Autos: standa

0

Po příjezdu na studijní pobyt do Chengdu, hlavního města provincie Sečuán, jsem věděl, že to tady bude kruté. Měsíc v metropoli je nad moje síly. Třicetipatrová budova a čtyřproudá silnice pod okny je pro mě až moc zážitků najednou. Myslím pořád na to samé – tiché prostředí bez lidí a jen Ona. Tato kráska mě lákála ještě před příletem do Číny. Musím jí vidět! Že nevíš, o čem mluvím? Mrkni na Standovo povídání a hned ti to bude jasné. Bílá hora, nejvyšší hora Sečuánu – Minya Konka (7556 m).

Po devítihodinové jízdě autobusem do Kangdingu, centra tibetské prefektury, jsem na začátku mého dobrodružství. Slyším v uších jen obavy Číňanů z města a stále se opakující věty: „Mountains are dangerous, take care Lukas, take care.“ Souhlasím, že výměna hotelového pokoje za čínský stan je trochu drastická. Stan šitý pro postavu Číňana měřícího do 165 centimetrů mi dělá ze začátku problémy při mých 190 centimetrech. Každý večer zaujímám polohu plodu a zahřívá mne pocit, že může být ještě hůř. Místo karimatky mám batoh a místo polštáře ešus.
.

Konečně v horách. (f: LO)

.
První ráno treku se probouzím do mlhavého ticha. Kráčím smutným údolím v mlze, které obývají místní domorodci jen pár měsíců v roce. Stanové městečko obývá asi třicet lidí a sbírají léčivé byliny. Zastavuje mne místní borec Kelsan. Jeho angličtina je jedinečná na místní poměry a přepínám se z obrázkového módu do angličtiny, které rozumím. Studoval v Indii a radí mi cestu dál. Prý do sedla Riwuqie (4950 m) nemám šanci dnes dojít. Cestou potkávám dva Číňany, kteří také míří stejným směrem ke klášteru Konka. Pro jednoho je to první dobrodružství v horách. Nový batoh se mu začíná párat a tenisky mají oba dva hned promočené. Nálada je bojová, s úsměvem a ostrým sluncem v zádech. Zahajujeme společný útok směr sedlo, který vedu za pomoci gps ve sněhové kaši. Zakončení dne je zpestřeno sněhovou nadílkou, která otestovala bojeschopnost Číňanů s novým stanem.

Druhý den vyrážím sám, protože kamarádi ještě odpočívají po včerejším náročném dni. Tempem zběsilým zakončuji tuto část výletu v klášteře, kde mne přivítá chrámový děda, strážce pokladny. Dostávám termosku s horkou vodou a věším si jídlo na hřebík nad okno kvůli myším.
.

V klášteře předávám Standovy fotky z loňska. (f: LO)

.
Ráno vyrážím za zvuku modlitebního bubnu a vůně ohně směr Nochma (5588 m). Je to sněhový vrchol, odkud je Minya Konka vidět v celé svojí kráse. Hora, na kterou jsem se přišel podívat, se pomalu odhaluje a dělá mi společnost po celý den. Cosi červené v dálce na mě mává. Nedokáži to zaostřit, ale postupně rozeznávám obrys mnicha, který sedí u řeky. Sedíme chvíli spolu a sledujeme svahy Konky. Hora žije vlastním životem a dokázal bych se na to ohlušující divadlo lavin dívat celý den. Makám do kopce a vyhlížím místo pro stan, který chci postavit co nejvýše. Luxusní plácek s výhledy čeká jen na mě a ještě večer stihnu vyběhnout na hřeben. Pohled zítřejší kopec Nochma je pěkný a zítra se těším na výhledy z něj. Den zakončuji návratem z aklimatizačního výšlapu ke stanu, který hledám v husté mlze za pomoci gps (Lukášovu trasu s dalšími fotkami najdeš TADY, pozn. red.). Padesát metrů od stanu a stále ho nemůžu najít. Internety nelhaly a počasí je zde opravdu nevyzpytatelné. Zalehám do stanu a těším se na ranní pohodový výstup.

.

Pohled na Nochmu ze severovýchodu. (f: LO)

 (f: LO).
Najednou slyším zrychlený dech. Upadám zpět do hlubokého snu a vidím před sebou zítřejší vrchol s výhledy. Cosi mne zase vyruší a lapám po dechu. „Sakra, už musím být aklimatizovaný po včerejší noci v této výšce, co se děje?“ Otvírám zip a vidím závěje sněhu, které pokrývají stan utěsňující vrstvou, kvůli které nebylo slyšet sněžení. Právě jsem podstoupil nedobrovolnou aklimatizaci na vrchol Konky – dušením se ve stanu. Odhazuji sníh a snažím se usnout. Nejde to! Slyším v dálce padající laviny a hluk se blíží. Uvědomuji si, že stan mám postavený pod příkrým svahem a přemýšlím, jaké je to být ve stanu pod lavinou – je lepší otevřít zip? Další lahodné myšlenky o horolezcích pod lavinou zaháním čokoládou. Terapie zabírá, ale čekání na světlo doprovázené odhrabáváním stanu je nekonečné. (Podobně dopadl i pokus o Nochmu Standy a Nikči vloni na podzim, pozn. red)
.
.
ÚSTUP A NÁHODNÉ SETKÁNÍ

Ranní snídaňový rituál zkracuji po neúspěšném zapálení vařiče a balím stan ještě za šera. Řítím se přes kameny zpět do údolí k řece. Mlha a sněhová vánice umocňují zážitky, které bez spánku vnímám ještě intenzivněji. „To jsme se ale vybáli,“ běží mi hlavou známá věta. Překonávám kamenné moře a spatřuji stan u pramenu, který jsem míjel včera. Je to předsunutý meditační camp. Dostávám pozvání od mnicha na snídani. Odhrnujeme společně nově napadlý sníh z igelitového přístřešku a za odměnu mi podává dvě černá vajíčka tzv. Pei Dan a instantní polévku. Kecáme, jak jde život, a za zvuku ranní modlitby odcházím překonávat kamenné bludiště pokryté sněhem.
.

Pojď mezi nás. (f: LO)

.
Směrem ke klášteru potkávám místní průvodce v jejich basecampu. Příjemní lidé mne přijmou mezi sebe a ptají se na můj plán. Chtěl bych ještě dnes jet do města. Podle nich to prý nedám a postupně zjišťuji, že měli pravdu. Procházím okolo kláštera a směřuji k vesnici v údolí. Další výstup do sedla vzdávám a vracím se promočený až na kost do vesnice. Potkávám známé tváře. Guidi z Chengdu mne zvou na jejich základnu. „Počasí je děsné, takže jedeme zítra zpět do města, jedeš s námi?“ No jasně! Nebýt této náhody, tak jsem tam ještě dodnes. Přijímám s radostí nabídku a po dobré večeři v tibetské domácnosti spřádáme plány na zítřejší odjezd.

