Holku magor
nezastavíš

perex

Expedice na Dhaulágiri, Gasherbrum nebo Talung. IXa na písku, 8 cest do Nepálu, první ženský 5B výstup v horách podle ruské stupnice vůbec. „Ježíš marjá, to je minulost!“ Alena Čepelková dodnes hledá nové cesty a od letoška už je umí i navrtat.

Kredity

T: Standa “Sany” Mitáč F: archiv Aleny Čepelkové, Standa Mitáč, Jirka Novák, 19. 10. 2015

Text 1

„Však mě znáš, já na tohle moc nejsem,“ říká na vrcholku pískovcové věže v Sasku, kde se jako jediná nejistí odsedávací smyčkou. „Ten strach se musí překonávat,“ rozhlíží se kolem a přeskakuje ke slaňáku bez lana.

Aleně Čepelkové (1953) jde překonávání strachu lépe než ostatním. Získala díky tomu pestrý horolezcký život a projevuje se to každou chvíli: „Koukej, mám novou expresku,” ukazuje ve svém libereckém bytě. Spadla ze skály na zem a kamarád už ji nechce, bojí se, že je poškozená. “Já se toho nebojím,” mávne rukou. Alena se zrovna vrátila domů z Panťáku (Pantheon, oblast u Malé Skály v Českém ráji, pozn. aut.), kde byla lézt po práci.

„Teď v létě jsem se hodně bavila “smítkamánií”, (soutěž “O Smítkův poklad” v přelézání cest po legendárním Joskovi Smítkovi, pozn. aut.) říká horolezkyně, která už je babičkou, ale zároveň nemá problém sednout v pět hodin na kolo a jet si navečer do Skaláku vytáhnout jednu dvě cesty. Třeba „Dračí stěnu“ VIIb na Dračí věž.

Galerie 1

Text 2

RAKEV – TO JE MINULOST! (“ale bohužel i budoucnost,” pozn. A. Č.)

 

Kolik jsi po Smítkovi vylezla cest?
Nó, tak na první místo to nebude, ale to už jsem si dávno zvykla, že nejsem mezi prvníma… (Mezi ženami je zatím třetí, soutěž končí 24. 10. pozn. aut.) Vylezla jsem jich asi ke čtyřiceti. Ale tohle vůbec nebylo o soutěžení, a když, tak sám se sebou. Jsem ráda, že jsem díky téhle akci pro sebe objevila skalácký údolíčka. Moc se mi ale nedařilo najít voly, který tam se mnou chodili, tak jsem musela několikrát vyrazit i sama.

Jak to děláš, když lezeš sama?
Po smítkovsku – na boso a táhnu za sebou lano, protože se neumím samojistit. Některý ty cesty jsou fakt takový humusácký. Sice to je třeba technicky směšný, ale je to docela dobrodružství. Klasifikace v nějakých cestách celkem lítá, ale to je na tom to hezký. Jen ať si to ti lidi zjistí sami. Když tam jdeš, měl bys počítat s tím, že tě může čekat cokoliv.

Už někdo posbíral všechny cesty?
Bojsa (Mirek Dědek, pozn. aut.) už to dodělal víc jak před měsícem. Jemu pořád chyběla Rakev („Smítkova spára“, mučící širočina za VIIc, pozn. aut.), a tak jsem čekala, jestli to třeba nenacvičuje a nechce dát naboso. Nakonec to vylezl v botách a na druhým, naboso jako Smítka to zkusil jenom Bobr Obročník, který ale svůj pokus vzdal s děravou patou. Pak mě ve výsledcích ještě zaujala Bára Vočková, která taky vylezla všech 107 cest – skoro všechny na prvním a naboso.

Ty jsi někdy vylezla Rakev?
Nó, to bych nerada rozmazávala. Já jsem ji za mlada vylezla, ale teď mi vůbec nešla, teď jsem tam vždycky udělala pár temp a pěkně jsem si zRakvila kotník.

Proč o tom nechceš mluvit? Máš ji vylezenou…
Ježíš marjá, to je minulost! Teď mi to vůbec nejde. (smích) Já jsem optimistka, hledám cesty, který jsem dřív nevylezla a teď je vylezu.

Třeba Kouřovka? („Kouřová stěna na Daliborku“, RP VIIIc, pozn. aut)
Kouřovku jsem vylezla RP, to je takový technický lezení, ale to už bude 20 let. Vloni jsem ji taky sice přelezla čistě, ale to bylo na druhým.

