Autos: standa

0

Honza Zbranek s Jáchymem Srbem minulý týden dokončili třídenní týmový OS výstup cestou „Divine Providence“ (ED+, 7b+, 900 metrů, topo), která esteticky prochází středem pilíře d’Angle přímo na Mont Blanc. Poprosili jsme Jáchyma, aby nám popsal, jak si to užili, pozn. red.

„Takže jste vylezli, co jste naplánovali, jo? Já byla na Mont Blancu v sedmnácti, to se člověk docela zadýchá. A nezapomeň prosím uklidit to složený prádlo, až se vrátíš. A zalít trávník.”

– máma    .     .    .

Prádlo je uklizeno, trávník se zelená, tak se konečně mohu vrhnout na krátký zápis jednoho podařeného výletu do Alp. Pokusím se odhalit podivnou shodu okolností, která nás s Honzíkem dopoledne 18. 7. 2017 dovedla (dosti zadýchané) na vrchol Mont Blancu jednou z nejkrásnějších cest, které tam vedou. Vzhledem k tomu, že značnou část mé duševní kapacity nyní pohlcuje rozepsaná diplomová práce, zdržím se přehnané tvořivosti a naopak se při popisu našeho výstupu přimknu k jistotě, kterou člověk nachází pouze v strohém akademickém stylu, systematicky členícím text do kapitol a podkapitol. Nuže:

Kapitola první: plánování

„Rád bych zkusil to Divine Providence, nechceš se přidat?” píše mi Honzík na začátku března a já mu píšu že jo, a že bych mohl v polovině července a on píše, že je to ok, a tak se domlouváme, že bychom teda jako vyrazili 15. července, protože to on má pauzu mezi stavěnim svěťáků. Když 15. července skutečně stojíme na spodní stanici lanovky v Courmayeru, batohy naditý všim potřebnym na čtyři dny ve stěně, s dobrou předpovědí a plechovkoou coly v ruce, musim se nevěřícně podrbat na helmě… Skutečně se tohle děje? Vysrknem zbytky coly z plechovky, nastoupíme do rotující gondoly, kde Honzík prověří pevnost svých bicepsů a plastového poutka pro pasažéry jednoručním shybem v plné polní a pak už se velikou rychlostí řítíme k Pointe Helbronner (3 462 m), kde naše cesta začíná.

Kapitola druhá: nástup

První noc plánujeme strávit na bivacu Fourche (3 684 m), což je podle všech zdrojů poměrně nóbl zařízení, nacházející se na aretě Brenva. Při přechodu přes ledovec je již z několika kilometrů vidět stuha lezeckých dvojic, která se ke stejnému cíli vine ledovým svahem arety, což dává našim krokům nebývalou rychlost. Před dosažením bivaku úspěšně předbíháme britskou dvojici, která místo sprintu začne před závěrečným stoupáním s ostrovním klidem popíjet čaj a posléze i italský pár, který po zasažení jednoho z dvojice kamenem ustupuje zpět do údolí. V bivaku si tak zajistíme dostatek místa na pohodlnou noc, děláme čaj na ráno a já podporuji aklimatizaci tabletkou ibalginu.

Budíček zvoní ve tři ráno a po čtvrté nóbl útočiště opouštíme. Dvě slanění nás dostávají na ledovec po kterém již s ledovým klidem pochodují dvě britské baterky, které zjevně také míří ke Grand Pilier d’Angle. V jejich stopách kličkujeme mezi trhlinami a za světla docházíme na Col Moore. Tu narážíme na odpudivě vypadající slanění a dva nešťastné Brity, kteří po špatně zvoleném sestupu sněho-suťovým svahem ztratili svůj ledový klid a s přáním všeho dobrého se obrací nazpět. My volíme slanění (tupý hrot obhozený zpuchřelou smyčkou), dvakrát musím vyprošťovat zaseklé lano, ale nakonec se dostaneme dolů na ledovec a přes několik spadlých lavin přehopsáme pod stěnu. Konkurence setřesena, Grand Pilier d’Angle bude několik dalších dnů patřit jenom nám.

Kapitola třetí: výstup

Kolem osmé ráno úspěšně překročíme bergshrund (odtrhovou trhlinu, pozn. red.) a po 15 metrech dolézáme na polici, kde měníme mačky za lezečky a dál pokračujeme zhruba 400 metrů po lámavé skále, bez topa, s obtížností délek od 5 do 6b. Po třetí hodině odpoledne k našemu překvapení dolézáme na správnou polici, kde rozbijíme tábor, cosi sníme a já trávím následujících dvanáct hodin mlsným pokuováním na Honzíkův naditý péřák. Příchod slunce se ohlašuje několika kamenými lavinami ve východní stěně Mont Blancu, konečně přehlušujícími slastné chrápání, které oněch dvanáct hodin poslouchám z druhé strany police. Nad námi se rozvěcí 300 metrů kompaktní oranžové skály, která představuje to nejlepší lezení na Grande Pilier d’Angle. Pár koleček salámu, gumový medvídek a jde se na věc. Rozehříváme se v komínu za 6b a pak se jde na tvrdší lezení. 7a, 6b, 7b, 7b+… Na štandech se střídáme, a tak první dvě těžké délky za 7a a 7b připadají na Honzíka, který je s přehledem hlavího stavěče IFSC čistě přelézá. Velký nápis IFSC Official, svítící z jeho nafasované vesty, dodává celému výkonu punc samozřejmosti. Já se pod délkou za 7b+ již tak samozřejmě necítím; z převisu kape voda a tahání dvou batohů spolu s nadmořskou výškou si vybralo daň na beztak prostředních lezeckých schopnostech, kterými oplývám. Po pár krocích se nicméně cítím poměrně dobře, udělám několik dlouhých temp skrz mokré chyty, a když zakládám friendy na štandovací polici, spíše než euforii cítím údiv, že to teda vyšlo. Po několika dalších délkách za 6b-7a+ se dostaneme do ukloněného a lámavého terénu, kde končí lehkomyslné lezení a opět začíná alpinismus. Lezečky putují na dno batohů a 8 dlouhých délek přes sníh a kamení nás kolem sedmé hodiny dostává na sněhovou aretu Pauterey. Po té to má být 500 svižných metrů na vrchol, ale sníh je navečer rozměklý, tak volíme druhý bivak, rozkládající se na rozkošné polici, o které jsme se dozvěděli od britské dvojice. Vskutku skvostný dárek na rozloučenou od těchto dvou brexitujících džentlmenů.

Do závěrečné etapy cesty nastupujeme kolem páté ráno; 500 výškových metrů ve firnovém svahu nabízí stejnou dávku radosti a bolesti, dechaberoucích výhledů i dechaberoucí nadmořské výšky. Když už lýtka začínají bít na poplach, překulíme se přes poslední převěj a najednou jsme v jiném světě. Je to svět oblých tvarů, krajina takřka ladovská a překonání posledních výškových metrů na vrchol Mont Blancu připomíná spíše zimní procházku než drsný alpinismus.

Kapitola čtvrtá: sestup

Pokud jste této chvíle postrádali při popisu výstupu drama, které z obyčejného vyprávění dělá příběh, na sestupu se i tento pohár naplnil. Zatímco jsme vesele klusali dolů na lanovku cestou Trois Monts, naše těla začala plíživě nahlodávat dehydratace, způsobená malou bombičkou v mém jetboilu a nedostatkem roztaveného sněhu. V sedle pod Mont Maudit se klus postupně změnil v krok, a než jsme sestoupili z Mont Blanc du Tacul do Vallée Blanche, byli jsme vysušenější než hovězí jerky, které během výstupu dělaly nejsolidnější část našeho proviantu. Závěrečný stometrový výstup vyšlapanou cestou na Aiguille du Midi nám zabral asi tolik, co osm délek mixového lezení předešlého dne a 50 metrů od ledového průlezu na lanovku jsem poprvé za celé čtyři dny uvažoval, že bych si měl možná zavolat helikoptéru. Poslední zbytek síly na závěrečný výšvih jsem nabral až poté, co mě za veselého štěbetání předešlo lanové družstvo důchodců věkové kategorie mých prarodičů, což jen dokládá, že hlavním charakterovým rysem horolezců je převaha ješitnosti nad pudem sebezáchovy. Jisté je, že po dosažení lanovky jsme stěží vypadali jako borci, kteří právě vylezli jednu z nejobtížnějších cest v masivu Mont Blancu. Na stanici lanovky jsme si dali svatou trojici Orangina+Powerade+Coca-cola a až po této modlitbě jsme si začali užívat úspěchu, který patřil – jako vždy v horách – jen trochu nám a hodně počasí, štěstí a snad i nějaké vyšší prozřetelnosti.

A víš vlastně, co znamená Divine Providence?

0

(V sobotu 22.7. se ve Velkém Meziříčí odehrál třetí ročník akce Water Boulder Games a Matěj Pohorský z něj připravil původní videoreportáž, pozn. red.)

Organizátoři Milan Salaš a Olin Klapal přichystali ještě vyšší stěnu a těžší závodní cesty než minule, ale ani to nezabránilo Domče Dupalové a Rishatovi Khaibullinovi obhájit svá loňské vítězství.