Zasněžené ráno zaplácneme jačím jogurtem a čerstvě upečeným chlebem. Vyrážíme terénním autem podél řeky. Co to? Silnice na dvacet kilometrů končí – jdeme zase po svých. Po přičichnutí k pohodlí auta se vracím do reality těžkého batohu a promočených pohorek. Náš výlet pokračuje trekem k telefonu, odkud voláme další auto. Přijíždí vysmátý pupkatý Číňan. Jeho řidičský projev bych si za rámeček nedal. Valí s námi z kopce a za zběsilého troubení zastavuje u občerstvení. „Most famous“ vařená slepice s bambusem zakončuje naši cestu po prašných cestách.

Třináct hodin v autě a sedím na hotelovém pokoji v Chengdu. Odér kouře z tibetských obydlí si nesu sebou. Dívám se na zácpu pod okny. Jsem v pohodlí městské džungle, kde se o nic nemusím starat. Spadnout do stereotypu každodenního života je lákavé.

0

Benvenuti a Melloblocco, i tradizionali giganti incontro Boulder. Se si capisce questo testo, mi scuso per gli errori.

Nerozumíš? Nevadí, přikládám seznam důležitých slovíček.

Non parlo inglese – Neumím anglicky
Alé – Dávej!
Ciao – Ahoj, dobrý den, nashle, měj se, vítej, rád tě vidím…
Mello – obec v Lombardii, na předělu Itálie a Švýcarska
Blocco – blok/kvádr, boulder
Melloblocco – tradiční boulderové klání v údolí Val Masina
Adam – mezinárodní uznání obrovské síly

Letošní, 14. ročník, přilákal minulý víkend téměr 2 700 registrovaných závodníků a stovky dalších, ať už z řad lezců nebo nadšených diváků. I když se slunečné počasí střídalo s bouřkami, tisíce lidí to neodradilo a závodnický duch se v údolí držel až do neděle.
.

Masovka – zalezeš si i s oteklou nohou. f: Anna Faltová

.
„Tohle počasí je tady normální?”
„Vlastně ani ne, většinou prší víc, za posledních pár let bylo hezky jen vloni, a všichni z toho byli hrozně překvapení.”

Součástí závodů byl italský pohár v boulderingu, kontest v Zlagboardu a prezentace světových značek, mezi kterými bylo i silné české zastoupení.

„Jdu si zkusit zaviset, mají tam výhru – 5 000 euro, když uvisíš 2 min a 45 s.”
„Tak to je fajn, jak jsi zatím na tom?”
„Už mi chybějí jen ty dvě minuty.”

Na startovce se objevila i některá světová jména. Z nichž nejlépe se nakonec umístil Jorg Verhoeven, který celý závod vyhrál společně s Anthony Gullstenem s 11 topy z celkových 12 soutěžních boulderů. Vítězkou v ženské kategorii se stala Rakušanka Barbara Zangerl se shodným počtem topů.

Já jel na Melloblocco primárně z několika důvodů – zálezt si, užít zdejší atmosféru, a pokud možno udělat pěkné fotky a možná i vyjednat rozhovor s nějakým známým lezcem.

Byl jsem informován, že tu bude Jorg Verhoeven, Alex Megos a Alban Levier. Takže jsem od začátku vyhlížel, zda některého z nich zahlédnu.

Když jsme se už druhý den motali po údolí a po nikom z nich ani slechu, potkali jsme alespoň přátelskou skupinku Němců, se kterými jsme pak celé odpoledne lezli a dělali fotky. Nejvýraznější z nich byl takový typicky německý, šlachovitý chlápek.
.

„Copak je to za chlápka?” f: Anna Faltová

.
Večer téhož dne měl skvělou přednášku Alban Levier. Seděli jsme sice úplně vzadu místnosti a skoro nic neviděli, ale poslech to byl příjemný.

Dalšího dne ráno jsme si byli pokecat ve stánku Ocúnu, to už jsem tak nějak tušil, že žádnou „celebritu” prostě neuženu. Postával tam takový tmavovlasý kluk, od hlavy až k patě v téhle značce. Říkám mu s úsměvem: „Co trenky, ty máš taky od Ocúnu?”
„Trenky bohužel zatím nevyrábí,” opáčí se smíchem.
„Víš doufám, že je to Alban Levier?” (ambasador Ocúnu, pozn. red.) dloubne do mě loktem Áňa.

… Nevěděl jsem, ale myšlenkou udělat rozhovor souhlasil.

No a fotky?

„Koukám, že máš na fotce alpinistickou star Roberta Jaspera! To by byl taky super týpek na rozhovor,” píše mi Standa (editor eM, pozn.), když mu posílám report s fotkami.

Vzpomínáš na toho sympatického chlápka, se kterým jsme strávili a lezli půl dne?

0

Zima je konečně pryč, cepíny měníme za smyčky a můžeme vyrazit do skal – ukázat, co v nás je, a zjistit, zda jsme to díky té umělce někam posunuli. Počasí úplně nepřeje, takže s parťákem míříme směr Malá Skála zjistit, zda se tam bude dát alespoň trošku zablbnout.

Parkujeme a razíme si cestu voňavým lesem rovnou ke skále. Žádné zdržování a vzhůru do vertikálního směru veškerého dění. Smyčka, hodinky, kruh, vrchol a takhle několikrát dokola. Je fakt, že vršky všech skal jsou trochu zelenější, ale všude okolo se to lezci jenom hemží. Zvuky karabin jsou rájem pro uši. Cítíš se zkrátka jako v ráji.

Po odpolední svačince a pár hezkých cestách se bavím s místními borci. Řešíme cestu na Čihulku. Jak to asi vypadalo, když se tam uloupnul ten drobný kousek toho kamene a hlavně jak dopadnul ten borec, co mu to zůstalo v náručí. Když se ptám kam dál, dostávám tip na takové to typické VIIc na Suškách. Koukám do starého průvodce a úplně to cítím. Hvězdičková východní stěna s kruhem. Koukám vzhůru, měřím si to pohledem – už už se vidím nahoře. Nač čekat, navazuju se a po zuby vyzbrojen svými smyčkami vyrážím vstříc dobrodružství.

Jedno jištění, druhé, tutovka. Trochu natéká, ale to nevadí, mám přece namakáno ze stěny přes tu zimu, ne. Dolézám k sokolíku pod kruhem a ejhle, přichází prozření. Sokolík klouže. Nějak mi v těch rukách nedrží. Zkouším to zleva zprava, furt ne a ne pustit mě to nahoru. Vykláním se za hranu a hledám tam něco, co by mi vytáhlo trn z paty. Lištu, kapsu… nic. Jenom urputné sluníčko mi dává najevo, že nic tu nenajdu. Dojde mi.

