• PŘÍBĚH CESTY 
    Za rum a utopence. Prachovská stěna, kde se vystřídali Čihula, Mocek a Prachtel
    Údolka na Ameriku nedráždila v šedesátých letech jenom Prachováky. Přilákala tehdy nejlepší pískovcové lezce českého severu. A i dneska je to skvost, který prověří, jak ti jdou stěny a jak dokážeš zabrat při vykulení do žlábku. Podívej se na naše nové PŮVODNÍ VIDEO, ve kterém cestu leze Martin Paděra.
    Číst dále
  • PŘÍBĚH CESTY 
    Rock Empire 8a – Dvě holky ve velké stěně
    Tahle cesta má 500 metrů a od roku 2005 se v ní blýská několik českých nýtů. V únoru ji smahly holky Peťa Růžičková a Tereza Svobodová. Podívej se na nové VIDEO.
    Číst dále
  • TIP NA VÝJEZD 
    Na Lofotech nezatmíš
    Lofoty jsou pro mě něco jako instantní Chamonix. Boží lezení na žule, kde si každý může vybrat od jednodélek na pláži po seriózní, několikadenní bigwally.
    Číst dále
arrow

200 slov: Indické Hampi pro mě znamená víc než jen bouldery

Produkty

Z výbavy na podzim a zimu se ti může hodit

– inzerce –

Singing Rock Bandit

Mačky Nuptse EVO Classic

Skialpové lyže Skitrab Maximo

Citát této chvíle

„Musel jsem se těšit, až se dotknu skály, pak jsem věděl, že to půjde.“ Radan Kuchař

– Citát pro tuhle chvíli –

BANNER

200 slov

„200 slov“

Indické Hampi pro mě znamená víc než jen bouldery

14. 12. 2017, Petr Smil

Hampi. Poprvé jsem tu byl koncem prosince 2007. Přijel jsem přímo z intenzivního meditačního ústraní a byl jsem ve stavu, kdy jsem nepotřeboval nic. Vůbec nic. Za dva týdny jsem lezečky nazul asi čtyřikrát, tak trochu kvůli pocitu, že když už tu jsem, je dobré učinit původním plánům zadost.

Bylo to dobré… ne… vlastně to bylo úplně skvělé! Ovšem to niterné nutkání k vertikálnímu pohybu, ta touha stoupat vzhůru a zkoušet přechytračit gravitaci naší matičky Země, ta touha tam prostě najednou po letech nebyla. Nějak mi došlo, že ten vertikální pohyb po skalách je jednoduše určitá náhrada – symbolismus – že asi opravdu jde o to stoupat k výšinám Ducha, což je cesta, ke které jsme tak jako tak všichni povoláni.

Stoupat k výšinám Ducha je důležitější než vertikální pohyb (f: Petr Smil)

Pak jsem tu byl během let ještě několikrát. Na skok. Takový ten pocit, jako když tě holka odmítne, ale přesto doufáš, že ti snad někdy v budoucnu dá. Pouhý příměr. Dámy prominou, chlapi pochopí.

Při poslední návštěvě před pěti lety jsem tu dokonce věnoval venkovanům svůj apendix. Jó, to bylo zvlášť dobrý. Všem zúčastněným – odhodlaným chirurgům, ošetřovateli Fajasovi, který mi pořád s pověstnou indickou ‘pečlivostí’ píchal do kapačky bublinky vzduchu, pardubickému Honzovi, který pracoval na dálku a hlavně své milované ženě – té především – i po letech děkuji. Bez vás bych tu nejspíš nebyl.

Bez uzardění tak mohu s klidným srdcem říct, že Hampi pro mě nejsou jen skály, bouldery kam až oko dohlédne a ještě mnohem dál, ruiny tisíc let starých hinduistických památek anebo snad zevlárna s tunou skvělého jídla.

Jak bude vypadat Hampi za pár let? (f: Petr Smil)

Proč to ale všechno píšu?

Ležím v posteli na Hampi Bazaaru, zítra tu vláda zavře všechny na černo postavené restaurace a lodge (40 let je tolerovali a nejspíš to nedělali zadarmo), dost možná sem během pár týdnů vjedou buldozery a dokončí to, s čím před pár lety začaly. Zbydou tu fakt už jen ty UNESCO ruiny. Budeme sem jezdit autobusem na čumendu. Vlastně, budeme sem ještě jezdit?

Dovětek pro (ex)kamarády ze skal, kteří tu třeba někdy byli nebo se sem chystají ne. Půjde-li to dobře, což dneska nikdo neví, zůstanou na druhé straně říčky Thungabhadry snad všechny restaurace a lodge, které jsou beztak blíž skalám. To by bylo vcelku elegantní řešení. Stojí to tu fakt za to a chceš-li v zimě na skály za teplem, o zážitky nebude nouze, to mi věř. Pro nadšené dobrodruhy a třeba i prvovýstupce – žulový potenciál v jižní Indii je nevyčerpatelný. Více informací rád poskytnu na mailu.

Hampi pro mě znamená víc než jen bouldery (f: Petr Smil)

editorial

Nedostatkové zboží


„Ty seš ještě mladej, co ty víš o životě,” slýchám vždycky po návratu ze zahraničí od některého ze sousedů v naší vesnici na Vysočině. Často nejde ani o politiku, ani o budoucí směřování lidstva. Trochu to vypadá, že před třicítkou prostě nejsem plnohodnotným členem večerních diskuzí nad pivem a slivovicí.

Už druhou zimu za sebou trávím v Indonésii. Vlastně to nemá žádný specifický důvod, spíš jde o shodu náhod a okolností. A možná mě ta země tak trochu přitahuje pořád zpátky k sobě.

Jezdí se tu vlevo, kousek za domem občas bouchne nějaká sopka a lidi jsou tu tak nějak otevřenější. Křesťané, muslimové, budhisté, hinduisté, animisté… Ti všichni tu žijí vedle sebe a jsou jeden od druhého k nerozeznání. Přitom jejich pohledy na svět se často diametrálně liší.

Před měsícem jsem se vrátil ze severního Sulawesi. Zdejší křesťané staví kostely jak na běžícím páse a najdeš jich tu daleko víc než v Čechách. Taky rádi jí maso všeho druhu. Opice tu už ve volné přírodě prakticky nežijí a psy najdeš spíš než před domem v malých klecích na tržišti.

