Osamocení exoti
bratři Coubalové
a jejich prásky

perex

Doma se tihle introverti spíš schovávali. V zahraničí o nich psali všechny lezecké časopisy. I v Japonsku. Jeden z DVOJKY českých top borců 80. let stále leze – Michal Coubal. A skvěle vypráví..

Kredity

T: STANDA “SANY” MITÁČ, přispění: J. Valenta F: archiv bratří Coubalů, S. Mitáč
prosinec 2016

Text 1

Východoněmecká hranice, noc, 80. léta: „Bratři Coubalové!“ zastavil motorku celník. Jezdili bez papírů a cítili průšvih. „Jedna slečna na vás čeká na naší služebně! Nahřívá se u kamen.“ Poznal je i přesto, že byli celí od bahna a koukaly jim jen brýle. V Sasku už je znali.

„Až uvidíte ty horolezce, chyťte je a přiveďte mi je!“ rozdával příkazy chatař zpod věží Tre Cime v Dolomitech. Dva „osamocení exoti“ tam před dalekohledy Italů sbírali jednu váženou cestu za druhou.

Přestože vždy spali někde bokem a lezli zásadně sami, jejich přelezy a nové cesty je prozrazovaly všude, kam se dostali. Jaké byly znaky pachatelů? Odvážné prvovýstupy na písku, top prvovýstupy v Alpách i v Himaláji – to všechno volně a nejčastěji kolem 8. stupně UIAA. Jejich výkonnost vrcholila v 80. letech a na začátku devadesátých. Lezli ve filcových bačkorách pro důchodce a místo portaledge tahali oranžovou hamaku, kterou vyztužili trubkami z letadel. Ze všech nových cest kreslil Michal tuší umělecky zpracované nákresy.

Dva bráchové.
Starší Mirek – smyčkovací mistr, ideolog, doktor přírodních věd.
Mladší Michal – skobovací mistr, náčelník pro věci praktické a konstruktér.

Mirek skončil s lezením v devadesátých letech. Michal Coubal svou životní lezeckou improvizaci v podstatě nikdy nezastavil. A jak uslyšíš, i dnes to v něm vře. Obzvlášť, když v rukou žmoulá fotky stěn v Dolomitech, kde je pořád spoustu místa na prvovýstupy.

Galerie 1

Text 2

Do Dolomit jste se poprvé dostali tajně přes Jugoslávii v roce 1983. Můžeš popsat, jaké to bylo?
Dojeli jsme do Lublaně vlakem, popojeli autobusem a pak jsme pokračovali pěšky. Šli jsme a objevili se u města Tarvisio. Byla špatná viditelnost. Vylezli jsme na hřeben a tam rostly dva tisy. Jak byla ta mlha, tak to vypadalo přesně jak dva lidi. Padli jsme na zem s těma báglama: „Ty vole! Už nás maj!“ Nadzvedli jsme hlavu a oni tam byli zas. Bylo to, jak když se plížíš od Plzně ke státní hranici… Pak jsme viděli, že nikdo nikde není a dokonce se odvážili jít na nějakou hlavní silnici.

Odtud to je ale k lezení ještě kus…
No právě. Byl s náma ještě kamarád Martin Veselý: „Kluci, já mám výborný znalosti o stopování.“ Přišel k silnici, udělal takhle a hned zastavilo auto. Řidič: „Tři nevezmu, jen jednoho.“ Kámoš frnknul a my tam stáli ještě čtyři hodiny. Pak jsme šli na autobus, v Cortině jsme mu nechali vzkaz a odešli nahoru na Čimy. Říkali jsme si, že je to naše životní šance. Za týden to tady musíme pomlátit. Po tom písku mně to přišlo velmi podobný. Bylo to takový jemný lezení.

Co jste stihli?
Vylezli jsme ty jejich klasiky – „Žlutou hranu“ na Cimu Piccolu, „Cassinovu cestu“ na Cimu Piccolissimu, „Hasse-Brandlera“ na Cimu Grande, „Hranu veverek“ na Cimu Ovest a „Direttissimu“ na Punta di Fridu. Znova jsme se tam dostali až v roce 1988 na skládaný prachy. Do tý doby jsme lezli jenom na písku a v Tatrách.