BANNER

Text 3

KUCHTOVA MLÁDEŽ JAKO MOŽNÁ KONKURENCE ČHS

 

Kam teď jezdíš nejčastěji?
Hodně jezdím poslední dva tři roky na Hrubici nebo na Prachov, protože můžu vyjet jen na chvíli, celé víkendy jsou výjimka. Za půl hodiny autem jsem tam. Nedávno jsem byla párkrát v Příhrazích, kde najdeš pořád to starý kouzlo – funguje tam hospoda, dá se tam krásně spát, nikdo tě nehoní… Před dvěma týdny jsem si třeba po 35 letech vylezla „Českou cestu“ na Kobylu, což je taky mimochodem Smítkárna.

V Českém ráji jsi byla i u zrodu nového “uskupení” – Kuchtovy mládeže. O co vlastně jde?
Když umřel Radan Kuchař (nejlepší český horolezec 20. století, jeho portrét najdeš v Montaně 3/2012, pozn. aut.) tak mě jeho žena Taťána požádala, jestli bych nepromluvila na jeho pohřbu, se slovy: „On měl Radan rád ty ženský.“ To mně přišlo docela vtipný, ale hlavně mi to přišlo jako veliká čest. Týden jsem si vzala na rozmyšlenou a pak jsem kývla.

Po pohřbu nás pozvala Radanova dcera Jiřina na chalupu na Hrubé Skále a padly jsme si do noty. Projevila přání si na tátovu počest vylézt na Kapelníka, tak jsme ji tam se Zdeňkem Petráněm (psal text Začínám se vymotávat, pozn. aut.) vzali. Začali jsme spolu jezdit i potom a dělali jsme si legraci, že založíme klub „Kuchtova mládež“. Jiřinu napadlo: „Co nějakej oddíl, budeme rovnou svaz! Budeme konkurovat ČHS!“ (směje se) Rozjeli jsme to ve velkém, máme generální zasedání, plán činnosti, závěrečné vyhodnocování se zápisem…

Co by měl umět člen KM?
Člen KM rozhodně… (přemýšlí) musí umět všechno. To je základní podmínka.

A vlastnosti?
Měl by mít všechny vlastnosti.

I záporný?
I záporný, ale musí je umět překonávat. (smích)

A co nejlepší výstupy svazu? Člověk občas zahlédne modrou nálepku „KM“ ve vrcholové knížce, zaplňují knížky na písku…
Zaplavujou a už nám docházej. To, co mně letos utkvělo v paměti, byl Sarkofág, který jsme zařadili do plánu vzhledem k věkovému průměru členů našeho svazu. Měli jsme letošní horezdar a loni byl jenom jeden výstup. Je to věž přímo pod Mariánskou vyhlídkou a nejlehčí cesta je za VIIb, bez stavění za VIIIc – “Vysněná”. Od druhýho kruhu píšou postavením na vrchol, ale ať postavíš jak chceš vydatně, stejně nechápeš, jak se na vršek dostat. Vybojoval ho výjimečně mladý člen KM Jiřinin syn Ondra variantou doleva do “Podzimní cesty”, takže jsme si to nakonec užili všichni. Nejvíc Zdeněk Petráň, který měl v tomhle stavění desítky let pytel. Pravda, bez jistých pomocných smyček na laně se to neobešlo…

CITÁT 1

“Největší problém je dneska sehnat parťačku do hor”

Text 4

V JIZERKÁCH TO HOLKY ASI FAKT BOLÍ

 

Co Jizerky?
Sice je můj akční rádius teď hodně omezenej, ale ty ještě taky stíhám. Mám je hrozně ráda, ty technický plotny, to je něco pro mě. No a taky spáry, protože v Jizerkách toho moc jinýho není. Akorát při mý teorii: „Správný člen KM nepoužívá spárový rukavice,“ je to celkem těžký. Navíc všichni ostatní členové na mě pečou, berou si je a já ne. Čili v těch Jizerkách je to pro mě opravdu bolestivý. (smích)

Co jsi v Jizerkách schopná vylézt bez rukavic?
Já už toho nejsem schopná moc vylízt, je to spíš taková legrace. Cikán kdysi říkal: „Lézt spáry s rukavicema je jako souložit s prezervativem,“ to jsem si zapamatovala, když jsem začínala lízt a furt mně to v tý hlavně zůstalo. (směje se) Fakt to bolí.

Máš vylezenou „Jizerskou meltu“ (VIb místní stupnice, pozn. aut.), která je celkem odvážná.
Jó, tyhlety rajbasy po krystálcích mám ráda. První délku ještě pořád zvládám v pohodě, ale zásadně bere dech teprve to pokračování na Velké plotně. Musím si to dát znovu na prvním, i kdybych se měla sedřít a spadnout mezi buky. (smích)

Dá se v Jizerkách lézt celý rok?
No jasně. V zimě tu je taková nepsaná soutěž v horezdarech, ale na to už se můžu vykašlat, každopádně jsou lidi, který vstávaj prvního ledna brzo a jdou lovit věže. Leze se tu teda fakt celej rok, když je dobrá zima, máme tu i pár rampouchů, kde si člověk užije v mačkách a s cepíny. Jizerky jsou krásný v každým ročním období, obzvlášť teď na podzim, ten má v Jizerkách svoje kouzlo.