Sedím ve své smyčce kapku níže pod tím místem a říkám si, kde jsem udělal chybu. Že by moc piva v zimní přípravě? Nějakou tu výmluvu pro mé zdrcené ego si najít musím. Jedu proto dolů a řeším, co udělat příště lépe. U nástupu, když ze sebe sundavám ty svoje cajky, stojí takovej malej, šlachovitej s cigárem v puse.

„Jaké je to tam v tom sokolíku?“ ptá se. Říkám mu, že mi tam došlo… „Asi to pořád není ono, rosí to,“ říká a bere si sedák. Dochází mi, že je to Špek. Koukám na něj s obdivem a ptám se ho: „Chceš v tom odjistit?“ „Ne ne, já si v tom nějak poradím.“

Balím si svoje věci a koukám na to, jak si to razí vzhůru jako ledoborec na pól. Pět, deset, dvanáct, žádná smyčka – proč taky, vždyť leze sólo a lano za sebou táhne, jen aby si ho pak hodil někde jinde. Dolézá k tomu sokolíku, kde jsem zkapal. Jeden krok, druhý a je u kruhu. Koukám na to jako na zjevení. Vždyť jsem ten krok neudělal. Jak se mu to tam povedlo?! Pocit méněcennosti? Zklamání? Nic takového necítím.

Spíš pocit uznání a motivace – to je to, co mě naplňuje, když s ním pak stojím dole a povídáme si. „Bylo to tam mokrý, chce to ještě počkat, než to vyschne,“ říká vyklidněný mistr. „Koupíte si někdo všechny moje cajky? Kašlu na to,“ nabízím v nadsázce kamarádům. Vím ale, že budu pokračovat dál – nemiluj to, když vidíš, kam až se to dá posunout.

0

Hanibal hledá nové brigádníky. Takové, kteří milují hory a čas v nich strávený. Takové, kteří lezou, běhají, trekují, lyžují… Takové, pro které je outdoorové vybavení hračkami, se kterými si chtějí hrát.

Co bychom od Tebe chtěli:
– Souznění s hodnotami Hanibalu: zákazník na prvním místě | prodáváme jen to, co bychom si sami koupili | pracujeme jako tým | nebojíme se změny a odlišení.
– Chuť učit se novým věcem, práci se smyslem pro odpovědnost.
– Předchozí zkušenosti z outdooru jsou výhodou.

Náplň práce:
– Tvorba spokojených zákazníků – tedy: kompletní servis zákazníkům na prodejně,
odborné poradenstvíé založené na znalostech a zkušenostech.
– V našich očích nejde o prodej. Jde o pomoc zákazníkovi se správným výběrem.

Co nabízíme:
– Práci s lidmi, pro které jsou hory životním stylem, se kterými rád půjdeš na hory i na pivo.
– Práci, která stojí na principech svobodné, slušné a zodpovědné firmy.
– Odměnu v rozmezí 90 až 120 Kč/hod.
– Možnost vybavit se a testovat vybavení za super podmínek.
– Dvakrát do roka hanibalí trip na hory a dál.
a možná i něco navíc…

Máš zájem?
– Pošli strukturovaný životopis na: [email protected]

0

Sicilský klan, mafie, Palermo, Syrakusy, Etna, Stromboli. Jih Itálie mě jaksi vždycky fascinoval a tak nastal čas se tam konečně podívat. Sportovky na Kalymnosu mne zatím nechávaly chladnou, ale na vyprávění o San Vito lo Capo jsem se chytla hned.

Jihu si vyrážíme užít v dámské sestavě quattro ragazze, z toho jedna blond, kdyby nastaly potíže s mafiány. Ty nastaly hned na letišti v Trapani a ani blondýnka nepomohla. Vyplázly jsme dalších dvě stě euro za nechtěné duplicitní pojištění a byly rády, když jsme se po čtyřhodinové anabázi konečně poskládaly do Fiatu a letiště nechaly za zády.

Dál už šlo ale všechno jako na drátku. Lezecký ráj, cest všech možných obtížností i tvarů v pásu skal kolem pobřeží kam ráčí oko dohlídnout, slunce, moře, víno, dokonce i muži – ti nejlepší, čeští.

Pro dobrodruhy, které by ta pohodička trochu nudila, se tyčí nad San Vitem kopec zvaný Monte Monaco. Na ten před pěti lety udělali cestu „Via fratelli Titt“ místní mágové Jim a Scott Tittové, prý že 18 délek, 5c, 645 metrů lezení. Prvních osm délek vynýtovaných, dál po vlastním. Vybaveny preskami a pár kousky „vlastního“ vyrážíme s Janou na zteč. Nástup a první nýt, další nejty, odsejpačka, trochu si zanadávat na sluníčko, co nás dostihlo.

Zalézám do stínu jeskyňky a bavím se tvary krápníků, které tu pro mne příroda uchystala, zatímco chudák Jana se potí cestou ke mně a plynule pokračuje dál doleva, kam láká nýt. Kamsi traverzuje, lano se přestává hýbat, pak konečně dobírá. „Našla jsem štand,“ chlubí se. Oprávněně, posledních třicet metrů vede jakousi buší. Lezení v avizované obtížnosti tu pořád existuje, ale známky civilizace nejdřív úplně mizí, aby jich vzápětí naopak začalo přibývat. Jedna smyčka, druhá smyčka, pak smyce s preskou, pak friend s preskou… Poslední smyce nad ním utvrdí podezření v jistotu: tady nelezl někdo s Alzhaimerem, tady se slaňovalo, a ne jednou.

Morálka padá. Nahoru ještě pěkných pár délek zbývá, a kdo ví jakých? Vypadá to, že v cestě nejsme. Naštěstí jsem ve věku, kdy ještě udržím myšlenku, už ji ale moc nedokážu opustit. „Hele zkusím vylézt ještě jednu délku a uvidíme,“ říkám si. Cestou omotávám kmínek opuncie smyčkou, vztekám se, když se mi lano seká do všudypřítomného křoví a nejde dobírat, a opakuji si mantru: zážitek nemusí být krásný, hlavně když je silný. A tu najednou – zázrak. Zčistajasna, kde se vzaly, tu se vzaly, choulí se tu na skále dva nýty. „Mám štand, polez!“

A přesně stejným postupem a zázračným výskytem vždy jednoho fixního jištění v pravý čas jsme se buší proklestily na vrchol. Vypadáme sice, jak když nás cestou napadl řezník, ale zážitek stál za to. Byl silný i krásný!

0

Tenhle příběh začíná telefonem: „Pepo, sháníme fotografa, chceš jet?”
„To se ví že jo, počítej se mnou… A kam že to vlastně jedem?”

