Dawn Wall čistě
a bez stupů

perex

Posekáno. Adam Ondra před několika hodinami volně vylezl nejtěžší stěnu yosemitského El Capitana – Dawn Wall. Hladkou kilometrovou stěnu není třeba lezcům představovat. A pro nelezce je stejně nepředstavitelná. Čti rozhovor.

Kredity

T: STANDA “SANY” MITÁČ F: HEINZ ZAK, PAVEL BLAŽEK | 22. 11. 2016

Text 1

Týden strávili ve stěně, teď jsou konečně nahoře a čeká je uklízení. Adam Ondra dolezl v půl čtvrté místního času s parťákem Pavlem Blažkem jednu z nejtěžších vícedélkových cest světa.
Jak se to Adamovi líbilo? A proč si pořád myslí, že neumí lézt nohama?
eMontana přináší první původní rozhovor.

Z Yosemit odpovídal Adam Ondra.

 

MAGLAJZ PO TOMMYM

Proč jste výstup ještě o jeden den protáhli – líbilo se vám ve stěně?
Bylo to kvůli předpovědi počasí, které nás dost zklamaly. Včera mělo podle všech předpovědí pršet a místo toho spadly asi tři kapky. Už jsme mohli být na vrcholu dvakrát. (směje se) Naše připosranost z předpovědi počasí nás donutila vrátit se zpátky na portaledge a přitom pak bylo krásně. Tak jsme zevlili a šli na to až dnes.

A jak jste měli teď poslední den?
V noci trochu sprchlo a přes den byla slušná mlha – takový alpský počasí. Některý délky byly dost mokrý, ale už to bylo lezení, které tak nějak šlo. Každopádně dobrodružný. Papírově nějtěžší místo posledního dne (5.13a, 7c+, pozn.) bylo v plotně, která naštěstí po dešti okamžitě vysychá. Podle mýho názoru to ani 5.13a nebylo. Myslím, že v tom závěru byly i horší délky – třeba otevřenej kout za 5.12b (7b+, pozn.), který ale naštěstí nezatíká nikdy. Je schovanej v takovém převise, že lezeš vnitřkem. Byl dokonce i omaglajzovanej, což naznačovalo, že tam fakt nikdy neprší. Míjel jsem tam dva roky starej maglajz po Tommyho přelezu. (směje se)

Jak jsi vnímal svoje přelezový podmínky?
První den si myslím, že byly podmínky celkem dost špatný. Lezli jsme sice od tří ráno do devíti ráno, ale i tak bylo teplo a vlhko. Druhej den už to bylo lepší a od té doby si myslím, že máme celkem akceptovatelný podmínky. Čtvrtej a pátej den bylo relativně dobře, ale svítilo Slunko, což znamená, že máš hodinu a půl stínu večer, nebo můžeš lézt potmě. To je samozřejmě o trochu těžší, jelikož lezeš s čelovkou, zároveň večer nikdy nefouká a je trochu větší vlhkost. Šestej den bylo poprvé zataženo a přes den v podstatě vždycky fouká… To byly podmínky, co se nedají srovnávat s tím začátkem. I když jsem měl kůži z té čtrnáctky a patnáctky dost na šrot, podmínky to vyvážily. I v délkách, který mě předtím připadaly relativně nepříjemný, jsem se procházel. Na štandu už jsme sice klepali kosu, ale to člověk vydrží.

Galerie 1

Text 2

SKLOPIT HLAVU A VĚŘIT NOHÁM

Když jste lezli ve tmě, byli kolem vás lidi, kteří vám svítili? Pro natáčení, focení, atd.
Byl tam Heinz Zak s pomocníkem Christianem. Většinou to probíhalo tak, že Christian někde visel a držel přídavný světlo – ale to podle mě není až zas taková výhoda. Je to malinká výhoda, ale třeba tu samotnou 15. délku jsem při nacvičování vylezl jen se svojí malou čelovkou. Musím říct, že lézt potmě na El Capovi není takovej rozdíl jako lézt potmě na vápně nějaký sportovky. Ta stěna je tady tak hladká, že ty stupy v noci vystupují. Buď je to nějaká šupinka nebo to mágo vidíš i potmě. Vápno je takový hrbolatější a vytváří stíny, který můžou chyty a stupy šikovně schovat.
_
_

dawn-wall_dsf8473

Noční hra (f: Heinz Zak)