Pěkné počasí přilákalo spolu s desítkami lezců i Péťu Růžičkovou a Martina Stráníka, oba se však museli spokojit s druhým místem. Na místě třetím skončila Míša Matúšová za ženy a Michal Běhounek v mužské kategorii.

Třetímu ročníku předcházelo minulý týden předkolo dětských závodů a probíhal tu i metalový festival „FajtFest“, jehož diváci excelovali v tradičním závodu ve skocích do vody, kde si první místo za svůj fenomenální placák z devíti metrů vysloužil Dorian.

.
.

Výšplechy komentátora Brťáka:

„Zájemci o lanovku nad vodou jsou povinni udělat před startem alespoň tři shyby, prvních pět metrů se totiž fakt nesmíte pustit – nemáme tady dostatek pytlů na mrtvoly.“

„Hele Martine, jakej to je pocit stát na druhým? Už jsi tam někdy byl?“

„Rishate, fakt sorry, ale zase budeš muset startovat znova, máme tady nějaké technické komplikace…“
(Rishat naštvaně mávne rukou.)
„Okey, tuším, že letos si dovolenou do Kazachstánu neudělám.“

(Kuba Skočdopole uklouzne a padá hned ze třetího chytu.)
„Co to bylo? Tohle kdyby se ti stalo v posteli, tak by to byl fakt trapas.“

0

Dole na fotce vidíš velkou československou chvíli na vrcholku Tirič Miru v Pákistánu. Přesně před padesáti lety Vlastimil Šmída, Jan Červinka, Ivan Urbanovič a Miroslav Jaškovský vystoupili po pozemní cestě na tuhle odlehlou sedmitisícovku a vytvořili tehdejší československý výškový rekord – 7 708 m n. m.

Expedici Hindúkuš 1967 se plánujeme věnovat v příštích dvou tištěných Montanách – těš se na vzpomínkový text od Vlastíka Šmídy a rozhovor s Honzou Červinkou.

Na expedici byli tehdy chlapi: Jan Červinka, Ivan Gálfy, Miroslav Jaškovský, Radovan Kuchař, Miloš Matras, Jozef Psotka, Ivan Urbanovič st., Vlastimil Šmída, Zdeněk Vlč a Jiří Mašek.

V těchto dnech probíhá také vzpomínková akce pamětníků ve Starém Smokovci. Více čti tady.

V Karákóramu jsou teď Honza Haráč a Martin Ksandr z expedice Pakoš 2017, dnes psali ze satelitního telefonu, že pozítří jdou zkusit prvovýstup severním pilířem na Sugulu (6102 m) a další cíl expedice by pak měl být prvovýstup na Alchori Sar (6248 m). Držíme palce!

0

Vypadá to, že lezecká sezóna je v plným proudu. Jseš-li adršpašskej lezec, pravděpodobně znáš každou skálu, nově nabušený kruhy ve stěnách, víš, v jakým místě je nejteplejší jezírko a taky znáš úhel, kterým to máš seknout přes louku, abys měl nejkratší cestu do hospody.

Taky tě nejspíš iritujou fronty polských autobusů a vůbec všechna ta komerce kolem. Největší peklo – to je skalní vstup. Čtyři čínský bistra, dva kebaby? Hodinky nejsou potřeba, čas se dá odhadnout podle smradu z přepálenýho oleje, kterej bublá už od rána. Placený záchody, kde vybírá paní se šrajtoflí tak nabitou, že kdyby ji nedejbože ztratila, tak musí ČNB zasahovat proti měnový deflaci. A vůbec spousta těch lidí…

A co vztah lezec-tůrista? Je sranda, když se potkávaj tyhle dvě skupiny lidí s jinou náplní dne a života celkově. Čtyři pohledy na jednu věc = čtyři světy.

Kdo je kdo? (f: S. Mitáč)

SVĚT LEZCE
„Ádr je posvátný místo. Úžasný skály, večerní 360stupňová nudapláž kolem jezírka, spaní na louce pod Křižákem, místňácký knajpy a lidi, co žijou lezením. Takový český Yosemity.“

SVĚT TŮRISTY
„Adršpach je posvátný místo. Fakt nádherný. Ještě, že tam mají ty schůdky a žebříky na tý dlouhý cestě. Hlavně nezapomenout foťák a deštník, kdyby na projížďce lodičkou sprchlo. A třeba tam budou zase vidět nějaký ty horolezci.“

Kde jsou ti horolezci? (f: SM)

SVĚT, KDE LEZEC VIDÍ TŮRISTU
„Jestli na mě zas budou řvát, ať spadnu, pošlu je do hajzlu.“
„A taky začnu vybírat poplatek za to, že si mě pořád někdo fotí.“

SVĚT, KDE TŮRISTA VIDÍ LEZCE
„Tati, proč tam lezou?“ „Asi trénujou na Everest!“
„Nechápu, jak těm skobám můžou věřit, když šplhaj nahoru. Hazard. Jsou to blázni. Nevážej si života a jednou blbě dopadnou.“

 

…přicházejí ke skalám. (f: SM)

.
Jak z toho ven? A je to vůbec možný?

Skály jsou tu přece pro všechny.

Tohle není žádnej žalozpěv, jen obraz krutý komerce.
Hezký místa zkrátka přitahujou lidi.
Adršpach, Sněžka, Matterhorn, Yosemity? A nebude to jinak…

Já už se zase těšim na ten svůj svět.

A co ty?
.

0

„Úplně z tebe cejtím písek, voníš spárou,“ řekla Smolovi jednou jeho žena. Je to sice jen sedm slov, ale každý pískař si pod tím musí představit nespočet emocí, zážitků a dobrodružství. Já tu vůni moc dobře znám. Do „trojúhelníku Ádr-Teplice-Křížák“ jezdím už šestým rokem. Zažil jsem zde snad všechny své milníky, ať už první skála vůbec, první vytažená věž, první velký pád, obrovský strach, ale i totální euforie, která nahradila mé primární lidské potřeby na dva následující dny.

Většinou sem přijedeš, rozlezeš se a musíš domů. Tentokrát to ale bylo jiné. Pět dní pískovcového porna. Ač je to k nevíře, bylo to snad jediné suché místo v Čechách, což je základní předpoklad úspěchu. To se nedá říct o hospodě Kalírna, kde to teklo proudem skoro nonstop. Směsice zbídačených spárařů s navoněnýma sportovkářema tu vytváří neopakovatelnou atmosféru, kam budu chtít vždy utíkat od svých všedních problémů.

Ale zpět do skal. Pět dní je dost na to přesvědčit sám sebe na cesty, do kterých bych se jinak nepustil. OS „Dařbuján a Pandrhola“ VIIIa na Vřesovou jsem slupl jak malinu, Marťas se hned vedle pustil do „Kapitána Kořaly“ IXc a polovinu cesty jsme úspěšně zkrokovali. Přišel také čas sundat společný pytel ze „Skalácké pětky“ VIIIa (RP IXa) na Větrnou. Hřebem výjezdu měla být Marťasova vysněná „Hrana Kalamárky“, pod kterou dlouho chodí. Říká, že to byla ta přeháňka, která rozhodla za něj, ale ruku na srdce, stát pod tou hranou budí opravdu respekt. Chuť jsme si spravili na „Stroboskobu“ za VIIIc, což je impozantní 55 metrů dlouhá linie na Martinské stěny. Na střídačku se nám podařilo vylézt na vrchol a já si ji v hlavě zapsal jako další mezník mé amatérské pískovcové kariéry.

A pokud jste minulou neděli slyšeli vrtulník, kamarádka potřebovala nabrat cenné hodiny cestování, které omylem ztratila ve vlaku při cestě z Brna za námi, respektive do Teplic v severních Čechách. (směje se) Vše ale s dobrým koncem!

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty.)

0

Nejspíš už se k tobě dostaly nejnovější zprávy, že Adam Ondra je zpátky ve své jeskyni na Flatangeru a ladí poslední sekvenci, která ho ještě dělí od zkrokování zřejmě prvního 9c na světě s pracovním názvem „Project Hard”. Konkrétně jde o pětimetrový úsek, kdy dává v 45stupňovém převise nohu vysoko nad sebe, kterou špičkuje ve spáře a celý se za ní záhy protáčí zpátky do sokola. „Všechny zbylé cruxy už relativně přeběhne,“ říká jeho kamarád Pavel Blažek.

V úterý 11. 7. Adam přelezl variantu cesty bez těžkého místa, pojmenoval ji „Move Hard“ a ohodnotil 9b. Brzy zřejmě půjde na ostré pokusy. Přelezu maximálně podřídil i svůj kalendář – do odvolání platí cykly: 14 dní na Flatangeru, 14 dní doma, 14 dní na Flatangeru… „Project Hard“ se stal po přelezu Dawn Wallu (rozhovor čti tady, pozn. red.) Adamovým největším cílem.

