Autos: standa

0

(Nedávno jsem na internetu narazil na jednu fotku – tu, kterou vidíš pod článkem. Chtěl jsem vědět víc, a tak jsem poprosil Jesseho Guthrieho, který na ní je, aby trochu zavzpomínal, pozn. Standa Mitáč)

JAKÉ TEDY BYLY OKOLNOSTI VZNIKU FOTKY?
ODPOVÍDÁ JESSE GURHRIE

V roce 1991 jsme se vydali s Wolfgangem Güllichem do Saska – měli jsme v plánu navštívit Bernda Arnolda, trochu si zalézt a udělat fotky pro Wolfgangovu knihu, která měla vyjít později…

Pomáhali jsme Berndovi také s uspořádáním jedněch z prvních lezeckých závodů ve východní Evropě – organizoval je na hradě v Hohnsteinu (retro fotka). (Tyhle závody dodnes jednou ročně probíhají, pozn. red.) Nejvíc tehdy s přípravou pomáhal Kurt Albert – udělal si něco s nohou, a tak s námi nemohl chodit do skal. Místo toho tedy zůstal na hradě a stavěl cesty. Ten závod pak byla jedna velká zábava – tehdy byl světovou jedničkou právě Wolfgang společně s Jerry Moffatem, přesto ale byli i zůstali nejlepšími kamarády.

Ohledně té fotky z Teufelsturmu – na ni jsem já, jak tahám druhou délku a snažím se moc nepotit. Jistí mě Wolfgang a pamatuju si, že celá cesta byla docela svižná. (Lezli „Fern von Eden“ Xa, RP Xc od Bernda Arnolda, pozn. red.)

V Labských pískovcích jsme zažili spoustu vzrušujících momentů, ale tenhle si budu pamatovat určitě nejvíce a jsem rád, že z něj mám i fotografii. Co k tomu říct – byly to staré dobré dny…

(Věž Teufelsturm nebo Wolfgang Güllich bude vystupovat v našem dalším vydatném článku. Děláme na něm už skoro měsíc. Tak se těš.)

0

Už víš, co budeš dělat 7. 10.? Nevíš? Když půjdeš lézt do skal, v podzimním počasí pořád riskuješ, že někam dojedeš a slejvák tě po půl hodině uklidí zpátky do auta. Není lepší se flákat po Praze a obrážet kavárny nebo boulderovky?

A nebo to spojit – můžeš parádně zalézt, sejít se s partou fajn lidí a přitom neopustit zdi města. Jak to udělat? Tři slova – Urban Boulder Race. Že pořád nevíš, o co jde?

Od toho už je tu Karina BílkováJuráš Šefl. Zatímco Karina je ostřílená kočka naší boulderové závodní scény, Juráš je horský vůdce, pískař a vůbec člověk do nepohody. A co mají tihle dva společného? Stvořili si vlastní závodní projekt, jehož druhého ročníku se můžeš účastnit i ty. Karina a Juráš poví víc.

Začněme jednoduše, co je to UBR?
Druhý ročník závodu, ve kterém je zadáno 20 překážek – boulderů v různých částech města a z jejich přelezů vyhodnotíme nejlepší závodníky, kteří se utkají ve velkolepém finále. Dostaneš mapu, takže městský orieňták v ceně, a můžeš obrážet lokace dle vlastního přání.

Jak moc „urban” to bude?
Hodně, daleko víc než loni, kdo pamatuje loňský ročník, ten ví, že jsme občas improvizovali a stavěli umělé problémy. Letos jsme se snažili držet čistého urban stylu a maximalizovali využití městských dispozic. Máme tam pár opravdu lezeckých boulderů, kde musíš přijít s programem a postupů je několik. Urban je dost často poměrně monotónní, jasně daná sekvence a kroky, tomu jsme se právě snažili vyhnout.

Jaká bude obtížnost, zalezu si i když lezu běžně pětky?
Určitě. Snažili jsme se zařadit obtížnost pro každého, takže tam najdeš opravdu těžké kousky pro ty největší bušiče, ale i bouldery, které s trochou nadsázky přeleze kolemjdoucí, co bude zrovna venčit psa. Bude tam stopro zhruba tak pět, šest lehčích věcí.

Kde jste sháněli inspiraci k tomuhle formátu?
Karina: Podobné závody se asi rok, dva před naším prvním ročníkem konaly v Itálii, kolega mi pouštěl video a já si říkala, že je to super, že něco takového tady chybí.

Juráš: Nesmíme taky zapomenout, že už někdy před deseti lety se v Praze podobné závody konaly, jediný rozdíl byl ten, že tehdy byly jen pro úzkou skupinu lidí a probíhaly načerno. Jmenovalo se to „Wada Street Contest”. My si řekli, že něco podobného bychom mohli zkusit taky, ale tentokrát oficiálně, že chceme povolení na místa, kde budeme lízt, aby se mohl zapojit každý.

A jak probíhá zajišťování takových lokací?
(Oba se smějí) Karina: Noo… To je vždycky o lidech, záleží, na koho narazíš. Občas to prochází přes řetěz patnácti odborů a pak je jen otázka času, než to někdo shodí ze stolu. Jak je tam komise, tak je jasný průšvih. Původně jsme se snažili domluvit s dopravním podnikem a využít jako lokace zastávky MHD, ale po půlročním jednání nám to nakonec zamítli a my začali v podstatě od začátku. Nakonec se nám ale poštěstilo sjednat si schůzku s magistrátem Prahy 7. A ti nám vyšli úžasně vstříc, to musím vyzdvihnout, že komunikace s radou Prahy 7 byla naprosto super a šlo to fakt rychle. To je taky hlavní důvod, proč máme většinu lokací právě tam.

Jak vůbec vytipujete to správné místo?
Nakonec jsme v podstatě všechny lokace sháněli tak, že tam někoho známe a někdo nás doporučí, podpoří. Pochopitelně by bylo ideální, kdybys jel po Praze a řekl sis: „Tak tady by byl super boulder.” To ale v praxi moc nefunguje. Jednání s lidmi je v pohodě, horší je to s institucemi, majiteli těch objektů.

Kolik lidí vlastně stojí za celým projektem?
Juráš: Z 80 % Karina a 20 % mám já.

Karina: My to máme rozdělený, já obvolávám sponzory a jednám s vlastníky lokací, Juráš dělá tu manuální práci, a přelézá těžký bouldery.

Takže Karina je manager a Juráš má svaly?
Oba: Asi tak.

Juráš: Pak moje žena Marta, která dělá grafiku a design, nám občas pomůže s nějakým návrhem, plakátem.

Ještě máme Lukáše, dohromady dva – můj kolega ajťák nám navrhnul pro letošní ročník aplikaci, aby závodníci mohli zadávat přelezy online rovnou z terénu, což nám oproti loňskému ročníku ohromně ušetří práci. A potom Lukáš Bíba, který nám to celé fotí a pomáhá nám s propagací.

A co nás čeká ve finále?
To neprozradíme, kdo to chce zjistit, musí dorazit sám. Po finále se pak koná obří párty a jede se až do rána.

– Dorazí i ten Sharma? – (audio)


.
Fajn, takže, kde se mám zaregistrovat?

Všechno podstatný najdeš na urban.horoguru.cz, a když budeš rychlej, možná na tebe zbude i UBR batůžek. (smích)

eMontana je hlavní mediální partner závodů. Pro lepší představu, co tě na nich čeká, si přečti loňský report od Máry Jedličky.

0

Že sa moja cesta nachádza za barákom, to veru tvrdiť nemôžem, nakoľko sama neviem, ktoré miesto smiem vôbec považovať za svoj domov. Túlavé topánky ma vodia svetom a cez posledné prázdniny snáď i viac, ako kedysi. Slovenské vlaky zadarmo a rozloženie spolužiakov a kamarátov po celej krajine ma zaviedli po prvýkrát v živote do Detvy. Neďaleko odtiaľ je i lezecká oblasť Kalamárka, v miestnom nárečí tiež Kaľamárka. A presne tu sa nachádza i „moja“ cesta.