A než jsem se nadál, tak mě sympatická Norka šacuje na letišti a kouká i do foťáku pod baterku, jestli s sebou nepašuju trávu – fórek o tom, že jedu nad fjordy na lajnu jsem si raději nechal pro sebe…

Norský fjordy jsou super věc, místní tomu tady říkají hory, ale v podstatě je to kolmá žulová stěna, co se tyčí 1000 metrů nad vodou a nahoře se to spíš jen tak lehce vlní… No, a na kraji týdle nesmírný vejšky, na jediným plácku, kde byla tráva a potůček, jsme rozložili stany a na skoro dva týdny jsme tomuhle místu říkali domov.

Celá sranda spočívala v tom, že jsme chytli to nejhorší počasí, co tu panovalo za posledních 20 let, takže na to, že bylo léto, šla teplota často hodně blízko nule, nebylo vidět od stanu ke stanu a veškerá aktivita spočívala v hraní karet, předčítání povídek Oty Pavla a čekání na okno v mlze, který přišlo třeba v 11 večer – naštěstí si tady místní pořídili polární den, takže je celkem šumák, kolik je, a prostě vylezeš ze stanu a jdeš chodit, protože je zrovna hezky.

Po dvou týdnech na Kjeragu jsme se spakovali a odjeli do nížin, pak ještě na další místa a tak, ale tohle se jmenuje „200 slov“ a já už přetahuju. Takže co všechno jsme zažili a jak to nakonec dopadlo, se dozvíš ve videu dole.

Zatím si pusť trailer, pak vypni počítač a jeď si do skal užít den, venku je totiž parádně.

 

 

0

Ze stinného koutu Labáku se v pondělí začala šířit zpráva, která šla těžko minout. Jak už zřejmě víš, Ondra Beneš vylezl svůj několikaletý projekt „To tu ještě nebylo“ XIIb (9a) – cestu kousek nad Dolním Žlebem, do které se pořádně zakousl loni v létě.

Hodně nadějný pokus dal už na podzim, ale dnes sám říká, že je rád, že se mohl na nejtěžší sportovně laděné cestě na českém písku vyřádit ještě o půl roku déle.

Jak probíhal proces zkoušení téhle cesty?
Pro mě bylo dost obtížný tu cestu už vrtat. Jeden hák mi musel pomoct dát Adam (video), protože jsem sám nebyl schopen se tam dostat. Třetí hák jsem dával až na druhou nebo třetí návštěvu, neměl jsem šanci dělat pořád dokola ty kroky a pořád se tam vracet. Takže progres tam určitě k dnešnímu dni nějakej byl.

Poprvé jsem se do cesty vážně podíval, až když jsem tam byl s Felixem (Neumärkerem, pozn.). Oproti dnešnímu stavu tam byly pro mě velký rezervy. Třeba klíčový místo v půlce, takovej krok za patu – ten jsem byl schopen udělat třeba jednou z pěti pokusů a teď už mi ten krok šel pokaždý.

Jak dlouho to trvalo?
To zkoušení, kdy jsem na tu cestu začal vážně myslet, začalo až loňský léto. Začal jsem víc trénovat a strávil jsem v tom část září a října, ale loňskej podzim byl dost špatnej. V září bylo 25 stupňů, pak se to ze dne na den zlomilo, začalo pršet a bylo 10 stupňů. Měl jsem tam jeden hodně dobrej pokus, skoro přelezovej, ale pak jsem ho už nezopakoval. Možná to je dobře, že to nepadlo – musel jsem na sobě ještě víc pracovat a ta cesta mě posunula dál. Proces jsem si užíval.

 

„Možná dobře, že to na podzim nepadlo.“ Ondra sedí pod nástupem. (f: Standa Mitáč)

 

Jak vypadala pondělní ideální podmínka?
Konečně to proschlo, i když to nebylo úplně suchý, jak jsem si představoval. Na podzim to bylo mnohem sušší. V pondělí bylo zhruba 12 stupňů a jenom lehkej vánek, bohužel. Já jsem chtěl trošku víc větru, ale asi kdyby víc foukalo, tak by mi přemrzaly prsty. Byl jsem tam už v sobotu, ale to bylo chladněji a hodně foukalo, jinak u Ďábla celý rok nefouká skoro vůbec. Tam když foukne, tak to je fakt výjimka. Ale v sobotu byla fakt zima, to jsem měl druhej nejlepší pokus, jaký jsem tam kdy měl, ale hrozně mi přemrzly prsty. Takže 12 stupňů, ziminka, lehkej vánek a hlavně mít dobrou, tvrdou kůži, která se tolik nepropocuje. V cestě sice není žádný těžší krok než Xb, ale vůbec nemáš čas mágovat.

Podřizoval si tomuhle projektu i trénink?
Zatím každýmu svýmu projektu, který jsem kdy v Labáku měl, jsem se nějak přizpůsobil. Třeba na „Černou Perlu“ jsem se přitahoval na futrech za bočáky doma, abych měl silnej bok. Tady jsem věděl, že potřebuju mít hodně silný prsty, protože tam je hodně malejch chytů za sebou, takže jsem poprvý zařadil visy se závažím a dělal jsem intervaly, což mě myslím taky posunulo. Doopravdy jsem cítil posun v tom, že prsty jsou ocelový a lepší. Díky tomu se mi sama od sebe zvedla i vytrvalost.

0

VIIIc, IXa, „Neuropatolog“, „Krvavá spára“, „Chlapošrot“…

Tohle je jiný příběh.
Tohle je příběh mé III (trojky) a mám na ni ty nejnádhernější vzpomínky.

Začalo to nevinně jednoho krásného slunného letního dne na Teplickém festivalu. Jak bychom mohli vynechat skály, když jsme u nich tak blízko!
Vyrazili jsme tedy směr Bišík.

„Co kdyby sis dneska zkusila něco vytáhnout?“ zeptal se kamarád Pavel.
„Jo! Super nápad!“ překvapila jsem ho.
„Počkeej… Vždyť ani neví, co má nahoře dělat!“
„Ale pohoda, to ti tady ukážeme a budeš vědět.“

Po druhém pokusu vysvětlení, jak budu připravovat jištění z dobíráku, Pavel i já tušíme, že spíš pořád nevím než vím.

„Ale já chci fakt zkusit něco konečně vytáhnout…“ přemlouvám je.
„A musíš rovnou na písku?“ ptají se a nevědí, o čem zrovna přemýšlím.

Vím, že musím na písku. Podlehla jsem těmhle kouzelným skalám už jako malá holka, a tak vím, že „první vytažená“ musí být Písek.

„Tady máš všechen matroš a chvíli počkej.“
Pavel vyleze bez jištění v modrých adidaskách do půlky mé připravované cesty – „Severozápadní stěny“ na Růži, posadí se na balkónu do turečáku a hlásí: „Po cestě jsem viděl asi čtvery hodiny, tak se ukaž!“

Jak to dopadlo?
Hodiny jsem našla jen jedny – ty největší. Padat bych do nich ale stejně nechtěla. Pokračovala jsem nahoru, Pavel mezitím dolezl v těch keckách free sólo až ke knížce a tam na mě vsedě čekal. A já mu od té doby neřekla jinak než Pavel „Buddha“.
.
.