Když Michal s Mirkem dorazili na Tre Cime znovu, v roce 1988, začaly se dít věci. Vyvrcholilo to „Cestou na památku Claudio Barbiera“ (550 m, 9-, 53 hodin lezení, TOPO, pozn.), za kterou dostali federální „Výstup roku“. Proč tuhle cestu museli lézt dvakrát? Poslechni si vyprávění:

Audio

BANNER

Text 3

NEJSME LEZCI, MY JSME JESKYŇÁŘI!

Koho to vlastně napadlo – začít lézt?
Brácha byl na gymplu v Nymburce a tam měli děsně schopnej přírodovědnej kroužek. Perfektní. Brali nás na různý výlety po Česku a pak, na pozvání varšavského speleoklubu, jsme se dostali i do jeskyní – třeba do polskejch Tater. Tam už jsme jezdili sami a byly to díry, který se lezly třeba 35 hodin. Všechny ty slovenský jeskyně jsme prošmejdili… To byla naše hlavní zájmová činnost. A v těch chvilkách, kdy jsme třeba v Tatrách čekali na povolení do jeskyně, jsme vyměnili jeskyňářskej vercajk za normální a běželi jsme na Mořský oko. Lezli jsme třeba na Mengusovskou Kazalnicu, to byl tenkrát pojem. Lezlo se to sice po žebříkách, ale zdrhnout se z toho nedalo.

Proč jste s jeskyněma sekli?
Změnilo se to v hroznej masakr. Ti Poláci sice budovali tábory, ale lezli v podstatě non stop – to mně jeskyně zhnusilo. Po těch 40 hodinách tam brácha držel vařič, já nalejval benzín: „Hele, už to tam je, tak to zapal!“ Jenže, on byl tak hotovej, že u toho usnul a nezadělal uzávěr. Vzal sirky, škrtnul a celej vařič vybuchl. Tak jsme ho hodili do nějakýho jezírka a pak se spolu bavili: „Má tohle ještě cenu?“

Audio zatceni

Text 4

Takže z jeskyní do skal…?
Jo, ve skalách to pak bylo vtipný. Když nám to nešlo, říkali jsme: „My nejsme horolezci, my jsme jeskyňáři.“ (směje se) V jeskyních jsme zase říkali: „Hele, nám už se dolů nechce, my jsme horolezci, my ty jeskyně děláme jen tak bokem.“

Mluvil jsi o písku, kde jste začínali. Můžeš prosím zavzpomínat na úplnou prehistorii?
Začínali jsme na Kokořínsku – přímo na Faraonovi u Mšena. Měli jsme prskoleta a jezdili jsme tam na něm. Za Benátkama udělal: „Chrrr!“ a vydrátovalo se nám zadní kolo. Opřeli jsme ho večer o faru šli pěšky domů. Dorazili jsme někdy v půl čtvrtý ráno. Matka nás zfackovala, to si pamatuju. Říkal jsem si: „Je mi dvacet a ona mě takhle zřídí.“ Strašně se bála – řekli jsme jí, že budeme do sedmi doma. Pak jsme si od kamaráda pořídili Jawu 250 a mimo republiku jsme pak jezdili Škodovkou tisícovkou.
_

Škoda 1000 (f: Wiki)

Škoda 1000 (f: Wiki)

_
Jak jste se učili lézt na písku? Okoukávali jste něco od ostatních?
Né, učili jsme se sami. Byli jsme vždycky osamocený exoti.

Lezlo se na Kokořínsku víc než teď?
Určitě. Ti Mšeňáci, to byl velkoklub. Dřív se jmenovali LEK Mšeno – Lezecký elitní klub Mšeno. Chrtek a Martínek (kovář Luboš Martínek – viz článek tady, pozn.), to byla naprostá dvojka. Tyhle dva dělali ty nejlepší cesty a byli to velký lokální patrioti. V těch začátkách jsme pro ně byli naprosto hnusná havěť. Neměli nás rádi. S Lubošem jsme měli dobrý vztahy až v dospělosti.