V chránenej krajinnej oblasti Poľana na strednom Slovensku je oblasť prístupná po červenej turistickej značke, možno ale využiť i prístupovú cestu a tátoša odstaviť cca 10 minút od skál, neďaleko chaty. Je rozdelená na Horné a Dolné skaly. My sme zavítali iba na Horné, ciest je tu neúrekom a zalezie si tu každý.

Určite teraz čakáte, čo za špek vytiahnem. Moja cesta je ale úplne jednoduchá, cesta za III. Jej názov som sa snažila spätne dohľadať iba kvôli článku. Nie som si ale úplne istá, možno je to Začiatočnícka škára. Názov nie je to najdôležitejšie. Pre mňa ale svoje čaro rozhodne má.
Doma ma považujú za čiernu ovcu, blázna čí samovraha bez pudu sebazáchovy. Taký klasický obraz „horolezca“. V poslednom čase sa ale v mojej hlave čosi udialo. Sama neviem čo presne, ale bol to stop. Tak, ako som si kedysi exponované úseky užívala, tak som sa ich začala báť. Za posledné snáď i dva roky som nevytiahla asi žiadnu cestu, všetko, čo som liezla, som rybárčila.

V poslednom čase sa tiež menilo spektrum ľudí, ktorými som pri lezení bola obklopená. Hobbíci mojej krvnej skupiny boli častokrát nahradení deviatkovými či desiatkovými lezcami. To by ma predsa malo hnať logicky vpred, lenže opak bol pravdou.

Spočiatku boli ich, pre mňa heroické výkony, skutočne motivujúce. Istenie samotné v rôznych bláznivých pokusoch mi nikdy nevadilo a ani nevadí. To, čo ma ale trochu začalo vytáčať, je netrpezlivosť, s ktorou som mala možnosť sa stretnúť. Potreba silne efektívne využitého času a zbieranie ciest na lezca. Rýchlo a ťažko, to je asi to heslo. A presne to sa očakávalo i odo mňa. Kto ma ale pozná, tak vie, že rýchlo liezť rozhodne nie je mojou prednosťou a odpočívať dokážem i tam, kde sa rozum zastavuje. Rozhodne ale nedokážem liezť, ak istič dolu už netrpezlivo očakáva môj návrat na zem aby mohol dať ďalší pokus vo svojej šialenosti.

Keď idem na skaly, chcem si tam odpočinúť. Užiť si to. Stráviť čas s kamarátmi pri niečom, čo nás všetkých baví. Porozprávať sa. Zrelaxovať. Neznamená to flákať sa, nepotrebujem sa tam ale ani naháňať ako besná. Bohužiaľ v poslednom čase to nebola lezecká atmosféra, ktorá by mi vyhovovala. Zasa na druhej strane si plne uvedomujem, že i premotivovaný spolulezec to so mnou musí mať ťažké. Viackrát som sa zamýšľala nad tým, že všetok matroš predám a bude všetkému koniec.

Keď si ale hlava oddýchne a nikam sa neponáhľa, je to až tak upokojujúce, že po tak dlhom čase som si opäť vytiahla svoju cestu. Trápnu trojku, ktorá pre mňa v tom momente mala hodnotu snáď desiatky. A potom štvorku, za ňou IV+. Nie je to moje lezecké maximum, ale všetko treba postupne. Pekne od základov, krôčik po krôčku.

Život rýchly a zbesilý, taká ta klasická realita všedného dňa, podľa mňa na skaly nepatrí. Niet sa kam hnať. Je prirodzené posúvať sa vpred a robiť pokroky, to určite áno. Odchádzať ale zo skál zdeptaný kvôli nevylezenej lezeckej ceste, pretože každý deň musím byť lepšia ako ten predošlý? Ľutovať po niekoľkotýždňovej turistike v panenských horách, že nepadla ďalšia deviatka a lezecké svaly sú nahradené svalmi turistickými? Očividne je svet hobbíka odlišný od sveta lezca. Ja ale radšej naďalej zostanem hobbíkom a budem sa tešiť z maličkostí.

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.)

0

Tohle je historie jednoho bludného balvanu, který se skutálel kdysi odkudsi ze stolové hory dnes zvané Bor, a usadil se šikovně u cesty v horní půlce svahu, který musíš vyšlapat z Machova, pokud se chceš dostat na „Krásnou vyhlídku“ na jeho konci.

Tedy samozřejmě to není jeho historie, ale velice krátký výsek z jeho života. Do mého života se připletl, když jsem se já připletla do života rodiny machovských usedlíků z baráku č.p. 116 strategicky umístěného kousek nad kostelem. Odtud je na Bor přímý výhled a cestu na vyhlídku absolvovali nepovinně i povinně nesčíslněkrát příslušníci této rodiny počínaje od Františka Čepelky staršího po početná vnoučata, přičemž je jisté, že tento osud nemine i již existující pravnoučata. Budou mít ovšem trochu smůlu, neboť vlivem trvale udržitelného rozvoje a ochrany přírody vzrostly stromy pod vyhlídkou natolik, že už je stěží možno spatřit špičku kostela.

Nejčastěji ale končila cesta některých příslušníků klanu Čepelků na Bor na Cvičné. V každém ročním období, nejblíž po ruce, stačilo si vzít do ruky lezečky a vyběhnout nebo si na kole vyjet ke skále a oblézat všechny možné směry. František mladší vyznávající teorii, že lézt je třeba za každého počasí a kdykoli je to možné, mne rychle svojí náklonností ke Cvičné nakazil. Jásala jsem, když se mi konečně podařil nejtěžší směr nebo traverz, a kdykoli jsem se tam ocitla se svými dětmi nebo známými, nutila jsem je, aby si na balvan vylezli položenou stěnkou. Na vrcholu byl (a pořád je) umístěný slaňák, takže kdo se bál postupovat dle hesla „co si vylezeš, to si taky slez“, mohl být spuštěn.

Koncem let osmdesátých, kdy se to odehrávalo, byl bouldering jako takový ještě v plenkách, tudíž jsme netušili, že bouldrujeme. Jaké bylo moje překvapení, když jsem pod Cvičnou asi po dvaceti letech zase dorazila. Slyšela jsem sice, že se mezitím, kdy mne osud zavál od Machova poněkud dál, stala z Boru populární boulderingová oblast, ale pohled na můj oblíbený obílený balvan mne trochu vyvedl z míry. Pociťovala jsem dokonce jisté rozhořčení, jako kdyby mi balvan patřil a byl znesvěcen.

To jsem ale netušila, že to byly pro něj možná ještě zlaté časy. Kdykoli teď jedu do Ádru a zastavím se i v Machově, neopomenu si vyběhnout na Bor a vylézt si na Cvičnou; letos to bylo nějak smutné setkání.

„Co se ti to proboha stalo?“

Balvan odpočíval celý zachmuřený, zamešený, zelený, jakoby lidstvo ani neexistovalo, ani klacíky od kolemjdoucích dětí žertovně ho z převislé strany podpírající tu nebyly. Pohladila jsem ho nejdřív rukama a pak i bosýma nohama, chvíli na něm poseděla a pokračovala na kole dál. Do ticha zazněly hlasy; od vyhlídky pod Borem se vracela skupinka lezců s bouldermatkami. Asi Cvičná už není zrovna in – ale já už ji měnit nebudu.

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany a obsadil 3. místo.)

0

„Slečno, to teď už na skály asi nepolezete, co?”

No jak bych vám to… Vezmu to od začátku. Vyhučela jsem v Příhrazích pod kruhem a ty dvoje morálový hodinky, co jsem cestou provázala věrná heslu “dej tam všechno, ať toho pak nelituješ”, vzala s sebou. Taky si říkám, jestli jsem je neměla radši ušetřit, ale to už je teď jedno. Prý asi ze šesti, což by normální tělesný konstituci tak moc neudělalo, ale to je taky jedno. Já jsem totiž taková cácorka, pískle. Zlámala jsem si co šlo, mimo obratlů třeba pánev, která mě teď donutí si pár měsíců poležet. Takže si asi dovedete představit, jak je úvodní otázka a její nápadité variace častá.