 

„Všechny zbylé cruxy už relativně přeběhne“ (f: Pavel Blažek, www.adamondra.com)

.
„Zpátky ve Flatangeru, zpátky v projektu. Člověk si to musí udělat pěkný a pohodlný, žádná portaledge ve stěně – ovšem tady mi visí lavička na přezouvání a ta je rozhodující, jelikož tu mám nespočet párů lezeček, a pořád je střídám, abych viděl, které fungují nejlépe v tom šíleném footjamu*,“ komentuje Adam přípravu na nejtěžší krok cesty. *(Foot jamming je technika, kdy místo stupu používáš spáru tak, že v ní rozpíráš chodilo pomocí rotace, pozn. aut.)

 

POZOR NA BLONĎÁKA

Znělo by to moc jednoduše – nejlepší lezec planety si v klidu norské jeskyně vymýšlí projekt, o kterém se nám smrtelníkům může jen zdát, a v jeho prvenství ho nemůže nikdo zastavit. Ale pozor, tahle „9c“ scéna má dva hráče a i druhý je ve střehu.

Chris Sharma v Olianě už nějaký ten měsíc trénuje ve svém vlastním možném 9c, projektu „Le Blond”. Nedaleko od jeho slavné cesty „La Dura Dura”, ve které Adam s Chrisem před lety „soutěžili“ o prvenství v přelezu cesty za 9b+. Nakonec se první cestou za 9b+ stala Adamova „Change“ – také na Flatangeru v Norsku.

„Během zkoušení svého projektu „La Dura Dura“, jsem nemohl odtrhnout oči od logické linky hned vedle. Jednoho dne jsem se rozhodl ji vynýtovat a nalézt do ní. Ten samý den zemřel Patrick Edlinger a mým logickým krokem bylo věnovat projekt právě jeho památce – Le Blond bylo Patrickovo přízvisko,“ popisuje Chris Sharma na svém instagramovém účtu.

„Je to vlastně hodně podobný styl jako „La Dura Dura“ – velice malé chyty a dlouhé, těžké pasáže. To co dělá „Le Blond” ještě těžší než byla „La Dura Dura”, je fakt, že v ní není žádné místo pro odpočinek – sekvence za sekvencí jsou plné těžkých kroků. Právě proto si myslím, že by to mohl být krok výše oproti cestě „La Dura Dura”, mohlo by to být 9c. A je to poměrně vtipné, že další stupínek v obtížnosti se ve skutečnosti nachází hned vedle toho původního,” píše Chris.

Jenže, Adam doma poctivě trénoval, na bouldrovce si postavil simulaci nejtěžších kroků svého projektu a učil se nové techniky a způsoby jak efektivně používat svoje tělo. Do jeho přípravy vstoupili dva špičkoví fyzioterapeuti, Jiří Čumpelík a Klaus Isel. Klaus dokonce na Flatanger na dva týdny vyrazil i s rodinou, aby byl Adamovi k ruce a mohl mu pomáhat. Klaus si Adama natáčí a po večerech spolu záznamy detailně studují.

„Třeba způsob jakým používáš chyty je velmi důležitý. Pokud chytáš lišty pokaždé stejným způsobem, přetěžuješ tím pořád ta stejná místa v předloktí. Nedávno jsem si uvědomil extrémní důležitost malíčků. Díky tomu, že mi zesílily, mohu je v některých případech používat místo ukazováčků, čímž šetřím sílu i kůži právě na důležitějším ukazováčku,” píše Adam.

Z Adamova pokusu o OS 9a na Smíchoffce, f: Lukáš Bíba

.
Chris má ovšem v rukávu také jedno eso, na svůj projekt trénuje ve spolupráci s Patxim Usobiagou, španělským lezcem známým pro svůj naprosto masochistický tréninkový plán, (Patxi dříve trénoval i Adama, pozn. aut.).

Který lezec tedy posune klasu zase o stupínek výš? Zdá se, že Adam do svého projektu dává maximum, zatímco Chris věnuje velkou část svého času své nově narozené dceři, deep water soloingu a poměrně nově postavené horolezecké stěně v Barceloně. Jak sám říká: „Jsem stále nadšený do práce na svých projektech, ale už nejsem tak posedlý jako dříve.”

„Chris je přirozeně velmi silným lezcem, ale jedině pokud budeme trénovat jeho odolnost a pokud bude ochotný trpět o trochu víc než dosud, teprve potom se zlepší – a to je důvod, proč jsem tu já. On i jeho projekt jsou teď v mých rukou a to je pro mě obrovská výzva,” říka Patxi o trénování Chrise ve videu od Epic TV.

Bude prvním 9c „Blonďák“ nebo „Těžkej projekt“?
Kdo na světlo světa pošle první -dvanáctku- (!), co myslíš ty?

V redakci trochu nadržujeme Adamovi a budeme tě o jeho snažení dál informovat.

0

Pokud pojedeš kolem Turnova, určitě se zastav v Muzeu Českého ráje (mapa), kde do 9. 9. probíhá výstava fotek z písků. Otevřeno je od 9 h do 17  h každý den kromě pondělí. Detaily píše David Marek, její kurátor:

„Na konci června jsme zahájili výstavu horolezeckých fotografií od řady lezců-fotografů z obou stran naší hranice. Zapojili jsme také naše partnery z Bad Schandau, se kterými v turnovském muzeu spolupracujeme na vybudování trvalé horolezecké expozice. Výstavu jsme zahájili v drsném období, kdy zároveň probíhá demolice staré části muzea. Na její přípravě se podílelo 11 fotografů z obou stran hranice, kteří nám zaslali velké množství fotografií a my měli skutečně z čeho vybírat. Přijď se podívat, jak se nám to povedlo a pokochat se detaily, které je schopen zachytit pouze objektiv fotoaparátu.
.

Výstava z písků v hlavním městě českých písků…

.
KONEC I ZAČÁTEK V JEDEN DEN – 9. 9. 2017

Závěrem bych chtěl všechny pozvat do areálu turnovského letního kina (hned vedle muzea), kde se v sobotu 9. září 2017 bude konat Horolezecký festival a kde, krom hudby a občerstvení, slavnostně zakončíme výstavu, dáme prostor přednáškám, projekci vybraných filmů s horolezeckou tematikou a společně položíme základní kámen plánovaného horolezeckého muzea, které chceme otevřít v červnu 2019.”

eMontana je mediální partner výstavy

0

Sedmá. Zvoní budík.
Nahazuješ tu našláplou těžkou krosnu s lanem a vším tím matrošem a vydáváš se směr nádraží. Procházíš narvaný vlak a na konci chodbičky máš vidinu skal.

Když konečně dorazíš na místo, triko máš zpocené a hodíš do sebe kousek nějaký komprimovaný věci, co výrobci nazývají jídlo. Je skoro před polednem, a ty nadáváš, že je zas skoro půlka dne pryč.

Pak nastává chvíle lezeckých výmluv typu: „Dneska jsem fakt unavenej.“ „Neměl jsem teď vůbec čas trénovat.“ „Je vedro, prsty budou klouzat.“

Nazuješ ty o dvě čísla menší lezečky na svoje opuchlý nohy a snažíš se jak baletka se zlomeným kotníkem dobalancovat ke stěně.

Nastoupíš do vybrané cesty. A už na začátku si říkáš: „Proč proboha v tomhle vedru zase někde lezu a potím se, abych zůstal na živu?”

Bolej tě prsty, kopneš se do kolene a začíná to hezky modrat. Ruka ti uvízla ve spáře a kůže na hřbetu ruky je tak trochu pryč… Nevadí.

Jednu cestu pytlíš, a tak v hodinách necháváš smyčku – jak to leze do peněz, říkáš si! To je furt něco… Sedák má už taky hodně přes deset let, lano začíná být dost oškubaný. Pár karabin navíc by se taky hodilo. Ještě, že lezeš tady na písku, představa, že někde v Alpách necháš frenda za litra…

Jseš nahoře. Dýcháš jako závislák, kape z tebe krev a triko se ti na záda dávno přilepilo.

A najednou ti to všechno přišlo děsně lehký! Po cestě samý madla a vůbec nechápeš, proč to kámošovi tak trvá…

Nahoře je neuvěřitelně nádherně! Lehneš si na skálu a čumíš do nebe.

A víš, že tohle všechno vlastně stejně miluješ!

Bylo vedro. Písek solil. A z tvojí hlavy v práci padal celý týden.

0

Proč na víkend do batohu hodit i novou Montanu?
Mezi nejlepší kousky v ní určitě patří text výborné lezkyně a trenérky Saši Gendové, která vzpomíná na začátek spolupráce s Eliškou Adamovskou: „Tyhle protivné holčičky se zapletenými copánky úplně nesnáším!“ (…) Pískaře určitě potěší článek od Alešáka o smekavé pískovcové hraně, kde se zazmatkování v určitých místech nevyplácí… (…) A pro čtenáře, co mají rádi hory, je tu rozhovor s Olgou Novákovou a Pavlem Matouškem – každý vylezl na dvě osmitisícovky. (…) Nakonec si určitě přečti text o zarputilci, který se narodil v roce 1840 a který jako první stál na Matterhornu – Edward Whymper, legenda rozbřesku alpinismu.

Více o tomhle povedením čísle najdeš tady.

0

Kdyby tam ještě stál Stalin, dost by se divil. Otevírat pusu budeš i ty. Do Prahy se opět vrací špičkový bouldering  – „Rock Point Mistrovství České republiky 2017“ se odehraje 23.-25. června u kyvadla na Letné. Na finále doraž s kamarády v sobotu od 18 h.