Proč? Rivalita generací?
My jsme neuměli zadělávat kruhy. Luboš nám jednou přinesl v igelitce náš slaňák. Nevšimli jsme si, že jsme místo cementu použili sádru a smíchali jsme beton se sádrou. Někdo nám řekl: „Tam prostě jenom vyvrtáš díru, prdneš to tam a zaleješ to betonem.“ Jenže ona to byla sádra. Martínek tam přišel a vytáhl to i s tou sádrou. (směje se) Takže rivalita byla naprosto oboustranná. My jsme byli osmnáctiletí blbci a oni přísní dvacetiletí místňáci. Udělali jsme jednou takovou malou věžičku, na kterou jsme vylezli „Bojsovu cestu“ za III a „Nebojsovu cestu“ za IV a dali tam vrcholovou knížku. Načež se to dozvěděl Martínek, letěl do skal a řval na celý údolí: „Já jim dám! Bojsa, Nebojsa!“ (směje se) Tenkrát jsme to brali vážně, ale později se z nás stali kamarádi.

Lezl jsi i v Labáku?
Tam jenom málo. Dřív se tam moc nekruhovalo. Lezli jsme pár cest od Weingartlů. Mimochodem, na setkání s Pavlem Weingartlem strašně rád vzpomínám. (AUDIO)

Ale do Saska jste jezdili hodně.
Jasně, na začátku osmdesátých jsme tam byli každej víkend od března do listopadu. Čtyři roky po sobě. (AUDIO – první IXa – Údolka na Brosinnadel) Jezdili jsme tam na motorce bez papírů a Vendula (Michalova žena, pozn.) za náma stopovala z Prahy, ročně takhle nalítala 10 000 kilometrů.

Na jaké zážitky odtam vzpomínáš?
Když mi brácha hodil tlamu do kruhu z výlezu cesty „Kühler Kopf“ na Nonnengärtnera (IXb, v Sharp Endu ji leze Alex Honnold, pozn.). Ještě pravil: „Mám to!“ A pak z ničeho nic vidím, jak letí. To byla strašná držka, asi 22 metrů. Myslel jsem, že mě zabije. Jistil jsem jenom karabinou – měl jsem popálený dlaně a prsty se mi do ní natáhly. Patnáct let mi praskal nehet a pak se to spravilo.

V Sasku jste udělali i svoji nejtěžší cestu na písku… („Ty časy už se nevrátí“ Xb AF na Friensteinkegel, pozn.)
Já jsem tu stěnu nesnášel, byl to megalomanskej projekt bráchy a trvalo nám to strašně dlouho, než jsme to vylezli aspoň AF.
_

Montování solidní soustavy smyček | 1986
zdroj: Petr Jandík, Horyinfo
_

Galerie 2 pisek

full width fotka michal

 

– MICHAL COUBAL JISTÍ PŘES TĚLO, 80. LÉTA –

Text 5

Později jste chodili do prestižního oddílu HO Banka Praha, který vedl Zdeněk Lukeš.
Tam jsme lezli celou naši kariéru, ale víceméně jsme byli pořád sami s bráchou a dělali jsme si, co jsme chtěli.

Aspoň metodiku jste ve stěnách ctili?
Určitě. Pořád jsme promejšleli, kam vytraverzovat v případě nouze, kam slanit a tak. Vždycky jsme měli připravený záložní plán, jak zdrhnout. Když to bylo hodně do převisu, nechali jsme tam dlouhou smyci, a tak podobně… Na to jsme si hodně dbali a dopředu jsme studovali místa, kudy se dá uniknout. Hlavně, aby se za žádnou cenu nic nestalo.

V roce 1989 jste si vybrali severní stěnu Scheideggwetterhornu hned vedle Eigeru a měli jste tam kvůli zvratu počasí docela namále. Uniknout se nedalo…

Audio pruser scheidigg

Galerie 3

Text 6

BLBCI S GIGANTICKÝMA BATOHAMA

Možná hloupá otázka, ale bylo něco z vašeho tehdejšího vybavení lepší než to, co se vyrábí dnes?
Pro to horský lezení jedině bačkory. Za prvý jsi v tom měl nádhernej cit a taky v nich bylo teplo. Ono někde v tom Eigeru, když člověk stál celej den, tak v těch kostkovanejch teplejch bačkorách pro důchodce se ti hezky bydlelo – na rozdíl od lezeček, v nich by ti upadly nohy. A když si na štandech vyzouváš paty, je to snad ještě horší. Bačkory jsi mohl mít celou dobu a bylo ti v nich krásně.