Chodit mezi temperamentní obchodníky ráno bez pořádné snídaně se mi moc neosvědčilo. Pronikavý pach spáleného masa a uškvařené kůže jen tak něco nepřebije. Při pohledu na ohořelá zvířecí těla mi sice nebylo úplně nejlíp, ani na vteřinu jsem ale neměl potřebu místní soudit nebo jim cokoli vysvětlovat. My jíme vepřové, oni jedí psy. Tak to prostě je.

Špetka tolerance a respektování názorů druhých by se myslím hodilo i do těch vesnických diskuzí. Občas mám pocit, že z regálů našich životů mizí tolerance stejně rychle jako máslo v akci.

Za pár dní ti na eMontaně naservírujeme další Příběh cesty z Prachova, který se právě exportuje a přes noc prověří balijské internetové připojení. Mně zpříjemnil několik posledních dní a tobě snad zkrátí čekání na jarní podmínku.

Nenech se strhnout předvánoční horečkou a užij si klidný prosinec.


  Jakub Freiwald / prosinec 2017 Editor

eMontana, klapka jedna!


  Vítej na novém webu. Co jsme pro tebe připravili?

Před pár dny začala sezóna na písku, tak jsme se jim věnovali v prvních třech článcích.

Neodpustím si vzpomínku na tři setkání s vynikajícím fotografem Karlem Vlčkem, se kterým jsme prohrábli tmavá místa jeho suterénního archivu. Karel souhlasil s tím, že eMontana může používat oprášené fotky i v budoucnu. Máš se na co těšit.

Tak hezký duben, ideálně s naším zkušebním vysíláním.

   
  Standa “Sany” Mitáč / duben 2015 Editor

Na eMontaně používáme jen původní matlaninu


  "Naproti tomu jiné spatřím, že jen z jiných nádob vybírali a do svých překládali: a těch bylo na sta. I řekl jsem: "Titoť vodu přelévají." Odpověděl mi tlumočník:
"I tak se umění množí." (...)

Jiný zase přidáváním lecjakés matlaniny, třeba prachu a smetí, zahustil, jen aby se také nové zadělání zdálo. Mezi tím nápisy nádhernější než onino přivěšovali,
a nestydatě jako jiní dryáčníci každý své velebil."

Přebírání a kopírování textů se nelíbilo už Janu Amosi Komenskému, tohle byl úryvek z Labyrintu světa a ráje srdce starý 392 let!

My máme, stejně jako JAK, rádi původní články. Na začátku května jsme například zadělali na nový o vztazích ve skalách.

Hezký květen – přes den venku, večer s eMontanou.
  Standa “Sany” Mitáč / květen 2015 Editor

Lezci sobě. Bez toho není zbytí


„Přátelé, tohle je nejlepší kniha na Zeměkouli, bez který prostě není zbytí,“ lije legendární lezec Prcas Slavík pivo na nového průvodce po Pravém břehu Labe. Poslední víkend v květnu se v Labáku sešli lezci, aby pokřtili vytrvalostní dílo od Piškota Chocholouška a Prcka Nehasila. A jestli se letos něco vážně povedlo, tak je to právě jejich knížka.

Pěkný bude nejspíš i nový průvodce na Vltavskou žulu od Jirky Siky. Nakonec se v červnu těším na filmový festival ve Skaláku, který pořádá Boris Hlaváček a Jirka Rainer. Letos chtějí rozjet první ročník a jsou sami zvědaví, jak to dopadne.

Je super, když nejlepší lidi na Zeměkouli něco dělají pro ostatní a pro naši společnou vášeň, bez který prostě není zbytí.

Držíme palce do dalších projektů!

PS. Článek měsíce – rozhovor s nelezcem Adamem Ondrou publikujeme během prvního týdne v červnu.
  Standa “Sany” Mitáč / červen 2015 Editor

Dvacet deka dobrodružství. Zabalit s sebou


Už je to skoro rok, co jsem byl naposledy v kině. Po zhlédnutí Století Miroslava Zikmunda jsem s pár desítkama dalších zvědavců zůstal přikovaný k pohodlné sedačce až do úplného konce filmu. Ještě nikdy před tím se mi nestalo, že by všichni zúčastnění potřebovali tímhle způsobem strávit právě prožitý, velmi intenzivní zážitek.

I my ti v červenci představíme dva příklady odvážných cestovatelů. Nejdřív Martinu Labohou, která se po světě potuluje už víc než 500 dní. “Mnoho lidí tvrdí, že by chtěli žít jako já, ale prý nemůžou. Nemají peníze nebo čas. Dle mého názoru mají jen jiné priority,” líčí tahle nekompromisní sólo cestovatelka.

A chvilku po ní podobně inspirativní rozhovor s Láďou a Káťou z expedice Bigtrip.cz. V oranžové OKI skoro před rokem vyrazili z Prahy, projeli Afriku a teď křižují nezpevněné cesty jihoamerického kontinentu. “Otázkou je, co byla větší oběť. Vzdát se dobrých zaměstnání, kolegů, kamarádů, vybavení bytu, jistot a “bezpečné” pohody a nebo to, že jsme to provedli až teď?”

Šťastnou cestu jim i všem ostatním cestovatelům!
  Jakub Freiwald / červenec 2015 Editor

Vánoce na Ťan Šanu


Přestává pršet a ty se směješ. Víš totiž, co přijde do pěti minut.

Na stan začne padat sněhové műsli, které se míchá s mlíkem z údolí. Čtvrtý chod večerní bouřky. Máš chuť na kousek chleba, tak rozepneš spacák a sedneš si. Další blesk a hřmící ozvěna – to nebylo moc daleko! Instinktivně odložíš igelitku s jídlem a zase si pomalu lehneš, jako když tam nejsi. „Nafukovací karimatka přece od země trochu izoluje,“ hledáš pozitiva...

Ve čtvrt na pět ráno se ozývá poslední hrom a všude kolem je bílá vánoční atmosféra. Prý že na Ťan Šanu tenhle svátek neslaví. Není to pravda. Ledovec ho slaví rád a připravil pro tebe spoustu úhledně zabalených překvapení.

Je štědrý a potichu nabízí největší a nejpotrhlejší dárky, co vytvořil. Půjdeš se podívat? Láká tě to. Jenže mačky se propadají víc a víc. V hloubce pod vrstvou vánočního papíru syčí voda.

S uctivým „ne“ pro dnešek odmítneš. Zkusíš to znovu, jinak, s větším množstvím zkušeností a hlavně s úsměvem, který nebude strojený...