Pamatuješ na bouldrové závody na Václaváku? (Konaly se v letech 2003, 2004 a 2005, kdy autor článku ještě neuměl pořádně počítat, pozn. red.) Tehdy to byla mega akce s hektickým pozadím. Přípravy proběhly v jednom dni – ráno postavit střechu, v závěsu profily, nakonec navrtat cesty. A druhý den už se závodilo! To už dneska není myslitelné.

Mimochodem, vůbec první MČR v boulderingu se uskutečnilo ve starém Boulder Baru „V Jámě“ v roce 2002. Prvním mistrem a následně i reprezentantem navždy zůstane Tomáš „Krkavec“ Doubravský: „Představ si poměrně komorní prostor, něco jako brněnskou Kotelnu. Lidi byli namačkaní všude a kousek místa byl akorát u dopadu. První závody v Praze organizoval Jirka „Oliváč“ Oliva a první pohár proběhl v Třinci v roce 2001 – měl ho na svědomí Rosťa Tomanec. Tohle undergroundový období bylo hrozně radostný – na baru hrála živá kapela a lidi těšilo, že se závodům konečně dala nějaká forma…“

Čas letí a ze závodníků se postupně stali stavěči, tátové, maminky. A někdo svůj obličej ukazuje na závodech dodnes. Třeba Vilda Chejn začal sbírat zkušenosti jako závodník na MČR před 15 lety a letos v Praze prověří připravenost všech bouldristů společně s Honzou Zbrankem, který také jedno „václavácké“ MČR vyhrál.

Bouldrové mistrovství se tedy několikrát ukázalo v Praze, na fesťáku v Teplicích nad Metují nebo ve Slaném. Do budoucna organizátoři vzhlíží k letošnímu Mistrovství Evropy juniorů ve Slaném nebo až k dubnu 2018 – to bude Ostrava hostit svěťák!

Přítomností je ale blížící se Letná. Obří boulder stage a šest pětimetrových profilů. Opět nebude chybět česká lezecká špička. Koukni na program a doraž na bouldrovou událost roku.

eMontana je mediální partner závodů

0

Tuhneš a všechno kolem se zpomalí. Při čtení textů a prohlížení fotek z Alexova sobotního výstupu běhá mráz po zádech. Ještě, že už je po všem! Nejen Alexovi, ale všem ostatním lidem se hodně ulevilo. Uf.

Alex nosil tenhle nápad v hlavě několik let a očekávala ho i lezecká komunita – jako další zřejmý milník v historii lezení. Žádná z hlavních cest na legendárního El Capitana v Yosemitech totiž doposud nebyla vylezena stylem free sólo. Všichni zároveň věděli, že Alex Honnold je jediný, kdo tuhle výzvu dokáže přijmout – pokusit se volně a bez lana vylézt cestu „Freerider“ (5.13a, 9+ UIAA, 7c+ fr., 33 délek, pozn.).

„Když jsme se bavili o sólování ‘Freeridera’, vždycky vyjadřoval pochybnosti. V některých místech je cesta docela dost nebezpečná a příliš mnoho lidí vytvářelo na Alexe tlak, že by ji měl vylézt. On ji ale chtěl sólovat pro sebe, ne kvůli očekávání ostatních,“ vysvětluje yosemitský Tommy Caldwell, proč Alexovi trvalo několik let, než se do ostrého pokusu pustil. Alex do cesty nalezl stylem free sólo už loni v listopadu, ale už ve spodní části zjistil, že se necítí dobře. Naštěstí byl schopný vrátit se dolů po fixech.

NEMOHL SE NA TO DÍVAT
„Z nacvičování jsem věděl, že v té cestě je tolik citlivých míst, kde jsem se vždy oklepal hrůzou: ‘Sakra, to je nepříjemný!’ V průběhu let se mi ale povedlo zvětšit svoji komfortní zónu a získat nad nimi větší převahu. Překážky, které se mi kdysi zdály totálně šílené, najednou začaly spadat do sféry možného,“ psal Alex Honnold, který se v sobotu 3. 6. 2017 dopoledne zjevil několika kamarádům na vrcholku El Capa.

Tommyho Caldwella a Kevina Jorgesona tam v lednu 2015 vítaly televizní štáby a jejich první volný výstup cestou „Dawn Wall“ živě pokrývaly desítky světových médií. Alex Honnold ze svého sóla nechtěl dělat spektákl a o jeho sobotním pokusu věděli jen jeho nejbližší. Tommy Caldwell ho na vrcholu nevítal – raději odjel z Yosemit i s rodinou, aby se na to „nemusel dívat“. Pár dní před ostrým pokusem totiž „Freeridera“ s Alexem společně lezli a Tommy si stále nedokázal představit, jaké to bude bez lana. Alexův výkon pak přirovnal k přistání na měsíci.

Podle fotografa Jimmyho China, který roky příprav i samotné sólo dokumentoval, byl Alex poslední dny před červnovým „dnem D“ neuvěřitelně klidný. To se mu podařilo přenést i do samotného lezení. „Bylo to historické. Bylo to něco, co se nedá popsat,“ píše Jimmy. A první slova, která mu řekl Alex na vrcholu? ‘Docela si věřím na to, že bych mohl jít dolů a dát si to hned znova.’ Těžko říct, jestli to myslel vážně.

Takovýhle přístup, dát si něco znova pro radost, dříve vyznával yosemitský sólolezec Peter Croft. Ten o Alexovu sólu tvrdí: „Bylo jasné, že tohle sólo bude další krok v historii lezení. Ale co teď dál? Jaké jsou další budoucí cíle? Nemám vůbec tušení.“
.

Instagram fotografa Jimmyho China

.
Na otázku vzdálenější budoucnosti a jestli bude sólovat do nekonečna, odpovídal autorovi článku Alex Honnold před čtyřmi lety při návštěvě Česka:
„Asi budu lézt bez lana pořád, ale už to nebude to nejtěžší „hardcore“ sólování. Moc rád bych jednou měl domek, rodinu a takovýhle ty věci. Uvidíme. Člověk nikdy neví, třeba potkám tu pravou ženskou a řeknu si: ‘Peču na lezení! Chci mít rodinu.’“
.

Co si o Alexově sólu myslí ti, co měli El Capa v ruce?
.

DUŠAN „STOUPA“ JANÁK

Společně s Jirkou Šrůtkem udělali v roce 2006 první český přelez „Freeridera“ – za tři dny stylem PP (cca v šesti nejtěžších délkách stáhli lano, ale friendy nechali založené ve spáře, pozn.)

„Přijde mi to hrozně hustý, určitě to na mě udělalo největší dojem ze všech věcí, co jsem kdy o Honnoldovi slyšel. Je to dlouhý a strmý… Není moc co dodat. Jednodenní přelezy téhle cesty mě nepřekvapujou, ale tohle…

Vzpomínám si třeba na jednu délku 5.12 pod vrcholovou hlavou, kde se odpojuje „Freerider“ od „Salathé“ – to byl pěkně jedovatej koutek, kde ti to může smeknout jak nic. Obtížnostně mi to přišlo lehčí než 9+ v Krase, ale tady ty délky hrneš třeba 60 metrů. A to nejtěžší přijde až po 25 délkách!

Občas tam jsou závěsný štandy v koutech, kde se dá nějak blbě rozkročit a trochu spočnout. Každopádně nestojíš na polici a nedáš si cigáro.

Dole máš hladkou umytou skálu. Je to takovej rajbas s nýtama po dvou metrech, ale bez nich? Ty vole! Celý je to na tření. Výš potom třeba 5.11 trhlina, že tam nedáš žábu. Nebo dáš, ale vyjíždí. Pak se leze přes prsteníček, je to hodně jedovatý. Po 28 délkách tě čeká velmi vzdušný traverz – sice na jistotu, ale jsou to pumpy úplně bez nohou… Často tam lezeš koutky, kde jedna strana je kolmá, jedna ukloněná a ty tam šmatláš rukama i nohama… Samotnej dolez je pak extrémně vzdušnej – spáry do převisu, po hraně headwallu.

Čekal jsem, že se do toho někdo někdy pustí, ale takhle brzo? To bychom mu asi měli udělit čestný členství v ČHS a dát Výstup roku s hvězdičkou. (směje se)“
.

ONDRA BENEŠ

S Richarden Niekim vylezli „Freeridera“ v roce 2012, stylem RP, čtyři dny ve stěně.

„Pro mě to je nepředstavitelný. Kdyby šlo jen o spárový lezení, tak můžeš bejt silnej a všude zaklemovat prsty… Ale tady je několik pasáží fakt po malejch – jemný technický věci, třeba ta spodní část Freeblast – položená vyleštěná nejistá plotna za 5.11d. To mi přijde hustý.

Pro mě byly v roce 2012 nejtěžší spáry. Tam se Alex určitě cítil jako doma, ale já jsem tam hodně bojoval. Celkem jsme v tom strávili tři noci a lezli jsme pomalu i kvůli lidem v cestě. Bylo v ní asi 15 dvojic – většina to hákovala. Zajímalo by mě, kolika lidem se musel vyhýbat Alex.