Jinak jste si všechnu výbavu šili doma?
Jasně, všechno. Závěsný stany, spacáky… V tom nám právě naskákala ta hmotnost. Doma jsi to nikdy neušil tak, aby to bylo lehký. To byla vždycky naše Achillova pata – strašná váha. Takže nám všude došlo jídlo, všude nám došla voda, protože tu jsme brali na nejminimovatější minimum, protože vercajk byl tak těžkej. Z velkejch stěn si hlavně pamatuju na šílený tahání tý strašný mrchy.

Přitom v 80. letech už se dalo něco koupit nebo sehnat…
My jsme všechny ty výjezdy jeli za vlastní, tak jsme se snažili ušetřit. I skoby – to všechno nám dělali v Aeru, ve Vodochodech. Otec byl šéfkonstruktér, tak ten nám dělal cepíny, mačky a podobně…

Co ta oranžová hamaka?
Jo, to byl náš závěsnej stan. Když byla policová stěna, vzali jsme jen ten stan a k tomu suchou podlážku. V Cimě Grande jsme do toho nasunuli tenkostěnný duralový trubky s rohama a vypnulo se to. Sice to byly trubky z křídla, ale i tak ta konstrukce vážila 7,2 kila, to si pamatuju. V tý stěně byly denně bouřky. My jsme často lezli do poslední chvíle, ve vzduchu už byla cejtit elektrika a my kolikrát stihli postavit jen tu plošinu a plachtu si drželi nad hlavama. Přes nás vodopády, elektrika brněla… Chatař na nás pak: „Já jsem byl tady na terase a viděl jsem, jak tam nad hlavou držíte ty roury. To muselo bejt hrozný.“ A pak nás tam poslal znova, jak už jsem říkal. (směje se) Nicméně vybavení jsme měli těžký, ale nikdy nás nezklamalo. Na Monte Agnér se z police, kde jsme měli stan, stal potok. Úplně to zuřilo. Ocitli jsme se v normální říčce, podlážka se nafukovala do bublin, ale nic neproteklo. S Vendulou jsme ty švy zalepili dobře. Ani kapka.

full width fotka klucici

– MICHAL VLEVO A MIREK VPRAVO, 1964 –

Text 7 bracha

Jak se ti lezlo s bráchou?
Partnerství s Mirkem bylo pro mě vždycky prvořadý, byli jsme strašně svázaná dvojka, naprosto neuvěřitelně – ve všem. I v soukromým životě. Byli jsme jako jeden člověk, akorát každej trochu jinej. Byli jsme na sobě strašně závislý.

Jeden horský vůdce z Rakouska – Hansjörg Auer (dal „Cestu přes rybu“ na Marmoladu free solo, pozn.) lezl pár vašich cest. Říkal, že obdivuje váš morál, ale že obtížnost se mu zdála často menší, než jste uváděli. Bylo pro vás těžký určovat klasu, když jste lezli celý život jen s bráchou?
To máš těžký i dneska. Když děláš prvovýstupy, tak se to určuje blbě. Musíš si vždycky vylézt okolní cesty, abys měl porovnání… Proto hodně lezeme na skalkách, tam musíš nabouchat co nejvíc cest. Když si pak vybereš nějakou 14délkovou cestu s klíčem za 7a+, už víš, co to obnáší. Klasa vždycky hrála velkou roli v našem myšlení. Taky záleželo, kde jsi zatloukl skobu a kudy to ostatní vzali po tobě. Na sportovce tě vede jištění, ale v těch horách po nás často moc materiálu nezůstalo. Tutam něco na štandu, nebo hodně barevná smyčka, aby lidi viděli, kudy to vede. Obtížnost se odhaduje těžko – zvlášť třeba čtvrtej den, když už jseš zervanej jako kůň. Jestli to byla sedma, nebo sedm plus? Od toho jsou ostatní přelezci, aby se to vyladilo…

Jak vzpomínáš na reprezentační mužstvo?
Já na tyhle doby nevzpomínám moc rád. Výkony to byly dobrý, ale že bych při tom byl nějakej šťastnej? To ne. Pořád jsme měli hlavu na špalku a to mi nesedělo. Dneska můžeš jít kamkoliv, vylezeš v Dolomitech cestu, vybereš si nějakej časák, kam to napíšeš, nebo to dáš na internet… Z toho ti čiší svoboda a volnost. Tenkrát to tak nebylo, měl jsi to mužstvo se svýma vedoucíma, tréninkama a tabulkama… Do toho jsme my s Mirkem moc nepasovali. Některý věci vypadaly romanticky, ale byly v podstatě traumatizující…

Audio 4 behani

Text 8

Mirek se takynerad koupal.