Jenže věc se má tak, že když si něco bolavýho provedete, vaše nejčastější myšlenka je, že byste chtěli domů… A doma, to je přece ten sluncem vyhřátej šutr, na kterej se můžete vyvalit a s úžasem v očích a radostí v srdci pozorovat ten další svět. Neuvěřitelnej svět vrcholků věží, kde se jak houby po dešti objevují vaši kamarádi. Z všemožných koutů se ozývají povely či nadávky. Každý bojuje. Ne proti někomu, to ne – spolu s někým proti sobě a svýmu strachu. Ale když bojujete poctivě, ten klid, kterej se ve vás usídlí během lezení, si pak ještě hezkou chvíli nosíte s sebou. Doma je prostě ten drsnej šutr, kterej se vám chce pohladit, obejmout a ochraňovat. Doma je doma.

„Vážně tam ještě někdy vlezete? Mě by tam nedostali ani párem volů.”

Jo, vlezu.

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.)

0

Osmá ranní, kempem zní ředitelovo startovní „do boje“. Ranní slunce jen velmi pomalu rozehřívá ranní Barevku. Souznění se skálou, hřeješ si ruce o čerstvě natočený půllitr.  Vylézt deset cest a skoro dvacku upádlovat, to fakt neděláš každý den. Nával na cestách pomalu opadává, první dvojice horko těžko rve lano i cajk do barelu, fasuje loď, zopakuje si správný úchop pádla a vyplouvá vstříc krumlovským jezům. Kulisa města stojí za obdiv, až do druhého jezu, plastová kánoe najednou mizí pod vodou, na vlnách se pohupují dvě lezecké helmy s hlavami, kupodivu plave i barel plný železa. Co děláš? Za to můžeš ty! Já nic nedělal! No právě! A turisti na mostě se baví, od teď budeš hvězdou všech japonských fotoalb. Pod Havrankou už se suší svršky, Emile odpočívej v pokoji. Horolezkyně ve spodním prádle visí v rovnoměrných rozestupech na skále. Krátké, dobře odjištěné a slušně obodované cesty Nultého špice lákají i otrlé účastníky přátelského klání.

Na Sedmém špici je zato podivně prázdno, ne všichni chtějí zacházet s železnými hejblátky. V lodi s parťákem pokecáš víc jak za celý rok, když na Osmém špici vystupuješ, země jakoby se ti podivně motala pod nohama, máš už asi mořskou nemoc. Lezením se v místním dobrodružném terénu zdržuje už málokdo, zato z vodáckého občerstvení je pro jedno krásné odpoledne svatostánek horolezecký. Snad zas letos nedojde Klostermann. Okolo ohniště pohoda, staří známí, lezecký vlci i nové tváře, lidi, co vidíš jednou za rok právě tady. Historka střídá historku, cože čtvrt na sedum? Tři-dva-jedna start, zběsilý běh přes louku, nalodění a půl hodina frekvenčního pádlování. Á hop, hop, hop, hop. Nekecej a pádluj, vždyť nám ujíždí i holky! Časovku do Zlaté Koruny sotva udejcháš, jak táhneš loď svahem nahoru do cíle, kolena se ti podlamují a úchop neslouží, fakt to neděláš každý den. Pod kulisou kláštera pivo ti teče za triko i do očí a je ti to jedno, prásk s láhví o stůl, řediteli mačkej stopky! Jsme nejlepší, jako všichni, kdo to zase ulezli, upádlovali a hlavně ukamarádili až do konce. Ceny si rozdáme a večírek, ten zas bude mít rychlý průběh, přece jenom už v tom jedem od rána.

Více o závodu, který kombinuje slovo HORolezec a vodÁK, najdeš na www.krumlovskyhorak.cz, koná se 16. září v Českém Krumlově. Tak doraž také.

0

Začněme čísly:
26 lidí se zúčastnilo,
8 lidí porotcovalo
7 vyhrálo! Jak se dařilo tobě? Podívej se níže.

V letní soutěži eMontany, která měla téma „Za barákem“, se umístili:

1. Jakub Vondra (18 bodů)

s článkem Tajný zážitek (na Dračím zubu ve Skaláku)

2. Majdička Machalická (17 b.)

s článkem Kruci… Písek! (o přístupu ke zranění)

3. Alena Čepelková (16 b.)

s článkem Cvičná (příběh jednoho balvanu u Adršpachu)

4. Oli Vysloužil (12 b.)
5. Julča Balážová (8 b.)
6. Verča Kyselková (7 b.)
7. Honza Rosecký (7 b.)

Vítězům gratulujeme a přejeme, ať si z našich cen vyberou to, co se jim bude skutečně hodit. Budeme je kontaktovat.

Za poskytnutí výher do soutěže děkujeme firmám Climbing Technology, Hanibal, Lowe Alpine, Namche, Rafiki, Rock Empire a Singing Rock.

Zaujali nás, ale pod čarou se umístili:

Markéta Syllová (6 b.)
Lukáš Ondrášek (5 b.)
Tom Kozohorský (5 b.)
Filip Zaoral (4 b.)
Honza Diblík (3 b.)
Honza Vajc (2 b.)
Ibo Šimurda (2 b.)
Matúš Kamenický (1 b.)
Vít Kopecký (1 b.)

Vítězné příspěvky a další, které uznáme za vhodné, ještě časem publikujeme v rubrice „200 slov“.

Díky za tvoji účast a třeba zase příští rok!

0

Znáš to, když sedíš v kuchyni nebo doma u okna a venku prší, jako kdyby bůh zalíval svůj záhonek po vydatném suchu. Pro mě jsou to chvíle, kdy se v myšlenkách vracím někam do tepla, do sucha, někam kde bylo fajn. Zrovna dneska je to Afrika, přesněji tedy JAR, teda vlastně Rocklands.

I když jsem byl hned po návratu trochu otráven ze všeho řešení důležitě nedůležitých věcí a byrokratických afrických lahůdek, svojí kůže, kterou by mohli ve školní jídelně podávat místo kaše, bráchova prstu a vrácení se do ruchu velkoměsta (spíš laboratoře), hned bych se tam vrátil. Parádní lezení do kopce, opice k snídani, antilopy po cestě do a skal a večerní malva puding se super lidmi mi vážně chybí.

A o co teda vlastně šlo? Že jsme vyrazili proboulderovat asi nejobřejší cukrárnu na světě, cpát se grilovanýma dobrotama a doufat, že nepřibereme tak jako Kuba posledně (promiň Kubo, hehe). Okouknout černochy a černošky, bělochy, mulaty a všechny odstíny tmavé pokožky, jež se na této planetě vyskytují. Nahlídnout do Kaapstadtu. Zjistit, že všichni profi lezci jsou vlastně dost prťavý, ale o to silnější, a užít si pořádnou rallye… Ale o tom třeba příště. Snad brzo přijde podmínka i k nám…

0

Malý kulturní tip na sobotní odpoledne v Turnově. Od 15:30 proběhne v Muzeu Českého ráje slavnostní zakončení výstavy fotek z písků a večer bude Joachim Schindler (historik Saského horolezeckého svazu) přednášet o počátcích lezení v Českém ráji. Po setmění se návštěvníci přesunou do letního kina, kde se bude promítat několik krátkých filmů, třeba o Jeptišce v Labáku.

Program
15.30 Prohlídka staveniště a dernisáž fotovýstavy
17.00 Šoumen
18.00 Jakub Noha
19.30 Joachim Schindler: O počátcích lezení v Českém ráji
21.00 Skály, sny a vzpomínky (film)
21.30 Expedice Honzy Červinky (film)
21.45 Sto let od prvovýstupu na Jeptišku
22.15 Prachov za První republiky

Touhle akcí se zároveň slavnostně zahajuje výstavba horolezeckého muzea, které má stát v červnu 2019.