Tu nejtěžší délku – Huberovu variantu bych přirovnal k lezitelnému Xb v Labáku, 7c+ sedí. Je tam nejistý krok z oblýho odtalku doleva do spáry. Někdo to dokonce skáče obouruč. Je to fakt hodně nejistý. Nevím, jak to šel Alex, ale je to pro mě nepředstavitelný. Beru to jako obrovskej výkon, co asi nebude mít nikdy opakování.“
.

ADAM ONDRA

Loni na El Capitanu udělal první volné opakování cesty „Dawn Wall“. Psali jsme tady.

„Mně to bylo jasný, že „Freerider“ byl jeho cíl. Ptal jsem se ho na to, když jsme se na podzim potkali, ale byl tajemnej jako hrad v Karpatech. ‘Nějakej projekt mám,’ řekl mi. V listopadu z toho vycouval – ten den jsem ho asi viděl, měl tam nějaký fixy. V sobotu to údajně neměl přifixovaný (aby nemohl ze stěny utéct, pozn. red.) – nejtěžší délku natáčeli ze statických kamer, u kterých nebyli lidi, aby ho nikdo nemohl ovlivňovat.

Je to určitě největší výkon ve free sólo lezení, je to neuveřitelný. Nechápu to. Můžeme se dohadovat, jestli je free sólo dobré nebo ne, jestli o tom psát nebo ne… Každopádně, vysólovat „Freeridera“ – to chce neskutečnou odvahu. Z mýho pohledu je lehčí vysólovat 9a sportovní cestu než tohle.

Širočiny pro Alexe nejsou problém – to je stejné jako když jde po chodníku. Ale ty plotny dole za 7a jsou prý hodně nepříjemný, pak Enduro corner – dokážu si představit, jak strašně to klouže. Navíc, při free sólo to máš náročnější – vynecháváš štandy, takže kolem Enduro corner lezeš čtyři délky dohromady asi 100 metrů vkuse a obtížnost může být kolem 8a.

Osobně jsem si myslel, že Alex počká na podzim. Červen jsem nečkal. Ale zase to souvisí s tím, že nemá příliš rád zimu. Má rád přijemnou teplotu. Kroky v tom nejsou zas tak těžký, takže se může občas zastavit a mágovat. Hlavně potřebuje sucho. Když je hodně velká zima, tak to střílí. A během free sóla nechceš, aby ti to ustřelilo.“

.
Zdroje a doporučené čtení
(v angličtině)
National Geographic (článek, rozhovor s Alexem), UK Climbing, Outside (článek Tommyho Caldwella), Instagram Jimmyho China.

0

Po příjezdu na studijní pobyt do Chengdu, hlavního města provincie Sečuán, jsem věděl, že to tady bude kruté. Měsíc v metropoli je nad moje síly. Třicetipatrová budova a čtyřproudá silnice pod okny je pro mě až moc zážitků najednou. Myslím pořád na to samé – tiché prostředí bez lidí a jen Ona. Tato kráska mě lákála ještě před příletem do Číny. Musím jí vidět! Že nevíš, o čem mluvím? Mrkni na Standovo povídání a hned ti to bude jasné. Bílá hora, nejvyšší hora Sečuánu – Minya Konka (7556 m).

Po devítihodinové jízdě autobusem do Kangdingu, centra tibetské prefektury, jsem na začátku mého dobrodružství. Slyším v uších jen obavy Číňanů z města a stále se opakující věty: „Mountains are dangerous, take care Lukas, take care.“ Souhlasím, že výměna hotelového pokoje za čínský stan je trochu drastická. Stan šitý pro postavu Číňana měřícího do 165 centimetrů mi dělá ze začátku problémy při mých 190 centimetrech. Každý večer zaujímám polohu plodu a zahřívá mne pocit, že může být ještě hůř. Místo karimatky mám batoh a místo polštáře ešus.
.

Konečně v horách. (f: LO)

.
První ráno treku se probouzím do mlhavého ticha. Kráčím smutným údolím v mlze, které obývají místní domorodci jen pár měsíců v roce. Stanové městečko obývá asi třicet lidí a sbírají léčivé byliny. Zastavuje mne místní borec Kelsan. Jeho angličtina je na místní poměry jedinečná a přepínám se z obrázkového módu zpátky do jazyka, kterému rozumím. Studoval v Indii a radí mi cestu dál. Prý do sedla Riwuqie (4950 m) nemám šanci dnes dojít. Cestou potkávám dva Číňany, kteří také míří stejným směrem ke klášteru Konka. Pro jednoho je to první dobrodružství v horách. Nový batoh se mu začíná párat a tenisky mají oba dva hned promočené. Nálada je bojová, s úsměvem a ostrým sluncem v zádech. Zahajujeme společný útok směr sedlo, který vedu za pomoci gps ve sněhové kaši. Zakončení dne je zpestřeno sněhovou nadílkou, která otestovala bojeschopnost Číňanů s novým stanem.

Druhý den vyrážím sám, protože kamarádi ještě odpočívají po včerejším náročném dni. Tempem zběsilým zakončuji tuto část výletu v klášteře, kde mne přivítá chrámový děda, strážce pokladny. Dostávám termosku s horkou vodou a věším si jídlo na hřebík nad okno kvůli myším.
.

V klášteře předávám Standovy fotky z loňska. (f: LO)

.
Ráno vyrážím za zvuku modlitebního bubnu a vůně ohně směr Nochma (5588 m). Je to sněhový vrchol, odkud je Minya Konka vidět v celé svojí kráse. Hora, na kterou jsem se přišel podívat, se pomalu odhaluje a dělá mi společnost po celý den. Cosi červené v dálce na mě mává. Nedokáži to zaostřit, ale postupně rozeznávám obrys mnicha, který sedí u řeky. Sedíme chvíli spolu a sledujeme svahy Konky. Hora žije vlastním životem a dokázal bych se na to ohlušující divadlo lavin dívat celý den. Makám do kopce a vyhlížím místo pro stan, který chci postavit co nejvýše. Luxusní plácek s výhledy čeká jen na mě a ještě večer stihnu vyběhnout na hřeben. Pohled na kopec Nochma je pěkný a zítra se těším na výhledy z něj. Den zakončuji návratem z aklimatizačního výšlapu ke stanu, který hledám v husté mlze za pomoci gps (Lukášovu trasu s dalšími fotkami najdeš TADY, pozn. red.). Padesát metrů od stanu a stále ho nemůžu najít. Internety nelhaly a počasí je zde opravdu nevyzpytatelné. Zalehám do stanu a těším se na ranní pohodový výstup.

.

Pohled na Nochmu ze severovýchodu. (f: LO)

 (f: LO).
Najednou slyším zrychlený dech. Upadám zpět do hlubokého snu a vidím před sebou zítřejší vrchol s výhledy. Cosi mne zase vyruší a lapám po dechu. „Sakra, už musím být aklimatizovaný po včerejší noci v této výšce, co se děje?“ Otvírám zip a vidím závěje sněhu, které pokrývají stan utěsňující vrstvou, kvůli které nebylo slyšet sněžení. Právě jsem podstoupil nedobrovolnou aklimatizaci na vrchol Konky – dušením se ve stanu. Odhazuji sníh a snažím se usnout. Nejde to! Slyším v dálce padající laviny a hluk se blíží. Uvědomuji si, že stan mám postavený pod příkrým svahem a přemýšlím, jaké je to být ve stanu pod lavinou – je lepší otevřít zip? Další lahodné myšlenky o horolezcích pod lavinou zaháním čokoládou. Terapie zabírá, ale čekání na světlo doprovázené odhrabáváním stanu je nekonečné. (Podobně dopadl i pokus o Nochmu Standy a Nikči vloni na podzim, pozn. red)
.
.
ÚSTUP A NÁHODNÉ SETKÁNÍ

Ranní snídaňový rituál zkracuji po neúspěšném zapálení vařiče a balím stan ještě za šera. Řítím se přes kameny zpět do údolí k řece. Mlha a sněhová vánice umocňují zážitky, které bez spánku vnímám ještě intenzivněji. „To jsme se ale vybáli,“ běží mi hlavou známá věta. Překonávám kamenné moře a spatřuji stan u pramenu, který jsem míjel včera. Je to předsunutý meditační camp. Dostávám pozvání od mnicha na snídani. Odhrnujeme společně nově napadlý sníh z igelitového přístřešku a za odměnu mi podává dvě černá vajíčka tzv. Pei Dan a instantní polévku. Kecáme, jak jde život, a za zvuku ranní modlitby odcházím překonávat kamenné bludiště pokryté sněhem.
.

Pojď mezi nás. (f: LO)

.
Směrem ke klášteru potkávám místní průvodce v jejich basecampu. Příjemní lidé mne přijmou mezi sebe a ptají se na můj plán. Chtěl bych ještě dnes jet do města. Podle nich to prý nedám a postupně zjišťuji, že měli pravdu. Procházím okolo kláštera a směřuji k vesnici v údolí. Další výstup do sedla vzdávám a vracím se promočený až na kost do vesnice. Potkávám známé tváře. Guidi z Chengdu mne zvou na jejich základnu. „Počasí je děsné, takže jedeme zítra zpět do města, jedeš s námi?“ No jasně! Nebýt této náhody, tak jsem tam ještě dnes. Přijímám s radostí nabídku a po dobré večeři v tibetské domácnosti spřádáme plány na zítřejší odjezd.

