zeptali, jestli by nám půjčili cepíny. Nakonec jsme druhý den šli na Téryho chatu a před Sedielkom jsme se vraceli a šli zpět. Bylo zamračeno, ale občas se mraky protrhaly a byly krásné výhledy. Jak na Téryho chatě, tak i Zámkovského jsme řekli o našich ztracených batozích.
Chatařka nám dala malý batoh, který tam zapomněli turisté, a šli jsme na vlak zpět domů, jako správní cepři – s městským batohem a nákupními igelitkami.

Ve Smokovci jsme šli pro jistotu ještě na Horskou službu a řekli jsme jim také o našich batozích. Říkali jsme si, kdyby je někdo našel, tak aby nás nehledali pod lavinou také.
Já jsem zatím čekal před stanicí Horské služby a připadal jsem si, jako z těch vtipných povídek o lezcích, kteří se vrací na chatu celí otrhaní. Kolem procházela rodinka, a když paní viděla batoh s pozůstatky naši výbavy, řekla svému manželovi: „Vidíš? Tak se chodí do hor, to jsou borci!“ Konečně nám někdo zvedl sebevědomí.

______

Od naší dovolené utekl týden a ozvali se nám z Horské služby, že lavinový pes našel můj batoh. Říkal jsem si, že to určitě cítil můj vynikající chleba, na který jsem se tak těšil. Z batohu mi dokonce vyndali věci a nechali je vysušit. Cennosti mi dali do trezoru. S Matějem jsme se domluvili, že jim koupíme dobrá Moravská vína – u mě jako poděkování a u Matěje jako malou pobídku, aby hledali dále. Jeho batoh ale bohužel nenašli (našel ho sám až v létě). Pokud jim někdy budeš chtít přivézt podobný dárek, nezapomeň ještě na domácí buchty – ty jim udělaly radost asi nejvíce.

______

Jaké jsou závěry? Minulou zimu panovaly v Tatrách vynikající podmínky na lezení ledů. Byly nateklé i takové ledy, které se už několik let nemohly lézt. I přesto, že se může zdát, že je dobré počasí na lezení v horách, je zapotřebí být neustále ostražitý a být připravený na každou situaci. Musím poděkovat svému parťákovi Matějovi, že mě nenechal ve štychu, lidem ze Zámkovského chaty a v neposlední řadě Horské službě, která nad námi drží ochrannou ruku. Abych tento článek ukončil vesele, přikládám fotku vysmátého Matěje při cestě zpět do Starého Smokovce.

„Tak se chodí do hor, to jsou borci!“ foto: Pavel Motal