0

Chceš-li vidět naší filmovou prvotinu na plátně v kině, tímto tě navádíme:

Premiéra filmu „Rock Empire“ 8a: Dvě holky ve velké stěně se uděje v sobotu 26. 8. 2017 v Teplicích nad Metují, od čtyř odpoledne, a to konkrétně tady.

Přijď se podívat na naše dílko a po filmu nám můžeš říct, jak se ti to líbilo.
Budeme tam všichni čtyři:

Tereza, která vybojovala strašidelné délky,
Peťa, která vyluštila bouldrový problém stěny,
Standa, který přivezl obrázky,
Jakub, díky kterému se na ně dá dívat.

Takže odpolední fesťákový program na sobotu je jasný – ve čtyři tahle premiéra, od šesti našlapané finále ČP v boulderingu a po tom nejspíš neřízená jízda. (Kdo by z jakéhokoliv důvodu první promítání nestihl, má druhou šanci ještě od 22 h v místní škole.)

Těšíme se na viděnou!

0

Je všude. Mára Holeček do toho po návratu šlape a pod tlakem dávkuje úspěch z Gasherbrumu.I (8 080 m n. m.) do lezeckých i masových médií. Někdy až ke škodě vnímání horolezců širší veřejností – lidé si o nich mohou myslet, že řeší jen svoje ego a pomlouvají ostatní – viz článek na Lidovkách.

Každopádně, po 27 letech tu máme český prváč na osmitisícovku a ještě k tomu v alpském stylu! (tzn. bez fixních lan a budování výstupových táborů – jen dva borci s batohy na zádech, pozn. aut.) Za to upřímný klobouk dolů a velká radost, že se oba kluci v pořádku vrátili.

Jelikož Mára Holeček vykukuje z mobilu v kapse a směje se i na monitoru v kanceláři, rozhodli jsme se dát s menším odstupem prostor jeho parťákovi – Zdeňku „Háčkovi“ Hákovi, horskému vůdci z Krkonoš. Ten už je zase ve svém zápřahu, včera se vrátil z Piz Berniny (4 049 m n. m., půlka Gaše, pozn. aut.), na kterou šel s klientem klasický Biancograt.
.
.

Jak dlouho dopředu jsi věděl, že s Márou pojedeš?
Dozvěděl jsem se to někdy v dubnu – byl jsem s klientama v Rakousku na skialpech a v tom volá Mára: „Hele, ty vole, nechceš jet?“ Já už měl tou dobou rozjednanou celou vodící sezónu, klienti byli nažhavený… „Večer ti dám vědět,“ řekl jsem mu, ušel jsem asi deset metrů a věděl jsem, že pojedu. Hned jsem dal vědět všem klientům, že půlku sezóny ruším. Byl jsem rozhodnutej asi během pěti minut.

Trochu jsi to tušil, že ti zavolá?
Je pravda, že kdysi už mě lákal třeba na Nanga Parbat, ale tenkrát jsem na tom byl zdravotně špatně. Na Gaš mi teď volal poprvé a myslím, že předtím obvolal ještě půlku republiky, než vytočil mě. (směje se)

Právě, Mára do toho leze každý rok s někým jiným – nepřipadal sis jako „někdo další v pořadí“?
Měl jsem informace od kluků, že z určitých důvodů nemůžou jet – Tomáš Petreček a Ondra Mandula (ti byli s Márou na minulých pokusech, pozn. aut.). A doufal jsem, že to není tím, že už tam nechtějí jet. (směje se) Doufal jsem, že mě zavolal kvůli tomu, že na těch kopcích něco umím. Né, že mě tam chtěl zabít. Když jsme odlítali, tak se ho ptal Tomáš „Galas“ Galásek: „Tak co, jakou máš potenciální další mrtvolu?“ „Háčka,“ řekl mu Mára a Galas se začal strašně smát. To mě trochu zarazilo. (směje se)

Co sis řekl, když jsi tu stěnu poprvé viděl?
Že to je lezitelný a že to je v pohodě. Když jsme pod to přišli, sedělo to s mojí představou z fotek a bylo mi jasný, že to nějakým způsobem půjde. Byl jsem přesvědčenej, že to vylezeme, když bude počasí. Nepřišlo mi to ani nijak nebezpečný – jen první den lezeš pod sérakama, ale můžeš to vzít víc vpravo u stěny, kde nic nepadá. Ta cesta mi přišla bezpečná.

Lezl jsi předtím s Márou na nějaký kopec?
Nic. My se známe v podstatě z hospody (směje se). Lezli jsme spolu asi tři sportovky v Arcu. Ale tušil jsem, že na tom bude dobře a že je dobrej lezec. On si to o mě asi taky myslel, takže v tom problém nebyl. A lidsky jsme si sedli – Mára je někdy trochu nervák, to se ví, ale já jsem dost splachovací. Klienti mě v tomhle hodně vycvičili.

Jaký byl Mára klient? (směje se)
Mára byl dobrej klient. On dokonce i někdy šlapal stopu. (směje se) A byl to výjimečnej klient, protože jsme se střídali, takže Mára byl super. Byli jsme hodně vyrovnaný. Mára na tom byl líp v těch spodcích a já zase nahoře. Různě se to přelévalo – záleží, jak ti to ten den sedne. Byli jsme hodně vyrovnaný družstvo – každej šel půlku kopce na prvním.
.

„Tenhle klient i prošlapává stopu.“ Mára v první mixové pasáži v 7 300 m. (f: ZH)

.
Ty máš za sebou podobné kopce třeba v M7 a WI 5+ terénech?

Já samozřejmě ve velkejch kopcích nemám vůbec žádnou zkušenost. Loni jsem byl poprvý na Nošaku (7492 m n. m.), kterej jsem jel na lyžích dolů (Oceněný sjezd roku ČHS, pozn. aut.). Předtím jsem byl nejvýš v Alpách. Každopádně, kdybych nejel na Nošak, tak si to nelajznu. Tam jsem si zjistil, že ve výškách dokážu fungovat. Letos jsme navíc měli spoustu času na aklimatizaci – šli jsme čtyři túry, takže to bylo perfektní. A co se týče tý obtížnosti, v Alpách samozřejmě lezeš těžší věci než tady. V téhle výšce to je relativní a nedokážu tam obtížnost vůbec odhadnout. Jestli to bylo M7 nebo M6? Musíš vzít v úvahu i to, že prvolezec leze v ledu, okope to a ten druhej už potom leze jenom po holý skále. Takže je to fakt relativní a vlastně na tom ani nezáleží. Až to poleze někdo příště, tak bude mít tu podmínku zase jinou.

Jakou jste měli vy?
Měli jsme to dost náročný. Nebyl tam dlouho sníh a na to před námi napadla jedna vrstva sněhu, která nebyla vůbev spojená s podkladem. Takže jsi měl skálu, na ní leželo 30 cm cukru-soli a nahoře krustička firnu, kterou prokopneš. Takže ve sněhu ses bořil po kolena a lézt po tom nešlo. Takže jsme utíkali skály, která byla drolivá.

Šlo to jistit?
Na to jsem koukal zpětně až z těch našich videí. (směje se) Tam jsem to moc nevnímal. Používali jsme hlavně nožovky – dvě nebo tři bohatě stačily. Pořád jsme je přetloukali. Pak občas menší frendy nebo Omega Pacific (frend „tři v jednom“, pozn. aut.), ale málo. Šrouby jsme v podstatě nepoužili, úplně minimálně… Za celou cestu jsme šroub zavrtali tak desetkrát…
.

„Frendy šly, ale málo.“ Mixy v 7 850 metrech. (f: ZH)

.

Komu bys cestu doporučil?
Všem, je to pěkný. (směje se) Každej, kdo má ambici vylízt si něco těžšího v kopcích, ať si to dá. Opravdu, ta cesta je relativně bezpečná. Pokud na to máš technicky a fyzicky, tak mi přišla bezpečná. Není to žádná ruská ruleta… Ruleta je v tý části stěny, kde lezli Kurytka s Kukuczkou. V té naší celej měsíc nepadaly laviny, ani moc kameny… Nejvíc jsem se bál zvratu počasí, ale to nás podpořilo, i když jsme tam byli delší dobu, než jsme mysleli.