Zasněžené ráno zaplácneme jačím jogurtem a čerstvě upečeným chlebem. Vyrážíme terénním autem podél řeky. Co to? Silnice na dvacet kilometrů končí – jdeme zase po svých. Po přičichnutí k pohodlí auta se vracím do reality těžkého batohu a promočených pohorek. Náš výlet pokračuje trekem k telefonu, odkud voláme další auto. Přijíždí vysmátý pupkatý Číňan. Jeho řidičský projev bych si za rámeček nedal. Valí s námi z kopce a za zběsilého troubení zastavuje u občerstvení. „Most famous“ vařená slepice s bambusem zakončuje naši pouť po prašných cestách.

Třináct hodin v autě a sedím na hotelovém pokoji v Chengdu. Odér kouře z tibetských obydlí si nesu s sebou. Dívám se na zácpu pod okny. Jsem v pohodlí městské džungle, kde se o nic nemusím starat. Spadnout do stereotypu každodenního života je lákavé.

0

Benvenuti a Melloblocco, i tradizionali giganti incontro Boulder. Se si capisce questo testo, mi scuso per gli errori.

Nerozumíš? Nevadí, přikládám seznam důležitých slovíček.

Non parlo inglese – Neumím anglicky
Alé – Dávej!
Ciao – Ahoj, dobrý den, nashle, měj se, vítej, rád tě vidím…
Mello – obec v Lombardii, na předělu Itálie a Švýcarska
Blocco – blok/kvádr, boulder
Melloblocco – tradiční boulderové klání v údolí Val Masina
Adam – mezinárodní uznání obrovské síly

Letošní, 14. ročník, přilákal minulý víkend téměr 2 700 registrovaných závodníků a stovky dalších, ať už z řad lezců nebo nadšených diváků. I když se slunečné počasí střídalo s bouřkami, tisíce lidí to neodradilo a závodnický duch se v údolí držel až do neděle.
.

Masovka – zalezeš si i s oteklou nohou. f: Anna Faltová

.
„Tohle počasí je tady normální?”
„Vlastně ani ne, většinou prší víc, za posledních pár let bylo hezky jen vloni, a všichni z toho byli hrozně překvapení.”

Součástí závodů byl italský pohár v boulderingu, kontest v Zlagboardu a prezentace světových značek, mezi kterými bylo i silné české zastoupení.

„Jdu si zkusit zaviset, mají tam výhru – 5 000 euro, když uvisíš 2 min a 45 s.”
„Tak to je fajn, jak jsi zatím na tom?”
„Už mi chybějí jen ty dvě minuty.”

Na startovce se objevila i některá světová jména. Z nichž nejlépe se nakonec umístil Jorg Verhoeven, který celý závod vyhrál společně s Anthony Gullstenem s 11 topy z celkových 12 soutěžních boulderů. Vítězkou v ženské kategorii se stala Rakušanka Barbara Zangerl se shodným počtem topů.

Já jel na Melloblocco primárně z několika důvodů – zálezt si, užít zdejší atmosféru, a pokud možno udělat pěkné fotky a možná i vyjednat rozhovor s nějakým známým lezcem.

Byl jsem informován, že tu bude Jorg Verhoeven, Alex Megos a Alban Levier. Takže jsem od začátku vyhlížel, zda některého z nich zahlédnu.

Když jsme se už druhý den motali po údolí a po nikom z nich ani slechu, potkali jsme alespoň přátelskou skupinku Němců, se kterými jsme pak celé odpoledne lezli a dělali fotky. Nejvýraznější z nich byl takový typicky německý, šlachovitý chlápek.
.

„Copak je to za chlápka?” f: Anna Faltová

.
Večer téhož dne měl skvělou přednášku Alban Levier. Seděli jsme sice úplně vzadu místnosti a skoro nic neviděli, ale poslech to byl příjemný.

Dalšího dne ráno jsme si byli pokecat ve stánku Ocúnu, to už jsem tak nějak tušil, že žádnou „celebritu” prostě neuženu. Postával tam takový tmavovlasý kluk, od hlavy až k patě v téhle značce. Říkám mu s úsměvem: „Co trenky, ty máš taky od Ocúnu?”
„Trenky bohužel zatím nevyrábí,” opáčí se smíchem.
„Víš doufám, že je to Alban Levier?” (ambasador Ocúnu, pozn. red.) dloubne do mě loktem Áňa.

… Nevěděl jsem, ale myšlenkou udělat rozhovor souhlasil.

No a fotky?

„Koukám, že máš na fotce alpinistickou star Roberta Jaspera! To by byl taky super týpek na rozhovor,” píše mi Standa (editor eM, pozn.), když mu posílám report s fotkami.

Vzpomínáš na toho sympatického chlápka, se kterým jsme strávili a lezli půl dne?

0

Zima je konečně pryč, cepíny měníme za smyčky a můžeme vyrazit do skal – ukázat, co v nás je, a zjistit, zda jsme to díky té umělce někam posunuli. Počasí úplně nepřeje, takže s parťákem míříme směr Malá Skála zjistit, zda se tam bude dát alespoň trošku zablbnout.

Parkujeme a razíme si cestu voňavým lesem rovnou ke skále. Žádné zdržování a vzhůru do vertikálního směru veškerého dění. Smyčka, hodinky, kruh, vrchol a takhle několikrát dokola. Je fakt, že vršky všech skal jsou trochu zelenější, ale všude okolo se to lezci jenom hemží. Zvuky karabin jsou rájem pro uši. Cítíš se zkrátka jako v ráji.

Po odpolední svačince a pár hezkých cestách se bavím s místními borci. Řešíme cestu na Čihulku. Jak to asi vypadalo, když se tam uloupnul ten drobný kousek toho kamene a hlavně jak dopadnul ten borec, co mu to zůstalo v náručí. Když se ptám kam dál, dostávám tip na takové to typické VIIc na Suškách. Koukám do starého průvodce a úplně to cítím. Hvězdičková východní stěna s kruhem. Koukám vzhůru, měřím si to pohledem – už už se vidím nahoře. Nač čekat, navazuju se a po zuby vyzbrojen svými smyčkami vyrážím vstříc dobrodružství.

Jedno jištění, druhé, tutovka. Trochu natéká, ale to nevadí, mám přece namakáno ze stěny přes tu zimu, ne. Dolézám k sokolíku pod kruhem a ejhle, přichází prozření. Sokolík klouže. Nějak mi v těch rukách nedrží. Zkouším to zleva zprava, furt ne a ne pustit mě to nahoru. Vykláním se za hranu a hledám tam něco, co by mi vytáhlo trn z paty. Lištu, kapsu… nic. Jenom urputné sluníčko mi dává najevo, že nic tu nenajdu. Dojde mi.

Sedím ve své smyčce kapku níže pod tím místem a říkám si, kde jsem udělal chybu. Že by moc piva v zimní přípravě? Nějakou tu výmluvu pro mé zdrcené ego si najít musím. Jedu proto dolů a řeším, co udělat příště lépe. U nástupu, když ze sebe sundavám ty svoje cajky, stojí takovej malej, šlachovitej s cigárem v puse.

„Jaké je to tam v tom sokolíku?“ ptá se. Říkám mu, že mi tam došlo… „Asi to pořád není ono, rosí to,“ říká a bere si sedák. Dochází mi, že je to Špek. Koukám na něj s obdivem a ptám se ho: „Chceš v tom odjistit?“ „Ne ne, já si v tom nějak poradím.“

Balím si svoje věci a koukám na to, jak si to razí vzhůru jako ledoborec na pól. Pět, deset, dvanáct, žádná smyčka – proč taky, vždyť leze sólo a lano za sebou táhne, jen aby si ho pak hodil někde jinde. Dolézá k tomu sokolíku, kde jsem zkapal. Jeden krok, druhý a je u kruhu. Koukám na to jako na zjevení. Vždyť jsem ten krok neudělal. Jak se mu to tam povedlo?! Pocit méněcennosti? Zklamání? Nic takového necítím.

Spíš pocit uznání a motivace – to je to, co mě naplňuje, když s ním pak stojím dole a povídáme si. „Bylo to tam mokrý, chce to ještě počkat, než to vyschne,“ říká vyklidněný mistr. „Koupíte si někdo všechny moje cajky? Kašlu na to,“ nabízím v nadsázce kamarádům. Vím ale, že budu pokračovat dál – nemiluj to, když vidíš, kam až se to dá posunout.

0

Hanibal hledá nové brigádníky. Takové, kteří milují hory a čas v nich strávený. Takové, kteří lezou, běhají, trekují, lyžují… Takové, pro které je outdoorové vybavení hračkami, se kterými si chtějí hrát.

Co bychom od Tebe chtěli:
– Souznění s hodnotami Hanibalu: zákazník na prvním místě | prodáváme jen to, co bychom si sami koupili | pracujeme jako tým | nebojíme se změny a odlišení.
– Chuť učit se novým věcem, práci se smyslem pro odpovědnost.
– Předchozí zkušenosti z outdooru jsou výhodou.