_
_
Jediná nepříjemná věc při lezení s čelovkou, zvláště při traverzech, nastane, když seš roztaženej mezi dvěma bočákama – v podstatě ukřižovanej na svoje plný rozpětí. Pokud v ten moment chceš sklopit celou hlavu i s helmou a čelovkou, pak tě to může vychýlit. Ve dne sklopíš oči a vidíš. Kvůli tomuhle jsem asi během prvního pokusu spadl v té 15. délce. Nemohl jsem se vychýlit od skály, abych sklopil hlavu a podíval se pod nohy. Přestal jsem ten stup cítit – něco jsem jakoby cítil, ale nebylo to úplně ono. Asi jsem nestál úplně přesně a spadnul jsem.

Kdybys místní stupy porovnal s „Vaňousama“? (sektor v Krase, viz „Čarodějův učeň“, pozn.)
Třikrát menší. (směje se) Je to úplně jiný. Na těch Vaňousech to možná víc klouže. Tady jsou v podstatě dva druhy stupů – buď se stojí vyloženě na šupinkách, které mají několik milimetrů a normálně bych je vůbec nepovažoval za stup a ani bych se po nich nedíval… A pak tu jsou větší stupy, ale ty jsou o to sklopenější a lesklejší. Takže ve výsledku je asi lepší stát na těch mikrošupinkách. Myslím si, že po měsíci tady v Yosemitech jsem se naučil, jakým způsobem na nich mám stát, jak moc tomu stupu věřit… Moná to bude znít divně, že se vymlouvám na to, že v tom asi neumím lézt, ale na ničem takovým jsem nikdy předtím nestál. (směje se) Je to úplně jiná dimenze než jakýkoliv ostatní plotnový lezení na písku, vápně nebo i žule.

Zas tak plotnový to není, ne? Délky jsou často kolmý…
Něco je i položený. Nejtěžší traverzový délky – ty jsou naprosto dokonale kolmý. Pak tam je ale několik sokolíků, u kterých ani nevím, jestli jsou převislý nebo kolmý. Je to třeba kout s mikrospárou a jeho levá stěna je převislá a pravá strana úplně položená. Ty stojíš na těch mikrošupinkách v té jedné stěně, která je položená, ale tělo může být částečně v převisu. A tím, že ty stupy jsou v podstatě neexistující, tak člověk musí pořádně, pořádně tlačit do těch nohou, aby nesmekl. Všechno to v podstatě drží nějakýma vnitřníma svalama. Takže i položená délka může být fyzicky hodně náročná. (směje se) Třeba dolez desáté délky. I když je to jenom 8b+, ke slaňáku se dostaneš naprosto fyzicky vyčerpanej. Ty klíčový délky (14. a 15. pozn.) jsou zase vyloženě o technice a o síle v prstech.

BANNER

Text 3

Klasa klíčových délek podle tebe sedí? Byly by to 9a cesty i ve sportovních oblastech?
Podle mého názoru je ta 14. délka takové lehčí 9a, to sedí. Ta 15. délka, což už i pak sám Tommy řekl, by asi spíš měla být 8c+. S tím bych souhlasil. Ale potom je spoustu délek za 8b+, který já bych si naprosto lehce dokázal na skalkách představit za 8c. Spoustu těch 8a+ by naprosto s klidem mohly být 8 béčka nebo možná ještě těžší. Takže ty nejtěžší délky mi možná přijdou na svou klasu trochu lehčí, ale plně to vynahrazuje fakt, že jakákoliv délka nad 8a by mohla mít klidně i vyšší klasifikaci. (směje se) Hlavně je to tím netypickým stylem. Pro mě i 8a+ sokolík je fyzicky strašně náročný. (směje se) Asi jsem se nenaučil ty sokolíky lézt efektivně. I když ho vylezu na první pokus, je pro mě hodně únavný. (směje se)