Sjedeš to někdy na lyžích?
Některý pasáže by fakt šly. (směje se) Ale celý to bohužel sjet nejde. Nebo spíš bohudík.(směje se) Ta klasika, kterou jsme sestupovali, by ale šla. Říkal jsem si nahoře: „Škoda, že tu nemám lyže.“ I Japonský kuloár byl letos vysněžený, tak bych to sjel kompletně až dolů.
.

Těsně pod vrcholovým hřebenem GI (f: ZH)

.
Co jste měli s sebou k jídlu?

Jeli jsme hlavně na špek a uzený. Pak pytlíky Travellunch a tyčinky… Čím seš vejš, tím menší máš chuť k jídlu – to je výhoda. Ke konci jsme ráno snídali jenom tyčinku a večer jsme si dali kus špeku a jeden Travellunch dohromady. Pak už spíš piješ. Většinou se pije černej čaj, ale já si nosím český ionťák G30, kterej není agresivní. Márovi jsem to namíchal s Tangem, aby to pil.

Dá se to stíhat – vařit v takovéhle stěně vodu?
Já jsem si ten čas udělal a vařil jsem vodu hodně, i když mi to sebralo třeba tři hodiny denně. Ráno jsem si připravil 1,5 litru a večer tak litr. Je to pořád málo, ale aspoň něco. I když jsem byl hotovej, tak jsem vařil. Dokonce i Mára tam pil vodu! To jsem viděl snad poprvé v životě. (směje se) Nepil pivo ani kafe.
.

Dole v base campu, Mára vlevo a Háček vpravo

.
Kolik jste zhubli?

Já jsem se po setupu ještě asi dny nemyl a byl pořád v původní mikině. Mára se hned omyl, přišel do stanu a já se úplně polekal: „Ty vole, ty jsi kostra! Ještě, že jsem takhle nedopadl.“ No, a později jsem si sundal svoje tričko a taky vidím, že to mám dole… Zhubl jsem deset kilo a Mára asi 15.

0

Bolavá špína v odchlípnutých nehtech, otrhaná trička, předloktí od krve, svačina plná písku, strach, pot a málo peněz na autobus…

Na druhé straně společenské prostředí, bílé klenuté stropy, umytá podlaha, trička s límečkem, židličky, tiché dámy v sukních s upravenými vlasy…

Tyhle dva světy se podařilo stylově propojit v pátek 4. srpna, kdy uvnitř hradeb pevnosti Königstein v Sasku zahájili výstavu 50 velkoformátových lezeckých fotografií. Téma je Bernd Arnold, který v únoru oslavil 70. narozeniny.

Bernd Arnold s připraveným papírkem s poznámkami (f: SM)

Po tom, co domluví předřečníci i mistr, se lidé pouštějí na prohlídku fotek a čtení popisků. Čekají tě tu skvěle řemeslně zvládnuté tisky a pečlivě vybraný obsah z archivů několika fotografů. Většinou máš možnost vidět černobílé fotky z klíčových prvovýstupů. „Každou novou cestu jsem zamýšlel jako zprávu. A mám moc velkou radost, když vidím, že mladí lezci těm zprávám rozumí a chápou je jako výzvy,“ vysvětluje Bernd s pomocí tlumočnice.

„V každé jeho cestě je něco geniálního,“ říká Arnoldův dlouholetý parťák Gisbert Ludewig (jejich společná fotka je tady, pozn. aut.), který má jiskru v očích, jako kdyby mu bylo dvacet a chtěl si s tebou jít zítra zalézt. Je mu 87 let. Většinu svého lezeckého života strávil jako Arnoldův „hlavní druholezec“. Dělal vlastně někdy cestu sám? „Moc jich bez Bernda nemám, napadá mě třeba „Sonnyboy“ (VIIa, pozn. aut.) na Waldwächtera v Bielatalu,“ usmívá se stále lezoucí chlapík a loučí se stiskem ruky, za který by se nemusel stydět ani Špek.

Vpravo fotka z Arnoldova prvovýstupu „Sonnenuhr“ IXb na Teufelsturm (f: SM)

 

Poslední čtvrtinu fotek výstavy tvoří novější fotky, na kterých ostatní lezci lezou Arnoldovy cesty. Těšit se můžeš třeba na Roberta Leistnera v Xc, ve kterém je tenhle pískovcový maniak oděn v obleku s kloboukem, nebo na Heinze Zaka, který leze Arnoldovu „Direkte Superlative“ IXc.

Výstava bude v Nové zbrojnici (Neues Zeughaus) viset do 3. října a pevnost se vyplatí určitě jednou za život navštívit. A to jak z lezeckých důvodů – Arnoldova výstava, nebo cesta „Abratzky Kamin“ IV – nejstarší zaznamenaná linka světa z roku 1848, která vede právě sem. Tak z nelezeckých důvodů – ve středověku to býval český hraniční hrad, kde pobýval Karel IV., a i dnes je tady toho spoustu k vidění: stará sýpka, obří děla, 150 metrů hluboká studna, padací most, kasematy…

Večerní Festung (f: SM)

Až ti na severočeském písku zaprší, aspoň máš plán na rest day. Vstupné je 10 euro na celý den včetně výstavy. Parkování je tady.

0

Honza Zbranek s Jáchymem Srbem minulý týden dokončili třídenní týmový OS výstup cestou „Divine Providence“ (ED+, 7b+, 900 metrů, topo), která esteticky prochází středem pilíře d’Angle přímo na Mont Blanc. Poprosili jsme Jáchyma, aby nám popsal, jak si to užili, pozn. red.

„Takže jste vylezli, co jste naplánovali, jo? Já byla na Mont Blancu v sedmnácti, to se člověk docela zadýchá. A nezapomeň prosím uklidit to složený prádlo, až se vrátíš. A zalít trávník.”

– máma    .     .    .

Prádlo je uklizeno, trávník se zelená, tak se konečně mohu vrhnout na krátký zápis jednoho podařeného výletu do Alp. Pokusím se odhalit podivnou shodu okolností, která nás s Honzíkem dopoledne 18. 7. 2017 dovedla (dosti zadýchané) na vrchol Mont Blancu jednou z nejkrásnějších cest, které tam vedou. Vzhledem k tomu, že značnou část mé duševní kapacity nyní pohlcuje rozepsaná diplomová práce, zdržím se přehnané tvořivosti a naopak se při popisu našeho výstupu přimknu k jistotě, kterou člověk nachází pouze v strohém akademickém stylu, systematicky členícím text do kapitol a podkapitol. Nuže:

Kapitola první: plánování

„Rád bych zkusil to Divine Providence, nechceš se přidat?” píše mi Honzík na začátku března a já mu píšu že jo, a že bych mohl v polovině července a on píše, že je to ok, a tak se domlouváme, že bychom teda jako vyrazili 15. července, protože to on má pauzu mezi stavěnim svěťáků. Když 15. července skutečně stojíme na spodní stanici lanovky v Courmayeru, batohy naditý všim potřebnym na čtyři dny ve stěně, s dobrou předpovědí a plechovkoou coly v ruce, musim se nevěřícně podrbat na helmě… Skutečně se tohle děje? Vysrknem zbytky coly z plechovky, nastoupíme do rotující gondoly, kde Honzík prověří pevnost svých bicepsů a plastového poutka pro pasažéry jednoručním shybem v plné polní a pak už se velikou rychlostí řítíme k Pointe Helbronner (3 462 m), kde naše cesta začíná.