Mirek se taky nerad koupal.

_
_

V NEPÁLU JAKO NA MŠENĚ

V jednom HOTEJLu (předchůdce Montany, 1968-1989, pozn.) jsem se dočetl, že na sestup z Eigeru po vylezení prváče „Žlutý anděl“ (7+/8- UIAA, 60 h lezení, 1988, pozn.), jste si nevzali boty ani konstrukci na postel….
Tam jsme spali v naší závěsný síti a ohledně bot jsme to měli moc dobře spočítaný, kam až jde sníh. Abychom ušetřili, tak jsme sestupovali v bačkorách. Říkali jsme si: „I kdyby nás to zahnalo ještě o 300 metrů výš, tak to nějak zvládneme.“ Nevzít boty byla velká úleva. Každopádně jsem tam zažil nejstrašnější žízeň v mým životě. Pak jsme tam našli kus ledu na věžičce v suti a celej jsme ho roztavili. Kladivama jsme tu hrušku rozbili a celou ji zkonzumovali. Když jsem ten led poprvé zahlédl, tak jsem se choval jako šílenec. Oprašoval jsem to, radoval se. Dva dny jsme nepili a mysleli jsme, že asi zemřeme žízní…
_

coubal-5d3_7932

Závěsná síť na Eigeru

_
Při prvovýstupu „Ave Maria“ (8 UIAA, 1000 m, KRESLENÉ TOPO, 1990, pozn.) na Lobuje peak (6119 m n. m.) v Nepálu jste naopak vody – ve stanu – měli až dost…
To bylo proto, že se nám vždycky v noci strašně zafuněl stan, namrzl zevnitř a já jsem pak ráno tu velkou vrstvu ešusem seškrábával. No, a jednou náčelník pro věci praktické zaspal a na nás začaly odpadávat desky ledu a tát do spacáků… Jinak na Lobuche bylo ráno jako v Arcu – když jsme balili lágr, do tý východní stěny svítilo Slunce a byli jsme v košilích. Postupem dne přibejvala mlha. Ta houstla a houstla a odpoledne mrzlo tak, že jsi tam nemohl vydržet. Už ve tři jsme končili s lezením, rychle udělali závěsnej stan a vlezli do něj.

Jak probíhala poslední noc v sedle pod vrcholem?
To byl docela fór. Všichni říkali: „Kluci, na to se vybavte!“ My jsme tam normálně udusali plac, na to rozprostřeli tu podlahu od stanu a pod širákem, jak na Mšeně, jsme si sedli ve spacákách a vařili kotel čaje za kotlem. Cigárko. Říkali jsme: „Prokristapána! Kdyby nás někdo viděl, řekne si, že to jsou šílenci.“ (směje se) Tak úžasnej čaj a cigáro jsem nikdy neměl. Pod těma hvězdama jsme kecali asi do půl jedný do rána. Poseděli jsme tam jak v bivaku na Vlhošti…

Full width fotka diak

 

– MICHAL COUBAL A NOSIČI PŘED CESTOU NA LOBUCHE PEAK –

Galerie 4 pisemnosti

Audio diagnoza

Text 10 + FACEBOOK PODPORUJ, SDÍLEJ

VYRAŽENÝ DECH

Za těch 35 let jsi neměl žádnou větší pauzu. Jak vnímáš vývoj svého lezení?
Lezení v horách jsme dělali hlavně, když nám bylo těch 25 let. Tehdy jsem si říkal, že až nepolezu na výkon, s úlevou se toho neustálýho nutkání zbavím. Jenomže, i dnes, když přijedu do Arca, pořád listuju průvodcema a hledám něco kolem tý osmy, nějakou výzvu. Někdy si říkám sám sobě – ty už seš fakt k smíchu. Celou tu dobu, co jsme přestali lézt s Mirkem, jsem věřil, že se do hor ještě vrátím.

