Tuhle cestu jsem měl dlouho v záloze, ale věděl jsem, že musí být rozlezenost ukrutná, abych do toho mohl alespoň načíhnout. Loni jsem cítil, že by bylo možný to zkusit vydout, a tak za jednoho deštivého dne jedu na obhlídku, zda je to vůbec reálné. Koukám ze všech stran a vypadá to krutě. Chtělo by to hák! Začátek vede tenkou prstovkou, která hned končí, pak je asi metr mezera a lehce vlevo začíná další prstovka. Ta po chvilce taky končí a z ní bude dlouhej lučišník doprava do sokola, kde snad půjde žába a fífák (frend, pozn. red.). Nad tímhle místem by bylo dobrý dát hák, protože pak je puklina fakt jen nakreslená až na vršek, kde to vypadá na dolezák madlózních rozměrů. Plán je jasnej. Počkat na podmínku a vyrazit.

(…)

Udělala se chuť i podmínka, a tak se domlouvám s kamarádem Samem, že to zkusíme. Po cestě ale ještě musíme koupit vrtačku, aby se tam dal dát hák, a tak cestou do skal zastavuju v krámě, že si ji teda kvůli týhle perle pořídím. „Nemáme ji na skladě a ještě nějakou dobu mít nebudeme,“ dozvídáme se. No nic, už jsme vyrazili, tak to zkusíme udělat bez vrtny.

Když dorazíme na místo určení, klasicky zkoumáme horní pasáže nového směru a kecáme co a jak. Zjištuju, že nejtěžší bude vyndat nohy z kopřiv. Asi hodinu se střídáme jak plameňáci – vždy s jednou nohou na zemi, ale odlepit se – ani prd. Nakonec jsem přišel na fintu. Ukazovák pravý ruky si tam natlačím, zamlátím druhou rukou a protlačím ho až k pasu. Pecka! Jsem v druhý spáře. Spodek byl fakt nejtěžší! V půlce dávám dva fífáky, trochu bojuju a čištím. (Z podvršku asi podlaha, takže nepadat!) Jsem nahoře a cesta je hotová.

Nakonec bylo štěstí, že v krámě tu vrtačku neměli. Díky tomu totiž vznikla nejtěžší cesta po vlastním jištění v Jizerkách – „Brutální chiquita“ IX jizerských (7b+), červenec 2016, oblast Fojt.

Plagát si užívá lezení v Jizerkách (f: arhiv OS)