Vídáš na písku nebo v Jizerkách další holky, který by tahaly cesty?
No, to je právě ten problém. Znám jich pár, co tady lezou a trochu tahaj, ale pořád si myslím, že je jich málo, no… (smutně) Pořád převažujou ty, který lezou na druhým. V Jizerkách jich moc nepotkáš, protože to fakt asi bolí. Myslela jsem si, že se to během posledních let hodně změní, že se to rozšíří. Ale moc se to nezměnilo.

Přitom na stěnách holek přibývá.
To máš asi pravdu, na stěnách, sportovkách a na bouldrovkách se ta úroveň hodně vyrovnala. Ale tady v tom dobrodružství, to asi zůstalo procentuálně při starém.

V životě ses držela motta: „Lézt jako chlapi, ale vypadat jako holky,“ to se mi líbí.
Ano, ano. (smích) Na životní motto je to trochu málo, ale mám tu myšlenku ráda. Na druhou stranu je to překonaná představa ve všech sportech, že vrcholová sportovkyně musí být šeredná, podívej se třeba na Gabču Soukalovou… To jsou krásný holky…

…který se i na závody líčí. Co ty?
S tím líčením to je zajímavý, tam jsem asi ještě nedospěla, protože dost holek se líčí opravdu, i když jdou lézt nebo když jdou na běžky. Do Jizerek na žulu se asi líčit nebudu. Ale třeba tady ten náš poděs, fenomén – Prachtel, tak ten tu Zorku přinutil nejenom tvrdě lízt, ale nutil ji i do toho, aby se občas oblékla na to lezení do šatů. Jsou z toho zajímavé romantické fotky.

Audio

Vítězná ženská dvojka na horolezeckém triatlonu, Lidečko

Galerie zavody

Text 5

“HOLKU MAGOR” NAJDEŠ V HROMOVÉ ROKLI

 

Na co z letošní sezóny budeš vzpomínat?
Nedávno se mi splnil můj sen – sama jsem si dala kruh a udělala nějaký tři cesty tady na Prachově. Takže mám hroznou radost, že se mi to v tomhle, už pokročilým věku, podařilo.

Tak navnaď. Kde je najdu, kde je první kruh, kde co chytnout…
Reklamu ráda udělám. (smích) Bude to v novým průvodci, kterej teďka dokončuje Petr Hejtmánek. Část cest je na masivu, ale je tam taky jedna věž. Óbrovská věž, kterou jsme nazvali „Věžička KM“. Áno, náš svaz má už i samostatnou věž! Je to v Hromové rokli na Prachově.

Nepřehlédnu tu věž, když půjdu kolem?
No, je pravda, že není úplně veliká… Ale určitě ji nepřehlédneš, protože je na ní hodně kruhů. (smích)

A co ta tvoje cesta, jak se jmenuje?
Jedna moje cesta se jmenuje „Holka magor“, protože jsme to lezli zrovna v tý době, jak jsem na eMontanu napsala 200 slov. Tak mě napadlo: „Jak tam s tou vrtačkou vrtá a buší tím kladivem – to je teda holka magor.“ (smích)

 

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Audio 2

3 cesty

MOJE TŘI NEJOBLÍBENĚJŠÍ CESTY

Stálice, která mne nikdy neomrzí. Jedna z mála cest, na kterých si nepřipadám, že ji pokaždé lezu na on sight – mám totiž dar zapomenout skoro cokoli. Také mám na Suškách ráda cesty „Jižní“ na Hladkou a „Poslední přelíčení“ na Sokolí věž. U obou pamatuji bohatýrské doby, kdy nebyly dojištěny borhákem, což zejména u Hladké podstatně snížilo adrenalinový potenciál.

Taky neomrzí. Jeden ví dobře, že se k tomu kruhu z konce spárky dostane, ale pokaždé se diví, jak. Jizerskohorská klasika, která nabídne to nejlehčí z krystalků a to nejlehčí ze spár.

 

 

Kokořínsko je kouzelný kraj pro lezce romantiky a tuhle cestu mi doporučil místní mág Luboš Martínek vloni. Je to, jakoby člověk opravdu plaval ve zkamenělých vlnách z písku, ovšem po vertikále.

Vlnobití

 

full width fotka

 

– ZUZKA HOFMANOVÁ, HONZA ĎOUBAL, ALENA ČEPELKOVÁ (1981) –

Galerie 3

Text 7

Portrét jedné z nejúspěšnějších českých horolezkyň připravujeme do tištěné Montany 2/2016.

 

 

Autor

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)