Příjemný srpen s eMontanou, ideálně s opravdovým dárkem pro lezce. Připravil ho kovář v článku měsíce.
  Standa “Sany” Mitáč / srpen 2015 Editor

Za koho lezeš? Já za Česko


„Pozvedněte mysl, drazí rodáci! Díky vám potkal naši Itálii velkolepý úspěch... Všichni Italové dnes stojí v úctě, aby vás oslavili jako nejlepší reprezentanty naší krve...“ zněl rozkaz ze základního tábora pod K2 na konci července 1954. Na vrchol vystoupili první lidé – dva Italové – a v novinách se psalo o vyhrané válce.

Od té doby se hodně změnilo. Každopádně otázka, jestli má horolezectví mít národní charakter, zůstala.

Říkáš, že v horách lezeš hlavně kvůli sobě a času s kamarády. Chceš si něco dokázat, přivézt zážitky z nočních sestupů s jednou čelovkou... Závazky ke sponzorům tě děsí a fotit se na vrcholu s vlaječkou ti přijde přežité.

Pokud to s alpinismem myslíš jinak a chceš dosahovat také sportovně hodnotných výkonů, může být "nároďák" dobré místo, kde můžeš s ostatními sdílet informace, zkušeností a hlavně – nadšení.

Prostor, kde se setkávají mladí a starší lezci, totiž generuje oboustrannou motivaci: „Vždyť ten Stoupa neleze tak dobře, měl bych tu cestu na Cima Grande taky zkusit.“ Nebo naopak: „Koukej, jak do toho ty mladý bušej. Pojďme se ještě jednou pověsit do toho projektu na Eigeru, než nás předběhnou!“
  Standa “Sany” Mitáč / září 2015 Editor

Nápadům neporučíš


Od konce května s Alešákem připravujeme článek o výmluvách.

Původní plán vypadal takhle: "Výmluvy by byly fajn zveřejnit na začátku září – končí prázdniny, začíná podzimní pracovní cyklus. Člověk jich má tou dobou plnou pusu..."

Nějak jsme to nestihli: „Potřebuju čas, aby to za něco stálo. Mám to rozdělaný, ale nejde to. Hodinu jsem nad tím zase seděl a nenapsal jsem ani řádku...“ stěžuje si Alešák během toho, co hledáme v kapradí jeden saský kvak.

Nakonec budeme asi rádi, když Výmluvy zvládneme do příštího jara.

Článek o „mizející radosti z lezení“ naopak vyplynul sám od sebe a měli jsme ho hotový během pár dní.

Jeho hlavní sdělení je anglické: „Forget the grade,“ které se dá přeložit takhle: „Zapomeň na číslo obtížnosti a bude to mít grády.“

Příjemné čtení.
  Standa “Sany” Mitáč / říjen 2015 Editor

LEGO pro legendu


Sestřička vchází do pokoje a před ní leží rozlámaný důchodce. Kvůli všem přístrojům, které jsou okolo, nedokáže odhadnout jeho věk. „Pane Slavík, potřebujeme trochu rozhýbat ty vaše prsty,“ říká mu silnější paní a podává do rukou několik dílů stavebnice LEGO. „Tady máte kostičky. Měl byste si s nimi každý den chvíli hrát,“ říká mu a pokračuje k další posteli.

Chlapík se slušně usměje a poděkuje, ale v duchu si myslí svoje. Kostičky špatně nesli jeho kamarádi, a tak mu další den přinesli tabák, aby mohl balit cigára. Jemná motorika se dá posilovat různě.

„Lidi v nemocnici házeli flintu do žita, i když na tom byli líp než já,“ vzpomíná Prcas. Ostatní pacienty se tak snažil trochu rozveselit. Promítal jim po večerech fotky z lezeckého života. „Stavěl jsem se k tomu nejvíc pozitivně, jak to šlo.“

Takhle nějak podle vyprávění probíhala rekonvalescence pionýra skalkařského lezení v Česku, „Prcase“ Slavíka, který spadl ze skoro dvaceti metrů. Tím utvrdil myšlenky jeho kamarádů, že „Prcas“ je nesmrtelný.

Rozhovor s ním vedla Simča Ulmonová a vzhledem k tomu, že povídání je delší než obvykle, připravili jsme i verzi pro čtečky.
  Standa “Sany” Mitáč / listopad 2015 Editor

Multifunkční blbosti nebo knížku?


Štědrý den se blíží a vybírání dárků se zdá zase těžší než loni.
Co se nabízí?

„Stan do nejextrémnějších podmínek. Počet vchodů: 0“
Možná to jen někdo špatně zadal do svého eshopu. Možná je to dárek pro někoho, kdo chce v horách zažít opravdické extrémní podmínky.

„Igelitka z kukuřičného škrobu“
Co takhle darovat věc, která se novému majiteli do tří týdnů plně rozloží? Může to být tip pro kamaráda s duší ekologa. Díky speciálnímu polyesteru Ecoflex a kyselině polymléčné ze sáčku nezbyde vůbec nic.

„Multifunkční outdoorový náramek“
Oproti těm elektronickým ti sice neměří tep, ani tě nezvládne lokalizovat, ale spolehlivě tě ochrání v nepředvídatelné situaci. „Součástí je 3,7 metrů padákové šňůry, která se dá využít na výrobu luku,“ píše výrobce.

Nebude lepší knížka? Třeba ti pomůžeme s výběrem TADY.
  Standa “Sany” Mitáč / prosinec 2015 Editor

Čím horší fotky, tím víc dobrodružství


Zní to hloupě, ale něco na tom je. I když je film velkolepě natočený, má autentický zvuk a doplňují ho luxusní záběry z dronů, může v něm něco chybět.

„Kdo přenáší hraniční dobrodružství live do televizního programu, může být dobrý herec, ne však průkopník při střetu člověka s divočinou,“ píše Reinhold Messner v knize Až na vrchol světa. Tvrdí, že opravdové dobrodružství není možné inscenovat. „Možná se dá dokumentovat pár snímky, ostatní je víceméně show.“

Lednový článek měsíce bude o Vaškovi Šatavovi, který leze pro všechno jiné než je show. Na jeho fotkách je to vidět. Sice nejsou stoprocentně technicky dokonalé, ale najdeš v nich jiskru, která z některých dnešních filmů o horách zmizela.