Hned 16 délek délek je těžších než 8a+. Jak to tedy lézt, aby člověku zbyla síla?
Když jde člověk do tohohle pokusu, určitě ví, že by délky 8a+ měl vylézt na poprvé. Čím víc pokusů dáš, tím víc tě to unaví do dalších délek. Já jsem ze sportovního lezení naučenej na to, že lezu spíš rychle, že se moc nezastavuju a beru to za nejefektivnější styl. Tady se ukázalo, že je lepší jít na jistotu a lézt vyloženě jako šnek. Když tohle pomalé tempo nasadím, tak se cítím dost nesvůj. Ale začínám si na to zvykat. Zjistil jsem, že lézt pomalu tady není o tolik únavnější a zároveň se tím radikálně zvyšuje šance, že tu délku dám bez chyby.. Na ty první pokusy jsem měl relativně nějakou mezeru v síle, tak jsem se snažil toho vylézt co nejvíc na první pokus. Je to lepší, než někde dávat sedm rychlých pokusů a usmekávat.

INFOGRAFIKA

POČET DÉLEK V URČITÉ OBTÍŽNOSTI

full width fotka

 – „TADY JE LEPŠÍ LÉZT JAKO ŠNEK“ (f: Heinz Zak) –

Text 4

VEGET, NOHY NAHOŘE

Jak to zvládaly tvoje nohy?
To jsem asi skoro jinde předtím nezažil. Tady je snad asi důležitější mít vytrvalost v nohách než v předloktích. Myslím tím lýtka i samotný šlapky. Dostávají dost zabrat, jelikož lezeš pomalu, je to kolmý, občas položený, hodně nohandů… Nohy pomalu odcházejí a musíš je taky správně vyklepávat. Dobrý je umět si je i na štandu namasírovat. (směje se) Občas jsem se snažil je mít třeba nahoře před nějakou délkou, kdy mi přišlo, že dostanou zabrat. Nechat laktát odplavit a tak dále. (směje se) Teď nevím, jestli mám slabý nohy, ale doufám, že zas tak slabý nohy nemám. (směje se)

Kolik jsi zničil lezeček? Ořezával jsi hrany, jak ti poradil Tommy Caldwell?
Průběžně je po každém dni lezení ořezávám. Na den lezení střídám dva až tři páry, abych je nerozpotil. Za celej výjezd jsem zničil asi sedm párů.

Galerie 2

Text 5

JEDEN DEN ŽIJE

Kdy se vracíš domů?
Vracím se 30. listopadu. Uvidíme, jestli se ještě stihneme podívat do „Salathé“ (8a+, 5.13.c, 37 délek, pozn.), protože Heinz by ještě rád udělal nějaké hezké fotky v „Dawn Wallu“. Musíme tady po sobě taky poklidit – zrušit fixy, svěsit portaledge… To uklízení vidím tak na jeden den a fotky tak na dva tři dny. Teď se Heinz soustředil hlavně na video.

Takže se ještě jednou podíváš do klíčový délky… Jsi asi rád, co? (směje se)
Nejradši už bych se na ty malý prstový chyty ani nedíval. (směje se) Ale zase na druhou stranu v té cestě asi nejsem naposledy, takže to nevadí. Rád bych ji někdy vylezl o dost rychleji než tentokrát. Rád se tam ještě jednou podívám.

minulém rozhovoru, co jsme spolu dělali, jsi říkal, že bys cestu někdy rád vylezl za den. Jak se na tenhle plán díváš teď?
(mluví pomalu) Myslím si, že je to těžký, ale že by to snad někdy mohlo jít. (směje se) Samozřejmě, bude to vyžadovat spoustu, spoustu dní strávených daleko dokonalejší přípravou a větší zvyklostí na zdejší žulu. Musel bych zařadit specifický trénink, který mi pak dovolí být 20 hodin vkuse v takovým zápřahu. Rozhodně si uvědomuju, že na to momentálně nemám, ale myslím si, že reálné to je. Myslím si, že někdy by taková motivace mohla přijít, abych to vylezl za 24 hodin. Ale uznávám, že je to opravdu psycho!