Co jsem viděl, tak se do nich začínáš pomalu vracet se svoji dcerou Ájou. Znamenají pro tebe hory „dobrodružství“? Jak bys to slovo definoval?
(AUDIO) Dobrodružství je pro mě ten vlastní prožitek. Mám vždycky rád, když se to cpe do hor – ráno se probudíš, musíš vstát v hodinu, kdy by ses na to normálně úplně vykašlal a tak podobně. Vidíš, jak svítá, jak se to začne barvit. Teď máš ještě nástup, přijdeš pod stěnu, tam tě čeká šok, jak to hnusně vypadá, pak to vylezeš, pak sestup… Když to trvá jeden den, tak je to malý, ale je to dobrodružství. V Arcu přijdeš, uděláš šup, vylezeš to za pět hodin a lesem slezeš dolů. Mně na tom v horách třeba těší, že zase vidíš ty štandy, zase dobíráš – prožíváš ty starý návyky. Jako když si dáš něco, co jsi měl děsně rád v patnácti. Ucítíš tu chuť, má to tu atmosféru. Proto pořád uvažuju o návratu do Tater, do Javoráků – vytyčit tam nějakou pěknou lajnu, přestože se bojíš. Nerad bych natáhl brka ve svejch letech, nejsem takovej magor, kterej by tam rád i zemřel. To v žádným případě. Nebo se bojíš hodně o holku, to je velká zodpovědnost… Ale pořád tě to táhne – dát tam dva tři bivaky… Z hor mě vždycky nejvíc lákal ten detail – jak máš radost, když provážeš dvě hnusný skoby za špičičku a dostaneš se přes to…

Nedávno jsi lezl v Tatrách s Ájou na Kolový štít… Jak to probíhalo?
Bylo naprosto krásně, došli jsme k nástupu pod pás převisů. Ta cesta („Direttisima“ za 8 UIAA, pozn.) zespoda vypadala fakt hnusně. Zas jsem viděl ty naoranžovělý trny… Padla na mě taková tíseň, že jsem říkal: „Ájo, je to nějaký rozchrastaný… Já už se na to asi necejtim… Nedáme si radši něco lehčího na Jastrabku?“ Ona na mě: „Mně se to líbí… Pojď do toho!“ To se mi ještě nestalo.V tu chvíli jsem se fakt bál. Normálně jsem se bál, představivost mi jela naplno… Tušil jsem blbý skoby a věděl jsem, že jsem je dlouho nezatloukal… Já jsem debil, říkal jsem si. Ale už jsem nechtěl couvnout: „Tak to zkusíme, když to bude blbý, slaníme,“ povídal jsem jí. A samozřejmě, za prvních 40 metrů jsem založil jednoho frenda, ale hned to do mě vjelo. Šáhneš na tu žulu a okamžitě ti ty spojení v hlavě naskáčou… Vezmeš skobu, ovážeš… (směje se) Čím jsme byli vejš, tím se mi těch 28 let, co jsem v Tatrách nebyl, scuklo, jako kdybys tam byl vloni. „Je to perfektní,“ chválila si cestu Ája. Takže vždycky se ti stane úplně jiný dobrodružství, než čekáš. Celý léto jsem o tomhle momentu snil a pod nástupem jsem pak najednou měl pocit, že mi to nepůjde. Kulhnul jsem, teklo mi do galoší, ale ona to viděla. Celou dobu to byla myška sedící na svým nevýrazným konci, ale pak přišel moment, kdy ti vyrazí dech a totálně tě podrží…

Galerie 5 prokopak

infobox tabulka obyč

Narodil se 26. 9. 1961 v Lysé nad Labem.

Pracoval jako konstruktér, dnes se živí výrobou dřevěných hraček pro děti www.hrackymelicharek.cz.

Žije v Lysé nad Labem se svou ženou Vendulou a dcerou Annou.

Přehled jeho nejtěžších prvovýstupů najdeš tady.

_

coubal-5d3_7810

Michal Coubal v Prokopském údolí, 2016 (f: SM)

Autor

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)