Přeji veselý a zdravý rok 2016 s takovou formou dobrodružství, jaká ti vyhovuje.
  Standa “Sany” Mitáč / leden 2016 Editor

eMontana útočí! A facebook brání lidskost


Z eMontany se stává nebezpečný web. „Váš příspěvek může šokovat a vyvolávat negativní reakce. Snímky, které jsou děsivé, nejsou povoleny,“ napsal nám facebook po tom, co jsme publikovali příspěvek o lezení v Adršpachu. Doprovázely ho fotky odřených nohou ze širokých spár…

eMontana hřešila i dál. Minulý měsíc facebook reagoval na vyprávění od Petra Koska, který se svou přítelkyní prošel slavný Pacific Crest Trail: „Je zakázáno propagovat články s fotografiemi, které zobrazují lidské tělo v krajních mezích – nežádoucím nebo idealizovaným způsobem.“ Tentokrát mu vadila titulní fotka neumytých nohou se zasněženou horou v pozadí.

Co asi řekne na únorový článek měsíce, ve kterém se objevil drsňák Karel Vlček? To je teprve maso.

A upozorní nás na idealizovaný způsob zobrazení, až budeme psát o nějaké sympatické mladé lezkyni?
  Standa “Sany” Mitáč / únor 2016 Editor

Jak spláchnout 17 tisíc do záchoda?


Instalatér pan Wágner působí trochu těkavě. Má tlusté brýle a vizáž staršího herce osmdesátých let – z filmu typu Vesničko má středisková.

„Představte si, že už makám devět dní vkuse,“ ulevuje si během toho, co se naklání do stupaček na záchodě. „Potřebuju peníze. Musím vydělávat. To víte, rodina, manželka...“

„A nechtěl byste si dát dovolenou? Trochu klidu?“ zkoušíš se ho upřímně zeptat. Jestli by nějakému člověku pomohl týdenní veget na horách nebo aspoň u moře na pláži, je to právě on.

„Já už jsem všude byl...“ odpovídá pan Wágner s vážností, kterou v tu chvíli vůbec nečekáš. Netřeba dalších otázek.

Za týden přichází znovu, tentokrát vyměňovat umyvadlovou skříňku. Včera neměl čas. Dnes doráží zase o několik hodin později – v budově Sokola prý praskla voda a řešil havárii.

„To nebudete věřit, co se mi stalo,“ zvedá obočí nad své brýle. „Utopil jsem novej dotykáč, ten Samsung es šestku... Sedmnáct hadrů v hajzlu.“
  Standa “Sany” Mitáč / březen 2016 Editor

eMontana slaví rok bez kšeftů


„Ten rozhovor nemusíte označovat jako -PR-, nebyla by to reklama, téma určitě přitahuje i vaše čtenáře,“ přesvědčuje na schůzce další marketingový odborník další outdoorové firmy. „Články o našich ambasadorech jsou přece tak zajímavé.“

Nebo: „Udělejte nezávislý test našich nových bot. Ohodnoťte lehké instantní jídlo do hor. Sdílejte pravidelně jeden náš post za jeden váš…“

Se čtenáři se dá kšeftovat různě, není to moc složité. Stejně tak jako používat bez souhlasu fotky a odkazovat na cizí videa. Nás to nebaví. Přesně před rokem jsme začali eMontanu dělat jinak – tvořit původní obsah.

Časem jsme zjistili, že nenechat si mluvit do obsahu článků (většina našich inzerentů to naštěstí chápe) a zároveň vydělávat peníze na tvorbu toho našeho, není moc jednoduché. Je to celkem dřina.

Pokud máš rád nezávislost eMontany a chceš jí trochu potěšit, sílu jí dodá i symbolický příspěvek. Co za to dostaneš? Můžeš mrknout tady.

Na závěr ještě jedno „díky“. Za rostoucí čtenost webu a podporu na facebooku. Na něm jsme třeba chtěli mít po roce fungování komunitu 1000 lidí. Přání jsme přesáhli více než trojnásobně.

Pěkný další rok s eMontanou našim super čtenářům přeje
  Standa “Sany” Mitáč / duben 2016 Editor

Lezení není jenom o lezení


"Je faktem, že všechny sporty jsou triviální a nesmyslné. Lezení se však zdá být jediným sportem, jehož účastníci si to uvědomili." (citát z anglického časopisu DPM Climbing)

Zmínění účastníci jsou osvícení. Mají pravdu, že lezení je vlastně úplně k ničemu. I Adam Ondra říká v rozdělaném rozhovoru: "Já vlastně nic nevyrábím."

Přesto je lezení v jejich životech důležitější než materiální věci. Působením něj se každodenní problémy mění v drobnosti a účastnící díky němu získávají odstup. I od sebe sama. Vždyť kdo jiný by měl mít nadhled, než právě lezci.

To, že jsou díky své nesmyslné zálibě otevřenější než běžná populace, jim může také pomoct diskutovat s lidmi odlišných názorů a přístupů k životu. Dokáží díky tomu opustit svoji (dnes módní internetovou) bublinu předsudků.

Článek měsíce začíná tradičně o lezení, ale v druhé půlce řeč přechází na lukostřelbu, antikoncepci a absurditu zákonů. Tak jako to bývá v hospodě, když se bavíš s kamarády – lezení přeci není jenom o lezení. Je to třeba i o tom se vzájemně poslouchat a žít (aspoň v rámci možností) v souladu s přírodou.

PS. A co pozitivní emoce? Podle dnešních vědců jde o hmotnou komoditu. Není tedy Adam lidská továrna? Během května se těš na rozhovor i s ním.
  Standa “Sany” Mitáč / květen 2016 Editor

Natoč to. Klidně s výmluvou


Ne vždycky se zadaří. Poslední natáčení dvou "Příběhů cest" úplně neklaplo. Jednou nám prvolezec zapytlil stometrovou cestu hned u prvního kruhu a podruhé jsme doplatili na vlastní blbost. Když už jsme vyplácali přes 30 GB materiálu, aspoň jsme byli u vzniku nových výmluv, např.

„Pískovec je moc hrubý a ten kout je moc děsivý...“
"Ty fleky na skále měly tření jako žabí sliz."
„Nemohl jsem se soustředit na lezení, protože jistička měla umixovanej prst.“

Než se tyhle dvě cesty vydáme dotáčet, bude tu prostor pro tebe. Spustili jsme soutěž, která potrvá dva měsíce. Když nám pošleš krátké video o svojí oblíbené cestě (může obsahovat i výmluvy), budeš mít velkou šanci vyhrát některou z fajn cen. Mrkni sem.