Náplň práce:
– Tvorba spokojených zákazníků – tedy: kompletní servis zákazníkům na prodejně,
odborné poradenstvíé založené na znalostech a zkušenostech.
– V našich očích nejde o prodej. Jde o pomoc zákazníkovi se správným výběrem.

Co nabízíme:
– Práci s lidmi, pro které jsou hory životním stylem, se kterými rád půjdeš na hory i na pivo.
– Práci, která stojí na principech svobodné, slušné a zodpovědné firmy.
– Odměnu v rozmezí 90 až 120 Kč/hod.
– Možnost vybavit se a testovat vybavení za super podmínek.
– Dvakrát do roka hanibalí trip na hory a dál.
a možná i něco navíc…

Máš zájem?
– Pošli strukturovaný životopis na: [email protected]

0

Sicilský klan, mafie, Palermo, Syrakusy, Etna, Stromboli. Jih Itálie mě jaksi vždycky fascinoval a tak nastal čas se tam konečně podívat. Sportovky na Kalymnosu mne zatím nechávaly chladnou, ale na vyprávění o San Vito lo Capo jsem se chytla hned.

Jihu si vyrážíme užít v dámské sestavě quattro ragazze, z toho jedna blond, kdyby nastaly potíže s mafiány. Ty nastaly hned na letišti v Trapani a ani blondýnka nepomohla. Vyplázly jsme dalších dvě stě euro za nechtěné duplicitní pojištění a byly rády, když jsme se po čtyřhodinové anabázi konečně poskládaly do Fiatu a letiště nechaly za zády.

Dál už šlo ale všechno jako na drátku. Lezecký ráj, cest všech možných obtížností i tvarů v pásu skal kolem pobřeží kam ráčí oko dohlídnout, slunce, moře, víno, dokonce i muži – ti nejlepší, čeští.

Pro dobrodruhy, které by ta pohodička trochu nudila, se tyčí nad San Vitem kopec zvaný Monte Monaco. Na ten před pěti lety udělali cestu „Via fratelli Titt“ místní mágové Jim a Scott Tittové, prý že 18 délek, 5c, 645 metrů lezení. Prvních osm délek vynýtovaných, dál po vlastním. Vybaveny preskami a pár kousky „vlastního“ vyrážíme s Janou na zteč. Nástup a první nýt, další nejty, odsejpačka, trochu si zanadávat na sluníčko, co nás dostihlo.

Zalézám do stínu jeskyňky a bavím se tvary krápníků, které tu pro mne příroda uchystala, zatímco chudák Jana se potí cestou ke mně a plynule pokračuje dál doleva, kam láká nýt. Kamsi traverzuje, lano se přestává hýbat, pak konečně dobírá. „Našla jsem štand,“ chlubí se. Oprávněně, posledních třicet metrů vede jakousi buší. Lezení v avizované obtížnosti tu pořád existuje, ale známky civilizace nejdřív úplně mizí, aby jich vzápětí naopak začalo přibývat. Jedna smyčka, druhá smyčka, pak smyce s preskou, pak friend s preskou… Poslední smyce nad ním utvrdí podezření v jistotu: tady nelezl někdo s Alzhaimerem, tady se slaňovalo, a ne jednou.

Morálka padá. Nahoru ještě pěkných pár délek zbývá, a kdo ví jakých? Vypadá to, že v cestě nejsme. Naštěstí jsem ve věku, kdy ještě udržím myšlenku, už ji ale moc nedokážu opustit. „Hele zkusím vylézt ještě jednu délku a uvidíme,“ říkám si. Cestou omotávám kmínek opuncie smyčkou, vztekám se, když se mi lano seká do všudypřítomného křoví a nejde dobírat, a opakuji si mantru: zážitek nemusí být krásný, hlavně když je silný. A tu najednou – zázrak. Zčistajasna, kde se vzaly, tu se vzaly, choulí se tu na skále dva nýty. „Mám štand, polez!“

A přesně stejným postupem a zázračným výskytem vždy jednoho fixního jištění v pravý čas jsme se buší proklestily na vrchol. Vypadáme sice, jak když nás cestou napadl řezník, ale zážitek stál za to. Byl silný i krásný!

0

Tenhle příběh začíná telefonem: „Pepo, sháníme fotografa, chceš jet?”
„To se ví že jo, počítej se mnou… A kam že to vlastně jedem?”

A než jsem se nadál, tak mě sympatická Norka šacuje na letišti a kouká i do foťáku pod baterku, jestli s sebou nepašuju trávu – fórek o tom, že jedu nad fjordy na lajnu jsem si raději nechal pro sebe…

Norský fjordy jsou super věc, místní tomu tady říkají hory, ale v podstatě je to kolmá žulová stěna, co se tyčí 1000 metrů nad vodou a nahoře se to spíš jen tak lehce vlní… No, a na kraji týdle nesmírný vejšky, na jediným plácku, kde byla tráva a potůček, jsme rozložili stany a na skoro dva týdny jsme tomuhle místu říkali domov.

Celá sranda spočívala v tom, že jsme chytli to nejhorší počasí, co tu panovalo za posledních 20 let, takže na to, že bylo léto, šla teplota často hodně blízko nule, nebylo vidět od stanu ke stanu a veškerá aktivita spočívala v hraní karet, předčítání povídek Oty Pavla a čekání na okno v mlze, který přišlo třeba v 11 večer – naštěstí si tady místní pořídili polární den, takže je celkem šumák, kolik je, a prostě vylezeš ze stanu a jdeš chodit, protože je zrovna hezky.

Po dvou týdnech na Kjeragu jsme se spakovali a odjeli do nížin, pak ještě na další místa a tak, ale tohle se jmenuje „200 slov“ a já už přetahuju. Takže co všechno jsme zažili a jak to nakonec dopadlo, se dozvíš ve videu dole.

Zatím si pusť trailer, pak vypni počítač a jeď si do skal užít den, venku je totiž parádně.

 

 

0

Ze stinného koutu Labáku se v pondělí začala šířit zpráva, která šla těžko minout. Jak už zřejmě víš, Ondra Beneš vylezl svůj několikaletý projekt „To tu ještě nebylo“ XIIb (9a) – cestu kousek nad Dolním Žlebem, do které se pořádně zakousl loni v létě.

Hodně nadějný pokus dal už na podzim, ale dnes sám říká, že je rád, že se mohl na nejtěžší sportovně laděné cestě na českém písku vyřádit ještě o půl roku déle.

Jak probíhal proces zkoušení téhle cesty?
Pro mě bylo dost obtížný tu cestu už vrtat. Jeden hák mi musel pomoct dát Adam (video), protože jsem sám nebyl schopen se tam dostat. Třetí hák jsem dával až na druhou nebo třetí návštěvu, neměl jsem šanci dělat pořád dokola ty kroky a pořád se tam vracet. Takže progres tam určitě k dnešnímu dni nějakej byl.

Poprvé jsem se do cesty vážně podíval, až když jsem tam byl s Felixem (Neumärkerem, pozn.). Oproti dnešnímu stavu tam byly pro mě velký rezervy. Třeba klíčový místo v půlce, takovej krok za patu – ten jsem byl schopen udělat třeba jednou z pěti pokusů a teď už mi ten krok šel pokaždý.

Jak dlouho to trvalo?
To zkoušení, kdy jsem na tu cestu začal vážně myslet, začalo až loňský léto. Začal jsem víc trénovat a strávil jsem v tom část září a října, ale loňskej podzim byl dost špatnej. V září bylo 25 stupňů, pak se to ze dne na den zlomilo, začalo pršet a bylo 10 stupňů. Měl jsem tam jeden hodně dobrej pokus, skoro přelezovej, ale pak jsem ho už nezopakoval. Možná to je dobře, že to nepadlo – musel jsem na sobě ještě víc pracovat a ta cesta mě posunula dál. Proces jsem si užíval.

 

„Možná dobře, že to na podzim nepadlo.“ Ondra sedí pod nástupem. (f: Standa Mitáč)

 

Jak vypadala pondělní ideální podmínka?
Konečně to proschlo, i když to nebylo úplně suchý, jak jsem si představoval. Na podzim to bylo mnohem sušší. V pondělí bylo zhruba 12 stupňů a jenom lehkej vánek, bohužel. Já jsem chtěl trošku víc větru, ale asi kdyby víc foukalo, tak by mi přemrzaly prsty. Byl jsem tam už v sobotu, ale to bylo chladněji a hodně foukalo, jinak u Ďábla celý rok nefouká skoro vůbec. Tam když foukne, tak to je fakt výjimka. Ale v sobotu byla fakt zima, to jsem měl druhej nejlepší pokus, jaký jsem tam kdy měl, ale hrozně mi přemrzly prsty. Takže 12 stupňů, ziminka, lehkej vánek a hlavně mít dobrou, tvrdou kůži, která se tolik nepropocuje. V cestě sice není žádný těžší krok než Xb, ale vůbec nemáš čas mágovat.