Kapitola druhá: nástup

První noc plánujeme strávit na bivacu Fourche (3 684 m), což je podle všech zdrojů poměrně nóbl zařízení, nacházející se na aretě Brenva. Při přechodu přes ledovec je již z několika kilometrů vidět stuha lezeckých dvojic, která se ke stejnému cíli vine ledovým svahem arety, což dává našim krokům nebývalou rychlost. Před dosažením bivaku úspěšně předbíháme britskou dvojici, která místo sprintu začne před závěrečným stoupáním s ostrovním klidem popíjet čaj a posléze i italský pár, který po zasažení jednoho z dvojice kamenem ustupuje zpět do údolí. V bivaku si tak zajistíme dostatek místa na pohodlnou noc, děláme čaj na ráno a já podporuji aklimatizaci tabletkou ibalginu.

Budíček zvoní ve tři ráno a po čtvrté nóbl útočiště opouštíme. Dvě slanění nás dostávají na ledovec po kterém již s ledovým klidem pochodují dvě britské baterky, které zjevně také míří ke Grand Pilier d’Angle. V jejich stopách kličkujeme mezi trhlinami a za světla docházíme na Col Moore. Tu narážíme na odpudivě vypadající slanění a dva nešťastné Brity, kteří po špatně zvoleném sestupu sněho-suťovým svahem ztratili svůj ledový klid a s přáním všeho dobrého se obrací nazpět. My volíme slanění (tupý hrot obhozený zpuchřelou smyčkou), dvakrát musím vyprošťovat zaseklé lano, ale nakonec se dostaneme dolů na ledovec a přes několik spadlých lavin přehopsáme pod stěnu. Konkurence setřesena, Grand Pilier d’Angle bude několik dalších dnů patřit jenom nám.

Kapitola třetí: výstup

Kolem osmé ráno úspěšně překročíme bergshrund (odtrhovou trhlinu, pozn. red.) a po 15 metrech dolézáme na polici, kde měníme mačky za lezečky a dál pokračujeme zhruba 400 metrů po lámavé skále, bez topa, s obtížností délek od 5 do 6b. Po třetí hodině odpoledne k našemu překvapení dolézáme na správnou polici, kde rozbijíme tábor, cosi sníme a já trávím následujících dvanáct hodin mlsným pokuováním na Honzíkův naditý péřák. Příchod slunce se ohlašuje několika kamenými lavinami ve východní stěně Mont Blancu, konečně přehlušujícími slastné chrápání, které oněch dvanáct hodin poslouchám z druhé strany police. Nad námi se rozvěcí 300 metrů kompaktní oranžové skály, která představuje to nejlepší lezení na Grande Pilier d’Angle. Pár koleček salámu, gumový medvídek a jde se na věc. Rozehříváme se v komínu za 6b a pak se jde na tvrdší lezení. 7a, 6b, 7b, 7b+… Na štandech se střídáme, a tak první dvě těžké délky za 7a a 7b připadají na Honzíka, který je s přehledem hlavího stavěče IFSC čistě přelézá. Velký nápis IFSC Official, svítící z jeho nafasované vesty, dodává celému výkonu punc samozřejmosti. Já se pod délkou za 7b+ již tak samozřejmě necítím; z převisu kape voda a tahání dvou batohů spolu s nadmořskou výškou si vybralo daň na beztak prostředních lezeckých schopnostech, kterými oplývám. Po pár krocích se nicméně cítím poměrně dobře, udělám několik dlouhých temp skrz mokré chyty, a když zakládám friendy na štandovací polici, spíše než euforii cítím údiv, že to teda vyšlo. Po několika dalších délkách za 6b-7a+ se dostaneme do ukloněného a lámavého terénu, kde končí lehkomyslné lezení a opět začíná alpinismus. Lezečky putují na dno batohů a 8 dlouhých délek přes sníh a kamení nás kolem sedmé hodiny dostává na sněhovou aretu Pauterey. Po té to má být 500 svižných metrů na vrchol, ale sníh je navečer rozměklý, tak volíme druhý bivak, rozkládající se na rozkošné polici, o které jsme se dozvěděli od britské dvojice. Vskutku skvostný dárek na rozloučenou od těchto dvou brexitujících džentlmenů.

Do závěrečné etapy cesty nastupujeme kolem páté ráno; 500 výškových metrů ve firnovém svahu nabízí stejnou dávku radosti a bolesti, dechaberoucích výhledů i dechaberoucí nadmořské výšky. Když už lýtka začínají bít na poplach, překulíme se přes poslední převěj a najednou jsme v jiném světě. Je to svět oblých tvarů, krajina takřka ladovská a překonání posledních výškových metrů na vrchol Mont Blancu připomíná spíše zimní procházku než drsný alpinismus.

Kapitola čtvrtá: sestup

Pokud jste této chvíle postrádali při popisu výstupu drama, které z obyčejného vyprávění dělá příběh, na sestupu se i tento pohár naplnil. Zatímco jsme vesele klusali dolů na lanovku cestou Trois Monts, naše těla začala plíživě nahlodávat dehydratace, způsobená malou bombičkou v mém jetboilu a nedostatkem roztaveného sněhu. V sedle pod Mont Maudit se klus postupně změnil v krok, a než jsme sestoupili z Mont Blanc du Tacul do Vallée Blanche, byli jsme vysušenější než hovězí jerky, které během výstupu dělaly nejsolidnější část našeho proviantu. Závěrečný stometrový výstup vyšlapanou cestou na Aiguille du Midi nám zabral asi tolik, co osm délek mixového lezení předešlého dne a 50 metrů od ledového průlezu na lanovku jsem poprvé za celé čtyři dny uvažoval, že bych si měl možná zavolat helikoptéru. Poslední zbytek síly na závěrečný výšvih jsem nabral až poté, co mě za veselého štěbetání předešlo lanové družstvo důchodců věkové kategorie mých prarodičů, což jen dokládá, že hlavním charakterovým rysem horolezců je převaha ješitnosti nad pudem sebezáchovy. Jisté je, že po dosažení lanovky jsme stěží vypadali jako borci, kteří právě vylezli jednu z nejobtížnějších cest v masivu Mont Blancu. Na stanici lanovky jsme si dali svatou trojici Orangina+Powerade+Coca-cola a až po této modlitbě jsme si začali užívat úspěchu, který patřil – jako vždy v horách – jen trochu nám a hodně počasí, štěstí a snad i nějaké vyšší prozřetelnosti.

A víš vlastně, co znamená Divine Providence?

0

(V sobotu 22.7. se ve Velkém Meziříčí odehrál třetí ročník akce Water Boulder Games a Matěj Pohorský z něj připravil původní videoreportáž, pozn. red.)

Organizátoři Milan Salaš a Olin Klapal přichystali ještě vyšší stěnu a těžší závodní cesty než minule, ale ani to nezabránilo Domče Dupalové a Rishatovi Khaibullinovi obhájit svá loňské vítězství.

Pěkné počasí přilákalo spolu s desítkami lezců i Péťu Růžičkovou a Martina Stráníka, oba se však museli spokojit s druhým místem. Na místě třetím skončila Míša Matúšová za ženy a Michal Běhounek v mužské kategorii.

Třetímu ročníku předcházelo minulý týden předkolo dětských závodů a probíhal tu i metalový festival „FajtFest“, jehož diváci excelovali v tradičním závodu ve skocích do vody, kde si první místo za svůj fenomenální placák z devíti metrů vysloužil Dorian.

.
.

Výšplechy komentátora Brťáka:

„Zájemci o lanovku nad vodou jsou povinni udělat před startem alespoň tři shyby, prvních pět metrů se totiž fakt nesmíte pustit – nemáme tady dostatek pytlů na mrtvoly.“

„Hele Martine, jakej to je pocit stát na druhým? Už jsi tam někdy byl?“

„Rishate, fakt sorry, ale zase budeš muset startovat znova, máme tady nějaké technické komplikace…“
(Rishat naštvaně mávne rukou.)
„Okey, tuším, že letos si dovolenou do Kazachstánu neudělám.“

(Kuba Skočdopole uklouzne a padá hned ze třetího chytu.)
„Co to bylo? Tohle kdyby se ti stalo v posteli, tak by to byl fakt trapas.“

0

Dole na fotce vidíš velkou československou chvíli na vrcholku Tirič Miru v Pákistánu. Přesně před padesáti lety Vlastimil Šmída, Jan Červinka, Ivan Urbanovič a Miroslav Jaškovský vystoupili po pozemní cestě na tuhle odlehlou sedmitisícovku a vytvořili tehdejší československý výškový rekord – 7 708 m n. m.