Hodně štěstí a hlavně zábavy během natáčení přeje
  Standa “Sany” Mitáč / červen 2016 Editor

Jizva, která se nehojí


Zase ji podceňoval a ona cestu zase vylezla bez odsednutí. Slunce pálilo do Západní hrany Prachovské jehly a oni měli v pozdním létě celé skalní město sami pro sebe. „Proč tu nikdo není? Ti lidi jsou fakt líní,“ smáli se. On jí tahal cesty a ona, o několik let starší, ho učila, jak zůstat životním optimistou ve světě dospělých. „Bezva kamarádi,“ říkala.

„Ahoj, nekdy v tydnu L?“ čekala na přečtení krátká esemeska. Místo odpovědi přišla největší rána do jeho lezeckého srdce. Ve chvíli, kdy v podzimní večer na chodbě vybíral poštu ze schránky. Telefon: „Měla pád od slanění. Z patnácti metrů. Nic zlomeného, ale narazila hlavou do kamene pod skálou. Zatím spí.“

Když se konečně probrala, myslel si, že se vše už bude jen zlepšovat. Vchází do nemocničního oddělení mezi její rodinu. „Mámo, kdo tě přišel navštívit?“ a snaží se v hloubce jejích očí najít a uchopit původní jiskru. „No, kdo to přišel?“
„Kluk,“ ozvalo se tlumeně.

Lezení trestá chvilkovou nepozornost a umí to dělat tvrdě. Na červenec jsme připravili velký článek na téma zranění.

Prázdninový předvečer nabádá k velkým plánům a akcím. Nezapomeň prosím během nich neustále kontrolovat i banality – třeba založení lana do slanění.

A když už se něco přihodí, nepřestávej věřit v zázraky.
  Standa “Sany” Mitáč / červenec 2016 Editor

První krok je nejtěžší. Míří do neznáma


Když se zeptáš Alexe Hubera, na jaký pocit ze sóla severní stěnou Cimy Grande nejčastěji vzpomíná, odpověď se vůbec netýká samotného lezení. Nejsilnější prožitky mu rotovaly hlavou ještě před okamžikem, než do půlkilometrové stěny nastoupil.

„V tu chvíli se nacházíš ve světě, který je úplně vzhůru nohama. Máš černé myšlenky o své smrti... Zkratu uprostřed stěny, kdy nejsi schopný udělat další krok... Smeknutí... Pak si najednou připadáš silný a cítíš nával sebevědomí: 'Vím, že to zvládnu!' Tohle se opakuje pořád dokola.“ Jakmile však začal Alex lézt, dostavilo se soustředění a jeho mysl černé myšlenky vytěsnila. Na celý rozhovor s předním světovým lezcem a alpinistou se můžeš těšit brzy na eMontaně.

Připravujeme pro tebe také materiál z letošního výpadu mladých českých lezců do Chamonix, kde právě probíhá „druhé kolo“ předávání zkušeností od starých horských vlků. O prvním (loni v Orcu) jsme psali tady.

Pokud máš i ty své tajné sny, dávej si pozor, ať klíčový pokus nezabalíš ještě před prvním krokem.
  Standa “Sany” Mitáč / srpen 2016 Editor

Začíná fotbalová a hokejová liga. No a co?


Možná malé porovnání. Na letošních bouldrových závodech během Fesťáku bylo zase vidět, jak hodně se liší lezečtí fanoušci od těch „masových“.

Pro ilustraci – fanoušek s lezeckou filosofií by se na fotbale choval takhle: Když se jednomu týmu po rychlé kombinaci podaří trefit šibenici, má radost a tleská. Když se druhému týmu povede pěknou hlavičkou vyrovnat, tleská taky!
A ostatní fanoušci v kotli na něj hodí (v lepším případě) pohledy s dávkou opovržení.

Fotbalový fanoušek v Teplicích nad Metují: Během pokusu na zónu Olina Klapala živočišně řve, bubnuje a podporuje! Naopak, nemá rád Martina Stráníka, a tak na matraci pod něj vhazuje světlici a řve vulgární hesla…

Jsou to dva různé světy.

Ten hokejově-fotbalový nese přívlastek „kolektivní“. Jenomže, co je doopravdy kolektivní sport? V lezení (alespoň teď na Fesťáku) byli fanoušci i závodníci jeden kolektiv… Pozitivní těleso nabíjející samo sebe. Jedni bez druhých? To by nefungovalo.

Naopak, na hokejovém zápase často napočítáš kolektivy hned čtyři.

Užij si září s naším (kolektivním?) sportem/životním stylem,
  Standa “Sany” Mitáč / září 2016 Editor

Univerzální lék na všechno


Nejspíš ten pocit dobře znáš. Totální samota. Desítky kilometrů na všechny strany kolem tebe nic, jen nespoutaná, divoká příroda. Jako univerzální lék na všechno by ji měli povinně předepisovat u doktora. V nepravidelných intervalech, aspoň dvakrát za rok.

Stejnou diagnózu jsem si naposledy vyslechl před pár týdny v Norsku. Je po sezóně a turisty tu žádné nepotkáš. Úzkými pěšinkami si to jenom občas mašírují ošoupané kanady drsných lovců s dlouhými puškami všeho druhu. Soba zkolí bez mrknutí oka na stovky metrů, pro tebe mají naštěstí připravený úsměv od ucha k uchu.

Zbavuješ se zbytečného balastu moderní doby a vracíš se k těm nejzákladnějším věcem. Kde budeš spát a co budeš jíst. Na ničem jiném nezáleží. Zatímco doma by sis dal pořádnej nášup a ještě si šel přidat, tady si vystačíš s půlkou müsli tyčinky. Když si chceš hodně přihnout, dáš si k tomu jako dezert bonbón.

Okolní lišejníky hrají všemi barvami. Od světle žluté až po temně rudou. Dny se začínají krátit a příroda se připravuje na polární noc. Hustá oblačnost okupuje většinu horizontu a sluneční paprsky jenom občas nesměle vykukují zpoza mohutné divadelní opony. V hlavě se ti honí tisíce myšlenek pořád dokola, jinak máš ale vygumováno. Na obzoru žádný plán ani povinnosti.

V jednu chvíli se mi vybavuje nedávný rozhovor se známým českým ekonomem, který tvrdí, že kromě měst kolem nás není nic reálného. Stromy někdo zasadil a do lesa chodíme jenom z nutnosti. Vážně? Protože já si teprve v podobných chvílích, kdy se na chvíli vymaním z toho nekonečného betonového vězení, připadám naživu.