Pavel leze maso.
Eva má trojku.
Písek solí.
Ó, my se máme.
.
.

0

(Tenhle příběh se stal minulé Velikonoce, pozn. red.)

Původně jsme do Tater přijeli za cestou „Ženy 2011“, u níž nás zaujalo svůdné topo, ale počasí nám nepřálo, tak jsme se vydali na dvoudélkový Lomnický ledopád:

U nástupu jsme si vyšlapali plošinu, kde jsme nechali své věci a udělali trochu pohodlí na jištění. Na prváka se mi lézt nechtělo, tak jsem to nechal Matějovi a poctivě mu fandil. Bylo vidět, že to už není taková sranda jako na Zahrádkách, ale popasoval se s tím skvěle. Ve druhé délce sice vyzkoušel odolnost svého jištění, když mu vyjel cepín a visel ve změti všeho vybavení jako pavouk. Ale dostal pěkné dynamické jištění, šrouby vydržely, trochu se oklepal, jelo se dál a led jsme zvládli…

Slanili jsme a byli jsme zase u svých batohů. Pomalu se balíme, zavíráme své batohy a říkáme si, že máme další lezení úspěšně za sebou. Hned nato jsem ale uslyšel velký rachot a pocítil tlak na helmu. Byla to lavina, která na nás spadla z ledopádu. Neudrželi jsme se ani chvíli a hned nás strhla s sebou. Sníh si s námi dělal, co chtěl. Házeli jsme salta, váleli kotouly a nemohli jsme nic dělat. Zajímavé je, že jsem dokázal stále smysluplně přemýšlet – říkal jsem si, že jsme asi v pěkném průseru. Ani nevím jak, ale vzpomněl jsem si, že jsem kdysi slyšel, že se mají dát před obličej ruce a vytvořit si vzduchovou kapsu. Jak jsem ji začal dělat, uviděl jsem světlo. Rychle jsem zakvedlal rukama a dostal hlavu s pupkem ven. Nohy naštěstí šly dobře vyhrabat. „Žiješ?“ sotva jsem si uvědomil, že mě zasypala lavina, slyšel jsem, jak na mě Matěj volá. Byl naštěstí také v pohodě. Rychle jsme šli na stranu svahu.

Samozřejmě jsme přišli o kompletní výbavu, kterou jsme ještě neměli na sobě – ta zůstala u nástupu. Můj mobil jsem měl také v batohu, tak mi Matěj dal svůj s připravenou aplikací pro přivolání Horské služby – kdyby se stalo ještě něco horšího. I přes můj nesouhlas pak šel pro výbavu. Za dobu, kdy jsem na něho čekal, spadly na okolních svazích ještě asi další dvě menší laviny, ale ty šly naštěstí bokem. Vrátil se s mými cepíny a jeho lanem. Všechno ostatní si vzala s sebou lavina. Sedáky jsme měli už také v batohu, tak jsme se provizorně navázali lanem kolem pasu a šli jsme v rozestupech co nejrychleji pryč. Cestou jsme ještě našli Matějovu péřovku. Jenom pro představu síly, kterou lavina působila na batoh – péřovka byla původně sbalena v obale a za poutko připevněna k batohu. Našla se jenom sbalená péřovka s utrhnutým poutkem. Když jsme se dostali do bezpečí, uvědomili jsme si, že jsme se podruhé narodili. Oba dva jsme přišli o výbavu v hodnotě desítek tisíc korun, ale bylo nám to úplně jedno. Byli jsme šťastní, že jsme v pořádku a sami jsme se z toho dokázali dostat. Bylo zajímavé, že i přes všelijaké kotouly byla celá jízda měkká a „pohodlná“. Člověk by přitom čekal tvrdé nárazy, jak pojede mezi jednotlivými kusy odtrhnutého sněhu.

______

Když jsme se vrátili na chatu, dali jsme si dobrou večeři a pár panáků na naše zdraví. Večer, než jsme se odebrali do postele, nás jedna rodina ještě pozvala na domácí pálenku, která přišla také vhod. Říkali jsme si, co můžeme dělat zbytek dovolené. Všude v okolí nádherné ledy, výstupy na vrcholy krásných hor a v tom všem dva horolezci bez vybavení. Dokážeš si představit, co může být horší?

Před chatou stál nateklý led, tak jsme si říkali, jak by se chataři dívali, kdybychom se zeptali, jestli by nám půjčili cepíny. Nakonec jsme druhý den šli na Téryho chatu a před Sedielkom jsme se vraceli a šli zpět. Bylo zamračeno, ale občas se mraky protrhaly a byly krásné výhledy. Jak na Téryho chatě, tak i Zámkovského jsme řekli o našich ztracených batozích.
Chatařka nám dala malý batoh, který tam zapomněli turisté, a šli jsme na vlak zpět domů, jako správní cepři – s městským batohem a nákupními igelitkami.

Ve Smokovci jsme šli pro jistotu ještě na Horskou službu a řekli jsme jim také o našich batozích. Říkali jsme si, kdyby je někdo našel, tak aby nás nehledali pod lavinou také.
Já jsem zatím čekal před stanicí Horské služby a připadal jsem si, jako z těch vtipných povídek o lezcích, kteří se vrací na chatu celí otrhaní. Kolem procházela rodinka, a když paní viděla batoh s pozůstatky naši výbavy, řekla svému manželovi: „Vidíš? Tak se chodí do hor, to jsou borci!“ Konečně nám někdo zvedl sebevědomí.

______

Od naší dovolené utekl týden a ozvali se nám z Horské služby, že lavinový pes našel můj batoh. Říkal jsem si, že to určitě cítil můj vynikající chleba, na který jsem se tak těšil. Z batohu mi dokonce vyndali věci a nechali je vysušit. Cennosti mi dali do trezoru. S Matějem jsme se domluvili, že jim koupíme dobrá Moravská vína – u mě jako poděkování a u Matěje jako malou pobídku, aby hledali dále. Jeho batoh ale bohužel nenašli (našel ho sám až v létě). Pokud jim někdy budeš chtít přivézt podobný dárek, nezapomeň ještě na domácí buchty – ty jim udělaly radost asi nejvíce.

______

Jaké jsou závěry? Minulou zimu panovaly v Tatrách vynikající podmínky na lezení ledů. Byly nateklé i takové ledy, které se už několik let nemohly lézt. I přesto, že se může zdát, že je dobré počasí na lezení v horách, je zapotřebí být neustále ostražitý a být připravený na každou situaci. Musím poděkovat svému parťákovi Matějovi, že mě nenechal ve štychu, lidem ze Zámkovského chaty a v neposlední řadě Horské službě, která nad námi drží ochrannou ruku. Abych tento článek ukončil vesele, přikládám fotku vysmátého Matěje při cestě zpět do Starého Smokovce.