Expedici Hindúkuš 1967 se plánujeme věnovat v příštích dvou tištěných Montanách – těš se na vzpomínkový text od Vlastíka Šmídy a rozhovor s Honzou Červinkou.

Na expedici byli tehdy chlapi: Jan Červinka, Ivan Gálfy, Miroslav Jaškovský, Radovan Kuchař, Miloš Matras, Jozef Psotka, Ivan Urbanovič st., Vlastimil Šmída, Zdeněk Vlč a Jiří Mašek.

V těchto dnech probíhá také vzpomínková akce pamětníků ve Starém Smokovci. Více čti tady.

V Karákóramu jsou teď Honza Haráč a Martin Ksandr z expedice Pakoš 2017, dnes psali ze satelitního telefonu, že pozítří jdou zkusit prvovýstup severním pilířem na Sugulu (6102 m) a další cíl expedice by pak měl být prvovýstup na Alchori Sar (6248 m). Držíme palce!

0

Vypadá to, že lezecká sezóna je v plným proudu. Jseš-li adršpašskej lezec, pravděpodobně znáš každou skálu, nově nabušený kruhy ve stěnách, víš, v jakým místě je nejteplejší jezírko a taky znáš úhel, kterým to máš seknout přes louku, abys měl nejkratší cestu do hospody.

Taky tě nejspíš iritujou fronty polských autobusů a vůbec všechna ta komerce kolem. Největší peklo – to je skalní vstup. Čtyři čínský bistra, dva kebaby? Hodinky nejsou potřeba, čas se dá odhadnout podle smradu z přepálenýho oleje, kterej bublá už od rána. Placený záchody, kde vybírá paní se šrajtoflí tak nabitou, že kdyby ji nedejbože ztratila, tak musí ČNB zasahovat proti měnový deflaci. A vůbec spousta těch lidí…

A co vztah lezec-tůrista? Je sranda, když se potkávaj tyhle dvě skupiny lidí s jinou náplní dne a života celkově. Čtyři pohledy na jednu věc = čtyři světy.

Kdo je kdo? (f: S. Mitáč)

SVĚT LEZCE
„Ádr je posvátný místo. Úžasný skály, večerní 360stupňová nudapláž kolem jezírka, spaní na louce pod Křižákem, místňácký knajpy a lidi, co žijou lezením. Takový český Yosemity.“

SVĚT TŮRISTY
„Adršpach je posvátný místo. Fakt nádherný. Ještě, že tam mají ty schůdky a žebříky na tý dlouhý cestě. Hlavně nezapomenout foťák a deštník, kdyby na projížďce lodičkou sprchlo. A třeba tam budou zase vidět nějaký ty horolezci.“

Kde jsou ti horolezci? (f: SM)

SVĚT, KDE LEZEC VIDÍ TŮRISTU
„Jestli na mě zas budou řvát, ať spadnu, pošlu je do hajzlu.“
„A taky začnu vybírat poplatek za to, že si mě pořád někdo fotí.“

SVĚT, KDE TŮRISTA VIDÍ LEZCE
„Tati, proč tam lezou?“ „Asi trénujou na Everest!“
„Nechápu, jak těm skobám můžou věřit, když šplhaj nahoru. Hazard. Jsou to blázni. Nevážej si života a jednou blbě dopadnou.“

 

…přicházejí ke skalám. (f: SM)

.
Jak z toho ven? A je to vůbec možný?

Skály jsou tu přece pro všechny.

Tohle není žádnej žalozpěv, jen obraz krutý komerce.
Hezký místa zkrátka přitahujou lidi.
Adršpach, Sněžka, Matterhorn, Yosemity? A nebude to jinak…

Já už se zase těšim na ten svůj svět.

A co ty?
.

0

„Úplně z tebe cejtím písek, voníš spárou,“ řekla Smolovi jednou jeho žena. Je to sice jen sedm slov, ale každý pískař si pod tím musí představit nespočet emocí, zážitků a dobrodružství. Já tu vůni moc dobře znám. Do „trojúhelníku Ádr-Teplice-Křížák“ jezdím už šestým rokem. Zažil jsem zde snad všechny své milníky, ať už první skála vůbec, první vytažená věž, první velký pád, obrovský strach, ale i totální euforie, která nahradila mé primární lidské potřeby na dva následující dny.

Většinou sem přijedeš, rozlezeš se a musíš domů. Tentokrát to ale bylo jiné. Pět dní pískovcového porna. Ač je to k nevíře, bylo to snad jediné suché místo v Čechách, což je základní předpoklad úspěchu. To se nedá říct o hospodě Kalírna, kde to teklo proudem skoro nonstop. Směsice zbídačených spárařů s navoněnýma sportovkářema tu vytváří neopakovatelnou atmosféru, kam budu chtít vždy utíkat od svých všedních problémů.

Ale zpět do skal. Pět dní je dost na to přesvědčit sám sebe na cesty, do kterých bych se jinak nepustil. OS „Dařbuján a Pandrhola“ VIIIa na Vřesovou jsem slupl jak malinu, Marťas se hned vedle pustil do „Kapitána Kořaly“ IXc a polovinu cesty jsme úspěšně zkrokovali. Přišel také čas sundat společný pytel ze „Skalácké pětky“ VIIIa (RP IXa) na Větrnou. Hřebem výjezdu měla být Marťasova vysněná „Hrana Kalamárky“, pod kterou dlouho chodí. Říká, že to byla ta přeháňka, která rozhodla za něj, ale ruku na srdce, stát pod tou hranou budí opravdu respekt. Chuť jsme si spravili na „Stroboskobu“ za VIIIc, což je impozantní 55 metrů dlouhá linie na Martinské stěny. Na střídačku se nám podařilo vylézt na vrchol a já si ji v hlavě zapsal jako další mezník mé amatérské pískovcové kariéry.

A pokud jste minulou neděli slyšeli vrtulník, kamarádka potřebovala nabrat cenné hodiny cestování, které omylem ztratila ve vlaku při cestě z Brna za námi, respektive do Teplic v severních Čechách. (směje se) Vše ale s dobrým koncem!

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)

0

Nejspíš už se k tobě dostaly nejnovější zprávy, že Adam Ondra je zpátky ve své jeskyni na Flatangeru a ladí poslední sekvenci, která ho ještě dělí od zkrokování zřejmě prvního 9c na světě s pracovním názvem „Project Hard”. Konkrétně jde o pětimetrový úsek, kdy dává v 45stupňovém převise nohu vysoko nad sebe, kterou špičkuje ve spáře a celý se za ní záhy protáčí zpátky do sokola. „Všechny zbylé cruxy už relativně přeběhne,“ říká jeho kamarád Pavel Blažek.

V úterý 11. 7. Adam přelezl variantu cesty bez těžkého místa, pojmenoval ji „Move Hard“ a ohodnotil 9b. Brzy zřejmě půjde na ostré pokusy. Přelezu maximálně podřídil i svůj kalendář – do odvolání platí cykly: 14 dní na Flatangeru, 14 dní doma, 14 dní na Flatangeru… „Project Hard“ se stal po přelezu Dawn Wallu (rozhovor čti tady, pozn. red.) Adamovým největším cílem.

 

„Všechny zbylé cruxy už relativně přeběhne“ (f: Pavel Blažek, www.adamondra.com)

.
„Zpátky ve Flatangeru, zpátky v projektu. Člověk si to musí udělat pěkný a pohodlný, žádná portaledge ve stěně – ovšem tady mi visí lavička na přezouvání a ta je rozhodující, jelikož tu mám nespočet párů lezeček, a pořád je střídám, abych viděl, které fungují nejlépe v tom šíleném footjamu*,“ komentuje Adam přípravu na nejtěžší krok cesty. *(Foot jamming je technika, kdy místo stupu používáš spáru tak, že v ní rozpíráš chodilo pomocí rotace, pozn. aut.)