Užij si barevný podzim, nejlíp někde v přírodě,
  Jakub Freiwald / říjen 2016 Editor

Hory, které spí. Prosíme nerušit


Lidé, kteří žijí pod nimi, věří že horolezci by je svými výstupy znesvětili a připravili o tajemství. Do téhle kategorie patří například Machapuchare nad nepálskou Pokharou, Chenrezig (na fotce) – symbol soucitu v Sečuánu, nebo tibetský Kailás, který obcházejí poutníci čtyř náboženství. Zakázané hory.

Je tu ale ještě další kategorie – posvátné hory, na které se lézt může, ale spí i přesto. Svoji krásou, obtížností a výškou mezi nimi vyčnívá Minya Konka v Číně (7 556 m n. m.). Tento týden přineseme článek, který se bude snažit převyprávět anabázi prvního výstupu v roce 1932.

Přestože tehdy skupina čtyř kamarádů na Konce uspěla, hora dodnes neztratila nic ze své dominance a majestátu. Hodnota prvovýstupu v alpském stylu navíc každým dnem roste – vrchol Konky už zase odpočívá.
Nikdo na něm nestál 14 let...

Přeji inspirativní čtení a o slunečných chvílích hodně štěstí na skalách.
Tření je tady!

PS. Od zítra rozjíždíme na eMontaně novinku – pravidelné překlady vybraných článků do angličtiny. Pokud máš kamarády v zahraničí, budeme rádi, když je zásobíš odkazy.

PPS. Pro lezce chystáme „Příběh cesty“ Big Wall VIIIc na Pravém. Máš se na co těšit.
  Standa “Sany” Mitáč / listopad 2016 Editor

Nevíš, jaký dárek k Vánocům? Nech si poradit od hor…


„Mám si vzít ty tvrdý skelety nebo tyhle Zamberlany? Jsou sice trochu menší, ale zas se mi v nich líp chodí…“ řeší parťák Jirka deset minut před odjezdem do Alp doma v Hlubočepích.

Obě varianty byly dost na pytel. Rozhodl se pro menší.

První den z bot vyndal vložku, aby je trochu zvětšil. Po dvou dnech na ledovci už křečuje. Ve stanu se večer ptám: „Cítíš tohle?“ a zarývám se mu svým nehtem hluboko do palce u nohy. „Ne,“ podíváme se na sebe celkem udiveně.

Večer trávíme přípravou vodní lázně a pár hodin prsty rozehříváme. Nakonec se v nich překvapivě znovu objevil cit. Na výstupový den červené Zabijáky střídáme – aneb je to super výhoda, když máš stejně velkou nohu jako parťák. Můžeš tuhnout vesele taky.

Takže dobrá rada – pokud nevíš, co si přát k Vánocům, stačí vyrazit na pár dní do zmrzlých hor. Samy ti ukážou, v jaké části matroše máš slabinu… Je to pohodlné – nemusíš nic vymýšlet a dárek ti bude sám důrazně doporučen. Ať už to budou boty, rozbité mačky, špatně těsnící vařič nebo propíchlá nafukovačka... Určitě to rychle poznáš.

Vánoce plné dobrých nápadů přeje
  Standa “Sany” Mitáč / prosinec 2016 Editor

eMontanu čeká otřes, prosíme o shovívavost


Někdo se přes Vánoce prohrabuje v bednách cukroví, my jsme se tentokrát prohrabávali v nastavení eMontany. Nelíbilo se nám, že web běžel pomalu, a tak jsme se rozhodli ho zrychlit a přesunout na výkonnější server. (Aby nám zase nespadl, až Adam vyleze 9c.)

Pokud se operace v noci 4. 1. povede, podle hrubých odhadů nám eMontana dohromady uspoří
5000 minut měsíčně,
tzn. 83 hodin,
neboli 3,5 dní a nocí, které můžeme místo čekání na načtení článku strávit venku na skalách.

Tak doufejme, že se naši admini David s Dominikem pochlapí a povede se jim rychle odstranit chyby, které většinou podobný přesun přinese.

Článek měsíce už máme napsaný – publikujeme ho, až web poběží podle našich představ (snad příští týden).

Díky za pochopení a pěkný začátek roku,
  Standa “Sany” Mitáč / leden 2017 Editor

Mazáci vědí


Nedávno se ptal kamarád po cestě na bouldry: „Proč máte na eMontaně v rozhovorech samý starý páprdy?“

Odpověděl jsem klasicky, že lezení není jenom o lezení a že mi přijde těžké vytvořit rozhovor s přesahem, když zpovídáš třeba dvacetiletého bouldristu. (Michal Běhounek byl nedávno pěkná výjimka.)

Uvědomil jsem si to znovu při práci na rozhovoru s legendárním Rosťou Tomancem. Kdyby se ho někdo vyptával v jeho šestadvaceti letech, vznikl by z toho text plný čísel obtížnosti a počtu pokusů, který by páchnul živočišným potem. Rosťa byl tehdy lezením zaslepený.

Dnes je to mazák, který působí, že dokáže skloubit svoji oblíbenou činnost s rodinou i prací. A až si budeš příští týden číst jeho názory, třeba si z nich něco vezmeš.

Existuje i přísloví, které tohle zamyšlení vystihuje: „Kdyby mladý věděl a starý mohl, všechno na světě by bylo dávno hotové.“

Proto je dobré vážit si mazáků a poučovat se z jejich chyb.

Inspirativní čtení a hodně zážitků na sněhu,
  Standa “Sany” Mitáč / únor 2017 Editor

Lezec masochista


Sám sebe můžu bez problému zařadit do kategorie lezců začátečníků. Jako svůj dosavadní vrchol považuju nákup nových lezeček, půl roku po sedáku. Před pár měsíci jsem se odhodlal i k maglajzáku. Za ten se mi doteď všichni smějí. Tyrkysový s puntíky si prý kupují jenom holky.

Je mi to fuk. Lezení pro mě znamená hlavně radost z pohybu, ať už ráno před prací na stěně nebo o víkendu ve skalách. Čísla moc neřeším. Nový skalp mi sice vyčaruje úsměv na tváři a zaplaví mozek endorfiny, jinak ale dávám prostor i jiným aktivitám.

Jsem nejspíš v menšině a je možné, že mě lezecká evoluce taky brzy dostihne. Koupím co nejnepohodlnější boty a bříška prstů budu každý večer chladit o vychlazený půllitr. Jinak to přece nejde.

“Je to víceméně o překonání bolesti. Musíš být tak trochu masochista a v určitém momentu se ti povede proměnit bolest v potěšení,” konstatuje Adam Ondra.

Proč tohle všechno vlastně lezci podstupují? Říkám si v duchu.