0

eMontana začátkem dubna oslavila dva roky. A největší dárek jste jí dali vy, protože jste nejlepší čtenáři.

Pokud ses někdy ptal nebo ptala, proč to vlastně všechno děláme, tak NA TÉHLE STRÁNCE nově najdeš naši hlavní odpověď a zdroj motivace…

Děkujeme všem, co nás jakkoliv podporují. Jestli chceš taky něco napsat, vytvoříme ti tam vlastní chlívek, to je jasná věc.

0

Druhá letošní tištěná Montana už obíhá mezi schránkami předplatitelů. Co k tomuhle číslu říká šéfredaktor Martin Stolárik – proč si ji máš pořídit?

„Chceš vědět, jak se měl Adam Ondra z kraje roku ve Špáňu? Chceš vidět Alexe Hubera stále ve skvělé formě? Zajímá tě, jak žije ve Francii bývalá slovinská reprezentantka Martina Čufar Potard? Tak potom si kup právě vycházející druhé číslo Montany!“

A kdo rád potěší svoje oko mistrovskými fotkami, určitě se mu bude líbit reportáž z bouldrování v Indii s fotkami od Reye Demského na straně 14 až 21. Skvělá je taky fotka na straně 11 – mistr Heinz Zak si prostě umí počkat na to pravé boční světlo.

Předplatné Montany si můžeš zařídit tady.

0

Možná ti to dodá trochu motivace do přelézání jarních projektů. Obzvlášť pokud jsi z Brna a okolí. Pokud ještě nemáš plán na sobotu, přijď se podívat na závod Českého poháru v lezení na obtížnost.

Proč dorazit?
Uvidíš v akci Adama Ondru, což je sama o sobě inspirace jako hrom.
Cesty staví Honza Zbranek a Jenda Šolc – ti rádi i Adama sundají kus pod topem. Povede se jim to jako minule?
Poleze se na úplně nových chytech, které závodníci ještě nikdy neviděli. Takže čisté onsajty.
Kromě Dospělých polezou i kategorie Mládež A a B, Junioři a Veteráni. Chceš startovat? Info máš tady.
Po celý den si můžeš zkoušet různé druhy lezeček a vůbec doplnit lezecký matroš na menším trhu.
Do arény v centru Brna dýchne také vůně hor – budou se tu vyhlašovat „Výstupy roku ČHS“ za minulou sezónu s promítnutím fotek.

Každopádně, finále začíná v 17.30 na Hudy stěně (Vídeňská 297/99), tak pojďme vytvořit kotel!

0

Zprávu, že Eliška Adamovská 18. března poslala 8c, už máš asi přečtenou z jiných zdrojů (třeba bb, pozn.). Ale jelikož je to fakt super výkon (Elišce je 15 let a 8c má z našich holek vylezené jen Edita Vopatová, pozn. red.), pojďme si na Katalánsko ještě trochu zavzpomínat.

Jak ses vlastně dostala do Oliany a jak výjezd probíhal?
Do Oliany jsem se v podstatě dostala úplnou náhodou, měla jsem jet do Arca s rodinou a trenérkou Sašou Gendovou, ale klukům (Jirkovi Olivovi, Denisovi Pailovi a Ondrovi Ďoubalovi) se uvolnilo místo, takže jsem se rychle rozhodla a asi za týden už seděla v letadle směr Španělsko.

První dny jsem se chtěla hlavně rozlézat, ale lezlo se mi dobře, tak jsem hned zkusila i těžší cesty. Většinu jsem vylezla hodně rychle. Pak jsem se pustila do vysněného projektu „Gorilas en la niebla“ 8b+. Čekala jsem, že se s tím budu prát dlouho, ale druhý den jsem to vylezla. Měla jsem strašnou radost.

Když se mi cíl splnil, nevěděla jsem, co polezu. Kluci zrovna lezli „Fish eye“, což je 50 metrů dlouhá cesta obtížnosti 8c. Je vytrvalostní a má tři bouldry, po kterých je vždy docela dobré místo na vyklepání. Když jsem na to koukala, přišlo mi to nereálné, ale už když jsem to poprvé prolezla, poznala jsem, že mi pohyby sedí. V dalších pokusech jsem do toho dala všechno a další den, v tom největším vedru, se mi podařilo cestu vylézt. Byl to jeden z nejlepších zážitků v životě, myslím, že ho nikdy nezapomenu.

Můžeš ještě s menším odstupem popsat pocity po cvaknutí řetězu? Co se pak dělo?
Když jsem cvakla slaňák a dokonce ani když jsem se nechala spustit na zem, jsem pořád nemohla uvěřit, co se stalo. Byla jsem tak nadšená a zároveň vysílená, že jsem se rozplakala štěstím. Hned jsem samozřejmě volala mojí mamce a trenérce, abychom si mohly pobrečet společně.
.

Nemohla jsem uvěřit, co se stalo

.
Jak jsi vnímala rozdíl mezi tímhle 8c a 8b+ cestami, které už jsi vylezla?

Tyto dvě cesty byly obě moje první této obtížnosti, takže zatím moc srovnávat nemůžu. Doufám, že už brzo něco dalšího přelezu a pak budu moct porovnávat. (směje se) Určitě ale vím, že „Fish eye“ byla nejtěžší cesta, jakou jsem kdy lezla. (směje se)

Seznam cest, které Eliška v Olianě vylezla
3x 7c+,
2x 8a („Mishi“, „Happy hour“),
3x 8a+ („Redbull extension“, „Mon Dieu“, „Humildes pa’arriba“)
1x 8b („La maroncita“),
1x 8b+ („Gorilas en la niebla“),
1x 8c („Fish eye“).

Jaké máš plány na jaro a vůbec letošek?
Letos se chci hodně věnovat lezení na skalách, na druhou stranu bych se chtěla nominovat do repre. Jak do juniorské, tak do dospělé a podívat se na některé velké zahraniční závody. Největší přání pro tento rok je ale vyhnout se zraněním, trénovat, poznávat nová místa a lezení si užívat jako vždy.

0

Sušíš si na disku nějaký povedený záběr lezecké akce z Českého ráje nebo Saského Švýcarska? Lidé z turnovského muzea do konce dubna sbírají nejlepší momenty na velkou výstavu, která bude mít vernisáž 22. června 2017. Šanci, že tvoji fotku vystaví, máš velkou: „Chceme dát prostor co největšímu množství autorů, minimálně dvaceti lidem z Česka a dvaceti z Německa,“ říká kurátor David Marek, „máme zájem o samotné lezení a lidi v konkrétních cestách. Krajinky a skalní zátiší tisknout nebudeme.“

Až výstava 10. září 2017 skončí, převezou ji na podzim do centra saského lezení – lázeňského města Bad Schandau. Pokud se dostaneš mezi vybrané autory, tak tě čekají pozvánky na dvě vernisáže (Turnov a Bad Schandau), kde se sejde banda českých a saských lezců-fotografů. Při sklence dobrého vína a pohledu na epické obrazy pak půjde jazyková bariéra stranou… Za hlavní myšlenku těchto dvou kulturních akci, snažit se obě komunity trochu více propojit, dáváme palec nahoru.