 

POZOR NA BLONĎÁKA

Znělo by to moc jednoduše – nejlepší lezec planety si v klidu norské jeskyně vymýšlí projekt, o kterém se nám smrtelníkům může jen zdát, a v jeho prvenství ho nemůže nikdo zastavit. Ale pozor, tahle „9c“ scéna má dva hráče a i druhý je ve střehu.

Chris Sharma v Olianě už nějaký ten měsíc trénuje ve svém vlastním možném 9c, projektu „Le Blond”. Nedaleko od jeho slavné cesty „La Dura Dura”, ve které Adam s Chrisem před lety „soutěžili“ o prvenství v přelezu cesty za 9b+. Nakonec se první cestou za 9b+ stala Adamova „Change“ – také na Flatangeru v Norsku.

„Během zkoušení svého projektu „La Dura Dura“, jsem nemohl odtrhnout oči od logické linky hned vedle. Jednoho dne jsem se rozhodl ji vynýtovat a nalézt do ní. Ten samý den zemřel Patrick Edlinger a mým logickým krokem bylo věnovat projekt právě jeho památce – Le Blond bylo Patrickovo přízvisko,“ popisuje Chris Sharma na svém instagramovém účtu.

„Je to vlastně hodně podobný styl jako „La Dura Dura“ – velice malé chyty a dlouhé, těžké pasáže. To co dělá „Le Blond” ještě těžší než byla „La Dura Dura”, je fakt, že v ní není žádné místo pro odpočinek – sekvence za sekvencí jsou plné těžkých kroků. Právě proto si myslím, že by to mohl být krok výše oproti cestě „La Dura Dura”, mohlo by to být 9c. A je to poměrně vtipné, že další stupínek v obtížnosti se ve skutečnosti nachází hned vedle toho původního,” píše Chris.

Jenže, Adam doma poctivě trénoval, na bouldrovce si postavil simulaci nejtěžších kroků svého projektu a učil se nové techniky a způsoby jak efektivně používat svoje tělo. Do jeho přípravy vstoupili dva špičkoví fyzioterapeuti, Jiří Čumpelík a Klaus Isel. Klaus dokonce na Flatanger na dva týdny vyrazil i s rodinou, aby byl Adamovi k ruce a mohl mu pomáhat. Klaus si Adama natáčí a po večerech spolu záznamy detailně studují.

„Třeba způsob jakým používáš chyty je velmi důležitý. Pokud chytáš lišty pokaždé stejným způsobem, přetěžuješ tím pořád ta stejná místa v předloktí. Nedávno jsem si uvědomil extrémní důležitost malíčků. Díky tomu, že mi zesílily, mohu je v některých případech používat místo ukazováčků, čímž šetřím sílu i kůži právě na důležitějším ukazováčku,” píše Adam.

Z Adamova pokusu o OS 9a na Smíchoffce, f: Lukáš Bíba

.
Chris má ovšem v rukávu také jedno eso, na svůj projekt trénuje ve spolupráci s Patxim Usobiagou, španělským lezcem známým pro svůj naprosto masochistický tréninkový plán, (Patxi dříve trénoval i Adama, pozn. aut.).

Který lezec tedy posune klasu zase o stupínek výš? Zdá se, že Adam do svého projektu dává maximum, zatímco Chris věnuje velkou část svého času své nově narozené dceři, deep water soloingu a poměrně nově postavené horolezecké stěně v Barceloně. Jak sám říká: „Jsem stále nadšený do práce na svých projektech, ale už nejsem tak posedlý jako dříve.”

„Chris je přirozeně velmi silným lezcem, ale jedině pokud budeme trénovat jeho odolnost a pokud bude ochotný trpět o trochu víc než dosud, teprve potom se zlepší – a to je důvod, proč jsem tu já. On i jeho projekt jsou teď v mých rukou a to je pro mě obrovská výzva,” říka Patxi o trénování Chrise ve videu od Epic TV.

Bude prvním 9c „Blonďák“ nebo „Těžkej projekt“?
Kdo na světlo světa pošle první -dvanáctku- (!), co myslíš ty?

V redakci trochu nadržujeme Adamovi a budeme tě o jeho snažení dál informovat.

0

Pokud pojedeš kolem Turnova, určitě se zastav v Muzeu Českého ráje (mapa), kde do 9. 9. probíhá výstava fotek z písků. Otevřeno je od 9 h do 17  h každý den kromě pondělí. Detaily píše David Marek, její kurátor:

„Na konci června jsme zahájili výstavu horolezeckých fotografií od řady lezců-fotografů z obou stran naší hranice. Zapojili jsme také naše partnery z Bad Schandau, se kterými v turnovském muzeu spolupracujeme na vybudování trvalé horolezecké expozice. Výstavu jsme zahájili v drsném období, kdy zároveň probíhá demolice staré části muzea. Na její přípravě se podílelo 11 fotografů z obou stran hranice, kteří nám zaslali velké množství fotografií a my měli skutečně z čeho vybírat. Přijď se podívat, jak se nám to povedlo a pokochat se detaily, které je schopen zachytit pouze objektiv fotoaparátu.
.

Výstava z písků v hlavním městě českých písků…

.
KONEC I ZAČÁTEK V JEDEN DEN – 9. 9. 2017

Závěrem bych chtěl všechny pozvat do areálu turnovského letního kina (hned vedle muzea), kde se v sobotu 9. září 2017 bude konat Horolezecký festival a kde, krom hudby a občerstvení, slavnostně zakončíme výstavu, dáme prostor přednáškám, projekci vybraných filmů s horolezeckou tematikou a společně položíme základní kámen plánovaného horolezeckého muzea, které chceme otevřít v červnu 2019.”

eMontana je mediální partner výstavy

0

Sedmá. Zvoní budík.
Nahazuješ tu našláplou těžkou krosnu s lanem a vším tím matrošem a vydáváš se směr nádraží. Procházíš narvaný vlak a na konci chodbičky máš vidinu skal.

Když konečně dorazíš na místo, triko máš zpocené a hodíš do sebe kousek nějaký komprimovaný věci, co výrobci nazývají jídlo. Je skoro před polednem, a ty nadáváš, že je zas skoro půlka dne pryč.

Pak nastává chvíle lezeckých výmluv typu: „Dneska jsem fakt unavenej.“ „Neměl jsem teď vůbec čas trénovat.“ „Je vedro, prsty budou klouzat.“

Nazuješ ty o dvě čísla menší lezečky na svoje opuchlý nohy a snažíš se jak baletka se zlomeným kotníkem dobalancovat ke stěně.

Nastoupíš do vybrané cesty. A už na začátku si říkáš: „Proč proboha v tomhle vedru zase někde lezu a potím se, abych zůstal na živu?”

Bolej tě prsty, kopneš se do kolene a začíná to hezky modrat. Ruka ti uvízla ve spáře a kůže na hřbetu ruky je tak trochu pryč… Nevadí.

Jednu cestu pytlíš, a tak v hodinách necháváš smyčku – jak to leze do peněz, říkáš si! To je furt něco… Sedák má už taky hodně přes deset let, lano začíná být dost oškubaný. Pár karabin navíc by se taky hodilo. Ještě, že lezeš tady na písku, představa, že někde v Alpách necháš frenda za litra…

Jseš nahoře. Dýcháš jako závislák, kape z tebe krev a triko se ti na záda dávno přilepilo.

A najednou ti to všechno přišlo děsně lehký! Po cestě samý madla a vůbec nechápeš, proč to kámošovi tak trvá…

Nahoře je neuvěřitelně nádherně! Lehneš si na skálu a čumíš do nebe.

A víš, že tohle všechno vlastně stejně miluješ!

Bylo vedro. Písek solil. A z tvojí hlavy v práci padal celý týden.