Nebylo by lepší se pak i přestěhovat?
Na čas možná. Ta správná taktika by určitě byla trávit tady celý podzim, nacvičovat to do zblbnutí, potom někde dole natrénovat fyzično a nakonec se vrátit, vychytat zatažený den a vysmahnout to. Letos jsem tu nacvičoval délky a bylo to hodně fyzicky náročný. Pak jsem dal pár restdayů a nebylo to ideální. Určitě jsem teď nebyl v takové formě, jako kdybych si mezi tím dal pár dní tréninku.

Oslovila tě ta cesta natolik, že bys ji věnoval ještě další tuny času? Obětoval spoustu dalších sportovek…
Oslovila mě určitě stěna samotnýho El Capitana. Myslím si, že nic lepšího jsem na bigwallový lezení neviděl. A jestli budu viset v „Dawn Wallu“, jehož délky už znám nebo v nějaké jiné cestě, to se uvidí. Potenciál na nový volně lezený cesty je tu pořád obrovskej. Každopádně myslím, že vylézt „Dawn Wall“ za 24 hodin je taková hezká výzva. Určitě to nebude můj cíl na příští rok. Pár sezón bych si chtěl psychicky odpočinout, ale jako životní sen by to bylo zajímavý. Člověku se může zdát, že lezení na „Dawn Wallu“ je nudný a že je hodně o bolesti. Pravda, dvě klíčový délky nejsou moc zábavný – je to v podstatě zabírání za žiletky. Ale mimo nich je tady spousta délek, který jsou jedny z nejlepších, co jsem kdy lezl! Jsou to takový koutečky, sokolíčky… Lézt třeba 40 metrů nejakým ubíhajícím sokolíkem po perfektních chytech, to je parádní!

CITÁT 1

„Výstup za 24 hodin? Pár sezón bych si chtěl psychicky odpočinout, ale jako životní sen by to bylo zajímavý.“

Text 6 zobavi

VĚŘ ZOBÁKŮM

Jak je to v cestě s jištěním?
Čistě vynýtovaný délky jsou jen 14. a 15. a několik dalších kolem 8b. Jinak, z velké části je to spíš o fixním jištění. Jsou tam nějaký skoby, peaky (speciální zobáky, pozn.) a copperheady (menší vklíněnce, pozn.). Zvolil jsem stejný způsob, jako to lezli Tommy Caldwell s Kevinem Jorgesonem – částečně jsem to měl nacvakaný. V nějtěžších délkách už mi tam visely expresky. V těch lehčích jsem si to nacvakával. Všechno do 7c je skoro čistě po vlastním, ale já jsem nakonec zvolil variantu, že jsem cvakal jenom fixní jištění a mezitím jsem dobrovolně dělal odlezy. To neznamená, že se to nedá dojistit, ale mně se prostě nechtělo cvakat. V prvních 20 délkách jsem založil frend nebo vklíněnec asi desetkrát. (směje se) Není to rozhodně tradiční lezení. Je to lezení po fixním jištění, které je někdy dobré a někdy spadne.

Kde ses nejvíc bál?
Nejmorálovější lezení je desátá délka, která je odjištěná těma peakama, což je jištění normovaný na technický lezení. Na odsednutí dobrý, ale když do toho hodíš desetimetrovou rybu, nejseš si jistej, jestli tě udrží. V tom je to psychicky náročný. Ale když už jsem byl v tom pušu (brněnsky „in the push“, pozn.), tak ten fokus na samotný lezení přebil jakejkoliv strach z pádu. A když vytrhneš jedno, dvě nebo tři jištění, tak můžeš spadnout spoustu metrů, ale ten pád bude vždycky bezpečnej.