Výstavy chápej jako rozjezd projektu „Pro horolezce neexistují hranice“, který vygraduje slavnostním otevřením stálé horolezecké expozice v turnovském muzeu za dva roky a kousek – v červnu 2019. Horolezci tak budou mít vlastní objekt s vitrínami a už se jim nebude prášit na matroš.

Ale zpátky k věci – fotky z oblastí Český ráj a Saské Švýcarsko (klidně i historické) posílej na: [email protected] (a jestli se chceš pochlubit i nám, do kopie dej: [email protected]).
Těšíme se.

eMontana je mediální partner výstavy

0

„Není to o tom někoho porazit nebo shodit na zem.“
„Je to spíš setkání s kámošema, který jsi půl zimy neviděl.”

Mrkni na čerstvé video z první zastávky letošních Boulderzávodů, které o víkendu proběhly v Pardubicích. Fotky najdeš tady.

PÁR STŘÍPKŮ
> Do kvalifikace nastoupilo 32 holek, což je super číslo. Loni v Pardubicích jich bylo 17.
> Martin Stráník utekl ve finále borcům o dva topy. Měl tři a ostatní maximálně jeden.
> Holky vyhrála podruhé v životě Verča Šimková – ročník narození 1998.
> Zúčastnil se i portugalský lezec, který tam vyhrává závody. V Česku skončil 23.
> Stavěči se začínají snažit, aby vyhrávali pružnější a „hravější“, co si dokáží vizualizovat pohyb.
> V neděli závodilo 199 dětí. „To je brutální raketa,“ říká organizátor Honza Zozulák.

Kdo stál na bedně?

KLUCI
1. Martin Stráník
2. Honza Chvála
3. Štěpán Stráník

HOLKY
1. Verča Šimková
2. Peťa Růžičková
3. Danča Kotrbová
.
.

eMontana je mediální partner závodů

0

Jakožto lezec se značným odporem k soutěžení jsem se nezvykle dostavil na sobotní závody v lezení spár s názvem „Holé spáry”. Pozval mě kamarád a nechtělo se mi… Ale nějak se mi nepodařilo ho odmítnout.

Na místě se moje pocity zlepšily díky skvělé atmosféře a kamarádskému přístupu všech lezců, co dorazili. Opadla ze mě nervozita z poměřování sil, ale také rychle přišla nervozita nová.

Nervozita z toho znovu si způsobovat další a další bolest. Po pár vylezených spárách na písku, vetšinou na druhém, jsem se považoval za alespoň lehce pokročilého spáraře, ale nemohl jsem se více mýlit.

Nejenže mi cesty nešly technicky, což se dalo čekat, ale pravděpodobně jsem si svojí nešikovností způsoboval více bolesti, než bylo potřeba. To, plus celková délka závodu – lezli jsme devět hodin – způsobila, že před koncem akce už jsme se i na nejlehčí cestu dívali s parťákem se strachem a nechutí: „To si máme jít znova mučit ruce?“

Po vylezení celkem 19 cest (s názvy například „Pseudokomín“, „Uvolněná žába“, nebo „Tlustá Berta“) ale nakonec přišla euforie a radost, že jsem závody dokončil a k mému údivu se dostavila také masochistická touha zúčastnit se dalšího ročníku. Můj tréninkový stereotyp proto pravděpodobně nabourá občasný trénink spár. Na nějaké přední umístění si ale naděje nedělám, spíše na méně utrpení.

(Pořadí vítězů se oficiálně neurčovalo, rozdávály se jen diplomy s dosaženým počtem bodů. Nejvíce jich měl Lionel Burgr – neuvěřitelných 324. Více fotek najdeš tady, pozn. red.)

0

„Když to na někoho hodíte, exploduje to?“ Po několikanásobné letištní kontrole všech nádob na benzín, vařičů nebo frendů se jim po pěti hodinách zdržení povedlo opustit Izrael. Dnes nad ránem se z pouštního tažení vrátila skupinka českých juniorských alpinistů.

V jordánském pískovcovém království Wadi Rum se jim dost dařilo. Na úvod dvě největší bomby:

Terka SvobodováPeťa Růžičková přelezly jako první holky cestu „Rock Empire“ 8a, 500 m od Ondry Beneše a Tomáše Sobotky, kteří ji v oblasti, co připomíná planetu Mars, navrtali před 12 lety. Zřejmě půjde o nejtěžší bigwallovou cestu v Jordánsku vylezenou ženami. (fotka dole)

Mezinárodní problém rozlouskli Matěj SvojtkaJáchymem Srbem – povedl se jim první volný přelez cesty „Sultan Al Mujahidin“ 8b, 500 m od izraelského lezce Elada Omera. V tomhle případě se určitě jedná o nejtěžší vícedélku Jordánska, možná i nejtěžší cestu s lanem téhle zěmě. Pro úplnost – klíčovou délku zvládl čistě Matěj, Jáchym si na ní sice důsledně ničil prsty, ale dal ji “jen” stylem AF. Větší článek čti tady.
_

Matěj Svojtka v klíčové délce za 8b, foto: Standa Mitáč

.
V redakci eMontany právě hučí počítač a stahují se do něj další gigabajty fotek videí, třeba z beduínské svatby. Máš se na co těšit – připravujeme příběh cesty „Rock Empire.“

Pouštní výpravu alpinistů podpořili Horosvaz, Tendon a Rock Empire.

0

Na Broumovsku najdeš spoustu lezeckých oblastí. Slavný spárový Ádr, sportovnější a stěnový Křižák, Teplice se svými úžasnými hranami, Bišík s parádním zázemím pro rodiny, Supí skály a Biskup pro samotáře a Ostaš – kapesní Ádr. Pak je tu ještě jedna oblast tak trochu sama pro sebe. Osamocená. Jsou to Broumovské stěny. Písek je tam hrubý, takže lezci po prvním tempu ve spáře stéká krev k loktu a kape na koleno. Stěny mají často krásné pevné kyzy. Leze se zde v podstatě jen tam, kde vyšly nové průvodce, tedy v Zaječí a Třešňové rokli. Některé ostatní obvody vypadají taky hodně zajímavě. Například Kovářova rokle, nebo U Junácké vyhlídky. Tam ale lezou opravdu jen místní znalci.