Matěj Pohorský právě dokončuje březnový článek měsíce, který odpoví na všechny otázky. Věnuje se totiž stále častější diagnóze – lezec masochista.

Našel jsem se v něm já, s velkou pravděpodobností se v něm najdeš i ty. Každopádně nevěš hlavu. Dá se to léčit.


  Jakub Freiwald / březen 2017 Editor

Už svítí i mezi regály


O tomhle víkendu byli snad ve skalách všichni kámoši, co znáš. Posílalo se a pytlilo ve velkém... V Labáku to zvolna ožilo v půlce března a teď, když nikomu nechceš šlápnout na lano, už musíš pod nástupy dost kličkovat.

Levý břeh schytal první mordor-nájezd a na Pravém byl celkem klid, který občas přerušila cimrmanovská scénka s ochranáři – jejich strážní psi v oblečku tu čmuchali lezcům i lezkyním pytlíky: „Slečno, příště to opravdu zkuste bez toho magnézia.“ „Dobře, tak já to teda zkusím.“

V Sasku první vrzání vrcholových knížek – romantika v klasikách s občasným horezdárkem, ale i první podlahy, zlomené ruky (urvat chyt pod prvním se nevyplácí) a snášení smolaře se zaťatými zuby do údolí k sanitce…

Vypadá to, že šedivý konec zimy skončil – ve vzduchu je cítit akce.

Jak se to pozná? Že se na tebe začaly usmívat prodavačky v Kauflandu a Bille. Dokonce prohodily nějaký vtípek u kasy. Ve Španělsku to je celoroční stav, ale v Česku to značí psychosociální transformaci. Jaro už je finálně tady – když si toho všimli i zaměstnanci v prostředí, kde mít okno znamená přebytečný luxus.

Tak si tyhle dny, kdy se ti nebude chtít sedět u počítače, náležitě užij. (A když už sedět musíš, tak víš, kam máš uhnout – na eMontaně chystáme brzo super Příběh cesty, pak decentně oslavíme dva roky webu a publikujeme jeden netypický rozhovor.)

Tak jedém!
  Standa “Sany” Mitáč / duben 2017 Editor

Dobrodružství Jedna. Mezi Prahou a Brnem


Začíná jít o holej. Pokud občas používáš hlášku „onsight nebo smrt“, tak tady už dej pozor – ne všichni ji mohou pochopit jako vtip.

Pokud tuhle divočinu chceš přežít, vzpomeň si na svoji alpskou taktiku – vstaň ve 3:30 ráno a snaž se co nejdelší kus zvládnout před rozedněním. Vyčekej si tu nejlepší podmínku. Pokud ji propásneš, čeká tě žlababí peklo.

Obecně tu platí jediné pravidlo – podmínky budou vždy horší, než čekáš.

Jakmile před sebou uvidíš následky laviny, rychle zalehni cepín a začni blikat. Uf, jsi na čtyřech, ale stojíš. Teď přišla chvíle, kdy můžeš zkusit hru o bobříka trpělivosti. Na hodiny odsedávání se hodí mít čaj, benzínový vařič a případně i spacák.

Už zase jedeš? Super, ale zůstaň ve střehu. Tahle jízda úzkou uličkou připomíná nejnahuštěnější sektory v Krase – vyjedeš kousek vedle ze svého chlívku, strčíš prst kam nemáš a hned jsi v průšvihu. Borec, kterého předjíždíš, tě probodává pohledem.

Co tě na tom vlastně baví? Aha, ta jistota silného zážitku. Máš pravdu, pokaždé uvidíš něco, co se ti předtím zdálo nemožné. Třeba zaparkované kolečko ve svém pruhu.

Pokud tuhle jízdu znáš jen z vyprávění, přidej se, je to vážně bžunda. Roční permici koupíš za 1500 Kč na každé lepší benzínce. Hodně štěstí! Pokud je to na tebe moc a stačí ti, když si o dobrodružství jenom čteš, pořiď si tuhle dálničku. V květnu tě čeká článek o ledoborci Pavlu Richtrovi, Příběh cesty s Kristýnou Ondrovou a jedno překvapení.


  Standa “Sany” Mitáč / květen 2017 Editor

Setkání, na která se nezapomíná


Musím se k něčemu přiznat. Zatímco hodně mých známých a kamarádů se v zahraničí snaží Čechům vyhnout velkým obloukem, já je naopak vyhledávám. Už nějakou dobu a plánuju v tom pokračovat. Zjistil jsem, že právě společné chvíle se sympatickými emigranty jsou mými nejsilnějšími zážitky z cest.

Bez přemýšlení si vybavím třeba vzpomínku.

Nebo jinak. Sedím na terase, lžičkou míchám silného turka a pozoruju dýmající vulkán na protějším svahu. V duchu přemýšlím, co bych dělal, kdyby bouchl. „Buď v klidu, vítr fouká na opačnou stranu, budeme v pohodě,“ uklidňuje moje nevyslovené obavy důchodce Mirek na terase svého skromného domečku na úbočí jedné z mnoha aktivních sopek v Kostarice, kvůli které jsem před pár dny málem vůbec nepřiletěl. Chtěl jsem tu být pár hodin, teď už jsou to tři dny a mně se pořád nikam nechce. Turků jsem vypil víc než za celý život dohromady.

Tyhle drobné, na první pohled ničím nezajímavé chvíle se ti zaryjí hluboko pod kůži a ještě dlouho ti budou viset v paměti. Cestování je totiž hlavně o lidech a o náhodných setkáních. Věřím, že platí úměra: Čím víc lidí potkáš, tím podobnější ti vlastně všichni přijdou. Žijí sice na různých místech, nosí jiné oblečení a vyznávají jiná náboženství, v jádru jsou ale stejní jako ty.

„Nejoblíbenější země je pro mě asi planeta Země,“ odpovídá cestovatel Gábor na otázku, kde to má nejraději. Za osm let cestování po světě posbíral příběhy už víc než tisícovky lidí. Rozhovor se zekladatelem projektu PEOPLEIMEET publikujeme za pár dní. Bude plný nejen zajímavých příběhů, ale i skvělých fotek.

Měj oči otevřené. Nikdy nevíš, na koho narazíš.
  Jakub Freiwald / červen 2017 Editor

Hoří mobil?


Ostrov. Ve známém filmu má přívlastek „Ostrov čarodějů“. Slacklinerka Faith Dickey, která v něm v létě pobývá, mu říká „LOSTrov“... Prostě kultovní lezecké místo na severu Čech, kde není signál a člověk si tu dokonale odpočine.