Podřizoval si tomuhle projektu i trénink?
Zatím každýmu svýmu projektu, který jsem kdy v Labáku měl, jsem se nějak přizpůsobil. Třeba na „Černou Perlu“ jsem se přitahoval na futrech za bočáky doma, abych měl silnej bok. Tady jsem věděl, že potřebuju mít hodně silný prsty, protože tam je hodně malejch chytů za sebou, takže jsem poprvý zařadil visy se závažím a dělal jsem intervaly, což mě myslím taky posunulo. Doopravdy jsem cítil posun v tom, že prsty jsou ocelový a lepší. Díky tomu se mi sama od sebe zvedla i vytrvalost.

0

VIIIc, IXa, „Neuropatolog“, „Krvavá spára“, „Chlapošrot“…

Tohle je jiný příběh.
Tohle je příběh mé III (trojky) a mám na ni ty nejnádhernější vzpomínky.

Začalo to nevinně jednoho krásného slunného letního dne na Teplickém festivalu. Jak bychom mohli vynechat skály, když jsme u nich tak blízko!
Vyrazili jsme tedy směr Bišík.

„Co kdyby sis dneska zkusila něco vytáhnout?“ zeptal se kamarád Pavel.
„Jo! Super nápad!“ překvapila jsem ho.
„Počkeej… Vždyť ani neví, co má nahoře dělat!“
„Ale pohoda, to ti tady ukážeme a budeš vědět.“

Po druhém pokusu vysvětlení, jak budu připravovat jištění z dobíráku, Pavel i já tušíme, že spíš pořád nevím než vím.

„Ale já chci fakt zkusit něco konečně vytáhnout…“ přemlouvám je.
„A musíš rovnou na písku?“ ptají se a nevědí, o čem zrovna přemýšlím.

Vím, že musím na písku. Podlehla jsem těmhle kouzelným skalám už jako malá holka, a tak vím, že „první vytažená“ musí být Písek.

„Tady máš všechen matroš a chvíli počkej.“
Pavel vyleze bez jištění v modrých adidaskách do půlky mé připravované cesty – „Severozápadní stěny“ na Růži, posadí se na balkónu do turečáku a hlásí: „Po cestě jsem viděl asi čtvery hodiny, tak se ukaž!“

Jak to dopadlo?
Hodiny jsem našla jen jedny – ty největší. Padat bych do nich ale stejně nechtěla. Pokračovala jsem nahoru, Pavel mezitím dolezl v těch keckách free sólo až ke knížce a tam na mě vsedě čekal. A já mu od té doby neřekla jinak než Pavel „Buddha“.
.
.

Pavel leze maso.
Eva má trojku.
Písek solí.
Ó, my se máme.
.
.

0

(Tenhle příběh se stal minulé Velikonoce, pozn. red.)

Původně jsme do Tater přijeli za cestou „Ženy 2011“, u níž nás zaujalo svůdné topo, ale počasí nám nepřálo, tak jsme se vydali na dvoudélkový Lomnický ledopád:

U nástupu jsme si vyšlapali plošinu, kde jsme nechali své věci a udělali trochu pohodlí na jištění. Na prváka se mi lézt nechtělo, tak jsem to nechal Matějovi a poctivě mu fandil. Bylo vidět, že to už není taková sranda jako na Zahrádkách, ale popasoval se s tím skvěle. Ve druhé délce sice vyzkoušel odolnost svého jištění, když mu vyjel cepín a visel ve změti všeho vybavení jako pavouk. Ale dostal pěkné dynamické jištění, šrouby vydržely, trochu se oklepal, jelo se dál a led jsme zvládli…

Slanili jsme a byli jsme zase u svých batohů. Pomalu se balíme, zavíráme své batohy a říkáme si, že máme další lezení úspěšně za sebou. Hned nato jsem ale uslyšel velký rachot a pocítil tlak na helmu. Byla to lavina, která na nás spadla z ledopádu. Neudrželi jsme se ani chvíli a hned nás strhla s sebou. Sníh si s námi dělal, co chtěl. Házeli jsme salta, váleli kotouly a nemohli jsme nic dělat. Zajímavé je, že jsem dokázal stále smysluplně přemýšlet – říkal jsem si, že jsme asi v pěkném průseru. Ani nevím jak, ale vzpomněl jsem si, že jsem kdysi slyšel, že se mají dát před obličej ruce a vytvořit si vzduchovou kapsu. Jak jsem ji začal dělat, uviděl jsem světlo. Rychle jsem zakvedlal rukama a dostal hlavu s pupkem ven. Nohy naštěstí šly dobře vyhrabat. „Žiješ?“ sotva jsem si uvědomil, že mě zasypala lavina, slyšel jsem, jak na mě Matěj volá. Byl naštěstí také v pohodě. Rychle jsme šli na stranu svahu.

Samozřejmě jsme přišli o kompletní výbavu, kterou jsme ještě neměli na sobě – ta zůstala u nástupu. Můj mobil jsem měl také v batohu, tak mi Matěj dal svůj s připravenou aplikací pro přivolání Horské služby – kdyby se stalo ještě něco horšího. I přes můj nesouhlas pak šel pro výbavu. Za dobu, kdy jsem na něho čekal, spadly na okolních svazích ještě asi další dvě menší laviny, ale ty šly naštěstí bokem. Vrátil se s mými cepíny a jeho lanem. Všechno ostatní si vzala s sebou lavina. Sedáky jsme měli už také v batohu, tak jsme se provizorně navázali lanem kolem pasu a šli jsme v rozestupech co nejrychleji pryč. Cestou jsme ještě našli Matějovu péřovku. Jenom pro představu síly, kterou lavina působila na batoh – péřovka byla původně sbalena v obale a za poutko připevněna k batohu. Našla se jenom sbalená péřovka s utrhnutým poutkem. Když jsme se dostali do bezpečí, uvědomili jsme si, že jsme se podruhé narodili. Oba dva jsme přišli o výbavu v hodnotě desítek tisíc korun, ale bylo nám to úplně jedno. Byli jsme šťastní, že jsme v pořádku a sami jsme se z toho dokázali dostat. Bylo zajímavé, že i přes všelijaké kotouly byla celá jízda měkká a „pohodlná“. Člověk by přitom čekal tvrdé nárazy, jak pojede mezi jednotlivými kusy odtrhnutého sněhu.

______

Když jsme se vrátili na chatu, dali jsme si dobrou večeři a pár panáků na naše zdraví. Večer, než jsme se odebrali do postele, nás jedna rodina ještě pozvala na domácí pálenku, která přišla také vhod. Říkali jsme si, co můžeme dělat zbytek dovolené. Všude v okolí nádherné ledy, výstupy na vrcholy krásných hor a v tom všem dva horolezci bez vybavení. Dokážeš si představit, co může být horší?

Před chatou stál nateklý led, tak jsme si říkali, jak by se chataři dívali, kdybychom se zeptali, jestli by nám půjčili cepíny. Nakonec jsme druhý den šli na Téryho chatu a před Sedielkom jsme se vraceli a šli zpět. Bylo zamračeno, ale občas se mraky protrhaly a byly krásné výhledy. Jak na Téryho chatě, tak i Zámkovského jsme řekli o našich ztracených batozích.
Chatařka nám dala malý batoh, který tam zapomněli turisté, a šli jsme na vlak zpět domů, jako správní cepři – s městským batohem a nákupními igelitkami.

Ve Smokovci jsme šli pro jistotu ještě na Horskou službu a řekli jsme jim také o našich batozích. Říkali jsme si, kdyby je někdo našel, tak aby nás nehledali pod lavinou také.
Já jsem zatím čekal před stanicí Horské služby a připadal jsem si, jako z těch vtipných povídek o lezcích, kteří se vrací na chatu celí otrhaní. Kolem procházela rodinka, a když paní viděla batoh s pozůstatky naši výbavy, řekla svému manželovi: „Vidíš? Tak se chodí do hor, to jsou borci!“ Konečně nám někdo zvedl sebevědomí.

______

Od naší dovolené utekl týden a ozvali se nám z Horské služby, že lavinový pes našel můj batoh. Říkal jsem si, že to určitě cítil můj vynikající chleba, na který jsem se tak těšil. Z batohu mi dokonce vyndali věci a nechali je vysušit. Cennosti mi dali do trezoru. S Matějem jsme se domluvili, že jim koupíme dobrá Moravská vína – u mě jako poděkování a u Matěje jako malou pobídku, aby hledali dále. Jeho batoh ale bohužel nenašli (našel ho sám až v létě). Pokud jim někdy budeš chtít přivézt podobný dárek, nezapomeň ještě na domácí buchty – ty jim udělaly radost asi nejvíce.

______

Jaké jsou závěry? Minulou zimu panovaly v Tatrách vynikající podmínky na lezení ledů. Byly nateklé i takové ledy, které se už několik let nemohly lézt. I přesto, že se může zdát, že je dobré počasí na lezení v horách, je zapotřebí být neustále ostražitý a být připravený na každou situaci. Musím poděkovat svému parťákovi Matějovi, že mě nenechal ve štychu, lidem ze Zámkovského chaty a v neposlední řadě Horské službě, která nad námi drží ochrannou ruku. Abych tento článek ukončil vesele, přikládám fotku vysmátého Matěje při cestě zpět do Starého Smokovce.