Jak jsi vnímal podporu lidí z celého světa?
Myslím si, že podpora lidí byla vesměs velmi příjemná a částečně mně to určitě pomohlo. Z jedné strany to může vyvolat větší tlak – třeba když jsem čtvrtej den nevylezl tu klíčovou délku. Tam to spíš větší tlak přidělalo. Každopádně ten největší tlak pochází ze mě. Investoval jsem do toho velké množství času a hlavně já sám jsem tu cestu chtěl vylézt. Ne kvůli ostatním lidem. Bylo to příjemný, v pohodě. Ohledně toho tlaku jsem byl sám překvapený, jak se mi ho podařilo zvládnout pátý den, kdy jsem vylezl dvě klíčové délky. Od té doby jsem lezl psychicky tak, že to líp nešlo. Věděl jsem, že bych neměl spadnout v 16. „Loop“ délce. To by hodně zamrzelo a asi bych ten den už nenašel sílu na dalších pět délek. Ale všechno to nějak zafungovalo!

Zezačátku jsi na tom ale tak dobře nebyl…
První čtyři dny jsem byl hódně nervózní. I při samotném lezení. První dva dny jsem byl nervózní jak pes. (směje se)

Oproti Tommymu jsi měl dobrou výhodu – už jsi věděl, že to jde vylézt.
To je pravda. On to zkoušel tři roky bez toho, aniž by věděl, jestli existuje propojení mezi cestou „Mescalito“ (prvních 13 délek „Dawn Wallu“, pozn.) a „Early Morning Light“. Zkoušel lézt volně tyhle cesty a doufal, že to propojení traverzem najde později. Nad tím začal bádat, až když se spojili s Kevinem. To mi přijde drsný. (směje se) Když stojíš na začátku traverzu, tak to vypadá i docela lezitelně, ale za chvíli zjistíš, že tam totálně chybí nohy a ty malý bekhendíky zas tak neberou.

full width fotka tlak

 
– NEJVĚTŠÍ TLAK VYCHÁZEL ZE MĚ (f: Heinz Zak) –

Text 7

NAROVNAT „DAWN WALL“

Jak ti ten klíčový traverz přišel doma na videu?
To jsem si myslel, že ten styl pro mě nebude tak cizí a traverzy pro mě budou lehčí. Myslel jsem si, že to tam nějak hnedka vymyslím a že mi to bude blízký. Ta obtížnost pro mě odpovídá až teď, co jsem si na to zvykl. Obával jsem se spíš těch sokolíků za 8b+ po beacích. Ty se ukázaly, že opravdu těžké jsou.

Zmínil jsi, že jsi na El Capovi viděl i další volné směry. Bavil ses s Kevinem nebo Tommym o dalších variantách, které by tam ještě šly udělat?
Kevin už se třeba díval na směr z Wino Tower (na konci 21. délky, pozn.) přímo. Poslední část cesty totiž stále ubíhá doprava. Podle mého názoru už mimo Dawn Wall směrem do North America Wall. Chtělo by to narovnat. Kevin to zkoušel a říkal, že by to mělo jít. Některé délky už má prý vylezené. Je tam možná i největší střecha v celým Kapitánovi, asi 150 metrů pod vrcholem. Kevin se na ní díval a říkal, že to určitě jde oblézt nějakou prstovou trhlinkou. Vypadá to dost úchvatně.

Takže příště bude ještě co dělat…
To určitě. Těžko říct, jestli se v Dawn Wallu dá najít další samostatná linie odspodu… Ale volných fleků na El Capovi je pořád docela dost. (směje se)

Full width fotka

 

– VŠECHNO TO NĚJAK ZAFUNGOVALO! (f: Heinz Zak) –

Mapa full width

infobox tabulka obyč

Dawn Wall (stěna rozbřesku) je název nejhladší části yosemitského masivu El Capitan.

Volně touto částí stěny poprvé prostoupili Tommy CaldwellKevin Jorgeson. Na vrchol se dostali 14. ledna 2015. Tommy ji začal zkoušet zhruba osm let předtím.

Adam Ondra je dalším člověkem, který ji kdy vylezl volně. Jeho volný výstup trval osm dní.

Cesta má 32 délek a výška stěny v tomto místě je zhruba 920 metrů.
_

dawn-wall-2

Stěna rozbřesku (f: Pavel Blažek)

Autor

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)