Jenže, když do něj najede na týdenní lezecký kurz skupina studentů-teenagerů, vnímají to jinak. Absence datového připojení – instagramu, messengeru a fejsáče jim udělá každý rok dost nevolno. Nefungují ani historické esemesky a volání.

To, že někteří z nich poprvé spí v mokrém stanu, pijí vodu z kohoutku a musí si sami vařit, je proti tomu ještě v pohodě.

Po dobu několika let to mívalo stejný průběh. Skupiny se učily lézt a slaňovat, pouto k mobilům se pomalu rozpouštělo a poslední večer před odjezdem se všichni sešli u ohně a společně si ho užili.

Ale doba pokročila a je tu rok 2017: Po tom, co instruktor-kytarista bere do ruky svoje náčiní a začíná hrát Neila Younga, kolem ohně se bleskově rozsvítí několik světýlek. O co jde? Studenti nezkrotili svůj pud a začali si zajímavou chvíli nahrávat na mobily. Někdo točí video, někdo jenom zvuk... Zírají na displeje a míří na cirkusáka uprostřed, aby to zítra mohli „poustnout“ dodatečně.

V tu chvíli ke kytaristově štěstí začíná pršet. A tak nástroj rychle balí do futrálu a s klidným svědomím mizí do chatky... Pršelo jen chvíli, ale k ohni už se nevrátil.

Tak hezké léto s naší soutěží a pokud možno s hloupými telefony,
  Standa “Sany” Mitáč / léto 2017 Editor

Prázdniny protekly kalendářem. Jak si je v sobě uchovat


Zamračeno s deštěm, první kaufland, první nepříjemná pošťačka a první machýrek, co ti vjede před auto z vedlejší… K tomu tě tma vyhání ze skal o poznání dříve než před pár týdny.

Začátek září stahuje letní zážitky hlouběji do tvých útrob. Lekáš se, jak moc jsou prchavé... Jak je možné, že před pár dny byl svět bezproblémový a teď vidíš samé úkoly, které tě čekají a ze kterých leze nervozita?

Přichází ta náročnější část „práce s prázdninovými zážitky“ – nenechat si je vzít a zkazit. Čerpat z nich sílu i v městském koloběhu. Ubránit je před zapadnutím, nepouštět k nim starosti.

Jak na to? Třeba se občas sejít s kamarády, promítnout si fotky a dostat se zpátky na pozitivní vlnu. Něco vytisknout a pověsit na zeď... Metod, jak si připomínat prázdninové záblesky, je určitě víc.

Osobně si vybavím třeba saský Schrammtorwächter s Petrem: „Kamaráde, radši slaníme.“ „Ale odsud to nejde,“ bosé lezení nad ledovci na Petites Jorasses s Ondrou a pohled na hodinky na vrcholu, nebo stejně překvapivý pohled do Pájiných očí, když jsme spolu zůstali na Doze bez lana, bezstarostná nálada na Chrámovkách minulý týden. Kalírna. Kosmické dny. Všechno to jsou vzpomínky, které jsou svázané s některým z tvých kamarádů.

A vyplatí se o ně dobře starat. O vzpomínky i kamarády.

_____

Velké díky těm, kteří nás přišli podpořit v Teplicích nad Metují během premiéry filmu, a všem, co se nebáli poslat příspěvek do letní soutěže. Sešlo se nám jich 26, což nás moc potěšilo. Brzy snad potěšíme výherce i my.
  Standa “Sany” Mitáč / září 2017 Editor

Podzim, který kosí lezce? NE, bude líp


Měl to být prodloužený víkend na písku, na který se člověk celý rok těší. Servery pro předpověď počasí se shodovaly na patnácti stupních, slunečnu a suchu… K tomu ještě slibovaly vítr místo maglajzu.

„Mrzí mě to, něco na mě leze, asi to budu potřebovat vyležet.“
„V těch Tatrách jsme si fakt hrábli, takže se z toho musíme ještě vzpamatovat.“
„Nějak se necítím, ozvu se ráno, pokud se to zlepší…“
„Já nemůžu poslední dobou vůbec sportovat.“
(…)

Smutné na tom je, že to nebyly výmluvy, ale skutečné stavy kamarádů. Podivná podzimní otupělost nás nějakým způsobem zasáhla všechny.

Nezbývá než doufat, že přijde druhý závan babího léta a my budeme připraveni vyrazit.

Na co se v říjnu můžeš těšit na eMontaně? Připravujeme rozhovor s jedním teplickým matadorem a příběh cesty z Krasu.
Nezapomeň taky na jednu trochu nudnější povinnost – stavit se 20. nebo 21. u urny a vybrat nejmenší zlo. Hlasovací lístky lidí, kteří nejsou zas tak snadno manipulovatelní, se budou při sčítání hodit.
  Standa “Sany” Mitáč / říjen 2017 Editor

Dokumentování sólistů došlo na svoji hranici. Dál už by jít nemuselo


„A pak se to stalo,“ uvozuje scénu komentář ve filmu. Američan Brad Gobright se pouští do klíčového místa cesty, leze bez lana a stovky metrů nad zemí. V jednom momentu se odlepí břichem od skály, ztratí rovnováhu a vypadá to, že skutečně půjde. Lidem v kině se tají dech...

Jak by se filmař Cedar Wright zachoval, kdyby z těžké sekvence Brad skutečně vypadl? Sledoval by objektivem kamery letící tělo a jeho náraz na zem? Publikoval by pak film i se špatným koncem?

Asi je lepší o tom moc nepřemýšlet.

Po zhlédnutí letošního filmu Safety Third ze série Reel Rock se zdá, že filmaři už zašli na samotnou hranici, co ještě ano a co už ne (zachytili v něm i pád na záda asi z pěti metrů). Pokud se budou snažit jít příští rok o kousek dál a přinést do kin ještě větší „nářez“, zavání to průšvihem.

Na eMontaně zůstáváme staromódní – baví nás natáčet lezce s lanem a do „Příběhů cest“ nebudeme nikoho nahánět, aby nám něco vylezl sólo.

V listopadu se můžeš těšit na Alešákův článek o saské Lize mistrů a na web umístíme také video z Jordánska: „Rock Empire“ 8a: Dvě holky ve velké stěně.
  Standa “Sany” Mitáč / listopad 2017 Editor

Anketa

Anketa měsíce

Lepší špatná smyčka než žádná...

Archiv anket

 

Hromada článků

Hromada článků

Facebook 2