Zaječí a Třešňová nabízí ohromné možnosti lezení. Zaječí má spíše nižší věže se spoustou choďáků, ale i vážnějších cest. Najdou se zde ale i sportovní prásky, na které se pokaždé znovu chodím koukat s nepochopením. Navíc je zde pěkné ohniště s konstrukcí, přes kterou stačí přehodit celtu a nocležník má luxusní spaní. To vše je potencováno krásnými výhledy do broumovské kotliny. Vedlejší Třešňovka, to je jiný kafe. Celý je to hodně o spárách, ale zase se zde najdou i krásné kyzové stěny. Některé Údolní stěny mají okolo padesáti metrů. Je zde hodně cest střední obtížnosti, kde se vyplatí být kovaný v Ádru. Když jsem začal lézt v Zaječí a Třešňové, byla to láska na první pohled. Horké léto, odřené celé tělo, spousta borůvek.

Loňská sezóna byla podle mě pro Broumovky docela přelomová. Zatímco dříve v nejfrekventovanější dny lezec potkal za celý den tak tři dvojky, letos jsem v Zaječí v jeden prázdninový den viděl čtyřicet až padesát lezců. I když vím, že je to blbost, tak se musím přiznat, že v podvědomí vnímám Broumovky tak trochu jako „moji oblast“. Když tam jsem, cítím se jako v chrámě. Nasávám atmosféru, ze které potom žiju měsíc. Je to pro mě sváteční den. Proto mně bylo velice líto, když jsem viděl, jak se tam zkouší těžké, ale bezpečné cesty na rybu (které lezec snad ani nenacvičuje, protože na RP to teda fakt nevypadá – možná v příštím životě), jak se tam práší tuny mága (vím, že místňáci to tolerují, ale to neznamená, že není slušnost si cestu po sobě očistit) a jak kuřáci zahazujou vajgly jen tak do jehličí.

Rozhodně si nechci stěžovat, že v Broumovkách přibývají lidi. Ostatně znalci můžou namítnout, že pokud mně vadí společnost, ať si jdu lézt třeba do Kovářovy rokle, kde budu sám. Chtěl bych všechny návštěvníky jen poprosit: Až půjdeš na jaře lézt do Broumovek, chovej se prosím slušně. Nenacvičuj těžké cesty na rybu, protože pokud zkoušíš nějakou devítku top rope třeba tři víkendy za sebou, tak jí pěkně dodrbeš (některé cesty, se dokonce staly nelezitelnými). Navíc z toho ani nemůžeš mít takový požitek, jako někdo, kdo si na to počká a pak to dá třeba i OS. Takže poměr požitku/opotřebení cesty je dost mizerný. Pokud máguješ, zkus to s citem a cestu si po sobě prosím očisti. O zahazování odpadků doufám nemusím psát…

Zkus se prosím chovat tak, aby ses tam dál rád vracel a aby si i tvoje děti jednou mohly vylézt třeba ohroženou „Sněhovou Královnu“, nebo zatím odolávající, ale také často rybařený „Šok“. I když to jsou cesty lokálního významu, domnívám se, že to jsou kyzové unikáty, které jen tak někde nenajdeš. Mimochodem: Víš, že v Zaječí rokli je údajně nejhůře dostupná vylezená věž v Čechách? Jedná se o Klášter. Vede na ní jediná cesta. Jmenuje se „Svaté přijímání“, obtížnost IXc. Tady si jen tak nezarybaříš…

0

Vyrostla jsem ve světě horomilů. A každý den za to děkuji.
Později jsem zavítala více i do světa indoor lezení. A tu se mi naskytla možnost ocitnout se znenadání ve světě maglajzu!
A že je to specifický vlastní svět…

Nejdřív jsem zjistila, že na umělé stěně přeci nemůžeš být bez maglajzu!
Dokud nemáš svůj maglajz pytlík, tak nejsi lezec.
Odolávala jsem tomuto nepsanému pravidlu docela dlouho.

Nakonec jsem si ale řekla: „Tak proč ne!“

Když jsem se vrátila šťastná pochlubit se, že jsem již zcela vybavena  –  teprve tehdy se mi dostalo dalšího vhledu do situace a složitostí tohoto oboru:

MAGLAJZ PYTLÍK
O maglazpytliku se příliš nehovoří.
Proběhne krátká debata o tom, zda je pytlík dostatečně – veliký, malý, správně tvarovaný, aerodynamický, dobře nebo méně zavíratelný (v případě žen také, zda má správnou barvu).
Ale je to debata krátká…

DRUH MAGLAJZU
Zato, co se týká druhu distribuce maglajzu, debata je dlouhá.
Dalo by se říci až dlouhodobá.
Možná celoživotní.

Tady se nevtipkuje.

Magnézium totiž můžeš sehnat v různých podobách – rozdrcený prášek, gel v lahvičce, kostka, kulička nebo větší balení.

Já si poprvé přinesla kostku.
Po pěti minutách přítomnosti mé nové Kostky na place jsem se dozvěděla, že Kulička je daleko lepší.

„Tolik nepouští mágo, déle vydrží, je skladnější, a když člověk omylem skopne pytlík, tak se nerozsype…“
„Nojo, ale máš málo mága na rukou.“
„Nejlepší je prášek – ale ne moc jemný, aby nezanášel póry.“
„Nejlepší je tuba s gelem, nepotřebuješ maglajz pytlík a vejde se ti všude, je malá.“
„Ale ta je drahá a dlouho nevydrží. A není to echt lezecké, tuby mají jen začátečníci.“
„Nejlepší je nosit si celou krabici mága. Tu jen tak nerozprášíš a máš ji skoro na pořád.“
(…)

Dostala jsem se do „Mg-světa“, kterému vládne RBR – Rituál bílých rukou.
A ještě mi asi chvíli potrvá, než se v něm začnu orientovat.

0

Jak v horách odlišíš, že dvanáctá délka je 7a nebo 7a+?
Těžko. Tady jde o něco jiného – o to, kolik toho udýcháš a skousneš, jaká je nálada v týmu nebo kolik plynu na vaření ti ještě zbývá… Žádný? Tak to budeš muset vydržet noc na štandu se sušenkou, která už ti leze krkem…

S šéfredaktorem tištěné Montany Martinem Stolárikem každý rok vyhlašujeme ocenění „Sympaťáci roku“ – vybíráme výkon v horách, ze kterého je cítit odhodlání a radost.

Za rok 2016 jsme vybrali dva táty od rodin: Jindru BednářeMichala Plundera. Rozhovor s kamarády, kteří spolu lezou od základky a v létě se jim povedl první český výstup na věž Nameless Trango v Pákistánu, si přečti v nové Montaně, která se v následujících dnech objeví ve schránkách předplatitelů.

Mimochodem, tihle dva borci z Telče se stali předlohou filmové povídky s Miroslavem Donutilem. Mrkni tady, od 49. minuty.